9788011042776

Říkejte mi Máro

Říkejte mi Máro. Nesnášel jsem to. Integroval jsem to. Podle Junga. Čtěte Junga, ale jen tak třeba dvacet let. Už jsou věci, co ho překonávají, ale znát ho musíte. Kdo nechce kupovat rovnou Souborné dílo, což je asi 8 knih, tak ať si sežene Duši moderního člověka někde na Aukru. Bejvaj. Jsou drahý, ale bejvaj. Integrujte, co nesnášíte. Zkuste se při tom nezabít nebo nezabít někoho.

Takže, jak jsem možná už říkal, říkejte mi Máro. Říkají mi tak klienti auž ivšichni.

Jedna moje ex mi říkala „Prchale“, což je podobný jako u Reachera, hlavní postavy fantastických thrillerů Leeho Childa. Jmenuje se Jack Reacher, bez prostředního jména, říká se mu „Reacher“ a říkala mu tak ijeho máma. Nikdo nepíše jako Child, nepředvídatelně, brutálně. Nikdy nevíte, co se stane. Popis rvačky na dvanáct stran, do toho super úvaha oprvo číslech ana závěr se skácí p ět chlapů, to celý za tři vteřiny reálnýho č asu. Člověka, co pře č et vš echny detektivky athrillery včetně skandinávských adokáže uhodnout děj, dostane na kolena. Sám Child říká, že Reachera začal psát komerčně, pro prachy.

Měl jsem terapie na „Máru“ ina leccos jinýho. Roky. Ne že bych měl trauma. Chtěl jsem se posunout dál. Rozpustit bloky, stud astát se víc sám sebou. Měl jsem kouče. Ještě než jsme poprvé vyhráli volby. Přišel jsem kněmu poprvé, hodil mě do transu anajednou jsem byl ve vesmíru apřede mě přiletěla obálka časopisu Time, „Person of the Year“, se mnou.

Tak jsem tam pak nějaký čas chodil, každý týden, apovedlo se mi vté dob ě všechno, o č jsem se snažil, třeba vyhrát volby.

Na co jsem hrdej, že můj dotazník vyplnilo 60 % lidí, kterým jsme ho poslali e-mailem. Všichni, kdo na tom dělali, včetně klienta se shodli, že něco podobného nikdy neviděli. Vtom dotazníku jsme se lidí ptali úplně na všechno. Třeba na příjem jejich domácnosti. Ským žijou. Silně osobní otázky. Vůbec je nenapadlo, že by nám to neměli říct. Pro č? Dobře jsme se ptali. Jako by onic nešlo. Small talk. Už se vás někdo dobře ptal? Tak, že jste nad tím nepřemýšleli, že jste neměli rušivé emoce, jak tomu říkají buddhisti? Ž e jste měli fajn pocit, že si svámi někdo povídá, má ovás zájem, rozumí vám, netlačí na pilu aklidně mu věnujete chvilku č asu? Už vám někdo naslouchal? Umíte naslouchat? Projevit zájem?

Asi se vám to stalo. Třeba když jste šli na první rande sněkým abylo fajn.

První rande

Často se ptám lidí, co nic netuší omé práci, jestli už někdy měli rande. Je to samozřejmě provokace, ale zatím to všichni „koupili“.

Když si představíte první rande snějakou osobou:

Jak dlouho jste se na něj připravovali?

Šli jste rovnou odněkud, nebo jste se stavili doma?

Přemýšleli jste, co si vezmete na sebe? Jak dlouho jste vybírali?

Tak jo, jdeme na to rande.

Ateď mi řekněte, jak jste ladili svoje chování?

Řekli jste hned osob ě to nejhorší?

Anebo jste se přizpůsobovali protistraně aukazovali jste ze sebe to lepší ve snaze zaujmout, získat?

Líbit se.

Naslouchali jste?

Jakou míru ovlivnění svého chování oproti normálnímu jste zaznamenali ve snaze udělat dobrý dojem, protože vám na tom druhém záleželo?

Tak to je část toho, co dělám.

Někdy jsme to trochu přepalovali. Mí klienti jsou vždy rádi, když je všichni řeší, celá země, celý národ. Apokud se trochu bojí, dodám jim odvahy. Bez toho to nejde. Musíte se prodrat do otvíráků Novinek, Blesku, Televizních novin na Nově, abyste byli schopni předat sdělení.

Všechny průzkumy, kampaně anápady jsem většinou vymýšlel ráno ve sprše, anebo vpartě, vtýmu. Každý vám řekne, že ten super nápad vznikne, když jen tak kecáte ověcech. Ano, je to pravda, ale vznikne itřeba, když se sprchujete.

Sprchová víla

Vknížce Jediný od Richarda Bacha je skvělá postava, jmenuje se Sprchová víla. Právě ona dává nápady. Při sprchování. Kdy vlastně nemůžete dělat nic, jen jste.

Svým studentům říkám, pozorujte, kdy máte nápady. Mají to při první hodině na vstupním dotazníku. Směs idiotských iodborných otázek, ke kterým se musí každý nějak postavit. Všichni napíšou, kdy mají nápady. Já většinou když jen tak chodím. Proto jsem čtyři roky chodil, vybral jsem si práci, kam jsem mohl chodit každý den p ěšky. Přišlo mi to zásadní.

Zatímco jsem „dělal“ nejsledovanějšího člověka apolitika vzemi, zkoušel jsem si další postupy na spoustě klientů vněkolika zemích. Protože to know-how, které jsme získali p ěti až deseti lety tvrdý dřiny, každej den od rána do noci, je univerzální.

Ano, umíme udělat, že je 30 % populace pro, 30 % proti a30 % to je jedno.

Strategická polarizační hra, která vás drží vpovědomí ave

veřejném prostoru na prvním místě.

Když budete mít 50 : 50, vydržíte navěky. Až do skonání světa a času.

Umíme udělat miláčka lidí. Žen. Mužů. Pejskařů. Maminek. Důchodců.

Možná iteenagerů. Pět let je sledujeme aučíme se je. Napište si onáš paper.

Nepřišel jsi sem, abys čelil realitě, přišel jsi ji vytvořit.

Kamil Novotný, Synchronicita

Veřejné mínění

Tahle knížka je oveřejném mínění. Vidím ho jako obrovské zvíře, jehož obrysy jen tušíme. Cítíme, ale nevidíme. Když

změříme, jak vypadá, kde je, už je jinde avypadá jinak. Jako částice. Heisenbergův princip neurčitosti.

Veřejné mínění je věc, kterou je potřeba cítit, umět přečíst, ahlavně umět se ptát.

Jak zní otázka, kterou chceme zjistit něco, co pak můžeme využít, být pro, proti, zobchodovat, vyvíjet tlak, vytvářet společenské trendy, témata?

Ať už jste vTOP 100 českého Forbesu, Nejvlivnějších ženách, jste miliardář, jste vboardu, řídíte korporát, Velkou čtyřku, jste šéf firmy, kdokoliv, šéf média, potřebujete nutně vědět, co se děje ve společnosti.

Tedy ne co se děje, ale co se BUDE dít. Co se děje, vědí už zTwitteru všichni dřív avšichni už činí kroky, zatímco jste si vy dávali relaxační chvilku pro sebe, sprchovali se po tréninku ve fitku, anebo něco neodkladného řešili.

Co se BUDE dít, je otázka. Na vaši pondělní poradu.

