0239192

zx

1. kapitola

O prorockých vizích (nejen o tom, co se zdálo Husovi, co Máchovi, a o možné příčině Máchova úmrtí)

V

yslovíme-li slovní spojení záhady českých proroctví, kladou se s naprosto srovnatelnou naléhavostí hned dvě poměrně zásadní otázky.

Co je vlastně proroctví a taky co je vlastně české? Žádná z nich není tak hloupá, jak na první pohled vypadá. Dokonce ani tak nevlastenecká.

Proroctví? Podle slovníků jde o oznámení věcí příštích, jež s určitostí či velkou pravděpodobností nastanou, případně které nastanou, stane-li se to či ono. Prostě předpověď.

Historie sice zná jen dva syny velkomoravského knížete Svatopluka (správně Svatopluka I., protože po něm vládl ještě jeho syn Svatopluk II.), ale všichni si určitě pamatujeme na legendu o jeho třech prutech a třech synech. Svatopluk svázal tři silné pruty a postupně uložil svým synům svazek přelomit, což se však žádnému z nich nepovedlo. Jednotlivé proutky naopak přelámali jako nic.

Jiráskovy Staré pověsti české byly povinnou školní četbou, takže právě z nich zkazku o nezlomném svazku klacků drtivou většinou známe. Úplně první ale legendu o synech a prutech Svatoplukových sepsal Konstantin Porfyrogennetos, významný byzantský historik a v jedné osobě taky císař Konstantin VII. (v díle De administrando imperio), takže přísně vzato, nešlo ani tak o starou pověst českou jako spíše o starou pověst byzantskou, ovšem lokalizovanou na české (či spíše moravské) území.

Svatopluk svým synům řekl něco ve smyslu: pokud se rozdělíte, synové, zahynete osamoceni, jako se snadno zlomil každý jednotlivý proutek. To by

asi mohlo být proroctví neboli řečí slovníků oznámení věcí příštích, jež nastanou, stane-li se to či ono. OBR 001.

Jestli nepřestaneš šlapat do té louže, tak tě seřežu!

Obsahově dost podobné: taky totiž jde o oznámení věcí příštích (konkrétně výprasku), jež nastanou, stane-li se to či ono (konkrétně pokud nezdárné dítko nepřestane zánovními botkami cákat v louži), ale o proroctví nejspíše (vlastně docela jistě) nepůjde. Protože předpovídající se sám přece rozhodne, zda své nezdárné ratolesti konečně nařeže, anebo pro tentokrát ještě její ráchání v kaluži vydrží. Nevystačíme tedy jen s tím, co se píše v encyklopediích, tedy s tím, že proroctví je prostě nějaké prohlášení oznamující určitou budoucnost. Ústy věštců k nám totiž promlouvá, nebo má promlouvat, osud, různí bohové či jeden jediný Bůh, matka Země, příroda, vesmír nebo třeba i mimozemšťané, ale nikdy ne věštec sám.

2 W

3 W

Kníže Svatopluk I. na sgrafitu v prostějovském zámku (1900)

Věštec nám totiž říká, že něco viděl, slyšel, nebo cosi cítil. Ačkoli nelže, nebo by neměl lhát, ve skutečnosti nic z toho, o čem nám referuje, doopravdy nevidí, nic z toho neslyší, nic z toho ani necítí.

Pokud Jan z Patmu (sám se v knize Zjevení celkem čtyřikrát označuje za Jana) v biblické apokalypse píše: „I viděl jsem šelmu vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů,“ (tedy nejspíše tři dvourohé a čtyři jednorohé hlavy) „byla pak šelma ta, kterou jsem viděl, podobná pardovi,“ (jak se píše v Kralické bibli z roku 1613, kniha Zjevení, kap. 13., verš 2., zatímco v modernějších překladech se mluví o levhartovi) pak tím neříká nic jiného, než že onu příšeru viděl před svým vnitřním zrakem.

