9788024295114

Medovníč ek na cestách

O divokých husách

Ř eka Modrávka Medovníčkovi učarovala. Jakmile věděl, že včeličky v celém jeho kraji jsou v pořádku a nic jim nechybí, už se chystal na cestu. Vzal si s sebou skleničku medu

a hned byl u řeky. Měl tady kamarády ptáčky ledňáčky, mořské

orly, vydry, kapry Animuka a Vaška a hlavně Filípka z hájovny. Se všemi se vždycky pozdravil, ale dlouho se u nich nezdržoval.

Pochodoval proti proudu řeky a někdy se na noc ani nevracel do své chaloupky. Tyhle dlouhé, několikadenní výlety podnikal vždycky, když na obloze viděl, jak se z teplých krajin vracejí divoké husy. To byla krása. Husy jsou chytré. Letí a přitom vypadají jako šíp. Vpředu ta nejsilnější, za ní vždycky kousek vpravo a vlevo další a za nimi

kousíček stranou zase další, takže opravdu vypadají jako šíp. Takhle šetří síly. Vždycky jsou trochu schované za tou, která letí před nimi, takže nemusí rozrážet všechen vzduch jako ta první.

Letěly a kejhaly

skřítkovi Medovníčkovi na pozdrav. On jim na oplátku mával

svou čepičkou a radoval se, že už je jaro. Husy letí dál na sever, aby tam zahnízdily a vyvedly své mladé. Ale v posledních letech

se stává, že některé divoké husy zahnízdí i u nás. Zvláště tam, kde je hodně rybníků a zarostlých mokřin.

Medovníček o takovém kraji dobře věděl. Stačilo jít tři dny proti proudu řeky Modrávky a už byl tam. Po obou březích řeky byly ohromné rybníky plné ryb a také vodního ptactva.

Na jejich okrajích rostlo husté rákosí a orobinec. Určitě ho znáte, má takové hnědé doutníky. Na březích plno vrbových

keřů, úplný ráj pro divoké kachny, racky, čápy i volavky.

A na jednom takovém dobře schovaném místě se každým rokem usazoval houser Ludvík se svou družkou Růženkou. Tady se měli rádi a Růženka postavila hnízdo, snesla vejce, zahřívala je, až se konečně narodila housátka. O ty se pak oba dobře starali.

Ale tentokrát na známém místě Medovníček našel pouze housera Ludvíka. Smutně seděl ve vysoké trávě a jenom natahoval krk, aby viděl na oblohu, jestli už se také nevrací jeho Růženka.

Vždycky když nad ním letělo nějaké husí hejno, hlasitě kejhal,

aby dal o sobě vědět, kdyby snad mezi těmi nahoře byla jeho

družka. Stále marně.

Skřítek Medovníček se na to nemohl dívat.

„Nebuď smutný, Ludvíku, já půjdu dál na jih a pokusím se

Růženku najít.“

Prošel kolem všech rybníků, z řeky Modrávky už byl jenom

docela malý potůček, nikde žádný les, jenom široká pole s mladým obilím. Na jednom takovém poli odpočívaly divoké husy, krmily se trávou a obilím a připravovaly se na další cestu. Medovníček mezi nimi chodil a každé se ptal, jestli se nejmenuje

Růženka. Nebo jestli o ní alespoň něco nevědí. Všechno marné.

Skřítek tedy pokračoval v cestě. V noci vždycky přespal na mezi pod nějakým keříkem a ráno hned po rozednění šel dál. Cestou se vyhnul asi třem vesnicím, protože nechtěl, aby ho někdo spatřil, nebo aby zbytečně nedráždil psy a kočky. Med ve skleničce

už skoro žádný nebyl, ale to ho netrápilo. Včeličky na celém

světě ho dobře znaly, a kdyby zapískal na prsty a zavolal včelí

řečí, hned by k němu nějaké přiletěly a darovaly mu další med.

Šel dál, až přišel k lesu, na jehož okraji byl menší rybník. Zdá-

lo se mu, že slyší slabý husí hlásek:

„Pomoc, pomoc, kde jste kdo? Chtěla jsem se jenom napít, ale

najednou mě něco chytilo za nohu a nechce mě to pustit. Já

přece musím letět dál za svým houserem Ludvíkem. Musíme

přivést na svět malá housátka a vychovat je!“

Ale to už byl Medovníček u ní.

„Poslyš, husičko, že ty jsi Růženka, viď?“

A byla to Růženka. Nějaký pytlák tam nalíčil past, které se říká železa. Je to zakázané, ale pytláci takhle loví ondatry a těší se, že prodají jejich kůže na kožíšek. A právě v těch železech měla Růženka chycenou jednu nohu. Nevšimla si, kam ve vodě šlape, a už to bylo. Teď nemohla ani chodit, ani létat. Medovníček snědl poslední med ze skleničky, aby měl co největší sílu. Popadl železa oběma rukama a roztáhl je, co nejvíc to šlo. Růženka vytáhla nohu a byla volná. Chvíli na ni kulhala, ale to nic nebylo. Hlavně že nebyla zlomená. Děkovala skřítkovi a nabídla se, že ho odnese zpět. Skřítka bolely nohy, a tak její nabídku přijal.

Když doletěly nad krajinu rybníků, zdola se ozvalo Ludvíkovo kejhání. Růženka mu z výšky odpověděla, zakroužila a už byla u něho. To bylo radosti. Oba se objímali, až se Medovníček trochu odvracel, aby se nemusel červenat.

„No tak hlavně že jste zase pohromadě a já se vrátím do své chaloupky. Beztak už tam na mě budou čekat včeličky a možná i nějaká zvířátka, která ode mě budou potřebovat nějakou pomoc.“

Jenže mezitím si Ludvík s Růženkou všechno vypověděli, takže jim zbyl čas i na Medovníčka. Oba mu moc a moc děkovali

a slibovali, že kdyby něco potřeboval, ať se na ně určitě obrátí, že mu rádi pomohou.

Nakonec Ludvík řekl: „Ale Medovníčku, vždyť ty jsi kvůli nám musel ujít dlouhatánský kus cesty a ještě takový dlouhý kus máš před sebou. Jistě ses za tu dobu ani pořádně nevyspal.

Honem si na mě sedni, pevně se mě drž za krk a já s tebou odletím až k tvé chaloupce.“

Skřítek se nenechal dlouho přemlouvat, opravdu se těšil domů. Sedl si na housera Ludvíka a za chvíli už nebylo rybníky ani vidět, jenom samé lesy. To už Medovníček věděl, že se blíží

k domovu. Ludvíkovi ukázal kopeček, na kterém stál mohutný dub a pod ním se krčila Medovníčkova chaloupka. Ludvík přistál, a ještě jednou skřítkovi pěkně poděkoval.

„I není zač, rád jsem to pro vás udělal,“ odpověděl skřítek. „Ale krásně se mi s tebou letělo, Ludvíku. Jsi jako letadlo.“

„To je dobře,“ odpověděl mu houser. „Kdybys někdy potřeboval dostat se někam daleko, rád tam s tebou doletím. Však víš, kde s Růženkou bydlíme.“

Potom už skřítek zamával houserovi na zpáteční cestu, pěkně se umyl, vyčistil si zoubky, ani nevečeřel a šupky hupky do po-