0040137 by Knižní klub

Suzy Fincham-Grayová

FFFFFFFFFF Příběhy veterinářky o lásce, ztrátách a naději

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 3

21.3.2019 9:53:22

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 4

21.3.2019 9:53:22

Robovi a Wren Miluji vás, jak nejvíc to jde

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 5

21.3.2019 9:53:22

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 6

21.3.2019 9:53:22

Obsah FFFFFFFFFF poznámka autorky 1 Peter a kůň 2 Herkules 3 Monty 4 Fritz 5 Zeke 6 Sweetie 7 Grayling 8 Ned 9 Monty

9 11 33 68 98 142 183 230 278 327

Doslov 363 Poděkování 373

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 7

21.3.2019 9:53:22

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 8

21.3.2019 9:53:22

poznámka autorky FFFFFFFFFF

yto příběhy jsou skutečné, ale paměť je omylná. Tato vyprávění odrážejí mé vzpomínky na dávné události. Některá jména i popisy jsem pozměnila, některé události zkrátila, dialogy dotvořila. Přesto jsem vždycky toužila předkládat v zásadě pravdu.

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 9

21.3.2019 9:53:22

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 10

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň FFFFFFFFFF

tromy lemující venkovskou cestu nutily vzduch do nepravidelného rytmu, který pronikal k mým bubínkům okénkem Land Roveru. Slunce prosvítalo skrz větve a vytvářelo na předním skle nevídanou krásu. Čistá příjemná vůně kerblíku lesního se v živém plotě podél cesty mísila s méně křehkými tóny hnoje, jehož aroma mi ulpívalo na oblečení. Pod nohama se mi povaloval oběd spolu s prázdnými obaly od injekčních stříkaček, kousky papíru s lékařskými poznámkami a méně snadno identifikovatelnými zbytky z každodenních návštěv na venkově v Herefordshiru. A vedle mě seděl Peter a mistrně řídil terénní auto zákrutami a zatáčkami úzké uličky. Byl to veterinář, který se věnoval velkým hospodářským zvířatům a s nímž jsem „sledovala praxi“, to je termín pro získání zkušeností, když student veterinární 11

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 11

21.3.2019 9:53:22

Suzy Fincham-Grayová

fakulty doprovází skutečného veterináře v nejrůznějších prostředích. Zpomalili jsme, Peter zajel do brány a pokračovali jsme úzkým úsekem podél výběhu, který se nacházel vedle cesty. Na poli postával jeden šedý poník. Vystoupili jsme a obešli auto ke kufru. Vytáhla jsem si khaki holínky a lahvově zelenou kombinézu. Peter byl už oblečený a zkušeně si obouval gumáky, zatímco já ještě rozkládala overal. Nacpala jsem příliš dlouhé nohavice do ponožek, pak jsem vklouzla do holínek – přidržovala jsem se při tom auta, abych neztratila rovnováhu. Peter se probíral věcmi v kufru, pod hromadami stříkaček, rektálních vyšetřovacích rukavic, lahviček s léky a lesklých nástrojů z nerezu, při pohledu na ně se mi chtělo překřížit nohy, až našel černou krabici velikosti laptopu. Otevřel ji a vyndal něco, co se podobalo staro dávné pistoli. Bylo to vyrobené z černého kovu, malé a masivní s hnědou dřevěnou rukojetí. Ta byla lety ohmataná a mřížkování umaštěné od kůže. Něco takového jsem si představovala na Divokém západě, tisíce kilometrů od této pastviny v Anglii. Vedle pistole ležela krabička s náboji, které sloužily k jednomu specifickému účelu. Byla to jednoranná pistole a já se chystala zastřelit svého prvního koně. Působila jsem jako dobrovolník na jedné malé veterinární klinice, kterou Peter spoluvlastnil. Od čtrnácti let, kdy jsem se rozhodla být zvěrolékařkou, mě tato touha přiměla ke každotýdenním návštěvám, při nichž jsem 12

