Tad Williams
Trůn z dračích kostí PRVNÍ KNIHA TRILOGIE JASNÝ OSTEN, ŽAL A TRN
Přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský
Copyright © 1988 by Tad Williams All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by David Záleský and Tomáš Zábranský Copyright © 2019 for Cover by Michael Whelan Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.
ISBN 978-80-7549-848-9
Tuto knihu věnuji své matce, Barbaře Jean Evansové, která ve mně vypěstovala vztah k Ropuší síni, Pralesu o stovkách akrů, Hrabstvím a k mnoha dalším místům, skrytým hluboko pod těmi, jež běžně známe. Vyvolala ve mně i neutuchající touhu po vlastních objevech, a také touhu dělit se o své objevy s ostatními. O tuto knihu bych se chtěl podělit právě s ní.
Autorova poznámka „Podstoupil jsem utrpení; utrpení z lásky ke světu a z uspokojování vznešených srdcí: těch, kteří mi jsou drazí, a světa, do něhož náležím. Nemyslím obecný svět, svět těch, kteří (jak jsem slyšel) neunesou žal ani touhu, ale koupají se v blaženosti. (Kéž by jim Bůh blaženost zachoval!) Jejich světa a způsobu života se mé vyprávění netýká: jejich životy a můj se neprolínají. Jiný svět mám na mysli, ten, jenž nese v jednom srdci pospolu sladkost a upřímný žal, radost srdce a bolest touhy, upřímný život a hořeplnou smrt. Nechť je tento svět mým světem, a já jsem s ním zatracen nebo spasen.“ Gottfried von Strassburg (autor Tristana a Isoldy) Tato kniha by nebyla napsána bez pomoci mnoha lidí. Má poděkování patří: Evě Cummingové, Nancy Deming-Williamsové, Athuru Ross-Evansovi, Peteru Stampfelovi a Michaelu Whelanovi, kteří přečetli hrozivě dlouhý rukopis a pak mi nabídli pomoc, užitečné rady a chytré nápady; Andrewu Harrisovi za logistickou podporu především a mimo to i za přátelství; a zvláště mým editorkám, Betsy Wollheimové a Sheile Gilbertové, které dlouze a tvrdě pracovaly, aby mi pomohly napsat tak dobrou knihu, jak jen svedu. Jsou to všechno velcí duchové.
Autorovo varování Cestující po Východním Ardu nechť se vyvarují slepé důvěry ve staré zákony a tvary, a nechť pozorují všechny rituály ostražitým okem, neboť mnohdy bytí zakrývají zdáním. Qanucký lid ze sněhem pokrytých Trollích hor má přísloví: „Ten, kdož si je jist, že zná konec věcí, sotva započnou, je buď mimořádně moudrý, nebo mimořádně pošetilý; ať už je pravda cokoliv, je to dozajista nešťastník, neboť vrazil nůž do srdce zázraku.“ Jasněji řečeno, noví návštěvníci této země by se měli řídit těmito slovy: Oprostěte se Předsudků. Qanukové mají další úsloví: „Buď vítán, cizinče. Cesty jsou dnes zrádné.“
BOUŘNÁ HORA
NORNFELLS
URMSHEIM
YIQANUC RIMMERSGARD FROSTMARCH
HERNYSTIR
STAROSRCE
WEALDHELM HRAD HAYHOLT
ERKYN
HORNÍ THRITHING
WARINSTEN LUČNÍ THRITHING PERDRUIN
NABBAN
JEZERNÍ THRITHING HORNÍ
VÝCH. ARD DOLNÍ
WRANN
WRANN
Obsah ℑ
Předmluva
13 ČÁST PRVNÍ: SIMON PROSŤÁČEK
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.
Luční koník a král Příběh za dvě žáby Ptáci v kapli Klícka na cvrčky Okno ve věži Mohyla na útesech Dobyvatelova hvězda Hořký vzduch a sladkosti Kouř ve větru Král Bolehlav Nečekaný host Šest stříbrných vrabců Mezi světy Oheň na kopci
17 28 40 52 63 83 104 120 135 149 169 184 201 216
ČÁST DRUHÁ: SIMON POUTNÍK 15. 16. 17. 18. 19. 20.
Setkání v hostinci Bílý šíp Binabik Síť z hvězd Krev svatého Hoderunda Stín kola
233 249 263 272 287 307
12 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.