Co bude další trend?

Jaká je kritická mez, kterou když téma překoná, stane se celospolečenským?

Jak se dá téma exponovat vnáš prosp ěch, tak, aby na něj musela kritická masa nutně reagovat?

Jak je přinutíme?

Jak to téma vykrást? Jak si autorizovat příležitost ajak neutralizovat hrozbu?

Jak zní téma? Potřeba lidí. Kdo tušil, že se budou chtít otužovat adýchat sWimem Hofem?

Najednou pocítili potřebu.

Na co se zeptáme? Akoho?

Kdo to řekne? Kde? Komu? Ato nejpodstatnější vmojí branži.

Kdy?

Číst všechno

Přirozeně musíme nejdřív vědět, že nové téma vůbec existuje. Proto musíme číst. Co? Všechno. Vyzkoušeli jsme všechno. Lidské čtečky, umělou inteligenci, různé modely. Používáme všechny. Pokud přečteme 100 % obsahu na sociální síti, uvidíme, jaké téma nám teď trenduje. Jak to zjistíme?

Dejme tomu, že vaše přísp ěvky na Facebooku mají normálně kolem 20–30 lajků od vašich přátel.

Jednoho dne napíšete nový, který má druhý den 1000 lajků. Centrum odměny ve vašem mozku svítí jak splašené, ale to není pointa.

Narazili jste na trend, nebo ho vytvořili. Bylo by samozřejmě fajn měřit všechna témata avšechny reakce, abychom viděli celkový po čet trendů každý den amohli si je třídit. Použitelné, nepoužitelné.

Vpřípadě lidských čteček (člověk sedí a čte) bychom potřebovali barák lidí. Minimálně. Stihne to ten barák lidí?

Pokud budeme mít nekonečnou kapacitu, pak ano.

Možná jste se zasnili. Asi byste rádi měli odteď 1000 lajků na všech příspěvcích. Avíc! Jasně, od toho jsme tady. Lidi jako my. No, tedy, moc nás není. Máme fajn experty na různé oblasti, od wordingu přes výzkum po vizuál ajánevím co všechno, ale mimo náš bývalý tým nemá asi nikdo srovnatelnou zkušenost, což je nepodstatné, protože 1000 lajků na všech příspěvcích je jen operativa.

Poj ď me chvilku vydr ž et vsituaci, ž e na n ě jakém Facebook profilu je najednou padesátkrát víc interakcí. Asi jste na ně co přišli. Já vám to chci vzít, anebo být proti. Mám na to peněz azdrojů, kolik potřebuju, jen musím přijít na to, že se to stalo.

Je šílené azároveň fascinující, že jen ojedno kliknutí, ojednu Facebook stránku nebo Twitter profil vedle může být téma, které může korporace, politik, influencer nebo jak se jim dneska říká, vlastník média, novinář, aktivista, kdokoliv, objevit pro sebe apostavit na něm obrovské tó č o, akorát oněm neví. Facebook je jako televize. Určím si kanály, které chci sledovat, ostatní vidím, jen když mi onich někdo řekne. Nebo mi hodí do newsfeedu trendující přísp ěvek. Ale nikdo nesleduje 100%. Co stím?

Jde na to udělat software. Samozřejmě. Čte 100 %, ukazuje jen nové trendy čili nárůsty minimálně desetinásobné oproti normálu. Někdo to ale vtu chvíli musí přečíst avyhodnotit. Každý den. Skrývají se vtom obrovské peníze. Prodej produktů. Tržby. Podíl na trhu. Dominance. Vliv na veřejné mínění. Vliv na dění vzemi.

Totální.

Přitahují nás lidé, kteří nám způsobují vážné problémy, které potřebujeme pro naši evoluci

Kamil Novotný, Synchronicita

Jedna znejlepších věcí, pokud si chcete vyzkoušet svůj výkon, jsou volby. Mají přesně dané, kdy se to bude měřit. Neokecá se to tím, že jste zvedli znalost produktu, když vám nešel prodej. Tím neříkám, že znalost není zásadní. Projekty stavím od znalosti, pak teprve zákazník ví, ským mluví. Ale volby mají hezkou metriku, po čet hlasů.

Rád sleduju jednu metriku. Ne víc. Stanovme si, že je to počet konverzí, počet leadů, počet zmínek, otvíráky na všech velkých zpravodajských webech nebo po čet hlasů.

My jsme to dělali deset let acelkem vyhrávali. Někdy byli druzí, ano. Ud ě lali jsme pár velkých chyb ajá sám ud ě lal stovky malých, který mě pekelně štvaly adodneška mě znich bolí břicho. Vlastně už nebolí. Už jsem se naučil, jak nechat vš echno za sebou abý t vp ř ítomném momentu . Vš echno ostatní je ně co, č emu se říká „psychologický čas“. Myslíte na minulost. Ale ona neexistuje. Na budoucnost. Také neexistuje. To mě napadlo asi vdeseti letech apak jsem zjistil, že to Eckhart Tolle rozvinul do kní ž ky Moc p ř ítomného okam ž iku, která je úpln ě skvě lá jako audio. Č íst mi to nikdy nešlo.

Desetitisíce lidí na mě vyjádřily svůj názor, což se zhruba po stu „narativů“ začalo opakovat aocenil jsem každý nový, který někdo vymyslel. Lidi se mě ptali, jak to snáším. Lidi se mě ptali, jak to děláme. Šly onás legendy, obarácích plných lidí, kteří dělají, co jim řekneme, kteří ovlivňují veřejný mínění.

Nikdy jsme to nekomentovali, protože když prozradíte trik, tak jsou lidi najednou prázdní azklamaní aztratí zájem. Ato si nikdo nepřeje. Každý chce být zajímavý amágové, mystikové ajogíni, koučové, experti životního stylu, které vidíme každý den, že nám hlásají hodnoty, si dají záležet na tom, jak utoho vypadají, kdo je vidí, zda nejsou dezinterpretováni akdesi cosi. Jak říkal Don Juan zCastanedy: „Možná si ti mistři libují ve svém mistrovství.“

Proto jsem nikdy neřekl skoro nic anechal jsem žít všechny urban legends. Taktický postup pro zvýšení zájmu. Dal jsem jeden rozhovor, víceméně zrecese. DVTV na něm vyto čili ve fundraisingu asi 8 míčů aproti němu pak nasadili rozhovor sBabišem. Nato čil jsem víc views.

Vjednu chvíli bylo t ěž ké projít Prahou, ale m ě l jsem kouč e, se kterým jsem pracoval, hlavně proto abych se neposral sám ze sebe. Moc to nešlo, ale udělal jsem si pár hintů, které jsem měl každý den, každou chvíli kdispozici. Některé byly úpln ě š ílené abyla to p ř í š erná chyba, jiné mi dob ř e sloužily. Čtěte dál, potkáte je.

Kou č e jsem vym ě nil, p ř esto ž e se mu povedlo, ž e jsem pro ž il neuv ěř iteln ý rok, kdy cel ý sv ě t vid ě l, jak mi dal klient pusu . Cht ě l jsem vté chvíli pusy ud ě lat n ě co vtipný ho, tak ž e jsem se jakoby cukal ad ě lal legra č ní obli č ej. Ochvíli pozd ě ji u ž mi to posílá kamarád, ž e to je na BBC aGuardianu aTimes of Israel akdesi cosi. Jel jsem dom ů , kde m ě syn pochválil, apak jsem sledoval diskusi noviná řských š pi č ek. Byla omn ě . Vypnul jsem to a š el spát, proto ž e nepiju.