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 12

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň

pozorovala Peterova partnera George, který se věnoval malým zvířatům, jak večer ordinuje. Ordinace byla deset minut chůze od našeho domu v Herefordu, v malém městečku s katedrálou, které se krčilo na hranicích s Walesem. Na podzim byla krátká cesta na kliniku prosycená nádhernou vůní jablek, která se fermentovala v továrně na druhé straně ulice, kde se vyráběl cider. Na jaře mě provázela vůně vlny a hluk z náklaďáků plných ovcí a dobytka na cestě na trh. Trávila jsem na klinice hodiny a hodiny, sledovala jedno očkování za druhým, čistila stovky klecí a venčila psa každé představitelné velikosti. George byl Skot s výrazným přízvukem a mohutnou postavou, obojí se dralo skrz tenké stěny ordinace. Klinika byla vybudovaná úpravami domu z edwardovského období, čekárna, která bývala zřejmě přijímacím salonem, byla vždycky plná dychtivých majitelů a nervózních mazlíčků, kteří čekali, až na ně přijde řada. Po každém vyšetření se George postavil do dveří, rameny je zcela zaplnil a zavolal vysokým, poněkud holčičím tónem, který používal pro komunikaci s pacienty, dalšího klienta. Každé vyšetření začínalo stejně. „Dobrý den, paní Jonesová, jak se v tento krásný večer s Fluffy máte?“ Po celou dobu návštěvy něco vyprávěl. „Jen to trochu píchne,“ říkal, když aplikoval očkování. „Za chvíli bude po všem,“ ujistil je, když popisoval nějaký zákrok. Léky předepisoval spíš podle barvy a tvaru než farmakologického složení. A se všemi 13

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 13

21.3.2019 9:53:22

Suzy Fincham-Grayová

majiteli zvířat se loučil slovy: „Odveďte si je domů a mějte je rádi.“ Během let jsem slyšela všechny Georgeovy vtipy a ztrácela jsem trpělivost se zcela laickým jazykem, který používal při hovoru s klienty. Měla jsem v úmyslu naučit se přesné pojmenování i klinický popis každé choroby, ale zatím jsem trávila čas čekáním, kdy mě Peter pozve, abych jela s ním. A konečně, po čtyřech letech studia veterinární medicíny, jsem postoupila z koutku ordinace na sedadlo pro spolujezdce, abych se mohla účastnit návštěv koní, krav, ovcí a dalších zvířat, která jsou příliš velká nebo jinak nevhodná pro návštěvu ordinace. Teď bylo na mně bavit v místnosti s kotci dobrovolníky ze střední školy historkami o úspěšném telení, broušení kopyt a porodech císařským řezem – stejnými historkami, kterým jsem ještě nedávno fascinovaně a závistivě naslouchala. Ačkoli jsem vyrostla ve městě, pokud se tak dá říkat místu, kde je jedno kino, pár obchodů, noční klub s názvem U Marilyn a Pizza Hut, krajina, kterou jsme s Peterem projížděli, mi připadala povědomá. Procházeli jsme se tady s rodiči lesy, které bývaly na jaře pokryté modrými ladoňkami, v létě jsme sbírali jahody a na podzim se prodírali hromadami spadaného listí. Dupající jehňata, pasoucí se dobytek a tvrdá zmrzlá půda na zoraném poli bývaly kdysi jen zábavou. Jízdy s Peterem na návštěvy k velkým zvířatům, testy na TBC, telení a péče o stáda mě přiměly uvědomit si, nakolik bylo farmaření součástí mého domova. 14

