0041084

Modrooky chlapec_001 az 003_Sestava 1 8/7/17 9:59 AM StrĂĄnka 3

ModrookĂ˝ chlapec

BLUE Copyright © 2016 by Danielle Steel All rights reserved Translation © 2017 by Drahomíra Michnová ISBN 978-80-249-3900-1

Modrooky_chlapec.indd 2

8.4.2019 11:16:51

1 Cesta džípem z malé vesnice nedaleko Lueny do

Malanje v jihozápadní Africe a pak vlakem do hlavního města Luandy trvala sedm hodin. Jízda z Lueny byla dlouhá a náročná, protože na trase se nacházely nevybuchlé miny, což vyžadovalo dávat při řízení mimořádný pozor a být neustále ve střehu. Po čtyřiceti letech konfliktu a občanské války byla tato země i nadále zpustošená a potřebovala veškerou možnou pomoc zvenčí, a právě proto tu byla i Ginny Carterová, kterou sem vyslala humanitární organizace SOS Human Rights. Šlo o soukromou nadaci se sídlem v New Yorku, která delegovala humanitární pracovníky do celého světa. Organizace ji posílala na různá místa a pověřovala ji úkoly, jejichž splnění obvykle vyžadovalo dva až tři měsíce, občas i delší dobu. Ginny byla členkou pomocného týmu, jezdila tam, kde docházelo k porušování nebo nedodržování lidských práv, většinou pomáhala ženám a dětem nebo na problematických místech zajišťovala základní životní potřeby, jako byly potraviny, voda, léky nebo přístřeší. Často měla co do činění se soudními případy, navštěvovala ženy ve vězení, byla ve spojení s advokáty a snažila se, aby se africkým ženám dostalo spravedlnosti. Organizace SOS/HR se o své pracovníky dobře a zodpovědně starala, ale přesto byla jejich práce někdy nebezpečná. Ginny před svým prvním výjezdem do terénu prošla důkladným výcvikem, kde se naučila všemu 3

Modrooky_chlapec.indd 3

11.8.2017 12:30:39

potřebnému, počínaje kopáním struh pro přívod vody a jejím čištěním až po rozsáhlou první pomoc, nicméně to, čeho byla na svých misích svědkem, překonalo všechny její dosavadní představy. Od doby, kdy začala pro organizaci pracovat, se hodně poučila o tom, jak se člověk dokáže krutě chovat ke svým bližním a jaké utrpení zažívají lidé v již existujících zemích třetího světa i v těch nově vznikajících.

Když prošla celní kontrolou na newyorském letišti JFK, měla za sebou už sedmadvacet hodin cesty. Nejdřív letěla z Luandy do Londýna a tam na letišti Heathrow čtyři hodiny čekala na spoj do New Yorku. Na cestu si oblékla džíny, pevné boty do terénu a vojenskou bundu s kapucí. Blond vlasy si nedbale stáhla gumičkou do ohonu a takto vystrojená se probudila chvilku před přistáním v New Yorku. Absolvovala čtyřměsíční pobyt v Africe, kam odletěla v srpnu, a dnem jejího návratu byl dvaadvacátý prosinec. Tentokrát se sice snažila svou cestu rozumně naplánovat, avšak stejně ji v New Yorku čekaly osamělé Vánoce.

Mohla odletět do Los Angeles a strávit je s otcem a sestrou, ale to by bylo ještě horší. Z L. A. se odstěhovala už skoro před třemi lety a do města, kde vyrůstala, se vůbec netoužila vrátit. Od svého odchodu žila kočovným životem, jak ho nazývala vzhledem k povaze své práce. Milovala ji, a právě proto, že ji naprosto pohlcovala, neměla většinou čas přemýšlet o vlastním životě a o tom, že žije a pracuje v zemích, o nichž by se jí dřív nesnilo ani v těch nejdivočejších snech.

Pomáhala porodním asistentkám přivádět na svět děti nebo rodičce pomohla sama, když nikdo jiný nebyl po ruce. Držela v náručí umírající děti a utěšovala jejich matky, starala se o sirotky v utečeneckých táborech.

4

Modrooky_chlapec.indd 4

11.8.2017 12:30:39

Navštívila válkou zničené oblasti, prožila dvě místní povstání a revoluci a byla svědkem utrpení, chudoby a devastace, s nimiž by se jinak ve svém životě vůbec nesetkala. To jí dalo možnost podívat se na všechno ostatní z reálného pohledu. Organizace SOS/HR byla Ginny vděčná za ochotu, s jakou odjížděla na některá z nejhorších míst, v nichž organizace působila, a nevadilo jí, že jsou to oblasti zpustošené nebo nebezpečné, kde panují drsné podmínky. Čím drsnější podmínky a práce, tím víc se jí to líbilo.

