0036986

Page 1

Obsah

© MAFRA, a. s. Copyright a zdroje fotografií jsou uvedeny na konci knihy. ISBN 978-80-242-4507-2

Úvod ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������5 Zakladatel Lidových novin  •  Adolf Stránský ����������������������������������������������������7 Šéfredaktor, který se ztratil  •  Emil Čermák ��������������������������������������������������15 Skladatel-fejetonista  •  Leoš Janáček ��������������������������������������������������������������23 Dvacet let šéfredaktorem  •  Bohuslav Štěchovský ����������������������������������������31 Dědeček Václava Havla  •  Hugo Vavrečka ������������������������������������������������������37 Pracovitý anarchista  •  František Gellner ������������������������������������������������������45 Soudničkář vábený ponořit se do ticha  •  Rudolf Těsnohlídek ��������������������51 Básník a odbojář  •  Viktor Dyk ������������������������������������������������������������������������57 Novinář Havlíčkova ducha  •  Arnošt Heinrich ����������������������������������������������65 Dr. Desiderius: „Nejsem žádnej doktor.“  •  Hugo Boettinger ������������������������71 Spisovatel v novinách  •  Karel Čapek ��������������������������������������������������������������79 Syn slavného otce  •  Ivan Herben ��������������������������������������������������������������������85 Zapomenutá hvězda Ma-Fa  •  Marie Fantová ������������������������������������������������91 Výtvarník, který zrušil linku mezi sloupci  •  Eduard Milén ��������������������������97 Politik, novinář a právník  •  Jaroslav Stránský ��������������������������������������������103 Píšící a kreslící V+W  •  Jiří Voskovec a Jan Werich ������������������������������������111 Nepostradatelný muž redakce  •  František Šelepa ��������������������������������������119 Smířlivý modernista  •  Josef Čapek ����������������������������������������������������������������125 Diagnostik fráze  •  Karel Poláček ������������������������������������������������������������������131 Básník, jenž neměl žaludek na soudničky  •  Jaroslav Seifert ��������������������137 Práce všeho druhu  •  Ondřej Sekora ��������������������������������������������������������������143 Dramatický rok módní redaktorky •  Milena Jesenská ��������������������������������149 Neuvěřitelné příběhy archeologa a speleologa  •  Karel Absolon ����������������157 Veršující šéfredaktor  •  Eduard Bass ������������������������������������������������������������165 Nesnesitelný půvab Vodákovy kritiky  •  Jindřich Vodák ����������������������������173 Více než jen ředitel  •  Julius Firt ������������������������������������������������������������������181 Literární polyhistor  •  Arne Novák ����������������������������������������������������������������189 Muž devatera řemesel  •  Adolf Hoffmeister ��������������������������������������������������197 Básnický gejzír  •  Vítězslav Nezval ����������������������������������������������������������������205 Muž paradoxů  •  Ferdinand Peroutka ����������������������������������������������������������213


Osob nos ti L idových n o v i n

Úvod

Strážce odkazu  •  Bedřich Golombek ������������������������������������������������������������219 Spisovatel, jenž začínal jako stenograf  •  Edvard Valenta ��������������������������227 Pilný historik literární Moravy  •  Miloslav Hýsek ����������������������������������������233 Redaktor odsouzený s Horákovou  •  Jiří Hejda ������������������������������������������241 Zapomenutý encyklopedista  •  Jaroslav Kolářík ����������������������������������������249 Biolog a etnograf tělem i duší  •  Vladimír Úlehla ����������������������������������������257 Čechoameričan, jenž neměl rád pohádky  •  Berty Ženatý ��������������������������265 Čapkův učený přítel  •  Otakar Vočadlo ����������������������������������������������������������273 Autor, který psal mimo smečku  •  Richard Weiner ��������������������������������������281 Excelentní právník i stylista  •  František Weyr ��������������������������������������������287 Redaktor, který se stal ministrem  •  Hubert Ripka ��������������������������������������295 Vzdor, pohrdání a pýcha  •  Václav Černý ������������������������������������������������������303 Z legionáře kolaborantem  •  Emanuel Moravec ������������������������������������������311 Šlechtic, novinář a odbojář  •  Zdeněk Bořek-Dohalský ��������������������������������317 Tragický osud „Kazetky“  •  Karel Zdeněk Klíma ������������������������������������������325 Básníkova novinářská epizoda  •  Oldřich Mikulášek ����������������������������������333 Vypravěč a řečník  •  Jan Drda ������������������������������������������������������������������������339 Z Lidovek do Hlasu Ameriky  •  Ivo Ducháček ����������������������������������������������347 Do exilu a zase zpátky  •  Zdenek Slouka ��������������������������������������������������������355 Obnovitel Lidových novin  •  Jiří Ruml ����������������������������������������������������������361

