0341637

Přeložila: Eva Brožová

Pamela Hartshorne: Prokletá minulost Vydání první Copyright © Pamela Hartshorne 2018 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2259. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Cursed Wife, vydaného nakladatelstvím Pan Books, an imprint of Pan Macmillan, Londýn, v roce 2018 Český překlad © 2019 Eva Brožová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-1073-2 BARONET Praha 2019

Pamela Hartshorne

Prokletรก minulost

Na památku mého milovaného otce B. K. Hartshornea, 1923–2017

Úvod

Londýn, Little Wood Street, listopad 1590 Bouřlivý vítr honí po obloze mraky, které zakrývají slunce. Světlo se objevuje a mizí, objevuje a mizí, objevuje a mizí a vrhá na město široké pruhy slunečních paprsků a stínu jako mříže na okno vězení.

V pokoji jsme jenom my dvě. Kdysi blízké jako sestry. Jedna plavovlasá, jedna tmavá. Jedna paní, jedna služka.

Jedna živá, jedna mrtvá.

Předtím vzduch vibroval vztekem, pachutí zášti, závisti a strachu. Teď tu není nic, jen bušení mého srdce, jekot její nepřítomnosti a tlumené šustění a řev v mých uších.

Leží nehybně na rákosové rohoži, jednu paži nešikovně zkroucenou pod sebou, čepec nakřivo. Její oči jsou otevřené, upřené na truhlu, kde sluneční světlo klouže po břiše stříbrného džbánu a neustále se pohybuje, ale nemrknou. Rty má lehce od sebe, jako by chtěla něco říct, a z koutku úst jí visí tenká nitka zeleného hedvábí, ale ona ji podrážděně nesmete.

Je mrtvá. Světlo z ní vyprchalo, vyhaslo stejně snad9

no, jako když stiskneš knot mezi prsty. Okamžitě jsem to poznala. Projel mnou záblesk hrůzy, potom zmizel a nechal mě ochromenou.

Musím se pohnout, musím přemýšlet, ale nemůžu.

Dokážu tady jen stát a stále dokola otáčet v rukou vyšívaný polštář. Konečky prstů se mi otřou o paspulku, přejedou po damašku a opět narazí na paspulku, stále znovu a znovu, až jsem přesvědčená, že znám každou nitku v látce, každý záhyb vzoru. Horečně těkám pohledem po místnosti a dívám se na cokoli, jenom ne na její zhroucené tělo na podlaze.

V krku mám knedlík, tvrdý a nepoddajný. Nedokážu ho spolknout, nedokážu ho vykašlat. Za očima mi sílí ohavný tlak a v hrudníku roste strach a nezadržitelně se rozpíná.

Dobrý bože, co jsem to provedla?

Vítr vyčítavě naráží do skleněných tabulek a lomcuje oknem, jako by moc dobře věděl, co se stalo. Jestli se dostane dovnitř, uchvátí pravdu, kterou jsem tak dlouho skrývala, vykřičí ji v ulicích, a tím všechno skončí. Tohle nesmím dopustit, ale co mám dělat?

Co mám dělat?

Strčila jsem do ní, ano, ale ona do mě taky strčila.

Jen jsem se ji snažila přimět, aby mě pochopila, jenže ona neposlouchala. Tohle jsem v úmyslu neměla. Netušila jsem, že to takhle dopadne. Kdybych mohla naši hádku vrátit, udělala bych to. Kéž bych mohla. Kéž bych mohla vrátit čas, vypárat nit, která představuje roky života, až k době, kdy jsme byly malé, měly se rády a stále měly šanci zachovat se jinak.

10

ČÁST I

Kapitola první

Mary Londýn, Little Wood Street, březen 1590 Někdy zapomenu, že jsem prokletá.