Na nebezpečí, které jí hrozilo, vůbec nemyslela. Jednou doslova zmizela na tři týdny v Afghánistánu a její organizace se domnívala, že ji tam zabili. Stejně tak i její rodina v Los Angeles, ale ona se vrátila do tábora, zesláblá a nemocná, ujala se jí jedna z místních rodin, která ji ošetřovala během vysoké horečky. Vypadalo to, že vždycky s radostí vítá ty nejtěžší úkoly, jež jí organizace dokázala nabídnout. A oni se pokaždé mohli spolehnout, že se do nich zakousne a splní je. Takto se dostala do Afghánistánu, do několika oblastí Afriky a do Pákistánu. Její zprávy byly přesné, zasvěcené a užitečné, dvakrát uspořádala prezentaci v Úřadu nejvyššího komisaře pro lidská práva v OSN a jednou pro nejvyššího komisaře pro lidská práva v Ženevě.

Její popis situace ve zkoušených zemích byl působivý, nepostrádal jímavost a patos při líčení životních podmínek těch, kterým pomáhala.

Když přistála v New Yorku, byla vyřízená a utahaná. Velice nerada nechala ženy a děti, o které se starala, v uprchlickém táboře v angolské Lueně. Humanitární pracovníci se je snažili přestěhovat, ovšem ve splnění tohoto úkolu jim bránila červená páska, která zakazovala vstup do určitých oblastí. Ginny by tam 5

Modrooky_chlapec.indd 5

11.8.2017 12:30:39

ráda zůstala dalších šest měsíců nebo rok. Tříměsíční pobyt, který organizace umožňovala, jí vždycky připadal příliš krátký. Pracovníci se tak akorát stačili seznámit s podmínkami dané oblasti, ale zároveň o nich měli přesně informovat a snažit se je změnit. Dělali během té doby, co mohli, nicméně bylo to jako přelévat oceán náprstkem. Na světě bylo tolik lidí, kteří tak zoufale potřebovali pomoc, tolik žen a dětí, které žily v otřesných podmínkách.

A přesto Ginny dokázala v tom, co dělala, nacházet i radost a nemohla se dočkat, až zase odjede za dalším úkolem. V New Yorku chtěla strávit co nejkratší dobu a vánočních svátků se úplně hrozila. Raději by místo toho do úmoru pracovala někde, kde Vánoce neexistují, jako teď neexistovaly pro ni. Považovala za zpropadenou smůlu, že se ocitla v New Yorku právě pár dnů před svátky, znamenaly pro ni nejhorší období roku.

Přála si jediné: zalézt do svého bytu a prospat je, probudit se až po nich. Představa Vánoc v ní vyvolávala pouze bolest.

Neměla nic k proclení kromě několika malých dřevěných figurek, které jí vyřezaly děti z uprchlického tábora. Jejími poklady teď byly vzpomínky, jež si nosila všude s sebou, vzpomínky na lidi, s nimiž se na cestách setkala. O žádné hmotné vlastnictví zájem neměla a všechno, co si brala na cesty, se vešlo do jednoho malého odřeného kufříku a batohu. Při své práci neměla čas zhlížet se v zrcadle, navíc jí jistá neupravenost vůbec nevadila. Největším přepychem a potěšením pro ni bývala horká sprcha, když si ji mohla dopřát; jinak se spokojila se studenou a s mýdlem, které si vozila s sebou. Džíny, mikiny a trička mívala čistě vyprané, ale nežehlila je. Vždyť bylo už dost na tom, že měla co 6

Modrooky_chlapec.indd 6

11.8.2017 12:30:39

na sebe; mnozí z těch, o něž se starala, na tom tak dobře nebyli, takže často své oblečení rozdávala potřebným. Šaty, lodičky na vysokém podpatku a líčidla nosila během posledních tří let jen na občasné návštěvy senátu, kde vždycky plamenně hovořila. A na prezentace v OSN nebo v Úřadu pro lidská práva si brávala staré černé kalhoty, svetr a boty s rovnou podrážkou.

Považovala za důležité jen to, co měla komu sdělit, zprávy, které náležité instituce měly slyšet, svědectví o zvěrstvech, jichž byla svědkem při své každodenní práci. Týrání žen a dětí na různých místech světa a zločiny na nich páchané prožívala z první ruky. Kdykoli přijela domů, musela o nich na patřičných místech mluvit, byl to dluh, který vůči obětem násilí měla. Její slova měla vždycky velkou váhu, dokázala je volit tak dobře, že se její posluchači neubránili slzám.

Vyšla z terminálu a zhluboka se nadechla studeného nočního vzduchu. Mlčky pozorovala svýma tmavomodrýma očima podobnýma vodě nějakého jezera okolní cestující, kteří přiletěli na svátky, spěchali k autobusům nebo taxíkům či se vítali s příbuznými před terminálem. Její oči byly skoro černé. Ve tváři měla vážný výraz, chvíli zvažovala, jestli má na cestu do města použít kyvadlovou dopravu, nebo si vzít taxík. Byla k smrti unavená a celé tělo ji bolelo po dlouhých hodinách cesty druhou třídou, kdy chvílemi upadala ve stísněném prostoru letadla do neklidného spánku. Po vší té bídě, kterou při své práci viděla, nechtěla utrácet peníze za osobní pohodlí, ale nakonec se rozhodla, že si ho přece jenom trošku dopřeje. Došla tedy na chodník a mávla na taxík, který se otočil a rychle k ní přijel.

