„Co bude teď?“ zeptal se David. Pavla seděla na schodech před hotelem a mhouřila oči proti odpolednímu slunci. Bylo půl sedmé a stromům kolem přehrady se začínaly dloužit stíny. „Máš ty léky?“ „Všechny.“ Trochu čekal, že se Pavla bude zajímat, za co je koupil, ale neudělala to. Debetní účet Davidovi umožnil vybrat peníze do mínusu, a on se tak poprvé v životě stal dlužníkem. „Ostatní už jsou dole,“ řekla Pavla a vstala. Měla na sobě svoje staré tričko s obrázkem anděla, které na ní David viděl v den, kdy se potkali. Černá se už dávno seprala do šedé a Pavla ho nosila jenom tehdy, když jela někam pod stan. „Morgain říkala, že si můžeš půjčit její spacák.“ David si nebyl jistý, jestli správně pochopil, co se bude dít. „Jestli to má začít až večer, můžu dojet pozdějc. Mám doma ještě nějakou práci.“ Zavrtěla hlavou. „Uděláme to takhle.“ Společně vešli do opuštěného hotelu. V narudlém světle to vypadalo, že jeho stěny hoří. „Jak dlouho ji znáš?“ zeptal se David. „Morgain.“ „Proč tě to zajímá?“ Pokrčil rameny. „Jestli jí věříš.“ „Ona věří tobě,“ odpověděla Pavla. „Bez jejího hlasu bys tady nebyl. Chtěla tě.“ Potřásl hlavou. „Toho kluka taky chtěla.“ „Co?“ David mávl rukou a Pavla se dál neptala.
71
Sešli do sklepních sprch. Okno bylo zatemněné černou látkou a na podlaze hořely dvě svíčky v červených hřbitovních kalíšcích. David zaplašil představu satanistického pentagramu a rozbodaného těla uprostřed něj. Ezechiel a Roman seděli na spacácích a povídali si; zřejmě o nějaké počítačové hře. Morgain klečela na jednom koleni, před sebou měla kempinkový vařič a cosi míchala ve vojenském ešusu. Kdyby čarodějnice nosily kožené bundy, byla by jedna z nich. „Jsi samé překvapení, Dejve,“ usmál se Roman. „Na kolik tě přišly?“ „Nic, co bych neměl,“ zalhal David a z brašny před Morgain vyskládal šestnáct krabiček. Ta se v nich chvíli přehrabovala. „Nejlepší bude začít Stilnoxem,“ řekla. Až když zvedla pohled, Davidovi došlo, že mluví k němu. „Vezmi si jeden. Bude se ti líp usínat a neprobudí tě zvuky nebo zima. Šlo by to i bez toho, ale poprvé bude lepší, když si pomůžeš.“ David strnule přikývl. Tohle budou první prášky na spaní, které si v životě vezme. Nevěděl, co čekat. „Ezechieli, co chceš místo toho Nitrazepamu?“ „Jako… asi Zopitin dám.“ Morgain mu hodila krabičku prášků. „Ty, Žáre?“ „Háčko,“ odpověděl Roman. „A Elaine?“ Na zvláštní oslovení zareagovala Pavla. „Taky Hypnogen.“ „Co…“ začal David, „co přesně se teď bude dít?“ „Ráno to pochopíš,“ řekl Ezechiel a začal se soukat do spacího pytle. Morgain Davidovi ukázala svůj spacák a podala mu pet láhev s vodou. David ve světle svíček vyloupl z jednoho balení Stilnoxu tabletku a zapil. „Ty nebudeš nic, Morgain?“ zeptal se. „Já zůstanu tady,“ odpověděla. „Dám na vás pozor.“ 72
Davidovi to příliš klidu nedodalo. Přesto si sundal boty a vlezl do spacáku. Vzduch byl lepkavý vlhkostí a od země táhl chlad, ale aspoň tu neburácely žádné kompresory. Jen vítr se opíral do látky v okně a v zahradě šuměly stromy. David ležel se zavřenýma očima a v hlavě si přehrával různé scénáře dalšího vývoje. Pak s jeho tělem škubla ona podivná křeč, která někdy přichází během usínání. Tentokrát ale pocit pádu po pár vteřinách neodezněl. David kolem sebe zoufale rozhodil rukama, ale místo aby se dotkl spacáku a studené podlahy, jeho dlaně prohmátly vzduchem.
