Kniha, kterou držíte vruce, se vymyká standardům, ato nikoli tématem, ale způsobem zpracování. Je věnována panovníkům, kteří po více než deset století stáli včele českého státu. Nejedná se oobvyklé biografické studie, ikdyž základní životopisná data dotyčných uvádí, spíše zařazuje česká knížata akrále do dobového geografického rámce. České země nebyly nikdy izolovány od zbytku světa acesty českých panovníků ovlivňovaly domácí dějiny, ato často vceloevropském kontextu.
Český čtenář má možnost poznávat životní osudy jednotlivých českých panovníků až vposledních desetiletích. Naše poválečná historiografie, nacházející se pod ideologickou kuratelou, nevěnovala po značnou dobu osobnostem stojícím včele českého státu prakticky žádnou pozornost. Jednou zmála výjimek se vroce 1968 stal životopis Jiřího zPoděbrad, jenž byl jako „husitský král“ brán ideology na milost. Kniha Josefa Macka však měla kmoderní aobjektivní biografii dosti daleko. Kzásadnímu zvratu voficiálním nazírání na české panovníky
došlo až vpolovině sedmdesátých let. Při památce 600. výročí úmrtí císaře akrále Karla IV. byly vzahraničí (nejen vNěmecku, ale ive Francii, Itálii aLucembursku) připravovány výstavy, biografické monografie avědecké konference. Československé komunistické vedení sice odmítalo na těchto akcích jakýmkoli způsobem participovat, na druhé straně si ale uvědomovalo, že osobnost Karla IV. nemůže pominout mlčením. Rozhodlo proto připomenout tohoto českého krále rozsáhlou výstavou, vydáním poštovních známek aněkolika publikacemi. Dané možnosti využil historik Jiří Spěváček knapsání rozsáhlého Karlova životopisu, přičemž tato kniha byla na sklonku sedmdesátých let vydána ve stotisícovém nákladu. Po úspěšné biografii Otce vlasti napsal autor životopisné knihy oJanu Lucemburském aVáclavu IV., čímž došlo kprolomení jednoho významného tabu tehdejší české historiografie.
Díky tomuto průlomu dostala Barbara Krzemieńská možnost publikovat životopis knížete Břetislava I., Josef Janáček vydal knihu oRudolfovi II. ana konci osmdesátých let dokončil Josef Žemlička biografii krále Přemysla I.
Praotec Čech skončil svoji cestu na Řípu (obraz Josefa Mathausera).
Přímo blahodárný vliv na tuto dříve zatracovanou oblast historické práce ale měla změna politického režimu. Již vroce 1991 vydal Otto Urban životopisnou knihu oFrantišku Josefovi, což byl čin do té doby zcela nevídaný. Orok později se objevil popularizační přehled českých panovníků zpera Petra Čorneje, jenž se stal nejprodávanější historickou publikací posledního půlstoletí. Krátce poté byly vydány podobné přehledy encyklopedického charakteru (Lexikon českých panovnických dynastií, Králové aknížata zemí Koruny české, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české) abiografie českých panovníků dostaly uvydavatelů ičtenářů definitivně zelenou. Pohlédneme-li na uplynulé čtvrtstoletí, můžeme směle říci, že tato oblast historické práce se unás rozvíjela nejdynamičtěji. Zcelkového počtu 38 českých králů má vsoučasné době svoji původní českou biografii 21 znich aživotopisy dalších tří vyšly vpřekladu. Kromě toho je již přes 15 let kdispozici kompendium, vněmž má 36 českých králů svoji biografii vrozsahu minimálně deseti stran. Vzemi, kde poslední úplný domácí životopis prezidenta TomášeG. Masaryka vyšel před 55 lety, to není vůbec špatný výsledek. Navíc jsou kdispozici životopisné knihy či sborníky statí odalší desítce českých knížat. Úroveň publikací je samozřejmě různá, téměř bez výjimky však dosahuje standardu obvyklého pro tuto oblast vzahraničí. Potěšitelná je neustále stoupající kvalita zpracování, neboť životopisy knížete Soběslava I.(Vratislav Vaníček) či knížete Vladislava III. (Martin Wihoda), krále Václava II. (Libor Jan), krále Matyáše (Antonín Kalous) nebo císaře Karla (Jan Galandauer) lze řadit kevropské špičce.
