0036450

Kapitola první, v níž alessandro bardone zjistí, že lidé z říma nejsou ve foggii vítáni, a přesto se jich zde nachází hned několik.

8 „Chci k císaři!“ opakoval Alessandro.

Na Araby, stojící proti němu a znemožňující mu vstup do paláce, to neudělalo žádný dojem. Stáli ve dveřích paláce s rukama na jílcích svých zahnutých šavlí a tvářili se, že nerozumějí.

Možná opravdu nerozumějí, napadlo Alessandra. Poslední, s čím by počítal, byla skutečnost, že mu ve vstupu k císaři Římské říše budou bránit dva musulmani. „K císaři!“ opakoval naléhavě. „Al imperatore!“ Konečně se jeden z Arabů ustrnul. „Máš u něj audienci?“ zeptal se slušnou italštinou s výrazným cizím přízvukem. Když uviděl Alessandrovo překvapení, dodal. „Pozvání od císaře, máš?“ Alessandro zavrtěl hlavou. Pro stráže jako by přestal existovat. „Ale já k němu musím!“ naléhal. „Jedu sem z Říma. Uštval jsem skoro svého koně. Mám pro něj důležitou zprávu. Jde o život!“ „O tvůj?“ Arab na něj ukázal prstem. „Ne, o jeho,“ odsekl Alessandro.

Stráže se chvíli radily. Potom jeden muž přistoupil k neodbytnému návštěvníkovi. Napřed mu jediným hmatem odepnul opasek s mečem, pak jej zkušenou rukou prohmatal, v okamžiku našel pod šatem dýku a vzal mu ji taky. „Nošení zbraní je v Sicilském království civilistům přísně zakázáno zákonem,“ řekl. „Já nejsem žádný civilista,“ Alessandro se musel hodně ovládat, aby nevybuchl vztekem, tušil, že by si takovým výbuchem /7/

nepomohl. Po dobrém se snad dostane dál. „Jsem voják,“ dodal. „Jako vy.“ Arab si ho překvapeně, ne však nepřátelsky změřil. Potěžkal jeho dýku v ruce, podal ji pak tomu druhému, něco mu pošeptal do ucha, poklepal mu na rameno a zmizel. Teď sice stál ve dveřích už jen jeden strážný, jenže nadále svíral jílec své šavle a Alessandro byl odzbrojený. Nepochyboval, že Arab se svou zbraní umí zacházet a neváhal by ji použít i při nejmenším podezření, že návštěvník zamýšlí něco nekalého. Nezbývalo než čekat, co se stane.

Za několik minut se Arab znovu objevil, doprovázen mužem ve skvostném oděvu. Byl to muž v nejlepším věku, něco přes čtyřicet let, s mírně prošedivělými vlasy, ale ještě pevným držením těla.

Očividně šlo o vysokého císařova úředníka. Malá pleš na temeni hlavy připomínala spíše tonzuru. „Kdo jsi?“ zeptal se Alessandra. „Alessandro Bardone, posel pana Odda Colonny k císaři.

Mám pro císaře důležitou zprávu. Velmi důležitou. Jde o otázku života a smrti.“ „Tvého života, nebo života císaře?“ zeptal se úředník.

Panebože, copak tu kladou všichni stejně hloupé otázky?

Nikdo si neodpustí podobný nejapný žert? „Jde o císařův život,“ řekl suše. „Máš vízum?“ zeptal se úředník.

Alessandro mu podal své papíry. Úředník je pomalu pro­ četl a zamyslel se. Mnul si bradu, a když pak promluvil, zněl jeho hlas ostře a podezřívavě: „Máš zprávu pro císaře u sebe? Předám mu ji.“ „Jde o ústní sdělení. Podobné zprávy se pergamenu ne­svěřují.“ Úředník znervózněl: „Máš tedy aspoň nějaký důkaz, že přicházíš od vládce domu Colonnů? Jeho doporučení pro císaře?

Bez něj tě k panovníkovi pustit nemůžu.“ „Ty tedy rozhoduješ o tom, kdo může k císaři a kdo ne?“ zeptal se Alessandro. „Kdo jsi?“ „Drzá otázka,“ konstatoval úředník. „Jsem Walter z Ocre, císařův kancléř.“ „Druhý nejdůležitější muž v království,“ vydechl Alessan­dro a podvědomě se uklonil. Kancléř si vychutnal jeho úžas a pak opakoval svou otázku: „Máš listinu, jež by dokazovala, že tě k císaři posílá Oddo Colonna?“ /8/

Alessandro hrábl do záňadří a vytáhl složený list. Podal jej kancléři. Walter z Ocre se do něj začetl. Nejprve se v jeho tváři objevil úžas, pak pobavený úsměv a nakonec pobouření: „Chceš si ze mě dělat žerty? Tohle je listina, která dovoluje honákům z Ceprana přehánět stáda ovcí do Pasteny. Co to má do činění s tvou misí?“ „Znáte podpis pod tou listinou? A pečeť?“ Alessandro přešel do uctivého tónu. Druhému nejmocnějšímu muži v říši si netroufal tykat.

Walter z Ocre si znovu prohlédl listinu a přisvědčil. „Je to podpis pana Odda a pečeť Colonnů. Ale co mají honáci ovcí společného s tvou návštěvou u císaře?“ „Ta listina má jediný úkol. Má dokázat těm, kdo by o tom pochybovali, že přicházím od pana Odda. Myslíte si opravdu, že mi mohl vystavit doporučení do císařských služeb?“ „Abych pravdu řekl, tak ano.“ „Co si myslíte, jakou životnost má v Římě posel vyrážející na cestu k papežovu úhlavnímu nepříteli? Už v bráně by mě chytili a zabili. A brzy by byl mrtvý i můj pán.“ „Kdo by tě měl v Římě chytat jen proto, že chceš opustit město?“ namítl kancléř. „Je vidět, pane, že v Římě nežijete a že jste tam už dlouho nebyl. V dnešním Římě chytá každý každého. Vlastně je to tamní tradice už po staletí. Proto se vyvinula do takové dokonalosti.

V Římě přežijí jen ti opravdu chytří. Jen ti mají šanci zestárnout.“ „Ty žiješ. Má to být snad doporučení, že jsi dost chytrý, abys mohl sloužit císaři?“ „V podstatě ano. Na druhé straně — já jsem ještě mladý, svou chytrost jsem tedy ještě dostatečně nedokázal.“ „Oddo Colonna už není mladý člověk.“ „Protože je dost moudrý. Proto mi vystavil jen takovéto doporučení. Ceprano se nachází ve směru do království, odtamtud je jen skok do Capuy. Nebyl jsem tedy nápadný, když jsem projížděl branou věčného města.“ „Dobrá, tak už jsi tady. Dejme tomu, že ti věřím. Můžeš mi tedy sdělit své poselství a já je předám císaři.“ „Vyloučeno,“ vzepřel se Alessandro. „Pan Oddo mi výslovně přikázal předat poselství císaři osobně. Musíte mě k němu pustit nebo nést následky za to, co se stane, když ho nebudu moci /9/

varovat. Jste jeho první ministr, jste si tedy určitě vědom i své zodpovědnosti. Vám můžu říct jen tolik, že život císaře je v ohrožení.

Víc se ode mne nedozvíte.“ Kancléř si ho prohlížel s nevolí. Očividně nebyl na takový odpor zvyklý. Arabi Alessandra zkoumavě sledovali. Byli připraveni na ministrův rozkaz návštěvníka vyhodit nebo jej i zabít. Stačil by pokyn, to bylo Alessandrovi jasné. Současně ale věděl, že kostky už jsou stejně vrženy a že na svém osudu nemůže nic změnit. Buď kancléře přesvědčil a dostane se k císaři, nebo to nedokázal a v nejbližších okamžicích zemře. Případně bude odvlečen do vězení a podroben výslechu. Jakou bude mít tam šanci přesvědčit své vyšetřovatele, že přijel, aby zachránil císařův život? Na mučidlech neříká člověk pravdu, ale to, co chtějí slyšet jeho soudci. „Nelíbíš se mi,“ konstatoval Walter z Ocre suše. „To není nic neobvyklého,“ odpověděl Alessandro. „Nelíbil jsem se ani konstantinopolskému císaři Balduinovi, ani nikajskému bazileu Janovi.1) Přesto mě nakonec oba přijali do svých služeb.“ Kancléř zpozorněl. Pokud je pravda, co právě slyšel, je třeba brát návštěvníka vážně. Člověk, jenž pracoval pro konstantinopolského i nikajského císaře a teď je ve službách jednoho z nejmocnějších mužů v Římě, není určitě žádná lehká váha. Takových neběhá po světě mnoho a ani ti nejmocnější si nemohou dovolit mít ve svých službách více než jednoho muže jeho kalibru. A hlavně — člověk jako on není jen obyčejným poslíčkem. Buď Colonna posoudil situaci opravdu jako tak vážnou, že musí poslat do Foggie svého nejlepšího člověka, nebo se jedná o převlečeného papežského špeha. Ale i v tom případě se papež rozhodl nasadit a případně i obětovat jednoho ze svých nejlepších mužů. Situace tedy musí být vážná, není to nic, co by mohli Arabi císařské stráže vyřídit ve chvilce jednou ranou meče. Ministr si těžce povzdychl, ale rozhodl se. „Pojď se mnou,“ pokynul hlavou směrem do nitra paláce. „Je ozbrojen?“ zeptal se ještě Arabů. „Už ne,“ zašklebil se strážce a ukázal Waltrovi z Ocre Ales­ sandrův pás s mečem a jeho dýku. „Pak je to v pořádku. Zůstaňte tady,“ řekl kancléř strážím. „Ty půjdeš přede mnou,“ přikázal Alessandrovi. Když ho Alessandro míjel, všiml si, že je ministrův oděv vyboulen předmětem / 10 /

ukrytým podél levého stehna. Pan Walter u sebe nosí zbraň! Ales­ sandro ji odhadoval na zhruba loket dlouhou dýku či krátký meč.