Mejdany jsme na volebním štábu nikdy nedělali, protože jsme šli hned analyzovat, co na to sítě, veřejný mínění, adruhý den se už pracovalo od rána, sekalo, jelo. Museli jste hned dodat statistický data, názory ze sítí, vš echno relevantní, nerelevantní, malý, velký. Tlustý, tenký, ha ha ha. Tohle všechno asi víte, ale co nevíte, je, jak jsme to udělali, kdo jsem já ataky pár věcí, co jsem se naučil při těchhle projektech vobrovský škále celý populace apak od celý populace kobci se 4000 obyvatel. Apak zase zpátky.

Naučili jsme se rozumět tomu, co lidi prožívají, aovlivnit to, co si MYSLÍ, že prožívají. Ovlivnit jejich rozhodování, ovlivnit to, čím žijou každý den. Prodat jim produkt, který jsme udělali podle nich tak, aby to byla pro ně ta nejlepší nabídka.

Představa, že prodáváme něco, co nemůžeme ovlivnit, hotový produkt, mě trochu děsí, trochu nudí, apřesto nejlepší mozky mé generace právě tohle dělají. Nejen nejlepší.

Říkají tomu „marketing“, já to slovo používám málokdy. Profíka poznáte tak, že se se zájmem baví odetailu, metodě, postupu. Teď jsem kecal sborcem olétání dronem čtyři hodiny, odetailech analogových adigitálních dronů ajak je dokážou rušit Rusáci. Profík nepoužívá anikdy nepotřeboval používat celky. To používají lidi zvenčí. „Politický marketing“ jsem neřekl roky. Spíš se bavím otom, jak mají být vdotazníku otázky za sebou. Jak má znít text, aby připomínal živou řeč. Ano, řeč předchází psanému textu. Nejdřív jsme mluvili, pak jsme začali psát. Někteří lidi se naučili nějak psát apak podle toho mluví. Šílený. Kdy začnou chodit po čtyřech? Já

tedy někdy předvádím synovi opici, aby ji pak ukazoval mamince, kterou to šíleně štve. Ale nepřibíhám na mítinky jako opice.

Takže nemluvte, jak píšete, proboha živýho. Ře č je primární. Anepište „již“, když říkáte „už“. Nepište „obdrželi“, když říkáte „dostali“. Anepište, pro lásku Boží, „více jak“, protože to není JAK, ale NEŽ. JAK znamená, že je to něco podobného. NEŽ znamená, že je to větší. Úděsné patvary.

Romney

Nic, je mi smutno. Prý je to přirozené. Pracuju přitom intenzivně sterapeutem. Několika metodami.

Navíc jsem se rozhodl od 1. 11. přestat kouřit. Prý mi našli

PREKANCERÓZNÍ stav. Celý život je prekancerózní stav.

Koukněte, co jíme. Já se aspoň hýbu.

Ve smutku toho moc nepomáhá. Prý je to přirozené, říkal můj trenér Alex. Můj kouč Pavel zač al dělat nejen mně, ale dalším klientům nahrávky na míru. Jsou fajn. Ale už je znám nazpaměť.

Nahrávky na míru jsou největší gamechanger za poslední dobu. Já je používal mezi schůzkami, když jsem jel zrezervy (asi jenom pět let, co to dneska je, jsem jel vždy zrezervy zledvin) písničku, co mě za tři minuty vyresetovala anakopla. Ale to byl jen jeden účel.

Taky mám zásadní schůzky, náro čný pro mě, kde chci být ideálně vyladěný.

Taky mám život aspoustu otázek kvyřešení. Pracovních.

Citových. Hodnotových.

Čas má svoji hodnotu. Taky ale miluju vydělávání peněz. Utavuju se. Taky miluju nové příležitosti azačátky. První rozhovory sklientem. Ale dotáhnout malou věc, natož velkou, je nekonečně času. Já ho chci pro sebe.

Tyhle všechny věci teď řeším spomocí nahrávek na míru.

Atady musím říct zážitek zAmeriky. Roky jsem po něm

šel ahledal, co to mělo být. Co se to stalo. Co jsem to viděl.

Viděli jste v životě spoustu úžasných scén.

Ve filmu, vseriálech. Já viděl ikouzelníky. Naživo. Illusionists. Dělali dva metry přede mnou věci, které jsem doposud nepobral, ato jsou to roky.

Ve filmech jako Mission Impossible Tom Cruise skáče na motorce. Prý sám. Fajn. Nějak to udělali, je to film. Všechno je nějak udělaný. Vždycky. Vtom je naše profese ta, co by neměla být vidět. My to nějak uděláme. Vy pak vidíte celkový obrázek aneměli byste vidět do zákulisí. Stejně jako vdivadle. Nechcete vidět, co je za scénou. Chcete se propadnout do jiné reality.

Ale co jsem tehdy viděl vAmerice, překonalo vš echno. Avpřímém přenosu před národem.

Rok 2012, Obamovy druhé volby. Země na tom nebyla nejlépe. Zvenčí totální krize. Na podporu Obamy vystoupil sfantastickým projevem Bill Clinton. První dvě minuty Clinton ObamaSpeech (hledejte na YouTube ze C-SPAN) jsou jedním znejlepší politických projevů, ato včetně přesko čení Clintonova hlasu, když říká „… with NO DOUBT!“

Tohle je totální áčko. Stotálním áčkem se potkáte vAmerice často.

Odjeli jsme sDitunou ještě jako nesezdaný pár do San Fráňa, kde jsme bydleli vbaráčku smnoha televizemi. Byla volební noc. Čekalo se na souč et volitelů. Trvalo to hodiny. Celou tu dobu Američani na plných stadionech řvali nadšením. Jsou jiní než my.

Jediné, co vnašich končinách naplnilo stadion, byl, promiňte, Me čiar. VAmerice je to odost větší. Kampaně za 900milionů dolarů. My děláme v Česku do 90 milionů Kč apolitické strany nejsou plátci DPH čili máte minus 21 %

ztéto sumy. Doporučuju najít si příb ěh Jima Messiny, kterému zavolali zObamovy kampaně, ať ji jde řídit. Říkal něco ve smyslu, že to bylo jako přesednout do Ferrari. No, aunás se zahazujeme s90 miliony.

Ale toho si nevšímejte, pojď te zpátky na volební noc amerických prezidentských voleb 2012. Těch posledních koukatelných.

Vjednu chvíli Obama pochopitelně vyhrál na volitele, takže první agentura vydala zprávu. Bylo jasno. Čekali jsme nekonečně dlouho, sbouřícími Američany.

První vylez Romney.

Byl to pro mě životní zážitek. Frajer právě prohrál největší hru na planetě. Stálo to nesmysl. Tím myslím nesmysl peněz. Ale co je důležitějšího, dělali na tom stýmem několik let, srodinami, všichni tím žili, dávali tomu všechno. Svůj čas, um, talent, naději, přátelství, všechno ob ětovali.

Aprávě prohráli prezidentské volby ve Spojených státech. Kandidát nejde do Bílého domu. Ostatní nejdou do americké administrativy.

Jdou domů.

Frajer vylez. Myslím tím Romneyho.