Přesto lze většině těchto publikací učinit jednu výtku – vysokou úroveň textu rozhodně nedoprovází vysoká úroveň obrazových příloh, zvláště mapových. Doprovodné mapy, pokud se vknihách vůbec vyskytují, jsou na úrovni pouhých náčrtů, někdy ivelmi neumělých. Přitom vypovídací hodnota mapové přílohy je obrovská adává čtenáři možnost sledovat celý děj vgeo-
grafických souvislostech. Předkládaná kniha se snaží aspoň zčásti tento nedostatek odstranit. Představuje české panovníky na jejich cestách, ato nejen pomocí popisného textu, ale hlavně se zachycením těchto cest na mapách.
Na počátku byla cesta…
Tuto parafrázi biblického výroku můžeme směle přiřadit nejen kčeským panovníkům, ale také kčeské mytologii. Aby mohl mytický praotec vystoupat na horu Říp, musel nejprve podniknout dlouhou cestu, překročit pohraniční hory aproniknout do samého nitra Čech.
Ačkoli nepatřím kpříznivcům využívání bájí apověstí při popisů počátků našich dějin, zde si dovolím učinit výjimku. Již český kronikář Kosmas, tvůrce této pověsti, někdy na přelomu 11.a12.století totiž tušil, že na počátku českých dějin byla cesta. Po více než jedenácti stoletích můžeme tuto jeho tezi upřesnit. Na počátku českého státu opravdu byla cesta. Cesta knížecích bratří Spytihněva aVratislava do Řezna, během níž zcela změnili hodnotovou amocenskou orientaci své země. Jejich cestu můžeme označit za zatím první známou diplomatickou aktivitu českého státu. Bratři Spytihněv aVratislav svojí cestou vstoupili do psaných dějin ajimi řízený státní útvar vtěchto dějinách již navždy zůstal.
Během dalších let prošla existence českého státu mnoha zvraty, vzestupy do sotva uvěřitelných výšin istrmými pády, stát samotný však neskonal, ale všechny strázně překonal, abychom citovali slova umělcova. Na počátku byla cesta ke zvolenému cíli. Tuto cestu opakují další adalší generace Čechů, ona cesta kcíli je tím, co nás propojuje od minulosti přes současnost kbudoucnosti. Apo této cestě dějin jdeme my Češi ve svém státě již více než 1125 let…
PhDr.Jiří Fidler, Ph.D. jaro / léto 2024
Cesta k Řípu (obraz Julia Mařáka a současná fotografie).
SPYTIHNĚV I.
* asi 875
† 915 (Praha?)
doba vlády:
894–915?
Kníže Spytihněv I.(skica EmanuelaVlčka podle tvaru lebky).
Spytihněv je prvním českým panovníkem, oněmž máme nezpochybnitelné informace zdobových pramenů. Vletopisech je uváděn kroku 895 jako vládce Čechů, žádající východofranckého krále Arnulfa opomoc proti Moravanům. Archeologové navíc lokalizovali kosterní pozůstatky jeho ijeho manželky, takže máme kdispozici přesné antropologické informace ojeho dožitém věku. Zpramenů legendární povahy, mladších ojednu až dvě generace, se dozvídáme, že Spytihněv byl nejstarším synem Bořivoje aLudmily, dcery Slavibora, vládce sálských Srbů. Měl mít pět sourozenců, znichž ovšem známe jménem pouze jeho mladšího bratra anástupce ve vládě Vratislava. Spytihněv se pravděpodobně ujal vlády vČechách roku 894, krátce poté, co zemřel velkomoravský panovník Svatopluk. Sjeho nástupem souvisí změna
orientace Čech na Východofranckou říši, což bylo spojeno scírkevním podřízením země řezenskému biskupství. Spytihněvova cesta do bavorského Řezna včervenci 895 je první diplomatickou aktivitou českého státu, kterou známe. Jeho cesta souvisela se změnou politické orientace avedla kšestileté válce proti Velkomoravské říši. Čechy byly válečnými událostmi těžce postiženy, stímto konfliktem lze asi spojit archeologicky zjištěné destrukce vícero hradišť, zvláště pak vjižních Čechách. Bavorské anály uvádějí, že Čechové po roce 895 několikrát žádali opomoc proti Moravanům, akletům 900 a901 zmiňují dokonce společnou bavorsko-českou vojenskou akci proti nim. Ta byla asi rozhodující, protože právě vroce 901 došlo kuzavření míru avelkomoravský vládce se svého nároku na Čechy vzdal. Lze předpokládat, že během bojo-
Na počátku byla cesta,první známá cesta českého panovníka v červenci 895.
