HANNAH GRACE
Přeložila Marcela Nejedlá
ICEBREAKER
Copyright © 2022. ICEBREAKER by Hannah Grace
The moral rights of the author have been asserted.
All rights reserved.
Translation © Marcela Nejedlá, 2024
ISBN 978-80-249-5396-0
Pro Erin, Kiley a Rebeccu. Děkuju vám, že jste ve mně věřily.
Tahle kniha je pro vás.
„Bruslení bylo nádobou, do které jsem mohla vložit své srdce a duši.“
- Peggy Flemingová
Kapitola první
ANASTASIA
„Znovu, Anastasio!“
Jestli ještě jednou uslyším slova znovu a Anastasia dohromady v jedné větě, bude to přesně ten důvod, proč definitivně ztratím nervy.
Probudila jsem se s přímo pekelnou kocovinou, od rána jsem na pokraji zhroucení, a to poslední, co teď potřebuju, je nechat se dorazit trenérkou Aubrey Bradyovou.
Soustředila jsem se na potlačení nahromaděné frustrace, jako to dělám vždycky, když se mě při tréninku snaží vší silou dotlačit na hranici mých možností. Pokouším se racionálně si vysvětlit, že právě její odhodlání z ní dělá úspěšnou trenérku. Takže situace, v níž po ní házím bruslí, zůstává jen v mých představách.
„Flákáš se, Stas!“ křikla, když jsme se kolem ní prohnali. „Holky, které se flákají, nevyhrávají medaile!“
Co jsem to říkala o házení bruslí?
„No tak, Anastasio. Jen se pro jednou trochu snaž.“ Aaron se zakřenil a vyplázl na mě jazyk, když jsem po něm střelila chladným pohledem.
Aaron Carlisle je nejlepší krasobruslař, jakého Kalifornská univerzita v Maple Hills může mít. Když mi nabídli místo na UCMH a můj krasobruslařský partner ho nedostal, Aaron byl naštěstí ve stejné pozici a stali jsme se párem. Letos spolu bruslíme už třetím rokem a třetím rokem dostáváme na frak.
Pohrávám si s teorií, že Aubrey je sovětská špionka. Nemám žádné důkazy a dál jsem tu teorii nerozvíjela, ale občas, když na mě křičí, abych narovnala záda nebo zvedla bradu, přísahám, že tam slyším lehký ruský přízvuk.
Což je u ženy z Philipsburgu v Montaně zvláštní.
Soudružka Bradyová byla v dobách své největší slávy krasobruslařskou superstar. I teď jsou její pohyby ladné a kontrolované. Pohybuje se s takovou grácií, až se nechce věřit, že dokáže tak hlasitě křičet.
Šedivé vlasy má vždycky stažené do pevného drdolu, který zvýrazňuje její vysoké lícní kosti, a vždycky je oblečená do černého pláště z umělé kožešiny, o kterém Aaron vtipkuje, že v něm ukrývá všechna svá tajemství.
Proslýchá se, že se svým partnerem Wyattem měla soutěžit na olympiádě, ale protože s ní Wyatt trénoval zvedačky až příliš usilovně, nakonec místo zlaté medaile držela v ruce dítě. Proto před pětadvaceti lety začala trénovat ostatní a přesně tak dlouho má i špatnou náladu.
Melodie Clair de Lune postupně doznívá, máme obličeje těsně u sebe, lapáme po dechu, hrudníky se nám zvedají. Konečně uslyšíme potlesk. Pustíme se a bruslíme vstříc mému dalšímu bolehlavu.
Ještě jsem se ani nezastavila, když na mě upřela ty její zelené oči a přimhouřila je. „Kdy už konečně správně doskočíš u toho lutze? Jestli to nedáš, musíme ho vyškrtnout z dlouhého programu.“
Kromě Bradyové je mým momentálním největším přáním úspěšně zvládnout čtverného lutze, aniž bych přistála na zadku. Trénuju to už pěkně dlouho, ale nezvládám to. Aaron ho skáče bezchybně, a proto jsem přesvědčila choreografa, aby skok do naší sestavy zařadil.
Pýcha je hloupá věc, a v krasobruslení dokonce neuvěřitelně hloupá, protože když něco neskočíte, dopadnete obličejem na tvrdý led. Pokaždé když trenérka navrhne, abychom ho vynechali, volím raději pád na obličej než otrávený, falešně zklamaný výraz, který se objeví na Aaronově tváři.