Noviny tvoří lidé a lidé mají své osudy. Lidové noviny jsou nejstarším českým deníkem – vycházet začaly v Brně 16. prosince 1893. Během sto dvaceti let existence se na jejich tvorbě podílely stovky významných novinářů, spisovatelů, vědců a dalších mužů a žen pera. Loňského 120. výročí vzniku Lidových novin jsme využili k představení těch, kteří se do tradice listu zapsali zvlášť skvělým způsobem. Seriál měl velký úspěch, a proto jsme se rozhodli shrnout ho do knihy, kterou právě držíte v ruce. Jednapadesát osobností představených v této publikaci spojuje něco více než jen to, že delší či kratší dobu ovlivňovaly podobu Lidových novin. Kdyby se vytvářel slovník české elity první poloviny 20. století, málokdo z nich by v něm chyběl. Nalezneme tu pospolu hvězdy novinářství (Arnošt Heinrich, Ferdinand Peroutka, K. Z. Klíma), nejvýznamnější spisovatele doby (Karel Čapek, Karel Poláček, Viktor Dyk), přední vědce (Arne Novák, Václav Černý, Karel Absolon, Vladimír Úlehla), fenomenálního hudebního skladatele (Leoš Janáček) i talentované výtvarníky (Ondřej Sekora, Eduard Milén, Hugo Boettinger, Adolf Hoffmeister). Nechtěli jsme se ale soustředit jen na „známá jména“, pro chod každé redakce jsou nepostradatelní i muži a ženy, jejichž jména pod články nenajdeme. Přinášíme proto i životopisné črty „zapomenutých“ (Jaroslav Kolářík, Berty Ženatý). Autorům některých portrétů se podařilo najít doposud neznámé kapitoly ze života jinak dobře známých osobností. Mezi nejvýznamnější objevy tohoto druhu patří určitě karikatury, které pro Lidové noviny ve 20. letech kreslil Jiří Voskovec, nebo soudničky, které v listě v roce 1929 publikoval Jaroslav Seifert. Osudy mnoha z jednapadesáti osobností byly – jak se čtenář může přesvědčit na dalších stránkách – velmi dramatické, někdy i tragické. K tomu přispěla i doba poznamenaná dvěma světovými válkami, hospodářskou krizí a nástupem komunistické diktatury. Přestože dnes žijeme v mnohem klidnějším čase, s našimi předchůdci nás spojuje to hlavní: snaha vytvářet chytré noviny, které pomáhají svým čtenářům s orientací ve světě. Veselin Vačkov ředitel redakce Lidových novin Petr Zídek redaktor přílohy Lidových novin Orientace 5


Zakladatel Lidových novin Adolf Stránský

Jiří Pernes

Lidové noviny založil v roce 1893 v Brně Adolf Stránský jako nástroj svých politických ambicí. Z novin, které zpočátku konkurence označovala za „surově stranické“, se však postupem času stal uznávaný liberální deník, který usiloval o nezávislou a nadstranickou žurnalistiku.

Adolf Stránský jako ministr obchodu první československé vlády (13. prosince 1918).

Adolf Stránský se narodil 8. dubna 1854 v Habrech na Čáslavsku, kde jeho otec Salomon provozoval povoznictví. Ale již v roce 1860 se usadil v Německém Brodě, kde převzal do nájmu hostinec U bílého koníčka. Malý Adolf zde vychodil obecnou školu a pak s úspěchem vystudoval místní gymnázium. Jeho vzdělání probíhalo v českém jazyce a také doma, přestože se rodina hlásila k židovskému vyznání, se hovořilo výhradně česky. Po maturitě v roce 1873 odešel do Prahy. Věnoval se zde studiu práv a je třeba říci, že byl dobrým studentem. Jeho seminární práce dosahovaly vynikající úrovně a mnohé našly místo na stránkách renomovaného časopisu Kriminalistische Blätter. Stejně jako práva lákala Adolfa Stránského i politika. Ještě když studoval na gymnáziu, začal přispívat do Národních listů. Musel tak činit anonymně nebo pod pseudonymem, protože účast v politickém životě se středoškolským studentům přísně zapovídala. Svými články prý na sebe upozornil i vydavatele tohoto nejvýznamnějšího českého deníku Julia Grégra. Již tenkrát navázali úzkou spolupráci, která se pozvolna měnila v přátelství a trvala až do Grégrovy smrti v roce 1896. 7