Pověst o třech Svatoplukových synech je notoricky známá (sgrafito z prostějovského zámku), je však pravděpodobné,že Svatopluk měl i dceru,která se provdala za českého knížete Spytihněva I.
vých akcí stál Spytihněv včele českého vojska, tvořeného jednak panovníkovou družinou, jednak dočasně svolávanou obecní hotovostí všech bojeschopných mužů. Možný moravský útok na Levý Hradec, jenž je vsoučasné době považován za původní centrum Spytihněvovy vlády vČechách, mohl českého vládce přimět kpřenesení sídla do prostoru dnešního Pražského hradu. Zdejší první valové opevnění je datováno právě na počátek 10. století.
Šestiletá válka proti Velkomoravské říši však asi upevnila Spytihněvovu vládu vČechách. Uvádí-li bavorská analistika, že včervenci 895 dorazili do Řezna čeští předáci, ze kterých byli nejvýznamnější Spytihněv a(snad) Vratislav, od počátku 10. století jsou již Češi pro zahraničí reprezentováni osobou panovníka zvládnoucího rodu. OSpytihněvově pozici na středoevropské politické scéně můžeme jen spekulovat. Přesto máme kdispozici několik drobných informací, jež ukazují na velký význam raného českého státu ve středoevropském prostoru. Rozhodně za Spytihněvovy vlády muselo dojít ke
sňatku jeho mladšího bratra Vratislava sDrahomírou, dcerou havolanského knížete. Tento sňatek byl uzavřen mimo původní českou zájmovou sféru, oscilující tehdy mezi Moravou aBavorskem. Sňatek mladšího bratra byl potvrzením vojenského spojenectví, přičemž povědomí oněm přetrvalo desítky let abylo obnoveno na konci 10. století.
Zvláštností Spytihněvovy vlády je skutečnost, že sice měla trvat přes 20 let, ale svýjimkou prvních šesti nebo sedmi roků oní nic nevíme. Naproti tomu sosobou jeho mladšího bratra Vratislava je spojeno tolik skutků, že je jimi jeho šes-
Základy kostela Panny Marie na Pražském hradě,kde byl Spytihněv i s manželkou pohřben.
tileté vladaření doslova přeplněno. Hypotetické vysvětlení může dávat antropologický průzkum ostatků, se Spytihněvem spojovaných. Byla totiž zjištěna dvě vážná poranění včelní atýlní části lebky, přičemž obě se vyhojila. Poranění ukazují na skutečnost, že Spytihněv se nevyhýbal bojovým akcím avbojích byl také několikrát zraněn. Protože jedno zléčení mohlo být idlouhodobé (téměř úplné proražení týlní kosti), nelze vyloučit, že mladší bratr Vratislav po určitou dobu, nebo dokonce itrvale působil jako Spytihněvův spoluvládce. Případné politické akce, jež se odehrály ještě za Spytihněvova života, tak mohly být připsány právě Vratislavovi.
OSpytihněvovi sice víme, že byl ženat ajeho žena jej oněkolik roků přežila, není však známo, že by měl nějaké potomky. Po jeho smrti proto nastoupil na pražský stolec jeho mladší bratr Vratislav.
Z dobových pramenů je známo,že Spytihněv I.několikrát bojoval proti Moravanům,nelze však vyloučit,že se střetl i s několika maďarskými nájezdy,vedenými knížetemArpádem (obraz Mihályho Munkácse).
VRATISLAV I. PŘEMYSLOVCI
* před 880
† 13. únor 921
doba vlády: 915? – únor 921
KnížeVratislav I.(malba naVratislavově tumbě v kostele sv.Jiří).