Otevřela zadní dvířka a vhodila na sedadlo tašku a batoh, nastoupila a zabouchla, mladý Pákistánec za 7

Modrooky_chlapec.indd 7

11.8.2017 12:30:39

volantem se jí mezitím zeptal, kam ji má zavézt. Všimla si jeho jména na průkaze připevněném na přepážce.

Uvedla svou adresu a vůz okamžitě vyrazil, kličkoval mezi ostatními auty před letištěm a zamířil k dálnici. Bylo zvláštní ocitnout se zase v civilizaci po čtyřech měsících prožitých v naprosté pustině. Vždycky to tak cítila, když se vrátila domů, a než si na to stačila zvyknout, už zase někam odjížděla. Pokaždé organizaci žádala, aby jí rychle přidělili novou práci, a oni většinou vyhověli. Byla jednou z jejich nejcennějších terénních pracovníků – jak pro svou ochotu, tak pro zkušenosti získané za téměř tři roky praxe. „Z které části Pákistánu jste?“ zeptala se, když se zařadili do proudu aut směřujících k městu. Usmál se na ni do zpětného zrcátka. Byl mladý a očividně ho potěšilo, že uhodla, odkud pochází. „Jak jste poznala, že jsem odtamtud?“ podivil se a ona mu úsměv oplatila. „Byla jsem tam před rokem.“ Pak uhodla, z které je oblasti, a mladík žasl. Jen hrstka Američanů věděla aspoň něco málo o jeho vlasti. „Strávila jsem tři měsíce v Balúčistánu.“ „Co jste tam dělala?“ Skutečně ho to zajímalo, navíc šňůra aut mezitím zpomalila, takže je čekala dlouhá a pomalá jízda do města, protože provoz byl v předsvátečním čase dost hustý. Mluvila s ním, aby neusnula.

Připadal jí bližší než lidé, které potkávala v New Yorku.

To spíš oni na ni teď působili jako cizinci. „Pracovala jsem tam,“ odpověděla tiše a pohlédla z okénka na okolní krajinu, kterou měla dobře znát, ale už neznala. Cítila se jako žena bez domova a ten pocit měla už od doby, co opustila L. A. Dnes už chápala, že to byl její poslední skutečný domov, a nakonec byla 8

Modrooky_chlapec.indd 8

11.8.2017 12:30:39

ráda, že to tak je. Už žádný domov nepotřebovala – stačil jí stan nebo nějaký tábor, ve kterém pobývala. „Jste lékařka?“ zeptal se se zájmem. „Ne, pracuju pro jednu organizaci zaměřenou na lidská práva,“ řekla neurčitě a bojovala s únavou, která se jí v teple pohodlného taxíku zmocňovala. Nechtěla usnout dřív, než se vrátí do svého bytu, dá si sprchu a bude moct zalézt do postele. Věděla, že lednička zeje prázdnotou, ale to jí nevadilo, protože jedla v letadle.

Nechtěla večeřet a měla v plánu nakoupit vše potřebné až druhý den.

Pokračovali v jízdě mlčky, pozorovala panoráma blížícího se New Yorku. Bylo nepopiratelně krásné, ale připomínalo jí scénu z nějakého filmu a ne místo, kde žijí skuteční lidé. Lidé, které znala, žili ve starých vojenských barácích, ve sběrných táborech pro uprchlíky a ve stanech, ne v zářících velkoměstech s mrakodrapy a obytnými budovami. S ubíhajícími roky se při každém návratu do New Yorku cítila vzdálenější tomuto životnímu stylu, ale organizace, pro kterou pracovala, sídlila v New Yorku, což bylo důvodem, proč si tu držela byt. Jako nějakou ulitu, do níž si mohla nakrátko jednou za pár měsíců zalézt, byla jako rak poustevník, který potřebuje svůj příbytek. Nevypěstovala si ke svému bytu žádný vztah a nikdy ho nepovažovala za domov. Osobní věci měla stále v krabicích, které se ani nenamáhala vybalit. Když prodala svůj dům v L. A. a odjela odtamtud, její sestra Rebecca jí věci sbalila do krabic a poslala jí je do New Yorku. Ginny ani nevěděla, co v nich je, a bylo jí to jedno.

Než se dostala do bytu, trvalo to něco přes hodinu, odměnila taxikáře tučným spropitným. Znovu se na ni usmál a poděkoval jí. Vylovila z batohu klíče a vystou9

Modrooky_chlapec.indd 9

11.8.2017 12:30:39

pila do mrazivého večerního vzduchu. Jako by mělo každou chvíli začít sněžit. Chvilku zápolila se zámkem, zavazadla položila vedle sebe na chodník. Fasáda už trochu oprýskávala a od nedaleké řeky East River foukal studený vítr. Bydlela kousek od East Endu ve čtvrti osmdesátých ulic a vybrala si tohle místo proto, že se za teplejšího počasí ráda procházela kolem řeky a pozorovala plující lodě. Po všech těch letech, kdy obývala rodinný dům v L. A., jí bylo milejší bydlet v bytě, protože jí nepřipadal tak osobní a tolik ji nedusil.

