9788024297408

Smrt na hostine

MOTTO

…Též vím, že tehdy pan Jan z Michalovic, který nebyl žádný novic v turnajích, se chystal k cestě od Rýna až do Paříže, všechna klání k slávě Čechů vyhrál tam a bez obtíže vrátil se pod rodnou střechu.

Kronika

tak řečeného Dalimila

1. kapitola

Jitka z Michalovic, manželka královského soudce Melichara, se zálibně zadívala na rozměrnou tapiserii na stěně nové hodovní síně hradu Roupova. Byla utkána ve Flandrech, zemi kdesi daleko od Čech, o níž neměla ani ponětí. Kupodivu neznázorňovala žádný biblický výjev, jak bývalo zvykem, ale rytířský turnaj, což působilo poněkud nezvykle. Tapiserii dostal jako dar Jitčin dědeček Jan z Michalovic a byla pro něj významnou památkou na turné, které kdysi podnikl ve službách krále Václava II. od Rýna až do Paříže a všude se vesměs vítězně účastnil rytířských klání. Jistý německý básník Heinrich z Freibergu o něm dokonce napsal oslavnou skladbu, kterou sice Jitka nikdy nečetla, sama číst neuměla, pamatovala si však, že její otec z ní za večerů u krbu recitoval dlouhé pasáže. A když se pak provdala za královského soudce Melichara, dostala do věna jako památku na rodný hrad Michalovice u Boleslavi dědou Janem získanou tapiserii zobrazující rytířský turnaj.

Už jako malá holka si ji často prohlížela a nemohla odtrhnout oči od jezdců jedoucích s napřaženými dřevci proti sobě. Jezdci byl oděni do plechových brnění, na přilbách měli pestré chocholy, koně zdobily barevné čabraky a celek na ni působil natolik dramaticky, že skoro slyšela dupot koní a zdálo se jí, že každou chvíli se

oba soupeři srazí, ozve se třeskot narážených plechů a po něm užaslé výkřiky diváků. Představovala si, že jeden z bojovníků je její nepřekonatelný dědeček Jan, a snila o tom, že podobný rytíř se jednou stane jejím manželem.

Osud však rozhodl jinak. Melichar z Roupova byl sice vysoký, měl široká ramena a na pohled se zdál silný. Turnajům se však vyhýbal, a když ho Jitka přesvědčovala, aby to někdy zkusil na kolbišti, vymluvil se tvrzením, že se to pro královského soudce nehodí. Po svatbě ale souhlasil s tím, že nenápadná roupovská tvrz bude přebudována na mohutný hrad, který by svou velikostí a vnitřním zařízením lépe odpovídal jeho královskému soudcovskému úřadu. Nejvýznamnější částí hradu se samozřejmě měl stát palác s hodovní síní vyzdobenou právě tapiserií připomínající slávu Jitčina předka Jana z Michalovic. Na tom nové hradní paní záleželo ze všeho nejvíce.

Melichar měl jako vdovec pro svou mladou manželku pochopení a takřka ve všem jí vycházel vstříc. Tím spíše, že pocházela z předního českého panského rodu, kdežto on byl původně pouhým vladykou, který se do vysokého úřadu vyšvihl jen díky otci své první manželky z významného rodu Švamberků. Však mu to občas někdo ze vznešeného panstva připomněl, zvlášť když jako soudce vždy vystupoval nestranně podle zásady padni, komu padni. Jenže neuhýbající smysl pro spravedlnost se v Čechách neodpouští, to Melichar brzy poznal, a jen přízeň krále Jana a přátelství královského podkomořího Jindřicha z Lipé mu bývaly v kritických chvílích oporou.