Vratislav byl bratr knížete SpytihněvaI., mladším synem Bořivoje aLudmily. Lze předpokládat, že spolu se svým starším bratrem odjel včervenci 895 do Řezna, přičemž je zachycen pod zkomoleným jménem ui utizla. Ono zkomolení vedlo avede mnoho historiků khledání jakéhosi imaginárního Vitislava jako vládce další domény vČechách, celá činnost je však poplatná již překonané představě očlenění Čech na vícero miniaturních samosprávných knížectví. Vratislav je znám jako manžel Drahomíry, dcery vládce slovanského kmene Havolanů, přičemž ke sňatku mohlo dojít již někdy kolem roku 895. Onen sňatek se geograficky zcela vymykal českému zájmovému prostoru aje vlastně nepřímým potvrzením jediného mocenského střediska vzemi. Pokud kněmu došlo vdobě změny politické orientace Čech, představoval by potvrzení vojenského spojenectví mezi Čechy aHavolany, přičemž jejich společným protivníkem by tehdy pravděpodobně byla Velkomoravská říše. Právě
sVratislavovým jménem je spojeno několik indicií, jež ukazují na značný mezinárodní význam českého státu již vprvní čtvrtině 10. století. Samostatným vládcem se Vratislav sice stal až po smrti staršího bratra Spytihněva, nelze ale vyloučit, že byl vícero let bratrovým spoluvládcem. Již samotný sňatek shavolanskou princeznou Drahomírou byl potvrzením diplomatické iniciativy netušeného významu, jelikož spojenectví mezi Čechy aHavolany (a obecně Lutici) přetrvalo srůznými přestávkami až do konce 10.století. Stejný či ještě větší význam ale měla diplomatická cesta, kterou někdy ve druhém desetiletí 10.století podnikl ze severoitalské Verony tamní biskup NotheriusII. Jeho krátký pobyt ve Vratislavově sídle, velmi pravděpodobně vPraze, máme zachycen vprameni legendární povahy. Ona legenda byla sice napsána několik desetiletí po dané události, přináší však takové podrobnostmi, které zaručují reálnost Notheriovy návštěvy. Biskup mohl být diplomatickým
Vratislavovu vládu asi provázely proměny vztahů s Maďary,oscilující od spojenectví k nepřátelství (obrazArpáda Fesztyho).
Vratislavovy kontakty přesahovaly středoevropský prostor,jeho mocenská základna tedy musela být rozsáhlejší než údajné středočeské dominium.
emisarem italského krále Berengara, snímž se tehdy spojil bavorský vévoda Arnulf I.Notheriova diplomatická mise, již nezpochybňovaná, ovšem opět ukazuje na významnou pozici českého státu za Spytihněvovy aVratislavovy vlády, který rozhodně nemohl být omezen na nějakou „středočeskou doménu“. Vládce jakéhosi středočeského miniregionu by vžádném případě nedisponoval takovou vojenskou mocí, aby představoval hledaného spojence. Ve Veroně by oněm vůbec nevěděli amístní biskup by rozhodně neriskoval mnohatýdenní cestu, aby se sním osobně setkal.
Lze proto důvodně předpokládat, že pražští vládci, Spytihněv iVratislav, ovládali minimálně celé Čechy, ato nejpozději od počátku 10. století. Na váhu tak padá další, vsoučasnosti stále opomíjená či odmítaná skutečnost. Český název hlav-
ního města Slezska, pocházející nejpozději zpoloviny 10. století, zní Vratislav. Náš vládce byl ale jedinou středoevropskou osobností té doby, podle níž mohlo být toto místo pojmenováno. Je sice možné, že je pojmenovali po svém otci Václav I.či Boleslav I., nelze ovšem vyloučit skutečnost, že místo dostalo jméno po svém zakladateli. Vládce Čech apřípadně istředního Slezska by byl ve středoevropském prostoru nepřehlédnutelnou osobností apravděpodobně by se oněm vědělo také jižně od Alp. Další stále zpochybňovanou skutečností jsou informace zuherských kronik ze 14.století (jež vznikly přepisem ze starších pramenů), že český kníže Vratislav několikrát bojoval proti Maďarům, přičemž vjednom ztěchto bojů měl zahynout. Geografický kontext informace případnou bitvu lokalizuje do prostoru mezi řeky Moravu, Dunaj aHron, tedy dosti daleko od Čech. Pokud by tato pozdní informace měla reálné jádro, znamenalo by to rozsáhlou výpravu českého vojska na značnou vzdálenost, součást jakési spojenecké aktivity, pravděpodobně bavorské. Právě panovní-
KnížeVratislav jako zakladatel svatojiřského kostela na Pražském hradě (ilustraceVelislavovy bible).
kova smrt během válečné výpravy by však mohla vysvětlovat, proč vČechách na jaře 921 působila regentská vláda. Existenci takové vlády ajejí vývoj máme zachycen pouze vlegendách, časově vzdálených několik desetiletí, ale opět smnoha realistickými prvky. Pokud se starší Vratislavův syn anásledník Václav zúčastnil otcova neúspěšného anakonec tragického válečného tažení, mohl se jeho návrat anastolení za vládce Čech onějaký čas zdržet. Je dosti pravděpodobné, že by po Vratislavově odchodu do pole převzala regentství buď jeho manželka Drahomíra, nebo jeho matka Ludmila. Vratislavovou smrtí se ovšem změnily parametry regentské vlády amezi oběma vdovami mohlo dojít ke
Dvě nejdůležitější ženyVratislavova života,matka Ludmila a manželka Drahomíra,jež se po jeho smrti měly střetnout ohledně vlivu na následníkaVáclava (obraz Josefa Mathausera).