Nic podobného jsem v životě neviděl.

Absolutně vyrelaxovanej, pokornej, přitom silnej. Srovnanej. Tohle vidíte ve filmech. Tohle hrajou herci. Američtí herci. Tohle vidíte vkině vnejdražších filmech. Tohle Amerika dotáhla kdokonalosti.

Jenže já to viděl vpřímém přenosu. Aten chlap nebyl herec. Byl to politik.

Jak se mu to sakra povedlo? Musel být vtotálním otřesu. Rozpad osobnosti. Snutností utěšovat členy rodiny, členy štábu.

Trvalo mi roky, než jsem na to přišel.

Proto te ď pomáhám sproduktem, co vám to umožní na va ší další schůzce ve vašem těžkém dni knepřežití, kdy se vám sere celý život, ztrácíte půdu pod nohama, citové otřesy.

Budete to mít za tři minuty.

Vsuvka.

Byl jsem te ď na sérii vyšetření, zkoumali mi úplně vš echno. Na chirurgii, kde jsem toho dne končil, se mě ptá sympatická paní doktorka: „Úrazy nebo pády?“

„Jen citové.“

Prošel jsem.

Konec vsuvky.

Ajak to ten Romney udělal? Neměl patrně nahrávku na míru, ikdyž klidně mít mohl, ale měl kouče na telefonu nebo přímo na stadionu. Přirozeně, když to číte film za desítky milionů dolarů, všechno na vás visí. Když jdete na vystoupení, které uvidí stovky milionů diváků, musíte být schopen.

Zrovna ale nejste schopen. Prohrál jste volby. Problém vrodině. Něco se vás hluboce dotkne. Rozpoltí vás. Dezintegruje. Potřebujete být ale ve své nejlepší náladě adát to.

Zavoláte koučovi. Nebo si ho dovezete. Kouč vás přeprogramuje, hodí „do hladiny“, jak říkám. Hladina je klidná. Nic ji nečeří. Čistá.

Romney pochopitelně řekl, že právě gratuloval prezidentu Obamovi apoděkoval všem, myslím, že vč etně členů týmu,

úžasným, apřitom prostým způsobem. Bylo to asi nejvíc, co jsem v životě viděl.

Ato byl Obama tak sugestivní řečník, že když jsem slyšel jeho projevy, hned jsem viděl obrazy, onichž mluvil, nahozené jen pár větami.

„Kids on the corner…“ aviděl jsem je rovnou před sebou. Šílený. Úžasný.

Ale na tenhle životní výkon Romneyho neměl. Aneměl na něj nikdo.

Na chvilku mě to rozptýlilo, ale smutek se snáší, tak beru aplikaci Telegram ataké konzultuji svého oblíbeného kouče. Distrakční implantát

Dozvěděl jsem se, že smutek, ten můj aktuální, přítomný, je jen nějakej „distrakční implantát“.Co to je za argot?

Prý mi bere volbu se od něj oprostit. Neumožňuje mi uvědomit si, že to, co prožívám, není moje.

Dobrý vědět.

Mám si prý položit otázku, položit TĚLU otázku: „Komu to patří?“

Komu to patří? Je to moje?

Vidím NE. Jakoby neonový nápis. Tak trochu zBlade Runnera. Asi Japonsko. Jasný jak facka.

Není to moje. Od někoho jsem to „nakoupil“.

Posílám tedy zp ět ke Zdroji spřipojeným vědomím, že to pro mě nefunguje.

Většinou mám takhle chvilku smutku, pár dní, apak třeba týden oničem nevím.

Azrovna si říkám, že začnu novou kapitolu. Života. Jaký by měl být?

Nevydržím na jednom místě. Tak maximálně půlden. Musím přecházet.

Lidi se chtějí potkat. Bez toho, aniž bych se vtýdnu potkal snovými lidmi aise stávajícími na fajn místě, se nedá existovat.

Auž vůbec ne mít nápady.

Český trh zdánlivě přetéká nabídkami pro mě. Házím sumy jen tak do vzduchu. Už ani ne sumy, spíš pojmy jako „jednotky“, „nižší desítky“, „desítky“. To si zkuste, je to sranda. Do chvíle, než to musíte vExcelu nacenit. Tím celá sranda končí. Musíte dodat. Proboha. Já si chci jen povídat aob čas něco napsat.

Dát si předražený přeslazený kafe aplkat ohlubokých věcech. Aono ztoho něco vždycky vypadne. Stačí jen být.

Dobrá rada na dnešek? Rozhodl jsem se, že to namontuju jakkoliv na téma, co si vyberu. Můžete mě sledovat vpřímém přenosu. Sedím tu na gauči „v životní mé velikosti“, jak píše Peter Cheyney vpřekladu nevím už koho, a čeká mě trénink. Fuj, bojím se. Jsem srab. Ale přiznám se, že mě ani nenapadlo ho zrušit. Už je totiž přeloženej ze včera.

Je to jedna zvěcí, co dává ve dni dokonalý smysl. 10+1 trénink stojí 300 eur, jeden je tedy za 649 Kč aještě si odpočtu DPH.

Sportka, kterou sázím, je za 220 Kč, přičemž je to jedna znejlepších věcí, co si kupuju. Dokonalý produkt. Sledujte se mnou:

• Vpondělí si p ět minut vybírám čísla, platím 220Kč achvilku si představuju, jaké to bude, až bych vyhrál. Já vím, denní snění není moc dobré, ale je to p ět minut. Sázku podávám na pátek.

• Nejméně dvakrát za týden si vzpomenu, že mám vsazeno. Dalších 10, možná 15 minut denního snění. Opodstatněného, sice zjednoho promile, ale nějaký základ tam je.

• To máte až 20 minut úplné pohody za 220Kč. Kde to dneska koupíte?

Nic, pojďme dál. Dokonalý produkt. Takový já aktuálně patrně nedělám.

Metafory

Když jsem zkoušel vysvětlit slovenskému klientovi, marně, pro č nemůžou dělat kampaň po čtvrté či popáté stejně, byl jsem blízek zoufalství. Ostatně to jste na Slovensku stále. Proto je fatální, když se vás tam někdo zeptá: „Jak se máš?“

Kdy přesně se ptá. Vjakou hodinu jakého dne.

Na prahu zoufalství se dostavují metafory. Samy.

V Česku jsem stěží dal jednu za deset let.

Tady jednu týdně. Ivíc. Idokonce dvě za sebou.

Tak třeba.

Milý kliente. Kdysi jsem dostal od rodičů knarozeninám Discman. Od Sony. Každý po něm toužil. Každý toužil po Walkmanu. Každý pak toužil po Discmanu. Stavil jsem se

urodičů, kde jsem od osmnácti nebydlel, atáta mi slavnostně předal krásnou krabici. Říkám, Tati, umí to MP3? „Jistě, to byla podmínka.“

Změnil se mi život. Ta svoboda! Můžu si sám pálit cédéčka se svými oblíbenými empétrojkami. Tahal jsem to pak nějaký čas, než se objevil první přehrávač MP3.

A ty, kliente, teď říkáš, udělejme kampaň na tuhle „docela šikovnou“ věc, protože to idřív fungovalo.

Vy jste ten Discman sMP3, milý kliente. Nezajímá nikoho ani jako retro. Anevyráb ěl to Apple, takže ten původní zabalený kus neprodáte na eBayi na unboxing nějakému youtuberovi.