Možná by kancléře dokázal přesto přemoci holýma rukama, ale o to tu přece nešlo. Alessandro sem nepřišel bojovat, nýbrž získat důvěru! Vyrazil do chodeb paláce, o němž se nejen v Římě, ale i v Nikai vyprávěly neuvěřitelné věci. Alessandro měl v Nikai mnohokrát možnost bavit se o krásách foggijského paláce s císařovou dcerou Konstancií, manželkou nikajského vládce Jana. Čtrnáctileté děvče, odeslané svým otcem ze Sicílie do Řecka, aby tu plnilo svou politickou misi v posteli řeckého císaře, bylo šťastné, že našlo krajana, s nímž mohlo hovořit o Itálii, Apulii a o hradech, na nichž vyrostlo. Zázračný foggijský palác nemohl tedy v jejich rozhovorech chybět. Alessandro její vyprávění považoval tak trochu za sny, vyvolané steskem po domově. Byl přesvědčen, že nehorázně přeháněla, když mu vyprávěla o zlatem zdobených purpurových závěsech, o fontánách v atriích, oddělujících palácové trakty, obklopených pomerančovníky a citroníky. Nevěřil jí, když popisovala zpívající fontány a umělé ptáky, sály a nádvoří celé z růžového carrarského mramoru, stříbrné lustry o váze stovek liber, visící ze stropů na stříbrných řetězech, a celý císařův exotický zvěřinec s leopardy, zebrami, slony a dalšími zvířaty, v Evropě neznámými.

Teď viděl, že si děvče nevymýšlelo. To vše, o čem slyšel, se vynořovalo před jeho očima. Čím více se nořili do hlubin paláce, tím více nádhery a podobných zázraků míjel. Alessandro hltal očima onen přepych a rychle si ho ukládal do paměti. V tom byla jeho síla, vycvičená roky. Dokázal si všimnout každého detailu a nezapomenout ho. V oslepující okázalosti, jíž ho teď Walter z Ocre provázel, nebylo však jednoduché registrovat i podrobnosti. Ostatně to zatím ani nebylo nutné.

Alessandro ucítil tíseň. Jako by se nad vším tím pyšným přepychem vznášel stín strachu a číhajícího zmaru. Jistěže, pomyslel si, já jsem posel onoho nebezpečí a hrozící záhuby, možná to tedy cítím jen já. Pak tuto myšlenku zamítl. Ne, v tom to nebylo. Cítil ten chlad v žilách, ale přicházel zvenčí, ne z jeho nitra. Možná to byla ta zbraň u kancléřova pasu, co ho zneklidnilo. Ano, samozřejmě! Proč má nejmocnější císařův ministr potřebu nosit po paláci nepohodlnou zátěž v podobě zbraně? Zejména když malá tonzura na temeni hlavy prozrazuje jeho kněžský stav! Takové chování opravňuje jen pocit přítomného nebezpečí! Jistěže, / 11 /

i kardinálové v Římě či v Lyonu nosili pod svými rouchy dýky. Ale nosili je dobře ukryté, aby nebyly viditelné. Ten, kdo chce někoho úkladně zahubit, nosí svou zbraň tak, aby byla neviditelná. Na odiv ji vystavuje ten, kdo se sám bojí, kdo chce možné nebezpečí zastrašit a odpudit. Ministrův klid a suverenita tedy nejsou přirozené, nad palácem se skutečně vznáší stín ohrožení. A on, Ales­ sandro, dá tomu neurčitému pocitu ten pravý konkrétní obsah.

Jak bude přijat?

Kancléř ho vedl před sebou, několikrát změnil směr, po­ dle Alessandrova mínění zbytečně, zřejmě jen proto, aby návštěvníka zmátl a ten by v případě, že by se pokusil o útěk, nenašel cestu z paláce ven. Bylo zřejmé, že císař žije hluboko v útrobách komplexu budov, v jejich nejsoukromější části. A bylo i jasné, že všechna ona vystavovaná okázalost má návštěvníka ohromit, omámit a zbavit zdravého úsudku, ještě než stane před panovníkem samotným. Alessandro ovšem už zažil paláce v Konstantinopoli, v Římě i v hlavním městě Nikajského císařství zvaném Nymfaion2), a zdravý úsudek si tedy zachoval. S uznáním musel ale přiznat, že se s takovou nádherou ještě nikde nesetkal a že císař i jeho mi­nistr dělají vše naprosto správně, aby každého příchozího už před vstupem k vládci přiměli k tomu, aby se stal ústupným a uvědomoval si svou bezvýznamnost. Ne, tady se nedělo nic bez příčiny.

Před obrovskými, zlatem zdobenými dveřmi, vzdálenými dobrých deset minut chůze od vstupu do paláce, stáli další dva Arabi s rukama na jílcích šavlí. „Převezměte jej,“ ukázal kancléř na Alessandra. „Jdu nahlásit jeho návštěvu císaři. Pokud by se pokusil utéct nebo vniknout k císaři na vlastní pěst, zabijte ho.“ Arabi nepromluvili, jen lehkým kývnutím hlavy dali najevo, že rozkazu rozuměli. Ministr zmizel za dveřmi. Alessandro s oběma strážci osaměl. Vypadali stejně jako ti u vchodu do paláce, všichni snědí, oblečení do shodných kroužkových brnění orientálního stylu, se šavlemi u pasu a luky přes rameno. Nebyl si jist, zda by dokázal jednoho od druhého rozlišit. Prohlížel si velkolepý vchod do císařových soukromých komnat. Nade dveřmi o výšce aspoň tří na sobě stojících mužů byl erb Hohenštaufů a císařská koruna s nápisem: imperator fridericus secundus romanorum caesar semper augustus italicus siculus hierosolymitanus arelatensis felix victor ac triumphator. / 12 /

Za těmi dveřmi tedy sídlí nejmocnější muž světa. Natolik mocný, že se dokázal vzepřít svaté církvi a její hlavě, papeži, a přivodit si tím jeho nekonečnou nenávist. Alessandro byl dostatečně Římanem, aby věděl, že taková nenávist má jen jediný následek — smrt.

A on tu byl proto, aby tomuto následku zabránil. Proč to vlastně dělám? pomyslel si. Proč riskuji život pro člověka, jehož neznám?

Nikdy jsem ho neviděl a je mi v podstatě lhostejný.

Protože dělám svou práci, odpověděl si vzápětí. Pan Oddo Colonna usoudil, že ten člověk je pro svět a jeho pořádek dostatečně cenný, aby se vyplatilo riskovat na jeho záchranu můj život.

Colonna ví, co dělá, a já musím poslechnout jeho rozkazy. A pak je tu ještě něco. Kdysi jsem dal slib jedné mladé ženě, na niž stále vzpomínám s bolestí v srdci, a takové sliby je třeba dodržovat.

A ostatně já sám jsem zvědavý na otce onoho ztraceného děvčátka, jež se stalo císařovnou východního Říma. Otce, který neváhal poslat vlastní dceru na konec světa, aby tam sloužilo jeho záměrům. To děvče jsem měl rád. Hodně rád! Měl jsem je rád, protože mi ho bylo líto.

Jako by ještě cítil její slzy na svém rameni. Podvědomě na rameno sáhl. Bylo suché. Otřásl se. Císař, před něhož brzy předstoupí, byl původcem jejího stesku a smutku. Toho tedy rád mít nebude. Ale bude mu přesto sloužit, protože mu to tak přikázal jeho pán a chlebodárce. Mocný člen římského rodu Colonnů, který už po desetiletí spřádá nitky světových dějin. Co znamená nějaký Alessandro Bardone v zápasech o ovládnutí světa? Nic. Je jen prostý voják, jenž dostal úkol udržet důležitou pozici. A on nesmí selhat, už proto, že by pak ona mladá žena na konci světa plakala ještě víc.

