DÍTĚSNĚHU
AlisonLittlewood
Předdřevěnýmdomkemstavírodinasněhuláka.Matka,otec, dvěděti:dokonalé.Uplácajímuboky,zasmějísečepicinajeho hlavěapakjsoupryč,zůstalizanámi.Stmíváseajásiříkámjak to,žesitakmalédětiještěhrajívenku,alepaksiuvědomím,že jeteprvepůltřetíodpoledne.
Takhledalekonaseveruužslunceslábneasníhpokrývajínamodraléstíny.Jsemunavená,anejencestou:letadlemze StockholmudoKiruny,nejsevernějšíholetištěveŠvédsku,aposlézetímtoautobusem,kterýjepřekvapivězaplněný.Ovšem nejededálneždoJukkasjärvi,rušnévískysledovýmhotelem, sobífarmouaprázdninovýmichatkami,kdestojíkostel,malý supermarketashlukdřevěnýchdomků,každýnatřenýjinou barvou.Pakmusímdoufat,žesivzpomene.Musímdoufat,že tambude.Dálužjejenpolárníkruhatmaazima.Tam,kdežije mojematka,nenínic.
Neklidsedomězarýváhlouběji.Mělajsemdomůpřijetdřív.
Vědělajsemtopokaždé,kdyžjsmesebavilypotelefonu,slyšela jsemvjejímhlaseostroukrustuavespodchlad.Alejedenrok senějakpřekulildodalšíhoapakještědojednoho,avkaždém případětonenínic,cobynečekala.Nikdynetrvalodlouho,než
jejízklamánímouosoboupřešlovodevzdanost.Našehovory seskládajízestejných,starých,očekávanýchfrází– Jaksemáš? Dobře.Fajn.Ano,brzy,doufám.Dávejnasebepozor.Sbohem –všepřekvapivěformální,aleopakujemetotakdlouho,žeužsi sotvavzpomínámnaněcojiného.
Alekdyžjsmespolumluvilynaposledy, bylo tamněcojiného,novéostřívjejímhlase,nervozita,kteroujsemnečekala.Představilajsemsijischoulenouvkoutěkrámku,jakdrží uuchasluchátkoveřejnéhotelefonu,pohrávásiskroucenou šňůrouaohlížísepřesrameno,jakobysebála,žejiněkdouslyší.
Alestejně,cojsemvlastněčekala?Nechalajsemjituúplně samotnoujensesněhemanocí,kterápřicházípřílišbrzy.Jak mohlněkdožítnatakodlehlémmístě,anižbysetonaněmpodepsalo–chlad,nekonečnámodravátma?Chtělajsempočkat dojara,aletentelefonníhovorměžral,neslova,alezpůsob, jakýmjepronášela,atakjsemslíbila,žepřijedu.
Autobuszpomalujeajáotírámzamlženéoknoazahlédnu světlazkrámu.Mášedivézdi,žlutoumarkýzuaparkujepřed nímněkoliksněžnýchskútrů.Pořádtosamé.Stavímsedofrontynavýstupachytámútržkyzrádia.NějakýprotestvMälmo. PotřebabytůsregulovanýmnájemnýmveStockholmu.DítěpohřešovanévnějakévíscepoblížKiruny,zřejměztracenévesněhu.Protáhnuobličej.Nebylobyprvní.
MojesestraAlmabylanejmladší, hodné dítě.Aionaseztratila,jednohodnezašlamezistromy,kabátekrudýjakokrev,pleť bíloujakosníhavlasytéměřstejněsvětlé.Nadoplněnípohádkybymělamítočičernéjakoeben,alesestřičkajemělamodré jakojá.
Sníhrychlezaváljejístopy.Nikdysenevrátila,třebažeji matkabezustáníhledalaanechávalaměsamotnouvesrubu, ikdyžjsembylamalá.Občasjsemnejedla.Občasjsemsecelé dnynesprchovala,akdyžjsemsenatozeptala,řeklami,žeolej namékůžimězahřeje.Nikdyjsemsenezeptalanaotce,nikdy
jsemhonepoznala.Aikdyžtumatkabyla,taknebyla,jakoby senejdůležitějšíčástjejíbytostistáhla,hibernovala,dokudnepominenejstudenějšízima.
Pochopitelnězimanikdynepřešla,přestožesematkasnažila jednat,jakobyživotnepodléhalzměnám.Vím,žesrubbude přesněstejný.Budetamnaměčekatmůjpokoj.AAlmin,ještě zamrzlejší,všechno,jaktobylo,kdyžbylosestřičcesedm.
Spřekvapenímsiuvědomím,žetaohnutážena,kteráse právěvynořilazedveříobchodu,jemojematka.Přecházíkjednomuzesněžnýchskútrůaukládápytlíkydobrašen.Zaskútremnenívozík,jakobyjivůbecnenapadlo,žebudumítzavazadla,ajásiříkámještěžejsemsivzalajenbatoh.Buduho musetmítpřijízděnazádech.