Ne náhodou se na něj často obraceli s žádostí o nalezení pachatele závažných zločinů a on s přispěním svého pomocníka Božetěcha skoro vždy uspěl a mnohý

lotr skončil jeho zásluhou na šibenici či v případě urozených osob katovým mečem. V poslední době například odhalil, že za údajným prokletím pražského domu

U Dvou růží patřícího pánům z Weisburgu, majitelům více než třetiny kutnohorských stříbrných dolů, se skrývalo nebezpečné zločinné spiknutí. Přízeň královny Elišky pak získal nalezením jejího ukradeného zlatého diadému a dopadením jeho zloděje. Častokrát se přitom sám dostával do nebezpečí života, o čemž naštěstí jeho mladá a krásná manželka mnoho nevěděla. Nejraději by ho měla stále po svém boku a držela se ho za ruku, ale Melichara často vyháněly jeho povinnosti vyšetřovatele a soudce mimo Roupov, a tak vždycky zaznamenával další přeměnu tvrze ve výstavný hrad se zpožděním.

Také tentokrát si nemohl vychutnat závěrečnou fázi přestavby. Byl kdesi daleko, snad v Praze, a Jitka tak sama procházela nové komnaty a přemýšlela o tom, jak je vyzdobí. Stále znovu a znovu se přitom vracela do umně klenuté hodovní síně, jakou se nemohl pochlubit ani její rodný hrad Michalovice, aby se pokochala pohledem na tapiserii s vyobrazením rytířského klání. Myslela při tom na svého manžela a uvažovala, co asi dělá. Netušila ovšem, že byl pražským biskupem Janem z Dražic pověřen pátráním po zmizelém relikviáři svatého Eustacha. Biskup se vážně obával, že jeho zmizení má na svědomí sám král Jan, aby jeho pokoutním prodejem získal prostředky na vojenské tažení do pohanských Prus, které slíbil papeži. Na Melicharovi tedy záleželo, zda bude pověst krále Jana očištěna či zda se potvrdí biskupovo podezření. Nebyl z toho úkolu příliš nadšen, ale předsevzal si, jak měl

ve zvyku, že odhalí skutečnou pravdu, ať se bude nebo nebude někomu líbit.

Jeho choť Jitka zatím s mistrem Nikolasem probírala plány na stavbu nového Roupova, který měl podle jejích představ svou nádherou zastínit všechny šlechtické hrady v okolí. S pomocí královny Elišky, v jejíchž službách jako mladé děvče původně byla, získala pro přestavbu sídla právě Francouze Nikolase a jeho stavební huť. Stavitel přicestoval do Čech až z Champagne a dost nelibě snášel zdejší chladné a deštivé počasí, které až příliš často zpomalovalo stavbu. Jitka jako paní hradu ho však neustále popoháněla a nemohla se dočkat chvíle, až bude položena na střeše poslední břidličná taška a ve velkém krbu v hodovní síni zapálen oheň.

„Ctěná paní, nemohu tolik tlačit na své lidi. Už jsou tím spěchem unaveni,“ vymlouval se Nikolas.

„Dobrá, co potřebují tví lidé, mistře staviteli? Dám na večer připravit jelení pečínku a narazit sudy s vínem.“

„Ctěná paní Jitko, jídla máme dost, ale potřebovali bychom další kameníky a zedníky. S politováním musím přiznat, že mám málo lidí,“ připomněl mistr Nikolas. Nedodal už, že zdejší víno, které mu nabízela paní Jitka, za mnoho nestojí a vůbec se nedá srovnávat s tím, jaké píval v rodné Champagni. Ale na přestavbě hradu mu záleželo. Chtěl těm zatraceným Čechům, na něž si občas s chutí zanadával, protože mu připadali leniví a bez fantazie, předvést, jak se staví hrady v jeho rodné Francii. Roupov tak pod jeho vedením získával podobu kastelu, hradu čtvercového obvodu s několika věžemi, jaké ještě nebyly v Čechách příliš známé. Jitku tím velice zaujal už jen proto, že takový Roupov by výstavností překonával i její rodný hrad Michalovice,

který měl jen jednu okrouhlou věž spojenou s obytným palácem. Poloha na ostrožně nad řekou Jizerou mu sice dodávala dojem mohutnosti, ale rozhodně se nemohl rovnat s představou nového Roupova, jak ji navrhoval mistr Nikolas.

