B onifác nastupuje Za starých časů panoval v Čechách král – jakpak se honem jmenoval? Teď jsem to zapomněl! Ale to nevadí! K jeho dvořanům patřil také kouzelník Čaryfuk. Ten musel skoro každého dne čarovat před králem, královnou i jejich hosty. Často je obveseloval od rána až do tmy. Večer si dělal Čaryfuk kouzla doma sám sobě pro radost. Ten to uměl! Když se mu nechtělo spát, proměnil svůj starý střevíc v krásnou bílou postel. Lehl si a proměnil druhý střevíc v slavíka. Slavík si sedl na pelest postele a krásně zpíval, až Čaryfuka uspal. Ráno kouzelník přečaroval zase postel i slavíka ve střevíce, obul si je a šel po své práci. A to všechno dovedl jakoby nic. Táhla léta, Čaryfuk stárnul, hlava mu zbělela a paměť mu přestávala sloužit. Kolikrát si spletl kouzelná říkadla a byla z toho ostuda. Jednou k němu přišla stará babička a náramně prosila, aby ji udělal aspoň o čtvrt století mladší. Čaryfuk byl dobrák a každému rád vyhověl. Ale babičce pomoct nemohl. „Kdybych dovedl dělat ze starých lidí mladé, nejdříve bych se omladil sám. Ale to nejde. Nanejvýš tě mohu omladit tak na tři dny. Pak z tebe zase bude stará babka jako dřív.“ Ale stařenka moc prosila, aby ji omladil, třeba jen na ty tři dny. Zároveň s babičkou přišel nějaký mladý muž a také měl veliké přání: „Ó, mocný kouzelníku, pohlédni na mou tvář! Už mi přešlo
7
pětadvacet let, a ještě mi nerostou vousy. Jsem jen pro smích svým kamarádům. Říkají mi holopiště. Prosím tě, vyčaruj mi pod nosem pěkný knírek!“ Čaryfuk mu to slíbil a od babičky se také dal uprosit. Nahlédl do svých kouzelnických knih a uvařil dvě vodičky. Kdo užívá jednu, omládne o pětadvacet let, a kdo se napije druhé, tomu narostou krásné vousy. „Tu máte,“ pravil návštěvníkům a každému podal pohár s tajemným nápojem. Ale běda! Jeho staré oči už dobře neviděly a on vodičky popletl. Babička se napila, a vtom jí vyrostl pod nosem mohutný černý knír. Ale ještě větší hrůza byla s mladíkem. I ten se napil a hned omládl o pětadvacet let. Najednou tu místo něho leželo na zemi nemluvňátko, kňouralo a dumlalo si prstíčky. Babička se podívala do zrcadla, jak omládla, a zděsila se. Vrásčitý starý obličej jí zůstal, ale přibyl bohatýrský vous. Začala ječet, hubovat a hrozit ubohému kouzelníkovi. Do toho začalo děťátko plakat – takže byl hluk, až se lidé na ulici zastavovali. Čaryfukovi dalo mnoho práce, než svou chybu zase napravil. A ten den večer si sedl a řekl si: „Jde to se mnou z kopce. Musím si najít nějakého chlapce a vyučit ho, aby mi pomáhal. Ne moc chytrého, aby mě v kouzlech nepředhonil. Ale ne zas hloupého, aby se ničemu nenaučil. Také nesmí být bázlivý – to u kouzelnictví nejde. Ale ne zas aby byl moc troufalý a drzý! Musí umět číst a psát – to se rozumí. Ale nějakého přeučeného nechci!“ I začal se Čaryfuk poptávat známých měšťanů, kdo by chtěl dát syna k němu do učení. Také královských dvořanů se ptal. Ale nikdo se nehlásil. Připevnil tedy na městskou bránu, kde lidé nejvíc chodili, takovouto vyhlášku:
8
Přijme se ne mladý, a ne starý – ne hloupý, a ne chytrý ne malý, a ne velký – ne veselý, a ne smutný ne zvědavý, a ne nevšímavý – ne bázlivý, a ne drzý ne neučený, a ne přeučený h o c h n a ř e m e s lo ko u z e l n i c k é Zacházení slušné, nejvýš jeden pohlavek za den. Stravu si může vyčarovat podle chuti pětkrát denně. Kdo se přihlásí, ať zaklepe o půlnoci sedmkrát na mé dveře. PRV N Í PRA ŽSK Ý DVO R N Í KRÁ LOVSK Ý KOUZELNICK Ý MISTR
Č ARYFUK
Lidé se zastavovali a četli vyhlášku. Mnoho chlapců pak škemralo u svých maminek: „Mami, dej mě učit tomu kouzelnictví! Já chci být čarodějem!“ Ale maminky je ulekaně zarazily: „Mlčíš kluku! Každý čaroděj je spolčený s čertem – a když umře, ďábel si jej odnese rovnou do pekla.“ Klukům se zatajil dech a kolena se jim strachy rozklepala. To byly ovšem jen hloupé povídačky, ale tenkrát lidé na čerta věřili. A zatím Čaryfuk uměl všecko z prastarých knih, ve kterých je zapsána veškerá lidská moudrost.