Vešla do budovy a stiskla tlačítko výtahu do šestého poschodí. Všechno v domě vyvolávalo skličující dojem.

Všimla si, že si někteří sousedé ozdobili dveře vánočními věnci. Sama už na vánoční výzdobu nedbala, navíc to byly teprve její druhé Vánoce v New Yorku. Na světě existovalo tolik jiných a důležitějších věcí, než bylo nějaké zdobení stromečku nebo věšení věnců na dveře.

Nemohla se dočkat, až zajde do kanceláře, ale věděla, že tam bude několik následujících dní zavřeno. Měla tedy v plánu trochu číst, pracovat na svém hlášení, shrnout svou poslední misi a dohnat zameškaný spánek.

Sepsání hlášení ji zaměstná celý příští týden a jediné, co musí udělat, je předstírat, že nejsou svátky.

Když vešla do bytu, rozsvítila a viděla, že se nic nezměnilo. Proleželý starý gauč, který koupila v bazaru v Brooklynu, vypadal stejně ošuntěle jako vždycky.

V jiném bazaru si také pořídila hodně opotřebované polohovací křeslo a pak zjistila, že je to nejpohodlnější kus nábytku, který kdy měla. Často v něm při čtení usnula. Naproti gauči stálo další velké křeslo pro případ, že by měla hosta, což se nestávalo. Ale kdyby k tomu přece jen došlo, byla připravená. Konferenčním stolkem byl starý kovový kufr polepený samolep10

Modrooky_chlapec.indd 10

11.8.2017 12:30:39

kami z cest, kterým tehdy doplnila čerstvě zakoupený gauč. Měla tu i malý jídelní stůl a čtyři nesourodé židle, na parapetu stál květináč s uschlou kytkou, již chtěla v červenci vyhodit, pak na to zapomněla a mezitím se z ní stala součást výzdoby. Uklízečka, která se jí starala o byt, se ji neodvážila odstranit. Měla několik starých lamp, které zalévaly pokoj teplým světlem, a televizi, ale tu skoro nikdy nezapínala. Zprávy raději četla na internetu. Zařízení ložnice sestávalo z postele, prádelníku pořízeného také v bazaru a jedné židle. Stěny byly holé. Nebylo tu útulno, jak by mělo ve správném domově být, ale měla kde přespat a kam uložit oblečení. A držela si uklízečku, která sem, když byla Ginny na cestách, docházela jednou za měsíc, a jednou týdně, když byla doma.

Odložila kufřík a batoh v ložnici, vrátila se do obýváku a posadila se na gauč, jenž byl i přes svůj vzhled pohodlný. Opřela si hlavu a přemýšlela o tom, z jaké dálky se během posledních osmadvaceti hodin vrátila.

Měla pocit, jako by přicestovala z jiné planety zpátky na Zemi. Z myšlenek ji vytrhlo zvonění mobilu.

Neměla tušení, kdo by to mohl být, protože kancelář SOS/HR byla zavřená, navíc hodiny už ukazovaly deset. Vylovila telefon z kapsy bundy a vzala hovor.

Mobil si zapnula už při celní kontrole, ale nechtělo se jí nikomu volat. „Tak jsi doma! Nebo ještě na cestě?“ ozval se veselý hlas. Byla to její sestra Rebecca, jež volala z L. A. „Právě jsem dorazila domů,“ odpověděla Ginny s úsměvem. Pravidelně si posílaly esemesky, ale nemluvily spolu už měsíc. Ginny zapomněla, že sestře říkala, kdy se vrátí. „Musíš být zdrchaná,“ pokračovala Becky soucit11

Modrooky_chlapec.indd 11

11.8.2017 12:30:39

ným tónem. Byla duchem rodiny a starší sestrou, na kterou se Ginny mohla celý život absolutně spolehnout, i když se teď už tři roky neviděly. Ale telefonovaly si, posílaly si e-maily, když to šlo, anebo aspoň esemesky, takže byly v neustálém kontaktu. Becky bylo nedávno čtyřicet, o čtyři roky víc než Ginny. Vdaná matka tří dětí žila v Pasadeně, před dvěma roky k sobě vzala i starého tatínka, u kterého se pomalu, ale plynule rozvíjela Alzheimerova choroba. Už nemohl bydlet sám, ovšem žádná z dcer ho nechtěla umístit někam do ústavu. Matka jim zemřela před deseti lety. Otci bylo dvaasedmdesát, nicméně Becky se vyjádřila, že od počátku nemoci zestárnul o deset let. Dřív pracoval v bance, po manželčině smrti však odešel do penze. Úplně ztratil chuť k životu. „Máš pravdu, jsem unavená,“ přiznala Ginny, „a velice nerada se vracím domů v tuhle roční dobu. Doufala jsem, že se vrátím dřív a o Vánocích už budu zase pryč, ale vystřídali mě pozdě,“ vysvětlila, zavřela oči a snažila se neusnout, zatímco sestra mluvila. „Doufám, že mě zase brzy někam pošlou, ale zatím nic nevím.“ Pomyšlení, že nepobude v New Yorku dlouho, jí působilo radost. Nebylo to kvůli bytu, který ji deprimoval, ale vadilo jí, že nemá mezi jednotlivými výjezdy co dělat a být v New Yorku někomu užitečná.