Osob nos ti L idových n o v i n

Když v roce 1878 dokončil vysokoškolská studia, odbyl si Adolf Stránský povinnou praxi jako zapisovatel u trestního soudu v Praze a v roce 1880 odešel do Brna. Pozdější životopisci uvádějí, že se to stalo na přímý popud Julia Grégra, který chtěl, aby jeho mladý přítel šířil myšlenky radikálního mladočešství i na dosud konzervativní Moravě. Úkol, který dobrovolně vzal na svá bedra, nebyl vůbec jednoduchý. Brno nejenže nestálo o nějaké mladočešství, ale ani pouhé přiznání se k českému jazyku nebylo ničím zcela samozřejmým. Adolf Stránský v Brně brzy zdomácněl. Zaměstnání si našel jako koncipient a samostatný obhájce u německého advokáta a poslance dr. Illka, v květnu 1882 se oženil s dcerou svého bytného Karolinou Fröhlichovou a záhy poté si otevřel vlastní advokátní kancelář. Ti, kdo jej znali osobně, o něm tvrdí, že byl vynikajícím psychologem, skvělým znalcem lidí, jejich slabostí a povah. Kromě toho měl prý také „všechny podmínky vnějšího úspěchu“: elegantní a líbivý vzhled, pohotovost, schopnost improvizace a především jedinečné řečnické nadání, o němž všichni mluvili s uznáním a obdivem. Díky všem těmto vlastnostem se záhy stal nejvyhledávanějším českým advokátem v Brně. Jedním z momentů, které Stránskému bránily v úplném splynutí s českou společností, bylo jeho židovské vyznání. V této národnostně rozjitřené a protižidovskými tendencemi laděné době to znamenalo hodně. Čeští vlastenci většinou židy pokládali za stoupence Němců a pomocníky násilné germanizace. Stránského náboženský cit však nebyl tak silný, aby se stal nepřekonatelnou překážkou. Ve druhé polovině roku 1885 přestoupil na katolickou víru a nechal se pokřtít. O tom, že se rozhodl v Brně zůstat natrvalo, svědčí elán, s nímž se Adolf Stránský zapojil do života zdejší české komunity. Nebyl s ním však spokojen a rozhodl se založit vlastní politickou platformu, která by na celé Moravě prosazovala mladočeskou politiku. Podáním z 31. srpna 1889 oznámil policejnímu ředitelství, že hodlá vydávat časopis Moravské listy. Měl vycházet dvakrát týdně a měl obsahovat politické, hospodářské a literární články a zprávy a také inzeráty. Ze strany úřadů nebylo proti jeho úmyslu žádných námitek, a tak po složení kauce 3000 zlatých mohlo první číslo Moravských listů vyjít. Veřejnosti se představily podtitulem Svobodomyslný časopis pro moravský lid. Důležitým mezníkem ve Stránského politické kariéře se staly volby do říšské rady v roce 1891. Jestliže Národní strana svobodomyslná v Čechách v nich zvítězila na celé čáře a stala se nejsilnějším politickým seskupením v království, na Moravě utrpěla opozice opět zdrcující porážku. Stránský si 8

Ad ol f Strán ský

Adolf Stránský (* 8. 4. 1855 Habry, † 18. 12. 1931 Brno) Český novinář a politik, poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady. V roce 1880 odešel do Brna, kde od roku 1889 vydával Moravské listy, které v prosinci 1893 přetvořil v nový deník Lidové noviny. V letech 1918–1919 ministr obchodu v první československé vládě, 1918–1920 poslanec Národního shromáždění, 1920–1925 senátor za Národní demokracii.