9
Každý den o půlnoci čekal ve své čarodějnické kuchyni, kdo zaklepe sedmkrát na dveře. Usadil se v pohodlném křesle a na opěradle se uvelebili jeho dva přátelé. Vlevo stoletý havran, vpravo černý kocour se zelenýma očima. Všichni tři hleděli napjatě na dveře. Devět nocí čekali marně. Teprve desátého dne, právě když odbila dvanáctá, ozvalo se sedm úderů. „Vstupte!“ zvolal Čaryfuk, havran zakrákal a kocour zamňoukal. Klika cvakla a vstoupil kluk v obnošených šatech, s ježatou hlavou, s nosem hezky do kopečka a uzlíkem v ruce. Trošku se uklonil a řekl: „Dobrou půlnoc přeji, pantáto kouzelníku! A vám také, pantáto mňoukavý a pantáto krákavý!“ Čaryfuk se usmál pod vousy a myslel si: No, bázlivý není, když přišel sám o půlnoci! Ale drzý také ne, protože pěkně pozdravil. Malý není, velký není – snad by se mi hodil! Potom řekl nahlas: „Vítám tě! Ty chceš být mým učedníkem? Jakpak se jmenuješ?“ „Bonifác,“ řekl chlapec. „Kolik je ti let?“ „Tolik, co ukazují hodiny, když schází ještě jedna do poledne.“ „Jedenáct,“ řekl kouzelník. „No, trochu vtipu v sobě máš, třeba nevypadáš moc chytře. A proč jsi přišel sám? Kde máš rodiče?“ „Můj otec odešel tam, kam každý musí, kam se žádnému nechce a odkud se ještě nikdo nevrátil. Maminka, chudák, šla za ním.“ „Tedy jsi sirotek!“ pravil Čaryfuk a chlapec se mu začal líbit. „Ale jestlipak umíš číst a psát?“ „Když bylo zeleno, honíval jsem krávy na pastvu. Když bylo žluto, honíval jsem husy po strništi. A když bylo bílo, honíval jsem pero po papíře.“ „To znamená, žes chodil do školy jen v zimě. A odkud jsi?“ „Když jede vůz do našeho kraje, čtyři koně jej sotva utáhnou. Když jede z našeho kraje, uhání sám i bez koní,“ odpovídal hbitě hoch.
10
„Jsi tedy z hor,“ odvětil stejně rychle čaroděj. „A jak ses sem dostal?“ „Hledal jsem, kde by mohli dva pracovat, aby mohlo dvaatřicet kousat!“ „Tak jsi hledal práci, abys měl co jíst. Rozumím!“ kývl kouzelník. „U mě možná zaměstnání najdeš. A co hlad – nemáš?“ Chlapec mlčky přikývl. Čaryfuk povstal, mávl kouzelnou hůlčičkou nad stolem a zamumlal: „Čáry, máry, fuk! Umělec, věnec, brablenec!“ Na stole se objevil talíř vonné polévky, mísa pečeně, půl bochníku chleba a džbánek studené vody.