„Každou chvíli, trenérko,“ odpověděla jsem a snažila se předstírat co největší nadšení. „Už se k tomu blížím. Sice to ještě není dokonalé, ale budu trénovat dál.“
Je to drobná lež, neškodná. Už se blížím. Nezmínila jsem se o tom, že se blížím jen mimo led, připoutaná k výstroji, která mi pomáhá ho zvládnout.
„Už to skoro má,“ zalhal Aaron a objal mě kolem ramen. „Dejte jí ještě chvilku, A.B.“
Je příjemné mít Aarona na své straně a prezentovat Aubrey z KGB jednotnou frontu. Když jsme ale sami, říká, že jediný způsob, jak to zvládnout, je začít dopovat a postavit stroj času, abych mohla získat zpátky své předpubertální tělo.
Aubrey zamumlala něco nesrozumitelného a mávla rukou. „Uvidíme se tady zítra a bylo by skvělé, kdybyste nepřišli s kocovinou. A jsem si taky dost jistá, že burger a smažené hranolky v Kenny’s před tréninkem vás do olympijského týmu nedostanou. Rozumíte?“
Do háje. „Ano, trenérko,“ odpověděli jsme jednohlasně.
Poté, co jsem konečně vyšla z dámské šatny, Aaron na mě čekal v hale a zíral do mobilu.
„Krucinál, říkala jsem ti, že to pozná.“ Zasténala jsem a mávla po něm taškou, sotva stál dost blízko, abych ho s ní praštila do břicha. „A to jsem si ani nic nedala!“
Zavrčel, vytrhl mi tašku z ruky a hodil si ji přes rameno. „Ta ženská má nos jako ohař.“
Stejně jako většina věcí v životě je i krasobruslení mnohem jednodušší, když jste muž, protože vás nikdo dvakrát za den nezvedne a nepřehodí přes celou místnost.
V prvním ročníku jsem přibrala takzvaných „prváckých patnáct“. No, u mě to bylo spíš jen pět, ale Aaron stejně říkal, že začínám být moc těžká na to, aby mě zvedal. Od té doby jsem nepřibrala ani gram.
Snažím se striktně dodržovat svůj stravovací plán, i když sem tam si zajdu na nějaký večírek, abych si udržela zdravý rozum. Včerejší
jednadvacáté narozeniny mé nejlepší kamarádky byly ideální příležitostí trochu se odvázat, přestože to znamenalo čelit Bradyové s kocovinou.
Nasedli jsme do Aaronova nového Mercedesu G-Wagen, posledního dárku od jeho setrvale manželku podvádějícího, ale bohatého otce, a vyrazili domů. Na konci prvního ročníku jsme se s Aaronem rozhodli, že by bylo super bydlet spolu, i s mou nejlepší kamarádkou Lolou. Máme podobné rozvrhy a naše životy se točí kolem krasobruslení, takže to dávalo smysl.
Aaron odbočil na Maple Avenue a podíval se na mě. Štrachala jsem v kabelce a hledala svou nejcennější věc. „Copak máš v diáři na dnešní večer?“
Protočila jsem oči a ignorovala jeho posměšný tón.
„Budu mít sex.“
„Fuj,“ ušklíbl se a nakrčil nos. „Stačí, že si plánuješ, kdy budeš spát a jíst, ale musíš si plánovat i sex?“
S tím spaním a jídlem nelže. Každou minutu svého života mám pečlivě rozvrženou ve svém věrném diáři, což mým přátelům připadá směšné i absurdní. Neřekla bych, že jsem nutně chorobně posedlá kontrolou, ale rozhodně jsem žena, která chce mít vše pod kontrolou.
V tom je rozhodně rozdíl.
Pokrčila jsem rameny a potlačila nutkání poznamenat, že na rozdíl od něj já si aspoň vrznu. „Ryan je zaneprázdněný chlap a já jsem zaneprázdněná holka. Chci ho vidět co nejvíc, než začne basketbalová sezona.“
Ryan Rothwell – čistých sto osmdesát centimetrů atletické dokonalosti. Rozehrávač a kapitán basketbalového týmu UCMH to se svým sportem myslí stejně vážně jako já, což z něj dělá dokonalého partnera bez závazků. Další výhodou je, že je Ry nejmilejší ze všech kluků, a díky naší oboustranně výhodné dohodě se z nás stali skvělí přátelé.