Věštec nám totiž ve skutečnosti prozrazuje své vize. A jako vize označuje medicína obrazové představy i optické halucinace. Vizí je proto pouze obraz nebo celý sled obrazů objevujících se před naším vnitřním zrakem.

Jde tedy o vjemy mimosmyslové (před vnitřním zrakem člověka se objevuje obraz, který ve skutečnosti svýma očima fyzicky nevidí). Mezi nejklasičtější v tomto směru patří Libušina vize, či chcete-li, Libušino vidění: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat,“ o němž si ještě povíme.

Víme, že mimosmyslové vnímání nemusí být samozřejmě jen optické, může jít nejen o obraz, ale také o zvuk, nebo dokonce o pocit, například chladu, tepla, zmaru.

Můžete sedět v sauně, a přitom vás může mrazit hrůzou. Můžete si zarazit špunty hluboko do uší, ale přesto uslyšíte hlas, který promlouvá k vašemu vnitřnímu uchu. Můžete si zakrýt oči, a přesto mít obrazové vize. Můžete je mít i jako slepý. Připomeneme si například věštby slepého mládence, který promlouval ke Karlu IV. Věštec je tedy ten (samozřejmě i ta), kdo má mimosmyslové vjemy (vidí něco, co v reálném světě kolem něho není, něco slyší, ačkoli onen zvuk se reálným světem kolem něho nenese). Zcela striktně vzato jsou mimosmyslové vjemy ve skutečnosti smyslové klamy, halucinace. OBR 002 Před tím, kdo mimosmyslové vjemy má, jsou zase dvě možnosti.

Předně si svá vidění (slyšení, pocity) může nechat pro sebe. Někdy je to o dost výhodnější: třeba Janu z Arku upálili mimo jiné pod záminkou, že mimosmyslově slyší hlasy, jež její soudci neslyšeli, a proto je s moudrostí sobě vlastní označili za ďábelské mámení. Dnes už v civilizovaných zemích máme hony na čarodějnice maximálně mediální, ale přesto si leckdo své vize nechá raději pro sebe, aby si o něm snad jeho okolí nemyslelo, že se zbláznil.

Ten, kdo mimosmyslové vjemy má, je však také může předávat jiným, a právě v takovém případě mluvíme o věštcích. Základem věštění je tedy vize v širším smyslu slova (tedy mimosmyslový vjem, který nemusí být jen optický).

Jde-li o vizi (neboli mimosmyslový vjem), která se týká budoucnosti, mluvíme o proroctví.

A když už tedy budeme chápat proroctví jako sdělení mimosmyslového vjemu týkajícího se budoucnosti, které předpovědi mají vlastně být ty české?

Věštby římských haruspiků předpovídajících budoucnost ze zvířecích vnitřností, například v římském tábořišti objeveném v Olomouci, která přece zcela nepochybně leží na území naší republiky?

Nebo snad věštby haruspiků uznaných za státní znalce v římském táboře Desáté legie se zděnými stavbami velitelských budov a lázní objeveném na vrchu Hradisko u někdejšího Mušova, který byl navzdory mohutným protestům obyvatel zatopen přehradou Nové mlýny a ze kterého dnes zbyl jen malebný, dnes bohužel zpustlý kostelík (svatého Linharta) na malém zarostlém ostrůvku uprostřed dnešní Věstonické nádrže, jehož si všimne skoro každý

4 W

5 W

Dvojice druidů - reprodukce basreliéfu nalezeného u města Autun ve Francii (rytina 18. století)

z projíždějících řidičů? Mušov sice leží na dně umělého jezera, ale zcela nepochybně opět na území našeho státu.

Anebo mají být českými věštbami věštby keltských druidů (o některých psali opět římští spisovatelé)? Tím spíše, že naše země se jmenuje Bohemia, země Bójů, což byl keltský kmen, který ji obýval. A tím spíše, že na jakýsi kopec tu vylezl podle Kosmovy kroniky české náš praotec Čech. Jenže Kosmas svoji kroniku sepsal samozřejmě latinsky, takže na Říp lezl praotec Bohemus (tedy nejspíše Kelt).

