Kapitola první
Srdce mi bušilo tak, aby mi jasně naznačilo, že mám vzít roha. Les mi mockrát připomínala, že mi do toho nic není. Jenže ona nikdy nebyla ničí brácha. Nemá ponětí, jak je těžké sedět na zadku a dělat, že mi do toho nic není. Proto je ten zmetek zrovna teď číslo jedna na mém žebříčku priorit. Vklouzl jsem rukama do zadních kapes džínů a pevně doufal, že je tam vydržím nechat. Stál jsem za pohovkou a díval se na něj. Nevím, jak dlouho mu bude trvat, než si mě všimne. Vzhledem k tomu, jak si drží tu holku na klíně, bych skoro hádal, že to chvíli potrvá. Stál jsem za ním a mejdan kolem nás pokračoval. Nikdo kolem neměl tušení, jak blízko mám k tomu, abych totálně ztratil nervy. Chtěl jsem vytáhnout mobil, abych pořídil důkazní materiál, ale cítil jsem, že to Les nemůžu udělat. Nepotřebuje žádnou vizuální pomůcku. „Čau,“ ozval jsem se konečně, když už jsem dál mlčet nedokázal. Kdybych se musel koukat ještě chvíli, jak hněte té holce prso bez toho, aby myslel na svůj vztah s mou ségrou, asi bych mu tu pitomou ruku utrhnul. Graysonovy rty se odlepily od jejích. Zaklonil hlavu a upřel na mě skelný pohled. Viděl jsem, jak mu docvaklo – a jak se v jeho zorničkách rozlévá strach. Došlo mu, že se tady ukázal ten poslední člověk na světě, od kterého by to čekal. |7|
„Holdere,“ vypravil ze sebe a shodil si ji z klína. Snažil se vyhrabat na nohy, ale skoro se na nich nedokázal udržet. Prosebně se na mě zadíval a ukázal na holku, která si chvatně stahovala skoro neexistující minisukni. „To... to není tak, jak to vypadá.“ Vytáhnul jsem ruce z kapes a založil si paže na prsou. Moje pravá pěst teď byla docela blízko u něj. Musel jsem ji pevně sevřít. Věděl jsem, jak moc by se jí líbilo přistát na jeho obličeji. Sklopil jsem oči k podlaze a nadechnul se. Pak ještě jednou. A pak znova, abych nekazil představení, protože mě vážně bavilo sledovat, jak se Grayson kroutí. Zavrtěl jsem hlavou a zvedl oči tak, abych se setkal s jeho. „Dej mi mobil.“ Kdyby mě tak nevytočil, zmatek v jeho tváři by mi asi připadal komický. Rozesmál se a pokusil se o krok ucouvnout, ale narazil do konferenčního stolku. Opřel se dlaní o jeho skleněnou desku, aby neupadl, a zase se narovnal. „Máš snad svůj podělanej mobil,“ zamumlal. Nedíval se na mě, když se snažil obejít stolek. Klidně jsem obešel gauč a postavil se mu do cesty. Natáhl jsem ruku. „Dej mi svůj mobil, Graysone. Hned.“ Neměl jsem žádnou fyzickou výhodu, protože jsme oba asi stejně velcí. Ale rozhodně mě zvýhodňoval vztek, který se mnou cloumal, a Grayson to jasně viděl. Udělal krok dozadu. Nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí, protože tak sám sebe zahnal přímo do rohu obýváku. Zalovil rukama v kapsách a konečně vytáhnul telefon. „Na co ho sakra chceš?“ zavrčel. Vyškubl jsem mu ho z ruky a naše v seznamu Lesino číslo. Zatím jsem nestiskl volání, jen jsem podal telefon Graysonovi. |8|
„Zavolej jí. Přiznej se jí, co seš za parchanta, a rozejdi se s ní.“ Grayson se podíval na telefon. Pak na mě. „Jdi do prdele!“ vyštěkl. Zhluboka jsem se nadechl (technika uvolnění), zakroutil krkem a vysunul čelist. Když moje touha vidět jeho krev nepomíjela, chňapl jsem ho za límec košile a praštil s ním tvrdě o zeď. Krk jsem mu přišpendlil svým předloktím. Připomněl jsem si, že jestli ho zkopu do kulata dřív, než zavolá, moje nadlidská desetiminutová snaha ovládat se bude k ničemu. Zuby jsem měl zaťaté, čelist napjatou, v hlavě mi bušil pulz. Ještě nikdy jsem k nikomu necítil prudší nenávist. To, jak hrozně moc jsem si mu hned teď přál ublížit, vyděsilo dokonce i mě. Podíval jsem se mu tvrdě do očí, abych mu dal najevo, jak budou probíhat příští minuty. „Graysone,“ procedil jsem skrz zuby, „pokud nechceš, abych udělal to, k čemu mám sto chutí, dej si ten telefon k uchu, zavolej mou sestru a skonči to s ní. A až zavěsíš, už s ní nikdy nemluv.