Tuto knihu věnuji Claire Bordové. Je to ta nejzapálenější, nejnápomocnější a nejoddanější redaktorka na světě, a ještě mnohem víc.
Dveře se otevřou a já na ně zůstanu koukat. Proč se po takové době najednou otevřely?
Popadnu hnědého méďu a pevně ho obejmu.
Přijde sem někdo? Přijde si pro mě? Kam mě odveze tentokrát?
Nevím, co cítím.
Tak dlouho jsem čekala, až se ty dveře otevřou, ale teď se mi obrací žaludek, jako když jsme jednou psali písemku z matiky a já se neučila.
„To ne… to ne… to ne…“ šeptám a couvnu. Nerozumím tomu.
Méďovo ucho mám hned u pusy. Podlehnu pokušení a zakousnu se do něj. Hned ho zase vyplivnu. Hračky strkají do pusy jen malé holčičky.
Vezmu z toaletního stolku kartáč na vlasy. Leží vedle skleněné truhličky na šperky, ve které mám uložené svoje nejcennější poklady: třpytivý náramek a stříbrný řetízek. Jsou nové a já je moc ráda vyndávám, hladím a pak vracím zpátky.
Za truhličkou mám zastrčený deník s nejpěknějším obrázkem barbíny navrchu. Nikdy předtím v životě jsem nic tak krásného neměla.
Otočím se ke dveřím zády a sklouznu pohledem ke druhému konci toaletního stolku. Leží tam trojúhelníkový obal od sendviče, co jsem měla k obědu. Zapadl do něj ohryzek jablka. K snídani bývá něco teplého, k obědu sendvič, brambůrky a ovoce, k svačině sušenky nebo krekry.
[ 7 ]
Zůstávám zády ke dveřím a přejdu k psacímu stolu v rohu. Učebnice mám otevřené. V úterý odpoledne dvouhodinovka čtení. Každé úterý odpoledne.
Sundám z konce tužky jahodu a místo ní nasadím chlupatý hrozen. Je fialový, mám ho nejradši. Taky dárek. Hrozně moc se mi líbí. Zakoukám se do učebnic, ale nemůžu se soustředit. Mimoděk začnu fialový hrozen okusovat a na jazyk se mi přilepí chlupatá vlákna.
Seškrábu je a dlaně si otřu o džíny.
Fuj.
Přejdu do koupelny a opláchnu si ruce pod směšovací baterií. Třeba budou dveře už zavřené, až se vrátím.
Když si osuším ruce, ručník poskládám. Ani nevím proč. Koupelnu nikdo jiný nepoužívá.
Je moje. Jen moje.
Můj záchod, moje vana, moje sprcha, moje umyvadlo. Moje skříň plná nového oblečení. Moje postel, větší než pro jednoho, ale menší než mámina.
Na stěně nad psacím stolem je přidělaná moje vlastní televize. Vidím na ni z postele i z měkkého polstrovaného křesla u dveří.
Pořád nechápu, co se děje.
Zadívám se do kamery v nejvzdálenějším rohu pokoje. Koukám na ni a čekám nějakou odpověď.
Žádná nepřichází.
Za dveřmi vidím trávu, keře, stromy. Natáhnu krk, abych viděla líp, abych si prohlédla, co ještě tam venku je.
Nic se nestane.
Popojdu blíž, hnědého méďu mám samozřejmě s sebou.
Ještě krok. A najednou jsem tam. V otevřených dveřích.
Mám jenom jednu otázku.
Co mám udělat teď?
[ 8 ]
„Kdes byl ty, když unesli Melody Jonesovou?“ zeptala se Kim a vypnula v Bryantově autě rádio. Matčinu prosbu o nové informace slyšela už v ranních zprávách. Od únosu sedmileté holčičky uplynulo právě dvacet pět let a Kim plně soucítila s rodinou, která se stále ještě nedočkala rozřešení.
„Hmm… před pětadvaceti lety jsem byl mladý fešný policista těsně před třicítkou. Měl jsem překrásnou snoubenku a vedl zcela spokojený život.“
„A já jsem zrovna odešla od páté pěstounské rodiny,“ řekla Kim.
„Krucinál, šéfko, teď si připadám starej,“ postěžoval si a zajel na parkoviště halesowenské policejní stanice.
Na žádnou z jejích náhradních rodin se nikdy neptal. Věděl totiž, že by se mu nejspíš stejně nesvěřila.
Vystoupila z auta, ale nespěchala do budovy jako obvykle.
Bryant se na ni tázavě zadíval.
„Běž nahoru – já přijdu za minutku.“
Pokrčil rameny a zamířil dovnitř.