Smrt markraběte Luitpolda v boji proti Maďarům,podobný osud mohl potkat také českého knížeteVratislava I.(obraz Feodora Dietze).
střetu. Vkaždém případě vPraze avjejím okolí došlo od jara do podzimu 921 kněkolika událostem, které přítomnost rozhodného arespektovaného vládce vylučují. Spor Ludmily aDrahomíry měl vyústit vLudmilin odchod zPrahy na hradiště Tetín. Zde byla Ludmila vzáří 921 družiníky Tunou aGomonem zavražděna, což jí přineslo mučednickou korunu apozději svatořečení. Tragický střet dvou panovnických vdov, barvitě popsaný hagiografickými prameny poslední čtvrtiny 10.století, ovšem mohl mít jiný průběh. Autoři legend měli vdobě sepisování svých děl před očima jiný střet dvou panovnických vdov, císařoven Adély aTheofany, matky amanželky císaře Oty II., týkající se výchovy následníka po otcově předčasné smrti. Podnět legendami popsaného střetu českých vdov, jenž nemusel spůvodní realitou příliš souznít, se zde přímo nabízí.
Vkaždém případě můžeme VratislavaI. považovat za panovníka, jehož aktivity se výrazně vymykaly české kotlině aposunovaly povědomí očeském státu do celého středoevropského prostoru. Pokud by informace ojeho smrti během válečného tažení proti Maďarům odpovídala reálné situaci, pozorovali bychom učeských panovníků 10. století značnou kontinuitu jejich zahraniční politiky.
SV. VÁCLAV I.
* po 895
† 28. září 935 (Stará Boleslav)
doba vlády:
únor 921 – září 935
Kníže sv.Václav I.(socha od Petra Parléře).
Osobnost knížete aprvního českého světce Václava I.vzbuzuje vhistorické obci již celé století velké pnutí, které je však řešeno spíše samostatnými monology než odbornou diskusí. Během onoho století došlo kproměnám názorů na význam knížete ve vnitropolitické imezinárodněpolitické konstelaci, výrazně se změnilo datum jeho tragické smrti, změnily se názory na jeho případný rodinný život. Po antropologickém zkoumání světcových pozůstatků se objevila překvapivá možnost mnohem vyššího dosaženého věku, což poté podnítilo vznik mnoha teoretických konstrukcí ohledně popisu prvních desetiletí existence českého státu. Navíc se však Václavova osoba stala symbolem mnoha rozličných politických proudů, přičemž kategoričnost politických představ byla prakticky vždy vnaprostém rozporu smírou objektivních znalostí otéto osobě. Václav byl nejstarším synem knížete Vratislava I.ajeho manželky Drahomíry, přičemž se mohl narodit vrozmezí celého desetiletí 895 až 905. Datum Václavova narození je odvislé od Vratislavova sňatku sDrahomírou, tedy od uzavření česko-havolanského spojenectví. Roz-
hodně nelze tvrdit, že výsledky antropologického průzkumu Václavových ostatků jsou vrozporu shistorickou realitou, kterou ostatně příliš neznáme, jsou spíše vrozporu sjednou autorskou konstrukcí, nyní vehementně prosazovanou epigony. Většina údajů ohledně Václavova narození, života asmrti pochází zpramenů legendárního původu, které vznikaly odesítky istovky let později. Tato skutečnost nutí při přejímání daných informací ke zvýšené opatrnosti. SVáclavovou osobou spojují legendy také Notheriovu misi vPraze, ikdyž hlavním cílem návštěvy veronského biskupa byla diplomatická jednání, nikoli jakýkoli iniciační obřad mladého následníka. Existuje však možnost, že předpokládaná dohoda ospojenectví mohla být doplněna odojednání sňatku českého následníka. Nedávno se přitom objevil názor, že nevěsta mohla být dcerou či sestrou chorvatského knížete Tomislava I.Špatně řešitelným problémem je Václavův nástup na pražský stolec po otcově smrti. Možnost jeho nedospělosti, vyžadující vdané době dosti neobvyklou regentskou vládu žen, je vrozporu santropologickým zjištěním Václavova věku. Ukázali jsme si však, že
Václavovo narození (luneta Karla Škréty pro ambit zderazského kláštera).