Matkaseotočíauvidímě,alejennepatrněvykulíoči,avkůžimávyrytýchvícvrásek,nežsipamatuju. Jsemtady, vydechnu. Jsemdoma.Tilda,ta druhá sestra.Ta,kteránikdynebylataková, jaksimatkapřála,kteráještěpořádnemámanžela,natoždítě, tojediné,kvůličemubymožnároztála.
Mojematkaaninedokážeskrývatzklamáníztěchtověcí,ale hlavněsimyslím,žeminikdyneodpustila,žejsemdospěla. Trvátočtyřicetminut:pohledypřesmatčinoramenonaúzkou bíloustezku,zkroucenéjehličnanyobalenésněhem,stínypod nimi.Neustáléotřesyanadskakovánínanerovnémpovrchu, řevmotoru.Matkapřivezlanáhradníkukluapřilbuamůjkabátneprofoukne,ikdyžnohymiužvevysokýchbotáchmrznou.Jeminusdvacet.Někdepodtímsněhemjesilnice,aleještě celétýdnynebudeprůjezdná.Držímsezubynehtypřílišhubenéhotěla,zatímcomatkazápasísřídítkyskútru,abymuzabránilasjetzcesty.Takovádlouhácestaamyjsmezvládlyjen Ahoj akrátkéobjetí;jejídotekbyltaklehounký,ažjsemmálem mělapocit,žesihojenpředstavuju.Teďsenedámluvit,přes
vločkysněhuhoustnoucínahledíješpatněvidět.Matkanikde nezaváhá.Cestuzná,nechávástrojzpomalitvtésprávnéchvíli, ikdyžjámístonejdřívnepoznávámanipřespovědomáokna astřechuzatíženousněhem.
Zahradajenějakplnástromů.Ne,nestromů.Mrkám,sotva topobírám,pakmětovšechnozaplavínajednou.Seskočím, strhnusivypodloženoupřilbuzhlavy,přesvlasysistáhnukuklu.Zírámnato,coudělala.
Zahradajeplnásněhuláků,alenejsoutoobyčejnísněhuláci.Tihlejsoupřekrásní,uplácaníavytvarovaníažsposedlostí. Nejsoutohrubésněhovékoule,titojsouvysochaní,vypilovaní donejmenšíchpodrobností.Nesněhuláci,nýbržsněhovéděti.
Všechnotojsoudívky.Všechnymenšínežjá,asisedmileté. Takakorát.VšechnynasoběmajíAlminyšaty.Poznávámflí spotiskemplyšovýchmedvídků,kterýjsemmilovala.Manšestrovousukni,okteroujsemprosila.Mířímknimaneslyším matčinaslova,doléhajíkemnězkreslená,jakobychmělauši podvodou.Možnámivnichještězvonízřevumotoru,ačkoliv myslím,žetonebudejentím.
Zastavímsepřednejbližšísněžnouholčičkou.Jejítvářnení vyřezanázudusanéhosněhu,alezledu,aumístěnánatěloze sněhu.Dívámsenahladkétváře,nos,bradu.Jejíočihledína mě,nejčistší,nejsvětlejšímodř.
„Vidíš?“Nyníkemněmatčinhlasdoléhájasně.„Vědělajsem, žesetibudoulíbit,Tildo.“Kdyžseotočím,usmívásetrochu moczeširoka.
Pozahradějsouroztroušenéipředměty.
Míč.Dřevěnýkoník.Umělohmotnápanenkasbíleplavými vlásky.Dalšívěci.Plyšovýpejsek,promočenýasezacuchanou srstí.Stavebníkostky.Všechnyhračkyjsouunohoudětí,které sisniminikdynebudouhrát,nikdyjenezvednou.Sklonímse prostarouknížku,svazekpohádek,kteréjsemkdysimilovala. Stránkyjsouslepenéazmrzlé,zničené.
„Vidíš?“Matkakemněpřicházíapodnohamajíkřupesníh. Kdyžpromluvítentokrát,zníjejíhlasvítězoslavně.„Jsouskutečné,Tildo.Vidíšto,viď?“
Trvádlouho,nežsenanidokážupodívat.Onanaměhledí bezmrkánísvýrazemnejčistšíradosti.
Smatkouosněžnýchdětechnemluvím,zatímne.Nejsemsi jistácoříct.Potřebujujinejdřívpozorovat,rozhodnoutse,co dál.Zprvuseonichtakénezmiňuje.Uložískútrdozadníčásti kůlnyapřipojísekemněuvnitř.Pronášíslovanauvítanou, pobíhápokuchyni,sklánísenadsporákem.Poznávámvůni jejíhodušenéhomasaauvědomujisi,žeumírámhlady.Naplnídvěmiskyajíme,onanajednomkoncidřevěnéhostolu, jánadruhém,akradmoposoběvrhámepohledy.Ptáseměna běžnévěci.NamůjbytnapředměstíStockholmudalekooduličekStaréhoMěsta,kterétolikmilujíturisti.Namoupráci,nic zvláštního,obsluhujuvjednomnóblhotelu.Jestlijsempotkala někohozajímavého. Uždlouhone,matko.