Na tento důvod ale nesmím myslet, poručil si. City nemají mít v mé práci žádné místo. Ti, jež při práci, kterou dělám, přemohly city, už nežijí. Císař prý žádné city nemá. Možná si tedy budeme rozumět.

Dveře se opět otevřely. Kancléř mu ukázal rukou, aby vstoupil.

Uprostřed obrovské místnosti nestál trůn, jak si Alessandro představoval. U stolku, na němž se kupilo množství listin, zády k němu, stál nevelký muž v jednoduchém oděvu. Jednoduchém, co se týká střihu, ale z nejjemnějšího hedvábí. Neměl na sobě žádné znaky své moci a Alessandro pocítil zklamání. Jestliže má člověk spatřit někoho, kdo se sám nechává označovat za „Stupor / 13 /

mundi“ neboli „Úžas světa“ a koho papež zase pro změnu popisuje jako příšeru o mnoha hlavách vystupující z moře a jako Antikrista samého, očekává pak samozřejmě mimořádnou osobnost, někoho, kdo mu už při prvním pohledu vyrazí dech. Císař vypadal ve svém jednoduchém domácím oděvu a při své pomenší postavě až příliš normálně. Ale jen do okamžiku, kdy se otočil a na Alessandra pohlédl. Tehdy se v Alessandrovi zatajil dech. Neodvážil se promluvit, císař ho k tomu ostatně nevyzval. Panovník byl muž sice středního vzrůstu, ale pevné svalnaté postavy. Tvář s ostrými rysy, krátkým nosem a silnou bradou rámovaly dlouhé narudlé vlasy. Stejné přinesly jeho stejnojmennému dědovi, prvnímu velkému štaufskému císaři, přezdívku Barbarossa. Na rozdíl od něj neměl ale císař dědův slavný plnovous. Byl hladce oholený, říkalo se o něm, že mu vousy sotva rostou, a proto nenosí ani bradku. Císaři muselo být přes padesát let, ale působil mladistvě.

Alessandro pátral v císařově tváři po rysech jemu samému důvěrně známých a měl pocit, že je nalézá. Ty narudlé vlasy, krátký nos, úzké lícní kosti, to všechno znal. Snad jen císařova brada byla mnohem mohutnější, a tím jiná. A pak — jeho oči! Ne, do takových očí Alessandro ve svém životě ještě nikdy nehleděl!

Císař si příchozího zkoumavě prohlížel. V jeho pohledu nebylo ani trochu citu nebo účasti; byl to pohled tak studený, až člověka mrazilo v zádech. Přimhuřoval oči, bylo o něm známo, že je krátkozraký, a přesto jako by svým zrakem pronikal až do hloubi duše. Možná v tom je jeho síla, napadlo Alessandra. V tom, že se před ním každý cítí jako myš před hadem, jako by se císař dokázal vloupat do podvědomí, do nejtemnějších myšlenek, které člověk před ním stojící ukrývá ve svém nejhlubším nitru. Ten pocit, že se před panovníkem nedá nic utajit, byl nesnesitelný. Právě v okamžiku, kdy si Alessandro pomyslel, že už napětí déle nevydrží, císař promluvil. Jako by vytušil, že je pravý čas, že právě v tomto okamžiku se jeho slova stanou pro jeho protějšek vykoupením.

Císařův hlas byl tichý, nicméně naplnil celou velkou místnost. „Kancléř Walter říká, že pro mne máš důležité sdělení.“ „Ano, Veličenstvo.“ „Tak mluv. Máš mé povolení.“ „V Lyonu padlo rozhodnutí o vaší smrti, pane.“ „A to má být důležitá zpráva?“ V císařově hlase se mísil hněv a pobavení. „Papež usiluje o mou smrt už po celá desetiletí. / 14 /

Dokud seděl v Římě, usiloval o ni z Říma. Od té doby, co utekl do Lyonu3), posílá taková poselství odtamtud. Přežil jsem už několik pokusů o atentát, které nepochybně zosnoval, ať už jídlem, léky či dokonce jedem v koupeli. To všechno už papežovi nohsledi vyzkoušeli, a jak vidíš, jsem stále naživu a daří se mi dobře. Pokud sis tedy nárokoval můj čas jen proto, abys mi sdělil tuto zprávu, budeš rád, když opustíš palác živý.“ „Je to jinak, Veličenstvo,“ namítl Alessandro. „Papež Inocenc Čtvrtý vyhlásil na tajném zasedání kardinálského sboru svůj rozsudek. Protože selhaly všechny prostředky, jak vás zbavit moci, je třeba přikročit k vaší fyzické likvidaci. Dopředu už vydal odpustky pro každého, kdo takový čin spáchá, a oznámil, že vydá pokyny k provedení toho rozkazu. Řekl, že se vaše zabití rovná vykonání rozsudku smrti, který vynesl on sám. Tudíž existuje pro jeho vykonavatele naprostá beztrestnost na zemi i při posledním soudu.“ „Papež se snaží,“ poznamenal císař. „Dal mě na koncilu před pěti lety oficiálně sesadit z císařského trůnu. Když si toho nikdo nevšiml, nechal zvolit v Německu protikrále. Napřed toho směšného Durynčana Jindřicha Raspeho, a poté co se ten muž znemožnil, Viléma Holandského. Devatenáctiletého chlapečka! Nikdo ho nemůže považovat za mého důstojného protihráče, všichni vědí, že je jen poslušným papežovým nástrojem. A tak i přesto, že Vilém dobyl Cáchy a nechal se tam korunovat, v Německu i v Itálii vládnu pořád já. Už jednou vydal papež příkazy k osvobození Sicilského království od zrůdy Fridricha. To bylo někdy před třemi lety. Pak měl víc než dost problémů, aby své spiklence vůbec pozachraňoval, když se mu vrhali kolem krku a prosili ho o ochranu přede mnou. Přesto je neuchránil všechny. Některé z nich jsem už pochytal a dostalo se jim přiměřené odměny. Takové výkřiky po mém zabití jsou jen výrazy papežské bezmoci a zoufalství.“ „Proto by mě sem pan Oddo neposlal, Veličenstvo,“ řekl Ales­sandro. Už získával zase svůj klid, císař ho nechával mluvit a to bylo rozhodující. „Tentokrát nemá jít o chaotický pokus vás odstranit, pocházející od lidí z vašeho okolí, nespokojených s vaší vládou. Listina, která dorazila na janovské lodi z Lyonu do Říma a do níž měl pan Oddo možnost nahlédnout, byla určena pro kardinála Rainera z Viterba. S příkazy k vykonání rozsudku. To znamená, že je kardinál Rainer pověřen vaší likvidací. A kardinál / 15 /

z Viterba, jak jistě víte, udělá v tomto směru vše, aby papeže uspokojil. On sám vás přece nenávidí víc než papež sám. Kardinál Rainer už údajně papeži přislíbil vykonat rozsudek v nejkratší možné době.“ Císař teď ztuhl. Poprvé na něm bylo vidět vzrušení. „Cože…?“ „Podle mínění pana Colonny je třeba se domnívat, že váš vrah se už nachází zde, v paláci ve Foggii. Je tu možná už dlouhý čas a čeká na příkaz, aby splnil svou misi. Teď má být na příkaz papeže či kardinála Rainera zaktivován. Je to nepochybně člověk zkušený a ve způsobech zabíjení patřičně vyškolený. A hlavně je to zřejmě profesionál. Ne někdo, kdo by vraždil z osobních pohnutek, v opojení emocemi. Je to člověk, který bude za svůj čin dobře zaplacen a ví to. Váš život, Veličenstvo, se tedy nachází v bezprostředním ohrožení. Proto jsem k vám byl poslán.“ Císař si vyměnil pohled s kancléřem. Alessandro věnoval ministrovi krátký pohled, na jeho tváři se zračilo vzrušení. Walter z Ocre očividně nevěděl, jak má naložit se zprávou, již si právě vyslechl. „Předpokládejme, že máš pravdu,“ pronesl pomalu císař. „Myslíš, že už vrah o papežově příkazu ví?“ „Myslím, že ještě ne,“ odpověděl Alessandro. „Pan Oddo reagoval rychle. Odeslal mě z Říma, hned jak se onu zprávu dozvěděl. Po cestě z Říma jsem dvakrát měnil koně na colonnských statcích, přesto jsem je skoro uštval. Nevěřím, že by mohl být někdo rychlejší než já. Podle mého soudu je posel s příkazem k vaší vraždě ještě na cestě z Říma sem, Veličenstvo.“ „Pak je věc poměrně jednoduchá,“ řekl Walter z Ocre. Promluvil během audience teď poprvé, chtěl zřejmě prosadit svůj názor, ještě než císař vysloví svůj. „Zesílíme stráže v paláci, necháme prohledat každého nově příchozího. U koho najdeme papežův rozkaz, toho zatkneme a podrobíme útrpnému výslechu. Prozradí nám, ke komu byl poslán, za to ručím, Veličenstvo. Pak zlikvidujeme vraha a věc bude vyřízena.“ Alessandrovi přeběhl po zádech mráz. Je kancléř tak hloupý, nebo hraje svou vlastní hru? Tak primitivní opatření nemohou přece zadržet posla nejrafinovanější moci na světě. Zejména pak posla s tak důležitou misí. „Chcete kontrolovat všechny příchozí do města?“ namítl. „Posel se přece nemusí setkat s vrahem v paláci! A sotva můžete / 16 /

zakázat všem palácovým služebníkům a dvořanům opustit palác.