„Nemůžu uvěřit, že to s ním pořád táhneš. Je asi dvakrát větší než ty. Jak to, že tě nerozmačká? Ne, počkej. To nechci vědět.“
„Já vím, že je.“ Zachichotala jsem se a štípla ho do tváře, ohnal se po mně. „O to tak trochu jde.“
Většina lidí si myslí, že jsme s Aaronem partneři, ale my máme spíš sourozenecký vztah. Ne že by se mi nelíbil, jen se zkrátka vzájemně vůbec nepřitahujeme.
Aaron je mnohem vyšší než já, má vypracované svaly, ale je štíhlý jako tanečník. Černé vlasy má ostříhané nakrátko a vsadila bych se, že používá řasenku, protože nebesky modré oči mu rámují tmavé, závist vzbuzující řasy, které ostře kontrastují s jeho bledou pletí.
„Oficiálně toho vím o tvém sexuálním životě až příliš mnoho, Anastasio.“
Aaron se nemůže rozhodnout, jestli se mu Ryan líbí, nebo ne. Někdy je v jeho přítomnosti v pohodě a Ryan ho vidí stejně, jako ho vidím i já. Tedy kluka, se kterým je zábava. Jindy je Aaron tak odtažitý a protivný, že byste si mysleli, že mu Ryan osobně zničil život nebo tak něco. Je to vyloženě trapné. A nepředvídatelné. Ale Ryan nad tím vždycky jen mávne rukou a řekne mi, ať si s tím nedělám starosti.
„Slibuju, že o tom nebudu mluvit po zbytek cesty domů, pokud mi slíbíš, že mě pak odvezeš k Ryanovi.“
Na chvíli se zamyslel. „Dobře, platí.“
Lola vzhlédla od salátu, do kterého agresivně bodala vidličkou, a odfrkla si. „Jen by mě zajímalo, komu ho Olivia Abbottová kouří, že už třetí rok po sobě dostala hlavní roli.“
Bezděky jsem sebou nad tak vulgárními slovy trhla, ale věděla jsem, že to nemyslí vážně. Dnes ráno jí po té spoustě alkoholu, kterou jsme včera večer vypili na oslavu jejích narozenin, nebylo nejlíp, takže to nebyl zrovna nejvhodnější den ke zjištění, že nedostala roli, po které toužila.
Viděla jsem všechna představení za poslední dva roky a Lo věděla stejně dobře jako já, že Olivia je nesmírně talentovaná herečka.
„Nemůže být prostě talentovaná? A nikomu ptáka nekouřit?“
„Anastasio, necháš mě prosím tě pět minut být malichernou a předstírat, že nevím, že je lepší než já?“
Aaron se sesunul na židli vedle mě a natáhl se, aby mi z talíře sebral kousek mrkve. „Proč jsme malicherní?“
„Olivia Abbottová,“ odpověděly jsme s Lolou jednohlasně, v jejím tónu zaznívalo znechucení.
„Je sexy. Možná je to nejvíc sexy holka na škole,“ pronesl nonšalantně a očividně nevěnoval pozornost tomu, jak Lole spadla brada. „Je volná?“
„Jak to mám sakra vědět? S nikým se nebaví. Připluje, dostane roli, kterou chci já, a žije si dál svůj život jako anomálie.“
Lola studuje divadelní umění a zřejmě se tam silně prosazuje důležitost osobnosti, protože všichni z toho oboru, se kterými jsem se setkala, jsou stejní jako ona. Obvykle je to vyčerpávající boj o pozornost, dokonce i pro diváky, ale Olivia si všechno nechává pro sebe a z nějakého důvodu to lidem zřejmě nevadí.
„Promiň, Lol, vždycky je tu ale nějaké příště,“ pokusila jsem se. Obě víme, že to nic neznamená, ale stejně mi poslala vzdušný polibek. „Jestli tě to uklidní, tak já toho lutze pořád ještě nezvládám. Aubrey na to brzy přijde a vyžene mě na Sibiř.“
„Ale ne. Jsi oficiální lúzr. Jak se vůbec opovažuješ vlézt na led?“
Ušklíbla se, a když jsem se na ni zamračila, rozzářily se jí oči. „Ty to zvládneš, zlato. Tvrdě na sobě pracuj.“ Sjela očima k Aaronovi, který něco ťukal do telefonu. Náš rozhovor ho vůbec nezajímal. „Hej, ledová princezno! Nemůžeš mi trochu pomoct?“
„Co? Promiň, jo, taky jsi sexy, Lo.“
Divila jsem se, že není vidět, jak se Lole valí pára z uší, když na něj křičela, že ji neposlouchá. Raději jsem se odloudala do svého pokoje, abych se nedostala do křížové palby, při níž se spolubydlící hádají. Bydlet s Aaronem a Lolou je jako žít se sourozenci, kteří vždycky chtěli být jedináčky.
