Lauřin deník 2. prosinec, pondělí Milá maminko, tak TOHLE je tedy zápis zápisů mého deníku. Ten, na který ty i já posledních devět měsíců čekáme. Píšu to ze svého nemocničního lůžka. Naštěstí jsem teď v pokoji sama. Nejsou tu se mnou jiné novopečené matky, takže je vše nádherně klidné. Je jedenáct dopoledne a jak vidím, za oknem je mrazivý zimní den, takže obvykle fádní areál nemocnice jiskří jinovatkou. Jasný sluneční svit zaplavuje stromy a trávu chabým prosincovým teplem. Vidím také pár pacientů na procházce. Jednomu visí ve vzpurném návyku z pusy cigareta, což jistě nepřispívá k jeho oblíbenosti u sester. Určitě si všimneš, že píšu rozverněji než obvykle. Může to být jak tím mateřstvím, tak díky utišujícím lékům, které mi pumpují do oběhu, aby otupovaly záchvěvy bolesti. Moje novorozená dceruška spí v postýlce u nohou mého lůžka. Vypadá klidně a vyrovnaně, což mi naplňuje srdce hřejivým pocitem. V současné době je v životě Laury Newmanové všechno v pořádku. Po přečkané bouři jsem v klidu a velice se kochám všemi drobnými detaily svého poklidného stavu, které se snažím vstřebávat, dokud můžu. 114
Laska_II_text_cz.indd 114
14.01.14 22:19
Láska na třetí
Myslím ale, že je načase ti o té bouři povědět, co říkáš? Začalo to vánočními nákupy. Vzpomeň si na nejhorší nakupování, jaké jsi kdy zažila, a představ si to s tříkilovým pytlem brambor přivázaným k břichu. To ti poskytne nejbarvitější obraz utrpení, které jsem musela v sobotu odpoledne podstoupit. Nakonec přidej pomočení před davem lidí a do značné míry máš to, čím jsem si prošla. Sobotní odpoledne jsem pro vánoční nákupy nevybrala já. Jsem přece na mateřské a mohla jsem jít kterýkoli jiný den v týdnu, kdy by zároveň nenakupovalo veškeré obyvatelstvo jižního pobřeží Anglie. Byl to však jediný volný den Jamieho a já ho potřebovala s sebou, aby přesně definoval, co koupíme jeho rodičům. Uplynulo sotva pár měsíců, co jsem Jane nazvala mrchou, tak jsem si myslela, že by bylo nejlepší koupit něco velkého na omluvu. Hodinka na Amazonu nám mohla tu spoustu času a námahy ušetřit, ale patřím mezi lidi, kteří musí mít z něčeho dobrý pocit, než to koupí. Na náhledové fotografii vypadá možná karafa hezky, jenže ta fotka je určitě retušovaná víc než snímek supermodelky, a když vám zboží nakonec doručí, podobá se to tomu, co jste si objednali, jen velice málo nebo vůbec ne. Mnohem lepší je prohlédnout si potenciální dárky osobně, i když to znamená čelit vánočním davům. Abych pravdu řekla, byla jsem ráda, že se dostanu z domu, protože to odvrátilo mou pozornost od faktu, že můžu každou chvíli rodit. Čím víc se to blíží, tím víc to v bdělém stavu proniká do všech myšlenek – a do snů vlastně taky. Mysl se neustále zabývá tím, co nastane – zejména jak moc to bude bolet. 115
Laska_II_text_cz.indd 115
14.01.14 22:19
Nick Spalding
Ať se mi to líbí nebo ne, s tím, že se dítě z mého těla už brzy protlačí, nic nenadělám. Tahle absolutní jistota je omračující. Do osmého ale zatím termín nemám, a to je ještě víc než týden, tak bych měla být v pohodě, ne? To určitě… Většina žen má tu kliku, že jim voda praskne pěkně doma. Já se rozhodla udělat to před stovkami lidí a s manželem poletujícím kolem mě jako poraněná vrána. Už asi půl hodiny couráme po obrovském nákupním středisku a já začínám ochabovat. Náladu mi nezlepší ani moc pěkná červená pletená vesta, kterou jsem si právě koupila za poloviční cenu. Bolí mě hlava, hemeroidy šíleně svědí, kotníky se chvějí a mé veliké ochablé kozy začínají nabíhat. OBROVSKÉ ochablé kozy. Naplněné mlékem víc než regál v Tesku. Mám pocit, jako by mi někdo na krk uvázal kravský zvonec a vyhnal mě na