“ Přitiskl jsem mu předloktí ke krku ještě víc. Viděl jsem, že jeho obličej je z nedostatečného přísunu kyslíku ještě červenější než jeho košile. „No jo,“ zavrčel a pokusil se mi vykroutit. Vydržel jsem, dokud nesklopil oči k telefonu a nestiskl zelené tlačítko volání. Teprve pak jsem odtáhl ruku a pustil mu límec. Grayson si zvednul mobil k uchu. Nepřestával mě pozorovat, zatímco jsme oba čekali, až to Les zvedne. Věděl jsem, co to s ní udělá. Jenže ona netušila, co Grayson vyvádí za jejími zády. I když se ji na to už mockrát někdo snažil upozornit, Graysonovi se z toho vždycky nějak povedlo vyváznout a zase se jí vetřít do života. |9|
Ale tentokrát ne. Ne, pokud do toho budu mít co mluvit. Nebudu sedět na zadku a koukat, co ségře už zase provádí. „Ahoj,“ pozdravil ji. Pokusil se ode mě odvrátit, aby si s ní mohl promluvit, ale přirazil jsem mu rameno ke zdi. Zamrkal. „Ne, zlato... jsem u Jaxona,“ vysoukal ze sebe nervózně. Nastala dlouhá odmlka, kdy poslouchal, co na to Les. „Já vím, co jsem říkal, ale lhal jsem. Proto volám. Hele, Les... já myslím, že oba potřebujeme trochu víc prostoru.“ Zavrtěl jsem hlavou, abych mu naznačil, že to musí být absolutní rozchod. Nešel jsem za ním kvůli tomu, aby jí dal větší prostor. Chtěl jsem po něm, aby dal mé sestře naprostou svobodu. Protočil panenky a volnou rukou na mě mávnul, jako by mě chtěl odehnat. „Rozcházím se s tebou,“ pronesl bezvýrazně. Pak ji nechal mluvit a sám mlčel. Netvářil se, jako by ho hryzaly výčitky svědomí, což jen dokazovalo, co je to za parchanta bez srdce. Třásly se mi ruce a hruď se mi svírala, protože jsem přesně věděl, jak Les teď je. Nenáviděl jsem se za to, co jí dělám, ale Les si zaslouží něco lepšího, i když si to třeba sama nemyslí. „Teď zavěsím,“ oznámil jí Grayson do telefonu. Praštil jsem mu hlavou o zeď a donutil ho, aby se na mě podíval. „Omluv se jí,“ nařídil jsem mu tak tiše, aby mě Les v pozadí neslyšela. Grayson zavřel oči a povzdechl si. Pak sklonil hlavu k mobilu. „Promiň, Lesslie. Nechtěl jsem to udělat.“ Odtáhl si telefon od ucha a prudce stiskl konec hovoru. Pak se několik vteřin díval na displej. „Tak teď seš šťastnej?“ zeptal se mě. „Když zlomils svý sestře srdce?“ Nic víc už mi neřekl. Moje pěst dvakrát narazila do jeho brady, než se skácel na zem. Protřepal jsem si ruku, | 10 |
ucouvnul od něj a zamířil ke dveřím z bytu. Než jsem došel k autu, v kapse mi začal bzučet mobil. Vytáhnul jsem ho. Ani jsem se nemusel dívat na číslo volajícího. „Ahoj,“ pozdravil jsem a snažil se potlačit hněv, který se mnou cloumal, když jsem ji slyšel brečet. „Už jedu, Les. Bude to dobrý. Už jedu.“ Od Graysonova telefonátu utekl celý den, ale já se pořád cítil provinile, takže jsem jako trest přidal ke svému večernímu běhu další tři kilometry. Když jsem včera večer přišel za Les, nečekal jsem, že bude tak zničená. Došlo mi, že jsem ho možná neměl nutit, aby jí to takhle zavolal... asi se to dalo vyřešit i líp. Jenže já to prostě nedokázal nechat plavat, nemohl jsem se jen tak dívat, jak jí ten hajzl zanáší. Nejdivnější bylo, že Les po tom rozchodu po telefonu nezuřila jen na Graysona. Spíš jako by začala nenávidět veškerou mužskou populaci. Když rázovala po svém pokoji sem tam, mluvila o chlapech jako o „hnusných parchantech“. Já seděl na její posteli a díval se, jak si vylívá vztek. Nakonec se zhroutila, svalila se na postel a brečela tak dlouho, až usnula. Natáhnul jsem se vedle ní, zíral do stropu a uvědomoval si, že mám na její bolesti svůj díl viny. Zůstal jsem v její ložnici až do rána, napůl abych se ujistil, že bude v pořádku, napůl abych jí zabránil zavolat Graysonovi, kdyby se náhodou vzbudila a v hloubi zoufalství by ji něco tak šíleného napadlo. Byla ale silnější, než jsem čekal. Nezavolala mu ani v noci, ani během dne. Moc toho nenaspala, takže si šla před obědem ještě zdřímnout. Sem tam jsem se zastavil u jejích dveří, abych se ujistil, že mu nevolá. Ale neslyšel jsem ji. Doufal jsem, že Graysonův včerejší drsný telefonát | 11 |