Zpočátku se zdá, že to bude obyčejný den. Když se probudím, déšť hlasitě buší na střešní tašky. Mám chuť předstírat, že stále spím, a ještě na několik minut se zavrtat do teplých zad svého manžela. Ale přes bubnování deště slyším, jak se domácnost probouzí: šustění, kašlání, cinkání nádobí. Kroky po úzkém schodišti z podkroví. Výmluvné vrznutí dveří vedoucích na dvůr.

Odněkud zdola se ozve rána, zařinčení a tlumená kletba. To bude Sarah, nová služebná, naivní a nešikovná, které se stýská po vesnici a životě, jejž znala.

Manžel něco zamumlá, když se od něj neochotně odsunu a zašátrám skrz závěsy po čisté košili, kterou jsem si nechala na židli. Ostře se nadechnu, protože plátno je studené jako led, a strčím si prádlo pod přikrývku, aby se ohřálo. „Je ještě tma,“ postěžuje si manžel. Pro svět je Gabriel chytrý kupec, přísný a vážný, ale tady v naší posteli je jen mužem, který nemá rád rána. Otočí se na dru13

hý bok, přehodí přese mě těžkou paži, pak mi zaboří obličej do ramene a uvězní košili mezi námi. Jeho teplý dech mě zalechtá na pokožce a já zvednu ruku a pohladím ho po vousech. Lehké doteky, nic víc si nedovolím. To je moje pokání. „Prší. Kdyby nepršelo, slunce už by stálo na obloze a vy byste vyskočil z postele, protože byste se nemohl dočkat, až se zase vrhnete na obchodování.“ Se zamručením se posadí a přejede si dlaněmi po obličeji. „Jestli bude celý den pršet, moc obchodů neudělám,“ prohodí. „Klidně bych mohl zůstat doma se svou ženou.“ Dvojsmyslně mě polechtá na boku a já se rozesměju, když mu odstrčím ruku a vklouznu do košile. Přesvědčuju se, že jsem si nevšimla zamrazení, které mi přejelo po zádech, že si nepamatuju jiný okamžik, kdy jsem někoho odstrčila.

Pokaždé když si převlékáš košili. „Vaše žena má na práci důležitější věci než ležet celý den v posteli. Domácnost musí někdo vést.“ Když si klekám u postele k modlitbě, pořád se usmívám. Sepnu ruce, přitisknu si čelo na klouby palců a z hloubi duše děkuji Bohu, že mi daroval domov a rodinu, že jsem díky němu v bezpečí. Že ode mě odvrátil kletbu.

Potom přivolám Amy, aby mi pomohla s oblékáním, ale bolí ji zub a má tak oteklou čelist, že ji pošlu dolů do kuchyně, aby si na ni přiložila teplý hadřík. „A kdo vám zašněruje živůtek, paní?“ „Může mi pomoct Cecily. Běž, Amy, a pošli ji sem.

Potom se ti podívám na ten zub.“ Popravdě, dokážu se skoro celá obléct sama, ale dceři se bude hodit, když se naučí obsluhovat. Vesele štěbetá, když rozprostírá spodničku a rozmotává tkanice na živůtku. Dneska ráno má dobrou náladu, a proč 14

by neměla? Ve třinácti letech je Cecily pořád ještě rozmazlované dítě domácnosti, obávám se však, že je hýčkaná víc, než je pro ni dobré. Snažím se zatvrdit své srdce, ale stačí jediný úsměv s dolíčky nebo slzy chvějící se v těch nádherných očích a moje odhodlání se rozplyne. Gabriel na tom není o nic líp. Cecily z něj snadno vymámí stuhu do vlasů nebo jinou hezkou tretku, která jí padla do oka, jako by byl skutečně její otec. „I za těch nejpochmurnějších dní vnáší do naší domácnosti sluneční světlo,“ tvrdí a je to pravda. Cecily má schopnost rozsvítit místnost svým úsměvem. Je tak vášnivá, když po něčem touží, směje se, nebo dokonce pláče. Pro Cecily neexistuje zlatá střední cesta. Vím, že její záchvaty vzteku jsou příšerné, ale jinak nám všem přináší její šťastná povaha radost.