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 14

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň

Petera v Herefordshiru všichni znali – měl licousy, nosil vázanku a košili s límečkem bez ohledu na to, jaké povinnosti ho ten den čekaly. Postavou byl úplně jiný než George, ale zaujímal stejně významné místo v jejich praxi i ve společnosti. Peterova energie odpovídala povinnostem venku. Šlachovité paže a silný stisk byly jako dělané pro práci s koňskými kopyty, ne pro péči o drobné pacičky koťat. Působil odtažitě a úsečně, měl zaoblené samohlásky jako venkovští gentlemani a já si připadala naivní a svazovaná potřebou přesvědčit ho o svých schopnostech. Během dvou týdnů, kdy jsme pracovali společně, se mezi námi vytvořilo příjemné, ačkoli poněkud odtažité porozumění. Ve srovnání s Georgem a jeho žoviálními uvolněnými způsoby byl Peter daleko formálnější. Avšak lehkost, s níž se bavil o nových poznatcích veterinární medicíny, a naše denní debaty o klinické praxi mi bohatě vynahradily nedostatek přátelského škádlení. Jeli jsme za poníkem, který přestal žrát. Peter ho vyšetřoval už předtím a měl podezření na lymfosarkom, rakovinu bílých krvinek. Jeho majitelé odmítli další vyšetření a léčbu, ale také přítomnost při této poslední návštěvě. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se ten poník jmenuje. Peter mi to před pár kilometry říkal, ale nedokázala jsem to uchovat v mysli. V myšlenkách jsem se zoufale upínala k vědeckým a klinickým aspektům této návštěvy. Přesto jsem chtěla znát jméno toho poníka, abych ho mohla zašeptat ve chvíli, kdy budu stát u něho. Ještě 15

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 15

21.3.2019 9:53:22

Suzy Fincham-Grayová

víc jsem ale toužila být klidná a vyrovnaná. Nemohla jsem se odhodlat se na to jméno zeptat. * Mé dětství bylo plné především imaginárních zvířátek. Ačkoli jsem se snažila přesvědčit rodiče, že pes je základní člen rodiny, musela jsem se spokojit s plyšovými zvířátky a kufříky na kolečkách. Na jedné rodinné dovolené v odlehlém deštivém koutě Walesu jsem dokonce adoptovala kámen pokreslený jako zvířátko, udělala jsem mu obojek a vodítko z červeného provázku. Rodiče nadšení pro nového mazlíčka nesdíleli, musela jsem ho tam na konci dovolené nechat. Mé pejskařské ambice mohly uspokojit jen tatínkovy historky o štěněti, které měl v dětství. Jmenovalo se Patch. Patch byla černobílá border kolie se zálibou dostávat se do potíží, takže vyprávění se týkala situací, kdy pes překousal elektrické kabely, vyskočil za jízdy z okénka auta nebo povečeřel něco na hromadě kompostu. Ty příběhy se staly součástí rodinné tradice. Patch zemřel věkem, když byl tatínek v pubertě, ale i o desítky let později se zdálo, jako by měl každou chvíli vběhnout do místnosti. Tatínek měl slabost pro psy, co se dokážu rozpomenout, a chtěla jsem být jako on. Dokonce do té míry, že jsem si přála mít jeho výrazné srostlé obočí. Maminka byla učitelka, to pro mě nepředstavovalo žádnou záhadu, do školy jsem chodila denně a přesně věděla, co učitel 16

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 16

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň

dělá. Tatínek byl mikrobiolog ve veterinární laboratoři. A protože se nemusel vyčerpávat péčí o dvě holčičky, jídlo, oblečení a čistotu, on byl ten z rodičů, který kromě práce na plný úvazek mě naučil jezdit na kole, vyprávět vtipy, dívat se do mikroskopu a pochopit, co znamená ve fotbale ofsajd. Byl také nadšený amatérský fotograf a nějakou dobu jsme měli na půdě nejen model železnice v dokonalém měřítku, u něhož trávil hodiny vymýšlením, malováním a sestavováním, ale také červeně osvětlenou záhadu jménem temná komora. Jakmile jsem byla dost stará, abych se mohla bezpečně pohybovat kolem mělkých táců s alchymistickými tekutinami, nadšeně jsem postávala v tom malém prostoru a sledovala, jak se na původně bílém papíře objevují obrázky. Mezi nimi byla jedna fotografie, již tatínek pořídil v laboratoři a která představovala můj vstup do světa vědy. Byla na ní laboratorní výlevka se zbytky látek, které se používaly na barvení mikroskopických vzorků. Vzpomínám si na nadšení, když jsem tu fotografii viděla, na zašedlý, kdysi bílý dřez, prolínající se modré, fialové a růžové skvrny kolem odtoku, které se slévaly do spirály. Fascinovalo mě to a už jsem byla chycena. Bylo to vizuální zpodobnění dnů, které tatínek trávil kultivací mikroskopických organismů v miskách s agarem nebo v lahvích s živným roztokem, byl to způsob vědeckého života, jehož jsem toužila být součástí. Když mi bylo čtrnáct let, mé zájmy vykrystalizovaly v odhodlání věnovat se veterinární medicíně. Záhady 17