Uvolňuji sám sebe z verzí, které jsem vytvořil, jen abych přežil.

Kamil Novotný, Synchronicita

Nikdo se tomu nevyhne. Nikdo zklient ů . Zkandidát ů . Z šéfů. Ztěch, co do toho jdou na svý triko. Na svý jméno. Na svůj ksicht. Ztě ch, co medializujeme, jimž vytváříme positioning, znich ž d ě láme newcomery , challengery apak za sk ř íp ě ní zub ů anekone č ného mrhání zdroj ů dlouhodobé lídry.

Páteře se bortí, stojí to nesmysl, psychicky je to extrémně vyčerpávající, nijaké, stále stejné, nemůžete než hrát pořád tutéž hru, nesmyslně podrobně vyhodnocujete ity nejmenší podněty, přiřazujete jim váhu, tvoříte modely.

Vjedné chvíli ho nasere fixní idea, že jste ho vytvořili vy. Což je nesmysl. Vy jen kultivujete, inspirujete, nosíte nápady, hádáte se.

Jakmile za č nete bý t trochu známý, tak u ž se klient setkává stím, ž e to celé vymýš líte vy aon to jako blbec jen hraje.

To naštve. Spolehlivě. Chtějí se vůči tomu vymezit, emancipovat. Většinou udělají vtéto fázi doslova cokoliv jiného, než jim řeknete, že dělat mají.

Protože JIM nebude tady nějakej blázen, co ně co vykřikuje, rozhazuje rukama, říká popkulturní citace avolá jim nápady vsedm ráno nebo vpůl dvanáctý vnoci, říkat, kdo jsou.

Začnou řvát: „Já nejsem váš produkt.“

Bezva období. Dá se překonat. Je fajn, když nastane, protože víte, že je to tady. Dobrý, že nechlastám. 344

Chlast

Pár známých už zařvalo. Pár znich už když jsem se lé čil. To je asi, co bych ktomu řekl. Osmnáctý rok nepiju. Když mě

potkáte, budu vám rád vyprávět super historky zblázince, pití, tajného pití ajak mě přistihli, jak jsem to měl super vykoumané apropo čítané vč etně toho, komu co řeknu, verze, mrtvé úhly, poschovávaný chlast po bytě avypo čítané intervaly napití – byl jsem hladinkář, čtyři promile, ale nepoznali byste to.

Vyhýbavé odpovědi

Jsem hroznej. Dokážu po letech vpolitice poznat vyhýbavé odpovědi, aještě na to upozorňuju. Jsem strašnej hajzl. Nebavte se se mnou. Anebo odpovídejte přímo. Nevím, zda to umím já. Ale pokouším se oto. Teda aspoň doufám.

Poznám odpověď onepatrný moment později. Poznám tón hlasu. Poznám, když se usmějete místo toho, abyste odpověděli. Spousta lidí to umí. Ženy to umí. Jsou dokonalé.

Mají na to právo, říkat vyhýbavé odpovědi, aby získaly čas.

Mají právo získávat čas.

Volit si pro odpověď čas ipodmínky, jaké chtějí.

Jen vám říkám, že to poznám, aje to něco šíleného.

Já se to naučil zarážet poker facem. Ale to je někdy dost práce. Lepší je to říct rovnou. Abyste říkali rovnou, musíte žít vsouladu se svým svědomím. Často si říkáte, že někoho

nechcete zranit, ale ve skutečnosti máte jen strach zkonfliktu anecháte jet situaci dál, aniž protistrana co tuší.

Já při vyhýbavé odpovědi konstatuju nahlas: „Hm, vyhýbavá odpověď.“ Většinou to zafunguje adostanu víc. Pokud to nefunguje, dostanu itak č asto, co chci. Což není identické stím, co bych si přál, přirozeně. Ale je fajn vě dět, že to je menší průser spíš než větší. Je fajn vědět, že je to velký průser– aje to venku. Je fajn vědět, že už mě nemiluješ. Blb ě se to říká, neboť pak už mě nebudeš mít na hluboký povídání.

Poskytuju de facto „službu hlubokého povídání“ těm, které miluju – akteří milují mne.

Umím ji proto, že jsem se rozhodl si to dovolit. Dal jsem si svolení. Žít jakkoliv, žít šíleně, žít proti názorům všech.

Amoje expozé uBabiše tomu pomohlo. Bylo to sám proti vš em. Takřka. Pro rodinu jsem byl stále táta, ale vyjít ven znamenalo ocitnout se ve válečné zóně.

Zastavovali mě lidi, chtěli mi říct, co si omně myslí, či to rovnou říkali. Roky jsem držel neměnný zvyk, že jsem se snimi dal do ře či. Cílem bylo vždy končit podáním ruky. Apokud nebyl subjekt úplně na sračky, myslím tím ožralej, tak to vždy vyšlo. Častokrát rozhovor přerušilo, že subjekt už fakt musel jít. Já jsem se vpráci omluvil, pokud mě sháněli. Řekl jsem, že jsem měl rozhovor svoličem.

Ale tyhle historky jsou dneska už starý šrot amálokoho dojmou.

Faktem je, že naštvaní lidi nikdy neměli vyhýbavé odpově di. Začínal jsem vždy stejně, koho jste volili vposledních dvou volbách do Sněmovny? Na té otázce jsem trval, akdyž

musel subjekt jít, vzal jsem si kontakt, přidal na Fejsu nebo kdekoliv, apak, kdykoliv si chtěl povídat, opakoval otázku.

Bylo půvabný, jak se báli odpovědět. Měli dojem, že jim vymažu mozek nebo že jsou objektem vprůzkumu, který způsobí vdůsledku něco příšerného.

Kanonáda sraček

Milí kandidáti, vaším úkolem vtento poslední týden je disciplinovaně říkat vaši message, ať se děje cokoliv, doslova cokoliv.

Když vybuchne atomovka nebo přistanou mimozemšťani. Prostě si říkám svoji message ana nic nehledím.

Nekomentuju atomovku, nekomentuju mimozemšťany, jedu si to své.

Nejméně ze všeho hledím na to, jak se cítím aco říká moje okolí. Vaše bublina vám vnič em nepomůže, většinou spíš škodí. Chce to ledový klid.

Jo, kdyby tak na Slovensku věděli, čemu jsme čelili v Česku. Podle mě by se rozplakali adali by mi státní vyznamenání. To bych měl podle mě dostat iv Česku. Za záchranu obyvatelstva.

Koberec

Deset let jsem si hrál scílením na Facebooku. Nebylo to úplně vyvinuté pro desetimilionovou Českou republiku sjejími malými kraji akrajskými městy. Bylo to spíš pro třísetmilionovou

populaci ve Spojených státech, kde se dá dobře segmentovat.

V Česku je segmentování drahé, pokud chcete cílit třeba geograficky.

Lidi za mnou chodili deset let aptali se, jak si mají naboostovat přísp ěvek. Říkám, jede vám organicky?

No, zatím ne, ale kdyby se ukázal víc lidem…

Tak to vůbec.

Základ je koberec čili cílit na všechny. Kobercový nálet.

Taky se tomu říkalo „Drážďany“. Odborný žargon. Všechno vybombardovat. Nejradši utoho sedím, minimálně tak dvakrát až třikrát denně, akoukám, kde jsme efektivní. Efektivní jsme tam, kde jsme levní.