nejbližší pastvinu. Kolébám se nákupním střediskem jako velká řekou unášená pramice mezi rychlejšími a hbitějšími jachtami. Vidím ‚náctileté‘ holky poskakující okolo v těsných džínových šortkách a legínách – a nenávidím je. Nenávidím je i jejich mladá, štíhlá, zdravá těla. Je mi teprve něco přes třicet, ale s těhotenstvím si připadám jako tlustý padesátiletý chlap na pokraji infarktu. Na schopnosti pohybovat se pouze pomalu je něco neobyčejně otravného. Teď už chápu, proč mají obézní lidé pořád rudé tváře. Není to proto, že by nestačili s dechem, ale proto, že jsou naštvaní, že se ke stánku s koblihami nedokážou dostat rychleji. Jamie v této situaci dělá to, co všichni chlapi – ze všech sil se snaží potlačit netrpělivost a vůbec se mu to nedaří. 116
Laska_II_text_cz.indd 116
14.01.14 22:19
Láska na třetí
„Kam chceš jít teď?“ povídá a rotuje kolem mě jako malý měsíc. „Dixons? Primark? John Lewis?“ „Nevím! Proč mi pořád dáváš na vybranou? Zvol to sakra sám.“ „Já nevím. Kamkoli chceš ty, vážně,“ vrtí sebou a mé důstojné tempo ho pochopitelně popuzuje. Tohle je zlozvyk mého muže, který z něj nemůžu zaboha vytlouct. Rozhodování o takovýchhle věcech nechává vždycky na mně. Zcela jsem mu prostoupila život, takže se mohl vzdát veškerého rozhodování – a nechat si v hlavě víc místa pro hry na PlayStation 3 a Top Gear. „Snad bychom se mohli mrknout k Johnu Lewisovi,“ povzdechnu si a začnu měnit směr. Jsem jako ropný tanker, který potřebuje k otočení pět mil. „Jo, fajn, to zní dobře. Možná bychom mohli máti a tátovi koupit kávo– jé! Támhle je prodejna Apple!“ A šance, že během příštích hodin najdeme nějaký dárek, je pryč. „Jdi napřed,“ vzdychnu jako rodič s nadměrně nabuzeným sedmiletým dítětem. „Běž dovnitř, já tam přijdu.“ Jamie se zazubí, dá mi pusu na tvář a okamžitě se ztratí v nekonečném davu. Podrbu se na zádech jako dnes už milionkrát a změním znovu směr, abych svůj objemný trup přiblížila k vstupní oběžné dráze do čistě bílé prodejny Apple. Uvnitř hladí Jamie iPad jako svého prvorozeného. Jeho skutečný prvorozenec se hýbe a hledá pohodlnější polohu, což jeho matce způsobuje nepohodlí, zatímco se kolébá kolem baru Genius. Chodit do tohoto obchodu z jednoho 117
Laska_II_text_cz.indd 117
14.01.14 22:19
Nick Spalding
prostého důvodu nesnáším, nejsem ráda obklopena věcmi, s nimiž se mazlí tisíce lidí. Bakterie a mikroby na všech těch iPadech, iPhonech a iPodech by stačily vyřídit několik invazních armád Marťanů. Kdyby se chřipkový virus chystal pořádat večírek, udělal by ho v nejbližší prodejně Apple. Koukám, jak Jamie jezdí prstem po iPadu, a dojdu k předsevzetí, že mu nedovolím, aby se ke mně přiblížil, dokud si na deset minut neponoří ruce do dezinfekčního čistidla domestos. Snažím se nepředstavovat si mikroskopické živočichy hemžící se všude kolem, místo toho se soustředím na jeho šťastnou tvářičku. Jamieho zabavit není složité. Dejte mu pětadvaceticentimetrovou obrazovku a kopii hry Rostliny vs. Zombie a je šťastný jako prase v... Ježíšikriste. Najednou pocítím dole velice, velice mokro. Doprdele, počurala jsem se, napadne mě nejdřív. Rychle následuje senzační pocit ‚uvolnění‘, který obvykle s vyprázdněním močového měchýře nepřichází. Bože, ne! Tady ne. Přece ještě nemám termín! Ale Bůh neposlouchá. Snaží se v nebi získat tři hvězdičky v nejnovější verzi Angry Birds, zatímco Steve Jobs sedí vedle a radí mu. „Jamie…“ „Podívej, Lauro, zombie má na sobě dopravní kužel!“ „Jamie…“ „Kam dám tenhle ořech?“ „Jamie…“ „Ale ne! Tenhle už je v domě!“ „JAMIE!“ „Co se děje?!“ „Praskla mi voda,“ syknu a snažím se hýbat co nejmíň. 118
Laska_II_text_cz.indd 118
14.01.14 22:19