Ona se opřela o zeď a vyndala telefon. Hned ráno vypnula zvuk, ani ne tak proto, že byli pořídit výpověď ohledně jednoho napadení, ale proto, že každý den se mobil dvakrát rozezvonil nevyžádaným hovorem. Nerada před kýmkoli z týmu něco skrývala, ale zrovna Bryanta by hodně znepokojilo, že se ji snaží kontaktovat jistá sociopatická psychiatrička. Alexandra Thorneová se jí z vězení
[ 9 ]
pokusila poprvé dovolat už skoro před týdnem a ona hovor pokaždé odmítla. Zatím.
Racionální část jejího mozku by zajímalo, která část její psýché to slůvko na konec úvahy doplnila. Bez něj by to byla rozhodná, definitivní, rezolutní myšlenka. To slovo však zanechalo v její mysli otazník.
Ta ženská jí určitě nechce říct nic, co by chtěla slyšet. Jenomže…
K čertu s těmi jednoslovnými provokatéry, co se jí pořád vnucují.
Každý, kdo ji zná, by mohl dosvědčit, že jakýkoli kontakt s tou sociopatkou ohrožuje její duševní i fyzické zdraví. Doktorka Alexandra Thorneová byla nejinteligentnější člověk, jakého Kim znala.
A taky ta nejďábelštější, nejbezcitnější, nejamorálnější a nejodpornější lidská zrůda, s jakou kdy měla tu pochybnou čest.
Kim sice disponovala obdivuhodnými obrannými mechanismy, jenomže Alex ji uměla prokouknout, jako by měla místo očí rentgen.
Každé slabé místo, které Kim před všemi ostatními dovedla skrýt, dokázala Alex vyčenichat jako policejní pes. A považovala za své životní poslání všechny tyhle slabiny najít a odhalit.
Ano, fascinace byla vzájemná, to Kim uznávala. Chladná nezúčastněnost, s níž si ta žena pro své vlastní zvrhlé cíle pohrávala s lidskými životy a city, ji odpuzovala, ale zároveň v ní probouzela zvědavost.
Z obou dosavadních střetů s ní vyvázla Kim celá.
Klidně by se vsadila, že napotřetí už by takové štěstí mít nemusela.
[ 10 ]
„Fajn, dětičky, co je nového?“ zeptala se Kim, když vstoupila do vyšetřovny. S radostí zaznamenala, že čerstvá káva už se vaří. Bryant využil svůj náskok dobře.
„Prokuratura nám schválila žalobu na Lestera Baggota,“ oznámila Stacey a zapumpovala pěstí.
„Skvělá zpráva,“ řekla Kim a posadila se na krajíček volného stolu.
Lester Baggot týral svoji ženu pět let, aspoň pokud věděli. Byla to už zaběhnutá rutina. Dostali hlášení o výtržnosti na dané adrese. Přijeli tam, dvojici od sebe oddělili, prosili Louise, aby podala žalobu, ona odmítla, načež tam za pár týdnů vyrazili znova a celý proces se opakoval.
Před čtyřmi dny večer odvezli Louise do nemocnice se dvěma zlomeninami a těžkým otřesem mozku. To už o žalobě sama rozhodnout nemohla. Kim jen doufala, že využije příležitosti a začne znova, bez násilnického manžela.
„Penne?“
„S tím můžu těžko soupeřit,“ usmál se na kolegyni. „Já jsem takové štěstí neměl. Pořád jsem nenašel nikoho, kdo by odpovídal popisu Caspera.“
Seržant vyšetřoval sérii krádeží aut na sídlišti Blakemore. Na zločinecké poměry byl pachatel vlastně tak trochu džentlmen. V noci se vloupal do domu, našel klíčky od auta, to pak ukradl, aniž by nadělal nepořádek nebo někoho vzbudil, a pak zmizel tak, že ho
[ 11 ]
nezachytila žádná kamera. Penn mu přezdíval podle přátelského ducha.
„Mám tu ukradenou toyotu na kameře, jak ve tři patnáct ráno projíždí kolem něčí předzahrádky, ale dál už nic.“
Bylo to páté auto, které se na sídlišti tenhle měsíc ztratilo.
„Zažádal jsem, aby na příjezdech i výjezdech ze sídliště umístili mobilní kamery.“
Kim souhlasně přikývla a posté se zamyslela, v jakém světě by mohli žít, kdyby zločinci dali svou inteligenci a šikovnost do služeb dobra.
„OK, hlavně ať jednu dají na…“
Zarazila se, protože Bryantovi zazvonil telefon.
Chvíli poslouchal a pak ho podal jí.