Přála si jediné: co nejdřív zase odjet. „Tak si aspoň trochu odpočiň. Vždyť ses právě vrátila. A co kdybys přiletěla na návštěvu, než tě zase někam pošlou?“ Už Ginny zvala k sobě na svátky dřív, jenže ta odmítla, stejně jako loni i předloni. „Jo,“ odpověděla neurčitě, stáhla si gumičku z vlasů a po zádech se jí rozlila zlatá záplava. Byla mnohem hezčí, než si vůbec uvědomovala, ale nezáleželo jí na 12

Modrooky_chlapec.indd 12

11.8.2017 12:30:39

tom. Bylo jí jedno, jak vypadá, i když dřív jí na vzhledu záleželo, ale to bylo v době dávno minulé, která přestala existovat před třemi roky. „Měla bys přijet, dokud to tátovi ještě trochu myslí,“ připomněla jí Becky. Ginny otce dlouho neviděla, nepozorovala, jak pomalu, ale soustavně chátrá, a neuvědomovala si, jak se ten proces během pár posledních měsíců zhoršil. „Nedávno zabloudil o dvě ulice od našeho domu – přivedl ho soused. Nepamatoval si, kde bydlí. Děti se ho snaží hlídat, ale často zapomenou a zkrátka ho nemůžeme mít pořád na očích.“ Becky po narození druhého dítěte přestala chodit do práce.

Předtím rozvíjela slibnou kariéru v jednom oddělení pro styk s veřejností, ale vzdala se jí, aby se mohla věnovat dětem. Ginny nedokázala říct, jestli to bylo správné rozhodnutí, ale sestra nikdy nedala najevo, že by toho nějak litovala. Její syn a dvě dcery teď byli v pubertě a měla s nimi plno starostí, teď ještě přibyla starost o otce. Manžel Alan jí vždycky hodně pomáhal.

Byl inženýrem v oblasti elektroniky a dokázal rodinu velice dobře zajistit. „Neměly bychom tátovi sehnat nějakou ošetřovatelku, abys s ním neměla tolik práce?“ navrhla Ginny a v hlase jí zněla starost. „To by nepřijal ani za nic. Chce si připadat soběstačný. Už ho ani nenechávám venčit psa – dvakrát ho ztratil. Jeho stav se asi bude hodně zhoršovat, léky nezabírají tak jako dřív.“ Lékaři je už od počátku varovali, že to tak bude: prášky ten zhoubný proces zpomalí jen na čas a pak už nebudou moct nic dělat. Ginny se na to snažila nemyslet, což jí nedalo moc práce, když byla tak daleko. Becky však měla otce denně na očích a Ginny se cítila provinile, i když vždycky 13

Modrooky_chlapec.indd 13

11.8.2017 12:30:39

při rozhovoru s Becky projevovala s její situací účast.

Ale do L. A. se vrátit nemohla. Zabilo by ji to, kdyby se tam nastěhovala zpátky. Od svého odchodu tam nezavítala ani na návštěvu a Becky to brala s úžasným pochopením, i když si musela poradit s otcem sama.

Jen chtěla, aby se na něj Ginny přijela podívat dřív, než bude pozdě. V tomto směru na sestru naléhala a zároveň si dávala pozor, aby tím v Ginny nevyvolávala pocit viny nebo ji nestrašila. Jenže vyhlídky na vývoj otcova stavu byly špatné, nemoc postupovala rychle a Becky viděla změny k horšímu denně, hlavně během posledního roku. „Já přijedu,“ slíbila Ginny a myslela to vážně, obě však věděly, že to nebude dřív než po další misi. „A co ty? Všechno v pořádku?“ zajímala se Ginny. V pozadí slyšela hlasy dětí – Becky neměla za celý den ani chvilku pro sebe. „Já se mám dobře. To víš, předvánoční blázinec, děti nejsou ve škole, tak je jich plný dům. Chtěli jsme s nimi jet na lyže, ale nemůžu tu tátu nechat samotného, tak holky jedou s kamarádkami a Charlie má novou přítelkyni, od níž se nemůže odtrhnout, tak se úplně třepal, abychom nikam nejeli. Navíc si teď musí podat přihlášky na vysokou, takže po něm budu celé prázdniny šlapat.“ Pomyšlení, že synovec už končí střední školu, Ginny vytrhlo z letargie. Uvědomila si, jak čas letí. „To je neuvěřitelné.“ „No to je. Margie bude v lednu šestnáct a Lizzie za chvíli třináct. Sama si říkám, jak to všechno rychle uteklo a já si toho v tom věčném frmolu ani nevšimla.