byl přesně tou medicínou, kterou potřebovala, aby ho konečně prokoukla. U dveří jsem se zul a vydal se do kuchyně, natočit si vodu. Byla sobota večer, normálně bych někam vyrazil s Danielem, ale napsal jsem mu esemesku, že dneska večer zůstanu doma. Les mě prosila, abych byl s ní. Nechtělo se jí nikam, aby tam náhodou nenarazila na Graysona. Má kliku, že je taková, jaká je – protože neznám moc sedmnáctiletých kluků, co by se vzdali sobotní zábavy s kámošem, aby místo toho doma sledovali romantické filmy se svou nešťastnou sestrou. Ale většina sourozenců k sobě nemá tak blízko jako my s Les. Nevím, jestli to souvisí s tím, že jsme dvojčata. Jinou sestru ani bratra nemám, takže není s čím srovnávat. Les občas soptí, že se k ní chovám až moc ochranitelsky, a možná na tom něco je, ale zatím se nehodlám změnit. Vlastně se nehodlám změnit nikdy. Vyběhl jsem do schodů, strhnul ze sebe košili a prudce otevřel dveře do koupelny. Pustil jsem vodu, pak jsem se vydal přes chodbu k Lesiným dveřím a zabušil na ně. „Jdu se rychle osprchovat, objednáš zatím pizzu?“ Opřel jsem se o její dveře dlaní, abych si stáhnul ponožky. Pak jsem se otočil, hodil je do koupelny a znova zabušil na její dveře. „Les!“ Když neodpovídala, protočil jsem panenky. Jestli mu zrovna volá, tak mě tím pořádně naštve. Ale jestli mu volá, Grayson jí nejspíš vylíčí, jak jsem ho k tomu donutil, a pak bude naštvaná ona na mě. Otřel jsem si dlaně o šortky, otevřel dveře a přichystal se na další vzrušenou přednášku o tom, jak nemám strkat nos do jejích věcí. Když jsem vešel dovnitř, viděl jsem ji ležet na posteli a okamžitě mě to vrátilo do toho okamžiku, kdy jsem | 12 |
byl ještě kluk. Do okamžiku, kdy se pro mě všechno změnilo. Všechno se mnou a se světem kolem mě. Kdy se to místo plné života a barev stalo šedivou, mrtvou pustinou. Obloha, stromy, tráva... všechny ty věci, které byly dřív krásné, připravila jediná vteřina o jejich velkolepost. Vteřina, kdy mi došlo, že to já můžu za zmizení naší kamarádky Hope. Od té doby už jsem se nikdy na lidi nedíval stejně. Ani na přírodu. Nedíval jsem se stejně na vlastní budoucnost. Všechno, co mělo dřív smysl, význam, účel, se proměnilo v druhořadou verzi toho života, který jsem očekával. Z kdysi nespoutaného víru barev a emocí se stala rozmazaná černobílá fotka. Jako z Lesiných očí. Nepatřily jí. Byly otevřené a dívaly se na mě z postele z toho místa, kde ležela. Ale nepatřily jí. Všechna barva z nich zmizela. Ta dívka na posteli byla jen černobílá fotokopie mé sestry. Mojí Les. Nedokázal jsem se pohnout. Čekal jsem, až zamrká, rozesměje se, až mi dá nějak najevo, že už s tímhle ohavným vtipem, co si na mě přichystala, končí. Čekal jsem, až mi zase začne tlouct srdce, až se moje plíce znova proberou k životu. Čekal jsem, až budu moct zase ovládat vlastní tělo – protože jsem netušil, kdo nebo co ho ovládá teď. Já sakra určitě ne. Čekal jsem a čekal. Jak dlouho to Les dokáže vydržet? Jak dlouho můžou mít lidi takhle bez mrknutí otevřené oči? Jak dlouho dokážou nedýchat, dokud se jim tělo nezačne otřásat zoufalým úsilím po doušku vzduchu? Jak dlouho tady do prdele budu takhle trčet, než se jí pokusím pomoct? | 13 |
Dotkl jsem se jejích tváří, chytil ji za paži a zatřásl s jejím tělem, přitáhnul jsem si ji na klín. Z ruky jí vyklouzla prázdná lahvička od léků a kutálela se po podlaze. Odmítal jsem se tam podívat. Lesiny oči byly bez života. Nedívala se na mě a hlava se jí zvrátila dozadu pokaždé, když jsem ji zkusil narovnat. Nepohnula se, když jsem vřískal její jméno. Ani když jsem jí vrazil dvě facky. Nereagovala, když jsem začal brečet. Neudělala do hajzlu vůbec, vůbec nic. Ani mi neřekla, že to bude dobrý – v tu chvíli, kdy mi z hrudi vyskočily ty ubohé zbytky toho, co tam ještě zůstalo... ve chvíli, kdy mi došlo, že ta nejlepší část ze mě umřela.