Tad Williams Chladné pohodlí Vítr ze severu Zpět do Srdce Erkynští psi Tajné jezero V Geloëině domě Vzdušné věže Ledové bubny Lovci a lovná zvěř
324 340 356 367 384 398 422 445 461
ČÁST TŘETÍ: SIMON BĚLOKADEŘNÝ 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44.
Tisíc hřebů Princovy sněmy Zprávy ze severu Z popela Asu’a Zapomenuté meče Krkavec a kotel Čerstvé rány a staré jizvy Jirikiho lov Písně stařešinů Paže Nejvyššího krále Zelený stan Studený oheň a zlovolný kámen Pod Udunovým stromem Zpustošení Krev a svět, jenž se otáčí
Dodatky Doslov - Trůn klasické fantasy
477 494 514 532 551 579 596 615 635 653 675 693 713 737 759 765 780
Předmluva „... Kniha šíleného kněze Nissese jest objemná, říkají ti, kteří ji měli v ruce, a těžká jako malé děcko. Byla nalezena vedle mrtvého Nissese, jenž s úsměvem na rtech ležel poblíž okna ve věži, z něhož se jeho pán, král Hjeldin, krátce předtím vrhl vstříc smrti. Zahnědlý inkoust, umíchaný z čemeřice a routy – a jakési narudlé husté tekutiny – je suchý a lehce se od tenkých stránek odlupuje. Desky kryje nepopsaná kůže lysého zvířete, jehož druh se nedá určiti. Svatí mužové Nabbanu, kteří knihu po Nissesově skonu četli, prohlásili ji za kacířskou a nebezpečnou, leč z jakéhosi důvodu ji nespálili, jak se to s takovými texty obvykle dělává. Namísto toho ležela po mnoho let v nekonečně rozlehlých archívech Matky Církve, v nejhlubších a nejtajnějších sklepeních aedonitských chrámů. Nyní ze své onyxové urny, která ji ukrývala, očividně zmizela; Archivnický řád se o místě, kde se v současnu nachází, vyjadřuje jen velmi mlhavě. Někteří z těch, jež četli Nissesovu kacířskou práci, tvrdí, že jsou v ní obsažena veškerá tajemství země Východního Ardu, od její nejasné minulosti ke stínům událostí, které mají teprve přijíti. Aedonští kněží, kteří knihu zkoumali, prozrazují než tolik, že obsah její jest ‘bezbožný’. Může býti vskutku pravda, že Nissesova práce předvídá to, co bude, stejně jasně – a nejspíše stejně výstředně – jako zachycuje to, co bylo. Není nicméně známo, zda jsou velké skutky našeho věku – a zvláště to, co se týká nás, vzestup a triumf krále Jana – obsaženy v knězových věštbách, i když se objevují názory, že tomu tak býti může. Většina Nissesových záznamů je zahalena tajemstvím, jejich význam je skryt v podivných rýmech a nesrozumitelných odkazech. Nikdy jsem jeho dílo nečetl celé a většina těch, kteří měli tu možnost, je již dávno mrtva. Jméno knihy, vyvedené v studených, drsných runách Nissesova severního kraje, zní Du Svardenvyrd, což značí Sudba mečů...“ z knihy Život a panování krále Jana Kněze od Morgenese Ercestrese
ČÁST PRVNÍ
SIMON PROSŤÁČEK
HRAD HAYHOLT
KYNSLAGH
SWERTCLIF HRADBA MOŘSKÉ BRÁNY VNITŘNÍ PEVNOST VĚŽ ZELENÉHO ANDĚLA
HJELDINOVA VĚŽ STŘEDNÍ PEVNOST
NEARULAGHSKÁ BRÁNA
VNĚJŠÍ PEVNOST
ERCHESTER KYNSWOOD
1.
Luční koník a král
Toho dne všech dnů panoval v dřímajícím srdci Hayholtu nebývalý ruch. Přeléval se složitou spletí tichých chodeb, zarostlých nádvoří, mnišských cel a vlhkých, stinných komnat. Dvořané i služebnictvo si vzrušeně šeptali. V parných kuchyních po sobě myči nádobí vrhali významné pohledy. Zdálo se, že na každičkém rohu a v každé chodbě rozlehlé pevnosti zní přitlumený hovor. Soudě podle nálady vzrušeného očekávání to mohl být první jarní den, ale velký kalendář v pracovně doktora Morgenese, zaskládané všemožnými předměty až ke stropu, ukazoval cosi jiného: byl teprve listopaden. Podzim otevíral dveře a jimi se dovnitř drala zima. Změnu v ovzduší ale nezpůsobilo roční období, nýbrž místnost – hayholtský trůnní sál. Po tři dlouhá léta byly na králův příkaz jeho dveře zamčeny a barevná okna halily těžké závěsy. Práh nesměli překročit dokonce ani uklízeči, což vrchní komorná nesla s nesmírnou nelibostí. Tři léta a tři zimy zůstal sál netknut. Dnes však již prázdný nebyl a celý hrad hučel všemožnými pověstmi. Na Hayholtu vlastně byla jedna osoba, jejíž pozornost nebyla upřena na dlouho neobývaný sál, jedna včelka v bzučícím úle, jejíž osamělá píseň nesouzněla se všeobecným šumem.