Aaron je opravdu, stejně jako já, jedináček. Zázračné dítě svých dvou stárnoucích rodičů ze Středozápadu, kteří se zoufale snaží
udržet své manželství pohromadě. Žít s jinými lidmi poté, co byl osmnáct let pýchou a radostí svých rodičů, je velká změna nejen pro něj, ale i pro nás, kteří s ním a jeho výkyvy nálad musíme žít.
Teď už nebydlí v Chicagu a vztahy mezi jeho rodiči nejsou dobré. Vždycky poznáme, kdy jsou obzvlášť špatné, protože Aaron dostane neuvěřitelně drahý a zbytečný dárek.
Třeba G-Wagen.
Lola je na rozdíl od nás dvou z velké rodiny. Je nejmladší a jediná holka u nich doma, což jí zaručilo místo jedničky, takže nemá problém Aarona usadit.
Ještě pořád jsem se schovávala ve svém pokoji, když mi zavibroval telefon a na displeji se rozblikalo Ryanovo jméno.
RYAN
Kluci chtějí dnes večer pořádat party. Místo toho u tebe? Měli jít na předzápasové shromáždění, ale teď zůstávají doma.
Chci být s tebou sám.
Jasně, ale jsou tu spolubydlící. Budeme muset být potichu.
Ha.
Tyhle instrukce si možná napiš na zrcadlo.
Už máš čas?
Už jsem na cestě. Přinesu něco na zub.
Jo, přijď.
„Všichni už jsou zase kámoši?“ křikla jsem opatrně, když jsem se vracela do obýváku. Oba se zrovna soustředili na reprízu seriálu Myšlenky zločince, ale zamumlali slabé ano, na znamení, že je bezpečné se přiblížit.
Naklonila jsem se přes opěradlo pohovky, z mísy mezi nimi si vzala hrst popcornu a v duchu si poznamenala, že až se vrátím do pokoje, musím si to připsat na seznam toho, co jsem snědla.
„Basketbalový tým pořádá večírek. Napadlo mě...“
„Jestli půjdeme s tebou?“ přerušil mě Aaron s neobvyklou nadějí.
„Ne.“
Lola se ke mně otočila, zrzavé kudrny jí poskočily na ramenou, tvářila se nadšeně. „Jestli nám nebude vadit, že sem přijde Ryan?“
„Jo. Jak jsi...“
„Vysol prachy, Carlisle.“ Zasmála se a natáhla ruku. Vtiskl jí do dlaně několik dvacetidolarovek, a zatímco je odpočítával, něco si potichu mumlal. „Slyšeli jsme o tom večírku a nemyslela jsem si, že by se ti chtělo poslouchat opilé prváky, jak se muchlují na druhé straně dveří. Půjdeme tam.“
Naše bydlení je jedním z těch lepších omluvných dárků od Aaronova táty. Buď to bylo po jeho románku se sekretářkou, nebo předtím, než se rozhodl mít sex s interiérovou designérkou. Maple Tower je krásný bytový komplex na okraji univerzitního kampusu a náš byt má skvělý výhled a spoustu přirozeného světla.
Dům není určen jen pro studenty, takže tu máme svůj klid, ale na druhou stranu je dost blízko veškerému studentskému ruchu, takže z večírků je to blízko domů.
S Aaronem bychom na večírky chodit neměli, ale co se Aubrey nedozví, to jí neublíží.
Sledovala jsem lolu, jak si zkouší asi desáté šaty, když mi Ryan napsal, že už je konečně na cestě nahoru. To mi poskytlo záminku, abych ji nechala o samotě s jejími deseti téměř stejnými černými šaty.
Motýlci, kteří se mi třepetají v břiše, kdykoli se ozve zaklepání na dveře a já vím, že na druhé straně stojí Ryan, byli zpočátku zvláštní, teď mi to ale připadá krásné.
Otevřela jsem dveře, abych ho pustila dovnitř, zaplnil je prakticky celé. Rozcuchané blond vlasy měl ještě vlhké, výrazně voněl po pomerančích a ještě něčem, co jsem nedokázala pojmenovat. Ta vůně mě uklidňovala. Sklonil hlavu a zlehka mě políbil na tvář.