| 14 |
Kapitola druhá
„Podíváš se po té její růžové blůzce a širokých černých kalhotách?“ zeptala se máma. Oči měla sklopené k papírům na stole před ní. Zaměstnanec pohřebního ústavu se naklonil přes stůl a ukázal na řádek formuláře. „Už jen pár stránek, Beth,“ ujistil ji. Máma mechanicky vyplňovala dokumenty a na nic se neptala. Snažila se ovládat, než ti lidé odejdou, ale věděl jsem, že se znova zhroutí, sotva zůstane sama. Bylo to teprve čtyřicet osm hodin a z pohledu na mámu mi bylo jasné, že to v duchu prožívá znova a znova. Vypadá to, že člověk může umřít jen jednou. Že jen jednou může najít tělo své sestry bez známek života. Jen jednou může sledovat reakci své matky při zprávě, že její dcera je mrtvá. Nic není dál od pravdy. Není to jen jednou. Pořád se to opakuje. Pokaždé, když spustím víčka, vidím Lesiny oči. Pokaždé, když se na mě máma podívá, mě vidí v tom okamžiku, kdy jsem jí říkal o Lesině smrti. Jako bych jí to říkal podruhé, potřetí. Po tisící. Pokaždé, když zadržím dech nebo mrknu nebo promluvím, znova zažívám její smrt. Nelámu si hlavu s tím, jestli mi někdy dojde, že je mrtvá. Lámu si hlavu s tím, jestli ji někdy přestanu vidět umírat. „Deane, potřebují její oblečení,“ ozvala se máma, když si všimla, že jsem se ani nepohnul. „Běž k ní do pokoje | 15 |
a přines tu růžovou blůzku s dlouhým rukávem. Je to její oblíbená. Chtěla by si ji vzít.“ Ví moc dobře, že se mi k Les do ložnice nechce už nikdy vkročit, stejně jako jí. Odstrčil jsem prudce židli od stolu a zamířil ke schodům. „Les je mrtvá,“ zamumlal jsem pro sebe. „Kašle na to, co bude mít na sobě.“ Zastavil jsem se před jejími dveřmi. Věděl jsem, že když je otevřu, zase ji budu vidět mrtvou na posteli. Nebyl jsem tady od chvíle, kdy jsem ji našel. Rozhodně jsem neměl v úmyslu tam ještě někdy chodit. Překročil jsem práh a zabouchl za sebou dveře. Pak jsem se vydal k šatně. Snažil jsem se na nic nemyslet. Růžová blůza. Nemysli na ni. Dlouhé rukávy. Nemysli na to, jak bys dal všechno na světě, aby šel vrátit sobotní večer. Černé kalhoty. Nemysli na to, jak příšerně se zrovna teď nenávidíš za to, žes ji zklamal. Jenže přesně to dělám. Myslím na to a cítím bolest a vztek, zase a znova. Popadnu pár košil najednou do hrsti a strhnu je prudce z ramínek, až popadají na podlahu. Chytím se dveřního rámu, zavřu pevně víčka a poslouchám, jak se prázdná ramínka pohupují na tyči. Snažím se soustředit na to, abych tady našel ty dvě věci a vrátil se dolů, ale nemůžu se pohnout. Nemůžu si přestat přehrávat tu chvíli, kdy jsem vešel do Lesiny ložnice a našel ji. Svezu se na kolena, dívám se na její postel a znova ji vidím mrtvou. Posadím se na zem, opřu se zády o dveře šatny a zavřu oči. Zůstanu tam tak dlouho, než mi dojde, že tady vůbec | 16 |