Pomůže mi utáhnout šněrovačku a přišpendlit krejzlík. Narovnám Peg, jednorukou dřevěnou panenku, která sedí na truhle, a Cecily zatím natřásá přikrývky na posteli a odhrnuje závěsy. „Proč to děláš?“ zeptá se a já se překvapeně otočím. „Co dělám?“ „Dotýkáš se té dřevěné panny.“ „Vážně?“ opáčím vylekaně. „Každé ráno,“ prohlásí. „Než sejdeš dolů. Často jsem si toho všimla.“ Rozpačitě se rozesměju. „Opravdu? Ani nevím.“ Ale asi vím. Peg je moje jediné spojení s mým předchozím životem, s mojí rodinou. Po všech těch letech vzpomínka na rodiče a sestry vybledla a zůstalo z ní stěží víc než záblesky světla v rozmazaném šeru: něžná ruka, která mi spočívá na čele, sestřiny rozesmáté výkřiky, hlasité dunění otcova hlasu, když se vrátil z Bartolomějského jarmarku. Pamatuju si, jak mě 15

vždycky zvedl do vzduchu, bez dechu hrůzou a radostí současně, pevný stisk jeho velkých rukou kolem mého pasu. „Podívej, co jsem ti koupil, zlatíčko!“ Když jsme poprvé přijely do Londýna, koupila jsem Cecily na jarmarku dřevěnou pannu a ušila pro ni maličké šatečky, stejně jako je moje matka ušila pro Peg. Jenže Cecily se o svoji panenku nikdy nestarala tak jako já o Peg. Jednou ji ztratila na ulici a už jsme ji nikdy neviděly.

Každých pár let přemaluju Peg obličej a udělám jí nový úsměv, poklidný a přátelský. Současně jí ušiju nový miniaturní čepeček a šaty, ale tu chybějící paži jsem jí nikdy nenahradila. Občas toužím zapomenout na to, co se s ní stalo, ale vím, že si to musím pamatovat.

Teď urovnám Peg sukni, pohladím ji po dřevěné hlavě a skoro bych mohla přísahat, že se na mě za to usmívá. „Je to jen zvyk,“ vysvětlím Cecily, která na mě zašilhá. „Doufám, že tě při tom nikdo jiný neuvidí, maminko. Mysleli by si, že jsi blázen!“ „Jste hubatá, slečinko.“ Snažím se káravě zamračit, ale nakonec se usměju, protože Cecily věděla, že to udělám. Jejímu smíchu nedokážu odolat.

V tomhle je jako Cat. Jsem ráda, že nevypadá jako Cat. Vlasy má tmavé, lesklé, kdežto Cat je měla zlaté jako dozrávající obilí, a její oči jsou zářivé a hnědé jako oči štěněte, ne modré jako chrpy. Jsou okamžiky, kdy jí ruce tančí ve vzduchu, kdy sedí u virginalu a její půvabný hlas zaplní místnost, kdy mě při záblesku jejího úsměvu zabolí u srdce, a tehdy si nemůžu pomoct a vzpomenu si na Cat. Pomyšlení na ni je jako prst, který se mi tiskne na svraštělou jizvu na ruce, palčivou spíš kvůli vzpomínce na bolest než kvůli samotné bolesti.

16

Takhle muselo pršet, když Noe stavěl archu, bleskne mi hlavou, zatímco mě Cecily následuje dolů po našem novém elegantním schodišti. Přemluvila jsem Gab­riela, aby ho nechal postavit, a pokaždé když po něm kráčím, tetelím se radostí. S oblibou si představuju, jaké to bude, až dřevo ztmavne, vůně čerstvého dubu zjemní a generace ohladí rukama zábradlí, jako to dělám já.

Ale během dopoledne ze mě dobrá nálada vyprchá.