Vždyť v červnu s Alanem slavíme dvacetileté výročí svatby. To je hrůza, že?“ Ginny přikývla a zamyslela se nad tím. Pamatovala si jejich svatbu, jako by to bylo 14

Modrooky_chlapec.indd 14

11.8.2017 12:30:39

teprve včera. Jak šla sestře ve svých šestnácti letech za družičku. „To jo. Nemůžu uvěřit, že ti je čtyřicet a mně třicet šest. Vždyť nedávno ti bylo čtrnáct a nosila jsi rovnátka, mně bylo deset.“ Obě se při té vzpomínce zasmály.

Pak se vrátil z práce Alan a Becky prohlásila, že už musí končit. „Půjdu mu uklohnit nějakou připálenou večeři.

Některé věci se nemění, pořád jsem špatná kuchařka.

Naštěstí jdeme na štědrovečerní večeři k Alanově matce. Další krůtu bych už nezvládla. Na Den díkůvzdání mě to málem odrovnalo.“ Becky a její rodina byli typičtí Američani a všechno, čím Ginny nikdy nebyla.

Becky vždycky dělala to, co se od ní očekávalo. Provdala se za kluka, s nímž chodila už na střední škole, svatbu měli ještě v době vysokoškolských studií. Když odpromovali, koupili si s pomocí rodičů rodinný dům v Pasadeně. Měli tři báječné děti a z Becky se stala vzorná máma. Byla předsedkyní školní rady rodičů a učitelů, chodila se svým synem do skauta, vozila děvčata do kroužků, pomáhala všem s domácími úkoly a přípravou do školy, vytvářela krásný domov a Alanovi byla skvělou manželkou. Měli spořádané manželství a Becky se teď ještě starala o otce, zatímco Ginny cestovala po světě a v oblastech zmítaných válkou či na zpustošených místech se snažila vyléčit rány světa.

Rozdíl mezi oběma sestrami byl výraznější než kdy předtím, přesto se vzájemně respektovaly a milovaly. Becky však těžko chápala cestu, kterou se Ginny v posledních letech vydala. Důvody pro její rozhodnutí znala, ale považovala její rozhodnutí za příliš extrémní reakci, Alan s ní v tom souhlasil. Oba doufali, že se Ginny vrátí domů a usadí se, že zase začne žít nor15

Modrooky_chlapec.indd 15

11.8.2017 12:30:39

málně. Mysleli si, že i po tom, co se stalo, už nadešel ten pravý čas, aby to udělala, než se z ní stane podivínka, hodně jiná než všichni ostatní. Becky se bála, že Ginny je na nejlepší cestě se právě někým takovým stát, i když obdivovala, co její sestra dělá. Ale ona i její manžel doufali, že toho cestování a rizik, která dennodenně podstupovala, nechá dřív, než ji někde zabijí.

Becky byla přesvědčená, že se Ginny takhle trestá, ale zároveň si říkala, že co je moc, to je moc. Že jde sice o vznešené poslání, ovšem strávit dva a půl roku na tak neklidném místě, jako je Afghánistán, je přece jen příliš. Ona i Alan si dokázali jen stěží představit, co tam Ginny dělá. Becky to nikdy Ginny neřekla, aby na sestru nějak netlačila, ale opravdu potřebovala pomoct s otcem. Ginny bývala pryč tak často a tak daleko, že všechny problémy a důležitá rozhodnutí zůstaly na Becky. Ginny se odstěhovala dřív, než jejich otec onemocněl, a vzhledem k povaze práce, kterou dělala, nemohla sestře pomáhat. „Zítra ti zavolám,“ slíbila Becky, než zavěsila. Obě věděly, že zítřek bude špatný den. Jako vždy – bylo to totiž výročí dne, kdy se Ginnin život navždy změnil a kdy všechno, co milovala a bylo jí drahé, náhle zmizelo. Byl to den, který by od té doby každý rok přeskočila nebo zaspala, jenže to nešlo. Ležela té noci v posteli s očima dokořán a jako vždycky si pořád dokola v hlavě přehrávala ten film, myslela na to, jak všechno mohlo být jinak, proč se to muselo stát a co měla udělat a neudělala. Avšak ten film vždycky skončil stejně. Teď je sama, Mark a Chris jsou mrtví.

Tenkrát, dva dny před Vánocemi, jeli s manželem ke známým na večírek. Měly tam být i děti, protože měl přijít Santa Claus, takže vzali Christophera s sebou.