Aspoň ne na dlouhou dobu.“ „Kancléř má pravdu,“ řekl císař. „Proč myslíš, že sídlím ve Foggii, a ne v Neapoli nebo v Palermu jako moji předchůdci? Protože Foggia je malé hnízdo okolo velkého paláce. Malé a přehledné. Ne jako ta lidská mraveniště ve velkých metropolích. Sem se nedokáže vplížit nikdo cizí, aby nebyl hned objeven. Pokud budeme bedlivě hlídat brány města i brány paláce, nemůže nikdo s podobným příkazem vstoupit do města nepozorován.“ „Pokud můžete natolik důvěřovat svým strážím,“ namítl Ales­sandro. „Jak víte, že mezi nimi není žádný papeženec?“ Císař se rozesmál a ministr se k němu přidal. „Už jsi mé stráže přece viděl,“ řekl po chvilce, když se jeho smích ztišil. „Ani jeden z mužů mé osobní gardy není křesťan. Všichni muslimové mé osobní stráže vědí, že jejich jedinou ochranou před nenávistí křesťanů jsem já. Jen já! Beze mne nebudou ani oni, ani jejich děti a ženy dlouho naživu. Proto jsem dal přestěhovat Araby ze Sicílie, kde proti mně vyvolávali jedno povstání za druhým, sem do Lucery, doprostřed křesťanského světa. Od té chvíle jsou mi věrní až za hrob. Až za hrob! Protože v tom hrobě nechtějí skončit. Strach o život je větší motivace k věrnosti než peníze či papežovy výzvy.

Věř mi, mladý muži, že jsem zde ve Foggii v bezpečí.“ Alessandro se rozhodl zariskovat. Neměl ostatně co ztratit. „A proto, že je váš bezpečnostní systém tak neprodyšný, Veličenstvo, nosí váš první ministr, který je navíc knězem, celý den zbraň tak, aby ji každý mohl vidět? I když je to zakázáno zákonem? Na­ ším rozhodnutím je zakázáno poddaným našeho království, aby se někdo odvážil nosit u sebe ostré a zakázané zbraně, tedy ostrou dýku, meče, kopí, brnění, štíty, drátěné košile, železné kyje a všechny ostatní zbraně, které byly zhotoveny více ke škodě lidí než k jinému povolenému účelu. Nezní tak váš zákon, Veličenstvo?“ Císař se na něj překvapeně podíval a kolem úst mu zahrál pobavený úsměv. Pak pohlédl na kancléře, jako by se chtěl přesvědčit o jeho reakci. Alessandro poznal, že v tomto okamžiku začal být císaři sympatický. Jenže panovník nebyl ochoten rozhodovat na základě pouhých sympatií, posel domu Colonnů mu nestál za spor s prvním ministrem. Neřekl na Alessandrovu poznámku nic. „Nosit v paláci zbraň je privilegium, mladý muži,“ promluvil místo císaře jeho ministr. „Privilegium vyhrazené jen nemnohým. / 17 /

Využívám je a to je celé. Nošení zbraně je výrazem císařovy důvěry, ne mé nedůvěry k ostatním obyvatelům paláce.“ Císař ho s úsměvem doplnil: „Pan Walter je ministr, který je jen náhodou i knězem. Proto ta nezvyklá zbraň, jež tě zřejmě mate. Těší mě ostatně, že znáš zákony, jimiž jsem se rozhodl chránit své poddané. Doslechl jsem se ovšem, že ty jsi přijel do Foggie také ozbrojen.“ „Nejsem poddaný Sicilského království,“ řekl Alessandro. „Mým svrchovaným pánem je papež.“ Když zahlédl ostrý záblesk v císařových očích, dodal rychle: „Nejsem ale na tuto skutečnost hrdý.“ „Jako věrný poddaný Jeho Svatosti papeže Inocence Čtvrtého bys mě vlastně vůbec neměl oslovovat císařským titulem. Papež mi jej před čtyřmi lety odebral, když mne na koncilu v Lyonu nechal sesadit.“ „Svět potřebuje císaře,“ odpověděl Alessandro. „A není za vás schopen nabídnout alternativu. Proto se klaním vám, Veličenstvo.“ „Chtěl bys tedy přece jen raději podléhat mým zákonům než zákonům Svatého otce?“ zeptal se císař, a když Alessandro sklopil souhlasně hlavu, dodal: „Myslím, že to není potřebné. Můžeš se vrátit do Říma.“ „Podle představ pana Colonny jsem měl zůstat zde, dokud vraha neodhalím,“ namítl ještě Alessandro. „Mám v takové činnosti výcvik, Veličenstvo, vlastně je to má práce. Neobhájil bych před svým chlebodárcem, kdybych se vrátil do Říma, aniž bych svůj úkol splnil.“ Císař mlčel. Pozdvihl ruku, to gesto však platilo očividně kan­cléři, který hodlal zřejmě něco namítnout. Císař chtěl rozhodnout sám nebo aspoň chtěl, aby to tak vypadalo. Obrátil se na chvíli k Alessandrovi zády, utrhl si bobulku hroznového vína a vložil si ji do úst. Pomalu žvýkal. Když se k návštěvníkovi opět otočil, byly jeho oči už zase tak pronikavé, jako když se na něj podíval poprvé. „Od pana Colonny je velmi milé, že mi chce nabídnout tak velkorysou pomoc. Oceňuji jeho loajalitu, jako jsem si cenil i služby jeho strýce Jana, který si za svou věrnost vůči mé osobě hodně vytrpěl4). Myslím ale, že jeho pomoc nepotřebujeme. Vybudoval jsem během posledních dvaceti let svůj vlastní bezpečnostní aparát. Ten je sehraný a hlavně nedůvěřivý vůči jakémukoliv cizímu prvku. Nemyslím si, že by bylo prospěšné, kdybych se tě pokoušel / 18 /

začlenit do tohoto komplikovaného systému, řízeného mým kanc­ léřem. Než bys jeho fungování vůbec pochopil, bude vrah už vypátrán a zlikvidován. Vyřiď svému pánovi můj nejsrdečnější dík.

Je dobré vědět, že mám v Římě spojence, vědomé si skutečnosti, že bez císařství by svět zanikl v chaosu. Církev svatá by se měla starat o duše věřících, a ne jim chtít vládnout. Sám Spasitel pravil, že jeho království není z tohoto světa, a řekl také, co je císařovo dávejte císaři, co je Božího Bohu. Papež se nedrží slov toho, jehož se cítí být náměstkem na zemi. Jestliže se celý svět bojí příchodu Antikrista, jak jej předpověděl Jáchym z Fiore5), pak by ho měl hledat nikoliv ve Foggii, nýbrž v Lyonu. Tedy ještě jednou děkuji a můžeš se vrátit do Říma. Pan Walter tě za tvou námahu odmění.“ „Ale…“ Císaři se zkřivil obličej hněvem. Nesnášel odpor. „Proti císařovu rozhodnutí neexistuje žádné ale, mladíku.“ Jeho hlas byl studený jako kus ledu. Stejně tak pohled. „Audience skončila.“ Alessandro ucítil na svém rameni ruku Waltra z Ocre. Nedalo se nic dělat. Císař rozhodl, musí se tedy s jeho rozhodnutím vyrovnat a vysvětlit je pak v Římě panu Colonnovi. Možná je to tak dobře. Necítil se zde volně, dusivá atmosféra paláce ho zneklidňovala. Alessandro měl dost zkušeností, aby poznal, když se někde lidé cítili volně a šťastně. Palác ve Foggii nebyl takovým místem.

Ano, jistě, mramorové sály i pomerančovníky v atriích vrhaly stín, poskytovaly ochranu před nemilosrdným jižním sluncem. Ale nad celým palácem ležel jiný stín — stín strachu a nedůvěry. Ne, tady by se mu nepracovalo dobře. Císař má pravdu. Bude lepší, když se vrátí do Říma.

Kancléř něco řekl arabsky strážci u dveří císařovy komnaty.