Je taková tma, že v devět hodin musím zapálit svíčky, a vytrvalé bubnování, šplouchání a šumění venku je únavným pozadím dne plného malých katastrof: máslo, které se nestluče, rozbitý džbán, Cecily plačící kvůli roztržené spodničce. To šero ve všech vyvolává nervozitu a já vyštěknu na Sarah, která si brouká při zametání kuchyňské podlahy, když se snažím podívat Amy do úst. „Sarah, přestaň s tím, prosím.“ Spadne jí čelist a ztuhne uprostřed pohybu. „Mám přestat zametat?“ „Přestaň zpívat tu –,“ spolknu kletbu, „– tu… písničku.“ Sarah má nechápavý výraz. „Ach Johne, přijď mě políbit“ se zpívá všude. Ta melodie se line z oken pivnice i z pouličních nároží. Kdekoli vystupují potulní zpěváci nebo si hvízdá učedník, kdekoli dívka zvedne loutnu nebo tulák skřipky, spustí tuhle písničku. Sarah pravděpodobně ani neví, co si broukala.

Nemůžu jim říct, že pokaždé když slyším tuhle melodii, žaludek se mi stáhne strachem a provinilostí. Že se mi sevře hrdlo a lapám po dechu. Snažím se to ignorovat, ale dneska mi déšť a tma brnkají na nervy a já nedokážu najít svoji obvyklou vyrovnanost. „Zpívej si něco jiného,“ přikážu jí úsečně a otočím 17

se zpátky k Amy. „Cecily, můžeš držet tu svíčku pořádně? Když s ní takhle máváš, nic nevidím. Pojď blíž.“ Když Cecily přistoupí poslušně blíž a natáhne mi ruku se svíčkou přes rameno, vymění si s Amy ostražitý pohled. Sarah začne zase zametat, tentokrát v uraženém tichu, a škrábání koštěte po dlaždicích mi drásá uši skoro stejně jako ta písnička. Podrážděně syknu a škubnu rameny, abych se zbavila napětí, a pak se opět skloním nad Amy. Co nejjemněji jí otevřu ústa a nakouknu dovnitř. „Ten zub musí ven,“ oznámím a napřímím se.

Amy protočí panenky a přitiskne si dlaň na oteklou, zarudlou tvář. „Ach, to ne, paní! Ne, prosím vás! Ta bolest se dá vydržet. Brzy přejde.“ „Amy, ten zub se sám neuzdraví,“ prohlásím podrážděně. „Bude bolet, dokud se nevytrhne. Jestli máš strach, půjdu k holiči s tebou.“ Zoufale se rozhlédne, aby našla výmluvu. „Venku strašně prší.“ „Co je trocha deště ve srovnání s bolavým zubem?“ Jenže Amy se zašprajcovala jako pes, kterého pán vleče od svůdného pachu. „Nezlobte se, paní, ale stačil by mi obklad, jaký jste dala Tomovi, když ho bolel zub.“ Povzdechnu si a zavrtím hlavou, nemůžu ji však přinutit k návštěvě holiče-chirurga, když tam odmítá jít. Amy je statné, boubelaté děvče se širokým obličejem a širokým úsměvem, oddané rodině, ale tvrdohlavé jako mezek, když má udělat něco, co nechce. Nemá smysl jí vysvětlovat, že Tom neměl dáseň oteklou a zhnisanou. „Nemám čas se s tebou dohadovat, Amy,“ řeknu místo toho s přísným výrazem. „Jestli chceš trpět, tak trp.“

18

Večeře má zpoždění, další mrzutost v mrzutém dni.