Louka porostlá rezavou trávou se svažovala do údolí, ve kterém se převalovaly cáry popelavého dýmu. Když poryv větru na okamžik rozehnal kouř, v údolí se začernaly masivní zdi opevněného kláštera. Kolem něj se na všechny strany rozprostíraly lány spálených stromů. Slunce viselo nízko nad obzorem a podzimní den teprve začínal. „Byli úplně všude. Dva regimenty, to určitě.“ David se poplašeně otočil za hlasem. Vedle něj stál rozložitý chlap v kroužkové zbroji. Měl drsný obličej plný jizev a na bradě chomáč vousů spletený do copu. Opíral se o štít a v ruce držel sekeru na dlouhém toporu. Vypadal jako nějaký slovanský bůh, který vystoupil z kreseb. David hleděl na ten majestátní zjev a nemohl se ubránit pocitu, že je na něm něco povědomého. „Když jsme tě vyhodili z hotelu, bušili jsme do nich ještě celou noc, než to vzdali. A to byli jen ti blbci s puškama, žádní drsoni v plechu.“ „Romane?“ Slovan vycenil zažloutlé zuby. „A támhle máš toho kluka, se kterým ti šoustá Pavla,“ řekl a ukázal vzhůru po louce. 73
Proti potrhaným mrakům se na vrcholu kopce rýsovaly siluety středověkých stanů. Byly jich desítky, možná stovky; vysoké, se špičatými vršky a roztřepenými prapory. „Říkaj tomu tady Království.“ David sklonil hlavu a prohlédl si vlastní tělo. Měl na sobě bílou halenu a přes ni oblečenou jakousi vycpávanou kazajku, která zřejmě sloužila jako zbroj. Na nohou měl středověké škorně a na opasku zavěšený jednoruční meč s jílcem omotaným kůží. „Co…“ vydechl. Roman potřásl hlavou. „Já vím, zní to gay, ale Morgain s Ezechem už to maj zažitý.“ David se konečně zmohl na souvislou větu. „Čím jste mě to zfetovali?“ „Alenka, Narnie, MirrorMask? Nic?“ ozval se další hlas. Ten muž se vynořil na kraji Davidova zorného pole. Přes ramena mu splýval kabát s pelerínou, na hlavě měl vysoký cylindr a u krku zavěšenou plynovou masku s válcovým filtrem, která se používala na začátku druhé světové války. Nebylo těžké poznat, kdo to je. „Dokonce i ten Avatar, když se nad tím trochu zamyslíš,“ dokončil Ezechiel. Měl hlas příjemnější než ve skutečnosti a z jeho řeči zmizeli všichni slovní paraziti a zajíkání. „Je tu taky Pavla?“ zeptal se David. „Usnula jako první, asi už je u prince.“ „Tož pojďme,“ rozhodl Roman a vykročil k ležení na kopci. „Zajímalo by mě, jestli dneska konečně bude píchací den.“ David se tázavě podíval na Ezechiela, ale ten jen zavrtěl hlavou: „Žárovy pojmy, ne naše. Hlavně ho v tom nepodporuj.“ Když vyšli na návrší, bylo to jako vstoupit do historického filmu. Kopec byl posetý rudobílými gotickými stany, mezi kterými se proplétali rytíři. Někteří v halenách nebo kazajkách, jiní v kovových zbrojích s přilbami. Někteří si nad ohništi opékali kusy zvěřiny, jiní vyráběli šípy nebo 74
olejovali meče. Mezi tím vším ržáli koně, přivázaní k provizorním ohradám. Slunce začínalo hřát a vzduch voněl podzimem tak silně, až David skoro přestal věřit, že tohle všechno je jen sen, který se mu zdá ve sprchách starého hotelu. Když je stráže u prvních stanů viděly přicházet, z plných plic se rozeřvaly: „Páni! Jdou Páni!“ Všichni středověcí ozbrojenci v tu chvíli padli na jedno koleno a sklonili hlavy, jako kdyby celý tábor najednou ztratil sílu v nohách. David mezi nimi procházel v naprostém vytržení. Roman — nebo spíše Žár, jak se mu tu říkalo — zamával sekerou a z plných plic zahulákal: „Baník!“ Muži se vztyčili se sborovým zachřestěním kroužkových košil a zvedli zaťaté pěsti: „Baník!“ „Ty to musíš dělat, že?“ zavrčel Ezechiel. Žár se spokojeně zašklebil. „Příště je naučím nějakou od Znouzectnosti.“ Došli k velkému stanu vprostřed ležení, hlídaného šesti ozbrojenci v kyrysech. Jeden z nich odhrnul plátno před vchodem, aby mohli vejít. „Paní Elaine už je uvnitř, mí Páni.“ David zadržel dech a vstoupil. V první chvíli byl zaskočený tím, že mu skutečná Pavla připadala hezčí. I tady měla jasně červené vlasy, ale byla o něco vyšší a v obličeji jí scházel jakýkoli výraz. Bylo to jako vidět známého člověka na fotce, kterou vám ukáže, když ho požádáte o tu, na které se sobě nejvíc líbí. Byla oblečená do zbroje z kovových šupin a kožených kalhot. Na levé ruce — tam, kde ve skutečném světě nosila svoji rukavičku nebo náramky — měla silný nátepník, který používají lučištníci, aby je uvolněná tětiva nešlehala do holé ruky. „Tak tohle jsou ty holky z fildy, co s nimi koukám na Deppa,“ řekla. 75