Václavovy zahraniční kontakty a akce na obrazu země.
problém Václavova nastolení mohl mít ijinou příčinu, související sotcovou smrtí vboji proti Maďarům.
Sproblémem Václavova nastolení může souviset tažení bavorského vévody Arnulfa I.do Čech vroce 922, přičemž důvod této akce neznáme. Mohla jím být bavorská snaha oopětovné prosazení vlivu po nástupu nového panovníka, ale mohlo jít také oakci mnohem prozaičtější. Například doprovod již dříve vybrané Václavovy nevěsty do jejího nového domova, třeba ioné hypotetické chorvatské princezny. Je nepravděpodobné, že by panovník stojící včele státu asi 15 let neuzavřel sňatek. Ikdyž Václavovu manželku neznáme jménem, není důvod pochybovat ojejí existenci, přičemž se jim mohlo narodit ivíce dětí než později jednou legendou zmiňovaný syn Zbraslav. Žádný zmožných potomků
však asi při Václavově smrti ještě neodrostl dětskému věku. Pravděpodobně nejdůležitější akcí Václavovy vlády se stala opětovná změna politického hegemona, tentokrát vojensky vynucená. Vroce 929 saský panovník Jindřich I.– vrámci svého rozsáhlého tažení proti slovanskému etniku na východních hranicích říše – pronikl až do Prahy, jejíž jméno je tehdy poprvé uvedeno vpísemných pramenech kronikářské povahy. Václav byl nucen se králi Jindřichovi poddat, přičemž pouze změnil svého hegemona, místo bavorského vévody ArnulfaI. se jím stal vládce vznikající říše, král Jindřich I.Nic se nezměnilo na původní církevní podřízenosti panství řezenskému biskupství, změnilo se jen patrocinium nově budovaného hlavního pražského chrámu – místo bavorského světce Jimrama byl zasvěcen saskému sv. Vítovi, což zůstalo zachováno vmodifikované podobě dodnes. Ostatně český panovník měl údajně od krále Jindřicha pro svůj nový chrám obdržet vzácný dar, relikvii (rameno) sv. Víta pro hlavní oltář. Nelze
Všeobecně akceptovaná představa zbožného kněžiceVáclava od raného mládí (obraz Františka Tkadlíka).
vyloučit, že Václav navázal skrálem Jindřichem užší kontakty, pozdní prameny mají zachovánu informaci minimálně ojedné Václavově osobní návštěvě Jindřichova dvora. Svýjimkou cesty Václavova strýce aotce vroce 895 jde ojediný záznam cesty českého panovníka do říše před polovinou 10. století. Zajímavou indicií, získanou jazykovým rozborem opisů denárů jeho bratra anástupce Boleslava, jsou informace oVáclavově sňatkové politice. Boleslavův stejnojmenný syn působil vroce 950 během válečných akcí ve významné velitelské pozici, takže se musel narodit někdy kolem roku 930, tedy ještě za Václavovy vlády. Rozborem Boleslavových denárů, nesoucích kromě jeho jména také jméno jeho manželky, bylo zjištěno, že Boleslavova žena asi pocházela zbulharského jazykového prostředí. Nabízí se tak možnost, že šlo odceru bulharského vládce Symeona, vpřípadě sňatku krátce před rokem 930 by šlo ozajímavou diplomatickou spolupráci mezi knížetem Václavem atehdejším bulharským carem Petrem, která se naprosto vymyká středoevropskému prostoru amá vsobě zjevný protimaďarský akcent. Vkaždém
Pozdější tradice přisoudila knížetiVáclavovi vítězství nad údajným kouřimským knížetem Radslavem (obraz Josefa Mathausera).
