0039827

018

PŘED ROKEM 1500

KLÍČOVÉ MOMENTY 1429

1432

1434

1439

Maluje portrét princezny Isa­ bely Portugal­ ské, budoucí nevěsty Filipa Dobrého.

Dokončuje Gentský oltář, na němž začal o několik let dříve pracovat jeho bratr Hubert.

Maluje dvojpor­ trét bohatého italského obchod­ níka Giovanniho di Nicolao Arnolfi­ niho a jeho man­ želky.

Maluje portrét své ženy Marga­ rety – své po­ slední datované dílo.

▷ GENTSKÝ OLTÁŘ, 1432 Obrovský oltář o rozměrech 4,6 x 3,5 m.

Soudí se, že k otáčení panelů na pantech se používal hodinový stroj.

O TECHNICE Olejomalba Olej drží barvu lépe než vaječná tem­ pera – v průběhu 15. století nejhojněji používaná technika. Také pomaleji schne, takže umožňuje prolínání barev a pozdější opravy. Jan van Eyck použí­ val na svých obrazech lněný olej smíše­ ný s oleji z ořechů. Vrstvením barev a zapracováváním detailů do jednotli­ vých vrstev za použití jemných štětců dosahoval hmatatelné iluze trojroz­ měrnosti s nádhernými strukturami a lesklými povrchy, jak to vidíme na jeho slavném Portrétu manželů ­Arnolfiniových.

PORTRÉT MANŽELŮ ARNOLFI­NIO­ VÝCH, 1434

V roce 1432 si van Eyck koupil v Brug­gách honosný dům a v téže do- bě se patrně i oženil. Roku 1434 křtil své první dítě, jemuž šel za kmotra sám Filip Dobrý – důkaz toho, že vévoda pociťoval ke svému malíři osobní sympatie a vážil si jeho umění.

Van Eyckové v Gentu Van Eyck měl i jiné mecenáše než Filipa Dobrého včetně církve a bohatých měšťanů z Brugg, které byly tehdy centrem mezinárodního obchodu. Své nejslavnější dílo vytvořil pro katedrálu

v Gentu, který leží asi 50 kilometrů od Brugg, a to na náklady bohatého měšťana Jose Vijdta, který se později stal gentským starostou. Jde o rozměrný a složitý oltář sestávající z dvanácti dubových panelů, z nichž osm je malovaných oboustranně, což v konečném součtu dává dvacet obrazů. Hlavní panel zobrazuje klanění se beránkovi a zachycuje scénu, kdy krev beránka Božího stéká do kalicha – symbol Kristovy oběti na kříži. Gentský oltář je nejen jedním z nejslavnějších děl světového malířství, ale je i jedním

034

PŘED ROKEM 1500

Sandro Botticelli asi 1445–1510, Ital Botticelli byl florentský malíř a jeden z největších mistrů rané renesance.

Těšil se přízni Medicejských, ale jeho sláva později pohasla, dokud jej znovu neobjevilo19. století.

Botticelli byl rodem Florenťan a pracoval v tomto městě v jednom z nejskvělejších údobí jeho dějin. Narodil se jako Alessandro Filipepi. Sandro je zkráceně Ales­ sandro a Botticelli (soudeček) byla původně přezdívka jeho staršího bratra, která naznačuje, že byl zřejmě poněkud při těle. V ro­ ce 1470 Sandro už toto jméno běžně používal a později je přijala za své celá jeho rodina.

Botticelliho otec Mariano byl koželuh a pracoval ve čtvrti Ognisanti (Všech svatých), což byla městská část obydlená převážně řemeslníky, ponejvíce tkalci a koželuhy. Sandro tam prožil prakticky celý svůj život a nakonec byl pochován v místním kostele.

Učňovská léta a nezávislost V prvním vydání svých Životů (1550) Giorgio Vasari říká, že se Botticelli zprvu učil zlatníkem, ale toto tvrzení nelze ověřit. V šedesátých letech 15. století vstoupil jako učedník do dílny Fra Filippa Lippiho (asi 1406 až 1469). To byl velmi zajímavý mistr: v útlém dětství osiřel, byl vychován v klášteře a v šestnácti letech složil řádové sliby. Později se stal malířem a nechvalně proslul skandálním milostným románkem s půvabnou jeptiškou. Pár měl dvě děti, z nichž

u Lippiho až někdy do roku 1467.

Kolem roku 1470 si zřídil vlastní dílnu, dostal první významnou zakázku a v roce 1472 vstoupil do malířského cechu, zvaného Compagnia di San Luca. Zdá se, že od samého počátku neměl nouzi o práci, a jeho věhlas brzy přesáhl hranice Florencie. V lednu 1474 odjel do Pisy a začal tam pracovat na fresce pro místní katedrálu. V roce 1481 už byl tak slavný, že ho papež povolal do Říma, aby se zde podílel na výzdobě stěn nově postavené Sixtinské kaple.

O TECHNICE Tondo Botticelli měl jednu specialitu: zho­ tovoval kruhové obrazy Panny Marie s dítětem. Tento formát nazývaný tondo byl ve Florencii 15. století velice populární. Snad se vyvinul z desco da parto (porodního tácu) – podnosu, který často přinášeli spolu s vínem a sladkostmi rodičkám, jež právě šťastně přestály porod. Spoji­ tost s narozením dítěte možná vysvětluje, proč byla madona s Ježíš­ kem nejpopulárnějším námětem tond.

Madonna del Magnificat je jedno z Botticelliho nejkrásnějších vy­ obrazení Panny Marie. Na tomto tondu Maria píše Magnificat, útržek textu z Evangelia podle Lukáše, který je také někdy nazýván „Píseň Panny Marie“, zatímco andělé jí vkládají na hlavu hvězdnatou korunu.

Žánrová rozrůzněnost

△ MADONA S DÍTĚTEM, asi 1470 Botticelli stejně jako jeho učitel Filippo Lippi namaloval za svůj život mnoho různých verzí této scény, v níž se snažil ztělesnit ideál ženské krásy a ušlechtilosti.

chlapec se později stal Botticelliho hlavním žákem. Bez ohledu na poklesek svého mládí byl Lippi Sandrovi dobrým učitelem. Upřednostňoval lineární a dekorativní styl a s oblibou maloval zasněné madony – to vše mladého Botticelliho hluboce ovlivnilo.

Botticelli pravděpodobně zůstal

Podle měřítek své doby byl Botticelli neobyčejně plodný a všestranný umělec. Maloval scény s náboženskými a mytologickými motivy, alegorie i portréty a ve svých dílech se nejednou dovolával literárních témat. Zaměstnávala jej církev, města i vládnoucí knížecí rody. Nejmocnější z nich byli Medicejští, kteří po většinu 15. století fakticky vládli Florencii. V čele s takovými osobnostmi, jako byli Cosimo (1389 až 1464) a Lorenzo Magnifico (1449 až 1492), měli Medicejští obrovskou moc a vliv. Byli rovněž štědrými mecenáši a zaměstnávali všechny slavné umělce své doby. Botticelli Medicejské brzy zaujal. Svou první doloženou zakázku – deskový obraz Statečnost (1470) –

MADONNA DEL MAGNIFICAT, asi 1483–1485

▷ KLANĚNÍ TŘÍ KRÁLŮ

(DETAIL), asi 1475

„Kdyby žil Botticelli dnes, pracoval by pro Vogue.“ PETER USTINOV V OBSERVERU, 1968

Říká se, že do tohoto obrazu, namalo­ vaného pro představeného cechu směnárníků Giovanniho del Lami, zakomponoval Botticelli svůj autopor­ trét. Umělec oblečený do žlutého šatu hledí z obrazu přímo na diváka.

042

PŘED ROKEM 1500

Další umělci Duccio di Buoninsegna asi 1250/60–1318/19, Ital Duccio byl čelným malířem své doby v Sieně. Pokud je nám známo, strávil celý svůj život v tomto městě, byť někteří badatelé soudí, že možná pracoval i ve Florencii a v Assisi.

Ducciovo místo v dějinách sienského malířství je srovnatelné s místem jeho současníka Giotta v malířství florentském. I on se odtrhl od strohé byzantské tradice a vytvořil lidštější, natu­ ralističtější styl, ale zatímco Giotto ­nama­loval svá největší díla technikou fresky a jeho silnou stránkou je krása forem a síla emocí, Duccio se soustředil na deskovou malbu a jeho styl je charakteristický spíše citlivostí linie, intimitou emocí a nádherou barev.

Vliv jeho díla v Sieně dozníval po celé 14. století a ještě dlouho do století patnáctého.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Madonna Rucellai, 1285; Maestà, 1308–1311; Panna Maria s dítětem a světci, asi 1310–1315

Claus Sluter asi 1350–1405/06, Vlám Sluter byl největší evropský sochař své doby, který žil mimo Itálii. Narodil se v holandském Haarlemu a část mládí strávil v Bruselu, nicméně všechna svá velká díla zhotovil v Dijonu, který se dnes nachází ve východní Francii (tehdy byl ovšem hlavním městem Burgund­ ského vévodství – mocného státu, jemuž vládl vévoda Filip Smělý, který byl i hlavním Sluterovým patronem).

Tak jako Jan van Eyck, jenž byl jeho mladším současníkem, oprostil se i Sluter od středověkých konvencí a vytvořil realističtější styl. Jeho postavy, často zahalené v majestátních drape­ riích, působí impozantním dojmem fyzické přítomnosti a jsou charakteris-

tické svou živostí. Sluterovy sochy byly původně kolorované přírodními barvivy, ale z těch se dochovalo jen minimum.

Sluterovo dílo ovlivnilo nejen jiné sochaře, ale i malíře z generace Jana van Eycka.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Sochy na portálu kláštera kartuziánů v Champmolu, asi 1390–1406; Mojžíšova kašna, 1395–1403; hrobka Filipa Smělého započatá Sluterem v roce 1404 a dokončená až po jeho smrti

Andrej Rublev asi 1360/70–1430, Rus Ač je Rublev zdaleka nejslavnějším z raných ruských malířů, o jeho životě máme velmi málo spolehlivých informací. První doložená zmínka o něm pochází z roku 1405, kdy pracoval v Moskvě. Celý svůj život pravděpodobně strávil ve městě a jeho okolí.

Ví se o něm, že ve spolupráci s dalšími umělci vytvářel nástěnné malby, ale nejvíc se proslavil svými ikonami (obrazy světců a dalších postav uctívaných církví, typicky malovanými na menších dřevěných deskách) a zvláště pak slavnou ikonou Nejsvětější Tro­ jice.

Na tomto obraze se před Abrahámem zjevuje Bůh v podobě tří cizinců z onoho světa, představujících Boha-otce, Syna a Ducha svatého. Postavy sedí okolo oltáře, na němž stojí plný kalich představující eucharistii. Obraz je všeobecně pokládán za vrcholné dílo ruského malířství ikon a je pozoruhodný svou lyrickou krásou, vytříbeností linie, něhou citu i nádhernými barvami.

Rublev byl mnich a v roce 1988 byl kanonizován jako světec ruské pravoslavné církve.

▽

Lorenzo Ghiberti

asi 1380–1455, Ital Tento sochař, zlatník, kovolitec a spisovatel byl jednou z klíčových postav florentské umělecké scény počátku 15. století – období přechodu od gotiky k renesanci. Celý jeho profesní život se točil okolo dvojích bronzových dveří, jež zhotovil pro baptisterium florentského dómu – tato díla neobyčejné složitosti a výjimečné dokonalosti uměleckého zpracování ho zaměstnávala půl století. Všechny dveře jsou rozděleny do jednotlivých polí s postavami ve vysokém reliéfu a náměty ztvárňujícími biblické výjevy. Na prvních dveřích rámují každou z osmadvaceti scén stylizované gotické čtyřlístky a figury se vyznačují uvolněnou ele-

gancí. Na druhých dveřích jsou už výjevy větší (je jich pouze deset) a postavy jsou zasazeny do přirozeného prostředí zdůrazněného promyšleným použitím perspektivy. V Ghibertiho dílně absolvovalo část své průpravy několik významných florentských umělců včetně Donatella a Uccella.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Severní dveře baptisteria florentského dómu, 1402–1424; socha svatého Jana Křtitele, 1413–1417; Východní dveře florentského baptisteria, 1425–1452

Pisanello asi 1394–1455, Ital Pisanello je přezdívka, která znamená „Pisánek“ a pod níž je znám umělec Antonio Pisano. Jméno samo naznačuje, že se snad narodil v Pise, ale svou uměleckou dráhu zahájil ve Veroně a poté pracoval i v řadě dalších předních uměleckých center

STĚŽEJNÍ DÍLA: Nejsvětější Trojice, asi 1411; Kristus Vykupitel, asi 1400–1420

△ AUTOPORTRÉT V RONDELU, RÁM BRAN RÁJE (VÝCHODNÍ DVEŘE FLORENTSKÉHO BAPTISTERIA), LORENZO GHIBERTI, 1425–1452

DALŠÍ UMĚLCI

a důstojným nástupcem Jana van Eycka.

Ač byl skvělým portrétistou, proslavil se především jako malíř náboženských výjevů, jež se vyznačovaly mimořádnou emocionalitou zvlášť ve scénách ztvárňujících drama a tragédii Kristova utrpení. Vedl úspěšnou dílnu, v níž jeho pomocníci zhotovovali četné verze jeho obrazů, z nichž mnohé putovaly do Francie, Německa, Itálie či Španělska.

Stal se tak jedním z nejvlivnějších malířů své doby a jeho díla se kopírovala a napodobovala hluboko do 16. století.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Snímání z kříže, asi 1440; Poslední soud, oltář, asi 1445–1450; Sedm svátostí, asi 1450–1455

Jean Fouquet asi 1420– asi 1481, Francouz

△ PŘEDOKLÁDANÝ AUTOPORTRÉT NA OBRAZE SVATÝ LUKÁŠ MALUJE ANNU MARII (DETAIL), ROGIER VAN DER WEYDEN, asi 1435–1440

zvláště na severu Itálie, ale působil i na jihu v Neapoli. Byl jedním z předních představitelů mezinárodního gotického slohu a jeho intenzivní cestování svědčí o tom, jak živý byl zájem o jeho služby u zjemnělých šlechtických dvorů, kde tento styl doznal největšího rozkvětu. Z jeho rozsáhlého díla se dochovalo jen málo, ale stále zde zůstává několik deskových obrazů a četné vlastnoruční kresby, jakož i přibližně dva tucty portrétních medailí. Pisanello byl vynálezcem a největším propagátorem této umělecké formy, jejíž móda se rychle rozšířila po celé Itálii i za její hranice.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Svatý Jiří a princezna, asi 1433–1438; portrétní medaile císaře Jana VIII. Palaiologa, asi 1438–1439; Vidění svatého Eustacha, asi 1450

Fouquet byl přední francouzský malíř 15. století a vynikal jako mistr deskových obrazů i jako iluminátor rukopisů, což bylo dost neobvyklé. Vyučil se patrně v Paříži, ale většinu života strávil ve svém rodném městě Toursu, které bylo tehdy sídlem francouzského královského dvora. Mezi jeho patrony patřili Karel VII. a jeho nástupce Ludvík XI. V letech 1446 až 1448 malíř navštívil Řím a vrátil se ovlivněn ideály italské renesance, což se projevilo především jeho zájmem o perspektivu a některé prvky antické architektury. Úsilím o realistické pojetí a láskou k preciznosti však zůstal věrný svému severskému dědictví. Většina jeho děl zachycovala náboženské a historické výjevy, ale byl i skvělým portrétistou.

STĚŽEJNÍ DÍLA:

△

Rogier van der Weyden

Autoportrét, asi 1450; Kniha hodinek Etienna Chevaliera, asi 1450–1460, Melunský diptych, asi 1452

asi 1399–1464. Vlám Van der Weyden se narodil i vyučil v nizozemském Tournai, většinu života však strávil v Bruselu, který pomáhal proměnit v jedno z hlavních středisek evropské kultury na sever od Alp. Byl největším vlámským malířem své doby

Andrea Mantegna asi 1431–1506, Ital Mantegna namaloval jako předčasně vyzrálý umělec výjimečná díla ještě

043

jako mladistvý a přes půl století byl jedním z nejvlivnějších malířů severní Itálie. Svou uměleckou dráhu započal v Padově, kde ho přijal za vlastního malíř Francesco Squarcione.