uvědomil, že svobodomyslné síly si za svůj neúspěch mohou samy. Že jedinou cestou k úspěchu je založení vlastní politické organizace. Jakmile Adolf Stránský a jeho stoupenci k tomuto závěru dospěli, udělali konkrétní kroky k zajištění úspěchu v budoucnosti. Dne 15. února 1891 se v Olomouci konal velký sjezd moravské opozice, který proklamoval založení samostatné Moravské lidové strany a současně její sjednocení s Národní stranou svobodomyslnou v Čechách. Vytyčil také vlastní politický program a zvolil vedení, v němž – jak jinak – zaujal vedoucí místo JUDr. Adolf Stránský. Málokdo věřil, že se nově vznikající strana přes všechen halas, který její zrod provázel, dokáže prosadit. Avšak Stránský se projevil jako talentovaný politik. Právě tehdy přerostl rámec moravského hlavního města a stal se činitelem celozemského formátu. Pochopil, že mocenského zvratu nedosáhne naráz. Spolu se svými stoupenci se proto zaměřil na získávání pozic v politických spolcích, které již v moravských městech existovaly, a na zakládání spolků nových. Jejich prostřednictvím pak působili na veřejnost, seznamovali ji se svým programem a vytvářeli si vlastní zálohu voličů. Výsledky se začaly brzy dostavovat. Odchodem ministra Aloise Pražáka z vlády v srpnu 1892 se uvolnil jeho poslanecký mandát v říšské radě. V doplňujících volbách, které se konaly 10. října téhož roku, se Pražákovým nástupcem v poslanecké sněmovně stal brněnský advokát Josef Tuček. Kandidoval za Moravskou lidovou stranu a jeho volební vítězství bylo samozřejmě také volebním triumfem moravských mladočechů. Nepřímo tehdy zvítězil i Adolf Stránský, místopředseda strany, který jí věnoval většinu svých sil a času. On sám byl do říšské rady zvolen až 2. července 1895 v doplňovacích volbách na Novoměstsku a poslancem Zemského sněmu Markrabství moravského se stal v říjnu téhož roku. V obou zákonodárných orgánech pak zasedal až do rozpadu rakouskouherské monarchie na podzim roku 1918. Vzdor občasným nedorozuměním s vedením Národní strany svobodo­ myslné v Čechách usiloval Adolf Stránský o co nejtěsnější propojení a spolupráci s ní. Názorová jednota se projevila vstupem čerstvě zvoleného 9


Osob nos ti L idových n o v i n

poslance Tučka do mladočeského poslaneckého klubu na říšské radě ve Vídni na podzim 1892, a zejména rozhodnutím výkonného výboru Národní strany svobodomyslné 3. ledna 1893 kooptovat do svých řad předsednictvo Moravské strany lidové, jež tvořili poslanec Josef Tuček, Adolf Stránský a vedoucí představitel selského hnutí na Moravě Josef Vychodil. Slučování obou stran dovršilo 24. září 1895 usnesení schůze sboru důvěrníků mladočeské strany, která se konala v Nymburku. Přijatá rezoluce prohlásila Moravskou lidovou stranu za „část svobodomyslné strany, která má vlastní organisaci zemskou“. Právě tehdy, v polovině 90. let 19. století, přestal být Adolf Stránský jen politikem moravským a stal se činitelem celonárodního významu. S přibývajícími úspěchy Moravské lidové strany se upevňovala také pozice Moravských listů. Stránský si však uvědomoval, že noviny vycházející dvakrát až třikrát týdně pro několik set čtenářů z Brna a okolí nemají naději na přežití, že je musí co nejrychleji přeměnit v deník masově rozšířený a čtený v celé zemi. Jeho jednání vyústila v dohodu s Bohumírem Knechtlem, vydavatelem časopisu Pozor v Olomouci. Stránský od něj Pozor odkoupil a rozhodl se spojit jej s Moravskými listy v nový žurnál. Jmenoval se Lidové noviny. Jejich první číslo vyšlo 16. prosince 1893 nákladem Vydavatelského družstva lidové strany, neslo podtitul Orgán strany lidové na Moravě, a to až do roku 1908. Noviny vycházely denně, „vyjímajíc neděle a svátky“, vždy o čtvrté hodině odpolední. Žádost, podaná na policejním ředitelství v Brně, je charakterizovala jako „politický denník“, který bude obsahovat „články politické, články národohospodářské a odborné, živnostenské a spolkové. Kromě toho bude časopis tento přinášeti přehled politických událostí, dopisy z kraje, národního hospodáře, zprávy literární, beletristické články a konečně inseráty ze všech oborů“. Od samého počátku měly Lidové noviny lepší pozici než kdysi Moravské listy, bojující s nedostatkem odběratelů. V listopadu 1894 oznámily, že vycházejí nákladem 6000 výtisků, a do roku 1903 se náklad zvýšil na 8000 kusů. Velmi ostře psaly proti všem, koho Stránský pokládal za nepřítele svobodomyslné politiky. Nevybíravě útočily jak proti politice staročechů, tak i proti politickému klerikalismu, proti činnosti německých stran a jejich germanizačním snahám i proti nepřátelským krokům vídeňských vlád. Moravská orlice, noviny moravských staročechů, například o Lidových novinách 31. října 1894 napsala, že jsou „surově stranické“. V posledních letech 19. a počátkem 20. století šel Stránský od úspěchu k úspěchu. Tehdy také dosáhl toho, že Lidové noviny, u jejichž zrodu stál a jejichž směr i ducha od počátku formoval, se staly jeho majetkem 10