Ostatně pravděpodobně nelezl na Říp, ale jen na rip, nebo dokonce na ripu (rip nebo možná ripa znamená v jazyce Keltů kopec, vrch nebo návrší).OBR 003 Naší zemí přece prošla řada národů od Keltů a Římanů přes Germány až po kočovné Avary. To ovšem není žádná česká zvláštnost: v době, kdy už na Velké Moravě panoval Svatopluk (I.) a v Čechách první historicky doložený přemyslovský panovník Bořivoj I., obývali například ještě podstatnou část Anglie Dánové.

Všichni víme, že Libuše byla slavná věštkyně. Ale podle mnohých pověstí byl věštcem i její pozdější manžel Přemysl Oráč. A Přemysla přece k Libuši přivedli odkudsi ze Stadic, kde má jeho pluh dodnes pomník. Nebyl tedy Čech, ale příslušník kmene Lemuzů (nebo Lemúzů), kteří v oněch končinách tehdy žili. Pokud bychom někde našli Přemyslova proroctví, byla by vůbec česká?

Je českou věštbou věštba Tycha de Braha, jestliže ji sice vyslovil v Praze, ale přitom sám byl Dán? A naopak, jde o české prorocké sny, když se zdály sice mistru Janu Husovi, ale v kostnickém vězení?

Zkusila jsem výběr co nejjednoznačnější, ale stejně to není stoprocentní.

Třeba slepý mládenec, jehož i němečtí autoři jednomyslně prohlašují za známého českého jasnovidce, žil podle některých zvěstí nedaleko Norimberka, přesněji „ve vsi nedaleko Alterstadtu“, prostě v Německu.

Co však je jisté: co je člověk člověkem, a možná dokonce ještě mnohem déle, zajímá se o to, co ho čeká zítra. Co přijde či nepřijde v následujících dnech, zda ho čeká úspěch, nebo naopak zmar.

Průvodcem a prokletím paměti je budoucnost. Paměť nám sice přináší vzpomínky, díky ní si uvědomujeme svoji minulost. Jenže ten, kdo si pamatuje minulost, si uvědomuje běh času. A ten, kdo si uvědomuje běh času, objevuje náhle objev ze všech nejstrašnější: svoji vlastní smrtelnost.

Dar paměti nám tedy přináší vzpomínky, jež nám zase darují objev, že existuje budoucnost, ale s ním i danajský dar vědomí vlastní neodvratné smrti.

Člověk pak nutně přemítá o tom, kdy okamžik jeho vlastního konce přijde a co mu bude předcházet, a děsem naplněné sny ještě prohlubují jeho nutkání,

6 W

7 W

Druid – „Cassell‘s illustrated history of England“ (1865)

Les Eyzies-de-Tayac

touhu a časem až potřebu zjistit, kdy přijde chvíle konce, jestli ji lze nějak odvrátit a zda a co bude po ní. Úzkostné pátrání po tom, co přinesou budoucí dny, máme doloženo už z temna dávných věků, kdy se v šeru minulosti lidský rod teprve rodil.

V roce 1965 archeolog Alexander Marshack nečekaně zjistil, co znamená několik desítek různě dlouhých vrypů na kostěném noži starém 35 tisíc let, jež se až dosud jevily jen jako pouhá ozdoba bez zvláštního účelu.

Rýhy do sobí kosti totiž americký archeolog vyhodnotil jako primitivní kalendář zachycující pohyb Měsíce. Marshack jako na slovo vzatý odborník tak proměnil tuctový nález, jakých se na velkých nalezištích nalézají desítky a možná stovky, na objev v pravém smyslu slova převratný.

Alma mater, jež ho vyslala k vykopávkám do Akvitánie (na jihozápadě Francie), byla slovutná Harvardova univerzita, ona slavná vysoká škola, jejímiž absolventy byli například Theodor i Franklin Delano Rooseweltovi, bratři Kennedyové, Barack Obama nebo generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

Málo se přitom ví, že už roku 1642 bylo vedení univerzity, kterou o několik 8 W

století později americký archeolog vystudoval, nabídnuto i Janu Amosu Komenskému; velkorysé nabídky však učitel národů nevyužil.