Jitka se už nemohla dočkat, až se stane paní hradu, který bude všemi obdivován a chválen. Jen litovala, že tu s ní nemůže být její manžel. Však se ho dočká a on jistě ocení její úsilí a radostně ji sevře v náručí. Jak ráda měla tyto okamžiky! Melichar sice měl daleko k jejímu příbuznému Janovi z Michalovic, slavnému vítězi mnoha rytířských klání, ale vážila si ho pro jeho čestnost a smysl pro spravedlnost. V duchu přitom uznávala, že je to možná víc než všechna vítězství v turnajích. Ráda si vybavovala jeho jiskřivé hnědé oči a snědou tvář vroubenou mírně prošedivělým kaštanovým vousem, která ji zaujala už v dobách, kdy byla ve službách královny Elišky. Tehdy neslýchávala jen chválu soudce Melichara, ale i kritické výtky na jeho hlavu a uštěpačné poznámky o jeho nízkém původu. Prý je to jen vladyka, pouhý povýšenec, který se dělá důležitějším, než ve skutečnosti je. Ale Jitka si o něm brzy udělala vlastní názor a zahořela k němu obdivem, a když se dozvěděla, že se stal vdovcem, obdiv se pomalu měnil v lásku, jaká nebývá častá ve dvorských kruzích. Se svým citem se svěřila strýci Bohuslavovi i královně Elišce, osobám, kterým nejvíce důvěřovala a jejichž úsudku si vážila. Světe, div se, oba proti její náklonnosti ke královskému soudci nic nenamítali, naopak ji podpořili a schválili její výběr manžela.

„Mistře Nikolasi, můžeš mi říct, kdy bude přestavba hradu konečně hotova?“ zeptala se Jitka jednoho

slunného červencového dne francouzského stavitele. Hovořili spolu německy, tedy jazykem, kterému oba rozuměli, ale Nikolas díky tomu, že zaměstnával především domácí zedníky, kameníky a tesaře, se už naučil dobře česky. Měl rád paní Jitku, vážil si jí za to, že jako žena sama dokázala se znalostí věci dohlížet na přestavbu hradu. Její nedočkavost ho však popuzovala. Neměl rád, když se na něho tlačilo, ze zkušenosti věděl, že tlak na rychlost dílu neprospívá. Chápal však Jitčiny pohnutky. Jako většina žen byla příliš netrpělivá, její manžel byl služebně daleko od domova a na ní záleželo vše, co se na Roupově odehrávalo. Dobře věděl, že paní Jitka soudce Melichara hluboce miluje, a proto ho nechce zklamat. Zároveň však nehodlal už z důvodů profesní hrdosti jejímu nátlaku podléhat.

A tak pohlédl k nebesům, stáli s paní Jitkou právě na nejvyšším podlaží hradního paláce zpola zakrytého konstrukcí krovu, a starostlivě poznamenal:

„Pokud nepřijdou deště a pokrývači si přichvátnou, mohli bychom být do konce srpna hotovi.“

„Nezlob se, mistře Nikolasi, že na tebe tak tlačím,“ omlouvala se Jitka.

Stavitel se usmál a mávnul pravou rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. „Neomlouvej se, paní, chápu tě…“

Jitka ho však nenechala domluvit:

„Víš, mistře, chtěla bych dokončení přestavby hradu oslavit hostinou, na kterou chci pozvat výkvět české šlechty, a proto potřebuji znát přesný den, kdy bude hrad konečně hotov.“ V duchu si už představovala, jak všichni hosté usednou v nové hodovní síni zdobené tapiserií s výjevem rytířského klání, připomínající turnajové úspěchy jejího dědečka.