případě by však příchod bulharské princezny do Prahy na sklonku dvacátých let 10. století opětovně bořil již neudržitelný mýtus ojakémsi „středočeském panství“ vládnoucího rodu aznamenal by nutnost posunutí přemyslovské územní expanze nejpozději do první poloviny 10. století. Václavovy aktivity, zvláště pak výraznější podřízenost říši, akceptované právě na počátku třicátých let, vyvolaly nespoko-
Václavův přípitek v předvečer zavraždění,za pozornost stojí autorovo zdůraznění značného věkového rozdílu mezi bratryVáclavem a Boleslavem (ilustrátor Gumpoldovy legendy v takzvanémWolfenbüttelském rukopisu).
jenost vytvářející se české nobility spanovníkovou zahraniční politikou. Do čela této pozice se postavil Václavův mladší bratr Boleslav. Výsledkem byl palácový převrat, při kterém byl kníže Václav zabit. Okolnosti jeho smrti, zvláště pak silné podezření zbratrovraždy, daly opár desítek let později šanci na Václavovu církevní kanonizaci, díky níž se stal patronem českého národa.
Sv.Václav jako patron českého národa (obraz MikolášeAlše).
BOLESLAV I.
* po 910
† 15. červenec 972 (Praha)
doba vlády:
září 935 – červenec 972
Kníže Boleslav I.(freska ve znojemské rotundě).
Boleslav byl mladším synem knížete Vratislava ajeho manželky Drahomíry, bratrem knížete Václava I.Jde oprvního českého panovníka, okterém jsou kdispozici informace vpísemných pramenech, jejichž autory byli jeho přímí současníci. Vzhledem ktomu, že vroce 950 měl již dospívajícího syna, který se zapojil do bojových akcí ve velitelské funkci, musel se Boleslav narodit přibližně vroce 910, nejpozději krátce po něm. Otce ztratil ještě vdětském věku, na prahu dospělosti, tedy někdy kolem roku 930, jej jeho starší bratr, kníže Václav I., oženil sBiagotou, možná bulharskou princeznou adcerou cara Symeona. Bulharský původ manželky vyplývá zjazykového rozboru jmen Boleslav aBiagota na denárech, které jsou považovány za první české mince. Měli spolu několik dětí, znichž jménem známe dva syny (Boleslav aStrachkvas) advě dcery (Mlada aDobrava). Vzhledem kdosti pravděpodobnému sňatku manželů na počátku třicátých let není možné vyloučit, že pověst onarození jednoho syna vden, kdy byl zavražděn jeho starší bratr, kníže Václav, má reálný základ.
Bratrovraždou se Boleslav dostal na pražský panovnický stolec apostavil se tak do čela státu, jenž byl pravděpodobně mnohem větší akonsolidovanější než současná česká historiografie, nacházející se vzajetí jednoho teoretického modelu, obecně připouští. Je velmi pravděpodobné, že kníže Boleslav měl kdispozici značnou vojenskou sílu, které dokázal okamžitě využít. Krátce po nástupu vlády se dostal do sporu sjakýmsi méně významným sousedním vládcem (v dobovém označení subregulus, podvládce), jehož sídlo zničil aovládl. Na tuto akci reagoval německý král Ota I.vysláním dvou vojenských sborů ze Saska aDurynka proti Boleslavovi, ten je však na neznámých místech (možná ještě mimo českou kotlinu) dokázal odděleně porazit. Tím začala patnáctiletá válka mezi Boleslavem aOtou, která byla samozřejmě mnohokrát přerušena příměřími. Podrobnosti jejího průběhu neznáme, existuje ale údaj, že na Otově dvoře se vurčitý čas nacházeli Češi vpozici rukojmích onoho příměří. Až do roku 950 tak mohl Boleslav, vpřestávkách bojů sOtou, vo-
Boleslavův boj proti králi Otovi I.
jensky upevňovat, posilovat, případně izvětšovat své panství.
Vroce 950 se král Ota I.rozhodl ráznou akcí Boleslavův odpor potlačit. Vypravil se ze Saska sjedním vojskem, zatímco zBavorska táhl do Čech vévoda ArnulfII. Obě vojska se setkala pod hradem, který byl prameny označen jako „nový“, přičemž zde obléhané posádce velel Boleslavův syn. Sám Boleslav přitáhl khradu se svým vojskem, kbitvě ale nedošlo. Boleslav se sOtou dokázal dohodnout, souhlasil spůvodní (nijak vysokou) mírou závislosti, odváděl stanovený poplatek avelmi pravděpodobně se také dohodl na spojenectví proti Maďarům. Výsledkem dohody bylo nasazení pomocného českého sboru osíle jednoho tisíce těžce vyzbrojených jezdců vbitvě na řece Lechu, kde bylo maďarské vojsko na hlavu poraženo. Přibližně ve stejné době dokázal Boleslav světšinou své vojenské síly porazit jiné maďarské vojsko, což mu asi vydalo do rukou značnou část původního moravského území. Možným důsledkem
Neúspěšný Boleslavův útok na staršího bratraVáclava (ilustrátor Gumpoldovy legendy v takzvanémWolfenbüttelském rukopisu).