Jásenaoplátkuneptámskoronanic.Jetotěžké.Toliktoho jetustejnéhoajánechcimluvitotom,cojejiné.Znovusiříkám, žejsemmělapřijetnajaře.Aspoňbybylypryčsněžnéděti,ukázalabysezemě,zelenávynořujícísezběli.Odmlčímeseaona sejmecivětzoknatěsnězamouhlavou.Jetoznepokojivé,jako kdybymětéměřneviděla,ajásinemůžupomoct,myslímstále vícnaAlmu.
Pomalujípotvářisklouzneslza. Narovnámsenažidli.
„Matko,coseděje?“
Jennadmýmislovymávnerukou.Setřesislzu.Vidímji,jak sejítřpytívohybuprstu.
„Toliksebojím,Tildo,“přiznává. Neumímodpovědět.Nevímjak.
„Bojímse,žeměopustí,“říká.„Toliksebojím,žesemoje dcerkyrozplynou.“
Představujusisněžnouholčičkustvářízledu.Jakstoupá teplota,polícíchjístékajíkapkyvody.Všechnyzačnouměknout,křivitse,měnitsevněcojiného,nežzmizí.
Stálenedokážupromluvit,takknípřistoupímapoložímjí rucekolemramen.Cítímjejídrobné,zaoblenékosti,tvrdéanepoddajné.Poplácámjipoměkké,tepléruce.Pakpoklidímstůl analejudomísyhorkouvodu.Kdyžjenádobíumyté,nenímoc codělat–nenítutelevizeanipřehrávačDVDneboCD–aobě řekneme,žejsmemocunavené.Souhlasíme,žesipůjdemelehnout,ikdyžjánemámaninejmenšípředstavu,kolikjevlastně hodin.
Můjstarýpokojjedůvěrněznámý,jakjsemčekala,apřesto topřicházíjakošok.Odkládámbatoh,sedámsinatkanýpřehoz přespeřinuacítímpodprstyjehohrubšítexturu.Zadívámse nadeskovéhrynaskládanévkoutě,kteréjsemnemohlahrát, kdyžsestryodešly.Knížkynakloněnénajednučidruhoustranu amezerynapoličcejakovytrhanézuby.Nabídlamatkafiguám venkuimojeknížky?Přitépředstavěseotřesu.Mojeknížky, všechnomojestarékamarádky,promočenéazničenéujejich nohou.
Nachystámsenaspaní,natáhnusidalšívrstvutermoprádlaadvojeponožkypropřípad,žebychmuselavnocivstávat. Nepřivezlajsemsipantoflealepodstolemzahlédnuzastrčené svojestarémokasíny.Zasesecítímnadevětasnažímserozpomenout,jakétobylo,kdyžjsemnebylasama,alejednazedvou. Almamialevyklouzne,jakotodělalavždycky,avzpomínka, kterápřichází,patřímatce.Tomu,jakvrznoudveřeaonatam budestátjakoduch.Jakvklouznedopokoje,zastrkámipeřinu podbradu,uhladíjiavytvarujepodleméhotěla.Takhlemě ukládala,nežAlmaodešla.Sněhoualáskouabezeslova.
Někdyuprostřednoci–nebočasnězrána–seprobudímzesnu, jehožobrysserychlerozplynevmlhu.Procházelajsemmezi stromy,tosivybavuju,alenevím,kamjsemšla.Vidělajsemjenomlesapouzelesanicjiného.
Teďzaslechnunějakýzvuk,kterýměmohldoprovázetzdřímoty.Ležímnehybně,sotvadýchám.Právěkdyžusoudím,že hopochopitelněznovuneuslyším,žeaninebylskutečný,jetu zas:tichý,vysokýdětskýpláč.
Přesvědčujuse,žesekaždouchvíliprobudímznovu,tentokrátdoopravdy,aleneprobudím,protožeužvzhůrujsem.Ten zvukkemnědolehneznovu:dětskývzlyknásledovanýproudemslov,kteránepoznávám.Hlasjetlumený,alemyslím,že patřídívce.Zníto,jakobyprosila,abysmělavejítdovnitř. Jeráno,všímpronikáslabébílésvětlo.Musíbýtpozdě,zaspala jsem.Zvuky,kteréjsemslyšelaběhemnoci,mipřipadajívzdálenéjakokaždýsenastejněneskutečné,zatímcovstávámzposteleanazouvámsisvojestarémokasíny.Ještěpořádmidokonalepadnou.