Co to bylo, pochopil Alessandro, když došel k bráně paláce. Stál tam už služebník, dvorně se uklánějící, v ruce váček s penězi. Walter z Ocre ho převzal a vtiskl Alessandrovi do ruky. „Tvá odměna,“ řekl. „Pan Oddo bude se mnou nespokojený,“ namítl Alessandro. „Nemohl bych…?“ „Ne,“ přerušil ho kancléř. „Mohl bych zůstat aspoň ve městě,“ navrhl. „Ani ve městě,“ odpověděl kancléř a okolo úst mu pohrával pohrdavý úsměv. „Císař rozhodl, že se máš vrátit do Říma. Pokud tě ještě zítra zastihneme ve Foggii, skončíš ve vězení.“ / 19 /

Arab v bráně podal Alessandrovi jeho zbraně. Připnul si meč, zastrčil za pás dýku a vyšel z paláce. Po nebi pluly nízké mraky, hrozící deštěm. Byl konec listopadu, od vzdáleného moře foukal vítr a pronikal šaty svým vlhkým chladem. Alessandro potěžkal váček s penězi a pak do něj pohlédl. Bylo v něm několik augustálů, zlatých mincí s portrétem císaře, jež císař začal razit někdy před dvaceti lety. Přivázal si váček pevně k vnitřní straně opasku. Neměl v úmyslu přenechat takto těžce vydělané peníze nějakému zlodějíčkovi. Pohlédl k nebi. Bude pršet? Pro zpáteční cestu do Říma by to samozřejmě nebylo nic příjemného. Ale kdo je on, aby mohl takovou věc ovlivnit? Pocítil svou malost a bezmocnost. Nepřesvědčil císaře o svých schopnostech, vlastně tedy selhal. Byl stejně bezmocný vůči rozhodnutí přírody jako proti rozhodnutí vládce. Protože jak nebe, tak i císař mají konečné slovo, jež rozhoduje o osudu lidí jako on. Povzdychl si. Ta mladá žena daleko v řeckém světě, k níž ho pojilo jemné pouto, by s ním nebyla spokojená. Naštěstí se o jeho zklamání nedozví. Pokud má ovšem kancléř pravdu a císařův život dokáže uhájit bez Alessandrovy pomoci.

Pocítil lehké žduchnutí do zad. Ohlédl se. Zubil se na něj Arab v bráně. Tvářil se skoro přátelsky, ale jeho hlas zněl naléhavě. „Ty, cizinče, by ses měl pobrat pryč,“ radil Alessandrovi. „Kancléř Walter nerad, když někdo neposlouchat jeho rozkazy.“ To se ho všichni tak bojíte? chtěl odseknout Alessandro, ale kousl se raději do jazyka. Arabova rada byla myšlena dobře, bylo by zbytečné ho urážet. Pokynul mu tedy přátelsky rukou a sešel po schodech paláce na hlavní foggijskou ulici. Palác tvořil celou jednu čtvrť města, přiléhal k východní části hradeb a východ ústil přímo do rušné ulice. Ta spojovala východní městskou bránu, směřující k jadranským přístavům, s branou západní. Alessandro se po ní vydal, prodíral se davem lidí. Ponechal po levé ruce malé náměstí s katedrálou a pak zabočil doprava směrem k městskému trhu. Vlastně by bylo nejrozumnější hned vyskočit na koně, kterého nechal v herberku u městské brány, a vyrazit zpět do Říma.

Dosud ho tady nikdo neviděl, a pokud se vrátí tak rychle, aby ho nikdo v Římě nepostrádal a nekladl si otázku, kde se osobní strážce pana Odda nachází, bude všechno v pořádku. Mohl se vrátit, tvářit se, jako by Řím nikdy neopustil, a ponechat císaře s jeho nafoukaným kancléřem jejich osudu. Pokud vrah dosáhne svého / 20 /

a uspokojí papeže jako svého chlebodárce, nebude to Alessandrova chyba. Sám je císařovým rozhodnutím zbaven jakékoliv zodpovědnosti, měl by být tedy panovníkovi vlastně vděčný. Jenže nebyl.

Alessandro byl mladý muž a mladí muži jeho schopností bývají ješitní. Alessandro se cítil uražen. Místo aby se vydal k herberku pro svého koně, vyrazil na tržiště. Trh ve Foggii byl znám tím, že se zde nabízelo nejzajímavější orientální zboží. V přístavu Bari i v císařově přístavu Barlettě přistávaly početné lodě s výsostně zajímavým nákladem, kořením, hedvábím, šperky a orientálním nádobím. To vše svědčilo o císařových přátelských vztazích se syrským, egyptským i tuniským sultánem, jakož i s řeckým císařem či kyperským králem. V přístavech království měli zajištěnou bezpečnost všichni námořníci a kupci bez rozdílu svého původu a náboženského vyznání, a císař uzavřel dokonce s tuniským sultánem dohodu o maximálním zdanění dováženého zboží deseti procenty. Samozřejmě měl císař sám předkupní právo a on či spíše jeho úředníci prodávali pak dovezené zboží s přiměřenou přirážkou, obohacující císařskou pokladnu, dalším zájemcům. O nabídce fog­gijského trhu se vyprávěly pověsti. Možná bude zajímavé uvidět ho na vlastní oči. Bude si muset koupit něco opravdu cenného, císařův zlaťák nebude snadné rozměnit, kdyby kupoval jen nějaké cetky. Ale pokud nenajde nic, co by ho zaujalo, pak si třeba koupí aspoň služby nějaké lehké děvy, aby jej zbavila frustrace. To by v tom byl čert, aby ve městě, kde se nachází císařský dvůr, nebyla žádná, která by si dobrou minci za své služby a za svou krásu zasloužila. Za zlatý augustál? pomyslel si. To tu bude muset zůstat nejméně do zítřka a být velmi vybíravý. A zítra pak zmizet ještě před rozedněním, než ho začnou hledat kancléřovy stráže. V noci se asi moc nevyspí, ale co na tom. Vyspí se pak v sedle za jízdy. Ales­sandro byl mladý a pocítil chuť do života. Propuštění z císařských služeb přináší mimo jiné pocit ulehčení a svobody.

Na trhu panoval ještě živý ruch. Ryby byly už sice skoro prodány, ale stánky se zeleninou, ovocem a chlebem ještě měly co nabízet. Rozhlédl se. Hledal stánky se zbraněmi, šperky a látkami.

Ta žena ho zaujala okamžitě. Ne, nebyla kurtizána, to bylo jasné. Byla to vznešená dáma, provázená dvěma služebnými, jež ji následovaly s košíky na nákup v rukou. Byla nádherná! Alessan­ dro se zastavil a zíral na ni neschopen pohybu, neschopen od ní odtrhnout oči. Viděl ve svém životě už mnoho krásných žen. / 21 /

V Římě, v Konstantinopoli, v Nikai či na Kypru. U císařských dvorů se pohybují krásné ženy vždy v nadbytku, patří k panovnickým atributům a moc je přitahuje jako světlo můry. Ale pohled na tuto ženu mu vyrazil dech. Na světlých vlasech barvy medu měla hedvábný průsvitný šál, ale ani ten nedokázal zachránit její účes před větrem. Tvář měla podlouhlou, rovný nos, bledou pleť, kterou zřejmě v létě pečlivě chránila před jižním sluncem. Světlé vlasy mezi snědými jižany byly nápadné, ale Alessandro si už všiml, že tady na jihu je více světlovlasých lidí než v Římě. Stopa, již zde zanechali normanští páni. Co ale skutečně zarazilo Alessan­ drovy kroky, byly ženiny oči. Jen na okamžik se jejich zraky zkřížily, pak se žena lhostejně odvrátila. Ale i ten letmý okamžik stačil, aby Alessandrovi ztuhla v žilách krev. Někde jsem takové oči už viděl, pomyslel si. Kde ale? Kdy a kde to bylo? Určitě to muselo být nedávno, jinak by ten vjem nebyl tak čerstvý. Ale Alessandro si nebyl schopen vzpomenout. Ten pronikavý zelený pohled se propaloval až do lidského nitra. Můžu ji znát? ptal se sám sebe.

Už jsem ji někde viděl? Určitě ne! Na ni bych nezapomněl! Byl přesvědčen, že vzpomenout si na to, kde viděl tyto oči, je důležité.

Nebyl mu ale dán čas na to přijít.

Vzápětí ho totiž zaujalo něco úplně jiného, co mu dalo na pohled té ženy zapomenout. Před krasavicí se ukláněl muž v nápadně krásném obleku. Alessandrovi bylo okamžitě jasné, že jej zná. Jenže si nemohl vzpomenout, odkud. Úporně se snažil najít ve své paměti odpověď na tuto otázku; věděl, že je důležitá. Důležitější než oči oné krásné ženy. Muž jeho upřený pohled zřejmě ucítil. Podíval se na Alessandra a v jeho očích zajiskřilo. Ve stejném okamžiku, kdy ho Alessandro poznal, poznal i on jeho. Byl to Petr z Narni, vedoucí kanceláře kardinála Rainera z Viterba.

Kanceláře, z níž vycházely nejnenávistnější spisy namířené proti císaři. V níž vznikla papežská exkomunikační bula v roce třicátém devátém stejně jako oslava mučednictví Markellina z Arezza, papežského vojevůdce, popraveného císařem před dvěma roky.