Levní jsme, když jsme sympatičtí.

Přejet babičku

Když je vám politik, člověk, celebrita, byznysmen sympatický, tak mu odpustíte, že právě na přechodu přejel babičku.

„Neměla tam lézt! Je to nepříjemný, ale stane se. On je hodnej!“

Není vám sympatický? Jakoukoliv maličkost vykládáte jako důkaz otom, že nemá existovat. Nemá nárok na život.

Pro č ještě dýchá? Měl by se sebrat ajít se zabít. Pro č se nezabil? Pro č otravuje? Skandál!

Tohle všechno říkáte, když se na něj díváte, vpíjíte se do něj pohledem, jste pobouřeni. Naplňuje vás to. Hněvem. Spoustou emocí. Milujete být pobouřeni. Máte pocit, že žijete.

Nic šíleného se neděje, ten chlápek nic neprovedl, maximálně řekl někomu nějaké ostřejší slovo.

No bóže, to je toho.

Dno politické kultury

Zrovna slyším na Info.cz, jak tam kluci Vráťa sHonzou brblaj, že se Babiš ve Sněmovně úplně odbrzdil, že tykal ministrovi a řekl mu, že je nula. A že je to dno politické kultury. Kluci se OBÁVAJÍ. To je teď nejpopulárnější žánr. OBÁVAT SE. Na to vám nikdo nemůže říct půl slova.

„Útok na televizi arozhlas mu může vyhrát volby,“ čtu vkřiklavém titulku.

Jasně, kluci. To se dělalo vždy. Dělají to ivaši. Dělá to i SPOLU. Nejsilnější post na Facebooku kvolbám 2021 byl od Víta Rakušana, který vté době Babišovi tykal a řekl, že ho sundají. Totéž Martin Jaroš. Jazykem Klementa Gottwalda. Padesátá léta do nás vrostla. Rakušan iJaroš jsou mladší než já. Přesto nějak nahmatali, nasáli, stáhli zprostoru věty, které smrdí krchovem. Plnými křišťálovými popelníky na ÚV, Tatrami 613, Volhami arazií StB ve čtyři ráno na razii uNěmcových vJečný.

Ato je, prosím, p ěkně, liberální omladina.

Zkrátka, jakmile spíkr nabere ode dna, publikum to ocení.

Skvělý, kluci zInfa, že nehodnotíte kromě tý kultury ipolitiku jako takovou. Aktuálně není moc hodnotitelná, co?

Vrací se mi stará myšlenka, že všichni tihle lidé by nejradši, aby Babiš nebyl vpolitice, aby neexistoval. Roky ho ob-

viňovali, že je zloděj. Hle, je nevinný. Celou dobu byl. Roky ho obviňovali ze střetu zájmů. Hle, je to pryč. Co zbylo? Estébák.

Fakt? Jeho podpis na vázacím aktu máte? Ne, že. Ajestli ten soud vBratislavě rozhodne, že je vedený neoprávněně, co vám zbyde? Že nemá politickou kulturu?

Budu ho patrně zase volit, pokud si tedy neupatlám něco vlastního. Vždycky jsem si volil, co jsem si upatlal. Vždycky jsem používal produkty, pro které jsem dělal nebo dělat chtěl. Je to základ naší branže, pokud jen nechodíte do práce aneděláte safe rozhodnutí.

Je mi záhadou, kam budu chodit do práce já.

Klientka

Ozývají se mi ženy. Chtějí mé služby. Nic moc omně nevědí.

Nebo vědí svoje, ha ha ha, pardon.

Kouknou avidí.

Ktomu mám příhodičku. Kdysi jsem seděl se svojí ženou

utelevize, kde vystupoval můj blízký kamarád, skaut, co nikdy neřekl sprosté slovo. Přítel Václava Havla. Říkám jí, co

Ty na něj?

„To je čůrák!“

Vyto čil jsem se. Jak to můžeš říct, přece ho vůbec neznáš?

„Jednoduše. Kouknu avidím.“

Čili, milé ženy, vy prostě kouknete aVÍTE.

Asi je to moje další předurčení, dělat ženy. Od odchodu od

Babiše přicházejí. Proaktivně.

Ale mě zas tak nezajímá, co chce někdo jiný, kdo není já.

Mě zajímá, co chci já. Proto jsem po deseti letech, kdy jsem proaktivně oslovil svého bývalého klienta, oslovil iklientku.

Ať je to EQUAL.

Kecám.

S ženami pracuju rád. Nemusím soupeřit. Já teda nechci, ale chlapi vždy chtějí soupeřit. Chlapi-klienti, myslím. Potřebují soupeřit. Zpodstaty věci. Soupeří jako dýchají.

Ženy zase zpodstaty věci chtějí všechno ovládat asíťovat.

Najednou zjistíte, že přebrala vaše kontakty, vazby, je snimi kámoš avám říká, že to uděláme jinak, jak to vymysleli snimi.

Přitom já se neprosazuju na sílu. Moje minus. Párkrát jsem to zkusil, anastojte, ono se jim to prý líbilo. Těm chlapům teda. Prý dobrý. Ženám nevím, zda se někdy něco líbilo.

Celý život řeším, co se jim líbí, asnažím se přizpůsobit atoho je teď, jak jste se už do četli, konec.

Miluju ženy. Funguju snimi. Vidím je. Ženy mají samé výhody. Změní oblečení, jsou hned jiná žena. To muži nemůžou. Změní chování. Jakékoliv je přípustné. Věčná škoda že ženy v české politice aspolečnosti jako by se chtěly vyrovnat mužům, používají jejich lingvistiku, jejich řeč. Gesta? Vůbec. Přitom ogestu napsal Kundera knihu. Mají vnitřní ženu, kterou vpolitice nebo společnosti umí málokterá zapnout. Přitom jakmile ji zapnou, rozkvetou, rozsvítí se. Zapnout ji umím, jestli něco, tak tohle. Miluju snimi chodit nakupovat, zkoušet oblečení, posílat si návrhy na oblečení. Miluju psát jejich positioningy.

Klientka se mě ptá, co bych pro ni vlastně mohl udělat. Napsal jsem jí proud vě domí. Oní. Je to v řádcích jako bás-

nička. Čtu jí to nahlas. Radši čtu, než abychom ob ě strany četli. Každý čteme jinak rychle. Když mě poslouchá, tak jsme ve stejném místě textu amůžu pracovat shlasem.

Říkám jí, že jsem výzkumník. Pamatujete? Bez průzkumu ani ťuk. Nevymýšlím from scratch. Když to tedy není evidentní, co se má udělat. Umím říkat otázky do výzkumu, zadání, umím si je spomocí analytiků najít, vyhmátnout téma doby, hypotézy, otestovat. Nemusím téměř hnout prstem. Jde to samo.

Tak, teď znáte moji výchozí polohu. Nad obrázkem trhu kecám sklientem anavrhuju zásah 100 % populace 18 plus nebo jejích segmentů. Většinou vté chvíli vzniká rovnou strategický plán nebo si data dobereme.

Čím dál víc nabídek je thesedays ve smyslu, ať převezmu či vybuduju celý marketing ve firmě smiliardovým obratem.

Jenže já chci budovat from the scratch. Psát na první stránku. Prázdný papír. Tvořit od začátku.

Přepsat příb ěh.