16

Modrooky_chlapec.indd 16

11.8.2017 12:30:39

Fotografie z toho večírku Ginny nikdy neviděla, protože i Becky krvácelo srdce, když pak pro sestru balila snímky Chrise, jak sedí Santa Clausovi na klíně, a přiložila ještě jeho alba z dob, kdy byl miminko, a také svatební fotografie s Markem. To všechno bylo v krabicích, které Ginny nevybalila, jen je uložila do nepoužívaného druhého pokoje v newyorském bytě. Takže ani nevěděla, co jí Becky poslala jako vzpomínky na ztracený život, zatím se na to nedokázala podívat.

Ginny a Mark bývali zlatý pár, známé tváře televizních obrazovek. Ona pracovala jako reportérka a Mark byl oblíbeným moderátorem pořadů o podnikání a ekonomice. Oba krásní a bláznivě zamilovaní lidé se vzali, když bylo Ginny devětadvacet, měla za sebou několik let úspěšné televizní kariéry a Mark byl už v té době hvězdou. Chris se jim narodil následujícího roku. Bydleli v nádherném domě v Beverly Hills a měli všechno, co si kdy přáli, a jejich manželství a život jim všichni přátelé a známí mohli jen závidět.

Toho večera se tedy vypravili na vánoční párty, Chris seděl vzadu na sedadle ve vánočním oblečku z červeného sametu s kostkovaným motýlkem na krku.

Byly mu tři roky a nemohl se dočkat, až si ho Santa Claus posadí na klín. Ginny na něj dávala pozor a Mark si mezitím zašel s ostatními muži k baru na skleničku vína. Měl za sebou náročný den, ale i Ginny si dopřála kapku alkoholu. Ostatně většina rodičů postávala kolem se skleničkou v ruce a všichni byli v dobré předsváteční náladě. Nikdo se neopil a i Mark Ginny připadal v pohodě, když pak odjížděli domů, aby dali Chrise včas spát. Pak si říkala snad tisíckrát, že jí Mark připadal úplně střízlivý, jako by jí tohle ujišťování bylo něco platné a mohlo věci změnit, jenže 17

Modrooky_chlapec.indd 17

11.8.2017 12:30:40

nezměnilo. Pitva prokázala, že měl v krvi víc alkoholu, než byl povolený limit, ne o moc, ale stačilo to k tomu, aby to ovlivnilo jeho reflexy a zpomalilo reakce. Zjevně vypil víc než jednu skleničku, zatímco ona hlídala Chrise a bavila se s ostatními matkami. Věděla, jak je Mark zodpovědný, a byla si jistá, že byl přesvědčený, že moc nevypil, protože jinak by ji požádal, aby řídila ona, nebo by zavolal taxi.

Domů jeli po dálnici, pak začalo pršet a Mark vjel do protisměru, kde se čelně srazili s kamionem, který úplně rozdrtil jejich auto. Mark a Chris byli na místě mrtví. Ginny strávila měsíc v nemocnici se zlomeným krčním obratlem a oběma rukama. Museli ji z vozu vystříhat. Becky přijela do nemocnice hned, když jí to zavolali, ale Ginny ještě neřekli, co se Markovi a Chrisovi stalo. Dozvěděla se to od sestry až následujícího dne. Tak během pouhého okamžiku skončily celkem tři životy, protože Ginny jako by zemřela s nimi. Po pobytu v nemocnici se už do svého domu nikdy nevrátila a požádala Becky, aby jí pomohla všeho se zbavit, až na těch pár věcí, které jí sestra zabalila na památku a později poslala do New Yorku.

Než se Ginny zahojil zlomený obratel, zůstala u Becky. Měla neuvěřitelné štěstí, protože zlomenina byla dost vysoko, takže Ginny neochrnula, jen musela nosit šest měsíců krční límec. Zanechala práce v televizi, vyhýbala se všem přátelům a nedokázala se s kýmkoli vidět. Byla přesvědčená, že Marka a Chrise zabila, když nechala manžela toho večera řídit, že to všechno byla její vina. Tenkrát předpokládala, že oba měli jen po jedné skleničce vína, protože Mark málokdy pil víc, ona zase nerada řídila na dálnici v noci. Tehdy ji nenapadlo, aby se ho zeptala, kolik alkoholu vypil, protože 18

Modrooky_chlapec.indd 18

11.8.2017 12:30:40

se jí zdál úplně střízlivý. Kdyby se ho zeptala, vyčítala si později, mohla řídit ona a Mark s Chrisem by možná byli naživu. Becky věděla, že si to sestra nikdy neodpustí, i kdyby jí to všichni sebevíc vymlouvali.

A že nic nezmění skutečnost, že Ginnin manžel a tříletý syn jsou mrtví.