Ad ol f Strán ský

i formálně; dnem 1. června 1898 se stal jejich výhradním majitelem. Společně se svými spolupracovníky z nich pak vytvářel moderní nástroj for­ mování veřejného mínění a současně i účinný nátlakový prostředek. Prostředek tak obávaný, že Stránského političtí odpůrci dokonce hovořili o „terorismu Lidových novin“. Ani na okamžik jej však neopustila snaha udělat z nich list vyšší úrovně než jen politický orgán. Měl čich na talenty a do redakce přijímal novináře, kteří postupně dokázali z Lidových novin udělat nejčtenější český deník. V prvé řadě se o to zasloužil jejich pozdější šéfredaktor Arnošt Heinrich, který byl přijat v roce 1904 a během následujících let si zajistil spolupráci dalších osobností. Ačkoliv na říšské radě ve Vídni zastupoval Adolf Stránský Moravu, zařadil se počátkem 20. století mezi ty činitele, kteří aktivně formovali směřování české politiky jako celku. Stal se politikem celonárodního významu, který se neomezoval jen na poslaneckou činnost v říšské radě či na zemském sněmu. Neústupně bojoval za práva českého lidu na Moravě i v Čechách při všech příležitostech, a dokonce se v roce 1900 dostal do sporu se samotným císařem v průběhu tzv. aféry Hier – Zde, v níž hájil právo českých vojáků hlásit se českým jazykem. Angažoval se v zápase o zřízení české univerzity na Moravě a české vysoké školy technické v Brně. Realisticky ovšem pochopil nutnost dohody s představiteli německé národní komunity na Moravě a měl svůj podíl na tzv. moravském vyrovnání, přijatém v roce 1905. Tento „mo­ravský pakt“, jak bývá česko­‑německé ujednání na Moravě z roku 1905 rovněž zváno, se stal jakýmsi vzorem možného řešení národnostního napětí v monarchii. Ve válečných letech se Adolf Stránský aktivně podílel na vytvoření České státoprávní demokracie, která měla ve svých řadách soustředit měšťanské politické síly, a jejím jménem se podílel v říjnu 1918 na provádění státního převratu v Brně a na Moravě. Po vzniku samostatného Československa se právě za státoprávní demokracii stal členem revolučního Národního shromáždění, které ho zvolilo ministrem obchodu v první československé vládě. Tuto funkci, k níž neměl hlubší vztah, vykonával jen krátce, do pádu Kramářovy vlády v roce 1919. V parlamentních volbách roku 1920 se stal československým senátorem a zůstal jím až do podzimu 1925. Politice se JUDr. Stránský věnoval i ve stáří. Ještě v září 1924 pomáhal svému synovi Jaroslavu Stránskému organizovat Národní stranu práce, která vznikla odštěpením především moravského křídla Československé národní demokracie, v niž se Česká státoprávní demokracie transformovala v roce 1919. Po jejím volebním neúspěchu odešel do soukromí, živý zájem o politické dění si však uchoval až do smrti. Když 18. prosince 1931 zemřel, 11


Osob nos ti L idových n o v i n

Karel Čapek v Lidových novinách napsal, že si až do konce života „dovedl uchovat dvě klasické výsady celého muže: bojovnost a hédonismus. Jeho ruce se třásly věkem, ale jeho duch se pořád ještě šavloval, útočil břitkým vtipem, soudil broušenou kritikou a jeho staré, neumdlené srdce pořád ještě milovalo život a svět v jeho košaté kráse… Život starého politického bojovníka se naplnil měrou vrchovatou, vše, zač šel do boje, se stalo skutkem a po těch zápasech, po těch veřejných službách mu zůstává shovívavý úsměv zralé moudrosti, statečné srdce, jasný výhled a harmonická radost ze života. Byl to jeden ze vzácných případů, kdy lze říci: život krásný ve své plnosti“.  ■

12


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.