Alessandro poznal, že má před sebou posla smrti, ve stejném okamžiku, kdy Petr z Narni pochopil, že byl odhalen. Aniž se pokusil rozloučit se ženou, jíž se právě dvořil, dal se na útěk.

Alessandro se vrhl za ním. Nepřemýšlel, proč to dělá. Byl to reflex.

Před ním stál nepochybně člověk, kvůli němuž sem do Foggie přijel. Ten muž se dostal do města ještě dříve, než mohla začít působit / 22 /

bezpečnostní opatření Waltra z Ocre. Bylo třeba ho zneškodnit.

Alessandro nepřemýšlel o tom, že byl své mise už zproštěn a že není jeho povinností kardinálova člověka chytat. Přeskočil lavici jednoho stánku se zeleninou, a nedbaje na nadávky prodavače, vyrazil za utíkajícím. Na trhu bylo ještě stále hodně lidí. Prchající se ztěžka prodíral davem, Alessandrovi se ale nedařilo o nic lépe. Bál se vytáhnout meč. Měl strach, že by někoho zranil a nenávist davu by ho pak mohla stát život. Rozrážel přítomné nekompromisně lok­ty, sklízel za to nadávky i údery pěstí, ale bylo mu to jedno.

Před sebou viděl plášť římského posla, mizící v davu. „Stráže!“ vykřikl. „Papežský špeh. Chyťte ho!“ Lidé nereagovali. „Z cesty!“ křičel. „Z cesty!“ Neuvědomoval si, že jeho římský přízvuk budí automaticky nedůvěru fog­ gijských občanů. Prchající, který mlčel, byl nápadný jen svým oděvem. Alessandro i svým dialektem.

Narazil do muže v uniformě. Nebyl to Arab. Voják se zapotácel a uchopil Alessandra za paži. „Hej!“ vykřikl. „Dávej pozor, nemehlo!“ Mluvil apulským jižanským nářečím, byl tedy místní. „Papežský špeh!“ vykřikl na něj Alessandro. „Chyťte ho!“ „Pomalu, pomalu,“ zašklebil se žoldnéř. „Kdo je tu římský špeh, to se ještě uvidí.“ Alessandro viděl, že nemá na výběr. Udeřil chlapa loktem přímo do nosu. Ten zařval bolestí a pustil Alessandrovu ruku.

Ales­sandro se rozběhl za prchajícím Petrem z Narni s vědomím, že v patách má teď onoho vojáka a možná i jeho kumpány.

Lidé na trhu si už všimli, že se něco děje. Uvolňovali cestu, když viděli prchajícího s několika vojáky v patách. To Alessandrovi pomohlo. Plášť kardinálova člověka se přiblížil. Petr z Narni vběhl na hlavní foggijskou ulici a hned poté zabočil do uliček města. Před jedním z kostelů bylo malé náměstíčko. Cestu kolem kostela zatarasila skupina diskutujících lidí, kteří si honičky ještě nevšimli. Petr z Narni se ohlédl a uviděl pronásledovatele bezprostředně za sebou. Prudce se zastavil a otočil. Alessandro si v posledním okamžiku všiml, že muž drží v ruce dýku, a uhnul, aby na ni nenaběhl. Ne, tohle si měl kardinálův úředník dobře rozmyslet! V Konstantinopoli se Alessandro naučil zabíjet ozbrojené lidi holýma rukama. Uskočil do strany a úderem pěsti zasáhl nerv za protivníkovým loktem. Ten s bolestivým výkřikem upustil dýku. Vzápětí ho Alessandro uchopil paží okolo krku a přehodil / 23 /

naučeným chvatem přes napřažené koleno. Petr z Narni dopadl tváří k zemi. Alessandro seděl v okamžení na něm a zkroutil mu ruku za záda, aby se přemožený nemohl ani pohnout. Už k němu dobíhali vojáci. Ten, který krvácel z nosu, běžel jako první. Ales­ sandro chytil volnou rukou pěst, jež ho měla udeřit, a přehodil vojáka přes ležícího Římana ke zdi kostela. Žoldnéř narazil s hlasitým žuchnutím do kamenného zdiva a na chvíli znehybněl. Ales­ sandro vytasil meč a namířil ho na další přibíhající. „Jsem v císařských službách!“ vykřikl. „Zajal jsem římského špeha a chci vám ho předat. Jednám po dohodě s kancléřem Waltrem z Ocre!“ Císařští ozbrojenci se zastavili. Alessandrova slova na ně očividně udělala dojem. Došli pomalu k oběma zápasícím mužům, vytasili ale zbraně a obstoupili je. „Můžeš to dokázat?“ zeptal se jeden z nich. „To je dost těžké,“ připustil Alessandro. „Musím držet tohohle lumpa z Říma. Jinak nám uteče. Měl u sebe zbraň, provinil se tedy proti zákonům království,“ dodal a ukázal na dýku ležící na dlažbě.

Voják, který byl zřejmě velitelem hlídky, pokynul dalším dvěma společníkům. Ti chytili paže Petra z Narni a zkušeným chvatem je rychle spoutali. Alessandro vstal a zastrčil meč do poch­vy. Vojáci ho v tom nenásledovali. „Pojďme do paláce,“ navrhl Alessandro. „Kancléř vám potvrdí, že jsem byl dnes u císaře a proč jsem tam byl.“ „Máš římský přízvuk,“ poznamenal žoldák. „Mám,“ přikývl Alessandro. „I v Římě jsou lidé, jimž záleží na císařově životě. Jsem jeden z nich.“ „A máš meč,“ pokračoval voják. „Povolil mi to kancléř. Na dobu pobytu ve Foggii. Má o mě obavy,“ dodal s ironickým úsměvem.

Velitel se tvářil stále ještě nedůvěřivě. Jeho kamarád s krvácejícím nosem se s bolestivým hekáním vztyčil u zdi kostela a vykřikl: „Polámal mi žebra, darebák. A rozbil nos. Spoutejte ho.“ Alessandro se po něm ani neohlédl. Věděl, že nesmí ztratit kontakt s očima velitele. To ho naučili v Nikai. Není třeba sledovat ruce protivníka, protože v očích si vždycky včas přečteš, kdy uhodí. „Kdybych to nebyl udělal, byl by nám špeh utekl. Tvůj muž se mi postavil do cesty, musel jsem si ji uvolnit.“ / 24 /

Jeho protějšek se podíval po svém zraněném vojákovi a pak přikývl. „Dobrá, půjdeme do paláce.“ „Neposlouchejte toho blázna,“ zmohl se konečně na slovo kardinálův posel. „Jsem tu na návštěvě u příbuzných. Šel jsem nakupovat na trh a tenhle šílenec se na mě náhle vrhl. Zavřete ho a dejte na řetěz. Pro bezpečí návštěvníků Foggie.“ „Jsem pro,“ ozval se voják s krvácejícím nosem. „Ticho!“ zařval velitel. Přemýšlel, poškrábal se na nose. Očividně nevěděl, jak se má zachovat. „Je to Petr z Narni, vedoucí kanceláře kardinála Rainera z Vi­terba,“ řekl Alessandro. „Toho rudého ďábla?“ vytřeštil oči velitel. „Toho,“ přisvědčil Alessandro. „Ty ho znáš?“ „Znám. Jsem přece taky z Říma!“ „Nesmysl!“ vykřikl zajatec. „S někým si mě plete! Nepracuju pro žádného kardinála! Jsem obchodník s látkami. Jsem na cestě do Barletty za obchody. Očividně se pomátl, copak to nevidíte?“ „Proč jsi tedy přede mnou utíkal, když jsi obchodník bez falešných úmyslů?“ zeptal se Alessandro. „A jak to, že u sebe, jako počestný občan, nosíš dýku, i když je to císařovými zákony výslovně zakázáno?“ „Myslel jsem, že mě chce okrást,“ řekl zajatec vojákům. „To by přece utíkal každý!“ Velitel se rozhodl. „Jdeme do paláce,“ řekl. „Tohle může být důležitá věc, ukážeme zajatce veliteli císařské stráže. Pokud rozhodne, že ho máme pustit, tak ho pustíme.“ „A budeš mít po kariéře,“ poznamenal posměšně zajatec. „Myslím, že se mu víc zavděčíš, když mu přivedeš v řetězech tohohle poděsa.“ „Kdo půjde v řetězech a kdo ne, o tom rozhoduji já,“ prohlásil podrážděně velitel hlídky. „A taky o tom, kdo může nosit zbraň.

Dej mi svůj meč,“ řekl Alessandrovi.