Předmět ve tvaru nože vyrobený ze sobí kosti a pokrytý časosběrnými vrypy byl nalezen v proslulém Les Eyzies, nevelké obci se sotva devíti stovkami obyvatel, kterou však dnes ročně projde více než milion návštěvníků.

Většinou jen odborníci vědí, že vůbec první lebka kromaňonského člověka (označená jako Cro-Magnon 1) byla v roce 1868 nalezena právě v Les Eyzies (ovšem v jeskyni pod skalním převisem Abri de Cro-Magnon, do níž můžete nahlížet přes nízké kovové zábradlí a od které člověk kromaňonský odvozuje své jméno).OBR 004/005 Mezi nejznámější a největší kromaňonská sídliště nepatřily jen francouzské lokality, jež daly kromaňonskému člověku jeho jméno, ale i významem zcela rovnocenné Mladečské jeskyně a také Předmostí u Přerova, vůbec největší hřbitov evropských mamutů, kde byly nalezeny kosti snad až tisíce těchto obrovitých zvířat ulovených jeskynními lidmi.

Dnes je pouhých 150 metrů od místa prvních nálezů kosterních pozůstatků kromaňonského člověka v Les Eyzies luxusní hotel s klimatizovanými pokoji. Jak praví průvodce, jsou zařízeny v příslušném historickém stylu. Tím se ovšem rozhodně nerozumí, že by snad kopírovaly neútulná pravěká obydlí jeskynních lidí a že by hoteloví hosté přebývali v početných dírách ve zdejších skalách. Jde totiž o pokoje s napodobeninami empírového a rokokového nábytku. Hotel má bezplatné hlídané parkoviště a proslavený jeskynní komplex Lascaux je od něj pouhých 25 kilometrů daleko. Pozor: domácí zvířata nejsou povolena. A ještě víc pozor: do Lascaux vás, jak si Lebka kromaňonského člověka v ještě povíme, stejně nepustí. „Musée de l‘ Homme“ v Paříži 9 W

Neznámý lovec, nebo alespoň současník, mamutů však zachytil vrypy do sobí kosti měsíční fáze ještě nejméně 20 tisíc let před tím, než bylo zhruba 150 metrů jeskynních chodeb v nedaleké Lascaux pokryto velkolepými pravěkými malbami zvířat.

To nejspíše neznamená, že by snad on nebo jeho soukmenovci něco podobného malovat neuměli.

Nová datování například v jeskyni El Castillo na severu Španělska vedou k závěru, že tamní malby vznikaly dokonce před více než 40 tisíci lety, do podstatně vzdálenější minulosti se posunuly i jeskynní malby z Altamiry (na území nevelké obce Santillana de Mar asi 30 kilometrů od španělského přístavu Santander).

Lidé, kteří byli prvními tvůrci kreseb ve španělské Altamiře, byli současníky lovce z Les Eyzies. Podle některých, byť často odmítaných teorií, by však posun ve stáří jeskynních maleb mohl znamenat, že altamirské obrazy vytvořili neandrtálci.

Jak je vidět, opravdu platí, že co je člověk člověkem, zajímá se o to, co ho čeká zítra, a možná dokonce ještě mnohem dále. Neandrtálec byl ovšem také člověk, možná i poddruh Homo sapiens (i když podle řady vědců nikoli).

Z jeho pohřebních zvyklostí mnozí odborníci usuzují, že smrt byla pro neandrtálce jen nesmírně záhadným a děsivým pokračováním života, protože na jedné straně zesnulé sice upláceli drahocennými pohřebními dary, na druhé straně však je svazovali do kozelce pevnými řemeny, zatěžovali je velkými balvany, hlínou či těžkými mamutími kostmi (snad aby se nemohli vracet).