Roku 1460 se přestěhoval do Man­- tovy a na celý zbytek života se stal dvorním malířem rodu Gonzagů. Své patrony zvěčnil na malbách, v nichž se snoubí velkolepost s drobnokresbou.

Věnoval se ale i tradičním náboženským výjevům, portrétům a mytologickým scénám.

Vášnivě se zajímal o antiku a hluboce jej ovlivnilo starořímské umění. Ač se jeho dílo vyznačuje sošnou důstojností, nepostrádá ani živou dramatičnost a svérázný vtip. Mantegna silně ovlivnil několik svých současníků včetně švagra Giovanniho Belliniho.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Oltář svatého Zenona, asi 1457–1460; Utrpení v zahradě, asi 1460–1465; cyklus maleb Cézarův triumf, asi 1460–1480

Martin Schongauer asi 1440–1491, Němec Schongauer patřil k čelným německým malířům své doby, ale největší význam má jako rytec. Byl prvním velkým umělcem, který pracoval převážně technikou mědirytiny (vynalezena kolem poloviny 15. století) a řadí se k jejím hlavním představitelům před Dürerem.

S jistotou lze Schongauerovi připsat pouze několik obrazů, zato rytin je známých přes stovku. Nejčastěji jde o náboženská témata, ale umělec ztvárňoval i scény z každodenního života, které jsou nápaditější a technicky vynalézavější a vynikají bohatou škálou tónů a textur. Schongauer strávil většinu života v alsaském Kolmaru a tam se za ním také v roce 1492 vypravil Dürer v naději, že se s mistrem setká. Ten však předešlého roku zemřel, pravděpodobně na mor.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Smrt Panny Marie, asi 1470–1475; Pokušení svatého Antonína, asi 1470–1480; Madona v růžové zahradě, 1473

050

16. STOLETÍ

„Nikdy mě neunaví být prospěšný.“ LEONARDOVY DENÍKY město opustil. Několik dalších měsíců strávil v Mantově a Benátkách, pak se vrátil do Florencie, v letech 1502–1503 pracoval ve střední Itálii jako inženýr nechvalně známého válečníka a pape­ žova syna Cesara Borgii a nakonec zakotvil znovu ve Florencii, kde vypra­ coval plány na odklonění toku řeky Arno (viz rámeček dole). Projekt ztro­ skotal, ale Florencie přesto zůstala až do roku 1507 Leonardovým umělec­ kým působištěm.

▷ SVATÁ ANNA SAMOTŘETÍ,

asi 1500–1501

Toto je karton (přípravná kresba) k obrazu, který Leonardo nikdy nenamaloval. Kartony se používaly k přenášení kresby na stěnu či desku obrazu – jejich linie se propíchaly a poprášily uhlem, což vytvořilo tečkované čáry. Tento karton se dochoval, protože nebyl nikdy ­použit (a tedy zničen).

Kompozice postav

nepříliš zdařilým pokusům o její opravy a restaurování – k tomu poslednímu, kontroverznímu, v roce 1999. I přes všechny zmiňované výtky však zůstává dílo pro svou impozantní kompozici a geometrii perspektivy, dojem napětí a dramatu i pro neopakovatelné mistrovství postojů a pohybů jedním z nejproslulejších příkladů náboženské malby.

Návrat do Florencie Francouzská okupace Milána připravila Leonarda o patrona a on brzy nato

NA OKRAJ Vizionářský projekt Jedním z Leonardových nejužitečněj­ ších kontaktů ve Florencii byl Niccolò Machiavelli, vysoký úředník florentské signorie, diplomat a autor proslulého Vladaře – díla, jež pojednává o bez­ ohledných praktikách potřebných k získání a udržení moci. Roku 1503 pověřil Machiavelli Leonarda vypraco­ váním projektu na odklonění toku řeky Arno, tak aby Florencie získala přímý přístup k moři a zároveň obešla svého odvěkého konkurenta Pisu. Leonardo nakreslil fascinující mapu celého re­ gionu a vyznačil na ní trasu, kterou pro odklo­nění řeky navrhl.

LEONARDOVA MAPA SEVEROZÁPADNÍHO TOSKÁNSKA

Někdy v letech 1500 až 1501 vytvořil Leonardo nádherný karton Svatá Anna samotřetí. Toto dílo svědčí o jeho ros­ toucím zájmu o těsně semknuté a mo­ numentální kompozice se záhadně se usmívajícími postavami, které se postu­ pem doby stávaly stále nápadnějším rysem jeho prací. Tento karton – anebo jiný, srovnatelný – Leonardo ve Florencii na dva dny vystavil a užaslé zástupy prý čekaly v dlouhých frontách, jen aby se na něj mohly podívat.

Leonarda téma a možnosti shlukování postav očividně fascinovaly, neboť podobná skupinka se posléze objevila na samotném obraze Svaté Anny samotřetí, který namaloval o několik let později v Miláně, jen na tomto obraze

nahradil svatého Jana Křtitele berán­ kem, po němž se malý Ježíšek natahu­ je, jako by ho chtěl obejmout. Iluzi pohybu zesiluje postava mladičké Panny Marie, která sedí na klíně své matky, svaté Anny, a v ostrém úhlu se předklání, což je smělá kompozice vtahující diváka do dění na obraze.

Velké projekty Ve Florencii Leonardo rozmaloval i svůj nejslavnější obraz, Monu Lisu. Uvol­ něná póza ženy a její záhadný úsměv fascinují milovníky umění už stovky let.

Je lákavé zaobírat se myšlenkou, že Leonardo možná cítil totéž co oni, neboť manžel dotyčné dámy, který si u něj obraz objednal, se ho nikdy nedočkal – Leonardo ho měl u sebe po celý zbytek života.

Roku 1503 dostal Leonardo význam­ nou státní zakázku. Na stěně Velkého sálu florentské radnice, Palazza Vecchia, měl ztvárnit slavné vítězství Florenťanů nad Miláňany v bitvě u Anghiari. Toto zadání se ovšem změnilo v nepříjemnou soutěž, když byl vyobrazením jiného florentského vítězství v bitvě u Casciny na protilehlé stěně sálu pověřen Miche­ langelo – vycházející hvězda mladé generace. Oba umělci z různých důvo­ dů nakonec od svých projektů odstou­

LEONARDO DA VINCI

◁ MONA LISA, asi 1503–1508 Portrétovanou byla téměř jistě Lisa Gherardini, manželka florentského obchodníka s látkami Franceska del Giocondo. „Mona“ je zkratkou slova „Madonna“ a znamená „paní“ či „dáma“.

pili a obě díla se za pozdějších přesta­ veb sálu ztratila.

Nedokončené projekty Leonardo se poté vrátil k některým dlouho nedokončeným projektům.

V roce 1483, na počátku svého prvního milánského pobytu, uzavřel

smlouvu na oltářní obraz pro Bratrstvo neposkvrněného početí. Dílo nebylo nikdy osazeno a stalo se předmětem vleklého právního sporu, který trval třiadvacet let. K jeho urovnání došlo, teprve když se Leonardo vrátil do Milána a namaloval obraz, který známe jako Madonu ve skalách

(1506–1508) a který je vystavený v londýnské National Gallery. Stále však existovala starší verze díla, dnes v Louvru, byť nevíme, kdy přesně ji Leonardo vytvořil.

Srovnání obou děl hodně vypovídá o Leonardově uměleckém vývoji. Na starší verzi vidíme více vřelosti a lidství, zatímco malba z let 1506–1508 už předjímá, stejně jako jiná Leonardova pozdní díla, velkolepé a nádherné kompozice vrcholné renesance, k jejímž největším představitelům Leonardo spolu s Michelangelem a Raffaelem bezesporu náleží.

Leonardův druhý milánský pobyt je sice významný tím, že umělec dokončil druhou verzi Madony ve skalách i Svatou Annu samotřetí, ale jinak bylo toto období z uměleckého hlediska zklamáním. Za svého následného pobytu v Římě vytvořil již jen záhadný obraz Svatý Jan Křtitel, na němž zpo­dobnil obvykle asketicky vyhlížejícího

051

△ CHÂTEAU DU CLOS LUCE V posledních třech letech Leonardo žil a pracoval v tomto domě z 15. století, tehdy nazývaném Château du Cloux (zámeček Cloux), nedaleko francouz­ ského Toursu. Nyní je v něm muzeum věnované jeho životu a dílu.

světce jako přitažlivého, smyslně se usmívajícího mladého muže.

Předčasně zestárlý, ale stále aktivní Leonardo nakonec odešel na pozvání francouzského krále Františka I. do Francie, kde s ním jednali jako s kul­ turní ikonou. Užíval si přepychové ubytování na zámečku Cloux a tam také o dva a půl roku později, v květnu 1519, zemřel – podle Vasariho „v náruči krále“. Pochován byl v kostele svatého Florentina v Amboise.

O umělcově soukromém životě je známo velmi málo, ale zůstal svobodný a předpokládá se, že byl homosexuál.

Nejužší vztah měl pravděpodobně se dvěma ze svých žáků, Salaiem a milán­ ským šlechticem Franceskem Melzim, na něž na oba pamatoval ve své poslední vůli. Hlavním dědicem a vykonavatelem jeho závěti byl Melzi a právě jemu Leonardo zanechal všechny své písemnosti, kresby, peníze i osobní věci.

KLÍČOVÉ MOMENTY asi 1475

1481–1482

1496–1498

1499

asi 1500–1501

asi 1503–1508

1503–1506

1506–1508

Na obraze Křest Krista svého mistra Andrey del Verrocchio maluje anděla a projevuje se již jako slibný umělec.

Maluje Klanění tří králů – obraz, který zůstal po jeho odchodu do Milána nedokončen.

Po tři léta maluje Poslední večeři, dílo přese všechny pozdější res­tau­ rátorské zá­sahy stále neobyčejně působivé.

Jeho kolosální hliněný model „velkého koně“ rozstřílejí fran­ couzští vojáci dřív, než stačí být ulit do ­bronzu.

Křídou a uhlem kreslí velký karton k obrazu Svatá Anna samotřetí.

Maluje slavný portrét Mony Lisy, který si odveze, až bude natrvalo odjíž­ dět do Francie.

Vytváří velkou nástěnnou malbu Bitvy u Anghiari, která zůstane ne­do­končena a za pozdějších přestaveb flo­rent­ské rad­ni­ce je zničena.

Dokončuje dru­ hou verzi Madony ve skalách.

Tento obraz se dnes nachází v londýnské Národní galerii.

TIZIAN

067

Tizian asi 1485–1576, Ital Plodný, všestranný a nesmírně vlivný Tizian vévodil benátskému umění v době jeho největší slávy a svým expresivním malířským rukopisem vnesl revoluci do techniky olejomalby.

Tiziana uznávali už jeho současníci za největšího malíře své doby a neotřesitel­ nou pověst jednoho z velikánů světové­ ho umění si podržel až do dnešních dnů. Za mezinárodní věhlas, jemuž se těšil už za svého života, vděčil přede­ vším svému portrétnímu umění, ale neméně oslnivý byl i jako mistr mytolo­ gických a náboženských výjevů, v nichž s touž přesvědčivostí zobrazoval kyprou smyslnost i nejhlubší tragičnost. Jeho vliv byl obrovský a dalekosáhlý a k jeho obdivovatelům patřili i umělci tak roz­ dílní jako Rubens, Poussin, van Dyck, Velázquez nebo Rembrandt.

◁ KONCERT V PŘÍRODĚ, asi 1509 Jeden z několika obrazů, u nichž se vede spor o to, zda je dílem Tizianovým nebo Giorgionovým (badatelé se dnes přiklánějí spíše k Tizianovu autorství).

Snad jde o alegorii poezie.

O TECHNICE Kresba

Dětství a mládí Tiziano Vecellio, známý spíše jako ­Ti­zian, se narodil v Pieve di Cadore asi 110 kilometrů severně od Benátek.

Jeho první léta jsou zahalena tajem­ stvím a mezi badateli se hodně diskutu­ je o datu jeho narození, jímž byl prav­ děpodobně rok 1485, ale někteří je kladou až do roku 1490. Zdá se, že pocházel ze zámožné a vážené místní rodiny a jeho otec zastával různé veřej­ né úřady. O jeho školním vzdělání neví­ me nic, ale zřejmě se omezilo jen na

◁ VLASTNÍ PORTRÉT, asi 1560–1562 Na tomto důstojném autoportrétu má Tizian na krku zlatý řetěz, který je znamením rytířského stavu, do něhož ho povýšil císař Karel V.

nejzákladnější vědomosti, protože ne­ uměl latinsky a latina v té době tvořila základ vší vzdělanosti. V průběhu života se nicméně spřátelil s některými přední­ mi soudobými umělci (zvlášť s promi­ nentním básníkem a satirikem Pietrem Aretinem), což svědčí o jeho inteligenci a sebejistotě, s jakou se pohyboval v kultivovaném prostředí.

Rodina Vecelliů postrádala jakoukoli uměleckou tradici, a přece byli Tizian a jeho bratr Francesco posláni už jako velmi mladí do Benátek, aby tam stu­ dovali malířství. V Tizianově případě se předpokládá, že se zpočátku učil u ne­

„Oplývá jakousi senátorskou důstojností.“ SIR JOSHUA REYNOLDS, ROZPRAVA ČTVRTÁ (ROZPRAVY), 1771

příliš významného malíře jménem Se­ bastiano Zuccato, poté u Gentila Belli­ niho (viz str. 30–33) a nakonec u jeho bratra Giovanniho. Žádný spolehlivý důkaz pro to sice neexistuje, ale o tra­ dičním názoru, že Tizian byl žákem Giovanniho Belliniho, máme pramálo důvodů pochybovat. Bellini byl nejen největším soudobým benátským malí­ řem, ale byl zároveň i skvělým učite­ lem. Zřejmě právě u Belliniho se Tizian setkal a spřátelil s dalším umělcovým následovníkem, Giorgiem da Cas­ telfranco, později známým pod jmé­ nem Giorgione.

Kresby od Tiziana jsou poměrně vzácné, ale ty, o nichž víme, že po­ cházejí z jeho ruky, ukazují, že byl skvělý kreslíř. Používal různé techniky a všechny zcela suverénně ovládal: kreslil uhlem (jako na studii svatého Bernarda dole), křídou i perem a ­inkous­tem. Hrstku jeho kreseb tvoří předběžné studie k obrazům, ačkoli většinou kreslil přímo na plátno, bez podobných příprav. Mezi kresbami, které mu bývají připisované, najde­ me také krajiny, jež jsou propracova­ nější a více dokončené než figurální kresby, a zřejmě byly míněny jako svébytná umělecká díla.

SVATÝ BERNARD, STUDIE DRAPERIE, asi 1525

080

16. STOLETÍ

Pieter Bruegel starší asi 1525–1569, Vlám Pieter Bruegel byl jedním z nejznamenitějších mistrů 16. století na severu Evropy.

Vynikal jako malíř, kreslíř i autor tiskových předloh a bývá také oslavován za svůj přínos k rozvoji krajinomalby.

Vzdor Bruegelově dnešní slávě toho o jeho životě mnoho určitého nevíme. Jisté je pouze to, že koncem roku 1551 nebo začátkem roku 1552 vstoupil do antverpského malířského cechu, oženil se, roku 1563 se přestě­ hoval do Bruselu a tam také v roce 1569 zemřel. O jeho výchově ani názorech na cokoli se nedochovaly žádné autentické záznamy, dopisy ani případné informace z první ruky.

Pověst komika Časově nejbližším pramenem informací o Bruegelovi je jeho krátký životopis od Karla van Mandera v jeho Knize malířů (1604). Ačkoli van Mander do textu vložil pár poutavých historek z umělco­ va života, dal současně Bruegelovi nálepku „Pieter šprýmař“, což vyvolává nešťastný dojem, že umělec byl jen o málo víc než autor komických žánrových obrázků zachycujících scény z venkovského života. Bylo to vcelku pochopitelné, neboť van Mander nemohl vidět Bruegelova hlavní díla, která se nacházela v soukromých sbírkách, a jeho práce znal pravděpo­ dobně jen z tisků. Přitom je zřejmé, že Bruegel byl vzdělaný člověk a mnohé z jeho obrazů nesou hluboké mravní poselství.