18
Tad Williams
Tato osoba seděla uprostřed Keřové zahrady, v besídce mezi kamennou stěnou kaple a bokem lva, vystříhaného z živého keře, a říkala si, že ji nejspíš vůbec nikdo nepostrádá. Byl to nepříjemný den – všechny ženy měly plno práce a neměly čas, aby mu odpovídaly na dotazy, snídaně byla hotová pozdě a navíc byla studená. Dostávalo se mu zmatených příkazů, nakonec jako pokaždé, a nikdo neměl ani chvilku na jeho vlastní problémy... A to se vlastně dalo očekávat, dumal rozmrzele. Nebýt skutečnosti, že objevil toho ohromného, překrásného brouka – který si vykračoval zahradou jako nějaký spokojený vesničan – celé odpoledne by bylo naprosto ztracené. Větvičkou rozšířil cestičku, kterou vyškrábal do tmavé chladné hlíny vedle zdi, ale jeho zajatci se stejně lézt nechtělo. Lehce poškrábal broukův lesklý krunýř, ten tvrdohlavec se ale ani nepohnul. Simon se zamračil a kousal se do horního rtu. „Simone! Kde jsi pro všechno na světě byl?“ Větvička mu vypadla z překvapených prstů, jako by mu srdcem projel šíp. Pomalu se otočil a pohlédl na stín, který se nad ním tyčil. „Nikde...“ začal, ale ještě než to dořekl, za ucho jej uchopil a za jeho bolestivých výkřiků ze země rychle zdvihl pár kostnatých prstů. „Nechoď na mě se svým ‘nikde’, ty malý povaleči,“ vyštěkla mu přímo do tváře Dračice Ráchel, vrchní komorná – což bylo možné jenom proto, že stála na špičkách a Simon se schlíple krčil; jinak jí scházela do Simonovy výšky skoro celá stopa. „Promiňte, paní, promiňte mi,“ mumlal Simon a smutně si všiml, že brouk se kolébá k puklině ve zdi kaple a vstříc svobodě. „To tvé ‘promiňte’ ti z toho už dlouho pomáhat nebude,“ zavrčela Ráchel. „Každý živáček v tomhle domě si může nohy uběhat, aby dal všechno do pořádku – kromě tebe! Už takhle je to zlé a já ještě musím tratit svůj drahocenný čas, abych tě našla! Jak můžeš být tak neposlušný, Simone, když by ses už měl chovat jako muž? Jak můžeš?“ Chlapec rozpačitě mlčel. Ve svých čtrnácti letech se hodně vytáhl a Ráchel z něj nespouštěla oči.