Říkám klientce: „Dodám vám tři odstavce. Můžete je krátit od konce. Potřebujete jeden? Třeba do bia na Insta? Dáte tam první větu. Potřebujete odstavec? Vezměte první. Máte celkem tři.“

Pak chci minimálně dvě focení. Studio, pochopitelně, avenek.

Plán průzkumů na rok.

Tak tohle říkám těm ženám. Myslím, že zobrazit avyprofilovat ženy umím, protože jim rozumím. Mužům ne. Proto jsem v životě nebyl úsp ěšný s žádným kandidátem ani osob-

ností mimo Babiše. On tedy další muže vytlačoval už tím, že jsem na ně neměl čas.

Na ženy, to ano.

Ženy ze mě udělaly člověka. Jedna mě třeba vzala do Milána.

Flagshipy

Když jsem byl poprvé vMiláně a šel se podívat do Prady (dneska bychom řekli do flagshipu – je spodivem, co teď potřebujeme za slova, ale cítíme se snimi dobře, možná jako něco víc, než jen tak sami bez nich), tak jsem to úplně nepochopil anic moc mi to neříkalo. Jo, nějaká značka, okteré je film, fajn, jdeme dál.

Pak jsem zašel opár ulic dál, kde je Dolce & Gabbana (znáte zposlední řady Kardashians) ataky tam byl, možná dosud je, malý outlet Prady, kde měli vystavené boty jen tak vkrabicích naskládaných na sob ě, alidi je nakupovali jak šílený, doslova se oně rvali.

Nedivil jsem se. Ty boty mě okamžitě chytly, přišly mi, že jsou zbudoucnosti (když nad tím dneska přemýšlím, tak to byla nejspíš tehdejší loňská kolekce), ale stály tolik, kolik jsem měl na celý pobyt. Slíbil jsem si, že si na ně jednou našetřím, auž je nedostal zhlavy.

Vté dob ě jsem byl úpln ě spokojený s Campery , které mi p ř i š ly jako definitivní apohodlné boty za dobrou cenu, které se hodí k č emukoliv ata little big company ze Š pan ě lska, její ž v ýrobky vyza ř ovaly radost ze ž ivota azábavu, m ě

bavila moc. Boty měly krabice pokreslené panáčky abylo to tak akorát pro m ě . Mo ž ná bych snimi vydr ž el do konce ž ivota, protože vynález jedné gumové tkaničky (už nikdy nemusíte zavazovat zavazovací boty) atotálního pohodlí mi p ř i š el tak p ř íjemný, ž e jsem u ž nic dal š ího nem ě l vúmyslu ř e š it, ato navzdory ř e č em kamarád ů , ž e Camper je trapný, dávno out atd. Navíc to vypadalo tak trochu jako normální zavazovací boty, tedy pokud jste nem ě li t ř eba r ůž ové tkani č ky jako já.

Jenže ta chvíle voutletu dost věcí změnila, anavíc jsem na Pradu vMiláně narazil ten den ještě jednou. Zrovna měli novou vůni. Infusion. Dneska už ji nedělají, jen nějaké varianty (pamatujete, když byl svět ještě prost variant výrobků aměli jste prostě TU věc?), ale tehdy byla jedna, ta jedna Infusion, vůně „mejdlíčka“, č erstvě vypraného prádla, milá, skoro úslužná, a čistá. Než jsem měl boty, aspoň jsem voněl. Ato tak krásně, že to pak přebily až ospoustu let později jiné vůně, taky spříb ěhem, avůbec ne špatným.

Na ty boty, byly to samozřejmě jejich klasické, jak se te ď ř íká, (op ě t nadbyte č n ě , ale cítíme se utoho, ž e ž ijeme, co ž je fajn) „ikonické“ tenisky jsem pak jednoho dne m ě l, nedíval jsem se na cenu, koupil arad š i rychle š el pryč , ani jsem se moc nevykecával, nebylo o č em. Vykecávat jsem se za č al opár let pozd ě ji, kdy se mi povedlo se dostat trochu víc do svě ta avka ž dé zemi, kde jsem byl, jsem se za š el podívat do Prady apovídal si sprodavač i. Už jejich oble č ení mi p ř i š lo tak úchvatné, skvě lé ko š ile, malé crossbody kabelky, nemluvě obotách a, prost ě , t ěž ko shrnout asi patnáct let ž i-

vota pár vě tami, které si beztak pí š u jako takov ý deník hlavn ě pro sebe.

Prada vždycky dělala adělá nádherný věci, nespočet skvělých isamozřejmě totálních kýčů, svelkými imalými logy, ať už chcete její značku ukazovat, či nechcete. Osobně mám ty tvary písmen vjejich logu moc rád, hlavně „R“ a„A“, vždycky na mě dýchnou víc než jakákoliv jiná značka čehokoliv. Jsou dokonalá, nádherná. Četl jsem te ď rozhovor s Miucciou Prada, její ž vě ci m ě t ě ch patnáct let bavily afascinovaly, vedle pár jiných lidí vbranži.

Jinak nečtu rozhovory sumělci, ato nikdy. Vždycky ubírají dílu asunou je do nutné každodenní obyčejnosti, tedy pokud to není totální úlet, což je taky jediný žánr, což vtomto oboru uznávám. Teprve po odchodu paní Prady jsem si přečetl rozhovor sní, což byl snad jediný rozhovor sněkým ztéhle branže.

Aje š t ě bych rád ř ekl to nejd ů le ž it ě j š í. Pokud chcete pochopit, o č em n ě jaká zna č ka je, musíte do flagshipu , nepochopíte to nikde jinde. Jist ě , m ůž e se vám líbit n ě jaký kus, vidíte na Insta, myslíte na n ě j, pak se rozhodnete, ž e ho chcete, fajn, krásný. Ale jen ve flagshipu zjistíte, jak smýšlí, jak vypráví ajak se vám chce p ř edvést. Umí to, nebo nevypráví? Strhne vás, anebo je to jen v ýstavka č i katalog produkt ů ? Dá se zakecat spersonálem? Kupodivu t ř eba te ď jsem párkrát pokecal spersonálem vLuxoru, co ž m ě š okovalo víc ne ž cokoliv. Ti lidi tam kní ž kám rozumí amají je rádi. Asi nová generace. D ů le ž it ě j š í ne ž n ě jaký boty. No, ikdyž …

Pradička kopíruje Balenciagu

VPaříži jsme si po smrti Virgila Abloha vystáli frontu na jeho flagship Off-White. Mám od nich dvoje boty. Koupené přes Instagram. Nedají se nosit, ale jsou úžasné. Kdykoliv si je vezmu, tak mají všichni kolem dobrou náladu.

Ve flagshipu jsem viděl spousty věcí, ale neměl koncept. Byly to jen stojany. A č ekali jsme ve frontě. Žádná přidaná hodnota. Nic. Žádný fór. Holt je Virgil mrtvej, tak je to jedno. Značka žije zpodstaty.

Pradu jsem viděl ve všech městech, kde jsem byl. Pražská Prada je teď po odchodu Jakuba pekelná nuda, zaměřená spíš na zahraniční klientelu, ostatně jako celá Pařížská. Vtěch obchodech mluví málokdo česky. Jak si svámi mají popovídat, když mají základní slovní zásobu? Prada vHongkongu je diskotéka, mejdan, spousta mladých lidí. Super muzika. Paříž, Londýn vynikající. Skvělá obsluha. Salcburk, maličká Pradička, ale je tam.