Právě když nutím Sarah s Cecily, aby prostřely stůl v síni, někdo zaklepe na dveře. Stojím nejblíž, a tak otevřu sama, ale sotva spatřím příchozího, přestanu se mračit a potěšeně se usměju. „Richarde!“ O krok couvnu a otevřu dveře o něco víc. „Vítejte zpátky!“ Richard Martindale je kapitánem Catherine, jedné z Gabrielových lodí a pojmenované po mně, nebo si to aspoň můj manžel myslí. Catherine je masivní koga, která se plaví k Baltskému moři naložená fůrami olova a žoky plátna a přiváží zpátky olej a koření, sůl a měď, sklo a knihy, všechno, co padne Gabrielovu nákupčímu do oka. Samotný Richard je přímočarý námořník s hlubokými vráskami v koutcích očí a ošlehanou tváří.

Za zády mu poskakuje jeho sluha Jacopo, drobný rtuťovitý mužík s obličejem hladkým a hnědým jako ořech.

Dokonce i když stojí pod arkýřem, z obou kape voda. „Pojďte, proboha, dovnitř.“ Vtáhnu je do síně a zavolám Sarah, aby jim odnesla vlhké pláště. „Kvůli čemu jste se vydali ven v takovém počasí?“ „Vlhko nám nevadí, viď, Jacopo?“ Richard popleská sluhu po promočeném kabátci, takže se po podlaze rozstříknou dešťové kapky. „Ujišťuji vás, má paní, že na moři je vody mnohem víc! A protože jsme právě zakotvili, napadlo mě, že by váš manžel chtěl slyšel o naší plavbě.“ „Moc rád vás uvidí.“ Ukážu Richardovi na Gabrielovu pracovnu, kterou moc dobře zná. „Právě prostíráme k večeři. Najíte se s námi?“ Richard se ukloní. „Milerád. Jacopo, přilož ruku k dílu.“ „Jistě, kapitáne.“ Jacopo počká, než Richard zaklepe na Gabrielovy dveře, a pak na mě vrhne nedočkavý pohled. Připomí19

ná mi opičku, kterou jsem jednou viděla na tržišti sedět námořníkovi na rameni, tvorečka s živým pohledem, ale současně trochu ustrašeného. „Co jste mi přivezl tentokrát?“ Usměju se. Jacobo máchne zápěstím a v dlani se mu jako kouzlem objeví mušle. S úklonou mi ji podá.

Jacopo mi ze svých cest vždycky přiveze dárek. Asi před sedmi lety mu přerazil nohu náklad, který se zřítil z přístavního jeřábu. Gabriel stál přímo vedle něj.

Holič-chirurg mu chtěl nohu uříznout, ale Richard se s ním pohádal a nedovolil to a Gabriel pak poslal pro mě. Vyčistila jsem Jacopovi rány, a když jsme mu připevnili k noze dlahu, dala jsem mu trochu drceného máku, aby lépe spal. Myslela jsem si, že úraz nepřežije. To, že nedostal horečku, souviselo spíš s jeho tuhým kořínkem než s mým léčitelským uměním, ale Jacopo věří, že jsem mu nohu zachránila, a touží mi splatit dluh. Jeho dárky, jak mi neustále opakuje, jsou bezcenné: mám ho požádat o službu, o cokoli, a on to udělá. A dívá se na mě s dychtivostí, která ve mně vyvolává rozpaky. Mám pocit, jako bych teď já dlužila něco jemu. Dlužím mu skandální prosbu, oběť.

Kolik je Jacopovi let a odkud pochází, je záhada.

Richard tvrdí, že Jacopo doplul na konec světa a zase zpátky, než se stal jeho sluhou. Navštívil Batávii, kde lodě plnily své nákladní prostory kořením, a Afriku, kde do nich nakládaly otroky. Důvěrně znal přístavy od Akry po Amsterdam, od Západní Indie po mys Dobré naděje. K Richardovi se nakonec připojil v Janově. „Nebo to bylo na Sicílii?“ zeptá se občas Richard. Prý zachránil Jacopa před dvěma násilníky, a ten, k velkému zděšení kapitána, mu z vděčnosti nabídl své služby. „Je to divný patron,“ svěřil se mi jednou Richard. „Řekl jsem mu, že mi nemusí sloužit, ale trval na svém.

20