Van Mander tvrdí, že Bruegel přijal za své jméno svého rodiště, vesnice nedaleko Bredy, ale žádné takové místo

△ SCHILDER-BOECK Malířská kniha Karla van Mandera je jedním z nejvýznamnějších pramenů informací o nizozemském umění 16. století.

nebylo dosud identifikováno. Prohlašo­ val také, že Bruegel se před vstupem do malířského cechu učil u Pietera Coecka van Aelst (1502–1550). Pokud je to pravda, pak italský styl tohoto umělce nezanechal na Bruegelově rukopisu sebemenší stopu. Pieter se ale nakonec oženil s jeho dcerou Mayken, takže nějaké spojení tu možné je.

Po vyučení se Bruegel vydal na dlouhou cestu po Itálii, což byl tehdy běžný krok každého ctižádostivého

„Nejdokonalejší malíř svého století.“ ABRAHAM ORTELIUS, ALBUM AMICORUM, 1573

mladého umělce. Navštívil Reggio di Calabria a snad i Neapol a Messinu a roku 1553 dorazil do Říma. Tam se seznámil s uznávaným miniaturistou Giuliem Cloviem, který získal čtyři jeho obrazy.

Návštěva Itálie na něho podle všeho příliš velký dojem neudělala, zato pře­ chod Alp na něj hluboce zapůsobil.

Není vyloučeno, že právě horské scenerie ho přitahovaly nejvíc, protože zvolil cestu oklikou přes Lyon a teprve odtud zamířil na východ k Innsbruc­ ku. V horách vytvořil mnoho detailně propracovaných kreseb, což bylo v té době neobvyklé, neboť pro krajino­ malbu jako takovou ještě neexistoval trh. Krajina dosud tvořila vždy jen po­ zadí historických nebo náboženských výjevů.

O TECHNICE Grisaille Grisaille je malba provedená různý­ mi odstíny šedi. Technika se vyvinula ze středověkých vitráží – vyhovovala totiž cisterciáckému zákazu barev ve výzdobě. Ve vlámském umění se technika grisaille často používala k imitaci kamenných soch, zvlášť na křídlech oltářů, k podmalbě na obra­ zech malovaných olejem či k ilustra­ cím rukopisů, jimž dodávala zdání zjemnělosti a vytříbenosti. Bruegel tuto techniku používal na svých nejosobnějších malbách – malých, něžných obrázcích určených k sou­ kromému rozjímání a modlitbám.

Jeden takový obrázek, Smrt Panny Marie, věnoval svému blízkému příteli Abrahamu Orteliovi, zatímco Krista a ženu přistiženou při nevěře si ponechal a nakonec ji odkázal svému synovi Janovi.

Tiskařské začátky Roku 1555 už byl Bruegel zpátky v Antverpách a pracoval pro tiskaře Jeroma Cocka. Ve svém oboru již zřejmě požíval jistou vážnost, protože hned zkraje dostal za úkol vytvořit předlohy pro cyklus Dvanáct velkých krajin (asi 1555–1558). Příznačně ovšem do svých kreseb zakomponoval i postavy a stavby, aby byly tisky prodejnější.

Cock byl chytrý podnikatel a Bruegela brzy nasměroval do jiných, komerčněj­ ších oblastí, přičemž využil nenasytné

KRISTUS A CIZOLOŽNICE, 1565

▷ MALÍŘ A KUPEC, 1565 Tato práce provedená hnědým inkoustem je považována za autoportrét. Zachycuje v jemné karikatuře neupraveného malíře a zákazníka, který si poroučí.

122

17. STOLETÍ

Kanó Tan’jú 1602–1674, Japonec Tento malíř školy Kanó, jež po generace dominovala japonskému umění, proslul svým mistrovstvím ve zpodobování zvířat a krajin a subtilními monochromatickými pracemi malovanými tuší. Školu Kanó založil Kanó Masanobu (1434–1530), syn malíře-samuraje. Od svých prvopočátků ovlivněných čínským uměním přetrvala více než tři století.

Podporovali ji šógunové a stala se pramenem inspirace pro oficiální umění, do něhož se promítala kultura, filozofie i morální zásady japonské šlechty.

Kanó Tan’jú se narodil do rodiny s dlouhou malířskou tradicí (v rodinné dílně této školy se učili i umělci, kteří s ní nebyli nijak pokrevně spřízněni) a dostal jméno Morinobu. Jeho dědečkem byl Kanó Eitokú, jeden z nejslavnějších malířů své doby, a otcem Kanó Takano, další velký malíř školy Kanó, jehož dílo dosáhlo velké po­ pularity u císařského dvora. Když bylo Kanó Tan’júovi deset let, přijal jej v audie­nci první z tokugawských šógunů Iejasu Tokugawa a o pět let později se dočkal jmenování oficiálním malířem šógunátu.

Hrady a chrámy V roce 1621 se Kanó Morinobu přestěhoval z Kjóta do Eda (dnešního Tokia), které se stalo novým správním centrem Japonska. Vedl zde vlastní pobočku školy, v níž kladl důraz na čínskou metodu kopírování prací starších umělců. Začal malovat nejen pro hrad v Edu a pro císařské paláce v Kjótu, ale vytvářel malované panely

△ FÉNIXOVÉ U STROMU

PAVLOVNIE, asi 1640–1650

Malby velkoformátových zástěn Kanó Tan’júa charakterizuje úzkostlivě pečlivé, přesto však harmonické užití linií a velkých zlacených ploch.

i pro jiné hrady jako Nidžó a Nagoja a rovněž pro chrámy. Mezi díla vytvářená ponejvíce ve stylu mamojama (viz rámeček vpravo) patří rozměrné panely a zástěny, jejichž námětem bý­vají stromy, tygři a ptáci, to vše za štědrého použití plátkového zlata na pozadí.

Roku 1636 nařídil šógun Morinobuovi, ať si oholí hlavu jako mnich, což bylo jasné znamení, že se má zříci světa a zasvětit svůj život umění. Tehdy Morinobu přijal jméno Tan’jú a vytvořil jedno ze svých nejslavnějších děl – svitek s výjevy ze života Iejasua Tokugawy.

Tato jednobarevná malba tuší dokládá

„Špička štětce, velký laik víry.“ NÁPIS NA PEČETI, KTEROU KANÓ TAN’JÚOVI POSLAL CÍSAŘ GO-MIZUNOO

NA OKRAJ Styl mamojama Momojama (Broskvový kopec) je místo v Kjótu, kde velký feudál Hidejoši Tojotomi vybudoval hrad Fušimi. Během vleklých vnitřních válek dokončil Hidejoši proces sjednocování japonského státu a předznamenal nástup šógunátu Tokugawa. Umělecký styl favorizovaný šógunátem, na němž se proti zlacenému pozadí rýsují smělé přírodní útvary, byl velmi módní koncem 16. a začátkem 17. století. Jeho nádhera a lesk zlatých povrchů místnosti na hradech prosvětlily a šlechticům, kteří si takové malby objednali, se velmi líbily.

jeho mistrovství i ve stylu, který se diametrálně liší od jeho hradních maleb: je zdrženlivá v technice a v celkovém pojetí vychází ze stylu kjótské školy Tosa.

Kanó Tan’jú pracoval po zbytek svých let jako uznávaný malíř a roku 1665 obdržel titul hóin (nejvyšší možnou hodnost pro umělce). Na sklonku života se o něm mluvilo jako o jednom ze „tří slavných štětců“ školy Kanó, kam patřil spolu se svým dědečkem Eitokuem a Kanó Motonobuem.

REPLIKA HIDEJOŠIHO HRADU, KTERÁ DNES STOJÍ NEDALEKO PŮVODNÍHO MÍSTA.

◁ KONFUCIUS, POLOVINA

17. STOLETÍ

Kanó Tan’jú se proslavil svými tušovými malbami. Jeho smělé linie údajně zosobňovaly nejvyšší konfuciánské ctnosti. Tato malba velkého filozofa na hedvábí je jedním z trojice panelů.

▷ PORTRÉT KANÓ TAN’JÚA Tento portrét připisovaný Momodu Rjúelovi (1647–1698) zobrazuje Kanó Tan’júa v pokročilém věku, kdy už byl stařešinou japonského umění, jak stále pracuje se štětcem v ruce.

JAN VERMEER

podlaze. Tento ohříváček nohou je tradičním symbolem touhy milenců po stálosti. Nalevo těsně vedle ní zahlédneme drobný kachel s obrázkem Kupida.

Soudobí diváci by okamžitě pochopili, že zasněná služtička myslí na lásku.

Nizozemská realita Vermeerovy pracovní postupy jsou stále do jisté míry záhadou, protože se nedochovala žádná jeho kresba. Důležitou roli může hrát postřeh, že na obraze Malířův ateliér (Alegorie malířství) maluje umělec rovnou na plátno. Rentgenové snímky potvrzují, že Vermeer na svých obrazech prováděl mnoho změn.

Vermeerovo pravé mistrovství spočívalo v jeho schopnosti zachytit dopadající světlo a pochopit, jaký vliv má na vzhled jednotlivých struktur.

Na rozdíl od některých svých současníků nezobrazoval předměty do mikroskopických detailů. Iluze reality dosa­hoval neuvěřitelnými proměnami ­barevných tónů. Využíval také drobounkých kapének světlých barev, aby jimi zdůraznil světlo odrážející se od různých povrchů, což jednoho kritika přimělo k tomu, že jeho malířský rukopis přirovnal k „rozdrceným perlám slitým vjedno“.

Za znamenitá považovali Vermeerova díla už jeho současníci. Čtyřikrát byl jmenován hoofdmanem (představeným) malířského cechu a návštěvníci Delftu si všímali i velmi vysokých cen jeho obrazů. Horšící se hospodářská situace v Nizozemsku – zvlášť po francouzské invazi v roce 1672 – však způsobila Vermeerovi vážné finanční problémy, jež možná přispěly k jeho předčasné smrti. Jen několik měsíců po jeho skonu vyhlásila vdova po něm bankrot a Vermeerovo jméno brzy upadlo v zapomnění.

▷ MLÉKAŘKA, asi 1658–1660 Vermeera nejvíc proslavily jeho elegantní interiéry, ale tento malíř dokázal s týmž mistrovstvím malovat i chudší domácnosti. Zde s potěšením zpodobil lehce oprýskanou zeď, popraskaný okenní parapet i špínu nad dlaždicemi u země.

133

KLÍČOVÉ MOMENTY asi 1654

asi 1660–1661

asi 1666

1669

asi 1670–1675

Maluje svůj jediný známý obraz s biblickou tematikou, Krista v domě Marie a Marty.

Přibližně v té době se žení s Catharinou Bolnesovou.

Maluje panoramatický pohled na své domovské město Delft. O dva roky ­později je poprvé jmenován hoofdmanem (představeným) svého cechu.

Dokončuje Umělcův ateliér, obraz, který měl možná viset v sídle malířského cechu v Delftu.

Dokončuje Geografa, jeden ze dvojice obrazů, na nichž je zpodobena jediná postava. Je to zároveň jeden z pouhých tří jeho dochovaných datovaných obrazů.

Po francouzské invazi do Nizozemí v roce 1672 se obrazy těžko pro­dávaly a Vermeer měl na sklonku života vážné finanční potíže.

JEAN-ANTOINE WATTEAU

obraz, jímž by se při vstupu do Akademie prezentoval, jakýkoli námět.

Trvalo dlouhých pět let, než Watteau po čtyřech urgencích dílo konečně dodal, čekání se ale vyplatilo. Nalodění na Kythéře je jeho vrcholným mistrovským dílem – hořkosladkou fantazií, v níž se moderní svět stýká s antickým mýtem.

Nový žánr Akademie uznala jedinečné kvality díla a vzdala Watteauovi poctu tím, že zavedla novou kategorii – zcela nový „typ“ malby rovnocenný již existujícím kategoriím, jako byly portréty, zátiší či obrazy s historickými výjevy (ty byly v malířství odjakživa pokládány za nejvyšší třídu). Touto novou kategorií byly fêtes galantes charakterizované jako „galantní večírky“, na nichž se elegantní lidé v kostýmech baví v idealizovaných venkovních kulisách, procházejí se, tančí a poslouchají hudbu. Námět Nalodění na Kythéře původně vycházel z jedné scény v bezvýznamné hře Florenta Dancourta Tři bratranci, ale Watteau ji proměnil v nádhernou, snovou vizi. Exotická směsice kostýmů přidává výjevu na fantasknosti. Herci ztělesňující jednotlivé postavy z commedie dell’arte se tu prolínají s osobami v historizujících hávech – snad vypůjčených z některého Rubensova obrazu, který Watteau viděl –, a s dalšími postavami v soudobém plesovém oblečení.

Krásná melancholie Jako většinu Watteauových obrazů prostupuje i Nalodění na Kythéře stín melancholie, jako by si postavy uvědomovaly, že radosti tohoto světa nemohou trvat věčně: spíše než oslava života je to stesk nad něčím, co odchází. Žádný z Watteauových pozdějších imitátorů nedokázal tuto delikátní náladu zachytit. Někteří znalci

147

KLÍČOVÉ MOMENTY asi 1708

1709

1717

1720

1721

Maluje osm dekorativních panelů pro Hôtel de Nointel.

Panely sestávají z drobných, elegantních postaviček lemovaných bordurami s arabeskou.

Vyhrává druhé místo v soutěži Prix de Rome, ale to mu neumožňuje odjet na vytouženou studijní cestu do Itálie. V roce 1712 je přijat do Akademie.

Odevzdává Akademii obraz Nalodění na Kythéře.

Pro doktora Meada maluje v Londýně Italské komedianty.

Postavy jsou nezvykle realistické.

Dokončuje své poslední mistrovské dílo, Gersaintův vývěsní štít. Obraz se prodal do čtrnácti dnů od svého vystavení.

jsou přesvědčeni, že za smutkem umělcových děl stála jeho smrtelná nemoc, která se postupem doby zhoršovala. Zrovna tak je ovšem možné, že onen efekt byl výsledkem Watteauovy svérázné metody tvorby kompozic: umělec totiž nemaloval své fêtes galantes jako celek, ale sestavoval je z jednotlivých figur nebo skupinek, které si průběžně kreslil a jež spolu nijak nesouvisely. To možná vysvětluje, proč nám někdy postavy na těchto obrazech připadají tak osamocené, éterické a jakoby pohroužené do vlastního světa.

Koncem desetiletí už se Watteauovo zdraví citelně zhoršovalo. Roku 1719

O TECHNICE Trois-crayons V průběhu své umělecké dráhy Watteau neúnavně skicoval, kopíroval díla starých mistrů a kreslil podle skutečnosti. Byl bystrým pozorovatelem lidí i proměn jejich výrazů a vytvořil působivé črty těch, jež vídal kolem sebe – herců, tanečníků a tanečnic, kupců, kramářů, ale i šlechticů –, téměř vždy vytržených z jejich prostředí.

Pracoval technikou trois-crayons – k vytvoření malířských efektů používal červenou, bílou a černou křídu. Pro vystižení tělových tónů navlhčil špičku prstu a smísil všechny tři barvy, tak aby na podkladovém papíře působily věrohodně.

Než aby pořizoval ke svým obrazům přípravné studie, prolistoval Watteau raději své skicáky a potřebné postavy začlenil do kompozic. Některé ze skic se objevují i na několika z jeho větších děl.

STUDIE HLAV, asi 1715

odjel do Londýna, aby se poradil se známým lékařem doktorem Richardem Meadem, ale jeho stav se nijak nezlepšil. Následujícího roku se vrátil do Paříže a ubytoval se u přítele – obchodníka s obrazy Edmého Gersainta. Právě pro něj namaloval své poslední mistrovské dílo – obrovský vývěsní štít, jenž zobrazuje interiér Gersaintova obchodu plný zákazníků. Dílo svědčí o jistém příklonu k naturalismu – náznak nového směru, kterým by se snad vydal, kdyby žil déle –, a jasně dokazuje, že jeho umělecké schopnosti zůstaly až do samého konce neztenčeny.

Watteau zemřel teprve sedmatřicetiletý 18. července 1721.

GIAMBATTISTA TIEPOLO

149

Giambattista Tiepolo 1696–1770, Ital Tiepolo byl největším italským malířem 18. století a jedním z nejvýraznějších představitelů rokokového stylu. Byl rovněž posledním mistrem fresky – malířské techniky, jejíž nepřetržitá tradice sahá až ke Giottovi.

NA OKRAJ Malířovi synové

Giovanni Battista Tiepolo se narodil 5. března 1696 v Benátkách. Svá křestní jména, jež přeložena z italštiny znamenají Jan Křtitel, obdržel pravděpodobně na počest svého kmotra, vznešeného Giovanniho Battisty Donàa, a Giambattista je jejich zkrácená podoba. Přítomnost urozeného kmotra znamená, že Tiepolo pocházel z vážené rodiny. Jeho vlastní otec však bohužel zemřel pouhý rok po jeho narození.