„To je pro vás. Jack.“
Copak na její telefon už nikdo nevolá? Prochází veškerá komunikace přes jejího kolegu?
Natáhla se k přístroji a zapnula reproduktor.
„Mluvte, Jacku,“ vyzvala seržanta z recepce.
„Mám tady dalšího,“ oznámil unaveně.
Kim zaúpěla. Vysvětlení nepotřebovala. S každým výročím se vyrojili cvoci. Čím větší prostor dostal případ v médiích, tím víc lidí se jim chodilo doznat, a v uplynulých dvou dnech se tři muži a jedna žena přišli přiznat k únosu Melody Jonesové. Ten poslední si to špatně propočítal a neuměl Pennovi vysvětlit, jak se mu takový husarský kousek povedl, když mu tenkrát bylo teprve dva a půl roku.
Kim se rozhlédla po místnosti. „Fajn, jestli dobře počítám, je teď na řadě Stacey…“
„On chce jedině vás, paní inspektorko. Prý si ho určitě budete chtít vyslechnout.“
Kim celá ztuhla. Jestli něco nesnášela víc než cvoky, kteří plýtvali jejich časem, byli to cvoci, kteří za každou cenu chtěli plýtvat konkrétně jejím.
[ 12 ]
„Dobře, Jacku, posaďte ho do jedničky. Za chvíli tam zajdu.“
Bryant jí nalil do hrnku silnou černou kávu. „To ji zklidní,“ pronesl k ostatním.
„Leda ve snu,“ odvětila a pití si od něj vzala.
Měla sto chutí nechat návštěvníka čekat, ale dokud si páté doznání nevyslechne a nevyvrátí ho, nemohla se pustit do ničeho jiného.
Když s kafem v ruce scházela ze schodů, zvažovala, jak moc mu to za maření jejich času vytmaví.
Otevřela dveře, vešla a okamžitě skryla údiv.
To, že podle vzhledu nemůžete nikoho soudit, pro ni nebyla žádná novinka. Neexistuje vzorová fotografie, jak vypadá kriminálník, vrah, pedofil nebo duševně nemocný člověk. Ale přestože to věděla, nepřipadal jí muž, který před ní stál, jako ani jedno z toho.
Hádala mu tak pětapadesát. Prošedivělé vlasy měl úpravně ostříhané, rámovaly přitažlivý, opálený obličej.
Světle modrá košile kvalitní značky mu dokonale seděla, měl ji zastrčenou do černých kalhot s páskem. Byl o nějakých pět centimetrů vyšší než ona se svým metrem pětasedmdesát a podle všeho měl sportovní postavu.
„Steven Harte,“ představil se a podal jí ruku, jako by se potkali na nějaké konferenci.
Nepotřásla si s ním, jen si sedla.
„Posaďte se, prosím, pane Harte, a povězte mi, co údajně víte o únosu Melody Jonesové.“
„Údajně?“ opáčil podmračeně, když si sedal.
„Jste tenhle týden už pátý, tak odpusťte, že jsem nedůvěřivá.“
Mračil se dál.
„Proč by se ale někdo přiznával k něčemu, co neudělal?“
„No právě, pane Harte, proč?“
„Já jsem nepřišel učinit falešné doznání, detektive inspektorko Stoneová. Mám informace, které vás dovedou přímo k ní.“
[ 13 ]
Jeho hlas zněl klidně a mírně, jen trochu překvapeně, že o jeho slovech někdo pochybuje.
Kim vždycky chtěla proniknout do toho, co lidi motivuje k jejich jednání. Selský rozum jí říkal, že má před sebou lháře, stejně jako v předchozích čtyřech případech, ačkoli aspoň netvrdil, že dívenku unesl osobně.
Před ním tu měli pětašedesátiletého muže, který se chodil přiznat ke každému závažnému zločinu. Ten další prokazatelně trpěl bludy, třetí byla žena a vyklubala se z ní reportérka z Berkshiru, která se snažila o případu něco zjistit pro chystaný článek, a čtvrtý byl Pennův geniální matematik, který naštval někoho z konkurenčního gangu a došel k názoru, že než dotyčný vychladne, bude on sám v největším bezpečí na policejní stanici.
Všechna tahle doznání vyvrátili, a jakmile Kim pochopila, co je ke lži vedlo, zdvořile se s nimi rozloučili.
Totéž teď chtěla od tohohle chlápka, než ho odsud vyprovodí.
„Který den Melody Jonesovou unesli?“
„Šestnáctého srpna 1996.“
„V kolik hodin?“
„Ve tři.“
„Odkud?“ zeptala se Kim.