11
„Jez a pij!“ kývl Čaryfuk. „Já ti zatím ve vedlejší světnici nachystám lůžko.“ Bonifác usedl za stůl – ale kouzelník hned neodešel. Potichu rozžehl v peci oheň a dal na něj veliký hrnec. Dovnitř strčil havrana a přikryl nádobu těžkou pokličkou. Tak! Teď si toho synka vyzkouším, pomyslel si. Dokud bude oheň mírně hřát, havran bude spokojeně podřimovat. Až začne dno trochu pálit, havran se pokusí uletět a začne nadzdvihovat pokličku. Uvidíme, co udělá Bonifác! Není-li nevšímavý, odtáhne hrnec z ohně. Jestli je příliš zvědavý, podívá se pod pokličku a havran vyletí. Pak ho nepřijmu! Připravil všechno a odešel. Za chvíli začal havran v hrnci řádit. Lomcoval pokličkou, jako by se něco kdovíjak vařilo. Bonifác zvedl hlavu a položil vidličku. Poslouchal, co to? Rozhlédl se a spatřil, že v krbu hoří oheň a na něm cosi kypí v hrnci. Vyskočil, odstrčil nádobu a zavolal na Čaryfuka: „Pantáto, pantáto! Poklička se plaší! To něco, co máte v hrnci, se vám převaří!“ Kouzelník přišel, osvobodil havrana a řekl udivenému Bonifácovi: „Dobře, že ses do hrnce nepodíval! Nepotřebuji učedníka příliš zvědavého! Ale ty se mi líbíš. Zůstaneš u mě a začneš se učit kouzelničit.“
B onifác se učí Bylo časně ráno. Skoro ještě úplná tma. Člověk sotva rozeznal pět prstů, když si je dal k nosu. A v tom šeru tahal někdo Čaryfuka za nohu. Mermomocí jej chtěl vzbudit. Kouzelník zvedl hlavu. Co to? Bonifác! „Pantáto kouzelníku, už je ráno! Pojďme se učit čarovat!“
12
„Ale Bonifáci, co tě to napadlo? Jdi spát! Vždyť je ještě tma!“ bručel Čaryfuk. A obrátil se na levý bok. Jenže Bonifác kňoural a kňoural, aby už začali. Nemohl se dočkat čarodějného vyučování. Čaryfuk byl učiněné dobrotisko, ale když ho někdo rušil ze spánku, dovedl se rozzlobit jako každý jiný člověk. Když Bonifác ne a ne dát pokoj, kouzelník se posadil, mávl rukou, zamumlal nesrozumitelná slova – a tu máš! Bonifác zdřevěněl. Doopravdy! Zůstal stát s otevřenou pusou, ani prstem hnout nemohl, nic necítil, nic neviděl. Kdyby na to přišlo, mohla se z něho štípat polínka na podpalování. Ani by se nepohnul. Čaryfuk se zase klidně položil a dobré dvě hodinky ještě dřímal. Potom zas Bonifáce odčaroval. „No, jak se ti dařilo?“ smál se. Bonifác byl celý popletený a že o ničem neví. Ty dvě hodiny jako by vestoje prospal. „Podruhé nebuď tak nedočkavý,“ pravil Čaryfuk. Vykouzlil dobrou snídani, oba se najedli, ale potom Bonifác zase hartusil. Že prý se chce honem učit čarovat. „No, to tak honem nebude. Nejdříve se musíš naučit umývat čarodějnické nádobí, kartáčovat kocoura Moura a krmit havrana Rarana!“ poučoval Čaryfuk. Zatím musil tedy učedník čistit a leštit všelijaké křivule, misky a kotlíky, kartáčovat kocourovi kožíšek a nachytat pro havrana myši. Tak to dělal celý rok a žádnému kouzlu se nenaučil. A přece sloužil Čaryfukovi rád. Kocour Mour a havran Raran se zpočátku dívali na Bonifáce dost zle. Mysleli si, cože se takový kluk usadil v jejich domácnosti. Ale pak si ho oblíbili. Však jim neublížil a sloužil jim také spravedlivě. Dokonce mu potom oba pomáhali při úklidu. Kocour Mour čistil ocáskem rourky, do kterých by se Bonifác rukou nijak nedostal, a havran Raran leštil svými křídly měděné misky, že se leskly jako zlato.
13
Druhý rok se Bonifác učil číst písmena čarodějných knih. A to byla docela jiná písmena, než se učí ve škole. Taková pokroucená, strašně těžká a bylo jich moc. Třetí rok se učil číst celá slova. Čtvrtý rok celé věty. Pátý rok se učil zpaměti čarodějným zaříkadlům. Šestý rok už uměl lehčí kouzelné kousky – třeba udělat z bílé punčochy černou nebo z vody čaj bez vaření, a teprve sedmý rok se směl pustit i do těžších kouzel. To už byl Bonifác statný mladík, měl pěkně učesané černé vlasy a hluboké modré oči. Pěkně se oblékal a dávno už neříkal „pantáto kouzelníku“, ale „mistře Čaryfuku“. Tak ho tomu jeho pán naučil. Brzy uměl Bonifác všecko, co mu mistr ukázal, stejně dobře, někdy i lépe než Čaryfuk. Potom si začal vymýšlet sám roztodivná, nikdy neslýchaná a nevídaná kouzla. Až nad tím kolikrát starý kouzelník sám hlavou vrtěl a říkal si, že jej učedník brzy předhoní. Jednou si Bonifác zašel na Staré Město, kde bydleli vetešníci, co prodávají staré šaty a nádobí i nábytek. Koupil si tam obstarožní křeslo. Vycpávané, pohodlné, široké – jaké měl doma Čaryfuk. Dal za ně půl zlaťáku. Ani nesmlouval, jen aby už křeslo měl. Však se mu za to vetešník hluboce klaněl a ptal se: „Kam ti mám poslat, vzácný pane, koupené křeslo?“ „Nikam,“ řekl Bonifác. „Já si je dopravím domů sám.“ Kramář se lekl. „Snad je, vzácný pane, neponesete na hlavě domů?“ „Proč bych nosil já je, když může ono nést mě?“ smál se Bonifác. Postavil potom křeslo doprostřed uličky a usedl do něho. Udělal před sebou ve vzduchu jakési kruhy, rychle cosi odříkal a tu se stal divoucí div! Křeslo se samo rozjelo, jakoby potichoučku uhánělo po neviditelných kolečkách. Tajemná síla je hnala kupředu, kam si Bonifác přál. Kramář zůstal trčet na chodníku jako přimrazený. A zrovna tak udiveně stáli všichni lidé po ulicích, kudy Bonifác projížděl. Viděl to kdy kdo, aby křeslo samo jezdilo se svým pánem?