Rané vlivy O Tiepolově časném mládí nevíme prakticky nic až na to, že kolem roku 1710 vstoupil do učení ke Gregoriu Lazzarinimu. Lazzarini byl malíř historizujících výjevů, ve své době velmi uznávaný, leč dnes prakticky zapomenutý. Byl pečlivým učitelem, ale jeho styl nezanechal v díle jeho mladého učně žádnou patrnější stopu.

◁ ALEXANDR A KAMPASPÉ

V APELOVĚ DÍLNĚ (DETAIL), asi 1724

Tiepolo se vypodobnil v osobě slavného starověkého malíře Apella, jak portrétuje milenku Alexandra Velikého Kampaspé.

Tiepola ovlivnil jiný benátský malíř.

Giovanni Piazzetta (1683–1754) se proslavil plátny s náboženskou tematikou a tajuplnými žánrovými scénami.

Ozvuky Piazzettova dramatického stylu lze postřehnout na jednom z Tiepolových raných děl, Obětování Izáka.

Roku 1717 se Tiepolo stal členem benátského malířského cechu. Tou dobou již nějaký čas pracoval jako samostatný umělec a jak potvrzuje Lazzariniho životopisec, byl „celý žhavý a plný elánu“. Talent a předčasná zralost v něm probudily příliš velkou ctižádost, než aby mohl zůstat dlouho ve stínu svého mistra.

Svou první zakázku získal v roce 1715 a hned následujícího roku na sebe strhl pozornost obrazem Přechod přes Rudé moře, který vystavil během oslav dne svatého Rocha (v té době to byla největší benátská veřejná výstava). V roce 1719 už se Tiepolo cítil natolik zabezpečený, že

△ OBĚTOVÁNÍ IZÁKA

(DETAIL), 1716

Tiepolův první známý obraz je poněkud chmurné podání biblického příběhu o Abrahámovi, jenž se na popud Boha chystá obětovat svého syna Izáka.

Dva ze tří Tiepolových synů se rovněž stali umělci: Giandomenico (či zkráceně Domenico, 1727–1804) a Lorenzo (1736–1776). Oba s otcem spolupracovali na jeho velkých freskových kompozicích a slouží jim ke cti, že jejich příspěvky zapadají do jeho maleb tak dokonale, že je lze jen stěží odhalit.

Bratři pracovali i jako samostatní umělci. Domenico byl talentovanější, maloval živé scény z benátského karnevalu a byl i skvělým rytcem. Později se stal předsedou benátské Akademie krásných umění (1780–1783).

si opatřil nevěstu – Cecilii Guardiovou, sestru slavného malíře vedut Franceska Guardiho. Sňatek uzavřeli v Tiepolově farním kostele Santa Ternita a měli spolu deset dětí, z nichž dva synové se rovněž stali malíři a pomáhali otci s prací na jeho velkých projektech.

Bohatí mecenáši Tiepolova umělecká dráha nabrala ve dvacátých letech 18. století rychlý spád.

Jeho raná díla jsou většinou olejomalby na plátně, ale v roce 1725 obdržel první zakázku na nástropní malby malované technikou fresky, což byl umělecký obor, který se měl stát jeho specialitou.

PULCINELLA A AKROBATÉ, GIANDOMENICO TIEPOLO, 1797

„[Tiepolo] je plný elánu (…), neuvěřitelně ohnivý, úchvatně barevný a fantasticky rychlý.“ HRABĚ TESSIN VE ZPRÁVĚ ŠVÉDSKÉMU KRÁLI

166

18. STOLETÍ

KLÍČOVÉ MOMENTY 1748

asi 1756

1767

1775—1777

1785

Za pobytu v Suffolku začíná pracovat na svém prvním vpravdě mistrovském díle, portrétu Pana a paní Andrewsových.

Na obrazech svých dětí, z nichž jedním je půvabná momentka Malířovy dcery honí motýla, experimentuje s různými typy kompozic.

Během pobytu v Bathu maluje Vůz s úrodou. Následujícího roku se stává zakládajícím členem britské Královské akademie.

Vytváří Urozenou paní Grahamovou – portrét plný křehké krásy, s úspěchem vystavený na půdě Královské akademie.

Po rozepři s Královskou akademií pořádá každoroční výstavy ve vlastním ateliéru.

kostel, v němž byli přednedávnem oddáni. Toto pojetí ale bohužel příliš nezaujalo většinu dalších klientů, kteří vyhledávali spíše konvenčnější portréty. Žádné další zakázky podobného druhu se proto Gainsboroughovi v Sudbury nenaskytly, a tak se v ro­ ce 1752 přestěhoval do Ipswiche, okresního města v Suffolku. Jakkoli bylo toto město větší a zámožnější, žeň byla stále hubená. „Krajiny“, které umělec v Ipswichi prodával, představovaly většinou výzdobu krbových říms (tedy spíše nábytek než skutečné krajiny) a většina zákazníků, kteří se nechali portrétovat, byli přís­ lušníci kléru nebo živnostníci upřednostňující jednoduché pojetí svých portrétů, „žádné parádičky“.

Gainsborough tak závistivě pokukoval po svých rivalech v Londýně, kteří si mohli za svá díla účtovat dvakrát tolik než on. Nebylo zbytí – musel se opět stěhovat.

Rostoucí vážnost Gainsborough dosud neměl dost sebevědomí, aby se v Londýně dokázal

◁ GAINSBOROUGH V SUDBURY Bronzová plastika umělce z roku 1913 od australského sochaře sira Bertrama Mackennala stojí na Market Hillu v Gainsboroughově rodném městě Sudbury.

▷ MANŽELKA PANA RICHARDA

BRINSLEYHO SHERIDANA, 1785–1787

Na tomto portrétu zpěvačky a krásky ze společnosti Elizabeth Sheridanové použil Gainsborough uvolněný malířský rukopis, jehož prostřednictvím vtiskl obrazu atmosféru rozevláté romantiky.

prosadit na nejvyšší úrovni, a tak se raději odstěhoval do Bathu. Usadil se tam v roce 1759 a téměř přes noc zaznamenal obrovský úspěch. Důvody byly dva. Zaprvé zde neměl prakticky žádnou konkurenci – jediným dalším významnějším portrétistou byl William

Hoare, což byl umělec velmi omezených schopností. A zadruhé mu příliv bohatých lázeňských hostů přinášel širší pracovní možnosti.

Najednou už Gainsborough netrávil většinu času nad drobnými, levnými portréty. Stále častěji pracoval na velkých portrétech celé postavy v životní velikosti. I ceny jeho obrazů prudce stouply. Hlava stála osm až dvacet guinejí, polopostava patnáct až čtyřicet guinejí a za celou postavu si nyní říkal i šedesát guinejí. Neměl nejmenší výčitky svědomí účtovat si vysoké částky za umění, jež považoval za nudné. Jeho dopisy jsou plné zpola žertem míněných poznámek o „tom zpropadeném podnikání s ciferníky“ a „vymetání kapes zákazníkům“.

176

18. STOLETÍ

O TECHNICE Malba při svíčkách Goyovo dílo je vskutku impozantní.

Má se za to, že se dochovalo asi sedm set jeho obrazů a tři sta tisků. K dokončení práce na portrétech jeho přátel stačilo někdy Goyovi podle slov jeho syna Javiera jedno jediné sezení, které mohlo trvat asi deset hodin.

Javier rovněž prozradil, že Goya na rozdíl od většiny ostatních malířů často pracoval v noci. O této praxi svědčí jeho autoportrét (viz dole), na němž má na hlavě klobouk se svíčkami na krempě. Toto světlo mu zjevně pomáhalo vytvářet dramatické efekty světla a stínu.

AUTOPORTRÉT, 1790–1795

z Goyi učinila bystrého a přesného pozorovatele společnosti – dovednost, jež se ukázala jako klíčová pro jeho práci portrétisty.

V osmdesátých letech 18. století si Goya vybudoval v Madridu pevnou pozici a začal se pohybovat v královských a aristokratických kruzích. Dostával zakázky na portréty od španělského krále Karla III. i od jeho bratra, infanta dona Luise de Borbon, který byl kvůli svému záletnictví vykázán od madridského dvora. Goya s donem Luisem a jeho rodinou zůstal dokonce i tehdy, když žili vypovězeni v malém městě mimo Madrid, a maloval jejich podobizny.

Goyovy královské portréty jsou až zarážejícím způsobem otevřené. Ač svým modelům vždy propůjčil náležitou důstojnost, obecně jim nijak neli-

chotil ani neidealizoval kterýkoli z jejich nevzhledných rysů. Na rozdíl od většiny soudobých portrétistů mu šlo spíše o zachycení vnitřního života zobrazovaných než o jejich světskou roli nebo společenské postavení. Jeho smělá a spontánní technika, v soudobém dvorském portrétním malířství naprosto ojedinělá, mu dovolovala navodit dojem živosti.

V roce 1786 byl Goya jmenován jedním z královských malířů a ro­ ku 1789 obdržel ještě prestižnější titul malíře královské domácnosti. Své nové postavení podtrhl tím, že si před jméno Goya přidal aristokratický přídomek „de“ a koupil si dvoukolovou anglickou drožku (ekvivalent dnešního sporťáku), kterou obratem naboural, když s ní uháněl zběsilou rychlostí.

△ KAREL IV. ŠPANĚLSKÝ

A JEHO RODINA, 1800

Zhotovením tohoto obrovského plátna byl Goya pověřen jako královský malíř.

K vystižení hierarchie v královské rodině umělec šikovně využil světla a barevných tónů.

Začátkem devadesátých let 18. století dosáhl Goya vrcholu společenského úspěchu. Byl nejvyhledávanějším malířem ve Španělsku a nejžádanějším portrétistou bohatých a vlivných kruhů.

V zimě na přelomu let 1792 a 1793 se mu však převrátil svět. Během návštěvy u přítele – sběratele umění Sebastiana Martíneze v Cádizu – jej zchvátila záhadná devastující nemoc, která ho na několik měsíců vyřadila z práce a v jejímž důsledku zcela ohluchl.

„Nejdřív se staň vynikajícím umělcem, a pak už si můžeš dělat, co chceš. Umění ale musí být první.“ FRANCISCO DE GOYA

180

18. STOLETÍ

Jacques-Louis David 1748–1825, Francouz David smazal hranice mezi životem a uměním. Zapojil se do bouřlivého dění Francouzské revoluce i napoleonské éry a současně byl vlajkonošem hnutí neoklasicismu.

Jacques-Louis David se narodil v srpnu 1748 v Paříži. Jeho otec, zámožný obchodník, zahynul v souboji, když bylo synovi pouhých devět let. Snad to byla předzvěst rušného života, který hocha očekával. David se stal svěřencem dvou strýců, obou architektů, a původně se očekávalo, že půjde v jejich šlépějích.

Roku 1765 se však David rozhodl, že bude malířem. Obrátil se proto na velkého rokokového umělce Françoise Bouchera (1703–1770), který byl jeho vzdáleným příbuzným, ale ten už nechtěl přijímat žádné nové žáky, protože ho opouštěl zrak. Doporučil mu však za učitele malíře jménem Joseph-Marie Vien.

Byla to dobrá volba. Vien svého času vyhrál soutěž Prix de Rome a stal se nadšeným stoupencem nejnovějších idejí neoklasicismu. Ty čerpají inspiraci z umění a literatury antického světa a nabádají umělce, aby si osvojili vážný, ba přímo mravoličný tón a odmítli frivolní erotické fantazie rokokového stylu.

Klasické vzdělání Pod Vienovým vedením se David rozhodl získat Prix de Rome. Čtyřikrát neuspěl a po třetím zklamání dokonce předvedl polovičatý pokus o sebevraždu, ale v roce 1774 konečně zvítězil s pozoruhodnou verzí námětu Erasistratos diagnostikuje nemoc Antiochovi.

NA OKRAJ Neoklasicismus a Pompeje

Do Itálie odjel hned následujícího roku s Vienem, který byl právě ustanoven ředitelem Francouzské akademie v Římě.

V době Davidova odjezdu měl jeho styl stále ještě rokokový nádech a on sám hrdě prohlašoval: „Antika mě nesvede.“ Nemohl se více mýlit. Síla klasického sochařství mu doslova vyrazila dech a on si pořídil obrovské množství kreseb, z nichž potom vycházel po celý zbytek života. Navštívil čerstvě odkrytá archeologická naleziš­ tě v Pompejích a Herculaneu a žasl nad díly mistrů předchozích století,

△ ERASISTRATOS DIAGNOSTIKUJE

NEMOC ANTIOCHOVI, 1774

Davidův obraz zachycuje starořeckého lékaře, jenž podle legendy uzdravil Antiocha, syna syrského krále, který umíral láskou k nevlastní matce.

zejména Raffaela, Poussina a Cara­vag­ gia. Do Paříže se vrátil v roce 1780.

To už se jeho styl zcela oprostil od rokokových prvků a on byl připraven vstoupit do nejproduktivnějšího obdo­bí svého života. Dělo se tak nicméně v době rostoucího politic­ kého neklidu.

„Lákají mě jen nejvznešenější vášně ducha.

Nikdo o mně nemůže tvrdit, že jsem krvelačný malíř.“ JACQUES-LOUIS DAVID

Zájem o starověk v období neoklasicismu vzbudily archeologické nálezy v Herculaneu a Pompejích. Tato dvě města, jež v roce 79 n. l. zničila erupce Vesuvu, byla objevena v letech 1738 a 1748. Pod vrstvou bahna a popela zůstala pozoruhodně zachována a postupně vydávala hotové poklady v podobě nástěnných maleb, vzácných artefaktů a architektonických zlomků.

Tajemství těchto objevů bylo žárlivě střeženo a umělci měli zakázáno tam bez zvláštního povolení kreslit. Vien byl jedním z několika málo šťastlivců, kteří obdrželi výjimku. David ta místa navštívil s přítelem-archeologem Quatremèrem de Quincy a hluboce na něj zapůsobila.

SATYR S MĚCHEM VÍNA, POMPEJE

▷ AUTOPORTRÉT, 1794 David namaloval tento portrét v době, kdy byl po smrti svých politických přátel uvězněn. O umělcově nervozitě vypovídá jeho vzrušený výraz a zaťatá pěst.

188

18. STOLETÍ

Důležitou součástí Canovovy tvorby zůstávaly po mnoho let náhrobní plastiky. Neoklasické hrobky vypovídaly o změně postoje ke smrti: kostlivce a mrtvoly nahradily idealizované postavy zesnulých a větší důraz než na hrůzu ze smrti se kladl na smutek pro ztrátu blízkých. Nejlepším příkladem Canovovy práce je hrobka rakouské arcivévodkyně Marie Kristiny ve Vídni.

Střízlivá geometrie průčelí navozuje uklidňující náladu a truchlící postavy všeho věku i stavu míří po jakoby tekutém koberci do temného nitra hrobky.

Dokončovací práce

▷ ERÓS A PSÝCHÉ,

1783–1793

Objímající se postavy Eróta a Psýché působí zároveň dojemně i eroticky. Dílo zachycuje okamžik, kdy bůh po­ dle starověké báje probouzí svou pozemskou lásku ze spánku.

Canova byl mimořádně plodný sochař, který na hrubé mechanické práce, jež měly přiblížit mramor konečnému stavu, zaměstnával pomocníky. Vždycky se však osobně účastnil dokončovacích prací, jež dodávaly jeho dílům jejich charakteristický vzhled: dotvářel detaily a projevoval přitom úžasnou schopnost ztvárnit měkkost a hebkost lidské pokožky. Po vzoru starých Řeků a Římanů zaujímal akt v neoklasickém umění výsadní místo, a mnohé z Canovových nejslavnějších děl jsou tedy mužské nebo ženské akty, jako například jeho Apollon (1781–1782) nebo dvě verze Tří Grácií (1813–1817).

Práce, jež obzvlášť konvenuje modernímu vkusu, je Erós a Psýché, efektní dílo, jež mělo být i zajímavě instalováno: bylo osazeno na otočném podstavci a lidé si je měli prohlížet za plného osvětlení, tak aby každá jeho ploška vynikla jako součást fascinující pohyblivé podívané.