Přejdukoknuaroztáhnuzávěsy.Odsuddozahradynevidím,ikdyžnapůlčekám,žespatřím,jakdovnitřnahlížízmrzlý obličejíkadívásenamě.Pochopitelněhonevidím.Jetamjenomsvah,conevedenikam,jendoseverskéholesa,kterýtuto zeměpisnoušířkuhalínacelékilometrykolem.Aninevím,proč sematkarozhodlapřestěhovatsem,ačastosiříkám,jestliseto stalo,kdyžotecodešelnebozemřelnebosestaloto,cosesním stalo,aťtobylocokoliv,kdymatkaproměnilasvouosamělost vněcohmatatelného.
Cinkánínádobíasyčeníkonviceměvoládokuchyně.Strčím hlavuzadveřevobaváchztoho,conajdu– Jsouskutečné,Tildo. Vidíšto,viď? –alematkajenprostírámiskyshorkoukaší,skleničkysbrusinkovoušťávouakonviciskávou.Posadímseaona
předeměpostavíkašiašťávu,alenekávu,ajámámpocit,žeje mizasedevět.
„Cobyschtěladneskadělat?“Mluvímonotónněahlasmá trochumocveselý.Podívásezokna,jakobysenemohladočkat, ažodejdu.
Zhlubokasenadechnu.„Říkalajsemsi,žebychomsimohly promluvit.“Přinutímsekúsměvu,alematkaseodvrátí,takžesi málemnevšimnu,jaksejíkroutíret.
„Nasekámdřívínatopení,“prohlásí.„Asihobudešpotřebovat.“
Vzpomínámsi,cořeklaovytrácenísvýchsněžnýchdcer: Toliksebojím,Tildo. Teďnenípoobaváchanistopy.Anistopypo šílenství,kteréknípřišlozchladu.
Přešlápne,jakobyvěděla,načmyslím.„Taktedyspolečně,“ navrhne.„Půjdemeven,co?“
Atakyževenjdeme,obězvedámekusypokácenýchstromůnašpalek,kdejematkarozštípneajápakpolenaodnosím anaskládámpodpřístřešek,abyoschla.Rozpřahujesesekerou beznámahy,jakkolivvypadášlachovitáahubená.Alejesilná, musíbýt,kdyžjetutaksamaanemánikohokruce.
Potlačímpocitviny,kterýsevemněvzmáhá,azadívámsedo přednízahrady.Odsudvidímjenjednozesněžnýchdětí.Zadívkousevlníprůsvitnévlasyajednunohutéměřzvedázezemě, jakokdybychtělaodskočit.Možnáchce,možnáseběhemnoci pohnula.Říkámsi,jestlimátakysvětlemodréoči–aleasimusí mít,jakoAlma,jakojá.Jakovšechnymatčinyděti.
„Matko,“zkoušímzačít,„nevěříšdoopravdy,žejsouskutečné,žene?“
Mávnesekerouahlasitětotřískne,kdyžjizarazíhluboko došpalku.„Tostačí,“prohlásí.„Půjdemeteďdovnitř,Almo.“
Hledímnani.Jetoužtakdlouho?Přecebyalenemohla zapomenout,žetoAlma,tadokonaládcera,seztratila;tadruhá, tazůstaladoma.
Zamrká.
„Tildo. Pojďdovnitř.“
Nehýbuse,atakseionapodívánatuvěc,kteroustvořila.„Tu pohádkuurčitěznáš,“vyštěkne.„Někdosevrátídomů.Zjistí,že ženamádítě,pokterémopravduvelicetoužila.“
Někdo, řekla.Vpohádcesedomůvracímanžel,tovím,ale tohleneřekla.
„Aonažijestímdítětemdocelašťastně,jetodar, radost, dokudnevyjdeslunceaononeroztaje.“Přistoupíkemně,popadne mězaruceatáhneměkolemsrubu.Tamjsou,jednosněžné dítězadruhým,lesknoucísevesvětlepřicházejícímzesvětlé, bílédíryvobloze.„Najaře,“dodávázbytečněaukazujerukou. „TohlejeIstapp.TohleSnöflingatohle–“
Rampouch.Sněhovávločka. Takhlejepojmenovala.„Matko, poslouchejse.Prosím.Tyjsijevytvořila,nemůžešsipřecemyslet–“
Pohnesevelmirychle.Cítím,jaksemipotvářišířípáleníod políčku.
„Užnicneříkej.“Sklonísetěsněkmémuobličeji. „Nic, rozumíš?“
Otočíseaodkráčí,jejíkrokyvesněhuvržouakřupou.Neohlédnese,jenotevředveře,vejdedovnitřazavřezasebou,jako bychomprvevedlynormálníhovor.
Položímsidlaňnatvář.Obličejužmocnecítím,jakdomě pronikáchlad.
Matkauvnitřděláobyčejnévěci.Krájímrkev,kteroumusela koupitvobchoděmálemnadruhémkoncisvěta.Pakjishrábne dohrnce.
„Matko–“
„Nic,“štěkne,jakobydokončovalapředchozívětu.Anike mněnevzhlédne.