Nejznámější český nález pozůstatků neandrtálského člověka představovala malá dětská čelist s několika zuby nalezená ve slavné (ale rozhodně nepříliš atraktivní) jeskyni Šipka nedaleko Štramberka. Lehla však popelem spolu s Mikulovským zámkem, kde byla uložena, když barokní zámek kompletně vyhořel při ústupu německé armády 22. dubna 1945 (dnešní podoba nepřehlédnutelné dominanty Mikulova je tudíž výsledkem náročné rekonstrukce, jež byla hlavně zásluhou Spolku pro obnovu mikulovského zámku).

Výzdoba altamirské jeskyně, ať už ji začal člověk neandrtálský anebo snad naši předci, pak s přestávkami pokračovala během dalších 20 tisíc let.

Takže situace opravdu velice obdobná pravěké obrazárně v jeskyni Lascaux se stěnami, jež pomalovaly generace pravěkých umělců zobrazeními pravěkých zvířat, ale i neexistujících tvorů vytvořených jen fantazií svých tvůrců, jako je například známý jednorožec z Lascaux. Nevytvořili jsme vůbec nic no-

vého, povzdechl si Pablo Picasso trpce, když malbu jednorožce na skále viděl.

Vy bohužel jeskyni Lascaux neuvidíte, protože se to už nesmí. Od roku 1983 je možné navštívit jen naprosto přesnou repliku dvou nejatraktivnějších částí jeskyně, jež se pod betonovou skořápkou nachází asi 200 metrů od té původní.

Kostěný nůž z Les Eyzies vypovídá o tom, jak tajemný tvůrce pradávného kalendáře za nocí vzhlížel k temné obloze.

Zatímco pozoroval čerň nočního nebe, zvířata, jež lovil, nebo o jejichž ulovení snil, zubři, sobi, divocí koně i srstnatí mamuti, spala vestoje kdesi v okolní pustině.

Mezi větvemi svých nedobytných hradů upletených z větví slastně funěli ze svých podivných snů dvoumetroví a metrákoví velebobři rodu Trogontherium, jejichž kožešiny ho v zimě chránily před mrazem.

V hrozivých temnotách dřímali i srstnatí nosorožci, na které by si troufl jen stěží, a spánku se všude kolem oddávala i zvířata, jež mu při každé příležitosti ukradla, co mohla, především opice.

Všichni z pravěku známe mamuty a soby, jeskynní medvědy i šavlozubé tygry, ale většinou nevíme o tom, že v ledových dobách žily v našich krajích i opice. Jejich kostry byly nalezeny například v Koněpruských jeskyních (spolu s kostmi pravěkého nosorožce, vyhynulého lesního slona a právě i šavlozubého tygra).

Snad už kdesi v houštinách podřimovali i věční a nebývale zlostní lupiči rosomáci. Lovec však rozhodně nemohl vyloučit, že některý z nich pořád ještě brousí po okolí.

Bylo lepší a hlavně bezpečnější se raději vyhnout jim i jejich zubům, jež dokázaly překousnout lidskou nohu jako obyčejné párátko a jež vzteklá šelma užívala často a ráda, ale pořádný křik a mávání hořící větví obyčejně zahnaly i zuřivé rosomáky.

Možná dávný lovec zaslechl zdálky řev lovícího jeskynního lva či bolestné skřeky jeho kořisti. Možná opatrně a napjatě naslouchal šramotu větví a travin ve větru, zda se odkudsi neblíží vyhládlý obří jeskynní medvěd nebo, ještě hůř, zda se k němu neslyšně neplíží šavlozubý tygr, pravěká příšera, jež častěji lovila lidi než oni ji.

Zdálky k němu doléhal chechtavý štěkot jeskynních hyen, jež prosvěcovaly očima noc ve věčném honu za kořistí, kterou mohl být i člověk. Odpovídalo mu vzdálené vytí, jímž se na dálku zdravili velcí šedí vlci, i štěkavý smích jejich ryšavých příbuzných dhoulů budící děs u všeho živého.