Portréty Canova žil v době, kdy většinu Evropy ovládal Napoleon, a tak není divu, že velkou část jeho portrétní tvorby tvořily busty a sochy zhotovené pro císaře a členy jeho rodiny. Do Canovovy poodhalené sochy Bonapartovy sestry, kněžny Pauliny Borghese, se veřejnost okamžitě zamilovala, zato kolosální socha samotného Napoleona, původně objednaná roku 1802, měla problematičtější osud.

Napoleon si přál být zpodoben v uniformě, ale Canova trval na tom, že císař může vypadat vskutku vznešeně a heroicky jen jako klasický akt. Výsledná socha, nazvaná Napoleon jako Mars Mírotvorce, byla dodána s dlouhým zpožděním teprve roku 1811 a císaři se vůbec nelíbila. Vystavení na veřejnosti se nikdy nedočkala a lidé ji uviděli, až když se po Napoleonově pádu dostala do rukou jeho velkého protivníka vévody z Wellingtonu.

△ TŘI GRÁCIE, 1813–1817 Canova zobrazil tři Grácie – mytická zosobnění ženského kouzla (radosti, elegance a krásy) – v ladném objetí.

Mezinárodní klientela Canova byl tak slavný, že se několik korunovaných hlav pokoušelo jej přemluvit, aby se usadil v jejich zemi.

Napoleon naléhal, aby žil v Paříži, „hlavním městě Evropy“, Canova však odolal. Zůstal v Římě a cestoval, jen když potřeboval dohlédnout na instalaci nějakého svého díla v cizím městě.

K nejvýznamnějšímu vybočení z jeho poklidného života naplněného prací došlo teprve po Napoleonově definitivní porážce v roce 1815. Papež tehdy

Canovu vyslal do Paříže okupované vítěznými spojenci s pověřením získat nazpět umělecké poklady, jež Francouzi uloupili ve Vatikánu. Byl to obtížný úkol, neboť loupež legitimizovala smlouva mezi papežem a Francouzi.

O papežově výjimečné důvěře v Canovu svědčí fakt, že umělec dostal zmocnění uzavírat jeho jménem důležité smlouvy. Canova se projevil jako nečekaně obratný diplomat

JAMES McNEILL WHISTLER

225

James McNeill Whistler 1834–1903, Američan Nespoutaně extravagantní Whistler si vydobyl slávu a proslulost svými smělými, novátorskými obrazy, jejichž abstraktní povaha došla ocenění teprve po jeho smrti.

James Abbott McNeill Whistler se narodil v Lowellu, průmyslovém městě ve státě Massachusetts, ale svá formativní léta prožil v ruském Petrohradu, kde jeho otec pracoval jako železniční inženýr. Na svoje první lekce kreslení začal docházet už v deseti letech na Ruskou carskou akademii.

Rodina se vrátila do Spojených států, ještě než Whistler dosáhl dospělosti. Přihlásil se na vojenskou akademii ve West Pointu, ale studia zanechal, když začalo být zřejmé, že pro vojenský život nemá předpoklady. Se záměrem stát se malířem odjel roku 1855 do Paříže, která byla tehdy centrem uměleckého dění, a vstoupil do ateliéru Charlese Gleyrea, kde se setkal s realistickým malířem Charlesem Courbetem (viz str. 214–217) a dalšími umělci z jeho okruhu, pro něž představoval zajímavou osobnost: byl teatrální a vtipný, výstředně se oblékal a na černých kudrnatých vlasech nosíval slaměný klobouk se stuhou.

Život v Londýně V roce 1859 opustil Whistler bohémskou Paříž a usadil se v Londýně, kde jeho práce vzbudily pozornost. Ubytoval se v blízkosti Temže, která se se měla stát ústředním motivem jeho obrazů, a vytvořil cyklus rytin, jež na-

◁ ZLATÁ A HNĚDÁ:

AUTOPORTRÉT, 1896–1898

Whistler využíval vlastních portrétů k tomu, aby ukázal svou veřejnou tvář.

Zde se představuje jako vzdělaný muž ozdobený stužkou Čestné legie.

◁ NOKTURNO V ČERNÉ

A ZLATÉ: OHŇOSTROJ, 1875

Whistler navodil představu ohňostroje proti nočnímu nebi žlutými a oranžovými tečkami.

Kritik umění John Ruskin obraz zkritizoval a Whistler ho za to zažaloval u soudu.

zval „Temžský soubor“. I zde se stejně jako v Paříži spřátelil s pokrokově smýšlejícími umělci a obzvlášť blízký si byl s Dantem Gabrielem Rossettim (viz str. 218–219).

Whistler získal zakázky na portréty předních osobností londýnské společnosti, ale na dalších obrazech už se jeho zájem soustředil na zacházení s barvami, barevnými tóny a náladami – šlo spíše o umění pro umění než o snahu vyjádřit se ke společenskému dění nebo něco konkrétního zobrazit. Často dával svým kompozicím názvy

odkazující k hudbě, jež podtrhovaly jejich abstraktní či estetické kvality. Říční scenerie se jmenovaly „Nokturna“, ženské portréty „Symfonie“ a „Harmonie“ a portréty malované střídmou barevnou škálou nazýval „Aranžmá“. V šedesátých letech 19. století začal Whistler používat dlouhé tahy štětcem a k dotváření detailů měnil jejich tvar i směr, zatímco koncem sedmdesátých let už byl jeho malířský rukopis zase o něco smělejší, rozmáchlejší a expresivnější. Barva bývala i hodně řídká, takže se roztékala, ale jakkoli se mohou Whistlerova díla zdát spontánní, ba dokonce nedokončená, byla výsledkem nekonečných a pečlivých úvah.

Zruinován vleklou soudní pří proti kritikovi Johnu Ruskinovi se Whistler v roce 1879 uchýlil do Benátek, kde vytvořil skvělý soubor rytin, na nichž se finančně zahojil. Svá poslední léta dělil mezi Paříž a Londýn, kde v roce 1903 zemřel.

O TECHNICE Japonské vlivy Whistlera tak nadchlo japonské umění, že mu v Londýně začali přezdívat „japonský umělec“. Do svých kompozic začleňoval japonské prvky (např. kimono) a později přejal i kompoziční schémata, jaká můžeme vídat na dřevotiscích a panelové či svitkové malbě, včetně jejich „mělkého“ prostoru. Dokonce i stylizovaný „motýl“ – značka, jíž signoval svá díla, je inspirován tradičními japonskými pečetěmi.

KIMONO Z HEDVÁBNÉHO KREPU, asi 1900

„Hudba je poezií zvuku, tak jako je malířství poezií zraku.“ JAMES McNEILL WHISTLER

VASILIJ KANDINSKIJ

271

◁ ROZMARNÉ TVARY, 1937 Poté, co se Kandinskij v roce 1933 usadil ve Francii, přešel od dynamických přímých čar a geometrických tvarů z dvacátých let k volněji za­kři­- veným kompozicím s celou škálou jakoby po­hyblivých, vznášejících se tvarů, popisovaných často slovem „biomorfní“.

▽ „MISTRŮV DŮM“ V DESSAU V době svého působení na Bauhausu bydlel Kandinskij v jednom z domů, které pro vyučující navrhl zakladatel školy Walter Gropius.

výstava k jeho šedesátinám. Rok nato obdržel s manželkou Ninou německé občanství. Jeho poklidnou akademickou existenci však ohrozila hospodářská krize a nástup nacismu, nahlížejícího na všechny podoby modernismu jako na „zvrhlé“.

Bauhaus definitivně zanikl v ro­ ce 1933 a manželé Kandinští podru­ hé emigrovali, tentokrát do Francie, kde se natrvalo usadili v Neuilly-sur­ -Seine na předměstí Paříže.

Ve své posledním tvůrčí etapě ve Francii Kandinskij volně kombinoval prvky svých dřívějších období, začle­ nil ovšem i prvky nové, které jsou pro svou častou podobnost s drob­

nými, primitivními formami života nezřídka označovány jako „biomorf­ ní“. Francouzské občanství získali manželé v roce 1939, těsně před vypuknutím války a pádem Francie do německého područí. Kandinskij odmítl pozvání do USA a vzhledem k tomu, že patřil k umělcům praný­ řovaným nacisty o dva roky dříve na výstavě „Zvrhlé umění“ (viz str. 287), měl štěstí, že se na něj nezaměřila pozornost gestapa. Pozdní obrazy jako Naplnění (1943) mají miniaturní rozměry, jejich provedení je ovšem bezchybné a ukazuje, že Kandinskij zůstal umělecky při síle až do samé­ ho konce.

„Pro malíře je nezbytné kromě zraku kultivovat také duši.“ VASILIJ KANDINSKIJ, O DUCHOVNOSTI V UMĚNÍ, 1911

274

PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ

Zrození fauvismu

▽ OTEVŘENÉ OKNO, 1905 Obraz vytvořený ve francouzském pobřežním městě Collioure zpracovává jeden z Matissových oblíbených námětů, výhled z okna. Životem pulzující nerealistické barvy sloužily expresi, nikoli snaze o realismus, a Matisse je přirovnával k „patronám dynamitu“.

Později téhož roku vystavili Matisse a Derain výsledky svých experimentů na Podzimním salonu (Salon d’Autom­ ne), který vznikl v roce 1903 a profilo­ val se daleko progresivněji než oficiální Salon. Matisse s Derainem a skupinou podobně smýšlejících přátel seskupili své obrazy tak, aby vytvořili nevídanou záplavu jasných nerealistických barev.

Vyvolali tak senzaci, která jednoho z kritiků přiměla, aby skupinu označil za les fauves (šelmy). K Matissovým nejdůležitějším exponátům patřil kro­ mě obrazu Otevřené okno také pozo­ ruhodný portrét manželky, který je podle širokého barevného pruhu dělící­

ho její tvář často jednoduše nazýván Zelený pruh (1905).

Fauvistická skupina zahrnovala Alberta Marqueta, Maurice de Vlaminc­ ka, Othona Friesze, Georgese Rouaulta, Keese van Dongena a Raoula Dufyho, nikdy však nevydala jednotný manifest.

S odstupem několika let zhodnotil Matisse své vnímání fauvismu takto: „Zrodil se z instinktivní potřeby, již jsem pociťoval, nešlo o vědomé rozhodnutí.“ Záměrem, který při tom sledoval, bylo „expresivně a konstruktivně“ kombino­ vat barvy.

Fauvismus nezůstal v módě dlouho, jen zhruba do roku 1907. Poté se skupina rozpadla, jednotliví členové totiž v další tvorbě kráčeli odlišnými cestami. Fauvismus brzy zastínily nové myšlenky a nová hnutí – především kubismus, kterému razili cestu Braque a Picasso –, zásadně ovšem ovlivnil pozdější expresionisty.

Uspořádané barvy Kubismus se krátce promítl také do Matissova díla: na obrazech jako Hodina klavíru (1916) se setkáváme s uspořádanějšími geometrickými tvary. Nejpodstatnější roli pro Matis­ se dál hrála barva, stále větší důraz však kladl na soulad a jednotu.

Omezoval množství odstínů a pečli­ vě je komponoval k dosažení ideál­ ního estetického účinku. Kupříkladu barvy Modrého okna (1913) neod­ povídají skutečnosti, poutají nás však nádherou svých vzájemných vztahů. Obraz je v určitém smyslu symfonií v modré, dopad však ještě posilují izolované žluté a červené flíčky. Odborníci se přou, zda Matis­ se při práci používal „černé zrca­ dlo“, známé rovněž jako „Claudo­ vo“ (podle malíře Clauda Lorraina žijícího v sedmnáctém století). To na své tónované a lehce vypouklé plo­ še stírá odražené barvy, které tak

„Sním o umění rovnováhy, čistoty a pokoje.“ HENRI MATISSE, LA GRANDE REVUE, 25. PROSINCE 1908

umělce nerozptylují a umožňují mu snáze rozeznat a porovnat jednotli­ vé odstíny výjevu.

V této době už Matisse upoutal pozornost bohatých mecenášů, jako byl ruský velkopodnikatel Sergej Ščukin nebo americká spisovatelka Gertrude Steinová. Jejich podpora mu spolu s lukrativní smlouvou, kte­ rou podepsal s pařížskou galerií Bern­ heim-Jeune, umožnila podnikat nej­ různější cesty: během let navštívil severní Afriku, Rusko, Spojené státy a velkou část Evropy. Rozšířil tak spektrum svých zájmů a inspiračních zdrojů, zvlášť jej fascinovaly ozdobné blízkovýchodní textilie. Vybudoval si repertoár oblíbených témat, napří­

292

PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ

O TECHNICE Mistr forem Pověst si Picasso zajistil především svými obrazy, celý život však experimentoval s nejrůznějšími uměleckými technikami. Rozvíjel metodu koláže z porůznu posbíraných materiálů nebo vytvářel sochy z hlíny, kovu a rozličných běžných předmětů, například opotřebovaných i nově vyřezaných kusů dřeva (viz obrázek).

Rovněž ilustroval knihy a časopisy, navrhoval plakáty, věnoval se scénografii a kostýmům pro operní a baletní umělce, zajímal se o keramiku a vytvořil tisíce grafik, leptů a rytin, včetně vlivného grafického cyklu vytvořeného mezi lety 1930 a 1937 pro francouzského sběratele Am­broi­ se Vollarda. Veškeré jeho dílo osvědčuje mistrnou práci s formou, barvou a celkem: k naplnění své umělecké vize využíval veškerých prostředků, které pokládal za nutné.

MANDOLÍNA A KLARINET (KOMBINOVANÁ TECHNIKA), 1913

známých se zapojil do scénografie a tvorby kostýmů pro pařížský baletní soubor Sergeje Ďagileva a poznal při té příležitosti tanečnici Olgu Chochlovo­ vou, svou první ženu a zároveň svou propustku do vyšší společnosti.

Ve dvacátých letech dál tvořil kubistická díla, zároveň však maloval konvenčnější lidské postavy, podobné klasickým aktům se splývavými látkami.

Velká koupel (1921) například zachycu­ je sedící nahou ženu nadsazených sošných rozměrů, zatímco Žena v bílém (1923) je uklidňující romantický portrét zachycující patrně Picassovu manželku Olgu. Toto „neoklasicistní“ období se snad dá považovat za malířovu reakci na hrůzy mechanizované války a pokus znovu se dobrat idylického klidu.

Netrvalo však dlouho a Picasso se vrátil k experimentování s novými postupy, při nichž si za výchozí bod volil pozorovatelný svět a poté jeho podobu zdeformoval až do krajnosti. V polovině dvacátých let si jej přitáhl surrealismus, zdůrazňující význam podvědomí pro lidskou představivost (viz str. 322–325).

Filozofii tohoto uměleckého směru Picasso nikdy plně nepřijal, do jeho díla však vstoupila smyšlená a mytologická zvířata (zejména Mino­ taurus) a primitivní pocity vyzvednuté z podvědomí: chtíč, strach, násilí. Tehdejšími pracemi se zároveň proplétá Picassův hluboký cit k Marie-Thérèse Walterové, jeho mladé milence a modelce.

Hrůzy války Surrealistickou juxtapozici děsivých výjevů a hravého stylu jasně vidíme na Picassově mistrovském díle Guernica (1937), kterým zareagoval na cílené bombardování civilistů ve stejnojmenné baskické vesnici, jehož se za španělské

občanské války dopustila nacionalistic­ ká vláda. Rozměrná mozaika znetvoře­ ných, křičících lidí a zvířat (včetně ne­ zbytného motivu býka) stroze vystačí s černou, bílou a šedou. Obraz váleč­ ných hrůz zachycených Picassovým osobitým výtvarným stylem si prakticky okamžitě po svém vzniku získal celosvě­ tovou proslulost.

Picassovo stáří a odkaz Během druhé světové války zůstal Picasso v Paříži a po dobu německé

okupace města na sebe neupozorňo­ val. Po skončení konfliktu dál plodně tvořil: překročil už šedesátku, sílu mu však dodávaly mladé múzy včetně Jacqueline Roqueové, kterou si v roce 1961 vzal. Nová díla, která Picasso produkoval ve stále větším množství, zahrnovala také několik obrazů pohrávajících si s pracemi sta­ rých mistrů, jak je poznal už zamlada.

Variacemi na Delacroixovy Alžířanky (1954) a Velázquezovy Las Meninas (1957) se sebevědomě postavil po

KLÍČOVÉ MOMENTY 1897

1901

1908–1914

1917

1925

1937

1945

Přihlašuje Vědu a milosrdenství na Národní výstavu výtvarného umění v Madridu, získává čestné uznání.