„Nodobře,“pronesutiše.„Nicneřeknu,jestlinechceš.“Už přemýšlím,codělat.Můžutusnípárdnízůstat,alecopak? Mohlabychsevzdátsvéhobytuapráce,alepředstava,žejsem tady,lapenávjejímpředstírání...
Znovupomyslímnajaro.Tehdybudemusettafalešnápředstavaskončit,ne?Nejsemsijistá,jestlitakdlouhovydržím.Nevím,jestlisnesupohlednajejíbolest,ažsevšechnajejípráce, jejímilované děti rozpustí.
Kdesizamnoukdosipopotáhneajáseprudceotočím.Ve dveříchstojímaláholčička.Opíráseozárubeňahledínamě, zatímcojípotvářičcepomalu,pomaloučkustékákapka.Vypadáasinasedm.
Mněspadnebrada.„Coje–“
Spíšcítímnežvidím,jakmatkaspěchákolemmě.Postavíse předemě,jakobychtěladítěchránitpředžáremméhopohledu, asklonísekněmu.
„Tadyjsi!“zvoláaznovusepootočíkemně.Celéjejíchování sezměnilo.Vypadášťastná.Vypadá veselá, úplněpřekypujeradostí.„Vidíš,Tildo?Vidíš?“
Vidím,alenecháputoanedokážusepohnout.
„Stvořilajsemji,“prohlásilmátiprostě.„Jetomojedcera.Je totvojesestra,Tildo.“
Tahleholčičkavůbecnevypadájakomojesestra.Neníto Alma.Koukásipodnohyaobličejmázpolaschovaný,alejevidět,ženeníblonďatá.Tahleholčičkamávlasyčernéjakoeben amatčinúsměvneopětuje,anisenaninepodívá.Podletoho mála,covidím,mápřepadlý,zamrzlývýraz.Tečejíznosu,další kapkasechystásklouznoutpoobličeji.
Přinutímsepromluvit,protoženěkdomusíněcoříct,ale sotvatoslovozesebevypravím. „Ahoj,“ zkoušímto. „Ahoj.“
Holčičkaprudcezvednehlavu,alenedávánajevo,žebyněco chápala,anijakměnepřekvapuje,ženeodpovídá.Matkajizačnetahatzaramena,otočíjiodeměatrochujipostrčí.
„Onanemůže mluvit, Tildo,“vysvětluje.„Nejakomy,neslovy,kterýmrozumíme.Copaktynicnevíš?“
Dítěalezakroutíramenyaodtáhneseodní.Natáhneruce předsebeaukazujekoknu.Apromluví,pronesejedinéslovo: „Máma.“
Jávykulímoči,avšakmatkane.Odvádíjichodboukpokoji mojísestry.Slyšímjejíhlas,jasnýtónjejíodpovědi.
„Ano!“říká.„Takchytrá,miláčku.Totojetvojematka–vidíš jejíbílýplášť?“
Kdyžzanimioběmamatkazavředveře,uvědomímsi,že mluvíosněhu.
Jsemvesvémpokoji,sedímnapostelismobilemvklíně.Snažím sehopřimět,abyfungoval,ikdyžnevím,pročsenamáhám.Mobilytadynefungují.Myslelijstesi,žeodmojíposlednínávštěvy postavilivdivočiněvysílač?Přestohozapínám,jakobymělkaždouchvílizazvonit,spojitměsjinýmsvětem.Odemykámho palcem,otevírámzprávy.Poslednízpráva,cojsemdostala,byla odkamarádkyzpráce. Velkáoslava,ažsevrátíš! Plánovalijsme hezkouvečeřiveStarémMěstě,ikdyžbudedrahá.
Tomipřipomene,žemámhlad.MatkaseněkolikrátvynořilazAlminapokoje,alevětšinoutamzůstává.Tlumenézvuky,šustění,chřestěníkostek,pakshozenífigueknapodlahu. Aspoňtosimyslím,žejsemslyšela.Mohlotobýtcokoliv.Troll. Čarodějnice.DokonceiAlma,svážnoutvářičkouavykulenýma modrýmaočimaatakmochezká.
Vstanu,projduchodbouazastavímsespohledemupřeným navysílačkuzastrčenouvevýklenku.Fungujejenomnaposlednímíli,jeurčenápropřípadnouze,stačínanejvýšnaspojení snejbližšímsousedem.Slyším,jakseotevírajídveře,arychlese otočímapokračujudokuchyně.Tadyuvidím,comatkapoložila nalinku:hromadymasa,velkékusylosa,všeleskléazmrzlé.
Matkavejde,pomalusešourá.Sednesikestoluzádykemně.
„Chcešněcokobědu,matko?“
Neodpoví,ataksepodívámdoskříněk,prohrabuseplechovkamianajdupolévku.Zjinéskříňkyvylovímkastrůlek azamračímsenadtmavoukrustoupodélokraje.