„Promluvím s předáky všech řemesel a už teď ti, paní Jitko, mohu slíbit, že v prvním zářijovém týdnu by bylo možné o takové slavnostní hostině uvažovat.“

„Samozřejmě jsi na ni zván ty i tví lidé, které si vybereš, abych ti tímto způsobem poděkovala za úspěšnou přestavbu hradu,“ ubezpečila ho soudcova manželka.

„Jsi laskavá, paní, moc si toho vážím a nyní, když dovolíš, půjdu dohlédnout na tesaře, zda mají připraveny další trámy krovu.“

Jitka se rozloučila s Nikolasem a chtěla se odebrat do kuchyně, kde se v době přestavby počet připravovaných obědů podstatně zvýšil, protože bylo potřeba nasytit všechny stavebníky, když se za jejími zády ozvala komorná Lucie.

Soudcova manželka původně nebyla příliš nadšená, když ji Melichar a jeho pomocník Božetěch před časem přivezli z Prahy. Považovala ji za Božetěchovu přechodnou milostnici, a dokonce podezírala i svého chotě, zda se s touto hezkou blondýnkou někdy nezapletl. Její nedůvěra vůči Lucii se ještě zvýšila, když se dozvěděla o jejím původu jako dcery nevěstky. Ale Melichar ji nakonec přesvědčil, že je to pracovité děvče, které zachránil před spády Černého Frice, nekorunovaného vládce pražského podsvětí.

„Je to jenom děvka,“ nerudně tehdy odsekla Jitka, ale brzy se přesvědčila, že se v Lucii tuze mýlila. Dívka byla opravdu pracovitá a udělala pro paní hradu vše, na co si jenom vzpomněla. Uměla se otáčet v kuchyni i ve stájích a nevyhýbala se žádné činnosti. Dokonce si sama říkala o práci navíc. A tak si Jitka brzy na Lucii natolik zvykla, že si bez její pomoci nedokázala život hradní paní ani představit. Navíc dívka byla velmi zábavná, z její tváře

takřka nemizel úsměv, a dokázala vtipnou poznámkou zahnat případné chmury.

„Paní, připravila jsem ti vonnou koupel, jak sis přála,“ ozvala se zvonivým hláskem Lucie.

„Ach, úplně jsem na to pro starosti se stavbou zapomněla. Děkuji ti, moje milá,“ usmála se Jitka a nechala se odvést do svých komnat, kde už byla připravena káď s teplou vodou a sušenými bylinkami, které dodávaly koupeli vůni. S vonnými koupelemi, s jakými se bylo možné občas setkat v pražských lazebnách, totiž přišla právě Lucie, aby si více naklonila paní hradu. Tušila, že samotné přímluvy soudce Melichara a Božetěcha jí nebudou v očích paní Jitky příliš platné, dokud sama nepřijde s něčím, čím by svoji novou zaměstnavatelku potěšila. Předem věděla, že vonné koupele mají v oblibě zejména mladé a zámožné ženy, které si chtějí udržet svoji krásu. A mezi ně v duchu zařadila i Jitku. Ukázalo se, že měla dobrý nápad. Soudcova manželka byla zpočátku nedůvěřivá, ale od té doby, co si vonnou koupel poprvé vyzkoušela, dočista se do ní zamilovala a už jí vůbec nevadila Luciina podivná minulost zhýralé nevěstky. Když Jitka své mladé a stále ještě svěží tělo máčela v kádi, přepadaly ji při tom rozličné myšlenky. Především stále více litovala, že tu s ní není její choť. Tolik by si přála cítit doteky jeho dlaní, které by v ní roznítily touhu po tělesné lásce. Pozorovala svá nevelká, ale pevná ňadra, vpřed trčící bradavky, ploché bříško a napadalo ji všelicos hříšného. Proč jen musí být tak osamělá? Proč je úděl manželky královského soudce tak smutný? Ne, nesmí propadat podobným hříšným myšlenkám, předsevzala si. Však se jednou její Melichar vrátí a sevře ji ve svém náručí. Jen musí být trpělivá.