Apak jsem si dal kdysi follow na Balenciagu. Když jsem si všiml, že dělají šusťáky, adidasky, řetězy, popelnice, čipsy, zmrzlinu aplastový sluneční brýle, prostě dělají si prdel zcelého trhu, byl jsem načatej. Akdyž jsem si přečetl, že Demna vyrůstal na ulici vGruzii, kde byl Adidas pochopitelně nejvíc, tak už jsem byl proti své vůli hard core fan.

Ale už předtím jsem na ně měl slušný crush. Kdysi dávno

VYNESLA kolegyně Lucka do práce slavné Balenciaga „ponožky“. Jsou to de facto ponožky spodrážkou. „Sock-shoes“. Černé. Civěl jsem na to tehdy, nevěděl jsem, oco jde.

VHongkongu čumím vPradě, že je okopírovala. Od Balenciagy, chápete to?

Jasně, já vím, že to patrně vymyslela jiná malá módní značka, kterou Demna vlastnil, nebo že to vymyslel možná někdo jiný, ale to je fuk.

Pradička okopírovala boty od Balenciagy. Přišlo mi to hustý.

No, musel jsem si je koupit. Jako takový meta humor. Boty spříběhem. Tedy ponožky. Dlouhodobě jsou to asi nejpříjemnější boty, které jsem měl a mám. Nosím je roky. Geniální kdžínům, saku, čemukoliv.

Apak jsem si všiml, že si Balenciaga smazala Instagram, když launchovala novou kolekci. To mě definitivně přesvědčilo, že je jdu sledovat amilovat. Neberou se tak šíleně vážně. Najednou všechny ostatní zesměšnili. Byli JEDINÍ, KDO ukazoval jen aktuální kolekci. Nebo taky nic. Čekalo se, co ukážou. Sprázdným Instagramem.

Ostatní značky měly „ve výloze“ klidně loňské či předloňské kolekce.

Jediný nápad, jediný tah.

Proto stojíme na Silvestra vPaříži před skoro hotovým flagshipem Balenciagy vPaříži. Na strusce. Nekecám. Ještě není hotové okolí domu, takže se dav srocuje všude. Čekáme celá rodina. Kvůli tatínkovi. Syn se mě snaží chápat. Ž ena vždy. Je dokonalá. Konečně vcházíme celá rodina.

Tak tohle je jinší kafe než ten Off-White. Tohle je událost. Přitom je tu méně druhů zboží než uOff-Whitu. Nejsou tu všechny tenisky. Nejsou tu všechny varianty. Ale to, co tu je,

je rozprostřené do dvou pater jako Off-White, ale rozdíl je propastný.

Už hotovější flagship můžete vidět na konci předposlední řady Kardashians. Ještě než měli tu kauzu sdětičkama. Tu jsem okomentoval vpodcastu Insider, ale je dávno zapomenutá, nebudu vás nutit to nakoukávat ani kupovat to za p ět eur. Beztak jsem tam říkal jen takové proudy vědomí. Neberte mě vážně, pokud adresuji cokoliv komukoliv jinému než přímo Vám.

Omluva

Když to teď po sob ě čtu, vidím, že sem sypu nezanedbatelný

díl anglicimů. Už jsem jako Andrea Běhounková, když psávala

úvodníky Elle nebo Vogue. Četl jsem je vždy nahlas své ženě. Hrozné. Ato jsem chtěl vančurovskou češtinu.

Taky vidím, že to leckdy nemá logiku. Nedá se pochopit.

Ale teče mi to. Do kalhot, ha ha ha, slušnej „frk“, ne?

No nic, pokud jste p ř e ž ili ituhle hlá š ku, co ž je totální kře č, tak vězte, že jsem si odsko čil od skládání nové komody IKEA. Ano, měl jsem vmerku designové značky, ale pak jsem si vzpomněl, že Lisbeth Salanderová, hlavní hrdinka Larssonova Milénia, si taky nakoupila celé vybavení svého super bytu ve Stockholmu na Rybá ř ské ulici vIkee. Ne vIKEA. Sklo ň ujeme, jsme Č e š i. Ř e č je víc ne ž korporátní kodex.

Firmy, co si píšete, že vá š název se nemá skloňovat, nejste lidi. Měly byste to milovat. Lidi zvás udělali vě c, co patří do

jejich ž ivota. Na to asi va š e agentura zLondýna nebo n ěmecká matka nepomyslela. To by je skute čně nenapadlo.

Byl jsem dneska ve dvou Ikeách aviděl tam typické české rodiny. Podobně jak vídám každý víkend při masovém příjezdu do zoo. Několik lidí přišlo dokonce vteplákách. Jako doma. Je to vrchol, nebo dno? Být idea makerem Ikey, byl by to pro mě zlatej důl. Být člověkem, jsem překvapený, ale prostě si řekli, že pojedou, tak vyrazili, jak byli. Stejně jako Castanedovi čarodějové. „Půjdeme, jak jsme.“

Tu komodu nesložím, odmítám žít. Chci už jen psát. Ale abyste něco napsali, musíte něco odžít. Kus odžijete, kus napíšete. Tragické příb ěhy jsou jaksi pravdivější.

Člověk vteplákách si nemusí nic dokazovat. Myšlení přírodních národů.

Ale pokud něco dokazovat chcete, sob ě idruhým, neměli byste dělat velký seky.

Triko pod košilí je přiznání prohry

Koukám na Twitteru na fotku pana premiéra. Fotka je náš formát fotky, aranžmá „fotíme kandidáta, zatímco se sním fotí jeho voliči na svůj mobil“.

Vš echno je náš formát. Vyzkoušeli jsme totiž snad

všechno, co šlo. Něco se chytlo, něco ne. Po čet pokusů je fatální. Měli jsme na to deset let, tak myslím, že co šlo, jsme skandidátem, co není profi herec, nemáme profi svícení, je to momentka na lokaci, už vyzkoušeli.

Vtweetu má pan premiér překlep, jak eufemisticky říkám tomu, že mu vypadlo slovo. To je jedno, každý tomu rozumí.

Jen někdo, kdo to dával ven, si kouše nehty nebo mu vysko čil tlak.

Pan premiér má sako, ko šili, rozhalenku avidím, že má pod košilí triko.

Triko pod košilí je přiznání prohry. Vždy. Pokud si chcete rozepnout košili, nesmíte pod ní mít tílko. Ani triko. To nejste profesionál. Nehrajete vamerickém filmu. Nejste politik do televize. Jste vpolitice, protože jste se tam VYSKYTL.

Našli vás ve skříni, kde jste byli dvacet let, a řekli si, hm, ten tam ještě nebyl.

Doufám, že si už nikdy nebudete brát triko pod košili arozepínat tu košili. Vypadali byste jak loser.

Takových věcí je víc. Pojďme si je probrat.

Nesmíte mít nikdy košili skrátkým rukávem.

Dámy musí mít zakryté paže.

Zhubněte.

Hýbejte se.

Minimálně dvakrát týdně.

Doporučuju Prisma Institut.

Snídáte?

Pravidelně jíte?

Pijete dost vody?

Kterou knížku máte teď rozečtenou?

Vyděsil jsem vás ksmrti?

Nebojte, oni ti ostatní taky moc nečtou.