„Matko?“
Aninemrkne.Pustímvoduakastrůlkyumyju,nežjepoužiju.Kdysetotakzhoršilo?Alevybavujusi,žetakovétobylo užpředtím.Umývalajsemodsvýchdevíti,coAlmaodešla.
Nechámpolévkuohřát,dívámse,jakhladinazačínábublat.
„Mělybychomněcosníst,“poznamenám.„Matko,mělybychomnakrmittodítě.“
„Moji dceru,“ štěkneaopravímě.
„Ano.“Nicjinéhosenedáříct.
Dlouzesivzdychne.„Moctoneohřívej,Tildo.Mohlobyjíto ublížit.“
„Ano,matko.“
„Myslíš,žeodcházejí,Tildo?Myslím,žeužodcházejí.Pak tovšechnoskončí.Přijdoupříštírok,alenebudoustejné,že?“
Otočísenažidliapodívásenamě.„Nikdynejsoustejné.“
Teďsinejsemjistá,jestlimyslípouzesněžnéděti.
„Aleproboha,“štěkne,„játoudělám.“Přistoupíkemněaodstrčímě.Začnepokládatmiskynalinku,jednu,druhou,třetí.
Kdyžjsouplné,natáhnurukuastisknujízápěstí.„Nechmě, udělámto,“navrhnu.„Nakrmímsvousestru.“
Přestanesemračitadívásemidoočí.
Podlouhéchvílikývne.
KdyžotevřudveřeAlminapokoje,holčičkasedínaposteli.Oči mápodlitékrvíauslzené,vlasymastné,ofinpřílišdlouhou.Jak sijísedámknohám,sledujemětmavohnědýmaočimaapopotahuje.Natáhnurukuspolévkoujakodarem.
Přisuneseblížapostelsesjejímipohybyposouváaprohýbá. Cítímji,šaty,kterýmuselyvisetpřílišdlouhovzatuchléskříni, olejvevlasech.Tatodívkajeskutečná.Zmasaakostí.Opravdu jsemseotompotřebovalaujistit?
Usmějuse,ponořímlžícidopolévkyanatáhnuruku.Onasi lžícivezmeapolkne.Vezmeapolkne.Máhlad.Nenívytvořená zesněhualedu–aletojsempřecevěděla,že?
Neproneslajedinéslovo,alenapovrchmyšlenekmijedno stejněvyplujeajájíhopošeptám: Máma.
Dítězalapápodechu.Popadnemězarukuavyšplíchnepolévkupřesokrajmisky,jakzníslovapřímoletí.Nerozumímjim, alevidímvjejíchočíchnáhlevzplanuvšínaději.Pořádsedívá zokna,jakobymělkaždouchvíliněkdovejít,alevenkuseuž stmívá.
Rádabychjipožádala,abymivysvětlila,odkudpochází.Lituju,žemitonemůžeříct.
Onanemůže mluvit, Tildo.Nejakomy,neslovy,kterýmrozumíme.
Tenhlasalepoznávám.Užjsemhoslyšela.Slyšelajsemho vnoci,nezaoknem,jakjsempředpokládala,alezadveřmi.Neprosil,abymohljítdovnitř,plakal,abysedostalven.
Pohladímjipozádech.Uklidňujuji,jaktojenomjde,asnažímserozpomenout,cojsemcestousemslyšelavrádiu.VevesnicipoblížKirunyseztratilodítě.Říkali,kdepřesně?Neboodkudbylo?Nemůžusivzpomenout,alenatomaličkéletištědalekonaseverodevšadlétáspoustaturistů.Jetojednozjejich dětí?Aztratilasevesněhu–nebojiunesliodrodiny?
Představujusimatku,jaknakládámalétělíčkonasněžný skútr.Odjíždísrukamaovinutýmakolemněj.Milujeji,tuhle maloudcerušku,kterounašlakonečněpovšechtěchletech. Asníhpadá,padá,zahlazujezanimivšechnystopy,jakobyzmizelydopohádky.
Proněkohošťastnýkonec.
Kdyžsevrátímnachodbu,matkanenínikdekvidění.Zastavímseuvysílačkyazapnuji.Nereaguje,světýlkosenerozsvítí. Působíjakoněcomrtvého,ajásepodívámpodpoličkuasleduju drátkjehokonci.Matkajejpřestřihla.
Vymrštímrukuavypnubudík.Vnocijsemsinaněmztišila zvonění,konečnějemůjmobilkněčemudobrý.Vědělajsem, žepotřebujubýtvzhůru,nežměpřijdevzbuditsvětlo.Užjsem oblečená,alenazujusivysokébotyavezmusinavícsvetrapak teprvekabát.Tensizapnupozději,ažvenku.Nemůžuriskovat, žejiprobudí,jakzatahujuzip.