V dubnu se Ginny přestěhovala do New Yorku a ani nikomu nezavolala, aby se rozloučila. Asi měsíc si hledala práci v nějaké organizaci zaměřené na boj za lidská práva. Přála si jediné: dostat se co nejdál od svého bývalého života. Becky to nikdy nevyslovila, ale byla přesvědčená, že si Ginny přeje zemřít a že se o to snaží tím, že se pouští do takových nebezpečných akcí, alespoň pokud šlo o první rok této práce. Becky pukalo srdce z toho, že věděla, jak Ginny je a že jí nikdo nemůže pomoct. Nezbývalo jí než doufat, že čas trochu zhojí Ginniny rány a že sestra nakonec s tím vším, co se stalo, přece jen dokáže nějak dál žít. S tím, že najednou už není manželka a matka, že ztratila dva lidi, které na světě nejvíc milovala. A že se vzdala kariéry, kterou tak těžce budovala. Ginny byla výborná reportérka a v televizi si vedla dobře. Její život býval šťastný, úspěšný, zcela naplněný, jenže pak se přes noc změnil v noční můru. Ginny o tom nikdy nemluvila, ale její sestra věděla a dokázala vycítit, jak je to pro ni hrozné.

Právě proto Becky na Ginny nenaléhala, aby jí pomohla starat se o otce. Ginny toho už tak měla dost, když se musela vyrovnávat s takovou tragickou ztrátou. Becky neměla to srdce, aby ji péčí o otce zatěžovala ještě víc, a Ginny místo toho jezdila po světě a riskovala život.

Ale jednoho dne s tím bude muset přestat a pohlédnout skutečnosti do tváře, i kdyby se od ní pokoušela utéct co nejdál. Ti dva milovaní, které ztratila, se už 19

Modrooky_chlapec.indd 19

11.8.2017 12:30:40

nevrátí. Becky jen doufala, že se sestra do té doby nenechá zabít, a vždycky se jí velice ulevilo, když se dozvěděla, že je Ginny zpátky v New Yorku, třebaže jen na krátký čas. Doma aspoň byla v bezpečí. Pro obě bylo těžké uvěřit, že se neviděly už skoro tři roky, ale čas běžel. Becky měla plno práce se svou rodinou a Ginny stále pobývala v nějaké vzdálené problematické zemi, kde riskovala život a odpykávala své hříchy.

Když Becky dotelefonovala, Alan se k ní sklonil a políbil ji. Připadala mu smutná. Becky byla krásná žena, nicméně nikdy nevypadala tak oslnivě jako její sestra, která už kvůli své práci v televizi měla každý den dokonalý účes a make-up. Ale i bez toho byla Ginny vždycky hezčí než Becky. Předčila krásou svou sestru, jež vedle ní v tomhle směru hrála druhé housle. „Je ti něco?“ zeptal se Alan starostlivě své milované manželky. „Jen jsem právě mluvila s Ginny. Přijela do New Yorku. Zítra je to výročí,“ dodala s výmluvným pohledem a Alan přikývl. „Měla by se přijet podívat na otce, když je zpátky ve Státech,“ pronesl trochu podrážděným tónem. Už mu vadilo být svědkem toho, jak Becky dennodenně nese na svých bedrech celé břímě péče o tchána a Ginny se na tom nijak nepodílí. Vždycky měla nějaký důvod, proč nemůže přiletět. Becky pro to měla víc pochopení než on. Jemu se to zkrátka nezdálo fér. „Říkala, že se zastaví,“ odpověděla Becky tiše. Alan na to už nic neřekl, svlékl si sako, usadil se do svého oblíbeného křesla a zapnul si televizní zprávy. Becky odešla do kuchyně připravit večeři a přemýšlela o sestře. Vždycky měly odlišné cíle, ale v posledních třech letech se rozdíly mezi nimi extrémně prohloubily.

20

Modrooky_chlapec.indd 20

11.8.2017 12:30:40

Kromě rodičů a dětství už vlastně neměly společného vůbec nic. Jako by každá žila v úplně jiném světě.

Ginny si myslela totéž, když v New Yorku vešla do koupelny, svlékla se a pustila sprchu. Becky má manžela, tři dospívající děti, rodinný dům v Pasadeně a spořádaný život, kdežto ona nemá žádné hmotné statky, na kterých by jí záleželo, jen byt zařízený nábytkem z bazaru a nikoho blízkého, o koho by se mohla starat, jen ty lidi roztroušené po světě, o něž pečuje.

Když byla voda dost horká, vešla do sprchy a nechala vodu stékat po svém dlouhém štíhlém těle a po obličeji, smývala jí slzy.

Věděla, jak bolestný pro ni bude zítřek. Přežije ho, jako ho musela přežít ty předchozí roky, ale někdy si říkala proč. Proč se tak namáhá vydržet a zůstat naživu? Pro koho? Opravdu na tom záleží? Odpověď na tu otázku se jevila s uplývajícím časem stále těžší, vždyť se přece nic nezměnilo a Mark s Chrisem jsou prostě mrtví. Nějak ani nemohla uvěřit tomu, že bez nich dokázala přežít ty tři nekonečné roky.

21

Modrooky_chlapec.indd 21

11.8.2017 12:30:40

Danielle Steel Modrooký chlapec Z anglického originálu Blue, vydaného nakladatelstvím Delacorte Press, an imprint of Random House, v New Yorku v roce 2016, přeložila Drahomíra Michnová Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Marie Kejvalová Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 664. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.

Modrooky_chlapec.indd 304

8.4.2019 15:16:53