Jeho přítel Casagemas páchá sebevraždu; spolu s dalšími umělci Picasso poprvé vystavuje v Paříži.

Se spolupracovníkem Georgesem Braquem rozvíjí kubismus.

Pro Ballets Russes vytváří kulisy, kostýmy a oponu k představení Parade.

Účastní se skupinové výstavy surrealistů a navštěvuje jejich schůzky.

V dubnu je vybombardována vesnice Guernica, Picassovo malířské zachycení události vzniká v květnu a červnu.

Pokračuje v experimentech s rozličnými médii, s Fernandem Mourlotem tvoří litografie.

304

PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ

NA OKRAJ André Breton Francouzský básník, prozaik a kritik, od dvacátých let suverénní vůdčí postava surrealistického hnutí šířícího se z Paříže. Magritta přijal mezi surrealisty v roce 1927, během let se však několikrát nepohodli, především ohledně Magrittova „prosluněného“ období ovlivněného Renoirem (1943–1948).

Magritte tím pádem nedosáhl stejné úrovně uznání jako surrealisté, kteří se od Bretonových myšlenek neodchylovali, a jeho jedinečný přínos tomuto směru a umění obecně tak byl doceněn až v umělcově stáří a po jeho smrti.

Surrealistické hnutí vzniklo začát­ kem dvacátých let v Paříži, jeho za­ kladatelem byl francouzský spisovatel a básník André Breton. Nový směr vyrostl ze satirických, nonsensových děl protiválečného hnutí dada a za cíl si kladl osvobození podvědomých tvůrčích sil, které chtěl uvést v soulad s všední skutečností. Pod vlivem psy­ choanalytika Sigmunda Freuda pěsto­ val Joan Miró a další surrealisté meto­ du automatické tvorby, tedy kreslení, psaní či malování bez vědomého záměru. Jiní, například Max Ernst nebo Salvador Dalí (viz str. 322–325), vytvářeli tajuplné snové výjevy, který­ mi ke znepokojení diváků narušovali logiku realistické malby. Právě tato druhá podoba surrealismu Magritta oslovila.

Klíčové inspirační zdroje

ANDRÉ BRETON, asi 1950

Začátkem dvacátých let se Magritte seznámil s ústředními postavami belgické surrealistické skupiny, mezi nimi i s Paulem Nougém, který skupinu vedl, a spisovatelem Camillem Goe­ mansem, který se později stal Magritto­ vým hlavním agentem na trhu s umě­ ním. Netrvalo dlouho a Magritte vytvořil první dílo, které sám prohlásil na surrealistické: Ztracený žokej (1926) nese silný vliv Maxe Ernsta a jeho koláží, spojujících obrazy zdánlivě zcela iracionálně, stejně jako Giorgia de Chirika, jehož zploštěná perspektiva jasně hlásala rozchod s tradičními pravidly.

Magritte usiloval o zpochybnění obecně přijímaného vztahu mezi malbou (a její iluzivní povahou) a tím, co malba zachycuje. Slavným příkla­ dem je Zrada obrazů (1929), pečlivá malba dýmky doprovázená nápisem „Ceci n’est pas une pipe“ (Toto není dýmka). Slova nás upozorňují, že je malba pouze obrazem dýmky, a narušují tak naše vnímání vztahu

△ ZRADA OBRAZŮ, 1929 Jakoby dětský nápis doplňuje názorná malba dýmky. „Zradou“ se míní lži, které si lidé vymýšlejí, aby porozuměli světu.

mezi skutečností a reprezentací.

Současně nás vedou k zamyšlení nad konvenční povahou vztahů mezi jazykem, věcmi a obrazy.

Obrazy s textem Slavná dýmka patří do skupiny „obra­ zů s textem“ vzniklých po M ­ agrittově přesunu do Paříže v roce 1927, tedy v době, kdy se seznámil s ­Andrém Bretonem (viz rámeček vlevo) a ostat­ ními pařížskými surrealisty včetně Da­ lího a básníka Paula Éluarda. Jeho produktivní období však přetrhla hos­ podářská krize, do níž svět zabředl po pádu newyorské burzy v roce 1929.

Protože Magritte postrádal finanční rezervu, musel se malířství na určitou dobu vzdát a znovu hledat placenou práci v Bruselu. Nouzi o peníze ostat­ ně zažíval opakovaně, a aby s nimi vyšel, maloval nové exempláře a re­ produkce svých nejúspěšnějších ­obrazů.

Když se k malířství vrátil, pustil se v roce 1933 do „problémů“ předsta­ vovaných určitými typy objektů a pro­

„Mysl zbožňuje neznámo. Zbožňuje obrazy, jejichž smysl je neznámý, protože stejně tak je neznámý samotný smysl mysli.“ RENÉ MAGRITTE

střednictvím obrazů hledal jejich „ře­ šení“. Do těchto děl často začleňoval optické iluze, například obraz v obra­ ze na Lidském údělu (1933), nebo fyzikálně nemožné výjevy: člověk za­ chycený na obraze Nereprodukovat (1937) hledí do zrcadla, v němž se odráží jeho zátylek. Tato díla, prezen­ tovaná realisticky a s chladným odstu­ pem, nutí k zamyšlení – snové para­ doxy a slovní hříčky převedené do malířské řeči podkopávají naši před­ stavu o skutečnosti.

Renoirovské období a période vache Po dobu druhé světové války zůstal Magritte znovu v Bruselu. Obrazy, k jejichž tvorbě ho krutá doba doved­ la, se zařadily k jeho dosud nejexperi­ mentálnějším. Vrátil se k rozvolněné­ mu, barevnému, „sluncem zalitému“ stylu ovlivněnému impresionistou Augustem Renoirem, cítil totiž, že německá okupace vyžaduje obrazy sálající optimismem. Jeho „kult rozko­ še“ dosáhl vrcholu v roce 1948, bě­ hem něhož Magritte maloval křiklavé práce s rysy karikatur. Sám toto své období označoval za kraví (la période vache), čímž odkazoval k hnutí fauvis­ tů, tedy šelem (viz str. 274). Kritici ani sběra­telé však jeho úmyslně obhroub­ lé a nevkusné obrazy neocenili.

312

PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ

díla. Místo procesu tvorby tak kladl důraz na myšlenkovou stránku a bývá považován za praotce konceptuální­ ho umění, v němž hraje nápad závaž­ nější roli než hmatatelný artefakt. Po přesunu do New Yorku vystavil Du­ champ svoji slavnou Fontánu, tedy porcelánový pisoár, a mezi lety 1920 a 1923 pracoval na Velkém skle, slo­ žité a tajuplné konstrukci připomína­ jící okno. Jeho pracovní tempo bylo pozvolné a hodně času věnoval ša­ chu, mezi umělci 20. století si však zajistil význačný status svým vlivem na konceptuální umění, kinetické umění, surrealismus, pop-art a mini­ malismus.

Oskar Kokoschka 1886–1980, Rakušan Kokoschka se narodil v Pöchlarnu a ­vyrůstal ve Vídni, kde od roku 1905 do ­roku 1909 také studoval akademii.

Intelektuální prostředí hlavního města, a především spisy Sigmunda Freuda, se promítly do jeho „psychologických por­ trétů“, jimiž si od roku 1910 začal získá­ vat pozornost: vnitřní energii modelů na nich zachycoval omezenou barevností a lehkými, nervními tahy štětce. Ve stej­ né době také začal přispívat do avant­ gardního berlínského periodika Der Sturm (Bouře). V roce 1915 byl zraněn na bojišti a následně se přestěhoval do Drážďan, kde od roku 1919 do ro­ ku 1924 také učil.

Ve dvacátých letech začal Kokoschka s tvorbou světlých, projasněných kraji­ no­ma­leb a často cestoval. V roce 1935 uprchl před nacisty a našel útočiště v Británii. V roce 1953 se definitivně usadil ve Švýcarsku, kde se nadále věnoval výuce a pokračoval v nanejvýš osobité expresionistické tvorbě.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Akt sestupující ze schodů, č. 2, 1912; Fontána, 1917; Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (Velké sklo), 1920–1923

Naum Gabo 1890–1977, Rus

STĚŽEJNÍ DÍLA: Snící chlapci, 1907; Větrná nevěsta, 1913–1914; Prometheovský triptych, 1950

▷ Diego

Rivera

1886–1957, Mexičan Diego Rivera se narodil v Guanajuatu a od roku 1896 do roku 1902 studoval umění v mexickém hlavním městě.

Následně odcestoval do Evropy a v ro­ ce 1911 se usadil v Paříži, epicentru umělecké avantgardy. Zde se seznámil s několika dalšími výtvarníky, například s Pablem Picassem, jehož styl jej zpo­ čátku ovlivnil. Po návratu do Mexika v roce 1921 se Rivera ve svém díle ob­ rátil k domorodé kultuře a předkolum­ bovskému umění Mayů a Aztéků. Při­ táhlo si jej rovněž mexické revoluční hnutí a následovaly první nástěnné malby na veřejných místech, jeho nej­ známější práce. Pod vlivem renesanč­ ních fresek, s nimiž se seznámil v Evro­ pě, využíval Rivera na monu­mentálních výjevech z mexické sociální a politické

△ AUTOPORTRÉT V ŠIRÁKU, DIEGO RIVERA, 1907

historie výrazné, dekorativní barvy a zjednodušenou zploštělou perspekti­ vu. Jeho expresivní realismus si kladl za cíl vzdělávat a podněcovat prostý lid.

S nástěnnými malbami neslavil Rivera úspěch pouze v Mexiku, od roku 1930 do roku 1934 pracoval na zakázkách v USA. V roce 1928 se oženil s malířkou Fridou Kahlo a v pozdějších letech života se věnoval ateliérové tvorbě.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Stvoření, 1922–1923; cyklus fresek Detroitský průmysl, 1932–1933; Člověk, vládce všehomíra, 1934

Marcel Duchamp 1887–1968, Francouz Duchamp, rodák z Normandie, se v roce 1903 přestěhoval do Paříže, kde se zamýšlel prosadit jako malíř.

Roku 1913 vyvolal ostré diskuze jeho Akt sestupující ze schodů, zachycující zpola abstraktní postavu vytvořenou z překrývajících se součástí. Už v ro­ ce 1915 se však Duchamp místo mal­ by věnoval tvorbě takzvaných „ready-mades“: vybíral všední předměty typu stojanů na lahve nebo kol z bi­ cyklu a vystavoval je jako umělecká

Gabo se narodil v Bělorusku a v ob­ dobí 1910–1914 studoval medicínu a techu svého bratra Antoina Pevsne­ ra, který se v Paříži věnoval výtvarné tvorbě, objevil Gabo avantgardní umění, a během pobytu ve Skandiná­ vii, kam jej zahnala první světová válka, vytvořil v roce 1915 své první sochy inspirované kubismem. Po vál­ ce se Gabo i Pevsner vrátili do Ruska a sepsali manifest konstruktivismu, v němž prosazovali čistě abstraktní sochařství. Od roku 1923 tvořil Gabo z průhledných materiálů nefigurální kinetické sochy, prostorové konstruk­ ce, které jako by nic nevážily. Komu­ nistické vedení státu však vyzdvihova­ lo společenskou funkci umění a Gabův zájem o citovou a estetickou stránku materiálů nesdílelo. Po poby­ tech v Berlíně, Paříži a Anglii se Gabo přestěhoval do USA, a aniž se zřekl svých konstruktivistických východisek, stal se vyučujícím na Harvardu.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Konstruovaná hlava č. 2, 1916; Kinetická konstrukce (Stojící vlna), 1919–1920; Lineární konstrukce v prostoru č. 2, 1949/1972–1973

ANDY WARHOL

Andy Warhol

◁ CAMPBELLOVA

1928–1987, Američan

POLÉVKA

Warhol maloval všeobecně známé předměty. K výraznému designu Campbellových polévek v plechovce se vracel v různých fázích své umělecké dráhy.

Warhol se ze zakázkového ilustrátora stal zakladatelem pop-artu a z celebrity byznysmenem. Za všech okolností hleděl dopředu a dnešní vizuální kultura stále nese jeho zřetelný otisk.

Andy Warhol se narodil v roce 1928 v Pittsburghu, kam jeho rodiče odešli ze Slovenska. Během několikaměsíčního zotavování z dětské nemoci si neustále maloval, nořil se do časopisů naplněných fotografiemi hollywoodských hvězd a živil v sobě posedlost slávou.

Nejdrahocennějším majetkem pro něj tehdy byla podepsaná fotografie dětské hvězdičky Shirley Templeové.

Díky kreslířskému talentu získal War­hol v roce 1945 stipendium na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburghu, kde pod vlivem kreslíře Bena Shahna dospěl k ilustrování „rozpitou linkou“ (blotted line). Jako student dosahoval vynikajících výsledků a za své kresby sklízel ovace. Po získání diplomu se přestěhoval do New Yorku a nastoupil dráhu komerčního ilustrátora.

◁ PROSINCOVÁ BOTA, 1955 Technika rozpité linky pracuje s předlohou vyvedenou na papíře, do kterého se nevsakuje inkoust. Warhol ji na tomto povrchu inkoustem obkreslil a výsledek obtiskl na papír, který naopak savý byl – vznikl tak obraz provedený jemnými přerušovanými čarami.

Komerční tvorba Stačilo pár dní ve městě a časopis Glamour si Warhola najal jako ilustrátora zaměřeného na obuv – námět, na který se stal specialistou. V této práci si také osvojil novou podobu svého jména, původně se totiž jmenoval Andrew Warhola a „Andy Warhol“ vznikl vinou tiskařského šotka. Ilustrátorské zakázky získával celá padesátá léta, například od časopisů Harper’s Bazaar a Vogue. Za svou práci sbíral ceny a také se díky ní finančně zajistil, což mu umožnilo zakoupit ve městě

◁ AUTOPORTRÉT, 1963–1964 Portréty (v tomto případě autoportréty) uspořádané v pravoúhlé síti se v šedesátých letech staly pevnou součástí War­holova rukopisu. Obvykle kombinoval základní a sekundární barvy nebo, jako v tomto případě, vystačil s odstíny barvy jedné.

339

dům, v němž poté žil s matkou.

V tomto období rovněž rozvinul své obchodnické schopnosti, které sehrály důležitou úlohu v jeho pozdějším díle.

Zrození pop-artu V roce 1958 se Warholův pohodlný život ocitl v ohrožení. Jeho styl ilustra-

ce vyšel z módy a bylo po zakázkách.

V tomto kritickém okamžiku se seznámil s prací dvou mladých malířů, Roberta Rauschenberga a Jaspera Johnse. Ti se ve svém díle výrazně vzdálili abstraktnímu expresionismu, který americké scéně kraloval předchozí desetiletí. Malování pro ně nepředstavovalo emocemi nabitý, téměř transcendentální prožitek: raději tvořili s pomocí všedních předmětů typu novinového papíru, vlaječek, ba dokonce starých pneumatik.

Warhol, na něhož jejich díla udělala dojem, se rozhodl jejich úspěch na­ podobit.

Také se pustil do malování a inspiraci při tom čerpal z důvěrně známého světa časopisů a novin. V roce 1961 spojil na černobílém obraze Reklama obrázky z reklam na kosmetiku, kulturistiku a colu, zvětšil jejich měřítko a vyvedl je atraktivně zjednodušeným, nezaujatě objektivním stylem, který se pro nově vzniklý „pop-art“ stal typickým.

NA OKRAJ Amerika na prodej Warhol vyrůstal za velké hospodářské krize v třicátých letech, tedy v dlouhém období finanční nejistoty, kdy mnozí žili jen z ruky do úst.

Obchodní a průmyslový boom, který země zažila po druhé světové válce, byl tedy právem opěvován jako „zlatý věk“ všeobecné hojnosti. Warholovy obrazy polévky a dalšího zboží posloužily Americe jako emblém nově nalezeného bohatství a sebevědomí, spojeného s úlohou dominantní velmoci 20. století.

NÁKUPY V ÉŘE KONZUMU: AMERIKA PADESÁTÝCH LET

„Vydělávat je umění a pracovat je umění a dobrý byznys je to nejlepší umění.“ ANDY WARHOL

348 ▷

OD ROKU 1945 DO SOUČASNOSTI

vody a světla. V sedmdesátých letech maloval jemné a zjednodušené fotorealistické portréty lidí ze svého bohémského okruhu, v osmdesátých letech pak experimentoval s fotokolážemi. V následující dekádě se věnoval jasně barevným, kubismem ovlivněným sceneriím pojednaným z více úhlů pohledu. Maloval Grand Canyon a po přelomu tisíciletí venkovskou krajinu rodného Yorkshiru. Popularita a celosvětové renomé z něj činí jednoho z nejúspěšnějších britských umělců dvacátého století.