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 17

21.3.2019 9:53:22

Suzy Fincham-Grayová

břišních dutin odhalených skalpelem, tajemství kostí, která se objevují na rentgenu, to všechno mě lákalo. Uchvátila mě fyziologie i nemoci, způsob, jak tělo funguje, jak se může poškodit a znovu dát do pořádku. Neinspirovali mě rodinní mazlíčci, které odvážný veterinář vytrhl ze spárů smrti, ten můj pomalovaný kámen byl opravdu neochvějně odolný. Nemohla jsem vyprávět srdceryvné příběhy o tom, jak jsem krmila ptáčata a zachránila je před jistou smrtí. Moje motivace vycházela z fotografie špinavé výlevky a zájmu o to, co se dá objevit za odtokem. Přes nezvyklý podnět má touha stát se veterinářkou však tak výjimečná nebyla. Venkovské, velice anglické ztvárnění veterinární medicíny v seriálu BBC Všechny malé a velké bytosti, který vycházel z knížek Jamese Herriota, přivádělo k úvahám o stejné životní cestě každý nedělní večer miliony dalších. Děj se odehrával ve čtyřicátých a padesátých letech ve fiktivní vesnici v severním Yorkshiru. Venkov byl rozlehlý a neposkvrněný, hrdinové – James a mladší Tristan Farnon – byli úchvatní a stateční. Ta vesnice představovala nádherné místo s malými úhlednými kamennými domečky s dokonale udržovanými zahradami a hospodou, kde muži popíjeli svůj půllitr místního piva, zatímco manželky usrkávaly čaj na faře. Herriotův veterinář žil uprostřed nádherné zemědělské komunity, jezdil od farmy k farmě rodit telata, postarat se o kulhající koně a občas ho zavolala bohatá majitelka rozlehlého sídla ke svému obtloustlému pekingskému 18

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 18

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň

palácovému psíku. Ženy byly manželkami a asistentkami, veterinární medicína byla v Herriotově době ovládána muži, tato profese se soustředila především na velká zvířata. Koneckonců, jen o pár desítek let dřív, v roce 1922, byla Aleen Custové, první britské veterinářce, povolena praxe, ačkoli studia dokončila o dvacet let dřív. Nicméně situace se obrátila a uprostřed devadesátých let, když jsem veterinární medicínu začala studovat já, tvořily dvě třetiny spolužáků dívky. Přes tento obrat jsem se na praxi setkávala především s veterináři, vy učující i lékaři z univerzitní kliniky byli také muži. Když jsem jezdila s Peterem na návštěvy farem, představil mě jako veterinářku, ale často to budilo skepsi a nepokryté projevy sexismu. Peter a George naštěstí takovými předsudky netrpěli a já zoufale toužila dokázat, že zvládnu i mužskou profesi, zvlášť když přišla chvíle přiložit koni k hlavě pistoli a stisknout spoušť. Když jsem začala praktikovat u Petera, bylo to o prázdninách před posledním rokem studia, neměla jsem se zabíjením zvířat žádnou zkušenost. Postávala jsem sice v uctivé vzdálenosti od psů a koček, které bylo nutné uspat, pasivně jsem vnímala jejich poslední vydechnutí, ale raději jsem si nechtěla příliš zblízka prohlížet tento aspekt své budoucí kariéry. Věděla jsem, že je to něco, čemu se nevyhnu, budu to muset zvládnout, slyšela jsem veterináře říkat, že to bylo pro spícího mazlíčka to nejlepší rozhodnutí. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že vlastní rukou ukončím život nemocného koně. Natolik 19