Vyplížímsevendočasnéhorána,kdynenítakovátma,jak jsemčekala.Nebejevnadhlavníkučerné,hvězdysejasnětřpytí, alenízkonadobzoremsevlníatančízelenýzávoj.Polárnízáře mipřišlaposvítitnacestu.
Zvukům,jakémojebotyvydávajínasněhu,senedáodpomoct,aledržímseudomu,kdebylsníhnedávnoodstraněn, atakneníhluboký.Obejdudůmzakůlnu,stáhnuplachtuze skútruaodhalímjehoelegantníleskanahromaděnousílu.Pak otevřudveřekůlny,přičemžsinevšímámstínůnástrojůamašin,všeho,cojetadypotřebnékpřežití,asáhnunaháčekhned zadveřmi.Mojeprstynicnenajdou.
Klíčtampochopitelněnení.Opravdujsemsimyslela,žemi hotamnechá?
Dívámse,jakbledésvětlohladíkřivkyskútruakloužepo nichasněhupropůjčujenemocnoubarvu.Zkontrolujuzapalování,alejeprázdné,jenčernáškvírka.Takprosté.Taknemožné. Hledímdoníavzpomínámnavšechnytyfily,cojsemviděla veStockholmu,naautanastartovanápřesdráty.Vždyckytak snadnýodjezd,jenžejánetuším,jakskútrnastartovat.
Příštíchpárhodinsedržímvpokojiausilovněpřemýšlím,kam asimohlaschovattenklíč.Mohlbybýtkdekoliv.Mohlahozahoditdosněhu.Možnáhonajduspříchodemjara,ažsebílá způdystáhne.
Pakzvenčíuslyšímkroky,ostrépraskáníacákání,něcose rozbíjíjakosklo.Zoknanicnevidím,ataknasebehodímkabát.
Bílépostavyvpřednízahradějsounehybné.Nikdesenicnehýbe,nicsenemění,netady,aleuvědomujusi,ženěcosepřece jenzměnilo.Jednozesněžnýchdětíjerozbité.Svetříknaněm visínakřivo,jednarukachybí.Krktrčínahoruakončítřpytivýmistřepyjakorozbitáláhev.
Můjpohledupoutápohyb.Zkůlnysešourátmavápostava sohnutýmizády.Jetomojematka,babice,čarodějnice.Sehne seazvednezezeměněcojasnéhoalesklého.Jetohlavasněžné holčičky.Musíbýttěžká,souděpodlematčinavrávorání,když znovuzamířídokůlny.
Všimnusisekery,zanechanévzahradě.Mezihračkamiležícímiunohoudětípůsobíobscénně.
Matkasezastavuje.Chováhlavuvnáručí,jakobybylazmasaakostí.
„Musímjezachránit,“řekne,nežsevrátídokůlny.Kovový zvuknásledujelehkésánípovolujícíhotěsnění.
Mrazák. Celoudobu,cojsemzkoumalaskútr,bylnaopačné stranětétenkédřevěnézdi.Matkanakonecpotřebujezásoby, všechno,comůžebýtnezbytné,abytupřežila,jaroilétostejně jakozimu.
Toliksebojím,Tildo...Bojímse,žeměopustí.Toliksebojím, žesemojedcerkyrozplynou.
Vzpomenusinamasovyloženénakuchyňskélince.Dojde mi,ževyprazdňovalamrazák.Dělalamístoproně,prosvéděti, svédcery.
Matkanevypadánijakunaveně.Sněžnédětijsourozbité,na zemiležípahýlynohouatěl.Vypadáto,žesesoustředíhlavně napaže,ruceahlavy.Zřejmětyčásti,kterénejvícpředstavují je, nejsnázseskladují.
Teďvařímaso.Nalincejsouhromadyrozmrazenéhomasa. Vypadátotujakonajatkáchpoté,coodteklakrev.Opékámaso, abysezatáhlo.Odérvevzduchuhoustne.
Nepokoušímsepromluvit.Vím,žeaťodešlakamkoliv,nedosáhnukní.Odešlauždávno.OdešladolesahledatAlmuauž senikdynevrátila.Nechalamětusamotnou.
Teďpochopitelněnejsemsama.Zesestřinapokojeseobčas ozvezašustěníčijinýzvuk,aledveřeseneotevřou.Jakokdyby tamAlmabyla,trucovalapoté,cojsemsizníutahovalanebo jizatahalazavlasynebosivymyslelanějakouhru,kterásejí nelíbila.
Myslímnasněžnýskútr.
Mohlabychsepokusitohnoutsponkunapapíravstrčitji dozapalování.Mohlabychmatcedokafepropašovatalkohol aopítjinatolik,abymiprozradila,kdejeklíč.Jenomžetadynic kpitínení.Připomenusi,žeměalkoholnikdynezajímal,tahle neřestměmíjí,ataksejensušezasměju.
Matkavzhlédne.Strnu,aleonapochvilcezasepokračuje vpráci.Sekseksek.Razdvatři.
Nachodběsetichounceotevřoudveře.