V takových chvílích samoty byla ráda, že je tu s ní její komorná Lucie, že si má s kým porozprávět a komu se svěřovat. A Lucie bývala trpělivá posluchačka a sama pak bavila svou paní všelijakými příběhy a nápady. Nejvíce ji paní Jitka zaujala vyprávěním o svém strýci Janovi z Michalovic, s nímž se sice nikdy nesetkala ani nečetla veršovaný příběh Heinricha z Freibergu o Janově slavném tažení od Rýna do Paříže, ale díky tapiserii v nové hodovní síni si ho dokázala velmi živě představit. Byl to rytíř bez bázně a hany, vysoký, světlovlasý, s krátce zastřiženým plnovousem, na kterého jistě žádostivě pohlédly každá panna a paní, byl to rytíř, který mezi šraňky při klání nepoznal porážku a na svém dřevci nesl četné věnce pro vítěze. A také nedaleko Boleslavi založil a nechal zbudovat rodový hrad Michalovice, Jitčino rodiště.

Lucie poslouchala vyprávění své paní, namnoze přibarvená a doplněná výmysly, s otevřenou pusou a v noci se jí pak zdávalo, že takový neporazitelný rytíř jednou přijede na Roupov a složí i pro ni milostnou báseň. Byť celý život byla jen komornou, služkou, holkou pro všechno, která často těšívala pány svým tělem, v těch snech byla princeznou, vznešenou šlechtičnou, před kterou klečí onen krásný a statečný rytíř a skládá jí svůj hold. Svou paní pak sama překvapovala zdánlivě nesmyslnými otázkami, které měly Jana z Michalovic ještě více proslavit.

„Paní Jitko, myslíš, že by tvůj dědeček dokázal zabít draka?“

„Co je to za otázku?“ podivila se manželka královského soudce.

„No svatý Jiří přece zabil draka a zachránil tak princeznu,“ připomněla Lucie.

„Milé děvče, ale to je jen legenda,“ vážně odvětila Jitka. „Ten drak, o němž hovoříš, byl vlastně ďábel. Alespoň tak to říkal farář Cyril.“

„Aha,“ zachmuřila se Lucie a jen nerada se smiřovala s tím, že žádný drak, kterého by svatý Jiří zabil, vlastně nebyl. „Ale proč by nemohli být na světě draci, když tady žijí bazilišci, gryfové a harpyje…“ Pak se komorná zarazila, protože si nemohla vzpomenout na žádné další zvíře z legend a pohádek.

„Ale děvče, to jsou jen příšery, které nikdo nikdy neviděl,“ začala ji chlácholit paní Jitka.

„Kdyby je však někdo viděl, dokázal by je tvůj dědeček zabít?“

„Jistě,“ usmála se paní hradu. Vždyť v jejích očích byl Jan z Michalovic neporazitelný.

„A co pan soudce Melichar?“ zajímala se Lucie.

V té chvíli Jitka zaváhala a zkusila si představit svého manžela, jak čelí nějaké fantaskní bestii. Když však viděla, jak úpěnlivě na ni její komorná hledí, uvědomila si, že ji nemůže zklamat, a pevně prohlásila: „I můj manžel by se s takovou obludou dokázal vypořádat.“

„A co Božetěch?“ dodala honem Lucie jméno svého milého a soudcova pomocníka.

„Já myslím, že i Božetěch by dokázal zabít draka nebo baziliška.“ Jitka to samozřejmě řekla jen proto, že nechtěla děvče zklamat. Muži jsou přece ochránci žen, tak by to mělo být a platit.

Chvíli bylo ticho. Zatímco Lucie myslela na Božetěcha, Jitka byla v myšlenkách u královského soudce Melichara a uvažovala, copak asi v té chvíli dělá. V duchu ji napadlo, jak smutný někdy bývá osud žen. Zatímco muži si někde daleko ve světě užívají života, ženy doma