Nepotřebovala si jeho odpovědi ověřit ve spisu. Znala je nazpaměť.
„Z dětského hřiště na okraji sídliště Hollytree.“
„A co měla na sobě?“
Muž zavřel oči. Rty mu zvlnilo pousmání, jako by si vybavil nějakou hezkou vzpomínku. Kim ucítila, jak se jí žaludek zkroutil odporem.
„Růžové legínky, té délce se myslím říká capri. S modrými puntíky. Tílko mělo duhové proužky. Ten den bylo horko.“ Zamračil se. „Nikdo ji nenamazal opalovacím krémem.“
Kim jeho nesouhlasný tón ignorovala a soustředila se na odpovědi. Zatím byly všechny správné. A taky dostupné z veřejných zdrojů.
[ 14 ]
Nezmínil se o stříbrném řetízkovém náramku se srdíčkem, který měla na zápěstí. Dostala ho od babičky, na srdíčku byly vyryté její iniciály. Tenhle detail nezveřejnili.
„Řekněte mi něco, co jste nemohl najít v těch tisících novinových článků, které o tom psaly.“
S úsměvem začal na stůl prstem kreslit pomyslné kruhy.
„Copak to by byla nějaká zábava?“
Vyhýbavá reakce.
Kim se zklidnil tep, protože jeho motivace už jí začínala být jasná. Na chviličku ji ošálil tím, jak snadno a přesně si vybavoval podrobnosti, ale když nedokázal přijít s něčím navíc, projevil se jenom jako další magor. Dobře oblečený, příjemného vzhledu, ale všichni magoři nejsou z Hollytree. Sama tam strávila prvních šest let života.
„Nakonec se všechno dozvíte, inspektorko, ale podmínky určím já.“
„Žádné podmínky nejsou, pane Harte, leda byste mě chtěl dovést k tělu. Vy můžete řídit, já budu kopat.“
Usmál se. „Dočkejte času. Zrovna teď vás čeká naléhavější problém a…“
„Myslím, že už jste mě připravil o dost času, pane Harte,“ prohlásila a odsunula se od stolu. „Už chápu, co vás k doznání vedlo.
Chcete si zahrávat s policií. Chcete si na utrpení jedné rodiny nahonit slávu a čekáte, že vám s tím pomůžeme pod falešnou nadějí, že konečně najdeme Melodyino tělo.“
Opět se shovívavě usmál, ale neřekl nic.
„Nevím, proč tenhle druh pozornosti potřebujete, pane Harte, ale tady ho nedostanete.“
Zamířila ke dveřím, otevřela je, ale ještě se otočila.
„Seržant z recepce vás vyprovodí.“
Rozezleně vypochodovala po schodech nahoru. Tenhle otrapa ji dopálil ještě víc než ti předchozí. Chtěl jenom získat pozornost policie a vtáhnout ji do nějaké zvrhlé hry.
[ 15 ]
„Namouduši, Bryante, příštího si bereš ty,“ zavrčela, když vešla do vyšetřovny.
„Pssst…“ sykl a zesílil policejní rádio.
Byli k němu otočení všichni tři.
„Ztratila se další, šéfko,“ řekl Penn.
„Další…?“
„Holčička, šéfko,“ vysvětlil Bryant. „Unesli ji z družiny v Nethertonu. Je jí osm.“
Kim zůstala stát jako solný sloup. Každá buňka v jejím těle se proměnila v led.
Zrovna teď vás čeká naléhavější problém.
„Do háje,“ vyhrkla a vyběhla z místnosti.
Mluvil snad Steven Harte o tomhle? Ale jak by to mohl sakra vědět?
„Do hajzlu,“ zanadávala a letěla po schodech, jak nejrychleji uměla.
Na konci chodby vyťukala kód a prohnala se kolem udiveného Jacka. Málem automatické dveře prorazila, místo aby počkala, až se otevřou.
Nemohl ještě být daleko. Odešla od něj před pár minutami.
Přelétla pohledem parkoviště. Nikdo nenastupoval do auta a žádné ani nečekalo na výjezdu.
Krucinál. Ani nevěděla, jestli nepřišel pěšky.
V tuhle chvíli Kim netušila, jestli zrovna nemluvila s vrahem, ale moc ji zajímalo, jak se mu podařilo předpovědět zmizení další holčičky nebo co tou svojí věšteckou poznámkou myslel.
Vběhla zpátky dovnitř.
„Jacku, neviděl jste, kterým směrem odešel?“
„Kdo?“
„Ten chlap, co jste ho před chvílí vedl do výslechovky. Kterým směrem odešel?“
„Žádným.“
[ 16 ]