Jasper Johns

narozen 1930, Američan Z rodné Augusty v Georgii se Johns v roce 1949 přestěhoval do New Yorku a se svým blízkým spolupracovníkem Robertem Rauschenbergem zde rozvinul styl, kterým se odchýlili od tehdy dominujícího abstraktního expresionismu.

Johns začal zpracovávat banální, běžné symboly typu vlajek, terčů, čísel a písmen. Hustě nanášené barvy a zjevná propracovanost jeho obrazů podtrhují jejich malířskou povahu.

Podle vlastních slov se chtěl Johns na důvěrně známé podívat „čerstvým zrakem“ – proto jeho dílo zdůrazňuje neurčitost symbolů nebo vztahu mezi uměleckými díly a všedními předměty.

Počínaje rokem 1958 tvořil skulptury podle těch nejobyčejnějších předloh, jakými jsou například plechovky od piva, a v šedesátých letech začal do svého díla po vzoru Marcela Duchampa začleňovat porůznu sesbírané objekty.

Svým využitím otřepaného obrazového materiálu ovlivnil pop-art a minimalismus, sám se však od sedmdesátých let posouval k autobiografičnosti a větší stylizaci.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Větší šplouchnutí, 1967; Pán a paní Clarkovi a Percy, 1970–1971; Pearblossom Highway, 1986

Judy Chicago narozena 1939, Američanka

STĚŽEJNÍ DÍLA: Vlajka, 1954–1955; Pomalovaný bronz (Pivní plechovky), 1960; Mapa, 1961

Gerhard Richter narozen 1932, Němec Richter se narodil v Drážďanech a vyrůstal na německém venkově; než v roce 1951 zahájil studia na Drážďanské akademii, byl učněm reklamního malíře. V roce 1961 emigroval do ­Düs­seldorfu, kde si získal jméno monochromními obrazy založenými na snímcích z novin nebo rodinných alb.

Brzy začal obrazy tvořit záměrně ne­ ostré a zdůrazněním specifických vlastností malby tak analyzoval funkci fotografie.

V sedmdesátých letech Richter svůj záběr rozšířil na malby měst, připomínající válkou zdevastované rozvaliny z jeho

△ JASPER JOHNS VE SVÉM NEWYORSKÉM ATELIÉRU, 1977

dětství, a na krajinomalby evokující německé romantické malíře. Pokračoval ve fotorealistických figurativních obrazech a tvořil také obrazy abstraktní: v šedesátých letech šlo o rekonstrukce geometrických barevných vzorníků, od osmdesátých let pak přibyla plátna natřená překrývajícími se vrstvami, které Richter rozmazává a oškrabuje širokou gumovou stěrkou. Díky svým malbám a skleněným sochám je uznáván za jednoho z nejznamenitějších žijících umělců.

STĚŽEJNÍ DÍLA: 1024 barev, 1973; Betty, 1988; Abstraktní obraz (809-1), 1994

David Hockney narozen 1937, Brit Hockney se narodil v Bradfordu a studoval na londýnské Royal College of Art, kde brzy upoutal svými dovednostmi, všestranností a osobním kouzlem. V šedesátých letech měl vazby na pop-art, později však zkoumal možnosti, které mu fotografie, kresba a malba poskytovaly k zachycení okolního světa.

V roce 1978 se usadil v Kalifornii, která ho uhranula, a na svých četných obrazech bazénů se vypořádává s nástrahami, které umělci klade zachycení

Malířka, autorka instalací, feministka a pedagožka Judy Chicago se narodila v roce 1939 v Chicagu jako Judy Cohenová; původní (otcovo) příjmení později na známku odporu proti patriarchátu nahradila jménem rodného města.

V roce 1964 získala na Kalifornské univerzitě v Los Angeles magisterský titul z malby a sochařství a v roce 1969 založila na Kalifornské státní univerzitě první feministický program výtvarného vzdělávání v USA. O dva roky později pak byla spoluzakladatelkou feministického oboru na Kalifornském institutu výtvarných umění. Proslavila ji především instalace Slavnostní večeře (1974 až 1979), pokládaná některými kritiky za ikonu feministického umění. Dílo je tvořeno rozlehlým trojúhelníkovým stolem, který odkazuje na da Vinciho Poslední večeři Páně (asi 1495), je však prostřený pro 39 význačných žen – jak historických osobností, tak mytologických postav. V roce 1978 založila Judy Chicago neziskovou organizaci ­Through the Flower (Květinou): ta má upozorňovat na umění jako na prostředek, jak zvýšit povědomí o úspěších a významných skutcích žen. Většinu života strávila Judy Chicago v Kalifornii.

STĚŽEJNÍ DÍLA: Projekt Porod, 1980 až 1985; Projekt Holokaust: Z temnoty ke světlu, 1987–1993

REJSTŘÍK UMĚLECKÝCH DĚL

D

Museo Reina Sofia, Madrid, Španělsko

David (Bernini) 109–110 Galleria Borghese, Řím, Itálie

H

Jaro s rozkvetlými broskvoněmi (Wen) 52 soukromá sbírka

Harmonie v modré a zlaté (Monet) 240 Musée d’Orsay, Paříž, Francie

Jean-Antoine Watteau (Carrierová) 144 Museo civico Luigi Bailo, Treviso, Itálie

Hlava VI (Bacon) 330 Hayward Gallery, Londýn, UK

Jezuitský kostel, Antverpy (Vrancx) 115 Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko

David (1408–1409) (Donatello) 21 Museo Nazionale del Bargello, Florencie, Itálie David (1420–1460) (Donatello) 22–23 Museo Nazionale del Bargello, Florencie, Itálie David (Michelangelo) 62 Galleria dell’Accademia, Florencie, Itálie Diegova busta (Giacometti) 319 Collection de la Fondation Alberto et Annette Giacometti, Paříž, Francie Dívenka s prasátky (Gainsborough) 167 soukromá sbírka Dobrý den, pane Courbete (Setkání) (Courbet) 216 Musée Fabre, Montpellier, Francie

Hlava ženy (Modigliani) 297 National Gallery of Art, Washington, D. C., USA Hostina bohů (Giovanni Bellini a Tizian) 33 National Gallery of Art, Washington, D. C., USA Hostina Kleopatry a Antonia (Tiepolo) 150 North Carolina Museum of Art, Raleigh, USA Houpačka (Fragonard) 170, 171 Wallace Collection, Londýn, UK

Dóže Leonardo Loredan (Giovanni Bellini) 32 National Gallery, Londýn, UK

hrobka papeže Alexandra VII. (Bernini) 113 bazilika svatého Petra, Vatikán

Dva muži meditující při měsíci (Friedrich) 201 Galerie Neue Meister, Drážďany, Německo

hrobka papeže Urbana VIII. (Bernini) 110 bazilika svatého Petra, Vatikán

Dvorní dámy (Las Meninas) (Velázquez) 121, 293 Prado, Madrid, Španělsko

E Ecce Homo (Bosch) 40 Städel Museum, Frankfurt, Německo El Espolio (El Greco) 86 sakristie katedrály, Toledo, Španělsko Erasistratos diagnostikuje nemoc Antiochovi (David) 180 École Nationale Supérieure des beaux-arts, Paříž, Francie Erós a Psýché (Canova) 188 Louvre, Paříž, Francie Extáze svaté Terezie (Bernini) 111–112 Santa Maria della Vittoria, Řím, Itálie

F

Gattamelata (Donatello) 23 Piazza del Santo, Padova, Itálie Germanikova smrt (Poussin) 105–106 Minneapolis Institute of Art, Minneapolis, USA Guernica (Picasso) 288, 292–293

Korunovace Panny Marie (Bellini) 30 Musei Civici, Pesaro, Itálie

Jižní kazatelna (Donatello) 23 San Lorenzo, Florencie, Itálie

Koupající se ženy (Courbet) 217 Musée Fabre, Montpellier, Francie

John Constable (Reinagle) 206 National Portrait Gallery, Londýn, UK

Koupání v La Grenouillere (Monet) 239 National Gallery, Londýn, UK

Juan de Pareja (Velázquez) 120 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Krajina s Fociónovým popelem (Poussin) 107 Walker Art Gallery, Liverpool, UK

Judita zabíjí Holoferna (Gentileschi) 102 Museo di Capodimonte, Neapol, Itálie

Král Jindřich VIII. (Holbein) 79 Museo Nacional Thyssen-Bornemisza, Madrid, Španělsko

K Kameníkova dílna (Canaletto) 154 National Gallery, Londýn, UK Kanzan a Šide (Itó Džakučú) 163 Museum für Ostasiatische Kunst, Kolín nad Rýnem, Německo Kapitán Coram (Hogarth) 157 Foundling Museum, Londýn, UK

Král a královna (Moore) 308 Tate, Londýn, UK Královský pár (van Dyck) 117 Rijksmuseum, Amsterdam, Nizozemsko Kristus a cizoložnice (Bruegel starší) 80 Courtauld Gallery, Londýn, UK

Kristův křest (Piero della Francesca) 27, 28 National Gallery, Londýn, UK

Hvězdná noc (Van Gogh) 253 Museum of Modern Art, New York, USA

Karel IV. Španělský a jeho rodina (Goya) 176 Prado, Madrid, Španělsko

CH

Kuplířka (Vermeer) 132 Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany, Německo

Katedrála (Pollock) 334 Dallas Museum of Art, Dallas, USA

Kurtizána (Kejsaj Ejsen) 251 Victoria and Albert Museum, Londýn, UK

Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? (Gauguin) 249 Museum of Fine Arts, Boston, USA

Květina matango (Murakami) 345

Chateau de Steen s lovcem (Rubens) 101 National Gallery, Londýn, UK

I Ikaros (Matisse) 275 Metropolitan Museum of Art, New York, USA Imprese III (Koncert) (Kandinskij) 268, 269 Lenbachhaus, Mnichov, Německo

Inspekční cesta císaře Kchang-siho na jih (Wang Chuej) 135

G

Korunovace milence (Fragonard) 170 The Frick Collection, New York, USA

Karel I. (van Dyck) 115 Ermitáž, Petrohrad, Rusko

Humří telefon (Dalí) 323 Tate, Londýn, UK

Filip II. (Tizian) 70 Cincinnati Art Museum, Cincinnati, USA

Frida y Diego (Kahlo) 326–327

Konfucius (Kanó) 122 Museum of Fine Arts, Boston, USA

Kristus umývající nohy apoštolům (Fragonard) 169 katedrála v Gasse, Grasse, Francie

Improvizace XI (Kandinskij) 268 Státní ruské muzeum, Petrohrad, Rusko

Fontána čtyř řek (Bernini) 112 Piazza Navona, Řím, Itálie

Koncert v přírodě (Tizian/Giorgione) 67 Louvre, Paříž, Francie

Kapitulace Bredy (Velázquez) 120 Prado, Madrid, Španělsko

Hudebníci (Caravaggio) 92 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Fénixové u stromu pavlovnie (Kanó) 122 Suntory Museum of Art, Tokio, Japonsko

Filip IV. (Velázquez) 119, 120 National Gallery, Londýn, UK

351

Ingoj Jugedo (Čongson) 143

Isabella d’Este (Tizian) 32 Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko

J

Kleopatra (Michelangelo) 64 Casa Buonarroti, Florencie, Itálie Klanění pastýřů (El Greco) 87 Prado, Madrid, Španělsko Klanění tří králů (Botticelli) 35 Uffizi, Florencie, Itálie Klanění tří králů (Leonardo) 47 Uffizi, Florencie, Itálie Klaun na žlutém pozadí (Buffet) 337 soukromá sbírka Klec (Giacometti) 318 Collection de la Fondation Alberto et Annette Giacometti, Paříž, Francie Klimt ve světlemodrém plášti (Schiele) 260 soukromá sbírka

Já a Mr. DOB (Murakami) 344, 345

Kompozice V (Kandinskij) 268, 269, 270 Museum of Modern Art, New York, USA

Já: portrét-krajina (Rousseau) 242 Národní galerie Praha, Praha, Česká republika

Kompozice č. 6 (Mondrian) 278 Gemeentemuseum Den Haag, Haag, Nizozemsko

Jak se vidím (Hogarth) 156 Tate, Londýn, UK

Kompozice s červenou, žlutou a modrou (Mondrian) 278 Gemeentemuseum Den Haag, Haag, Nizozemsko

Jane Smallová (Holbein) 79 Victoria and Albert Museum, Londýn, UK

Kříž v horách (Friedrich) 201 Gemäldegalerie, Drážďany, Německo Kytara (Picasso) 291 Kröller-Müller Museum, Otterlo, Nizozemsko

L La Vie (Picasso) 290 Cleveland Museum of Art, Cleveland, USA Lekce anatomie doktora Tulpa (Rembrandt) 126 Mauritshuis, Haag, Nizozemsko Lekníny: dvě vrby (Monet) 240–241 Musée de l‘Orangerie, Paříž, Francie Ležící akt (Modigliani) 297 soukromá sbírka Ležící postava (Moore) 306 Tate, Londýn, UK Lovci ve sněhu (Bruegel starší) 83 Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko

M Mademoiselle Pogany (Brancusi) 282 Philadelphia Museum of Art, Filadelfie, USA

352

REJSTŘÍK UMĚLECKÝCH DĚL

Madona Jacoba Meyera (Holbein) 78 Städelschen Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem, Německo

N

Pavilon secese (Klimt) 261 Wiener Secessionsgebäude, Vídeň, Rakousko

Madonna del Magnificat (Botticelli) 34 Uffizi, Florencie, Itálie

Nalodění na Kythéře (Watteau) 146, 147 Louvre, Paříž, Francie

Peníz daně (Masaccio) 25 kaple Brancacciů, Santa Maria del Carmine, Florencie, Itálie

Madona na schodech (Michelangelo) 21 Casa Buonarroti, Florencie, Itálie

Nahá Maja (Goya) 175 Prado, Madrid, Španělsko

Pět mistrů florentské renesance (Uccello) 20 Louvre, Paříž, Francie

Madona s dítětem (Botticelli) 34 National Gallery of Art, Washington, D. C, USA

Nanebevzetí Panny Marie (Tizian) 68, 69, 71 Basilica di Santa Maria Gloriosa dei Frari, Benátky, Itálie

Madona s dítětem, světci a anděli (Piero della Francesca) 29 Pinacoteca di Brera, Milán, Itálie

Napoleon překračuje Alpy (David) 183 Château de Malmaison, Rueil-Malmaison, Francie

Malá tanečnice (Degas) 229 Tate, Londýn, UK

Narození Jana Křtitele (van Eyck) 16 Museo d‘arte antica della città di Torino, Turín, Itálie

Piják absintu (Manet) 221 Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň, Dánsko

Narozeniny (Chagall) 299 Museum of Modern Art, New York, USA

Pískání na mochyni (Hokusai) 197 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Malíř a kupec (Bruegel starší) 81 Graphische Sammlung Albertina, Vídeň, Rakousko Malířův ateliér (Courbet) 216–217 Musée d’Orsay, Paříž, Francie

Nemocné dítě (Munch) 263–264 Tate, Londýn, UK

Pietà (Michelangelo) 62, 65 bazilika svatého Petra, Vatikán Pietà (Tizian) 71 Galleria dell’Accademia, Benátky, Itálie

Podobizna ženy (Tizian) 69 National Gallery, Londýn, UK

Portrét Evy Gonzalesové (Manet) 222 National Gallery, Londýn, UK Portrét hraběnky Natalie Golovinové (Vigée-Lebrunová) 184 soukromá sbírka Portrét infantky Isabelly (Rubens) 98 National Gallery, Londýn, UK Portrét Kanó Tan’júa (Momodu Rjuel) 123 Národní muzeum Kjóto, Kjóto, Japonsko Portrét manželů Arnolfiniových (van Eyck) 18 National Gallery, Londýn, UK Portrét muže (Giovanni Bellini) (Belliniano) 31 Musée Conde, Chantilly, Francie Portrét muže v turbanu (van Eyck) 17 National Gallery, Londýn, UK Portrét starce (El Greco) 85 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Podzimní listí na řece Tacuta (Hokusai) 199