Trůn z dračích kostí
19
S těmi zrzavými vlasy a pihami, pomyslela si, vypadá už tak zvláštně, ale božínku, když takhle zašilhá a zamračí se, zdá se být úplně slabomyslný! Simon hleděl na svou uchvatitelku a viděl, jak Ráchel ztěžka oddechuje. Do chladného listopadenového vzduchu vyfukovala obláčky páry. Také se chvěla, ale jestli to bylo zimou nebo hněvem, to Simon nepoznal. Bylo to vlastně jedno. Jenom se cítil ještě hůř. Pořád čeká na odpověď – jaká je unavená a rozzlobená! Schoulil se ještě více a zahleděl se na špičky bot. „No, tak půjdeš hezky se mnou. Bůh ví, že mám dost práce, abych zaměstnala jednoho zahaleče. Copak nevíš, že král vstal z lůžka? Že se ještě dnes chystá do trůnního sálu? Jsi snad hluchý a slepý?“ Chytila ho za loket a postrkovala jej před sebou přes zahradu. „Král? Král Jan?“ zeptal se překvapeně Simon. „Ne, ty chytráku, král Klacek! Jistěže král Jan!“ Ráchel se na chvilku zastavila, aby vsunula neposlušný pramen šedých vlasů zpět pod čepec. Ruka se jí chvěla. „Tak, doufám, že jsi spokojen,“ řekla. „Tolik jsi mě zmátl a rozčílil, že jsem byla neuctivá ke jménu našeho dobrého krále Jana. A on je přitom tolik nemocen a vůbec.“ Hlasitě posmrkla a předklonila se, aby Simona mlaskavě pleskla po rameni. „Tak pojď.“ Opět vyrazila a hříšníka táhla za sebou. Simon nikdy nepoznal jiný domov než prastarý hrad jménem Hayholt, což znamená Vysoká tvrz. Jméno to bylo přiléhavé. Věž Zeleného anděla se tyčila vysoko i nad těmi nejstaršími a nejvyššími stromy. Kdyby sám anděl, usazený na jejím vrcholu, upustil ze své měděnkou pokryté ruky kámen, padal by skoro dvě stě loktů, než by žbluňkl do vodního příkopu a vyrušil tak ze spánku velké štiky, které se tiše vznášejí nad staletým bahnem. Hayholt byl daleko starší než všechny generace erkynských sedláků, které se kdy zrodily, pracovaly a umíraly na polích a ve vesnicích kolem velkého hradu. Erkyňané byli pouze posledními z těch, kteří si na hrad dělali nárok – mnoho dalších ho nazývalo svým, ale žádnému z nich nikdy zcela nepatřil. Na vnějších hradbách kolem rozsáhlé pevnosti zanechaly své
20
Tad Williams
stopy rozličné ruce a doby: hrubě otesané kvádry a trámy Rimmeřanů, nepravidelné opravy a podivné reliéfy Hernystiřanů, dokonce i pečlivá práce nabbanských mistrů. Ale nad tím vším se tyčila věž Zeleného anděla, již neumírající Sithové vztyčili dlouho před tím, než do těchto končin přišli lidé, tehdy, když celý Východní Ard byl jejich zemí. Sithové byli prvními, kteří začali nad Kynslaghem a říční cestou k moři stavět pravěkou pevnost. Svému hradu říkali Asu’a; pokud měl tento dům mnoha pánů opravdu vlastní jméno, pak znělo právě tak: Asu’a. Bájný národ byl dnes z kraje travnatých plání a oblých kopců pryč; zmizel v lesích a rozeklaných horách a dalších temných místech, která jsou pro člověka nevhodná. Zbyla po nich kostra jejich hradu, která se stala domovem uzurpátorů. Asu’a byl plný protikladů; pyšný a přesto zchátralý, slavnostní i odpudivý, zdánlivě lhostejný k tomu, kdo jej obývá. Asu’a – Hayholt. Vypínal se jako hora nad vesnicemi i městem, schoulený kolem svého léna jako spící medvěd s tlamou od medu mezi svými medvíďaty. Často se zdálo, že Simon byl jediným obyvatelem hradu, který si ještě nenašel své místo v životě. Zedníci omítali omšelé zdi budov a spravovali rozpadající se zdivo – byť to občas vypadalo, že rozpad je rychlejší než všechny opravy – aniž by se trápili, jak se svět točí a proč. Sklepníci a stolníci kutáleli velké sudy bílého vína a nasoleného hovězího a vesele si pohvizdovali. Pod dohledem majordoma se se sedláky handrkovali o ceny zelených cibulek a solí nasáklých mrkví, které byly každého rána přiváženy do hayholtské kuchyně. A Ráchel a její pokojské měly pořád napilno, zaměstnávaly svá košťata, smetaly smítka prachu na hromádky jako jankovité ovce do stáda, nespokojeně se vyjadřovaly o tom, v jakém stavu nechávají někteří lidé při odchodu svůj pokoj, a všeobecně trýznily loudaly a nepořádníky. Uprostřed tohoto shonu byl nemotorný Simon jako příslovečný luční koník v mraveništi. Věděl, že si nemůže klást žádné vysoké cíle; říkala mu to spousta lidí a téměř všichni byli starší a zřejmě i moudřejší než on. Ve věku, kdy jiní chlapci touží po povinnostech spojených s dospělostí a mužstvím, byl
