Ilustrovala Lenka Košutová
Kapitola první
DE D a
na Petra působily letní prázdniny každý rok poněkud zvláštně. Bylo mu jedenáct let a jeho rodiče se rozvedli už dávno, nedlouho po jeho narození. Chodil na základní školu na Vinohradech, ale blížící se prázdniny ho netěšily. Během letních prázdnin bydlel u svého nejlepšího kamaráda. Což na jednu stranu bylo skvělé, protože bez Jirky i jeho domova se cítil osaměle. Mezi nevýhody patřilo uklízení pokoje, vynášení odpadků nebo občasná pomoc v dílně.
Maminku pracující v cizině mu nahradila usměvavá máma jeho kamaráda. Lenka měla všechny správné vlastnosti hodné mámy. Byla starostlivá, i když někdy přísná. Dokázala kluky povzbudit při dělání úkolů, ale za výkon je pokaždé odměnila něčím sladkým. Někdy zůstali na zahradě obehnané starou zídkou a často se stávalo, že uvnitř domovního bloku přelézali do cizích zahrad a zkoumali všechno možné. Když zůstali na zahradě moc dlouho, volala je Jirkova máma na oběd. Uměla je také včas vyhnat od počítače, kde se společně věnovali oblíbeným hrám.
Petr si při vzpomínce na svoji mámu smutně povzdechnul. Ani si nevšiml, že ho cesta zavedla do Varšavské ulice o něco dřív, než čekal. Na svůj věk byl malý a při školním focení se mu hodně spolužáků posmívalo. Na výsledné fotce zela ve vyrovnané řadě hlav mezera. Z té vždycky vykukovaly černé vlasy, které měl sčesané na patku a občas mu padaly přes hnědé oči. Kadeřnici pokaždé udivovala jejich mimořádná jemnost, se kterou si nevěděla rady. Nemohl se chlubit klučičí postavou a ruce měl bílé, hubené s dlouhými prsty.
Než vyndal starý mobil koupený z druhé ruky, raději se rozhlédnul. Potom rychle naťukal zprávu a počkal, až
se odešle. Mezitím pozoroval ulici lemovanou vzrostlými stromy se širokými korunami stínícími rozpálený asfalt. Zelené listí občas zašustilo pod vládou letního vánku a vytvářelo příjemnou oázu klidu. Pražské Vinohrady měly oproti zbytku hlavního města specifické kouzlo. V každém ročním období procházely zajímavou proměnou.
Petr otráveně položil těžký mobil před sebe a převázal si tkaničku šedivých tenisek. Přehlédl dvojici starších holek, které stály opodál. Jakmile zahlédly starý tlačítkový telefon, vyprskly ve škodolibý smích. Na kluka to neudělalo žádný zvláštní dojem, mohl jen smutně pokrčit rameny.
Všechny peníze, které máma v Německu vydělala, se ukládaly na vlastní bydlení.
Mobil mu v ruce legračně vibroval a přes sotva funkční reproduktory vyloudil směšné zapípání. Jirka mu konečně odepsal. Holky se začaly hlasitě smát.
Dům, který Jirkova rodina vlastnila, byl hodně starý. Jednou jim děda, nejstarší člen rodiny, vyprávěl, že základy jsou ještě ze středověku. Vstupní vrata zůstala z dob první republiky a působila masivním dojmem. Petra vždycky fascinoval zvláštní nadpis nad průčelím vchodu.
Na Olympu
Chvíli stál se zakloněnou hlavou a pozoroval nedávno nahozenou fasádu domu i otevřená okna. Ze zvyku pátral po příjmeních na zvoncích, i když věděl, kde najít ten správný. Chtěl se prstem dotknout zvonku, ale Jirkova máma byla zase rychlejší.
„Půjdeš nahoru, nebo si budeš prohlížet celý dům?“
Se světlými vlasy působila jako víla s milým úsměvem, který ho zval nahoru. Ukázala mu na reproduktor k domovnímu zvonku a zmizela za oknem.
„Jirka jde dolů, musíte se zastavit u dědy, potřebuje pomoct.“
„Ano, paní Hladíková,“ poslušně odpověděl.
„Víš, že takhle mi říkat nemusíš.“
Na okamžik zaváhal a pak se opravil:
„Dobře, teto.“
Uvnitř domu panoval chlad. Masivní průčelí domu bránilo slunci vyhřát studenou kachlíkovou chodbu. Petr viděl barevné sklo, ale do vnitřní zahrady slunce tolik nesvítilo.
Zkusil otočit vypínačem, avšak nic se nezměnilo, potemnělá chodba zůstala stejná.
Náhle se nahoře nad schody objevil velký černý obrys. Petr zadržel dech a horečně přemýšlel, co by to mohlo být. Velké zvíře výhružně zavrčelo.
„Maxi? Jsi to ty?!“
Černý vlčák na nic nečekal a rozeběhl se vstříc známé návštěvě. Mohutné tlapy opřel o drobná ramena kluka. Petr se prohnul v zádech, ale než stačil zvíře uklidnit, několikrát mu spokojeně olíznulo tvář. Vlčák radostně funěl a mokrým čumákem mu cestoval po obličeji.
„No tak, Maxi. Fuj je to!“
Černý vlčák Petra propustil, ale radostně kroužil okolo
svého oblíbence. Spokojeně vrtěl ocasem a předníma tlapama se odrážel od studeného mramoru.
„Maxi, utíkej nahoru!“
Petr poznal hlas nejlepšího kamaráda a zahlédl černý stín
Maxe, který zmizel na schodišti.
„Ahoj, tobě ta matika zase nějak trvala, ne?“ rýpnul si Jirka do kamaráda.