dvojí maďarské porážky byla Boleslavova další expanze východním směrem, neboť asi odeset let později, kolem roku 965, označuje židovský kupec (asi zvláštní vyslanec córdobského chalífy Al-Hakama II.) Ibrahím ibn Jákúb panovníka Boleslava jako vládce Prahy aKrakova.
MikolášeAlše
Boleslavova expanze byla vedena logickou snahou oovládnutí části jedné ztehdy nejdůležitějších evropských obchodních komunikací, začínající vmuslimské Córdobě na Pyrenejském poloostrově avedoucí přes francouzské aněmecké území na východ. Původně tato obchodní magistrála probíhala podél Dunaje apřes dnešní Maďarskou nížinu pokračovala karpatskými průsmyky na Kyjev adále do Povolží. Poté, co oblast Panonie ovládli Maďaři, musela obchodní cesta odbočit zŘezna na Prahu aodtud pravděpodobně přes Vratislav (nebo Olomouc) ke Krakovu adále na východ. Jelikož ktomuto odklonu muselo dojít někdy na počátku 10. století, kdy se tedy Praha stala významnou zastávkou na obchodní cestě, můžeme expanzi
Král Ota I.vítězí nad českým knížetem Boleslavem (iluminace rukopisu tzv.Saské světové kroniky z 10.století).
Obraz
„Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“ byl reminiscencí na Boleslavovy vojenské úspěchy roku 936.
Boleslavův boj proti Maďarům a jeho následné územní zisky.
pražských vládců východním směrem asi přesunout zpoloviny 10. století na dřívější dobu. Ovládání části důležité obchodní stezky přinášelo nejpozději Boleslavovi I.(ale možná již Vratislavovi I.) zisk zrůzných cel apoplatků. Největší část Boleslavova bohatství však pocházela zobchodu sotroky, který probíhal na pražském tržišti. Získané prostředky, nyní již ve formě mincí, daly Boleslavovi možnost vytvořit stálé vojsko oněkolika tisících mužů, jehož bylo možné využít kdalší expanzi na východ. Ekonomická
stabilita Boleslavova státu však byla velkou měrou závislá na udržení ekonomické komunikační osy Praha-Krakov, její odklonění či ztráta by znamenaly hospodářský rozvrat. Zposledního desetiletí Boleslavovy vlády máme informace oněkolika jeho zahraničních aktivitách. Někdy kolem roku 965 provdal Boleslav svoji dceru Dobravu za polanského knížete Měška, jenž vté době přijal křest azačal se zapojovat do středoevropské politiky. Významnější však byla cesta druhé Boleslavovy dcery
do Říma, kde měla požádat ocírkevní osamostatnění českého státu. Jednalo se oprvní známou cestu příbuzné českého vládce do Říma, přičemž kopakování takové cesty došlo až ovíce než 100 let později. Výsledek se projevil až po Boleslavově smrti vznikem pražského biskupství. Ikdyž informace na dané téma jsou jen útržkovité azčásti si poněkud odporují, je možné, že Praha nebyla jediným místem, kde vté době biskupství vzniklo. Kroku 976 totiž máme informaci opůsobení jménem neznámého moravského biskupa avsoučasné době se objevují názory, že společně sPrahou vznikla biskupství ivOlomouci aKrakově. To by význam poslední nám známé Boleslavovy zahraniční aktivity rozšiřovalo. Vznik tří biskupství by si totiž vyžadoval jmenování metropolity, arcibiskupa. Ikdyž tento plán nakonec naplněn nebyl, lze Boleslava I., jehož činnost vládce byla zahájena bratrovraždou, považovat za jednoho znejvýznamnějších panovníků našich dějin.
Jeden zčeských denárů zdruhé poloviny 10.stoIetí,typ ruka / kaplice,pravděpodobně ražený vPraze –zkomolený nápis PRAGA vopisu (Foto Numismatické listy)
Král Ota I.v bitvě na Lešském poli (obraz CarlaW.Kolbeho).