Trůn z dračích kostí
21
Simon pořád ještě popleta a snílek. Ať mu uložili jakýkoliv úkol, jeho pozornost se vbrzku unavila a raději snil o bitvách a obrech a mořských plavbách na bělostí plachet zářících karavelách... a všechno se mu vždycky nějakým způsobem rozbilo nebo ztratilo nebo pomotalo. Jindy nebyl k nalezení vůbec. Pohyboval se po hradě jako drobný stín. Dokázal šplhat po stěnách jako pokrývači nebo sklenáři a věděl o tolika průchodech a schovávačkách, že mu lidé z hradu říkali „duch“. Ráchel ho často tahala za uši a lála mu do prosťáčků. Ráchel konečně pustila mladíkovu ruku. Simon zasmušile šoupal nohama a vlekl se za hlavní pokojskou jako větvička, zachycená v lemu její sukně. Byl objeven, brouk unikl, celé odpoledne bylo zničeno. „Co mám dělat, Ráchel?“ zamumlal nešťastně, „pomáhat v kuchyni?“ Pohrdavě si odfrkla a kolébala se dál jako jezevec v zástěře. Simon se lítostivě ohlédl na stinné stromy a keře v zahradě. Dlouhou kamennou chodbou se neslo klapání jejich kroků. Byl vychován komornými, ale protože bylo jisté, že nemůže být jednou z nich – jednak byl chlapec a jednak se mu očividně nedaly svěřit žádné delikátní úkoly – všichni se pro něj snažili najít vhodné zaměstnání. Ve velkém domě (a Hayholt byl bezpochyby největším z domů) nebylo místo pro ty, kdo nepracovali. Jakési zaměstnání našel v hradních kuchyních, ale dokonce ani tak nenáročná práce mu moc nešla. Ostatní kuchyňští pomocníci se smáli a šťouchali do sebe lokty, když sledovali zasněného Simona, jak s rukama po lokty ponořenýma do horké vody létá kdesi po kraji nebo zachraňuje vysněné panny před vysněnými nestvůrami – a škrabka mu plave po hladině dřezu. Vyprávěly se legendy o tom, jak lord Fluiren – příbuzný známého rytíře Camarise z Nabbanu – přišel v mládí na Hayholt, aby se stal králem, a ve své nevýslovné pokoře pracoval celý rok v převlečení ve stejné kuchyni. Kuchyňští pomocníci si ho dobírali – alespoň tak se to tradovalo – říkali mu „Jemná ručka“, protože ani tak lopotná dřina nijak neponičila jemnou bělost jeho rukou.
22
Tad Williams
Simonovi se stačilo jen podívat na své zarudlé ruce s popraskanými nehty, aby věděl, že není sirotkem po žádném velkém lordovi. Byl umyvačem nádobí a uklízečem podlah a to bylo vše. Všichni věděli, že král Jan sám nebyl o mnoho starší, když zabil Rudého draka. Simon zápasil se smetáky a hrnci. Ne že by na tom tolik záleželo, svět byl teď jiný, klidnější než za Janova mládí, a to hlavně královou zásluhou. Žádní draci – alespoň ti živí – se v nekonečných temných chodbách Hayholtu neskrývali. Ale Ráchel – jak si Simon často říkal – k nim měla dost blízko. Došli do předpokoje trůnního sálu, do samého středu nebývalého shonu. Komorné poletovaly z jednoho konce na druhý jako mouchy v láhvi. Ráchel se postavila s rukama v bok a obhlížela své království. Soudě dle úsměvu na rtech je zřejmě shledala uspokojivým. Simon, na okamžik zapomenut, se opíral o stěnu ozdobenou tapiserií. Hlavu měl skloněnou a po očku se díval po novém děvčeti, Hepzibě, která byla příjemně baculatá, na ramena jí spadaly kučeravé vlasy a při chůzi se vyzývavě vlnila. Když kolem něj procházela s kbelíkem plným vody, zachytila jeho pohled a věnovala mu široký, pobavený úsměv. Simon cítil, jak se mu do tváří vlévá horko a otočil se ke stěně, kde začal uždibovat odchlíplé kousky tapet. Ráchel celá příhoda neunikla. „Božíčku dobrý, chlapče, neřekla jsem ti, aby ses pustil do práce? No tak, dej se do toho!