14
A druhý den se Pražané divili a žasli ještě víc. Bonifác opět jezdil na křesle po městě. Ale ne sám. Na klíně mu seděl kocour Mour a za hlavou na opěradle lenošky havran Raran. Kocour držel zvoneček. Když se někdo z lidí nebo i povoz včas nevyhnul, kocour začal třepat zvonečkem, až uši zaléhaly. Havran zas na křižovatkách ukazoval směr, kam se jede. Když Bonifác chtěl jet vpravo, havran natáhl pravé křídlo – jako dopravní strážník. Když chtěli jet nalevo, natáhl levé křídlo. Tak se objevovali ve městě a za nimi se valily stále větší a větší zástupy lidí. Často ani povozy jezdit nemohly a lidé se tlačili, div se neušlapali. Nejvíc kluci, to se ví! Takové bývalo po Praze pozdvižení, že nakonec král ty divotvorné jízdy zakázal. Ale zato řekl Čaryfukovi: „Máš výborného učedníka. Přijď s ním v neděli, ať se ukáže, kdo z vás dovede víc.“
15
V chudáku Čaryfukovi se srdce zatřáslo strachem. Co když jej Bonifác přetrumfne? Co když ukáže takové kousky, jaké už Čaryfuk nesvede? Nepropustí pak král Čaryfuka ze svých služeb a nevezme si jeho učedníka? To mu leželo na srdci, ale Bonifácovi neřekl nic zlého. V neděli šli pěkně spolu do hradu. Král seděl právě u hostiny, s ním paní králová a několik rytířů i krásných paní. Začaly čáry. Co udělal Čaryfuk, udělal Bonifác hbitě po něm. „To nic není,“ řekl po chvíli král. „Chci vidět, kdo z vás je větší mistr. Nedělejte oba totéž, ale zkuste jeden druhého překonat.“ Čaryfuk se zarazil. Bál se. Teď může být zle! Ale jakpak si mohl pomoct? Král poroučí – kouzelník musí poslouchat. Čaryfuk se zamyslel a pak vykonal kousek, kterému se všichni divili. Na jeho slovo a mávnutí hůlčičkou jako by mísy, nože, talíře i sklenky přirostly ke stolu. Král se namáhal dost a dost, i silní rytíři napínali své síly, ale nikdo nezvedl ze stolu nůž, nikdo nepohnul mísou, nikdo si nemohl podat pohár vína k ústům. „A teď ty,“ kývl král Bonifácovi. Ten dlouho neuvažoval. Jen kývl hůlčičkou, a už kouzlo zmizelo a objevilo se nové, větší. Pečený krocan se zvedl z mísy a začal se procházet po stole, smažená kuřata hopkovala mezi talíři a vařené ryby na podnose vesele mrskaly ocásky. Ale než se všichni dosyta vynadivili a nasmáli, už se vzpamatoval Čaryfuk. Pokynul – a krocan, kuřata a ryby naráz ulehli zase na svá místa. A vtom se celý stůl začal pomalu zvedat, zvedal se, zvedal, až se vznesl skoro ke stropu a tam se zastavil. Všichni užasli, pak tleskali a vychvalovali Čaryfuka až do nebes. Ale ještě tu byl Bonifác. Zamumlal, zamával – a v tom okamžiku se začaly do výšky zvedat stolice a židle i s pány a paními, kteří na nich seděli. Ba i trůn s králem začal stoupat do vzduchu. Než by se člověk na patě otočil, vznášeli se všichni u stropu. Každý se dostal přesně k tomu místu u stolu, kde dříve seděl. Tak mohli hodovat, jíst a pít do libosti. A pohodlně, jako by seděli pevně na zemi.
16