Portrét španělského krále Karla III. (Goya) 175, 176 Colección BBVA, Španělsko

Pohled na arcibiskupský palác, Lambeth (Turner) 203 Tate, Londýn, UK

Portrét Wang Chueje (Wang Chuej) 134 Indianapolis Museum of Art, Indianapolis, USA

Pohled na Delft (Vermeer) 131 Mauritshuis, Haag, Nizozemsko

Poslední soud (Giotto) 12 kaple Scrovegniů, Padova, Itálie

Obětování Izáka (Tiepolo) 149 Chiesa dell’Ospedaletto, Benátky, Itálie

Pohled na Toledo (El Greco) 86 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Poslední soud (Michelangelo) 64, 65 Sixtinská kaple, Vatikán

Odpočinek po četbě knih (Čongson) 142

Pohřeb v Ornansu (Courbet) 215–216 Musée d’Orsay, Paříž, Francie

Olympia (Manet) 222–223 Musée d’Orsay, Paříž, Francie

Po koupeli, sušící se žena (Degas) 229 National Gallery, Londýn, UK

Otevřené okno (Matisse) 274 National Gallery of Art, Washington, D. C., USA

Pokušení svatého Antonína (Dalí) 324 Royal Museums of Fine Arts of Belgium, Brusel, Belgie

Orbita (Kapoor) 343 Queen Elizabeth Olympic Park, Londýn, UK

Pokušení svatého Antonína (Michelangelo) 60 Kimbell Art Museum, Fort Worth, USA

Osobní hodnoty (Magritte) 305 San Francisco Museum of Modern Art, San Francisco, USA

Polibek (Brancusi) 281 Hamburger Kunsthalle, Hamburg, Německo

Měšťané z Calais (Rodin) 237

Oviri (Gauguin) 249 Musée d’Orsay, Paříž, Francie

Mladý zajíc (Dürer) 58 Albertina, Vídeň, Rakousko

P

Polibek (Klimt) 261 Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň, Rakousko

Představenstvo soukenického cechu (Rembrandt) 128 Rijksmuseum, Amsterdam, Nizozemsko

Polibek (Rodin) 236 Musée Rodin, Paříž, Francie

Příběh ze Západního křídla (Wen a Čchiou) 53 soukromá sbírka

Mandolína a klarinet (Picasso) 292 Musée Picasso, Paříž, Francie Manželka pana Richarda Brinsleyho Sheridana (Gainsborough) 166, 167 National Gallery of Art, Washington, D. C., USA Maratova smrt (David) 182, 183 Musées royaux des beaux-arts de Belgique, Brusel, Belgie Margaret van Eycková (van Eyck) 19 Groeningemuseum, Bruggy, Belgie Maria Bicknellová (Constable) 207 Tate, Londýn, UK Marilyn, pravá strana (Warhol) 340 soukromá sbírka Markýza Elena Grimaldiová (van Dyck) 117 National Gallery of Art, Washington, D. C, USA Medúza (Caravaggio) 92 Uffizi, Florencie, Itálie Měkký autoportrét se smaženou slaninou (Dalí) 322 Teatro-Museo Dalí, Figueres, Španělsko

Mlékařka (Vermeer) 131, 132–133 Rijksmuseum, Amsterdam, Nizozemsko Modlitba před obědem (Chardin) 161 Louvre, Paříž, Francie Modrý jezdec (Kandinskij) 267 Bührle Collection, Curych, Švýcarsko Mona Lisa (Leonardo) 47, 50, 51 Louvre, Paříž, Francie Mont Sainte-Victoire (Cézanne) 233 Courtauld Institute Gallery, Londýn, UK Muž a žena (Pollock) 334 Philadelphia Museum of Art, Filadelfie, USA

Noční hlídka (Rembrandt) 126–127 Rijksmuseum, Amsterdam, Nizozemsko Noční ptáci (Hopper) 295 Art Institute of Chicago, Chicago, USA Nokturno v černé a zlaté: ohňostroj (Whistler) 225 Detroit Institute of the Arts, Detroit, USA

O

Pán a paní Andrewsovi (Gainsborough) 165–166 National Gallery, Londýn, UK Panna Maria na trůně s dítětem, anděly a světci (Masaccio) 24 National Gallery, Londýn, UK

Polozbořený dům u Capelu, Suffolk (Constable) 207 Victoria and Albert Museum, Londýn, UK Pomalé víření při moři (Rothko) 321 Museum of Modern Art, New York, USA

Poslední večeře (Leonardo) 48–50, 341 Santa Maria delle Grazie, Milán, Itálie Poslední večeře Páně (Warhol) 341 Poutník (Bosch) 41 Museum Boijmans Van Beuningen, Rotterdam, Nizozemsko Primavera (Jaro) (Botticelli) 36 Uffizi, Florencie, Itálie Prodavačka garnátů (Hogarth) 159 National Gallery, Londýn, UK Proserpina (Rossetti) 219 Tate, Londýn, UK Prosincová bota (Warhol) 339 soukromá sbírka

Příjezd prince Ferdinanda (Rubens) 100 Ermitáž, Petrohrad, Rusko Přísaha Claudia Civila (Rembrandt) 128–129 Nationalmuseum, Stockholm, Švédsko

Papež Inocenc X. (Velázquez) 120, 121, 330 Galleria Doria Pamphli, Řím, Itálie

Popravy vzbouřenců 3. května 1808 (Goya) 178, 179, 223 Prado, Madrid, Španělsko

Papež Inocenc XI., karikatura (Bernini) 111 Museum der bildenden Kunste, Lipsko, Německo

Portrét abbého de Saint-Non (Fragonard) 170 Louvre, Paříž, Francie

Přísaha v míčovně (David) 182 Musée national du Château de Versailles, Versailles, Francie

Portrét Adele Blochbauerové (Klimt) 261 Neue Galerie, New York, USA

Pták v prostoru (Brancusi) 282, 283 Metropolitan Museum of Art, New York, USA

Parník ve sněhové bouři (Turner) 205 Tate, Londýn, UK

Přísaha Horatiů (David) 182 Louvre, Paříž, Francie

354

OBECNÝ REJSTŘÍK

Obecný rejstřík Tučně vytištěná čísla stran znamenají hlavní hesla nebo hesla v rámečcích

A Abramovićová, Marina 349 Umělkyně je osobně přítomna 349 abstraktní expresionismus 341, 346, 347 viz též expresionismus; Pollock; Rothko akční malba 332 Anguissola, Sofonisba 103 Autoportrét 103 Armory Show, výstava, New York 282, 295 Audran, Claude 145–146

B Bacon, Francis 329–331 a Muybridgeovy fotografie 329, 330 Autoportrét 328 Dvě postavy 329 Hlava VI 330 Malba 329 Portrét skrčeného George Dyera 331 Studie k autoportrétu 331 Studie lidského těla 330 Tři studie k portrétu Johna Edwardse 331 Tři studie k Ukřižování 330 Tři studie postav pod Křížem 331 Ukřižování 329, 330 Batoni, Pompeo 191 Bauhaus 270–271, 286–287 Bellini, Gentile 30, 33, 67 Bellini, Giovanni 30–33, 57, 67, 69, 88 Dóže Leonardo Loredan 32 Hostina bohů 33 Korunovace Panny Marie 30 Trůnící madona s dítětem a čtyřmi světci 32 Bellini, Jacopo 30, 32 Ukřižování 30 Belliniano, Vittore (Vittore di Matteo) 31 Portrét muže (Giovanni Bellini) 31 Bernini, Gianlorenzo 109–113

Aeneas, Anchíses a Ascanius 110 Anděl s nápisem na kříži 113 Andělský most, Řím, postavy andělů 112–113 Apollon a Dafné 110 Autoportrét 108 bazilika svatého Petra, Řím, architekt 110, 11 bazilika svatého Petra, Řím, kolonáda 112 Božská koza Amaltheia kojící malého Jupitera 113 Costanza Bonarelliová, busta 109 David 109 Extáze svaté Terezie 111 Fontána čtyř řek 112 hrobka papeže Alexandra VII. 113 hrobka papeže Urbana VIII. 110 Ludvík XIV., busta 112 Papež Inocenc XI., karikatura 111 Pluto a Proserpina 110 Santa Bibiana, Řím, fasáda 110 Beuys, Joseph 342, 346–347 „Fettraum“ (Sádlový pokoj) 347 Blake, William 193 Boccioni, Umberto 297, 311 Autoportrét 311 Unikátní formy kontinuity v prostoru 297 Böcklin, Arnold 255 Autoportrét 255 Bonnard, Pierre 310 Autoportrét 310 Bosch, Hieronymus 38–41, 82 a Bratrstvo přeslavné Panny Marie 40, 41 Ecce Homo 40 Poutník 41 Zahrada pozemských rozkoší 38, 41 Botticelli, Sandro 34–37 a Compagnia di San Luca, malířský cech 34 a Medicejští 34–36 Klanění tří králů 35 Madona s dítětem 34 Madonna del Magnificat 34 Mystické narození 37

Pallas a Kentaur 36 Primavera (Jaro) 36 Statečnost 37 tondo (kruhový obraz) 34 Zrození Venuše 36, 37 Boucher, François 169, 180, 190 Bourgeoisová, Louise 346 „Femme-maison“ (Žena-dům), socha 346 Brancusi, Constantin 280–283, 297, 317 a přímá práce s materiálem 281 Mademoiselle Pogany 282 Maiastra 282 Nekonečný sloup 283 Počátek světa 282 Polibek 281 pomníky v Rumunsku 283 Princezna X 282 Pták v prostoru 282, 283 sochy ptáků 282 Spící múza 281 Tuleň 283 Breton, André 304, 313, 317, 323, 324, 327 Bruegel starší, Pieter 40, 80–83 a grisaille, technika 80 Ikarův pád 83 Kristus a cizoložnice 80 Lovci ve sněhu 83 Malíř a kupec 81 Měsíce, cyklus 82–83 Podobenství o slepci 83 Smrt Panny Marie 80 Triumf smrti 82 Velká ryba požírá malou rybu 82, 83 Vlámská přísloví 82, 83 Bruyas, Alfred 216 Brücke, Die (Most), skupina 311 Buffet, Bernard 336–337 a L’Homme tèmoin (Člověk-svědek), skupina 337 Autoportrét 336 Hlava klauna 337 Hrůzy války, cyklus 337 Klaun na žlutém pozadí 337 Umučení Krista 337

C Café Guerbois, skupina z 223 Calder, Alexander 313 Autoportrét 313 camera obscura 132, 155 Canaletto 152–155, 191 a capriccio, malby 153

a kavalírské cesty 155 Anglické krajinné capriccio s palácem 153 Kameníkova dílna 154 Návrat Bucintora ve svátek Nanebevstoupení Páně 154 Pohled na Londýn z Richmond House 154 Regata na Canal Grande 155 Sloupoví paláce 153 veduty 153 Canal Grande 154 Canova, Antonio 187–189 Apollon 188 Autoportrét 186 Erós a Psýché 188 hrobka Marie Kristiny 188 chrám Svaté Trojice 189 Napoleon jako Mars Mírotvorce 188 Theseus a Minotaurus 187 Tři Grácie 188, 189 Washingtonova socha 189 Caravaggio 92–95, 215 a maltézští rytíři 95 Hudebníci 92, 98 Medúza 92 Obrácení svatého Pavla 95 Smrt Panny Marie 94, 95 Stětí svatého Jana Křtitele 95 Ukřižování svatého Petra 95 Umučení svatého Matouše 92, 94 Večeře v Emauzích 95 Carracci, Annibale 96, 111, 136 Carrierová, Rosalba 190 Jean-Antoine Watteau 144 Cassattová, Mary 228, 257 Autoportrét 228 Soubor deseti 257 Cellini, Benvenuto 89 Cézanne, Paul 231–233, 240 a Émile Zola, přátelství 231 Autoportrét v buřince 230 Mont Sainte-Victoire 233 Umělcův otec čtoucí noviny 231 Velké koupání 232, 233 Zámek v Médanu 232 Zátiší se sádrovým amorkem 232 Clovio, Giulio 84, 86 Ukřižování 84 Color Field Painting, umělecký směr 321 Constable, John 139, 191, 207–209, 212

Bílý kůň 208 Dedhamské údolí 209 Chain Pier 209 Maria Bicknellová 207 Pohled na řeku Stour 208 Polorozbořený dům u Capelu, Suffolk 207 Skica pláně u Hampsteadu 208 Stavba člunu u flatfordského mlýna 208 studie mraků 209 Vůz na seno 208, 209 Copley, John Singleton 172–173 Autoportrét 172 Obléhání Gibraltaru 173 Smrt majora Peirsona 173 Watson a žralok 173 Corot, Camille 239, 255, 256 Correggio 88 Courbet, Gustave 214–217, 225 Dobrý den, pane Courbete 216 Koupající se ženy 217 Malířův ateliér 216–217 Odpoledne v Ornansu 215 Pohřeb v Ornansu 215–216 Původ světa 216 Spánek 216 Zoufalec 214 Žena s papouškem 216 Cranach, Lucas 88 Autoportrét 88 Cuyper, Léonard de 117 Anthonis van Dyck, socha 117

Č Čchiou Jing 53 Příběh ze Západního křídla 53 Čongson 142–143 Album Sikong Tuových stylů poezie 143 Ingoj Jugedo 143 Odpočinek po četbě knih 142 skutečné krajiny 143 Čtyři Wangové, skupina mistrů 135

D dadaismus 304, 313, 323 Dalí, Salvador 323–325 a sny a podvědomí (Freud) 323, 324 a Teatro-Museo ve Figueresu 325 Humří telefon 323

Artists First published in Great Britain in 2017

by Dorling Kindersley Ltd, London Copyright © 2017 Dorling Kindersley Ltd, London A Penguin Random House Company Translation © 2018 Eva Křístková, Pavel Bakič Z anglického originálu Artists, Their Lives and Work, vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley Ltd v roce 2017, přeložili Mgr. Eva Křístková (1.–5. kapitola) a Mgr. Pavel Bakič (6. a 7. kapitola) Redigovala Alena Jíchová Odpovědná redaktorka Ivana Nováková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 360

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka 800 103 203 Tel. 296 536 111 Fax 296 536 246 Objednávky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz www.universum.cz www.euromedia.cz A WORLD OF IDEAS: SEE ALL THERE IS TO KNOW www.dk.com

Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, v edici Universum, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 065. publikaci Sazbu zhotovilo a obálku podle anglického originálu upravilo TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první ISBN 978-80-242-6249-9

AUTOŘI George Bray je publicista a umělec. Po absolutoriu na Central Saint Martins College of Art přispěl jako autor do několika publikací. Píše o dějinách umění i o současné vizuální kultuře. Žije a pracuje v Londýně.

Caroline Buglerová vystudovala obor Dějiny umění na univerzitě v Cambridge a je držitelkou titulu MA z londýnského Courtauld Institute. Napsala několik knih a bezpočet článků. Jako redaktorka pracovala i pro londýnskou Národní galerii a Art Fund.

Nick Harris vystudoval na Oxfordu, pracoval jako pedagog a nakladatelský redaktor a je autorem řady uměnovědných i historických publikací a článků pro mládež i pro dospělé.

Kirsty Seymour-Ureová je absolventkou University of Durham, zkušenou nezávislou publicistkou a redaktorkou se zaměřením na umění, architekturu, design a příbuzné obory.

Iain Zaczek je absolventem Oxfordu a londýnského Courtauld Institute.

Zajímá se zvlášť o keltské umění a umění prerafaelitů. Na svém kontě má přes třicet knih.

Diana Loxleyová působí jako redaktorka a spisovatelka na volné noze. V minulosti byla šéfredaktorkou knižního vydavatelství v Londýně. Redigovala řadu titulů z oblasti teorie kultury a umění, autorsky do nich přispívala a podílela se i na vzniku několika publikací z edice Big Ideas britského nakladatelství DK – a na University of Essex obhájila doktorát z literatury.

Jude Weltonová vystudovala dějiny umění a literaturu.

Je autorkou mnoha uměnovědných publikací a na řadě dalších se podílela.

Pro nakladatelství DK napsala mimo jiné knihy Impresionismus, Monet a Looking at Paintings.

PŘEDMLUVA Andrew Graham-Dixon je předním kritikem a propagátorem umění. Na BBC uváděl několik velkých televizních cyklů o dějinách umění včetně oceňovaných History of British Art, Renaissance Art a Art of Eternity, jakož i mnoho dokumentárních pořadů o umění a umělcích.