“ „Do toho? Do čeho?“ ozval se Simon a dotklo se ho, když se z chodby vzápětí ozval Hepzibin zvonivý smích. Aby potlačil nával zklamání, štípl se do ruky. Bolelo to. „Vezmi si tohle koště a běž zamést doktorovy komnaty. Ten člověk žije jako krysa a kdo ví, kam se bude chtít král podívat, až vstane.“ Z jejího tónu jasně vyplývalo, že ani královský majestát neovlivní Ráchelin pohled na nepředvídatelnou mužskou povahu. „Komnaty doktora Morgenese?“ zeptal se Simon a poprvé od doby, kdy byl objeven v zahradě, pocítil, že se mu zlepšuje nálada. „Už běžím!“ Popadl koště a byl tentam. Ráchel se zasmála a otočila se, aby přezkoumala dokonalou neposkvrněnost předpokoje. Na chvilku si přála vědět,
Trůn z dračích kostí
23
co se asi děje za velkými dveřmi trůnního sálu; vzápětí tu bludnou myšlenku zahnala jako obtížnou mušku. Zatleskala, sehnala dohromady své stádečko a odvedla je z předsálí do další pravidelné bitvy s úhlavním nepřítelem – nepořádkem. ℑ
V sále za zavřenými dveřmi visely po stěnách v dlouhých řadách zaprášené praporce jako vybledlý bestiář nejneuvěřitelnějších zvířat: zlatý hřebec Mehrdonů, nabbanská blyštivá chocholka ledňáčka, sova a vůl, vydra, jednorožec a bazilišek – řady a řady tichých, spících zvířat. Žádný závan větru nenadouval tyto odřené prapory; i roztrhané pavučiny visely schlíple. Přesto se s trůnním sálem stala malá změna – v zešeřelé komnatě bylo opět cosi živého. Kdosi tu tiše zpíval tenkým hlasem malého chlapce nebo velmi starého muže. Na nejvzdálenějším konci sálu visela mezi sochami nejvyšších hayholtských králů těžká tapiserie, která zobrazovala královský erb, ohnivého draka a Strom. Šest ponurých malachitových soch stálo jako čestná stráž po boku velkého, těžkého trůnu, který vypadal, jako by byl celý vyřezán ze zažloutlé slonoviny, pažní opěrky byly vyboulené a nad opěradlem visela ohromná zubatá plazí lebka; její oči byly jako hluboké temné studny. Na trůně seděla jakási postava a před ní na zemi ještě jedna. Ta menší, oblečená v obnošeném pestrobarevném šaškovském oděvu, zpívala. Hlas se vznášel po místnosti, příliš tenký, než aby probudil i tu nejslabší ozvěnu. Nad kašparem se skláněl vyzáblý obrys člověka, usazený na krajíčku trůnu jako přestárlý dravec – unavený, zesláblý dravec, vychrtlý na kost. Král, oslabený třemi lety nemoci, se vrátil do zaprášeného sálu. Naslouchal malému muži, který mu seděl u nohou a zpíval. Královy dlouhé, skvrnité ruce objímaly opěrky velkého zažloutlého trůnu. Byl to vysoký muž – kdysi velmi vysoký, ale teď shrbený jako mnich při modlitbě. Na sobě měl jasně modré splývavé roucho a vousy připomínal usirejského proroka. Na kolenou měl položen meč, který se blýskal, jako by jej právě vyleštili.
24
Tad Williams
Na hlavě mu seděla železná koruna, posázená kolem dokola zelenými smaragdy a tajemnými opály. Postava u králových nohou se na dlouhou chvíli odmlčela a pak začala zpívat další píseň: „Můžeš spočíst kapky deště, když obloha je bezmračná? Můžeš přeplout říční proud v němž není kapka jediná? Můžeš chytit oblaka? Ne, nemůžeš, a ani já... A vítr volá ‘Posečkej’, když kolem prolétá. Vítr volá ‘Posečkej’, když kolem prolétá...“ Když píseň dozněla, starý vysoký muž v modrém rouchu natáhl ruku a šašek ji uchopil. Ani jeden z nich nepromluvil. Jan zvaný Kněz, Pán Erkynu a Nejvyšší král veškerého Východního Ardu, metla Sithů a obránce pravé víry, vládce meče Jasného ostnu, prokletí draka Shurakaie... Kněz Jan opět seděl na svém trůně, vyrobeném z dračích kostí. Byl velmi, velmi starý a dlouho plakal. „Ach, Towsere,“ vydechl konečně. Hlas měl hluboký, ale poznamenaný stářím, „jaký to nemilosrdný Bůh, jenž mě vystavuje tak trpké zkoušce.