10 W

11 W

Dvě téměř úplné kostry dhoulů, jež Kipling v románu Mauglí vykreslil jako nejkrvelačnější bestie indického subkontinentu, nalezené na Stránské skále (nejblíže z konečné brněnské tramvaje č. 10) v údolí Křtinského potoka jsou světovou raritou a hlavně chloubou pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně.

Za druhé světové války sice měla být ve Stránské skále vybudována podzemní továrna pro letecké motory a systém vyhloubených štol přesahuje 700 metrů, výroba tu však nikdy nebyla ani zahájena. Původním vchodem do podzemí snadno projede i osobní auto. Další vchod vznikl propadem stropu chodeb při jejich hloubení, kvůli hnízdícím netopýrům však byl zazděn, vyjma malých otvorů určených právě jen pro létavé savce. V dobách, kdy pravěký lovec v místech, kde mnohem později vzniklo Les Eyzies, sledoval pohyb Měsíce noční oblohou, žili na Stránské skále lesní sloni, šavlozubí tygři i obrovití bobři.OBR 006 Ačkoli pradávný lovec stále ostražitě naslouchal zvukům nepřátelského světa pleistocenu, našel si čas, aby vzhlížel k černému závěsu oblohy. Měsíc byl zase o kus jinde než včerejšího večera.

Sada čtyř věšteckých kostek (Hakata) - Brooklyn Museum

12 W

U maskovaného skomírajícího ohně hleděl ke hvězdám a vzpomínal si, na kterých místech oblohy je viděl v předchozích dnech. A ostrým pazourkem si dělal do nože, který měl vždy pohotově při ruce k případné obraně, ty nejpřesnější poznámky, jaké uměl, aby jimi příště povzbudil dar paměti, kterým ho velkoryse vybavila příroda.

Chladný, přízračný svit zalévající krajinu pomáhal jeho druhu přežít. Podporoval slabé lidské smysly, jež by jinak nemohly soupeřit se sluchem a zrakem velkých diluviálních šelem. Člověk však věděl, že stříbrné světlo osvěcující okolí bude zvolna, ale nezadržitelně slábnout a mizet a že noční svět zaplaví neprostupná temnota, ve které strašlivé děsy tajuplných příšer znovu posílí. A chtěl vědět, kdy se to stane příště.

Upřesnil si polohu luny na obloze a pak udělal do kosti vryp.

Teď už zbývalo jen počkat za zítřek, zda se poloha Měsíce na nebi opět změní. Pokud ho nezakryjí mraky, zítra v tuhle noční dobu si znovu zaznamená, kam až poutník po nebesích dorazil.

Pokud Měsíc zítra nezakryjí mraky.

Pokud nebude zítra v noci pršet.

Pokud nebude mlha.

Pokud nepřijde bouře.

Pokud se zítra nezraní při lovu.

Pokud nepřijdou již této noci hyeny, lvi, medvěd nebo tygr.

Pokud...

Kost tvarem připomínající nůž byla nalezena už v roce 1911, zatímco nedaleký jeskynní komplex Lascaux objevili čtyři místní chlapci bezmála o 30 let později, když pes jednoho z nich, čapkovsky pojmenovaný Robot, spadl do díry, ze které se vyklubala puklina vedoucí do jeskyně.

Co se Robota týče, buďte bez obav, chlapci ho z pravěké pasti šťastně zachránili. Bylo to ovšem v roce 1940, takže dnes už stejně spokojeně poštěkává a prohání kočky kdesi v psím nebi. Jak ho tahali z netušené pasti ven, všimli si však chlapci maleb, které na skalních stěnách zanechali jeskynní lidé, a objev byl na světě.

Vědeckofantastické drama R.U.R. napsal Karel Čapek v roce 1920 a poprvé v něm použil slovo robot pro označení stroje na práci. Název mu poradil bratr Josef, který ryze české slovo odvodil od slova robota používaného už od 17. století pro otrockou práci poddaných. Karel Čapek sám původně preferoval 13 W

termín laboř odvozený od latinského výrazu pro práci (labor). Skutečný příběh psa objevitele je tedy mimo jiné také dokladem toho, jak se Čapkův novotvar za 20 let rozšířil po světě.

Značky na kostěném noži z Les Eyzies vznikaly v období nejméně dvou měsíců a svědčí skutečně o tom, že se neznámý lovec mamutů, určitě však alespoň lovec sobů (protože kalendář je vyryt do sobí kosti), chtěl dozvědět, jak a kudy bude po nebi Měsíc putovat dál. Že se chtěl dozvědět, kde bude luna na nebi k vidění v příštích týdnech a měsících a kdy z oblohy zmizí a ponechá vyděšené pozorovatele v děsivých temnotách bez měsíčních nocí.

Pro lidi je totiž odedávna přirozené, že se touží dozvědět, co se stane v budoucnu. Odedávna touží objevovat skryté a dozvídat se ztracené.

Chceme to vědět my a chtěli to vědět i naši pradávní předci. Dar paměti nám nepřinesl jen strach z budoucnosti, obavy z toho, co nás čeká, a nejistotu, co se nám přihodí. Dar paměti nám sice přinesl vnímání budoucnosti a vlastní smrtelnosti, ale uvědomění si budoucnosti zase přidalo nový rozměr našim přáním.

Lidé se konec konců od jiných tvorů liší právě i tím, že mají spousty a spousty přání.

Přes bezednou propast času kladou lidé stále stejné a stejné otázky vyjadřující stále stejné tužby a stále stejná přání, obavy a strachy.

Z dávného Egypta nám grafomanští staří Egypťané zanechali spousty písemností, ovšem zpravidla kamenných. Taky úlomek tabulky s hieroglyfy představujícími číslice (dochovala se čísla od jedné do třiadvaceti).

Egypťan naslepo píchl prstem, případně něčím jiným, do tabulky. Když píchl do hieroglyfické pětky, znamenalo to, že se určitě rozvede. Šestka přinášela fatální neúspěch v podnikání. Dvojka nevěru nebo neúspěch v soudním sporu.

Jedenáctka předznamenávala pravděpodobnou nevěru manžela či manželky, pokud však byl píchající zvědavec dosud svobodný, byla odpověď ještě podstatně krutější: jsi skutečně otřesně podváděn/a. Trojka prorokovala nemalý majetkový prospěch, osmnáctka novou známost, dvanáctka úspěch dočista ve všem. Pokud byste však byli zvědaví třeba na devětadvacítku, máte prostě smůlu, tabulka se rozlomila a číslice následující po třiadvacítce zmizely v nenávratnu, konkrétně v bezedném propadlišti dějin.

Při píchání do tabulky, či chcete-li, ukazování na hieroglyfy (samozřejmě 14 W

naslepo) vede možná vaši ruku náhoda. Podle Egypťanů ji však vedl bůh s hlavou paviána nebo ibise (jak kdy) neboli Thovt.

Třeba takové věštění ze zápalek je o dost jednodušší, tedy alespoň pokud jde o opatření si potřebných pomůcek. Píchat se zavřenýma očima do kamenné tabulky prstem taky není nic moc složitého, ale vyžaduje, abyste k tomu měli potřebný věštecký předmět, potřebujete k tomu prostě tu kamennou či jinou tabulku. K metání sirek ovšem žádných tabulek netřeba.

Vezmete prostě pět až deset zápalek, něco si budete přát a potom je hodíte na stůl či kamkoli jinam, snad kromě vody. Spočítáte ty, jež se budou navzájem dotýkat, a pokud číslo, jež získáte, bude sudé, přání se vám vyplní. Nula

Věštci z čísel z Atalanta Fugiens ( 1618) , Michael Maier

15 W

je sudé číslo, takže když hodíte tak šikovně, že se zápalky nebudou navzájem dotýkat vůbec, máte to s vaším přáním v suchu. Výhodu máte i v tom, že i kdybyste se na hlavu postavili, jednička prostě padnout nemůže.

Má jít o starý anglický způsob věštění pocházející prý snad až z artušovských časů. Sudá a lichá čísla vymysleli, nebo chcete-li, objevili už pythagorejci, takže je král Artuš, pokud existoval, mohl klidně znát.OBR 007 Nedejte se v žádném případě mýlit tím, že zápalky v podstatě náhodně vynalezl Johnie Walker až v roce 1826. Jako správný chemik totiž míchal jakousi chemickou směs klacíkem, a když se posléze chtěl zbavit protivné hrudky, nalepené na jeho konci, prostě dřívko prudce otřel o hrubou kamennou podlahu. Vlastně jím o tu podlahu škrtl, a ejhle, zápalky byly na světě. Sice páchnoucí a mírně třaskavé, přesně jako ona míchaná směs, ale přece jen. Johnie Walker se touto zajímavostí nadšeně chlubil všude a každému, až mu ji ukradli, a nechal si ji patentovat někdo úplně jiný (Samuel Jones).

Jiní však připisují vynález sirek Wiliamu Congrevovi, který je jinak znám především jako praotec evropských raketových vojsk. Přivezl totiž do Anglie indické bojové rakety, neboť maráthský sultán Tipú a jeho otec přetvořili parádní evropské ohňostroje na děsivou zbraň, kterou s oblibou a hlavně s úspěchem používali právě proti Evropanům, a za tím účelem v roce 1766 dokonce zřídili první raketový pluk. V roce 1848 (11. prosince) Congrevovými raketami k smrti vylekala a poté rozprášila vojsko maďarských revolucionářů v bitvě u Košic rakouská armáda.

V Čechách začal první zápalky vyrábět v roce 1839 Vojtěch Scheinost, jak jinak než v Sušici, kde pak jejich výroba trvala až do roku 2008. Po 170 letech byla přesunuta právě do Indie. Pokud prvenství při objevu zápalek skutečně patří Congrevovi, kruh se uzavřel.

Tak či onak král Artuš, ať už to byl Brit, Říman, Íránec nebo Slovan neboli britský kmenový náčelník, římský velitel sarmatských bojovníků (tedy Íránců), případně vůdce válečníků ze slovanských kmenů od Černého moře spřízněných se Sarmaty, sice mohl znát sudá a lichá čísla, ale nemohl používat zápalky, a to ani k věštění, ani k čemukoli jinému. To však neznamená, že popsaným způsobem nemohl věštit za pomoci v podstatě jakýchkoli klacíků.

Věštění rozhozením kůstek nebo klacíků se nazývá rabdomantie a patřilo odedávna mezi oblíbené věštecké techniky. Oenomantie představovala věštění z tvaru kaluží rozlitého vína, tasseomantie věštění z čajových lístků usazených na dně nádoby, kromniomantie nám přináší věštby z cibule.

16 W

Obraz „Kartářka“ z roku 1508 od Lucase van Leyden (1494-1533)

Přejdeme-li do živočišné říše, pak třeba myomantie je věštění z pohybu a chování myší, ailuromantie je naopak věštění z pohybu a chování koček. Entomomantie přináší věštění z chování hmyzu a arachnomantie zase z chování, případně i vzhledu pavouků.

Věštění z kaluží rozlitého v Čechách oblíbeného piva v seznamu mantik nenajdeme, takže se musíme spokojit s vínem.

Zato se spolu s kávou prosadilo věštění z kávové sedliny. Připomíná-li například kávová usazenina na dně šálku tvarem botu, znamená to faleš a nejspíše vás hodně brzy někdo podvede. Naopak, pokud sedlina vytvoří šikmý křížek (X), což ale asi moc často k vidění nebývá, bohatství vás nemine. Děláme to všichni a často, vlastně skoro pořád a děje se to odedávna. Když z toho křoví vyletí pták, ulovím soba. Nebo mamuta. Pokud přestane pršet, než dojdu k řece, ulovím bobra. Nebo alespoň lumíka. Padne-li na kostce šestka, podaří 17 W