Někdo rozsvítil, prudké světlo ho na okamžik oslepilo a kontury stěn i dveří náhle dostaly ostré obrysy. Před ním stál stejně starý kluk a vesele se na něj šklebil. Jirka měl hnědé roztřepené vlasy, které mu trčely snad na všechny světové strany. Po tátovi měl několik pih okolo nosu a po mámě zase oříškově hnědé oči.
„Příklady jsou těžké, i když se je naučím nazpaměť. Někdy prostě udělám chybu,“ pokrčil rameny Petr.
Jirka měl mnohem silnější postavu a byl vyšší než jeho kamarád. Na rozdíl od Petra matematické úlohy snadno zvládal.
„Drapni tu bednu!“ rozkázal.
Petrovy slabé paže měly co dělat s bednou plnou balíčků s dřevěným uhlím. Stejně hubené nohy v kraťasech sotva balancovaly při pokusu sejít schody do staré dílny.
„No tak zaber!“
Jirka snadno tahal bednu směrem k sobě, ale musel se zapírat nohama o široké schody. Nakonec ji společně dostali na místo a oba si protáhli záda. Na rozdíl od Petra si Jirka zašpinil jenom pracovní tepláky s vytahanou modrou mikinou.
„Neučili jsme se na tu matiku včera?“ zeptal se Jirka.
Petr sklopil oči.
„Nechápu, že ti to nešlo? Vždyť je to jednoduché, stačí si zapamatovat pár vzorců a spočítat je před učitelem.“
Jejich rozhovor přerušil šramot za nimi. Z jednoho sklepa
vyšel děda, špinavý a s taškou plnou nářadí.
„Á, tady jste, páni kluci,“ vítal je vesele.
Pan Hladík byl nejstarším členem rodiny Hladíků. Sice mu bylo osmdesát dva, ale vůbec na to nevypadal. V zašpiněných montérkách a košili s vyhrnutými rukávy působil jako čilý šedesátník. Nosil kulaté brýle a jeho modré oči při pohledu na kluky zářily energií.
„Tak jdeme, tu bednu mi, prosím, dejte k výhni… no však víte kam,“ prosil je přátelsky.
Petr ho měl moc rád. Děda Hladík rozuměl historii. V důchodu pracoval jako umělecký kovář a puškař. Jeho dílna představovala pro Petra doslova jeskyni pokladů. Děda vlastnil soukromou sbírku starožitných zbraní, zbrojí, patřila mu i plata vzácných mincí. Ostatní starožitnosti restauroval pro různé zájemce, ať už z řad sběratelů, nebo různých muzeí.
Jak pokládal bednu s nářadím na zem, všiml si Petr pevného předloktí a silných paží. Na svůj věk měl děda Hladík dobrou fyzičku. Vlasy oproti tomu kontrastovaly bílou až do stříbrna laděnou barvou.
„Tak jak to šlo dnes ve škole, kluci?“ zeptal se.
Jirka okukoval čtyři kompletní středověké zbroje postavené vedle sebe na velkých podstavcích. Při odpovědi si zastrčil znuděně ruce do kapes.
„Prostě nuda,“ odpověděl Jirka.
„Hm,“ řekl děda. Začal přerovnávat muškety a po očku sledoval Petra.
„Zase mi nešla matika,“ popotáhl smutně Petr.
Kluci se pohybovali po dílně a snažili se prozkoumat každičkou její část. Většinu věcí znali, ale pokaždé chtěli poznat všechny nové kousky. Děda je přestal trápit dotazy na školní prospěch a nechal je toulat se okolo brusek, kovadlin a stojanů na zbraně. Strop dílny měl tvar obráceného písmena U. Jeho výzdoba patřila kdysi mezi historické skvosty, ale zub času vše zahladil.
Petr se konečky prstů dotýkal seřazených mušket. Fascinovaly ho staré křesadlové zámky nebo ještě starší doutnákové. Nasával nosem zvláštní vůni starého železa nebo pilin, které odpadávaly z odřezků. Potom prsty přejel přes starou stěnu dílny a najednou uslyšel vzdálený zvuk:
Klap
Petr se naklonil ke stěně a zkoušel zaslechnout tlumený
zvuk: Klap
A zase znovu: Klap
„Slyšeli jste to?“
Děda se místo odpovědi usmál a dokončil malou opravu doutnákového zámku. Pak opřel dlouhou mušketu o zeď.
„To ti to trvalo.“
Petr s otevřenou pusou koukal na Jirku, ale ten byl klidný. Zdálo se, že o podivném zvuku věděl už předtím.
„Je to starý vodní mlýn, nic zvláštního. Zůstal tam dole, kde původně teklo skryté rameno Botiče.“
Petr otevřel pusu ještě víc.
„Chceš se jít podívat?“ navrhl děda.
Kamarádovo nejisté přikývnutí Jirku rozesmálo. Vyndal ze skříně velkou baterku a podal dědovi druhou. Pomocí sotva viditelné páky spustil pan Hladík skrytý mechanismus, který je svým rachotem na okamžik ohlušil.
Ústí podzemní chodby vedlo do naprosté tmy a jediné, co mohl Petr vidět, byl první kamenný schod. Opatrně našlápnul a hned se projevila jeho vrozená bázlivost. V úplné tmě ho vedly jen dědovy kroky společně se světly baterek. Tu a tam zahlédl skalnaté podloží, do kterého kdysi dávno ručně razili chodbu. Strop byl tak nízký, že děda musel sklonit hlavu. Chodba se stáčela pětkrát směrem dolů, takže za chvíli jim byla pěkná zima. Před koncem chodby to Petr uslyšel zase, tentokrát zřetelně.