“ „Možná, můj pane.“ Malý stařík v károvaném kabátci se slabě usmál. „Možná... ale mnoho jiných by si jistě nestěžovalo na krutost, kdyby jim bylo dopřáno tolik života jako tobě.“ „Ale to je přesně to, co tím myslím, starý příteli!“ Král rozhořčeně zavrtěl hlavou. „V takovém stáří plném nemocí jsou si všichni lidé rovni. Kterýkoliv tupý krejčovský učedník má v sobě víc života než já!“ „Ale, no tak, no tak, pane...“ Towser zavrtěl prošedivělou hlavou, ale věkem zmatnělé rolničky na jeho čapce nezacinkaly. „Můj pane, tvé stesky jsou pochopitelné, ale ne oprávněné. Všichni lidé musí projít touto zkouškou, velcí i malí. Žil jsi dobrý život.“
Trůn z dračích kostí
25
Král Jan pozdvihl jílec Jasného ostnu a držel ho před sebou, jako by to byl svatý Strom. Dlouhým předloktím si zaclonil oči. „Znáš příběh tohoto meče?“ zeptal se. Towser rychle vzhlédl; ten příběh slyšel již mnohokrát. „Pověz mi jej, ó králi,“ řekl tiše. Král Jan se usmál, ale oči nespustil z jílce, omotaného kůží. „Meč, malý příteli, je prodloužením mužovy pravé ruky... a nejvzdálenějším koncem jeho srdce.“ Zdvihl čepel výš, aby se zatřpytila ve světle, dopadajícím jedním vysokým, úzkým oknem. „Právě tak je muž pravou rukou Boha – muž je vykonavatelem přání Božího srdce. Rozumíš?“ Náhle byl skloněný a oči se mu pod hustým obočím leskly. „Víš, co je tohle?“ Jeho třesoucí se prst ukazoval na kus hrbolatého, rezavého kovu, který byl k jílci připevněn zlatým drátem. „Pověz mi to, pane.“ Towser to věděl naprosto přesně. „Je to jediný skutečný hřeb z Popravčího stromu, který ve Východním Ardu zbyl.“ Král zvedl zbraň k ústům a políbil ji. Pak si přitiskl chladný kov k tvářím. „Hřeb pochází z dlaně Usirea Aedona, našeho Spasitele... z Jeho ruky...“ Královy oči, v nichž se odráželo světlo zvenku, připomínaly ohnivá zrcadla. „A je tu i relikvie, pochopitelně,“ pokračoval po chvilce ticha, „kůstka z prstu mučedníka svatého Eahlstana, zabitého drakem, tady, na jílci...“ Opět se rozhostilo ticho a když Towser vzhlédl, jeho pán opět plakal. „Hanba! Hanba!“ zasténal Jan. „Jak mohu žít podle zásad cti Božího meče? S tolika hříchy, s jejich váhou, která pořád lpí na mé duši – ruka, jež kdysi zabila Rudého draka, dnes sotva pozvedne šálek mléka. Ach, umírám, můj drahý Towsere, umírám!“ Towser se naklonil, odtáhl jednu královu ruku od jílce meče a políbil ji. „Prosím, pane,“ prosil šašek. „Už neplač! Všichni lidé musí zemřít – ty, já, každý. Pokud nezhyneme kvůli nějaké mladické nerozvážnosti nebo nešťastnou náhodou, je nám souzeno žít jako stromy: budeme starší a starší, až se zakymácíme a zemřeme. Je to tak se vším. Jak můžeš vzdorovat vůli Páně?“
26
Tad Williams
„Ale já jsem vystavěl tohle království!“ Krále se zmocnila rozechvělá zuřivost, vytrhl Towserovi ruku a prudce jí sevřel opěradlo. „To musí vyvážit jakoukoliv hříšnou skvrnu na mé duši, i tu nejtemnější! Tohle bude mít dobrý Bůh jistě ve své Knize činů! Vytáhl jsem tento lid z bahna, vyhnal jsem proklaté plíživé Sithy, dal jsem venkovanům právo a spravedlivost... to dobré, co jsem učinil, musí mít velkou váhu.“ Janův hlas na okamžik zeslábl, jako by mu myšlenky odplynuly jinam. „Ach, můj starý příteli,“ řekl konečně hořce, „a teď se ani nemohu projít po Hlavní ulici na tržiště! Musím ležet v posteli nebo se šourat po tomhle studeném hradě a opírat se přitom o mladší. Moje... moje království upadá, zatímco služebnictvo si šeptá a chodí kolem mé ložnice po špičkách. Tolik hříchu!