Ten pokrčil rameny, vytáhl meč a podal mu ho. „Půjdeš o krok přede mnou,“ poručil mu velitel. „A jestli se pokusíš utéct, na místě tě probodnu, jasné?“ „Jasné,“ přikývl s úsměvem Alessandro. „Nemusíš si dělat starosti. Nemám proč utíkat.“ Vydali se po hlavní cestě směrem k paláci. Lidé ustupovali podivnému průvodu z cesty. / 25 /

Arab u brány paláce vytřeštil oči, když Alessandra uviděl. „Ty tady?“ vyrazil ze sebe. „Ty měl být pryč! Kancléř bude zlý!“ „Slyšíte?“ vykřikl vítězně zajatec. „Ten člověk vás obelhal.

Není ve službách kancléře. Zatkněte ho!“ Alessandro ucítil na páteři hrot meče. Zdvihl ruce do výšky.

Věděl, že nesmí udělat žádný nepředvídaný pohyb, jinak zemře. „Já se teď pomalu obrátím,“ řekl. „Pak vám všechno vysvětlím. Budu se obracet pomalu, neudělám nic, čím bych vás ohrozil, a nepokusím se o útěk.“ Cítil, že tlak špičky meče polevil. Pomalu se s vysoko zdviženýma rukama otočil. Ozbrojenci si ho prohlíželi částečně nedůvěřivými, částečně nenávistnými pohledy. „Ano, lhal jsem,“ připustil. „Neměl jsem čas vysvětlovat celou situaci, když jste se na mě hnali. Byl jsem dnes v paláci, to vám ten Saracén v bráně potvrdil. Měl jsem slyšení u císaře, abych ho varoval před vražedným útokem, který na něj připravuje z papežského příkazu kardinál Rainer. Císař ani kancléř mi neuvěřili, proto jsem musel opustit palác. Bezprostředně poté jsem ale objevil člověka kardinála Rainera přímo ve městě. Jak jste mohli sami vidět, byl ozbrojený. Považoval jsem za svou povinnost ho zneškodnit. Pokud ho pustíte, dopustíte se hrozné chyby a ohrozíte císařův život.“ „My zajít pro kancléř,“ řekl Arab. „On rozhodnout. Ten tady,“ ukázal na Alessandra, „mít možná pravda.“ „On nemít pravda, pohane,“ vztekal se zajatec a snažil se napodobit Arabovu výslovnost. „Kancléř bude zlý!“ Arabův výraz ztvrdl. „Ty se nevysmívat,“ řekl suše a v jeho hlase zaznělo nepřátelství. „Ty podezřelý.“ Zavolal něco v arabštině do paláce a ve dveřích se objevil další ozbrojený Saracén. Strážný mu něco naléhavě vysvětloval. Když onen druhý Arab znova zmizel v paláci, otočil se ke skupině a v jeho tváři byl už zase klidný, skoro lhostejný výraz. „Vy teď čekat,“ řekl. „Pojďme pryč,“ řekl jeden ze žoldnéřů. „Ať si to s kancléřem vyřídí oni.“ Ukázal na arabskou stráž u brány. „Nikdo nejít pryč!“ vykřikl Arab. „Vy všichni čekat, jak kancléř rozhodne.“ Tmavé mraky na nebi vydaly první studené kapky. Vojáci začali být neklidní. Samozřejmě je nebavilo čekat v dešti, až se kancléři Waltrovi uráčí převzít si od nich zajatce. Alessandro cítil, / 26 /

jak stoupá jejich nervozita. Ještě chvíli a začnou ho nenávidět. Byl to přece on, kdo je dostal do této nemožné situace. Déšť sílil. Arab v bráně se očividně bavil tím, že on sám je krytý portálem nad branou, zatímco vojáci se svými zajatci jsou vydáni napospas nečasu.

Alessandro cítil bezmocnou zášť vojáků vůči arabskému strážci.

Najednou chápal, jak vznikají pogromy, při nichž hynou stovky nevinných. Jen proto, že vyznávají jiné náboženství nebo mají jinou barvu kůže. Voda mu stékala na límec a promáčela oděv. Ucítil chlad.

Trvalo dosti dlouho, než se Walter z Ocre, provázen několika dalšími arabskými ozbrojenci, objevil v bráně. V obličeji byl rudý vztekem. „Co to má znamenat?“ vykřikl na Alessandra. „Řekl jsem ti přece dost jasně, že tě už ve městě nechci vidět.“ „Město jsem měl opustit do zítřka,“ opáčil Alessandro. „Den ještě neskončil a brány se ještě nezavírají. Ten člověk, před nímž jsem císaře varoval, už ale mezitím stihl vniknout do města. Kardinál Rainer byl rychlejší, než jsme si mysleli. A poslal svého nejlepšího člověka. Mohu vám představit, Excelence, pana Petra z Narni, vedoucího kanceláře kardinála Rainera z Viterba? Považoval jsem za svou povinnost ho k vám přivést, aby vás informoval o svých úmyslech, které ho přivedly do Foggie. Moc se mu nechtělo sem jít, takže jsme ho museli spoutat.“ Kancléři se měnila barva v tváři. „Co tu hledáš?“ osopil se na kardinálova člověka. „Přišel jsem za obchody. Nevím, o čem tu ten chlap mluví.

Neznám ho, dodneška jsem ho nikdy neviděl. Nejsem žádný kardinálův špeh, musel si mě s někým splést. Jmenuju se Giovanni.

Giovanni Cipollo z Civitanuovy. Jsem na cestě do Barletty, abych tam nakoupil látky.“ „Je to člověk kardinála Rainera,“ trval na svém Alessandro. „Přišel sem určitě s poselstvím pro svého člověka, žijícího v paláci.

Víme, s jakým.“ Kancléř se krátce zamyslel. Pak pokynul Arabům: „Prohledejte ho. Pokud má tenhle člověk pravdu, musí mít zatčený u sebe nějakou listinu. Do paláce se ještě nedostal, své poselství tedy nestačil předat. Důkazy musí mít u sebe.“ Alessandro si všiml, jak Petrovi z Narni přelétl po tváři spokojený úsměv. Pochopil, že zajatec u sebe žádnou listinu nemá. / 27 /

Arabi nic nenajdou a kancléř ho pustí. A on, Alessandro, bude mít velký problém. „Takové vzkazy se nepíšou na pergamen, Excelence,“ řekl tiše kancléři. „Ty se vyřizují ústně. Petr z Narni je dost důležitý a známý, aby se u vykonavatele papežova rozsudku nemusel prokazovat listinou s kardinálskou pečetí.“ „Nic u sebe nemá,“ hlásili Arabi. „Žádná listina.“ Walter z Ocre se ostře podíval na Alessandra, pak na zajatce. „Říkal jsi, že pocházíš z rodiny Cipollo z Civitanuovy? Takovou rodinu neznám. O obchodnících, pocházejících z Patrimonia Petri a nakupujících zboží v našich přístavech, mám poměrně dobrý přehled. Dlouho jsem dával pozor na jejich poplatky.“ „Jsem tu poprvé,“ řekl zajatec. „Máš vízum?“ zeptal se kancléř. Zajatec zavrtěl hlavou a sklopil oči. Alessandro byl překvapený. S Římem to jde nějak od deseti k pěti, pomyslel si. U muže kardinála Rainera by očekával nejkvalitnější padělek sicilského víza, jaký se vůbec dá zhotovit. „Pak jsi zde ilegálně, a pokud bys i chtěl skutečně nakoupit látky, činíš tak bez císařského svolení. Za takový přečin je trest smrti. Myslím, že tě budeme muset vyslechnout, abychom se dozvěděli pravdu.“ „Rád bych u toho výslechu byl,“ ozval se Alessandro. Kan­ cléř se na něj podrážděně podíval. „Znám toho člověka,“ vysvětlil rychle. „Poznám, kdy bude lhát. Můžu být při výslechu užitečný.“ Walter z Ocre nakrčil čelo. „Zůstane dnes v paláci,“ ukázal na Alessandra. „Do zítřejšího výslechu.“ „Proč až zítra?“ řekl Alessandro překvapeně. „Můžeme ho přece vyslechnout už dnes.“ „Čas a způsob výslechu určuji já,“ odpověděl kancléř tvrdě. „Buď se podřídíš mojí vůli, nebo zmiz. Ale pak to udělej rychle.“ Alessandro zmlkl. Očividně nebylo dobře ministra pro­vo­kovat.

Walter z Ocre pokynul svým průvodcům. „Odveďte ho do vězení,“ ukázal hlavou na zajatce. „A ty,“ obrátil se k Arabovi v bráně, „se postaráš o tohohle.“ Položil ruku na Alessandrovo rameno. „Ručíš mi za něj hlavou, že neuteče a nic špatného neprovede. To znamená, že dnes v noci nebudeš spát.“ / 28 /

Arab přikývl. Postavil se za Alessandra a pak ho žduchnutím postrčil, aby vkročil do paláce, z něhož byl před slabou hodinkou vyhnán. „Kam mě vedeš?“ chtěl vědět Alessandro. „K nám,“ odpověděl Arab. „My tě pohlídat.“ „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Alessandro. „Známe se už několik hodin, snad bys mi mohl říct své jméno. Já jsem Alessandro Bardone. Z Říma.“ Arab se na něj přátelsky zašklebil. „Já jmenuju Ali. Z Lucery.“ Vešli do poměrně rozlehlé místnosti. Sedělo v ní několik mužů, všichni bez výjimky snědí. O jejich původu nemohlo být pochyb, i když většina z nich na sobě neměla výzbroj. Ali vedl Alessandra přímo k statnému muži, stojícímu u stolu. Ulamoval chléb a pil k němu čaj. Když k němu přišli, otočil se, jako by o jejich přítomnosti už dávno věděl.