„Ahoj, krásko.“
Podal mi sáček s jídlem; vždycky trvá na tom, že něco přinese, protože očividně nejím dost a nikdy nemám nic dobrého k jídlu, když je tady.
Ryan jí víc než kdokoliv, koho znám, a jeho verze dobrého jídla je plná cukru.
Z nějakého důvodu nás Aaron a Lo pozorovali z obýváku, jako by ho nikdy předtím neviděli. Ryan vyprskl smíchy, sotva je uviděl. Naštěstí už si na jejich skopičiny zvykl a jen je tiše pozdravil, když jsme šli ke mně do pokoje.
„Hej, Rothwelle?“ křikla Lola. To už jsme byli u mých dveří.
Pustil mou ruku a otočil se k ní.
„Jo?“
Naklonila se přes opěradlo pohovky a podle jejího výrazu mi bylo rázem jasné, že nechci slyšet, co se chystá říct.
„Vzhledem k tomu, že můj pokoj sousedí se Stassiiným, a já tudíž budu celou noc poslouchat tvoje hekání a plácání koulí…,“ vytřeštila jsem na ni přes jeho rameno oči „… mohl bys mi kdyžtak dát kód svého pokoje, abych se nemusela prát o společnou koupelnu na té party u vás?“
Dveře ložnic v kampusu mají elektronicky kódované zámky. Ryan má u pokoje vlastní koupelnu, takže její žádost je dobrý nápad, protože fronta na záchod je tím šílenější, čím opilejší lidi jsou.
Na tom, jak si o věci říká, ale bude muset dost zapracovat.
„Jasně, napíšu ti. Žádné slídění, Mitchellová. Poznám to.“
Ukázala znamení míru.
„Čestný skautský. Užij si ten sex.“
„Ježíši, Lol,“ zasténala jsem dost nahlas, aby mě kamarádka slyšela, a odtáhla jsem Ryana do pokoje. „Omlouvám se.“
„Mám ji rád. Je s ní sranda.“ Zasmál se, vzal můj obličej do dlaní a zaklonil mi hlavu, aby mě mohl políbit.
Nejdřív něžně, pak naléhavěji, jeho jazyk se potkal s mým. Rukama mi přejel po těle, a jakmile došel ke stehnům, jedním rychlým
pohybem mě zvedl do náruče. Automaticky jsem mu obtočila nohy kolem pasu. Po takové době už je tenhle pohyb mému tělu víc než známý.
Před mými dveřmi se ozvala rána – to nejspíš odcházeli mí spolubydlící. Ryan mi zrovna poséval krk žhavými polibky, takže jsem se nemohla soustředit. Měla jsem se podívat, jestli to fakt byli oni, ale pak mě Ryan položil na postel a nalehl na mě. Najednou mi na ničem jiném nezáleželo.
„Jaký jsi měla den?“ zašeptal mi do ucha.
Tohle dělá vždycky. Dokonale mě líbá, vecpe se mi mezi nohy, tiskne se ke mně, takže se začnu svíjet, zamotá mi myšlenky v hlavě a pak se mě zeptá na něco nezávazného, třeba jaký jsem měla den.
Zrovna když jsem se snažila zformulovat odpověď, jeho prsty se mi dostaly pod tričko, zároveň mi přejel nosem po bradě. Každý centimetr mé kůže vibroval, a to ještě nic neudělal. „Ehm, ehm, docela dobrý, já, ehm, bruslila jsem...“
Tělo se mu zachvělo smíchem.
„Ty jsi… ehm… bruslila? To zní zajímavě. Co kdybys mi pověděla víc, Allenová?“
Nenávidím ho. Opravdu, opravdu ho nenávidím.
Nesouvisle jsem mumlala něco o ledu a Rusech, zatímco on nás svlékal, až jsme oba zůstali jen ve spodním prádle. Ryanovo tělo by rozplakalo i řeckého boha. Opálená kůže z léta v Miami a trup s více břišními svaly, než dokážu spočítat.
Zapomeňte na řeckého boha, to já se z něj asi brzy rozpláču.
Dotkl se mých kalhotek na bocích, počkal, dokud jsem nepřikývla, a pak mi je pomalu stáhl, hodil je za sebe a doširoka mi roztáhl nohy. „Stas.“
„Ano?“
Svraštil obočí. „Opravdu Lola slyší moje koule?“