Matkapomněstřelípohledemapakpokračuje.Sekseksek, tenzvuksenijaknezměnil,alejávím,že ano. Zaposloucháse.
Krok,taklehký,taktichý.Pakdalší.
Matkapraštísnožemaspěchákedveřím,otevřejeaodhalípostavičkuvkrvavěrudémkabátkustvářízbledloujako sníhavlasyčernýmijakoeben,konečněpohádka,aleonanepůjdedolesa,tone,protožečarodějnicejetady,čarodějniceje mojematkaačarodějnicejipopadneazvednezezemě.Holčičkapiští,kdyžjimatkaodnášízpátkydoAlminapokoje,teď
jeto její pokoj,azabouchnezanídveře.Tenzvukaleneníkonečný.Jsoutudalší,křikapláč,tlumenézvuky,ajáhledímkpokojiamámpocit,žejsemjeužvšechnyslyšela.Cítilajsemje všechny,tolikrát,začínámsetřástacítím,jakmipoobličeji stékávoda.
Ponekonečnědlouhédoběsematkazaseobjeví.
„Odcházejí,“štěkne.„Pořádodcházejí.Pořád.Všechnymoje dcery.“
Vrátíseklinceazvednenůž.Kdyžseznovupustídosekání, jsoutorázné,ostrézvuky.
Teprveažkdyžseujistím,žesiměnevšimne,žejsemproni neviditelná,vyjdutišezdomu.
Jetammrazák.
Obludazšedéhokovu,kterádokážespolknoutceléholosa. Zpolajsemčekala,žeuvidímzámkyařetězy,alenictakového tunení.Pročbymělo?Nikdosemnechodí.
Zvednuvíkoapřešlápnu,abychhoudržela.Hlasitětonasajejakohladováústaavensevyvalístudenývzduch.Podívám sedovnitřnanezřetelnétvary,jakjsemčekala.Mrazíje,svoje sněhovéděti.Zachraňujeje,udržujejevbezpečípřednadcházejícímjarem.
Jsoutujemněvytvarovanéprstíky,téměřprůsvitné,zamrzlé natakdlouho,jaksibudepřát.Lokny,zvlněné,natočené,ale neustáledržícítvar.Tvářeobrácenékemně,líce,nosy,brady. Očijsouvšechnystejněsvětlemodré,všechnydojednohoto jsouspícíkrásky.
Alejávím,žejetohovíc.
Vždyckyodejdou. Vždycky.
Odsunujestranou,pakjezačnuvyhazovatnapodlahu,ty dokonalétvory,kterévytvořila.Tvory,kterýmdalasvoulásku, ikdyžoninikdynežádali,nikdyjinečekali,nezasloužilisiji.
Všechnymojedcery. Ledsetříštíalétápodrsnémbetonuamně jetojedno.Jsemráda,žeserozbíjejí.
Všechny mojedcery, říkala.
Atam,podnimi,tonajdu.Všudejsoukusydětí,jejichtěla jsoupomíchanáazpřeházená,alejenjedinéjezabalenévigelitu.
Mrazákjepořádpoloplný,jsouturuce,paže,hlavy.Jsounacpanékolemní,dělajíjíspolečnost.Odsouvámje,necítímkonečkyprstů,veškerýcitsedávnovytratil.
Plavévlasybarvyměsíčníhosvětlajsouzvlněnéazmačkané igelitemazmrzlýmtemenem.Nakůžijetřpytivávrstva.Očimá teďbílé,vbarvěsněhu.Vidímvšechnydokonalékřivkyaplochy, kterésitakdobřepamatuju,takhezké,jakobylavždycky.
Alma.Mojesestra.Matkajinakonecnašla.
Nečekám.Jennatolik,kolikmatcepotrvádojítznovudokůlny, pakkonám.Protáhnuoběmaklikamidlouhounásadulopaty nasníh.Okamžitěpozná,žejevpasti.Nekřičí,neječí,nictak lidského.Začnebušit,bušíatlučedodřeva.
Běžímdodomu.Mámnasoběkabát.Sáhnudokapsy,nahmatámobrysmobilu.Můžuhopoužítjakokompas,snažitse pocestěnajítsignál.Mámteploučepiciarukaviceavevysokých botáchdvojeponožky.Popadnuijejíkabát.Můžeseobléknout pocestě.Prudceotevřujejídveřeapoložímsiprstnarty,stejné vkaždémjazyce: Pššt.
Ukážunaokno.„Máma,“řeknu.
Vykulíoči.Slezezposteleanatáhnekemněruku.
Ajsmevenku.Jsmevesněhu.Ohlížímsepřesrameno,jako byseněkdodíval,jakodcházíme,alenikdotamnení,jenom zkůlnyseozýváneúnavnébušení.Zastavímse,abychholčičce natáhlakabátpřesruceanavléklajírukavice.Konečkyprstůuž mázrůžověléchladem.Chytísemězarukuapevněsedrží,když