Ali se lehce uklonil. Ukázal na vysokého muže a řekl Ales­ sandrovi: „Náš velitel. Jeho jméno je Mustafa.“ Alessandro se lehce uklonil, dlaně složené před tělem. „Jmenuju se Alessandro Bardone. Jsem z Říma, pane.“ Mustafovi zahrál v tváři spokojený úsměv. „Vítej ve Foggii, Římane,“ řekl bezchybnou jižní italštinou, na níž byl sotva patrný cizí přízvuk. „Jsem překvapený, že se umíš tak dobře chovat. To není Římanům vlastní. Ti nás nazývají pohany, syny ďábla a satanovými zmetky. Nepamatuji se, kdy mě někdo z nich naposledy nazval pánem.“ Alessandro pokrčil rameny. „Jsi velitelem císařské gardy.

Proto ti náleží příslušná úcta, zejména od někoho, kdo právě přišel. Oba nás spojuje společný úkol — chránit císařův život. Proto budeme muset úzce spolupracovat. Ty jsi velitel, budeš mít tedy rozhodující slovo. Nevím, jak bych tě měl oslovit jinak. Tvé náboženství je mi, po pravdě řečeno, zcela lhostejné.“ „Tak mluví poddaný samotného papeže?“ usmál se Mustafa. „Pokud se nestalo něco zcela nepředstavitelného, patří Řím stále ještě k Patrimoniu sancti Petri, a tudíž jsou jeho obyvatelé podřízeni přímo papeži. A ten nás muslimy nenávidí natolik, že proti nám hlásá bez přestání křížové výpravy. Nejsi dobrým služebníkem svého pána.“ „Sloužím rodině Colonnů,“ řekl Alessandro. „A sloužím jí za peníze. V Nikai jsem se odnaučil posuzovat lidi jen podle jejich / 29 /

vyznání. Jsou mnohem podstatnější věci, podle nichž se dá poznat osobní hodnota člověka.“ „Byl jsi v Nikai?“ zpozorněl Mustafa. „Ano, učil jsem se tam ochraňovat korunované hlavy. Byla to dobrá škola.“ „Tvé nasazení při pátrání po císařových možných nepřátelích je mimořádné,“ poznamenal Mustafa. „Jde nad obvyklou touhu po odměně. Jde nad hranici plnění povinností. Jinak bys zde už nebyl.“ Velitel gardy byl očividně už podrobně informován. „Je to snad podezřelé?“ zeptal se Alessandro a poprvé se mu hlas zachvěl podrážděním.

Mustafa neodpověděl. Jen přikývl na souhlas.

Chvíli se měřili pohledy. Ani jeden očima neuhnul. „V Nikai jsi měl určitě příležitost naučit se arabsky,“ řekl pak velitel gardy. „Pouze řecky,“ odpověděl Alessandro. „Ano, chtěl jsem se naučit i arabsky. Nestihl jsem to. Musel jsem město opustit.“ „Proč?“ „Nechci o tom mluvit.“ „Žena?“ Alessandro chvíli váhal, pak přikývl.

Mustafovy oči ho propalovaly. Pak se ale velitel odvrátil, napil se čaje a po chvíli, nezúčastněně, jako by chtěl jen pokračovat v rozhovoru, prohodil: „V Nikai žije císařova dcera. Setkal ses s ní?“ „Císařovna Anna,“ přisvědčil Alessandro. „Ano, měl jsem možnost s ní několikrát hovořit.“ „Anna?“ podivil se Mustafa. „Císař Jan Vatatzes je ženatý s prin­ceznou Konstancií, dcerou císaře Fridricha.“ „Po příjezdu do Nymfaia, hlavního města Nikajského císařství, se musela dát ještě jednou pokřtít podle ortodoxního ritu.

Při křtu dostala jméno Anna. Proto ji tak v nikajské říši nazývají a proto jsem ji tak nazýval i já.“ „Měla určitě radost, že potkala krajana,“ řekl Mustafa. „Měla.“ Alessandro si vzpomněl na první setkání s císařovnou Annou. Šel za ní z rozkazu císaře Jana Vatatzese, který ho určil za člena císařovniny osob­ ní stráže. Alessandro tehdy ještě nevěděl, jak špatné jsou vztahy císaře a císařovny, a proto ho její chlad překvapil. / 30 /

„Kdo jsi?“ zeptala se přísně. Bylo to sotva patnáctileté děvče rusých vlasů a štíhlé, vlastně hubené postavy. Ňadra se jí sotva rýsovala pod hed­ vábnými šaty, boky měla úzké, ústa přísně semknutá. Nedalo se o ní říci, že by byla krasavice, a přece z ní vyzařovalo jakési kouzlo. Kouzlo, které se ho od prvního okamžiku pokoušelo omámit. „Alessandro Bardone,“ odpověděl. „Ital?“ „Ano.“ „Ze Sicílie?“ „Ne paní, z Říma.“ „Z Říma?“ podivila se nahlas. „Pak se ode mne drž co nejdál. Nejen já, ale celá moje rodina má dost důvodů Římanům nedůvěřovat.“ „Rád bych si vaši důvěru získal,“ řekl. „To nebude jednoduché,“ odpověděla přísně. A nebylo. A přece si její důvěru dokázal vydobýt. Ano, nakonec měla císařova dcera Konstan­ cie, nazývaná v Řecku Annou, radost, že se mohla se signorem Bardonem stýkat a že jí stál po boku, když ho potřebovala.

Mustafa se odmlčel. Jako by si všiml, že se jeho protějšek pohroužil do vzpomínek, a nechtěl jej rušit. Znova odlomil kousek chleba, chvíli žvýkal a až po chvíli řekl: „Pak tedy vítej mezi námi.

Budeš dnes muset přespat tady u nás na lavici. Postele na strážnici nemáme.“ „Veliteli,“ řekl Alessandro. „Podařilo se mi zadržet posla kardinála Rainera. Posla smrti. Nevím ale, zda už stačil předat svou zprávu. Pokud ano a pokud se atentátník dozvěděl, že je posel ve vězení, pak ví i to, že bude zítra vyslýchán. Nemůže se spolehnout, že Petr z Narni vydrží mučení a neprozradí ho. Ví, že nemá mnoho času. Císařův život je v nebezpečí. Dnes v noci. Jestli vrah dostal zprávu, musí jednat rychle. Ještě dnes.“ Mustafa se poškrábal na hlavě. „Tvé vývody znějí logicky. Mělo mě to napadnout. Zesílím stráže. Pokusím se přesvědčit císaře, aby dnes nešel k žádné ženě a strpěl přítomnost hlídky přímo v ložnici. Zjistím, zda císař už večeřel. Pokud ne, pokusím se ho přesvědčit, aby dnes jedl jen ovoce. Císař jí obvykle jen jednou denně, neměl by to být tedy problém. Zítra vyslechneme římského špeha a pak bude nebezpečí zažehnáno. Máš zřejmě pravdu, že pro dnešek je třeba dodržet zvýšenou opatrnost.“ / 31 /

Usmál se. „Mám říct císaři, že to byl tvůj nápad? Mohl by to ocenit.“ Alessandro pokrčil rameny. „Možná bude lepší, když budeš vše prezentovat jako svou myšlenku. Mým návrhům by císař třeba neuvěřil. Jsem tu cizí.“ Mustafa se mu lehce uklonil. „Děkuji,“ řekl pak stručně.

Alessandro cítil, že si toho snědého, velkého a určitě i chytrého muže získal.

Když Mustafa opustil strážní místnost, ucítil Alessandro dotyk na rameni. Zubil se na něj Ali. „Dobrá práce, Římane. Ty ne hloupý. Mustafa tě rád. To dobře.“ „Máš něco k pití?“ zeptal se Alessandro. „Mám žízeň.“ „Tu žádné víno,“ řekl Ali. „Mohamed zakázal.“ „Nepiju víno, když jsem ve službě,“ opáčil Alessandro. „Otupuje smysly. Nemůžu si ve svém povolání dovolit být otupělý.“ „To dobře,“ řekl Ali spokojeně. „To Mohamed myslel taky tak. Já myslím, my budeme kamarádi.“ Alessandro se napil čaje a snědl chléb s kusem hovězího.

Pak se schoulil pod svůj plášť na lavici. Únava z namáhavého dne ho přemohla. Okamžitě upadl do hlubokého spánku.

444

/ 32 /