“ Králova slova se odrážela od kamenných zdí sálu a pomalu se rozplývala mezi vířícími částečkami prachu. Towser opět uchopil královu ruku a držel ji, dokud se král nezklidnil. „Nuže,“ pokračoval král po chvíli, „můj Eliáš bude alespoň vládnout pevněji než já teď. Když se dívám na všechen ten rozklad,“ rukou máchl po trůnním sále, „rozhodl jsem se, že ho ještě dnes povolám z Meremundu. Musí se připravit na převzetí koruny.“ Král si povzdechl. „Asi bych měl nechat toho zženštilého bědování a být vděčný, že mám to, co mnozí králové nemají: silného syna, který udrží mé království, až budu pryč.“ „Dva silné syny, pane.“ „Ech.“ Král se ušklíbl. „Mohl bych Jošuovi dávat různé přívlastky, ale myslím, že ‘silný’ mezi ně nepatří.“ „Jsi na něj příliš přísný, pane.“ „Nesmysl. Chceš mě snad poučovat, šašku? Znáš snad syna lépe než otec?“ Janova ruka se zachvěla a na okamžik to vypadalo, že se pokusí vstát. Napětí konečně povolilo. „Jošua je cynik,“ pokračoval král tichým hlasem. „Cynik, melancholik, chladný k podřízeným – a králův syn má pouze podřízené a každý z nich je možný útočník. Ne, Towsere, můj mladší syn je podivín – zvlášť od té doby, co... co přišel o ruku. Ach, milosrdný Aedone, možná je to moje chyba.“ „Jak to myslíš, pane?“ „Měl jsem si vzít další ženu, potom, co Ebeka zemřela. Byl to studený domov, bez královny... možná, že to je příčinou
Trůn z dračích kostí
27
chlapcových podivných nálad. I když Eliáš sám takový není.“ „V princi Eliášovi je jakási surová přímočarost,“ zamumlal Towser, ale slyšel-li jej král, pak to nedal najevo. „Jsem vděčen Bohu, že Eliáš je prvorozený. Má odvážnou, válečnickou povahu. Myslím, že kdyby byl on mladším synem, Jošua by si nebyl trůnem jist.“ Král Jan to vyslovil s jakousi chladnou láskou, pak hmátl po šaškovi, popadl ho za ucho a zakroutil jím, jako by to bylo pětileté dítě a ne starý, ctihodný klaun. „Slib mi jedno, Towsi...!“ „Co, pane?“ „Až zemřu – což bude nepochybně brzy, myslím, že zimu nepřežiji – musíš Eliáše dovést do tohoto sálu... myslíš, že se korunovace odehraje tady? Nevadí, pokud ano, musíš počkat, dokud neskončí. Přiveď ho sem a dej mu Jasný osten. Ano, vezmi si jej teď a drž jej u sebe. Mám strach, že bych mohl zemřít, dokud by byl ještě v Meremundu nebo někde jinde a já chci, aby se mu meč dostal přímo do ruky s mým požehnáním. Chápeš, Towsi?“ Král zasunul třesoucíma se rukama meč zpět do kůží lemované pochvy a chvíli se ji snažil odepnout od pásu. Kožené řemínky byly zauzlované a Towser se v pokleku vztyčil, aby uzel silnými prsty rozmotal. „Jaké požehnání to má být, pane?“ zeptal se a vystrkoval při tom špičku jazyka, jak se snažil rozplést řemínky. „Vyřiď mu to, co jsem ti řekl. Pověz mu, že meč je prodloužením jeho srdce a paže, stejně jako jsme my nástroji Boha, Otce našeho... a pověz mu, že nic, ať je to jakkoliv nádherné, se nevyrovná... nevyrovná...“ Jan zaváhal a přejel si roztřesenou rukou přes oči. „Ne, to nic. Pověz mu jen to, co jsem říkal o meči. Řekni mu to.“ „Stane se, pane.“ Towser se mračil, přestože se mu podařilo uzel rozvázat. „Vykonám tvou vůli.“ „Dobře.“ Král Jan se na trůnu z dračích kostí opět opřel a zavřel šedé oči. „Zazpívej ještě, Towsi.“ Towser zpíval. Nad hlavami jim visely zaprášené prapory a zdálo se, že se maličko zavlnily, jako by mezi davem přihlížejících – prastarými volavkami a poloslepými medvědy a dalšími, ještě podivnějšími stvořeními – proběhla překvapivá novinka.
Tad Williams
TRŮN Z DRAČÍCH KOSTÍ Z anglického originálu The Dragonbone Chair, vydaného nakladatelstvím DAW Book v New Yorku roku 2005, přeložili David Záleský a Tomáš Zábranský Obálku upravil Michal Kuba Jazyková redakce Helena Šebestová a Tomáš Jirkovský Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 792 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 020. publikaci. Sazba Laser-books PLZ s.r.o. Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání třetí www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz