JIŘÍ GEBELT a kolektiv
VE STÍNU ISLÁMU MENŠINOVÁ NÁBOŽENSTVÍ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ
VYŠE HRAD
Vychází s podporou Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy
Recenzovali: Mgr. Karel Černý, Ph.D.; Mgr. Marek Dospěl, Ph.D.; doc. PhDr. Václav Huňáček, CSc.; doc. PhDr. Marek Jakoubek, Ph.D. et Ph.D.; PhDr. Zuzana Kříhová, Ph.D.; Mgr. Daniel Křížek, Ph.D.; PhDr. Petr Kučera, Ph.D.; Mgr. Mlada Mikulicová, Ph.D.; PhDr. Petr Novák, Ph.D.; doc. Dr. phil. Wolf B. Oerter, CSc.; Mgr. Anna Sochová, Ph.D.; Mgr. Petr Štěpánek, Ph.D.; PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. © Jiří Gebelt a kol., 2016
ISBN 978-80-7429-692-5
Obsah
I. Obecná část Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě Jiří Gebelt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Islám a nemuslimové Náboženské menšiny a jejich islámská reflexe Bronislav Ostřanský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Náboženství v Osmanské říši Stefano Taglia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
II. Křesťané Křesťané na Blízkém východě Michal Řoutil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Asyřané/Syřané Michal Řoutil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Arméni Petra Košťálová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Koptové Viola Pargačová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Maronité Monika Langrock . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
III. Náboženství ve vztahu k islámu Alawité Luboš Kropáček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Alevité Kateřina Vytejčková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 Drúzové Luboš Kropáček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Járesáni a Šabakové Petr Kubálek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322
IV. Další menšinová náboženství Jezídi Petr Kubálek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351 Mandejci Jiří Gebelt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
411 414 423 426
Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě1 Jiří Gebelt
Úvodem Titul Ve stínu islámu rozehrává celou škálu významů. Zatímco na Blízkém východě je stín chápán jako zdroj ochrany před žhnoucím sluncem, a má tedy konotace spíše pozitivní, v našem prostředí chápeme „být v něčím stínu“ jako méně významné či podřadné postavení. Jak marginalizace menšinových náboženství, tak status „chráněného lidu“ (ahl adh-dhimma), jejž islám některým menšinám přiznává, je sice tématem knihy, přesto chce zvolený název vyjadřovat primárně něco jiného: odkazuje na to, jak malé pozornosti se těmto skupinám dostává. V tomto smyslu je záměrem předložené monografie nechat menšinová náboženství vystoupit ze stínu islámu, tedy ze stínu pozornosti, jež se soustřeďuje na většinový islám, a to v kontextu proměn, jimiž region Blízkého východu prochází. Když izraelský badatel Mordechai Nisan v předmluvě ke druhému vydání své monografie o menšinách na Blízkém východě v roce 2002 napsal, že menšiny v tomto regionu „jsou daleky toho, aby se jim na počát ku 21. století vedlo lépe než dříve“,2 nemohl ještě tušit, jaké důsledky bude pro menšinové komunity3 a vůbec obyvatele regionu mít „válka proti terorismu“, kterou prezident Bush v reakci na atentáty na území USA vyhlásil 20. září 2001. Po svržení režimu Saddáma Husajna v březnu roku 2003 bylo pro členy náboženských či etnických menšin, stejně jako pro všechny obyvatele Iráku, důležité především zajištění podmínek pro bezpečný každodenní život a následně postupné vytvoření právního rámce, který by garantoval rovnoprávné postavení všech Iráčanů v nově se konstituujícím státě, možnost podílet se na jeho společenském a politickém 11
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
životě a také svobodně praktikovat své náboženství. Paralelně se vznikem a etablováním demokratických procesů a struktur se však Irák stával místem boje znesvářených skupin a etnických čistek. Po útocích na křesťanské kostely byl v únoru 2006 konflikt ještě umocněn zničením mešity al-‛Askaríja v Sámarrá, jednoho z nejposvátnějších míst šíitského islámu. Jestliže definice občanské války pracují s počtem tisíce obětí ozbrojeného konfliktu za rok, tak jenom ve dnech, jež následovaly po bombovém útoku v Sámarrá, zemřelo více než tisíc civilistů.4 Nevládní organizace Iraq Body Count uváděla mezi 20. březnem 2003 a 31. prosincem 20135 více než 134 tisíc zdokumentovaných případů násilné smrti civilistů. Spirála násilí s sebou postupně strhla všechny vrstvy irácké společnosti bez ohledu na etnickou či náboženskou přináležitost a nebylo, respektive není skupiny, jejíž jedinci by nebyli cílem etnických čistek, únosů, znásilnění, brutálního vraždění atd. Fatální dopad však měla a má válka v Iráku především na menšinové komunity.6 Počet iráckých křesťanů klesl na polovinu, možná až na třetinu, oproti předpokládaným údajům z roku 2003, mandejce přivedla válka na práh jejich téměř dva tisíce let dlouhé existence na území Iráku. Když se pak Irák stal počátkem roku 2014 opět místem válečného konfliktu, přeneseného sem zpět ze sousední Sýrie, celý svět obletěly zprávy o zločinech spáchaných na severoiráckých jezídech jednotkami tzv. Islámského státu v srpnu téhož roku. Sýrie se v té době již několik let zmítala v konfliktu, jenž vypukl v roce 2011, kdy se do země přelila vlna protestů proti vládnoucím režimům označovaná jako arabské jaro či arabské revoluce. Původně spontánní protesty začaly v Tunisku na přelomu let 2010 a 2011 a nečekaně rychle zasáhly s různou intenzitou více než dvacet arabských zemí v regionu Blízkého východu a severní Afriky. Průběhem a cíli se od sebe protesty v jednotlivých státech lišily odrážejíce různé politické kultury, souvislosti vzniku státních útvarů, struktury společnosti atp. Nejhlouběji zasáhly Tunisko, Egypt, Libyi, Jemen, Bahrajn a Sýrii, přičemž v prvních třech zemích přivodily v horizontu několika měsíců pád vládnoucích režimů. Označení arabské jaro vzniklé na Západě evokuje podobnost s evropskými revolucemi a protesty byly často přirovnávány k pokojnému přechodu od totalitních režimů ve střední Evropě v 90. letech 20. století. Počáteční optimismus, jenž dění v arabském světě doprovázel, však poměrně brzy
12
| Obecná část
vystřídalo vystřízlivění. Egypt se po svržení režimu a demokratických volbách vrátil skrze kontra-převrat k armádou podporovanému režimu, považovanému s odstupem zpravidla za více autokratický, než byla vláda prezidenta Mubáraka. Libye a Jemen jsou dnes rozvrácenými státy. Tunisko, byť ve špatné ekonomické situaci, je s pětiletým odstupem považováno za jediný stát, v němž protesty vyústily v demokratický režim. Ve většině zemí, jimiž prošla vlna protestů, se zhoršila ekonomická a bezpečnostní situace, společnosti se polarizovaly a s revolučními událostmi se vynořila řada tenzí uvnitř jednotlivých států. Jedním z důsledků arabského jara je i posílení vlivu radikálního islamismu na dění na Blízkém východě, jež můžeme považovat za jednu stranu mince, jejíž druhou stranou je postavení neislámských menšin, respektive menšinových islámských heterodoxních skupin. Výmluvným příkladem je postavení křesťanů v Egyptě, kteří se vinou nárůstu vlivu islamismu po pádu starého režimu na jedné straně a neschopností státu za vlády Muslimského bratrstva i prezidenta as-Sísího poskytnout jim náležitou ochranu na straně druhé stávají terčem nábožensky zdůvodněné perzekuce. V Sýrii přerostly původně poklidné protesty vyzývající k reformám již počátkem roku 2012 ve válečný konflikt, jenž je považován za největší humanitární katastrofu od konce druhé světové války. V pět let trvajících bojích přišlo o život již více než 250 tisíc lidí, podle jiných zpráv má konflikt téměř půl milionu obětí. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že více jak 11 milionů obyvatel Sýrie bylo nuceno opustit své domovy a téměř 5 milionů jich v souvislosti s boji opustilo zemi. Konflikt původně neměl náboženské zdůvodnění, ale jak se boje zintenzivňovaly, radikalizovaly se sektářské vazby a válka dostala náboženské či sektářské směřování. Území Sýrie se postupně proměnilo v bojiště, na němž se střetávají stoupenci režimu prezidenta Asada, sekulární opozice a radikální islamistické skupiny a v různé míře zde hájí své zájmy regionální a světové velmoci. Náboženský konflikt má několik rovin, válku většinových sunnitů proti alawitům, střet sunnitského a šíitského islámu, v tak značné míře rozdmýchaný občanskou válkou v Iráku, a v neposlední řadě je to boj dobře ozbrojených a organizovaných radikálních skupin za vznik státního útvaru, přísně založeného na vlastní kruté představě o islámském státu. Alawité, kteří v tomto konfliktu bojují o vlastní existenci, se semknuli
13
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
k podpoře režimu prezidenta Asada, stejně jako křesťané, jež k podpoře vládnoucího režimu vedly obavy z nárůstu islamismu potvrzené osudy křesťanů v Iráku a Egyptě. Podobný postoj zaujala také většina jiných menšin žijících na území Sýrie.7
Pochopení menšiny Termínem menšina bývají v každodenním a často i odborném jazyce označovány skupiny znevýhodněné, diskriminované, porůznu marginalizované či stigmatizované.8 Takové pojetí převládá v lidskoprávní literatuře, časté je ale i v odborných antropologických či sociologických textech. Vztah mezi menšinovou skupinou a jejím podmaněním či bezmocností je však záležitostí, kterou je třeba zkoumat a analyzovat, nikoli z ní vycházet. Přínosnější je proto přistupovat k takto označeným skupinám ne apriori jako k bezmocným, pouze pasivním obětem většinové společnosti či náboženství, nýbrž jako k (minimálně potenciálně) aktivním aktérům společenského a politického dění, již mohou užívat různé strategie nejen k posílení vlastních pozic v rámci většinové společnosti, ale též k prosazování zájmů celospolečenských.9 Jako příklad lze uvést přínos Koptů egyptské ekonomice či politické kultuře a v neposlední řadě je třeba zmínit důležitou roli, jakou sehráli egyptští křesťané v hnutí odporu proti prezidentu Mubárakovi v roce 2011.10 Menšina je proto v této knize chápána v širokém a otevřeném významu jednoduše kvantitativně jako skupina méně početná oproti společnosti či skupině většinové, od níž se menšina odlišuje určitými sociálními, kulturními, jazykovými, nábožensko-konfesijními a etnickými rysy. V případě etnické menšiny sdílí taková skupina přesvědčení o společném původu, dějinách a kultuře a vědomí sounáležitosti.11 Pro vlastní status či postavení takto kvantitativně či numericky pojímaných menšin v rámci státu přitom není primárně důležitá jejich početní podřízenost, ale jejich vztah k mocenským strukturám. Skupina může být nepočetná, přesto může mít velký vliv, nebo dokonce dominantní postavení. Důležité je, že tento vztah k mocenským strukturám nelze chápat jako statický, může se vyvíjet, proměňovat, má procesuální a dynamickou povahu.12 Obojí dokládají
14
| Obecná část
syrští alawité, kteří se z utlačované a marginalizované skupiny postupně vypracovali do pozice vládnoucí elity. Náboženství může být pojímáno jako alternativa, konkurent, doplněk či subkategorie etnické a národní identity.13 Všechny skupiny popisované v knize bývají v odborné literatuře zpravidla řazeny mezi skupiny etnicko-náboženské, tedy takové, v nichž se náboženská příslušnost pojí s vědomím odlišnosti etnické,14 a v některých případech nachází výraz v endogamní povaze dané skupiny, byť v praxi s různou důsledností.15 Mírou náboženské identifikace se od sebe jednotlivé skupiny liší, tato míra je ale různá i napříč skupinami samotnými, jak to pozorujeme například u tureckých alevitů, u nichž nacházíme celou škálu chápání alevismu od různě koncipovaného pojetí náboženského až po zcela sekulární.16 Kolektivní identita, stejně jako identita individuální, je kumulativní, tj. sestává z více složek, má komponentu národní, náboženskou, ale také profesní atp. Její jednotlivé složky mohou být v určitých situacích či dobách zdůrazněny, jiné potlačeny, identita má tedy zároveň situační povahu.17 Mandejci se v rozhovorech, které jsem s nimi vedl, prezentují v závislosti na konkrétním kontextu někdy jako vyznavači mandejského náboženství, jindy jako Iráčané. Většina v textu popisovaných skupin spojuje relativní rozkvět a prosperitu s obdobím, v němž politiku blízkovýchodních států určovaly národní a socialistické ideje na úkor idejí náboženských. Obrat nastal přibližně od 80. let 20. století, kdy začaly být myšlenky egyptské, irácké a syrské identity vnímány jako prázdné a oslabené a do popředí začaly vystupovat identity náboženské.18 Skutečnost, že tento trend lze vysledovat nejen ve většinové společnosti/náboženství, ale i v menšinách, jimiž se kniha zabývá, dokládá tezi, že skupiny a identity se spíše než v izolaci etablují a rozvíjejí ve vzájemné interakci/kontaktu s jinými skupinami,19 především s většinovým náboženstvím a společností (a platí to i naopak). Většinovým náboženstvím, jehož existence nás vůbec opravňuje hovořit o náboženských menšinách, je ve všech popisovaných kapitolách sunnitský, případně šíitský islám. Ale ani islám nelze chápat jako nějakou jednotnou a statickou fólii, na jejímž pozadí je možné vykládat menšinová náboženství. Rozmanité jsou i jednotlivé státní útvary, některé jsou etnicky i nábožensky pestré, jako třeba Libanon, jiné, jako společnost egyptská,
15
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
jsou v tomto ohledu považovány za poměrně homogenní. Právě v souvislosti s událostmi „arabských revolucí“ se poukazovalo na to, jak vnitřně rozdílné jsou jednotlivé arabské státy Blízkého východu.20
Vybrané skupiny a cíle monografie Oblast Blízkého východu bývá určována různě. Zaměření našeho textu víceméně odpovídá užšímu vymezení regionu Blízkého východu zahrnujícímu Egypt, Izrael a palestinská území, Libanon, Sýrii a Turecko, dále Jordánsko a státy Arabského poloostrova, Irák a Írán.21 Výjimku z tohoto poměrně úzkého geografického vymezení představují oblasti k turecké a íránské hranici přiléhajícího Zakavkazska, jež se dostává ke slovu v souvislosti s arménským křesťanstvím a jezídy. Záměrem není podat vyčerpávající přehled všech menšinových náboženství takto vymezeného geografického prostoru – takový text by musel nutně mít encyklopedickou povahu –, jde nám spíše o to, nabídnout čtenářům v původních
Orientační mapa oblastí, o nichž se hovoří v monografii.
16
| Obecná část
autorských příspěvcích hlubší vhled do problematiky několika vybraných blízkovýchodních náboženských menšin. V centru pozornosti stála především ta menšinová náboženství, jež byla zásadním způsobem zasažena výše uvedenými událostmi na Blízkém východě a zároveň bylo možné oslovit českého badatele, který by kapitolu zpracoval na základě vlastního dlouhodobého bádání a pokud možno na základě terénních výzkumů. Turecké alevity výše uvedené občanské války v regionu ani protesty v arabských zemích bezprostředně nepostihly, pojí je však s ostatními představenými náboženskými skupinami stejné kulturní dědictví, jež jim zanechala Osmanská říše. Postavení náboženských menšin v Osmanské říši je věnována samostatná kapitola, protože znalost tohoto historického pozadí považujeme za nezbytnou pro hlubší pochopení problematiky jednotlivých nábožensko-etnických skupin současnosti. Vzhledem k tomu, že výklad zoroastrovců, jejichž počty v Íránu dnes asi nepřesahují 20 tisíc, volal po širším zdůvodnění v kontextu dějin Perské říše, Republiky Irán a vztahů s indickou komunitou Pársů, rozhodli jsme se od jejich zařazení upustit. Součástí monografie není ani výklad komunity bahá’í, jež se z domovského Íránu rozrostla do světového náboženství, majícího více než pětimilionovou členskou základnu. Náboženství bahá’í vzniklo na půdě islámu, a i když se od svých původních kořenů brzy oddělilo, jsou jeho stoupenci považováni za odpadlíky od islámu a především v Íránu jsou tvrdě pronásledováni.22 Stranou pozornosti musely zůstat také osudy židovské komunity na Blízkém východě a až na výjimky rovněž problematika menšin v Izraeli a Palestině.23 Židé jsou samozřejmě zmíněni v kontextu výkladu milletového systému Osmanské říše a výkladu principů vztahu islámu k menšinám. Vývoj postavení Židů ve 20. století, problematika a status v jednotlivých státech regionu, migrace do Státu Izrael, vztahy Arabů a Židů a další otázky však představují natolik komplexní problematiku, že by její zhuštění do jedné kapitoly mohlo nabídnout jen velice obecnou a povrchní informaci. Společným cílem je analýza menšinových komunit v kontextu měnícího se Blízkého východu ve 20. století a především v souvislosti s výše naznačenými dramatickými změnami posledních zhruba patnácti let, které nejenže přivedly tyto skupiny na první stránky světových médií,
17
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
ale především před samotnou otázku jejich další existence na Blízkém východě. Jednotlivé statě sledují tyto cíle: 1. představit danou nábožensko-etnickou skupinu; 2. analyzovat a popsat proměny, jimiž prošla ve 20. a 21. století; a 3. charakterizovat stav, ve kterém se ocitla následkem výše stručně nastíněných proměn Blízkého východu. Texty jsou zaměřeny na současnost vybraných skupin, ale porozumění současnosti předpokládá uvedení do dějin, popřípadě vzniku, dále nauky a rituální praxe dané skupiny v jejím příslušném kontextu. Odtud pak plyne základní trojčlenná struktura všech kapitol, jež čítá úvod do dané skupiny, analýzu současnosti v původním blízkovýchodním prostředí a následně v diaspoře. Nad tento rámec nemělo smysl podsouvat autorům jednotlivých kapitol nějakou univerzální strukturu. Pojednávané skupiny jsou různorodé, různá jsou i disciplinární východiska jednotlivých autorů, zastoupena je etnologie, religionistika, církevní dějiny, islamistika. S výjimkou úvodní kapitoly o náboženských menšinách v Osmanské říši, jejímž autorem je italský orientalista a pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR Stefano Taglia, lze předloženou kolektivní monografii chápat též jako doklad stavu českého bádání v této oblasti. Jsme si však vědomi toho, že se v žádném případě nejedná o doklad vyčerpávající. K některým blízkovýchodním komunitám či k dílčím problémům bylo publikováno množství statí v odborných periodicích.24 Pokud je mi známo, neexistuje však žádná souborná publikace českých badatelů obdobného zaměření. Jiná je situace v literatuře světové, v níž se problematika menšin stává přibližně v posledních dvou desetiletích stále častěji předmětem analýz. Jejich výsledky nelze jednoduše shrnout na několika řádcích, rád bych ale upozornil na několik souborných prací k problematice menšin v oblasti Blízkého východu, které se koncepcí a zaměřením blíží naší knize. Žádná z nich se s ní však nekryje zcela, jsou zaměřeny na jiné, někdy dílčí problémy, jinak vymezují geografický prostor a věnují se zčásti jiným skupinám.25 Za průlomové se považuje dílo A. Houraniho Minorities in the Arab World z roku 1947. Hourani vykládá jednotlivé menšiny postupně dle geografického rozšíření, zvláštní pozornost věnuje proměnám od 19. století až do druhé světové války, přináší mnoho statistických údajů, a je tak v řadě ohledů pro nás důležitým pramenem k situaci menšin v polovině 20. století. M. Nisan v knize Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression pojednává 18
| Obecná část
jak o etnických, tak o náboženských menšinách, pracuje s širším pojetím regionu Blízkého východu, takže vykládá například Berbery či Balúče a zabývá se detailně křesťanstvím v Súdánu. Na rozdíl od našeho textu se věnuje problematice Židů v regionu. O. Bengio a G. Ben-Dor vydali monografii Minorities and the State in the Arab World, která tematizuje etnicitu jako určující faktor politického života v osmi vybraných arabských státech. Kniha zkoumá v těchto státech vazby mezi většinovou společností a etnickými a náboženskými menšinami. Jednotlivé (původně konferenční) příspěvky monografie Nationalism and Minority Identities in Islamic Societies editované M. Shatzmillerovou analyzují procesy formování identity náboženských a etnických menšin v zemích s většinou islámského obyvatelstva, konkrétně to, jak sekulární pojetí národních států (nation-state) na Blízkém východě ovlivnilo formování (kulturních, náboženských či jazykových) identit menšinových komunit. Asi nejblíže má naše publikace svým pojetím ke sborníku Religious Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, který pro vydání připravily A. N. Longvaová a A. S. Roaldová. Předmětem jsou náboženské menšiny, a to – podobně jako v našem případě – islámské i neislámské. Některé kapitoly jsou věnovány dílčím komunitám, jiné mají komparativní povahu – zabývají se více menšinami v jednom státě, například vztahem křesťanství a kmenových náboženství v Africe či muslimsko-křesťanskými vztahy v palestinských oblastech. Na březen 2017 ohlásilo vydavatelství I. B. Tauris vydání zcela nové publikace Religious Minorities in the Middle East and North Africa připravené Ericou Hunterovou.
Ke struktuře monografie Pro přehlednost jsme výklad jednotlivých skupin rozdělili do tří dílčích oddílů. První je věnován křesťanství na Blízkém východě, druhý náboženstvím, respektive nábožensko-etnickým skupinám, jež se nějakým způsobem vztahují k islámu. Třetí oddíl přináší výklad mandejců a jezídů. Vlastnímu textu o vybraných náboženských skupinách předchází dvě kapitoly, jež mají především vytvořit předpoklady pro lepší pochopení celkového rámce postavení popisovaných skupin v prostředí většinového 19
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
islámu. První z nich má povahu spíše systematickou. Bronislav Ostřanský v ní uvádí čtenáře do vztahu islámu k neislámským menšinám – jak se vytvářel v počátcích islámu, jak je kodifikován v Koránu a jak jej dále rozvíjí islámské právo. Přitom zdůrazňuje, že – jak ostatně ukazují další kapitoly – reálné postavení jednotlivých menšinových skupin se odvíjí od legislativy konkrétního státu a lokálních politických a sociálních poměrů. Ostřanský objasňuje základní dělení obyvatelstva na muslimských územích na muslimy, jinověrce („lidé chránění“, ahl adh-dhimma) a modloslužebníky (mušrikún) a důsledky z něj plynoucí pro postavení v rámci většinové islámské společnosti. V kontextu zhoršující se situace menšin na Blízkém východě pak připomíná i současné snahy islámských učenců o vytvoření adekvátního rámce pro postavení menšin ve většinových muslimských společnostech, tzv. Marrákešskou deklaraci z ledna 2016. To, jakým způsobem tyto základy našly výraz v postavení, jež nemuslimům přiznávala Osmanská říše (1299 –1923), sleduje Stefano Taglia. Taglia vyvrací názor, že komunity nemuslimů v Osmanské říši byly uzavřené a pouze náhodně vstupovaly do kontaktů s většinovým obyvatelstvem. Podle něj se nemuslimové aktivně podíleli na vzniku a konsolidaci říše a zaujímali v ní důležité administrativní posty. Obecně je třeba se bránit generalizacím ohledně konkrétního postavení nemuslimů, neboť to se v dějinách Osmanské říše měnilo v závislosti na konkrétní lokalitě a řadě interních a také externích faktorů. Taglia analyzuje, jak se postupně měnil i význam tzv. milletu, způsobu organizace obyvatelstva do administrativních jednotek dle náboženské příslušnosti, jenž stál v zárodku rozvoje národních identit v 19. a 20. století. Kapitoly o křesťanských skupinách otevírá text „Křesťané na Blízkém východě“. Michal Řoutil v něm uvádí čtenáře do složité terminologie a základních rozdílů v teologiích jednotlivých církví a přináší stručný a přehledný nárys základních milníků dějin křesťanství na Blízkém východě včetně jeho osudů ve 20. a 21. století. Text zároveň stručně seznamuje s těmi křesťanskými církvemi regionu, kterým nemohla být věnována samostatná kapitola. Pro porozumění výkladu dalších kapitol je důležité Řoutilovo připomenutí skutečnosti, že kromě náboženské funkce plní blízkovýchodní církve řadu úkolů v oblasti společenské, politické, hospodářské atp. a mnohdy jsou nositelkami kulturní identity komunit. Pro autory jednotlivých kapitol z toho mj. plyne otázka, jak se zhostit 20
| Obecná část
výkladu etnické a náboženské komponenty identity dané skupiny. Zatímco v případě Koptů a Arménů může výklad postupovat tak, že se primárně zaměřuje na jednu dominantní církev, vychází Michal Řoutil v kapitole o Asyřanech/Syřanech (označení je zde chápáno jako synonymní) z toho, že chápe Asyřany jako jedno etnikum, jehož osudy sleduje na pozadí většinové společnosti a různých režimů až do současnosti, a na konci kapitoly pak charakterizuje čtyři hlavní církve, v nichž syrské křesťanství nachází institucionální výraz. Přitom především pro moderní dějiny platí, že tam, kde politicky neodporovali vládnoucím režimům, dosahovali Asyřané vysokého postavení v rámci příslušných státních útvarů. Výklad Arménů ukazuje status vyvolené menšiny odsouzené ke strádání jako nedílnou součást arménského sebepochopení. Petra Košťálová postupně odkrývá jednotlivé obrazy a koncepty, jež se na skladbě arménské identity podílejí, a vysvětluje politicko-historické události, jež ji formovaly. V dlouhodobé absenci vlastního státního útvaru a velice záhy i absenci společného komunikačního jazyka byla celá staletí nositelem arménské identity Arménská apoštolská církev. Události posledních let jako kdyby zmíněné sebepochopení naplňovaly, když je tradičně pronásledovaná komunita postupně postižena občanskými válkami v Libanonu, Iráku a Sýrii a válkou mezi Arménií a Ázerbájdžánem o oblast Náhorního Karabachu. Kapitola Violy Pargačové nabízí v několika ohledech vyvážený pohled na situaci Koptů v Egyptě. Především ukazuje, že jejich postavení nelze vměstnat do černobílého klišé muslimové versus křesťané. Vlastní dynamiku výkladu pak i tato kapitola rozvíjí v napětí mezi důrazem na etnickou, státní a náboženskou identitu. I pro egyptské křesťany, stejně jako pro řadu jiných blízkovýchodních menšin, platí, že se jejich poměrně dobré postavení za vlád režimů zdůrazňujících sekulární ideje státu s nárůstem islamismu postupně zhoršovalo. Jeden z důvodů platnosti nedávnými empirickými výzkumy potvrzené teze, že blízkovýchodní náboženské menšiny na rozdíl od menšin jazykových inklinují k podpoře autoritářských režimů, spočívá právě v tom, že náboženské menšiny chápou autoritářské režimy jako garanty omezení expanze politického islámu.26 Představitelé Koptů reagovali na sílící vliv islamismu prohlubováním vlastní náboženské identity, jež ale vedlo k uzavřenosti a izolaci komunity, vposledku k jejímu vydělení z celku společnosti a marginalizaci. Proti 21
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
tomuto stavu se časem vzepřeli aktivní laici a jejich postoje našly výraz také v aktivní účasti Koptů na událostech arabského jara. Na konkrétních příkladech kapitola rovněž ukazuje komplikovanost vztahů mezi komunitou v původní lokalitě a v diaspoře, když líčí snahy diasporních komunit zpětně ovlivňovat situaci v Egyptě. I když bývá kapitola o maronitech tradičně součástí publikací o blízkovýchodních menšinách,27 je třeba již na tomto místě zmínit, že v pestré skladbě obyvatelstva Libanonu jsou se svými asi 20 % v pořadí třetí největší náboženskou skupinou za šíity a sunnity, v obou případech s přibližně 30 %. Monika Langrock charakterizuje maronitskou komunitu jako „sebevědomou, vzdělanou, ekonomicky úspěšnou, politicky vlivnou“, kulturně a intelektuálně na Blízkém východě dominující. Zároveň ji také ukazuje jako komunitu vnitřně rozpolcenou mocenskými boji sekulárních vůdců, tenzí mezi sekulárními vůdci a církevními představiteli (patriarchou), komunitu, která vinou občanské války, války mezi křesťany a migrace ztratila své dominantní postavení a musí se vyrovnávat s politickou marginalizací a ztrátou ekonomické dominance. To vše v prostředí společnosti polarizované válkou v Sýrii na odpůrce a podporovatele prezidenta Asada, navíc v situaci strachu z přenesení války a možného rozšíření náboženského extremismu, a to především z řad utečenců ze Sýrie, kteří činí čtvrtinu obyvatelstva Libanonu. Míra či způsob, jímž se náboženské skupiny figurující ve druhé části monografie vztahují k islámu, jsou různé a chceme-li tento vztah blíže charakterizovat, je třeba upřesnit, zda máme na mysli historickou rekonstrukci původu a vývoje dané skupiny, popřípadě analýzu nauky, to, jak na tento vztah nahlíží hlavní sunnitské či šíitské směry, anebo zda nám jde o sebepochopení současné komunity. První dvě kapitoly jsou věnovány syrským alawitům a tureckým alevitům, komunitám vzešlým ze šíitského ʽalíjovského základu, z něhož také odvozují své označení. Tyto dvě skupiny mohou být snadno zaměňovány díky svým jménům, ačkoli se, jak připomíná autor kapitoly o alawitech Luboš Kropáček, odlišují vírou i praxí, dějinami i současnou orientací. Radikální rozdíl spočívá v jejich početnosti a také v tom, jak se ona početnost paradoxním způsobem odráží v jejich rozdílném postavení ve státních útvarech. Zatímco mnohamilionoví alevité nedosáhli v Turecku oficiálního uznání, alawité, kteří tvoří asi 12 % obyvatelstva, se stali fakticky velmi vlivnou vrstvou v Sýrii. 22
| Obecná část
Kapitolou se prolíná výklad dvou spolusouvisejících procesů: jak svébytná náboženská identita ustupuje (programově) do pozadí ve prospěch začlenění do uznávaného šíitského islámu. Druhým sledovaným procesem je vzestup politické moci vždy marginalizované a perzekuované menšiny až k dominantnímu postavení, setrvávajícímu navzdory řadě vnitřních i vnějších faktorů více než půl století. Oproti syrským alawitům se turečtí alevité snaží vzkřísit a udržovat tradice, mají své náboženské specialisty a praktikují rituály, jimiž se jasně odlišují od většinového sunnitského islámu. Přesto jsou tureckým státem oficiálně považováni za sunnitské muslimy. Kateřina Vytejčková sleduje genezi alevitů či Kızılbaşů, jak byli dříve nazýváni, v prostředí mystických islámských řádů, především ve vztahu k bektašíji. Popisuje nauku, rituální praxi a postavení alevitů v průběhu dějin na pozadí proměn moderního tureckého státu, zvláštní pozornost přitom věnuje problému identity. Všímá si, jak původně náboženská komunita postupně nabývá jiných rysů a stává se z ní spíše etnická či etno-náboženská skupina, aby pak své náboženskosti – byť pouze pro část alevitů – zcela pozbyla. Tím zároveň ukazuje na výše již zmíněnou šíři pojímání alevismu zahrnující různá pojetí náboženská či kulturní. Mezi uskupení, kterým se dostává v české literatuře vůbec poprvé větší pozornosti, patří drúzové. Endogamní komunita semknutá kolem ezoterické nauky tvoří v Sýrii zhruba 3 % obyvatelstva a v Libanonu, na jehož životě se aktivně podílí, je jednou z osmnácti konfesních komunit (tá’ifa). Luboš Kropáček drúzy ve svém druhém příspěvku v monografii charakterizuje jako „konfesi s uzavřenou vírou a zároveň extrovertní v životě širší společnosti“ se schopností integrovat se do ní a být k ní loajální. To potvrzuje například skutečnost, že zatímco drúzové v Sýrii respektují prezidenta Asada, libanonští drúzové se kloní na stranu opozice vůči Asadovu režimu a v Izraeli se zase drúzové (s výjimkou Golanských výšin) ztotožňují se státem v takové míře, která je v rámci tamějšího arabského obyvatelstva jedinečná. Na rozdíl od alevitů, kteří byli původně obyvateli venkova, a po celou dobu marginalizovaných alawitů měli drúzové vždy schopné vůdce, již úspěšně usilovali o prosazování zájmů komunity. Další kapitola se zabývá dvěma komunitami, jež sdílejí tolik společných rysů, že je možné jejich výklad spojit v jeden. Šabakové a járesáni se dle Petra Kubálka formovali jako neortodoxní komunity na pomezí 23
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
šíitského islámu a sdílejí podobnosti v ohledu geografickém (obě skupiny žijí na okrajích kurdského osídlení), jazykovém (vztahují se k íránskému jazyku gúrání) a spojoval je zčásti též tradiční rolnický způsob života. S řadou dalších komunit představených v naší monografii mají pak společné to, že ve 20. století v těchto skupinách započaly procesy hledání vlastní identity, jež vedly k zásadním proměnám a vnitřnímu štěpení. Šabakové během 20. století položili důraz na odlišnost etnickou, zatímco nábožensky se asimilovali do té míry, že není jisté, zda a jaké prvky někdejší náboženské praxe vůbec zachovali. Náboženská komunita járesánů se v průběhu 20. století rozdělila na tradicionalistickou a reformní část, navíc se osudy járesánů odvíjely odlišně v Iráku a v Íránu. Zatímco v Íránu jsou coby heterodoxní komunita vystaveni marginalizaci a diskriminaci, v Iráku jsou oficiálně považováni za muslimy, což se paradoxně projevuje v absenci uznání jakýchkoli specifických práv – járesáni nejsou zmíněni v ústavě a na celostátní úrovni nejsou zahrnuti do systému garantovaných zastoupení v politice. Jak járesáni, tak Šabakové se na území Iráku stali po roce 2003 terčem násilí motivovaného náboženskou nesnášenlivostí. I v případě těchto komunit se českému čtenáři dostává vůbec prvně do rukou rozsáhlejší odborné pojednání. Poslední dvě menšiny spojuje mimo jiné to, že je nelze zařadit do žádného z předchozích dvou oddílů výkladu. Mandejci byli sice křesťanskými misionáři považováni za heretické křesťany, které je třeba přivést zpět ke katolické víře, a také byli některými badateli kladeni do blízkosti křesťanství, nicméně dlouhodobě je konsensem bádání poznatek, že mandejství je na křesťanství nezávislé náboženství, jehož základní texty a rituální praxe mají prokazatelně předislámský původ.28 Podobně je snaha zaškatulkovat počátky jezídů jako „íránské“, „pohanské“ nebo „islámské“ přibližně od 90. let 20. století považována za zjednodušenou a překonanou.29 Petr Kubálek ukazuje jezídismus jako autonomní náboženství, jež vedle originálních rysů vykazuje vliv súfismu, staroíránských představ a praktik, antické mytologie a gnóze, ale také vlivy křesťanství a judaismu. Společné mají jezídi s mandejci také to, že rekonstrukce jejich počátků má značně hypotetickou povahu. Organizační základnou pozdější jezídské obce bylo dle Kubálka islámské bratrstvo ʽadawíja vzniklé ve 12. století, za zásadní mezník formování komunity však považuje období 16. a 17. století. Nejpozději tehdy se komunita známá v té době již jako jezídská stává 24
| Obecná část
endogamní, její členové se pokládají za vyznavače náboženství odlišného od islámu a svým okolím jsou takto vnímáni. Především radikální proudy islámu však i dnes oživují pohled na jezídy coby odpadlíky od islámu se všemi důsledky z toho plynoucími, jak ukazují zejména teroristické útoky vedené vůči jezídům v srpnu 2007 a vyvražďování jezídů po dobytí jejich hlavního demografického centra v Sindžáru v srpnu 2014. Mandejci jsou jednou ze tří náboženských skupin, které nová irácká ústava platná od roku 2005 zmiňuje v pasáži o svobodě vyznání. Jiří Gebelt se ve svém příspěvku zaměřuje na proměny, jimiž mandejská komunita v Iráku ve 20. a 21. století prošla. Nejprve proměnou obývaných lokalit, následně změnami v sociální oblasti a reformami rituální praxe a nakonec se věnuje politické angažovanosti mandejských laiků. Výklad vyzdvihuje kontrast mezi situací mandejců v Iráku režimu Saddáma Husajna a jejich postavením po roce 2003. Toto postavení je ambivalentní: mandejci sice dosáhli vrcholného zastoupení na politické scéně, v důsledku dlouhodobě špatné bezpečnostní situace však již nespojují, respektive nemohu spojovat svou budoucnost s Irákem. V souladu se zaměřením monografie je mandejcům žijícím v Íránu věnována pozornost pouze okrajově.
Ke způsobu práce Výklad každé z kapitol o konkrétních náboženských skupinách doprovází mapa původních lokalit zmíněných v textu, jež má čtenářům usnadnit orientaci ve výkladu. Jednotlivé kapitoly uzavírá komentovaný výběr domácí i zahraniční literatury a odkazy na webové stránky příslušné skupiny. Život popisovaných komunit mají čtenářům přiblížit také vyobrazení v textu a v barevné příloze knihy.
Poděkování Michal Řoutil se společně s Petrem Kubálkem podílel na formování celkové koncepce monografie. Petr Kubálek revidoval arabské přepisy v kapitole o mandejcích, Luboš Kropáček sjednotil přepisy z arabštiny v celé knize. Zmíněným kolegům patří můj dík, stejně jako Kateřině 25
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
Vytejčkové, která vytvořila všechny mapy doprovázející výklad každé z kapitol. Za pročtení rukopisu děkuji kolegovi Marku Vinklátovi. Zvláštní poděkování je třeba vyslovit kolegyním, kolegům a členům popisovaných menšin, kteří ochotně poskytli fotografie k publikování. Jsou to: Seyedeh Behnaz Hosseini, Michal Hájek, Yousif Muharam, Tereza Svášková, Bassem Tellawi, Mahmut Agbaht a spolek Friends of Maaloula. Rád bych rovněž poděkoval Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a jmenovitě děkance fakulty paní docentce Kamile Veverkové za finanční podporu vydání monografie.
Poznámky 1 Za podnětné připomínky k textu děkuji panu docentu Marku Jakoubkovi z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kapitola vznikla v rámci řešení projektu Prvouk P01 na UK HTF. 2 Mordechai Nisan, Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression, Jefferson (2) 2002, str. 1. 3 Termín „komunita“ používám synonymně s termínem „skupina“ v souvislosti s konkrétními nábožensko-etnickými menšinami. Hovořím tedy o „komunitě mandejců“, „komunitě alevitů“ atd. K terminologickému rozlišení mezi „menšinou“ a „skupinou“ viz poznámku č. 11. 4 Toby Dodge, Iraq: From War to a New Authoritarianism, Abingdon – Oxon, 2012, str. 16–17; Errol A. Henderson – David J. Singer, „Civil War in the Post-Colonial World, 1946–92“, in: Journal of Peace Research 37, 3 (2000), str. 275–299, 284 –285. 5 Rok 2006 byl nejkrvavějším rokem incidentu, dle odhadů v něm zemřelo 29 253 až 34 452 civilistů a rekord smutné statistiky drží červenec 2007 s 3279 mrtvými. Viz online: http:// www.iraqbodycount.org (10. 4. 2016). 6 Dokládají to např. statistiky Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR), které např. pro rok 2005 uvádí v Sýrii procentuálně velmi vysoká čísla křesťanských a mandejských uprchlíků z Iráku v poměru k tomu, jak se tyto menšiny podílely před rokem 2003 na celkové populaci Iráku. Křesťané, kterých mělo být před rokem 2003 v Iráku přibližně 3 %, činili ve statistikách uprchlíků 45 %, mandejci, kterých bylo asi 0,2 %, činili 10 % z celkového počtu iráckých utečenců v Sýrii. 7 Emile Hokayem, Syria’s Uprising and the Fracturing of the Levant, Abingdon 2013 (Kindle Edition). Viz zvl. kap. „The Uprising and the Regime“, pasáž „The Political Geography of the Syrian Uprising“. 8 Mariana Liakova, „Minderheit“, in: Günter Endruweit (ed.), Wörterbuch der Soziologie, Konstanz – München 2014, str. 319 –320; Friedrich Heckmann, Ethnische Minderheiten, Volk und Nation: Soziologie inter-ethnischer Beziehungen, Stuttgart 1992, str. 55 –56. 9 Anh Nga Longva, „Domination, Self-Empowerment, Accommodation“, in: Anh Nga
26
| Obecná část
10 11
12 13
14
15
Longva – Anne Sofie Roald (eds.), Religious Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, Leiden 2015, str. 1–23, 3 – 4. Mariz Tadros, „Copts of Egypt: Defiance, Compliance, and Continuity“, in: Allen D. Hertzke – Timothy Samuel Shah (eds.), Christianity and Freedom. Volume 2, Contemporary Perspectives, New York 1996, str. 338 –371, 345. Heckmann, Ethnische Minderheiten, str. 55 –57. Jediný rozdíl mezi „etnickou skupinou“ a „etnickou menšinou“ spočívá dle Heckmanna v marginalizovaném či diskriminujícím postavení dané skupiny. „Menšina“ pak nutně neznamená početní menšinu, ale diskriminovanou skupinu, tzn., že v tomto pojetí by šíité v Iráku do roku 2003 byli menšinou, i když měli početní převahu. Protože považuji takový význam termínu „menšina“ za zavádějící a navíc za nevhodné pojímat menšiny jako z povahy věci skupiny marginalizované, chápu termín „etnická menšina“ jako synonymní s termínem „etnická skupina“. Schetter zdůraznil, že představu o společném původu nelze vztahovat pouze na časovou dimenzi, ale rovněž na prostorovou. (Conrad Schetter, Ethnizität und ethnische Konflikte in Afghanistan, Berlin 2003, str. 59 – 61.) Anh Nga Longva, „Domination, Self-Empowerment, Accommodation“, str. 5. Thomas Hylland Eriksen, Etnicita a nacionalismus: Antropologické perspektivy, Praha 2011, str. 10. K „národní identitě“ viz Miroslav Hroch, Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, Praha 2009, zvl. str. 37– 40. K termínu národ viz Miroslav Hroch (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus: Čítanka textů, Praha 2003, str. 11–23. Problematika užití termínu národ v literatuře o Blízkém východě spočívá jednak v odlišných významech, jež navzdory společnému základu v latinském natio mají jeho různé ekvivalenty v evropských jazycích, jednak v zakořenění fenoménu národa v evropském kontextu. (Hroch, Pohledy na národ, str. 23.) Podobně je i termín „stát“ spojen s moderními evropskými představami a institucemi, které neodpovídají nutně blízkovýchodním skutečnostem. (Philip S. Khoury – Joseph Kostiner (eds.), „Introduction“, in: tíž, Tribes and State Formation in the Middle East, Berkeley – Los Angeles 1990, str. 1–22, 2.) Odborná literatura se v tomto ohledu často rozchází, zpravidla v závislosti na vymezení „etnické menšiny“ a v neposlední řadě také v závislosti na tom, jak moc je tematizována dynamika a proměny sebepochopení popisovaných skupin. Jako příklad lze uvést heslo „Ahl-i Haqq“ z třetího vydání The Encyclopaedia of Islam, v němž Martin van Bruinessen hovoří o kákají jako o „etno-náboženské komunitě“ (in: Kate Fleet et al. [eds.], The Encyclopaedia of Islam. Third Edition, Leiden 2009, sv. 2, str. 51–58, 51.), zatímco Petr Kubálek akcentuje v příslušné kapitole naší publikace tuto komunitu jako náboženskou (viz kap. „Járesáni a Šabakové“). O Šabacích hovoří Kubálek jako o skupině etnické, jež se nábožensky asimilovala s islámem, zatímco např. van Bruinessen je popisuje jako „heterodoxní náboženskou skupinu“. (Martin van Bruinessen, „Shabak“, in: Clifford Edmund Bosworth et al. (eds.), Encyclopaedia of Islam. New Edition, Vol. IX., Leiden 1999, str. 152–153, 152.) Proces etablování etno-náboženské skupiny má dle Victorie Arakelové několik základních stadií: 1. skupina se odděluje od vlastního/původního náboženského prostředí, vytváří se náboženská specifika nové skupiny; 2. skupina se odlučuje od svého etnického prostředí
27
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
16 17 18 19 20 21
22
23
24
25
a uzavírá se vůči němu, stává se endogamní. (Victoria Arakelova, „Ethno-Religious Communities: To the Problems of Identity Markers“, in: Iran and the Caucasus 14 (2010), str. 1–18.) Viz k tomu kapitolu Kateřiny Vytejčkové. Schetter v navázání na G. H. Meada (Schetter, Ethnizität und ethnische Konflikte, str. 42– 44). Tarek Osman, Islamism: What it Means for the Middle East and the World, New Haven – London 2016 (Kindle edition). Viz kap. „The Minorities’ Fears“. Eriksen, Etnicita a nacionalismus, str. 34. Miloš Mendel, Arabské jaro: Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě, Praha 2015, str. 201–202, 305. K různým vymezením regionu viz David Šanc, „Blízký východ jako politicko-geografický region“, in: Michaela Ježová – Helena Burgrová (eds.), Současný Blízký východ: Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, Brno 2011, str. 9 –22. K různým označením regionu a jejich genezi viz Luboš Kropáček, Blízký východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Praha 1999, str. 11–16. K zoroastrovcům viz Michael Stausberg, Die Religion Zarathustras: Geschichte – Gegen wart – Rituale, Bd. 1–3, Stuttgart 2002–2004; k bahá’ismu viz např. Margit Warburg, Citizens of the World: A History and Sociology of the Baha’is from a Globalisation Perspective, Leiden 2006. Dějiny Židů na Blízkém východě, včetně řady dílčích otázek a samotných kapitol věnovaných analýze situace v jednotlivých státech regionu, obsahuje sborník Reeva Spector Simon – Michael Menachem Laskier – Sara Reguer (eds.), The Jews of the Middle East and North Africa in Modern Times, New York 2002; K migraci Židů z jednotlivých států regionu viz např. Malka Hillel Shulewitz (ed.), The Forgotten Millions: The Modern Jewish Exodus from Arab Lands, New York 2000. O významných menšinách se ve svých pracích zmiňoval Alois Musil. Jedná se zvl. o jeho knihy Křesťanské církve nynějšího Orientu (Olomouc 1939), Mezi Eufratem a Tigridem: Nový Irák (Praha 1935), Dar Nilu: Nový Egypt (Praha 1935), Zaslíbená země: Nová Palestina (Praha 1937) a Od Libanonu k Tigridu: Nová Sýrie (Praha: 1938). Ze soudobých prací je třeba upozornit alespoň na knihu Moniky Šlajerové, Palestinská církev dnes: Politická a teologická problematika (Červený Kostelec 2009). Křesťanství na Blízkém východě se věnuje Salve: Revue pro teologii a duchovní život, 26, 2 (2016). Albert Habib Hourani, Minorities in the Arab World, Oxford 1947; Mordechai Nisan, Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression, Jefferson (2) 2002 (Kniha byla kritizována za místy protiislámskou/protiarabskou militantní rétoriku.); Ofra Bengio – Gabriel Ben-Dor (eds.), Minorities and the State in the Arab World, Boulder 1999; Maya Shatzmiller (ed.), Nationalism and Minority Identities in Islamic Societies, Montreal – Kingston 2005; Anh Nga Longva – Anne Sofie Roald (eds.), Religious Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, Leiden 2015; Erica C. D. Hunter (ed.), Religious Minorities in the Middle East and North Africa: A Complete Survey of Non-Muslim Communities, London 2016.
28
| Obecná část
26 Ceren Belge – Ekrem Karakoç, „Ethnicity, Religion and Support for Authoritarianism“, in: Political Research Quarterly 68 (2015), str. 280 –292. 27 Pojednávají o nich všechny publikace uvedené v poznámce 25. 28 Viz např. Kurt Rudolph, Die Mandäer I: Prolegomena. Das Mandäerproblem, Göttingen 1960, str. 252–255; týž, Die Mandäer II: Der Kult, Göttingen 1961, str. 340 – 427. 29 Christine Allison, „Yazidis I. General“, in: Encyclopaedia Iranica. Online, http://www. iranicaonline.org/articles/yazidis-i-general-1 (10. 4. 2016).
Literatura Z monografií o menšinách na Blízkém východě, jejichž přehled a základní charakteristiku uvádím v textu, lze doporučit především: Hunter, Erica C. D. (ed.), Religious Minorities in the Middle East and North Africa: A Complete Survey of Non-Muslim Communities, London 2016. Longva, Anh Nga – Roald, Anne Sofie (eds.), Religious Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, Leiden 2015. Shatzmiller, Maya (ed.), Nationalism and Minority Identities in Islamic Societies, Montreal – Kingston 2005. V českojazyčné literatuře se situaci na současném Blízkém východě věnují zejména tyto publikace: Beránek, Ondřej (ed.), Arabské revoluce: Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady, Praha 2013. Hermann, Rainer, Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě, Praha 2016. Kropáček, Luboš, Blízký východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Praha 1999. Křížek, Daniel – Tarant, Zbyněk et al., Arabské jaro: Příčiny, průběh, důsledky. 2. díl. Sýrie a Arabský poloostrov, Plzeň 2014. Mendel, Miloš, Arabské jaro: Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě, Praha 2015. Müller, Zdeněk, Islám a islamismus, Praha 2010. Tureček, Břetislav, Blízký východ nad propastí: Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky, Praha 2016.
29
| Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě
Ediční poznámka
Oblast, kterou se zabýváme, nás staví před výzvy svou kulturní pestrostí nejenom náboženskou, ale i jazykovou. V našich textech se setkáváme se jmény a termíny arabskými, tureckými, kurdskými, perskými i dalšími. Arabské termíny mají navíc leckdy značně rozdílnou podobu při transliteraci ze spisovného arabského záznamu, nebo v transkripci rozmanitých hovorových podob. U vlastních jmen musíme zároveň brát ohled na způsob, jak si je zvykli psát latinkou jejich nositelé, například autoři píšící anglicky, případně média. A navíc nemůžeme přehlížet rozšířený mediální úzus v češtině, který některým jménům vtiskl již zdomácnělou podobu patřící do české slovní zásoby. Snažili jsme se zohlednit všechny tyto stránky, přestože se tak nevyhneme mnoha rozpornostem. Píšeme třeba šíité, ale jejich víru (o níž se česky tak často nehovoří) nazýváme precizní transliterací šíʽa. Podobně přepisujeme výraz, který je v českých médiích velmi frekventován, avšak ve zcela nejednotné podobě: šaría, avšak v dosud česky málo užívaném adjektivu šaríʽatský připomínáme arabský základ slova. Turecky samozřejmě píšeme şeriat. Snažíme se o systémové řešení podle těchto zásad: U zeměpisných jmen (toponym) dáváme přednost mezinárodním podobám, přičemž při prvním výskytu upozorníme v závorce na arabský spisovný tvar, např. Aleppo (Halab), Latákie (al-Ládhiqíja). U vlastních jmen osob postupujeme někdy podobně. Zvláštní problematikou je přepis jmen libanonských politiků a církevních představitelů. Po zvážení řady variant jsme se nakonec rozhodli přepisovat je v mezinárodně rozšířeném francouzském znění, přičemž při prvním výskytu vždy uvádíme jejich výslovnost v libanonské arabštině. 411
| Ediční poznámka
Obecný problém představují arabská jména začínající samohláskou. Počáteční ráz (arabskou hamzu) vyslovíme česky samozřejmě, není nutné ji psát. U slov začínajících hláskou ʽajn tento znak vyznačujeme u historických jmen ʽAlí, ʽUmar, ʽUthmán a v širokém spektru jmen složených z uvádějícího ʽAbd (ʽAbdalláh, ʽAbdarrahmán aj.). Ani zde však nemůžeme být zcela důslední. Dnešní nositelé těchto jmen jsou zvyklí psát je latinkou bez této hrdelnice a slyšet je tak také vyslovovat. A nepokládáme za nutné psát náslovný ʽajn u českých odvozených slov jako alíjovský nebo alawité. Za běžné pokládáme psát takto jednoduše historická jména jako Abbásovci. Protože turečtina hlásku ʽajn nezná, píšeme výrazy, které přešly do moderní turečtiny z arabštiny, v relevantním kontextu (tj. v kapitole „Alevité“) v jejich turecké formě bez ʽajn, například Alí. Některé reálie a pojmy pokládáme za zdomácnělé v počeštěných variantách podobně jako Korán, Irák nebo šíité. Tak píšeme běžně: strana Baas, al-Káida apod. Obecně se v přepisech v arabštiny držíme úzu, který zavedl Luboš Kropáček v Duchovních cestách islámu (Vyšehrad 2015, 6. vydání, str. 275). Arménština, jeden z izolátů indoevropské jazykové rodiny, má v češtině hned několik přepisů. V kapitole o Arménech volíme způsob, který je nejbližší české výslovnosti, přičemž zohledňuje arménská specifika. Aspirované souhlásky s přídechem proto přepisujeme jako ph, kh a th. Arménština rozlišuje jinou výslovnost u dvou typů hlásky c a č (cʼ jako poněkud „tvrději“ vyslovené oproti c; stejně tak čʼ). Sídlo apoštolského katholika by se mělo v češtině přepisovat jako Edžmiacʼin namísto často užívané nesprávné podoby Ečmiadzin; zde zjednodušujeme. „Gh“ je přepisem pro guturální „r“ (vyslovované asi jako francouzské „r“). V přepisech koptštiny se držíme způsobu užitého v řadě Rukopisy z Nag Hammádí (viz Rukopisy z Nag Hammádí II. Kodex VI/2 a 4, Kodex IX/1–3, uspořádali Wolf B. Oerter a Zuzana Vítková, Praha: Vyšehrad 2009, str. 36). Kurdština a perština se v naší publikaci přepisují s ohledem na laického čtenáře a také s přihlédnutím k užité transkripci arabštiny. Přepis kurdštiny je zjednodušený, tudíž nijak neodlišuje přídechové varianty souhlásek č, k, p, t, hrdelní h, tvrdé l ani vícekmitové r. Samohlásky (a, á, é, i, í, ó, u, ú) jsou přepsány tak, aby jejich české čtení co nejvěrněji zachycovalo kurdskou výslovnost. Nutno poznamenat, že užitý přepis kurdštiny 412
| Ediční poznámka
není totožný s kurdskou úpravou latinky z roku 1932, která si mezi Kurdy v Iráku a Íránu zatím zdaleka nevydobyla převahu nad arabským písmem. Vlastní kurdské podoby latinky jsme se drželi pouze v bibliografických odkazech na texty napsané právě takovým písmem. Co se týče perštiny, přepis se drží českého úzu zavedeného např. v publikacích Luboše Kropáčka v nakladatelství Vyšehrad, ovšem s jedinou výjimkou: perskou koncovku určující shodný i neshodný přívlastek, tzv. ezáfet (-e, -je), zde od slova neoddělujeme spojovníkem. V přepisech mandejských termínů a jmen se držíme v mandeistice standardní transliterace. (Viz např. Bogdan Burtea, Das mandäische Fest der Schalttage: Edition, Übersetzung und Kommentierung der Handschrift DC 24 Šarh ḏ-paruanaiia, Wiesbaden 2005, str. 9.) Řečtinu přepisujeme dle úzu obvyklého v edicích vydavatelství Vyšehrad. Při přepisu klasické syrštiny (syrské aramejštiny) užíváme následujících pravidel: álip (álap) označujeme ’, wáw přepisujeme jako w, chét jako h, hrdelnici ájin (‘é) jako ‘, qop (pro odlišení od káp = k) jako q. Dlouhé samohlásky jsou značeny způsobem běžným pro český přepis. V případě turečtiny, která používá upravenou latinku, ponecháváme specifické výrazy v originálním zápisu. Některé turecké hlásky se vyslovují stejně jako v češtině, ale jinak se píší (ç – č; ş – š); hlásky ö, ü se vyslovují podobně jako německé ö, ü, avšak vždy krátce. Výslovnost některých hlásek turecké abecedy se zcela liší: c – dž (cem – džem); j – ž (jandarma – žandarma); y – j (Haydar – Hajdar); ı – se vyslovuje zhruba jako a [ə] v anglickém alone. Turečtina používá navíc písmeno ğ (tzv. měkké g). Pokud mu předchází některá ze samohlásek a, o, u, ı, tak se její čtení prodlužuje a písmeno ğ se nevyslovuje (Erdoğan – Erdóan). Po e, i, ö, ü se výslovnost ğ podobá českému j (eğlence – ejlendže); â označuje á, î označuje í. Pravopisu současné turečtiny je přizpůsobeno i psaní vlastních jmen a termínů z osmanské turečtiny. Ezáfet (koncovka pro shodný i neshodný přívlastek) je v osmanských termínech značen spojovníkem (např. Ehl-i Beyt).
413
| Ediční poznámka
Rejstřík
ʽAbbás, al- (syn šíitského imáma ʽAlího ibn Abí Tálib) 331 ʽAbbás, Mallá Kázim 337, 339 ʽAbbás, Qusajj 339 Abbásovci (ʽAbbásovci) 46, 232 Abdalláh II. (ʽAbdalláh) 249, 315 ʽAbdó, Chalaf 362 Abdülhamid II. (sultán) 53, 62, 69n, 144n, 147, 360 ʽAbdulkarím Qásim 361n, 387, 393 Abgar V. Ukkámá 106 Abú Bakr (chalífa) 229, 236, 364 Abú ʼl-Chattáb al-Asadí 235 Abudí, Júsuf Adel 128 Adam (v jezídismu) 356nn, 373 Adana 144, 257, 260 adanské masakry 144 ʽadawíja 24, 352, 355, 359 Adham, Górán 335 ʽAdí ibn Musáfir (v jezídismu jako Šíchádí) 352, 355, 375 Adiabéna 106, 108 Adıyaman 259 ʽAdlí Mansúr 183 Adonis 375 adventisté 163 Afghánistán 246 Aflaq, Michel 85, 241n Afrahát 107, 130 ʽAfrín 353, 367–369 Ághá, ʽAbduzzahra Bašír al- 338
426
| Rejstřík
Aghet 149, 154 ahle Haqq (perský název járesánského náboženství) 323 Ahváz 125, 398n ájíne járí (perský název járesánského náboženství) 323 ʽAjn Sifní 351, 354, 364 akce Nemesis 149 Akhsor 149 aktivista 121n, 177–179, 181, 184–186, 235n, 333n aktivní sestry 174, 192 alawité (nusajrovci) 15, 22, 31, 64, 229–257, 293 Albánie 49, 140, 260 Aleppo (arab. Halab) 112, 118, 125–128, 147, 154, 159, 198, 233, 237, 261, 308, 359, 368 alevismus 15, 22n, 235, 237, 250n, 257–290 Alexandrettský sandžak (Iskandarún, dnes Hatay) 240, 367 Alexandrie 91, 163, 165, 167, 173, 178 Alexandrijský pravoslavný patriarchát 77, 81, 91, 163, 165 ʽAlí ar-Ridá (šíitský imám) 326, 330 ʽAlí eláhí (perský název járesánského náboženství) ʽAlí ibn Abí Tálib (turecky Alí, šíitský imám) 229, 257, 323, 331 ʽAlí Raš (šabacká svatyně) 330
ʽAlí Zajnulʽábidín (šíitský imám) 330 ʽAlí, ʽÁbid ʽAbbás 331, 339 ʽAlí, Husajn 337 ʽAlí, Muhammad (1769–1849) 213 aliance „Z lásky k Egyptu“ 184 Aliance jezídských spolků v Německu 373 alíjovci 257 Alqóš 125, 129 Ámad viz Diyarbakır ʽAmádija 125 ʽAmára 387 Amasya 259 Americká koptská asociace (American Coptic Assotiation) 185 Amida viz Diyarbakır Amín al-Husajní, al-Hádždž 249 Amín Tálib at-Tawíl 240, 256 Amirkhani, Makwan (Amírchání, Mákwán) 340 Ammán (ʽAmmán) 89, 315, 317, 401 Ammánské poselství (Risálat ʽAmmán) 255, 315 ʽAmr ibn al-‘Ás 167 ʽAmr Músá 181 ʽÁmúdá 368 anafora 171 Anatolie 45n, 49, 55, 58nn, 75, 114, 137, 142, 144, 147, 157, 251, 259nn, 273, 279 anatolští alevité (Anadolu Alevileri) 257 Anfál 336 Ankara 46, 59, 251, 260, 262, 279, 283 Antakya (Antiochie) 75, 108, 126n, 163, 165, 240, 359, 367n, 370 Antiochie viz Antakya Antiochijský pravoslavný patriarchát 77, 81n, 90nn, 128 Aoun, Michel (ʽAun, Míšíl) 202–211, 219 APECL (Assemblée des Patriarches et Évêques Catholique au Liban, Sněm katolických patriarchů a biskupů Libanonu) 212 arabské jaro 12n, 22, 94n, 177, 247, 307n arabsko-izraelské války 84n, 201, 204, 304 Arabský poloostrov 16, 30, 34, 61, 109
427
| Rejstřík
arabští alevité (Arap Alevileri, viz též alawité) 251, 257 arabština 62, 94, 104n, 109, 126, 164, 197n, 263n, 326, 388, 392, 401 Aragacotn 371 Aram I. Kešišian (arménský katholikos) 88 Arbíl (Haulér, Erbíl) 83, 88, 97, 108, 110n, 121, 125, 336, 345, 359, 375, 399 Ardabíl 261, 332 Argentina 122, 126, 252 Archbishop of Canterburyʼs Assyrian Mission 112 Arida, Antoine (ʽArída, Antuán) 200 Armavir 121, 371 Arméni passim Arménie 59, 85, 137–162, 371n arménská abeceda 109, 139 arménská genocida viz Aghet Arménské Kilíkijské království 82n, 150 Arménský apoštolský patriarchát v Istanbulu 142, 144, 158 Arménský apoštolský patriarchát v Jeruzalémě 142 Arslán 296, 311n, 316 al-Arsúzí, Zakí 241 Aršakovci 160 al-Asad, Sulajmán ʽAlí 240n, 243 ʽAsáʼib ahl al-Haqq (AAH) 341 al-Asad, Baššár 205, 232, 246nn, 250, 252, 308, 312 al-Asad, Džamíl 249 al-Asad, Háfiz 240nn, 246, 248nn, 306, 311n al-Asad, Máhir 248 al-Asad, Namír 248 al-Asad, Rifʽat 248, 311 ASALA 149 asimilace 49, 159, 284n, 322, 324, 329nn asimilacionisté 322 Asjút 95 al-‛Askaríja (mešita v Sámarrá) 12 Asociace muslimských bratří 173 al-Atraš, Faríd 315
al-Atraš, Sultán (později Paša) 300, 305nn Aswad, Duʽá Chalíl 364 Asyrská celosvětová aliance 123 ašcharhabar, východní arménština 155 ʽÁšúráʼ 237, 332 Atatürk, Mustafa Kemal 59, 273n, 277n ateisté, ateismus 35, 37, 276, 283n, 286 Athanasios II. (z Baladu), syrskojakobitský patriarcha 109 Athanasios VII., syrskojakobitský patriarcha 82 Athos (Svatá hora) 91 Austrálie 91, 122, 125nn, 252n, 282, 316, 321, 392, 401, 404, 409 Avarajr 139n Ázerbájdžán 261 azerština (ázerbájdžánština) 324, 327 al-Azhar (univerzita, mešita) 181, 183, 366 Azíz (ʽAzíz), Táriq 122 ʽAzzáwí, ʽAbbás al- 342, 347 Ba‛qúba 387 Báʽadré 351, 354 Baas (strana) 85, 241–244, 247, 251, 254, 306, 387, 393 Báb (předchůdce víry baháʼí) 333, 343 baba 260n bábá (u Šabaků) 332 Bábá Jádegár (u járesánů) 328 bábá šéch viz bávé šéch babaíjské povstání 260 Bádžilán 325, 330, 343 Bagdád 39, 63, 83, 88, 98, 109–112, 116, 118, 125, 127n, 159, 242, 336, 339, 361n, 375, 385, 387, 389, 391, 396n, 405 Bagdádí, Abú Bakr al- 364 baháʼí, víra (baháʼismus) 17, 28, 36, 180, 333 Baháʼuddín al-Muqtaná 295, 309 Bahrajn 12, 95 bahríjští mamlúci 168 Bahzáné 351, 354, 362, 364, 366 Bajjáda 302, 309 Bajt Fár (Chirbat Qanáfár) 352
428
| Rejstřík
Balamandská univerzita 87 Balkán 42, 46–49, 56, 71, 150, 259n, 287, 300 balkánské války 58 Bánjárán 333 Baptisté 163 Bar Kóní, Theodor z Kaškaru 382 al-Baráda‛í, Muhammad 179 barát (v jezídismu) 356, 374 Bardaisán (Bardesanés) 107 Barsoum, Ignatios Afram 113 Bartilla (syr. Bartellá) 129, 325, 338n Bárzání, Masʽúd 362 Barzindža 326 Básachrá 331 Basil,sv. 164, 171 Básirma 336 Basra 63, 125, 127, 232, 301, 385, 387, 391 Baʽšíqa 325, 351, 362, 364 bátiní (ezoterický směr) 235, 301 Batnájá 129 bávé šéch (bábá šéch, jezídský hodnostář) 354, 374 Báziján 336 Bázwájá 338 Bedjan, Paul 113 Béchara, Youssef (Bišára, Júsif) 204 bejlik (beylik, beğlik) 260, 286 Bejrút 87, 89, 112, 121, 125, 127, 154n, 196, 198n, 201n, 207, 209, 211, 214, 252, 296, 311, 317–320, Bektaşi 258, 279 Bektáš, Hádží Velí (tur. Bektaş, Hacı Veli) 258, 260–266, 270, 273, 279, 327, 332, 272n, 278n, 285, 327, 332 bektášíja 258, 260–265, 270, 273, 279, 282, 287, 332 Belgie 120, 125n, 157, 281, 372 Benedikt XVI. (papež) 128 Beneš, Edvard 116 Bét Nahrajn 105, 119 Beyaz, Gülnaz 377 bezvěrec (gâvur) 40 Bídžár 334
Bielefeld 372 bisk (obřad v jezídismu) 356 biskup 79, 81, 92, 103, 108n, 120, 125n, 128, 137, 164n, 175n, 204, 212, 397 Bítár, Saláhuddín 241 Bitlis 112 Bkerké 90 bratr pro onen svět 354, 356 Bratrstvo Chrámu Božího Hrobu 92 Bujuruq viz Buyruk Bulharsko 47, 55, 260 burdžíjští mamlúci 168 Buruch viz Buyruk Bush, George W. 11, 247 Butrus Sáwírus al-Gamálí 164 Buyruk (u Šabaků) 332, 343 Byzanc 71, 81, 107, 109, 111, 136, 150, 167 caferi viz dža‛farí CEDRAC (Centre de documentation et de recherches arabes chrétiennes, Dokumentační a výzkumné centrum arabského křesťanství) 211 celali (dželálíjové) 51 celibát 260 Celle 372 cem, džem (rituál) 265–268, 272 cemevi, džemevi (alevitský svatostánek, komunitní centrum) 265 církev anglikánská 77, 112n, 163 církev Antiochie, Syrská (viz též jakobité) 76n, 90, 106, 126, 135 církev řeckokatolická 77, 88, 92, 195, 211, 216 církev římskokatolická 82, 87, 89n, 94, 125, 128, 193, 195, 197n, 397 církev Východu 77n, 81, 84, 106n, 110, 121–126, 135, 139, 195 církev Východu, Asyrská (viz též Církev Východu, nestoriáni) 76n, 81, 106, 122, 124nn, 135, 195, 397 církev Východu, Starobylá 125 církev, Arménská apoštolská 21, 76n, 90, 138nn, 143, 163
429
| Rejstřík
Církev, Arménská katolická 77 církev, Eritrejská 76n, 92 církev, Etiopská 76n, 92, 96, 107, 109 církev, Chaldejská katolická 77, 106, 125n církev, Koptská 76n, 90n, 164, 171–173, 175, 178, 181, 184n, 188, 191n církev, Koptská katolická 77, 163, církev, Kyperská pravoslavná 77 církev, maronitská viz maronité církev, Melkitská řeckokatolická 77, 88, 90, 92, 94, 197 církev, nestoriánská viz nestoriáni církev, Ruská pravoslavná 113 církev, řecká pravoslavná 91 církev, Sinajská 92 církev, Syrská katolická 77, 106, 126 církve, autokefální pravoslavné 76, 173 církve, starobylé orientální 76–78, 81, 90, 92 Cizre 114, 359n Corbon, Jean 86, 211 Çorum 259, 279n, 285, 288 Čamčamál 336 čelebíjové 260, 265n, 288 Černé září (Jordánsko, 1970) 216 Černý svitek viz Mashafá raš červené hlavy viz Kızılbaş Číčó, Amír Farhán 363 čtyři svaté knihy (Tóra, Kniha žalmů krále Davida, Bible a Korán) 263 ďábel viz Satan Dáʽiš viz Islámský stát Dajr az-Za‛farán (syr. Mór Hanánjó Dajró) 108, 126 Dáláhú 341 dalíl viz kasty (u járesánů) Damašek 87, 89, 92, 94, 110, 114, 121, 126n, 151, 159, 198, 234, 241, 243, 245nn, 250, 299, 304n, 308, 311n, 314, 317, 368 Damiános (patriarcha) 167 daň z hlavy (džizja) 33, 41, 96, 167, 180
daň z půdy (charádž) 167 Daou, Fadi (Dawwú, Fádí) 211 Dáqúq 324, 335 dár al-harb (příbytek války) 32 dár al-islám (příbytek islámu) 32 dár as-sulh (příbytek příměří) 32 Darʽá 248, 308 ad-Darazí, Muhammad ibn Ismáʽíl Naštakí 293n, 296, 301, 308n Dásiní (jezídský kmen) 354, 359 David bar Paulos (z Bét Rabbánu) 109 daʽwa 295 dede 258, 263–267, 269, 280, 288, 331 Deir ez-Zor (Dajr az-Zúr) 96, 138, 147, 159 Deliorman (Ludogorie) 259 Demokratická strana Kurdistánu (KDP) 337, 363 Demokratické shromáždění Šabaků 337n, 348 Dersim (Tunceli) 259, 274, 278, 283, 285 dersimský masakr 274, 277 dervíšský řád 261, 273 devşirme 40, 47n Dezfúl 324 dhimmí (chráněný lid) 31nn, 41n, 45, 84, 96, 143, 145 dhú ʼl-hidždža (islámský měsíc) 237 Dijálá 324 Dinnayi, Mirza 373 Dioklecián 168 Dioskoros (patriarcha) 165n diskriminace jinověrců 33 Diyarbakır (Ámad, Amida) 48, 108, 112, 114, 121, 125, 157, 359n, 370 Dodekanéské ostrovy 91 Dohoda o záměru (Declaration of Intent) 209 Dokument pro budoucnost Egypta 181 Dokument základních svobod 181 Dokuz Chatun 111 dominikáni 86, 112 doure viz duše u járesánů dragoman, drogman (tulmač) 152 Drower, E. S. 383, 388, 390, 393, 410
430
| Rejstřík
drúzové 23, 31, 62, 168, 195–199, 205, 207, 213nn, 235, 237, 239, 242, 245, 291–321 Duhók 117, 121, 125, 345n, 362, 375, 378 dúnádúní viz duše u járesánů duše u járesánů 326n dvanáctníci viz šíʽa dvanáctníků dyofyzitismus 106 Džabal ad-Drúz 297nn, 304n, 308n Džabal Ansáríja 233 Džabal Bajt Maʽn 297 Džabhat an-Nusra (Fronta Nusra) 128, 249, 308, 315 Džadíd, Saláh 243 Džaʽfar Sádiq (Cafar-ı Sadık, šestý šíitský imám) 263 Džaʽfar, Silémán 369 džaʽfarí (tur. caferi, šíitský právní směr) 238, 240, 249, 256, 258 Džalaulá 324 Džalíl, Džalíl 372, 378 Džalíl, Órdíchán 378 džamʽcháne (u járesánů) 327 Džamšíd, Muhammad 338 Džazíra (oblast v Sýrii) 367nn Džazíra (též Sibá Šéch Chidir, sídlo v Sindžáru) 364 Džejhúnábád 329 Džejhúnábádí, Hádždž Neʽmatolláh Mokrí 328, 347 džem viz cem džemeviviz cemevi al-Džihád (organizace) 176 Džiljóchán 339 džimáʽíja (jezídská pouť) 356, 364 džuhhál (sg. džáhil) prostí drúzští věřící 303n Džulfa 151, 159 Džumʽa, Fálih Hasan viz Juma, Falah Hassan Džumʽa, Sálim 331, 337n, 340, 346 Džunblát, Bašír Qásim 299, 311 Džunblát, Kamál 309, 311 Džunblát, Walíd 308, 311n, 316
Edessa 104, 108, 110 Edmonds, Cecil John 330 Edžmiacin 138, 142, 155 Efezský sněm 78, 106 Efrém Syrský 87, 107, 120, 126, 130 Egypt viz passim ʽEjde Chávankár viz Svátek Stvořitele Eláhí, Bahrám 328, 347 Eláhí, Núr ʽAlí 328, 347 Elâzığ 259 Elíša‘ bar Qúzbájé 108 endogamie 15, 23, 25, 28, 291, 296, 327, 331, 352n, 368 Enschede 120 Enver Paša 58, 145nn, Erbíl viz Arbíl Erdoğan, Recep Tayyip (turecký prezident) 252, 276, 285 Erzincan 259 Eskí Kalak 324n Eslámábáde Gharb 323, 333n, 343 Etiopie 81, 91, 217 Eufrat 105, 108, 111, 118, 150, 259, 368, 380 Eutychés, archimandrita 164 exorcismus 170 extremisté (ghulát) označení šíitských sekt 31, 234, 249, 292n, 315 Ézí viz Jazíd I. ibn Muʽáwija ezoterická nauka 23, 233, 235n, 250, 261, 270, 291, 300, 302n, 313, 319n Fachruddín II. 297n, 309, 313, 315, 318 Fajjúm 88, 95, 164 Fajjúmská universita 88 Fanar 91 Fanús, Izák 88 faqír 354, 365, 369 Faqírán (jezídský kmen) 365 faqrá (v jezídismu) 354 faraónismus 173 al-Fárúqí, Sámí Paša 300 Fátima 269n Fátimovci 168, 293n Fezzán 96
431
| Rejstřík
filioque 173 Finsko 125, 340 fitna (rozkol, schizma) 229 Florovskij, Georgij 87 Francie 32, 47, 59–65, 71, 120, 125, 127, 146, 151, 153, 155, 157, 185, 194, 199n, 203, 205, 208, 239nn, 281, 299, 305, 321, 340, 372 Frangié, Samir (Franžíje, Samír) 219 Frankfurt nad Mohanem 340 Frankové 82, 296 fravahr (zoroastrovský symbol) 373 fundamentalisté 35, 98, 244, 281, 292, 358 Gahváre 323, 332n, 340n al-Gamáʽa al-Islámíja (Islámská skupina) 175 Ganní, Raghíd Azíz 128 ganzibra (stupeň mandejské kněžské hierarchie) 384, 392, 397, 402 Garmiján 341 Gaza 178 Geagea, Samir (Žaʽžaʽ, Samír) 202–209, 219 Geller, Pamela 68 Gemayel, Amine (Džmajjil, Amín) 205, 219 genocida Arménů v Osmanské říši 96, 117, 114, 146–149, 153, 154–159 Ghassáníja 128 gaza (arabsky ghazw) 45 Gházán, ílchán 83 Ginza (mandejský text) 383, 392, 410 giríván (jezídský oděv) 356 Glane 120 gnóze, gnostická náboženství 24, 164, 233, 235, 250, 254, 352, 357, 388, 410 Gókdžalí (Gökçeli) 325 Golanské výšiny 23, 251, 304, 308n, 314 gonábádí (šíitský mystický řád) 343 Göteborg 120 grabar (liturgický jazyk) 139, 141, 152 Grand Rapids 121 Gregorios (Řehoř) III. Lahhám (melkitský řeckokatolický patriarcha) 88
Grigor Lusavorič (Řehoř Osvětitel) 137, 139, 160 Grígórios Abulfaradž Barhebraeus 108 Gruzie 81, 121, 140, 144, 156, 351, 366, 371 gülbenk 266, 332 Gülhanský vznešený dekret (Gülhane Hatt-ı Şerifi) 53, 69 Gundešápúr (Bét Lapat) 108, 110 Gúrán 323n, 333 gúrání (íránský jazyk) 24, 322nn, 326n, 330, 334, 341 Hacı Bektaş Veli Dergahı viz Bektáš, Hádží Velí Hacıbektaş (městečko) 264, 273, 279 haft tan viz duše u járesánů Hachem, Gabriel (Hášim, Džibríl) 211 Haj, Hajastan 137 Hajkal, Muhammad Husajn 173 al-Hakím, Muhsin 330 al-Hákim bi-amr Alláh (chalífa) 168, 293, 301nn, 312, 315, 318n hákimíja 293 Hakkari 114n Halab viz Aleppo Halabdža 324, 326, 328n, 335, 341, 345 al-Halládž, Mansúr 357 Halwán (Heluán) 110 Hamá 245n Hamadán 114, 324, 333n Hamdáníja (Bagdídá, Qaraqóš) 325, 335, 341 Hamdúna viz Kurukavak hamídíjské masakry 144, 153 Hamidiye (kurdská kavalerie) 360, 371 Hamza viz az-Zúzání Hání Labíb 182 Hannover 372 Harír 336 Hariri, Rafiq (Harírí, Rafíq) 205 Hariri, Saad (Harírí, Saʽd) 206 Harkí 338 Harrán 32, 81, 233, 380 Hárún ar-Rašíd 34
432
| Rejstřík
Hasaka 127, 368 Hasan (syn ‛Alího ibn Abí Táliba) 231, 249, 270 Hasan al-ʽAskarí 232, 236 Hasan al-Banná 174 Hasiní (jezídský kmen, též Hasanlí) 371, 377 Hassún, Dachíl Qásim 363 hašd aš-šaʽbí, al- viz milice v Iráku, šíitské Haštgerd 328n Hatájí (šáh Ismá‛íl) 263 Haulér viz Arbíl Haurámán 341 Haurán 297–300, 313 Háwár 324 HDP viz Lidově demokratická strana Hejdar, sajjid (u járesánů) 332n Henáná z Adiabény 108 Hérakleios (císař) 167 Herát 110 hésychasmus 87 Hethumovci 150 Hévérkán (kurdský kmen) 368 Híbá (Ibas) 108 al-Hikma (jezuitská bagdádská univerzita) 88 Hírá 108 Hizb al-Wasat („Strana středu“) 177 Hizballáh 203, 205–210, 217, 223, 246, 308, 312 Hızır viz al-Chidr Hnutí budoucnosti (Future Movement, sunnitská politická strana) 209, 223 hnutí Kifája („A dost“) 177 Hnutí vyděděnců (harakat al-mahrúmín) 244 Holandsko viz Nizozemsko holúl viz duše u járesánů Homs 118, 126nn, 249 Horský Libanon (autonomní sandžak, 1861–1918) 62, 71, 199, 213, 297, 300, 309, 311 Hülegü (perský ílchán) 111 Human Rights Watch 183, 337, 342 Hunajn ibn Isháq (Johannitius) 109, 164
hurúfíja (sekta) 261 Husajn (syn ‛Alího ibn Abí Táliba) 246, 262, 270, 272, 332 Husajn, Fáris Násir 339 Husajn, Saddám 11, 25, 122, 336nn, 361, 363, 369, 376, 385, 393nn, 405, 411 Husajn, Táhá 173 Hwayyek, Elias (Hwajjik, Iljás) 11, 25, 122, 336nn, 361, 363, 369, 376, 385, 393n, 404n Chábúr, řeka 118, 123 chačkhar (votivní stéla) 159 cháksárí (šíitský mystický řád spřízněný s járesány) 342, 347 chalát (v jezídismu) 374 chaldejci 87, 106, 113n, 116, 124nn, 130, 163 chalífe viz kasty (u járesánů) chalkedonité 76–81, 89, 102, 106n, 139n, 165n, 187, 191n, 193, 197 Chámeneí, ʽAlí 334 Chamoun, Camille (Šamʽún, Kamíl) 200 Chánaqín 324 chánedán viz kasty (u járesánů) al-Chanká 175 cháridžovci 31 Charkov 121 Charta vládce času (Mítháq walí ʼz-zamán) 302 al-Chasíbí, Husajn ibn Hamdán 233, 237 Chávez, Hugo 316n Cházir (řeka i obec v Iráku) 325 Chazna Tappa 331 Chehab, Fouad (Šiháb, Fu’ád) 201 Cheikho, Louis 113 Chicago 121 al-Chidr (turecky Hızır, světec, mytická postava) 237n, 272 Chirbat Qanáfár viz Bajt Fár chizmatkár (v jezídismu) 354 chodža (kupec) 143, 159 Chomejní, Rúholláh 246 Chorásán 260
433
| Rejstřík
Chrám Božího hrobu 92nn, 142, 294 Christie, Agatha 378 christologické spory 78nn, 106n, 165 Chúj 359 Chursábád (Dúr Šarrúkín) 325, 342 Chúzestán 380, 398 ibáha (permisivita, morální svévole) 235, 238 Ibn ‛Arabí 261 Ibn Nusajr an-Namírí 232 Ibn Tajmíja, Ahmad 234 Ibn Talál, Hasan 87 ʽÍdá Ézí viz Svátek Ézího idžázetnáme, icazetname (osvědčení) 265 Ignatios IV. Hazim (antiochijský pravoslavný patriarcha) 87 Ignatios Ondřej I. Achidžjan (syrsko katolický patriarcha) 126 Ichšídovci 168 imámovská šíʽa viz šíʽa dvanáctníků Imperiální dekret (Hatt-ı Hümayun) 56 Indické traktáty (Rasáʼil al-Hind, drúzské texty) 300 Indie 17, 63, 107, 109nn, 124nn, 151, 153, 244, 300n, 382 inkarnace 237, 278, 296, 301n, 304, 313 inkubace snu 171 Institut koptských studií, Káhira 88 al-insán al-kámil (dokonalý člověk) 261, 270 Irák viz passim Írán viz passim Isháq (járesánský světec) viz Sultán Sahák ISIL viz Islámský stát Iskander, Bútros 128 islamisté radikální 13, 96, 129, 175–180, 183n, 208, 246, 249, 253, 292, 335nn, 369 islámské právo (fiqh) 30 Islámský stát (IS, Dáʽiš) 12, 31, 37, 96, 125, 128n, 159, 174, 209, 211, 232, 239, 249, 251, 255, 308, 312, 326, 331, 335, 339, 356, 360, 364nn, 373, 395, 398 islámští učenci (ʽulamáʼ) 31, 36
ismá‛ílíja 233, 235n, 239, 249, 259, 261nn, 286, 291, 293nn, 300nn, 316nn Istanbul 40–47, 51n, 58n, 62, 91, 118, 125, 142, 144nn, 151, 155, 157n, 234, 251, 280n, 297, 359 Išóʽbocht z Revardašíru 108n Itálie 59, 297 ithnáʽašaríja viz šíʽa dvanáctníků Izák Syrský 107 Izmir 58, 144, 251, 260, 280 Izrael, stát 16n, 23, 36, 45, 84–88, 92, 94, 126, 150, 195, 201, 204, 208, 210n, 213, 242, 245, 291, 302, 304, 308, 311–315, 319 Jahjá ibn ‘Adí 109 jakobité 77, 81n, 87, 92, 106n, 112, 114, 116, 118, 120, 127, 177 Jakub z Edessy 108 Jakub ze Sarúgu 107, 120, 130 Jan Damašský (světec) 81, 87 Jan Křtitel 94, 380, 382n, 406 Jan Pavel II. 204 Jan XI. (Juhannón, syrskojakobitský patriarcha) 82 Jan z Nikiú 167, 187, 190 janičáři 48, 260, 270 Járesánská demokratická organizace 340 Járesánská federace 340 Járesánské demokratické hnutí 340 járí viz pobratimství Jaroslavl 372 Jazíd I. ibn Muʽáwija (v jezídismu jako Ézí) 272, 355, 361 jedinost Boží (tawhíd) 236n, 292, 295, 301, 303 Jediný svou podstatou (Al-munfarid bi-dhátihi, drúzský text) 300 Jednotky obrany lidu (YPG) 366, 369 Jeghiše 139n Jemen 12n, 95, 298 Jerevan 371 Jeruzalém 75, 77, 81n, 85, 88–94, 110, 127, 138, 142, 151, 159, 161, 165, 249, 268, 294, 380
434
| Rejstřík
jezídi 12, 16, 19, 24n, 31, 35, 257, 265, 284, 291, 308, 325, 329, 332, 334, 344, 351–379, 394n, 402, 404n Jezídské fórum 369, 372 Jezídské hnutí za reformu a pokrok 363 jezuité 87n, 110, 112, 211, 311, 319 Ježíš 75, 79, 87, 104, 106, 172, 196, 236, 270, 304, 380 Jiří (Gíwargís, biskup Arabů) 108 Jiří, sv. 170, 272 Johannán Hormizd (mosulský metropolita) 125 Jones Terry 186 Jordán 380, 384 Jordánsko 16, 61nn, 87, 92, 94, 97, 153n, 213, 216, 249, 305, 315, 400n judaismus 24, 99, 138, 191, 352 Juma, Falah Hassan (Džumʽa, Fálih Hasan) 362 Júnesí, ʽAlí 334 Jyllands-Posten 127 Kaddáfí (arab. al-Qadhdháfí), Mu‛ammar 245 Kádžárovci 332n Káhira 39, 88nn, 95, 112, 125, 127, 151, 163, 174, 182n, 253, 293nn, 316, 320 Kahraman Maraş (Maraş) 259, 285 al-Káida (al-Qáʽida) 128, 178, 249, 255, 308, 364 Kaisareia 75 Kakae, Rajab Assi (Kákají, Radžab ʽÁsí) 341 kákají (kurdský název járesánské komunity v Iráku) 27, 323, 328, 341, 345 Kákají, Falakadín 344 Kákají, Radžab ʽÁsí viz Kakae, Rajab Assi kalám (járesánský hymnus) 327 kalámchán 327 Kalár 324 Kanada 121, 125nn, 185, 282, 316, 340, 348, 401 Kánijá spí („Bílý pramen“) 355n kapucíni 112
Karadž 324 Karakoyunlu (turkménská dynastie) 84, 259, 261 Karbaláʼ 272, 329 Karká d-Bét Slók viz Kirkúk Karká d-Ledán 108 karmelitáni 112 Kars 258 Kaspické moře 262, 324 Kassis, Charbel (Qassís, Šarbil) 201 kasty 327, 353n Katáʼib (Kataëb, křesťanská politická strana) 205n Katar (Bét Qatrájé) 108 katholikos 110 katholikosát v Edžmiacinu 142 katholikosát v Sísu (Antelias) 83 katolíci hebrejského jazyka 94 KDP viz Demokratická strana Kurdistánu Kelárdašt 324 Kéme 163 Kérala 111, 124 Kerend 323, 332n, 341 Kermánšáh 323, 332nn, 340, 343n Keserwán 195n, 297 al-Khoury, Bechara (al-Chúrí, Bšára) 200 Kifrí 324 Kilíkie 59, 75, 77, 82n, 88, 90, 101, 141, 147, 150, 160, 233, 251, 255 Kilíkijský katholikosát Arménské apoštolské církve 88, 90, 101 al-Kiráza (periodikum) 178 Kirkúk (Karká d-Bét Slók) 108, 110, 125, 127, 324, 335n, 341, 345, 387, 399, 408 Kitáb al-džilwa (Kniha zjevení, jedno z údajných svatých písem jezídů) 355 Kitáb al-manáqib viz Buyruk Kızılbaş (kyzylbaš, qezelbaš, Qizilbaš, červené hlavy) 23, 234, 257nn, 261n, 267 Kızılhan, Jan İlhan 373, 378 Kızılırmak (Halys) 259 klášter Anbá Bišoj 90, 173 klášter Dajr ad-Durunka 170
435
| Rejstřík
klášter Dajr al-Muharraq 170 klášter Dajr as-Sultán, Jeruzalém 92 klášter Dajr Már Músá al-Habaší 127 klášter Már Behnám 127, 129 klášter Már Mattaj 113, 129 klášter Rabbána Hormizda 125 klášter sv. Augena 120 klášter sv. Bišoje 90 klášter sv. Efréma Syrského, Glane 120 klášter sv. Eliáše 129 klášter sv. Jakuba ze Sarúgu, Wartburg 120 klášter sv. Jakuba Zebedea, Jeruzalém 142 klášter sv. Makaria 87, 175 klášter sv. Marka, Jeruzalém 92 klášter sv. Tekly, Maalúla 128 klášter svaté Kateřiny na Sinaji 92 klášter svatého Efréma Syrského, Ma‘arrat Sajdnájá (Sídnájá) 87 klášter Šarfeh 127 Kniha zjevení viz Kitáb al-džilwa knír (u járesánů) 333n, 344 koalice „14. března“ (prozápadní politické uskupení) 206, 211 koalice „8. března“ (prosyrské politické uskupení) 208 Kóbání 369 kóčak (v jezídismu) 354, 369 Kójsindžaq (Kója) 359 Komise Mazhar 147n Komise pro náboženské vztahy s muslimy 90 koncil, druhý konstantinopolský 197 koncil, druhý nikájský 78 koncil, druhý vatikánský 90, 173, 211 koncil, chalkedonský 78n, 106, 139, 166, 193, 197 koncil, první konstantinopolský 78 koncil, první lyonský 82 koncil, první nikájský 78 koncil, třetí konstantinopolský 78, 80, 197 koncil, třetí lateránský 82 koncily, všeobecné (ekumenické) 78, 167 Konstantinopol 41n, 47, 91, 107, 111n, 140, 165, 167
Konstantinopolský (Ekumenický) pravoslavný patriarchát 99 konverze 342, 347 Konya (Ikonium) 260n Koptové 14, 21n, 75nn, 81n, 86–92, 95n, 107, 163–192, 195 koptští evangelíci 153 koptština 166, 171 Korán 20, 31n, 34n, 41, 174, 186, 237, 245, 250, 256, 261, 263, 1272, 300, 303n, 313, 319, 329, 336, 357, 381n, 395, 398, 405 Korint 75 al-Košeh 178 Krasnodar 372 Kréta 91 křest 124, 167, 171, 188, 356, 384 křížové výpravy 35, 81n, 142, 168, 233 Ktésifon 108 Kublajchán 111 Kohnešahr 114 Kurdistán 97, 111n, 125, 130, 281, 335–340, 344–347, 360–370, 375, 399 kurdština 104, 258, 279, 282, 288, 322, 324, 326, 341, 351, 356, 368 Kurtalan 370 Kurukavak (Hamdúna) 370 Kút 387 Kuvajt 95, 361 kvóty 176, 334n, 338, 344, 362n, 376, 396 Kyrillos VI. (patriarcha) 174 Kyrillos z Alexandrie, sv. 171, 173 Kýros Veliký (patriarcha) 167 Kyzylbaš viz Kızılbaş Láliš 351–356, 360, 362n, 374 Latákie (arab. al-Ládhiqíja) 213, 233, 239–245, 249, 251 Latinská Amerika 92, 252, 316 Latinské patriarcháty 82 Latinský jeruzalémský patriarchát 77, 88, 90, 94 Lausanne (konference) 59, 116 Layard, Austen Henry 360, 370 Lemkin, Rafael 117
436
| Rejstřík
lev (atribut ‛Alího) 268n, 272, 275 Lev I. (římský biskup) 165n Levanta 75, 121, 150, 239, 252, 293, 296, 297, 302, 305, 315n, 364n Libanon viz passim libanonská občanská válka 21n, 62, 84, 155, 196, 199–209, 214nn, 239, 246, 251 Libanonské síly (Lebanese Forces, křesťanská politická strana) 205, 311 Libye 12n, 60, 63, 75, 95n, 245 lidé knihy (ahl al-kitáb) 31n, 167 Lidově demokratická strana (HDP) 278, 373 Liga šabackých intelektuálů 338 Limassol 89 Lincoln 372 al-Liqáʼ 87 liturgie 86n, 94, 109, 112, 123, 125nn, 139, 141, 152, 166nn, 171n, 178n, 183, 193, 211n, 263nn, 269, 383 Lorestán 324 Los Angeles 121 Louis Raphaël I. Sako (Sákó, chaldejskokatolický patriarcha) 88, 98 Lvov 150nn, 159, 161 Maalúla 26, 128n Mabbúg 108 Madžíd, Ákó Šáwés viz Shawais, Ako mahdí 232, 267, 272, 295 Mahmoud, Kalid (Walí, Chálid Mahmúd) 342 Makedonie 260, 272 Makkíka II. (asyrskonestoriánský katholikos-patriarcha) 111 maktabí viz reformisté (u járesánů v Íránu) Mákú 324 Malatya 48 Malek-Yonanová, Rosie 122 maloasijská katastrofa 91 Malý svátek (ʽíd al-fitr, konec ramadánu) 237 mamlúci 49, 70, 83, 168, 233, 296
manda (poznání, znalost) 381 Mandalí 324 mandejci 15, 24nn, 32, 380–410 mandi (mandejská svatyně nebo kulturní centrum) 384, 398, 404 Maqlúb (hora) 129 Makarios, sv. 87, 166, 175 Már Ešai Juhanna Ibrahím (syrskojakobitský arcibiskup Aleppa) 128 Már Ešai Šimún XXIII. (asyrskonestoriánský katholikos-patriarcha) 116 Már Jahballáh III. (asyrskonestoriánský katholikos-patriarcha) 110 Már Paulos Faradž Rahhá 128 Már Rafael I. Bidawid (chaldejskokatolický patriarcha) 88 Már Šimún Benjamin (asyrskonestoriánský katholikos-patriarcha) 114 Mardin 114, 117, 120n, 126, 370 Maron (Márún), Jan (patriarcha) 197 Maron, sv. (Márún) 196 maronité 22, 76n, 80, 88, 90, 159, 193–226, 297, 299, 311, 318 maronitský patriarchální synod 204, 212, 216 Marrákešská deklarace 20, 36 Maršálek, Václav 113 maṣbuta (mandejský rituál) 383nn, 391n, 406 Mashafá raš (Černý svitek, jedno z údajných svatých písem jezídů) 355 al-Maskín, Mattá 87, 175 masperský masakr 95, 179 Massachusetts 121, 404 matagh, ghurban (oběť) 160 Mawláná viz Rúmí, Džaláleddín mawlid 170n Mazdak 358 Medína 34, 36, 49, 62, 70, 231, 236 Medínská charta 34, 36 Mekka 250 Memorandum o porozumění 206 Méouchi, Boulos (Ma’úší, Búlus) 200 Merv 110
437
| Rejstřík
Mesrop Maštoc 109, 139 metempsychóza viz reinkarnace mevlevíje (mawalwíja, mystický řád) 260 Mezopotámie 61, 63, 83, 105, 109n, 130, 259, 285, 382 miafyzité (viz též monofyzité) 79n, 91, 106 Midyat 119nn, 360, 370 Midžéwir (správce svatyně) 354 migrace a emigrace 17, 22, 28, 85nn, 116n, 119, 121, 157, 184n, 195nn, 203n, 210, 212–216, 233, 250n, 265, 284, 279, 282n, 310, 315, 326, 340, 351, 366n, 386n, 398–404 Míchá‛íl (biskup z Atríbu) 164 Michael Syřan (syrskojakobitský patriarcha) 107 Michel Sabbáh (latinský jeruzalémský patriarcha) 88 Mijándoáb 324, 334 Mikati, Najib (Míqátí, Nadžíb) 206, 208 milice v Iráku, šíitské (al-hašd aš-šaʽbí) 340 millet 17, 20, 33, 37, 41–45, 59, 66n, 84, 111, 142, 145, 177, 186, 218, 239, 257 Mingana, Alphonse 113 Minjá 95 mír (jezídský hodnostář) 354, 360n, 364, 370 miraç (mi‛rádž, Muhammadova cesta do nebe) 268 miríd 353n, 362 Mister Finland viz Amirkhani, Makwan mladoturci 57, 144nn modloslužebníci (mušrikún) 20, 32 Mongolové 83, 110 Monofyzitismus (viz též miafyzitismus) 79, 139 monoteismus 283, 292, 357n, 383 Mór Ignatius Zakka I. Iwas (syrskojakobitský patriarcha) 87 Mór Julius Ješu Çiçek (syrskojakobitský metropolita) 120 Moradi, Ali Akbar (Morádí, ʽAlí Akbar) 340
mórkirin viz křest (v jezídismu) Moskva 121, 151, 155 Mosul 63, 83, 96n, 110nn, 116n, 125, 127nn, 159, 324nn, 329n, 335n, 338n, 343, 351n, 359n, 363nn, 375 Movses Chorenaci 139n Mubárak, Husní 12n, 176–181, 185n, 189, 191 mučednictví 96, 117, 124, 140, 156, 166, 168nn, 246, 264, 272, 332 Mudros, příměří z 58 Muharam, Yousif (Muharram, Júsuf) 26, 331, 340, 342 Murad, François 128 Murqus, Samír 180 Mursí, Muhammad 179–186 mürşit (učitel, duchovní vůdce) 264 muršid („průvodce“, u Šabaků) 331 al-Muršid, Sulajmán 241 Músá al-Kázim (sedmý šíitský imám) 261, 337, 339, musahip (rituální příbuzenská vazba) 265 Musil, Alois 28, 254, 262, 319 Mustafa Kemal (Atatürk) 59n, 148, 154, 251, 273n, 277n al-Musta’sim (abbásovský chalífa) 111 al-Mustansir (chalífa) 296 Muwaffaq, Taríf 314 Muwaffaqíja 339 myropomazání 171 mystický islám viz súfíjská bratrstav, súfíjové; bátiní; ezoterická nauka mytologie starořecká 24, 352, 375 Naaman, Boulos (Naʽmán, Búlus) 201 naasejci 357, 375 Náboženské společenství Pardívar 326, 328, 340 náboženství staroíránské 352, nadace 279n, 285 Náder šáh 329 Nadžaf 244, 329n Nag Hammádí 164, 383 nahatak (mučedník) 140
438
| Rejstřík
nahda (arabská kulturní renesance) 86, 198, 213 Náhorní Karabach, Arcach 21, 154, 156 Nakoula, Besseley Nakoula 185 Namrúd (Nimrod) 342 Napoleon Bonaparte 168, 299 an-Naqí, ʽAlí 232 an-Násir, Gamál ‘Abd 174, 181 Národní dohoda (Libanon) 200n Násiríja 387 Nasr, Seyyed Hossein 231, 253 Nasrolláh 333 Naštakín, Muhammad viz ad-Darazí NATO viz Severoatlantická aliance Nazaret 231, 380 Nebraska 372 nefes („hymnus“ u Šabaků) 332 Nejvyšší rada ozbrojených sil (Supreme Council of the Armed Forces, SCAF) 179 Německo 58, 112, 119nn, 125n, 144–148, 185, 250, 253, 274, 281, 316n, 321, 340, 351, 367, 369–373, 378, 397, 401nn neomillet 177, 186n nestoriáni 77, 82n, 87, 106, 108, 110nn, 114, 116, 124n, 127, 131, 139, 359 Nevinnost muslimů (film, Innocence of Muslims) 185 New Britain 121 New Jersey 123 nijáz („slib“, u járesánů) 327 Ninive (Nínawá, irácká provincie) 124, 129n, 324n, 336–339, 363 Nisibis 108, 110, 127 Nizozemsko 119n, 125n, 157, 185, 281, 372, 401nn Nižnij Novgorod 372 Noc odpuštění 332 Norsko 125, 281, 340, 400 Nourúz (Nový rok) 237 Nová Džulfa (u Isfahánu) 151 Nová naděje pro Libanon (apoštolská exhortace) 204, 226 novoplatonismus 235n, 292, 301, 303
Novosibirsk 372 Nový rok (jezídský) 170 Nový Zéland 122, 125 Núbie 81 an-Núr (strana) 180 nusajrí 231–236, 240, 246, 256n, 293 nusajrovci (alawité) 233, 257 Nusaybin 117 obec (umma) 33, 229 obřady jezídské 356 obřízka 171, 188, 265, 303, 354, 356, 374 ocak, odžak (krb, ohniště; rodová linie) 257, 264, 274, 277 ocakzade, odžakzade (potomek rodu) 264 odpadková krize (Libanon) 210 odpadlictví (v islámu) 359 odžak viz ocak odžakzade viz ocakzade ofité 357, 375 Oldenburg 369, 372, 379 Ömer Vehbi Paša viz Vehbi, Ömer onomatocida 119 Organický statut pro Libanon 300 Organizace nezastoupených států a národů 123 Organizace spojených národů (OSN) 13, 181, 260, 314, 337, 363, 395, 400 Oslo 340 Ósmán, Mamó Firmán 363n Osmanská říše viz passim osobní status (ahwál šachsíja) 30 Osrhoéna 106
Pársové 17 Paruanaiia (svátek) 385 Paříž 54, 115n, 153n, 199, 209, 240, 243, 305, 311, 328, 340 Paša, Ibráhím 198 Paul Jazídží (řeckopravoslavný metropolita Aleppa) 128 Pavel z Tarsu 75 Pax syriana (syrská okupace Libanonu) 203nn, 218, 222 PDS viz Strana demokratického socialismu 373 Perský Ázerbájdžán 11nn, 121 Perský záliv 84, 92, 126, 185, 214, 216 péšmarga (kurdští partyzáni, později gardisté) 337–340, 362, 365n Pír Sultan Abdal 263n pír 263n, 276, 280, 327, 331n, 353, 362 PKK viz Strana pracujících Kurdistánu pobratimství 265, 322 pogrom 111, 143, 149, 156, 275, 358, 285, 382n pohoří Libanon 194–199, 214nn, 299 Poradní sbor Šabaků v provincii Ninive 337n Pro Oriente (nadace) 90, 172 Procesí Páva (Táwúsgérán, jezídský obřad) 356 Prorokova rodina (ehl-i beyt, ahl al-bajt) 229, 250, 270, 279, 280, 343 přesídlování jezídů 361 PUK viz Vlastenecký svaz Kurdistánu půst 124, 169, 188, 245, 266, 272, 283, PYD viz Strana demokratické jednoty
Palestina 16n, 19, 61n, 64, 71, 75, 81, 85nn, 92, 94n, 101, 126, 195, 198, 201, 210, 213, 216, 224, 297, 311, 313nn, 380n, 394 Palmýra 297 panarabismus 85 panducht, gharib (vyhnanec) 141 papež 34, 88, 90, 128, 150, 164, 172, 204, 210, 397 Pardívar 326, 328, 340
qadáʼ (v Iráku) 239, 335 al-Qaddo, Hunain (al-Qaddú, Hanín) 337 Qahtáníja (Gir ʽUzér) 364n qáʼimmaqám („hejtman“) 335 Qaláwún as-Sálihí (mamlúcký sultán) 83 Qanbarí, Mohammad 334 Qartmín 108 Qasre Šírín 323, 333n, 343 Qastal Džandó 369 qaul (jezídský hymnus) 355
439
| Rejstřík
Qavaltás (járesánský svátek) 327 qawál (recitátor hymnů) 354, 356, 369 Qazvín 324 Qennešrín 108 Qióré 108 Qom 244, 288 Rabbán Saumá 110n Rabbúlá 108 Rábi‛a al-‛Adawíja (mešita) 183 Rada církví Blízkého východu (Middle East Council of Churches, MECC) 77, 89, 212 Rada svobodných Šabaků 337 Rada východních katolických patriarchů 90 Rafíq Habíb 177n Raheb, Mitri (Mitrí ar-Ráhib) 95 Rahmání, Ignatios Efrém 126 ar-Rai, Bechara (Butrus ar-Ráʽí, Bišára) 206 Raithú 92 Rakousko 67, 120, 125, 145, 185, 237, 253, 255, 281, 299, 240, 372 Ramádí 387 Rameleh, Ashraf 186 Rashow, Khalil Jindy (Rašó, Chalíl Džindí) 362, 374 Rašt 324 Rawándúz 359 Razaví, Hasan 334 reformisté (u járesánů v Íránu) 328n, 342, 347 Region Kurdistán (autonomní území v Iráku) viz Kurdistán reinkarnace (metempsychóza) 235, 237, 296, 302 Revardašír 108nn Riccoldo da Monte Croce 382 rišama („hlava národa“, stupeň mandejské kněžské hierarchie) 384, 397n, 404 rod, rodová linie viz ocak, odžak Rojava 369 Rouhana, Paul (Rúháná, Búlis) 211 rouhání či odpadlictví (irtidád) 35 Rudolph, Kurt 388
440
| Rejstřík
Rúmí, Džaláleddín Balchí (Mawláná, tur. Mevlana) 260 Rusko 58–60, 69n, 114, 119, 121, 125, 133, 143, 146, 150, 152, 156n, 244, 249, 299, 360, 366, 371n, 377 Řecko 55, 58, 88, 91n, 105, 109, 120, 122, 128, 154, 195, 200, 211, 216, 260 Řehoř VII. (papež) 34 Řím 76n, 82, 89, 95, 107, 112, 139, 151, 165, 167, 190, 198, 204, 318, 328 sabejci (sábiʼa) 32, 381n, 395, 398n Sabíl („Cesta“) 87 sáda (šíitští ochránci Šabaků) 329, 335n, 343 as-Sádát, Anwar 174nn, 185 Saddám viz Husajn, Saddám Sadek, Morris 186 as-Sadr, Músá 244n, 249 Safarí, Hekmat 334 Safíjovci (dynastie) 50, 257, 262, 264, 329 Sahák viz Sultán Sahák Sahl Nínawá viz Ninive Sahne 323, 328, 334 Sajdá (antický Sidon) 240, 296 Sajdnájá (Sídnájá) 87, 126 Sajfó 114, 132 sajjid viz kasty (u járesánů) Sajjidat an-Nadžát (syrskokatolická katedrála) 128 salafisté 180, 234, 293, 315 Saláhuddín 241, 324 Salam, Tammam (Salám, Tammám) 208 Saláma Músá 173 Sálem Čohejlí 384, 399 Salmás 114, 125 Samarkand 110 Samir, Khalil Samir (Chalíl Samír, Samír) 211 Şanlıurfa viz Urfa, Edessa Saré sál viz Nový rok (jezídský) sárlí (náboženská komunita v Iráku, jež se rozdělila mezi Šabaky a járesány) 325 Sarpole Zaháb 323, 328, 333
as-Sarráf, Ahmad Hámid 348 Satan 334, 344, 357 Saúdská Arábie 30, 35, 208, 214, 247 Sáve 324 sebeupálení (u járesánů) 344 sedmero (u járesánů) viz duše u járesánů sejjid (sajjid, seyit) 262, 264, 269, 277, 327, 329n, 332, 341n sekta 13, 31, 64, 217, 231–235, 241, 244n, 247, 253n, 261, 278, 286, 294, 297, 306, 308, 313, 316, 318, 380 sekularisté 36, 180 Seleukeia 75, 108 Selim I. 70, 234, 262, 297 Septuaginta 164 sestra pro onen svět (v jezídismu) 354, 356 Severoatlantická aliance (NATO) 98, 361 Severos Sebocht 109 Sèvres, smlouva 58, 116 Sfeir, Nasrallah Butrus (Sfajr, Nasralláh Butrus) 88, 202–206, 210 Shawais, Ako (Madžíd, Ákó Šáwés) 335, 341, 345 Sibá Šéch Chidir viz Džazíra Siirt 114, 370 Sileman, Khidir (Silémán, Chidir) 362, 364, 378 Simáʽíl beg 360n Simele (kurd. Sémél, oblast v Iráku) 116n Simkó Aghá 114 sindžaq (v jezídismu) 356 Sindžár (Šingál) 25, 351, 359–366, 375 Sís 83, 142 as-Sísí ʽAbd al-Fattáh 13, 182nn Sitt al-Mulk 295 Sivas 59, 112, 259, 271, 276, 287n sivaský masakr 276 Sjednocená arabská republika 242, 306 Södertälje 119n Sogdové 110 Soghomon Tehlirian 149 as-Solh, Riad (as-Sulh, Rjád) 200 sórání viz kurdština Speciální synod pro Libanon 204
441
| Rejstřík
Spojené státy americké viz USA Společnost na obranu národních práv Anatolie a Thrákie 59 státní náboženství 35, 83, 176, 262, 284, 329 Stavropol 372 stér (v jezídismu) 375 Stockholm 120 Strana demokratické jednoty (PYD) 369 Strana demokratického socialismu (PDS) 373 Strana pracujících Kurdistánu (PKK) 275, 340, 346, 370, 377 súfíjská bratrstva, súfíjové 52, 180, 301n Suhrawardí, Šihábuddín 236 Sulajmáníja 324, 375 Süleyman Nádherný (sultán) 48, 68, 70 Sullaqa, Johannán 125 Sultán Sahák (Isháq, járesánský světec) 326nn sunat viz obřízka (v jezídismu) sunnité viz passim Suwejda 304, 308 Svátek Ézího (ʽÍdá Ézí, v jezídismu) 356 Svátek Stvořitele (járesánský svátek) 327 svátky (u járesánů) 327 svátky (u Šabaků) 332 svátky jezídské 356 svátky mandejské 385 svatyně jezídské 356, 360, 366 Světová rada Aramejců 123, 136 Světová rada církví 89, 101, 173 Svobodné vlastenecké hnutí (Free Patriotic Movement, křesťanská politická strana) 205n Swayd, Samy Shavit 291, 317n Sykes-Picotova dohoda 60 70, 239, 367 Synaxarion 164 synkretismus 235, 237, 250, 252, 282, 315, 347 Sýrie viz passim Syropalestina 198, 297, 380 syrská renesance 82, 86, 108, 198, 213 syrština 104, 108nn, 113, 123, 125nn, 197, 212, 359
šabačtina (šabakí) 326 Šabak, ʽAzíz 336 Šabak, Sálim Džumʽa Muhammad viz Džumʽa, Sálim Šabakchána viz Šabakistán Šabakí, Mallá Sálim aš- viz Džumʽa, Sálim Šabakistán 325 šaʽbán (islámský měsíc) 332 Šabánkáre (Šabánkára) 324, 342 šabbíha (milice) 248 Šáhbeg 324, 329 aš-Šáʽirí, Baššár 235 Šakíb 311, 316 Šaqláwa 336 Šárazúr 341 šaríʽa, šaría, šaríʽatská ustanovení 31, 33, 35, 176, 231n, 234, 237, 244nn, 249, 270, 273, 295n, 300, 303, 309, 330n, 358, 366 Šawkí Karas (Šawqí Karrás) 185 šéch (kasta v jezídismu) 353n Šéchán 325, 351, 356, 359, 361nn, 375 šejtánparast viz Satan (u járesánů) Šem‘ón VIII. (babylónský patriarcha chaldejců) 125 Šenúda III. (patriarcha) 88, 163, 166, 172–177, 181, 185, 187 Šenúte z Atripe 166 šestidenní válka (1967) 201 šganda (pomocník kněze, diakon) 384 šíʽa dvanáctníků 238, 240, 249n, 257, 280 šíʽa sedmíků 261 šíʽa viz šíité a passim Šíchádí viz ʽAdí ibn Musáfir šíité 22, 27, 31, 35, 48, 62, 180, 195, 200, 209, 213, 219–221, 223, 229–234, 236, 238, 240, 244, 246, 272, 280, 315, 330n, 339, 405, 408 a passim Šingál viz Sindžár Šišaklí, Adíb 242, 306, 316 Šóraš 336 Šúf 195, 198, 214, 296, 298, 301, 309, 311 Švédsko 112, 119n, 125nn, 155, 157, 185, 281, 340, 348, 372, 401n Švýcarsko 120, 126, 185, 281, 372
442
| Rejstřík
Tábande, Soltánhosejn 343 Tabríz 83, 262, 324, 343 tabu (v jezídismu) 356, 358 Tadros, Samuel 95 Táherí, Níkmard 334 Tahsín (jezídský mír) 364, 370 tahtacı (tahtadži, dřevorubci) 258, 280 at-Tahrír (náměstí Káhiře) 179 táʼifa, pl. tawáʼif (konfesně politická komunita) 23, 239, 251, 299, 309, 311 Táifská dohoda (Dokument národního porozumění, 1989) 202nn, 209, 214, 219 tájefe (perský název járesánského nábo ženství) 323 at-Tajjib, Ahmad (šejch) 181, 183 Talaat Paša 58, 146n, 149 talisman 171 Tamerlán 84, 111 Tamnák, Kejúmars 333 tanásuch (viz též reinkarnace) 235 tanbúr (járesánská loutna) 327, 340 at-Tanúchí, Džamáluddín ʽAbdalláh 300, 309, 320 tanzímát 53, 68n, 145 Tappúní, Gabriel 126 taqammus (viz též reinkarnace) 235 taqíja (přetvářka, legitimní zapření víry) 234, 245 Taríf, Amín 314 tarmida (mandejsky kněz) 384, 402n Tarsus 75 Tartús 251 Táusí Malak (Paví anděl v jezídismu) 355n Tawádrús (patriarcha) 163, 181nn, 187 Táwúsgérán viz Procesí Páva Tbilisi 371 Teherán 89, 125, 246, 328, 334 Tejmúr 333 Tejmúrí, Sijávoš 343 tekje (u járesánů) 327 Tell Aʽfar 324, 330 Tell Kajf (Tel Képpé, Tilkéf) 129, 325, 342
teogonie alawitů 236 teogonie drúzů 303 teologie drúzů 301 teologie mandejců 383 terorismus 11, 25, 117, 128, 247nn, 285, 308, 326, 331, 335, 338n, 356, 360, 364n, 369, 373, 404n Teşkilat-ı Mahsusa 147 tetování kříže 171 Thébaida 75 Theodorétos z Kyrru 80 Theodóros Abú Qurra 81 Theodóros z Mopsuestie 82 Thrákie 59, 259 Tigris 105, 111, 118, 380, 391 timar, timarioti 40, 47nn, 66, 68 Timotheus I. (asyrskonestoriánský katholikos-patriarcha) 34, 110 Timur 46 Timurjan, Júsuf beg 371 Ťing-ťing (Adam) 110 Tís Charáb 330 Tokat 259, 262 Tomáš Akvinský 82 tomášovští křesťané 110, 124, 382 Tópzáwa 324n tradicionalisté (u járesánů v Íránu a Iráku) 24, 322, 329, 335 Traktáty moudrosti (Rasá‛il al-hikma, drúzský text) 295, 300, 320 Tripolis (tj. severolibanonský Tarábulus) 213, 239 Tuéni, Ghassan (Twajní, Ghassán) 221 Túlúnovci 168 Tunceli (Dersim) 259, 268, 277, 283nn Tunisko 12n, 95, 179 Tur Abdin (Túr ʽÁbdín) 108, 114, 117, 120, 359, 370 Turecko viz passim turečtina 104, 146, 149, 157, 251, 258, 262, 264n, 276, 282, 297 Turkmeni 195, 261, 280, 326, 337n Turkmenistán 260 turkmenština, irácká 326, 332
443
| Rejstřík
Tutanchamonova hrobka 173 Tútšámí 332 Túz Churmátú 324 Uca, Feleknas (Udžá, Falaknáz) 373 UGAB 149 ucht (smlouva) 140 Ujguři 110 Umajjovci 270, 272, 352, 355 ʽUmar (chalífa) 229, 236 ʽUmarova smlouva 34 Unie mladých z Maspera 179 Univerzální Rozum (ʽaql al-kull) 304 Univerzita svatého Ducha, Kaslík 87, 211 Univerzita svatého Josefa, Bejrút 87, 211 ʽuqqál (sg. ʽáqil, drúzští zasvěcení učenci) 300, 302 Urfa (Şanlıurfa) 104, 114, 118, 121, 370 ʼÚrháí (viz též Edessa) 104, 108, 110 Urmíja (Orúmíje) 112nn, 119, 125 Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) 13, 400 USA 11, 144, 155, 175, 177, 184n, 208, 214, 247, 282, 316n, 321, 337, 363, 372, 387, 401, 403n Uskupení Qornet Šehván (Qornet Shehwan Gathering) 204n Ústava Iráku 205, 395n ústní tradice 263n, 355, 358 válka o Pohoří (Libanon, 1983) 214 válka za osvobození (válka mezi křesťany, 1989–1990) 203 Van (jezero) 113, 142, 262 Van (město) 84, 147, 370 Vancouver 340 Vardan Mamikonjan 140 vardapet (archimandrita) 141, 143 Vatikán 76, 90, 127, 202, 204, 397 Vehbi, Ömer 329, 360 Velikonoce 124, 168–171, 175 Velká Británie 60–65, 125n, 146, 185, 239, 299, 316, 340 Velké národní shromáždění (Turecka) 59
Velké vedení (Kitáb al-Hidája al-kubrá, alawitský text) 233, 256 Velký Libanon (1920–1943) 199 Velký svátek (‘íd al-adhá) 237 Velký Záb 325 Venezuela 127, 291, 316, věrouka 78, 80, 234, 262, 282, 291, 293, 301 Viranşehir 370 Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) 363 vojenský převrat 13, 174, 182nn, 242n, 274n, 281, 306, 361, 367, 387 vraždy ze cti 373 Výbor jednoty a pokroku 54, 57 vyznavači jedinosti Boží (muwahhidún nebo ahl at-tawhíd) 292n, 295, 301 Vznešená moudrost (Al-Hikma aš-šarífa) 295 Wádí at-Tajm 294, 298, 302, 308n Wádí Natrún 87, 90 wahdat al-wudžúd (jednota bytí) 261 Wáʼil Ghunajm 179 Wardak 325 Wesel 373 YPG viz Jednotky obrany lidu
444
| Rejstřík
Zajordánsko 61, 63, 305 Zakavkazsko 16, 366, 371 Zamzam (v jezídismu) viz Zimzim západoarménština 155, 157 Zarathuštra (Zoroaster) 352, 357 az-Záwíja al-Hamráʼ 175n zaza (jazyk) 258 Zazové 274 zázrak 170, 263, 265, 327, 329, 333 Zimzim (Zamzam, posvátný pramen) 355 znečištění (rituální) 172 zoroastrismus 17, 32, 137, 282, 352, 357n, 366, 373, 382, 398 zpívající básník (aşık, ášyk, ozan) 263 zpověď 172, 265 Zrno, Petr 378 Zummár 365 zurna (klarinet) 330 az-Zúzání, Hamza ibn ʽAlí ibn Ahmad 294 židé, židovský 17, 19, 28, 32nn, 36, 39, 41nn, 50, 52, 58, 62, 67, 69, 71, 75, 83, 87n, 94, 99n, 111, 117, 131, 140, 150nn, 167, 180, 188, 234nn, 244, 254, 257, 261, 284, 296n, 299, 309, 312nn, 318, 320, 332, 357, 380n, 398 židovští katolíci 94 Život (Hiia, mandejské božstvo) 383
JIŘÍ GEBELT a kol.
VE STÍNU ISLÁMU MENŠINOVÁ NÁBOŽENSTVÍ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ
Kapitolu Stefana Taglii Náboženství v Osmanské říši přeložila Lenka Zilvarová Mapy vytvořila Kateřina Vytejčková Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2016 jako svou 1567. publikaci Vydání první. AA 24,64 Stran 464 (text 448, bar. příl. 16) Odpovědný redaktor Martin Žemla Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 388 Kč Nakladatelství Vyšehrad, s. r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-692-5