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 19

21.3.2019 9:53:22

Suzy Fincham-Grayová

jsem se zabrala do studia faktické, vědecké povahy nemocí, že jsem téměř neměla čas zvažovat praktickou znalost u svých pacientů. Puberťačku, která postávala v koutě ordinace, oddělovaly od studentky, která stála na tom poli, čtyři roky studia veterinární medicíny. Když jsem přijela do Londýna studovat, bylo mi devatenáct. Bydlela jsem na Commonwealth Hall, velké koleji, kde byli ubytovaní studenti několika fakult. Jeli jsme s tatínkem tři hodiny z Herefordu směrem na východ do Londýna. Když se výhled z okénka změnil z krajiny mého dětství na monotónní šeď dálnice, moje nadšení se změnilo v obavy a napadlo mě, jestli tátu nepožádat, aby auto otočil. Místo toho jsem si ale stěžovala na jeho hudební vkus a dohadovali jsme se, jakou kazetu si pustíme. Když jsme nacpali obsah kufru a zadního sedadla do skříně v mém pokoji, došlo mi, že kvůli knedlíku, který mi svíral krk, nebude jednoduché se s tatínkem rozloučit. Zběžně jsem si prohlédla místo, které bude příští rok mým domovem, ale náladu mi to moc nezvedlo – postel s kolejním povlečením a tenkou dekou se žmolky, radiátor, z něhož se olupovalo několik vrstev nátěru, malý šatník, který byl cítit oblečením cizích lidí, stůl z imitace dřeva s popraskanou deskou a otlučenými rohy, který byl nacpaný v koutě, malé umyvadlo, o němž bych si ráda myslela, že se používalo jen na mytí obličeje a rukou. Tatínek postával nervózně na jediném místě v pokoji, kde nestály kufry nebo krabice. 20

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 20

21.3.2019 9:53:22

Peter a kůň

„Tak, máš všechno?“ zeptal se. „Myslím, že ano,“ odpověděla jsem a nedokázala se mu podívat do očí. Věděla jsem, že má tázavě povytažené obočí. „Asi bych měl vyrazit, než provoz zhoustne.“ „Dobře.“ Zarazila jsem se. „Mám jít s tebou k autu?“ „Ne, to není potřeba, zabydluj se tady.“ „Dobře.“ Drobná úleva, že nemusím doprovodit tatínka k autu a potom se se slzami v očích vracet zpátky, byla vzápětí přehlušena, když jsem si uvědomila, že to je rozloučení. „Zavolej, ať víme, jak se ti daří,“ řekl. „Samozřejmě.“ „Mám tě rád.“ „Já tebe taky,“ špitla jsem. A byl pryč. Seděla jsem na posteli a poslouchala vzrušené hovory ostatních přicházejících studentů a seznamovala jsem se s nimi. Na střední škole jsem mezi ostatní nikdy úplně nezapadla, kvůli touze dobře studovat a respektovat pravidla mě všichni vnímali jako šprta. Neměla jsem čas na večírky, cigarety za přístřeškem pro kola nebo randění, což bylo jedno, protože mě stejně nikdo nikam nezval. I mimoškolní aktivity byly klidné – hrála jsem v orchestru na flétnu, zpívala ve školním sboru a soutěžila v plaveckém týmu. A vzhledem k odhodlání dostat se na veterinu bylo celkem snadné nevnímat šepot a pohledy v šatně po tělocviku. 21

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 21

21.3.2019 9:53:23

Suzy Fincham-Grayová MÍ PACIENTI A DALŠÍ ZVÍŘATA Z anglického originálu My Patients and Other Animals, vydaného nakladatelstvím Spiegel & Grau, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC v New Yorku v roce 2018 přeložila Ivana Nuhlíčková Obálku zhotovila Jana Šťastná Redigovala Květuše Hrachová Jazyková revize Kateřina Komárková Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 376 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 557. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz

Mi pacienti a dalsi zvirata.indd 376

10.4.2019 8:59:01