Můj bratr sfoukne prach ze svého Atari ST a zapojí ho do zásuvky.
Stroj začne hučet a s cvaknutím se probere k životu.
Na obrazovce ožívají trpaslíci, draci a bojovníci.
Digitální orchestr uvnitř béžové bedny ladí své nástroje.
Bratr zasune dovnitř disketu a spustí Golden Axe
Poprvé vidím počítačovou hru a jsem lapený.
O téměř dvacet let později si kupuju svou první herní konzoli. Samozřejmě jsem s hrami vyrůstal, ale jenom díky kamarádům.
Iain měl
Mega Drive . Pat zase SNES
Jedno léto jsme si půjčili Nintendo 64 a já strávil celé prázdniny tím, že jsem jako posedlý procházel GoldenEye . Uchvátil mě zážitek ze střílení. Realismus prostředí. Radost z objevování.
Jako puberťáci jsme se scházeli každý víkend a dlouhé hodiny trápili postavičky v The Sims nebo se namačkaní kolem jednoho PC neúspěšně snažili společně ovládat hrdinu Gordona Freemana z Half-Life .
Teď jsem se do světa počítačových her nořil znovu jako dospělý.
Začal jsem si uvědomovat, že hry jsou víc než jenom zábava.
Víc než jenom krácení dlouhé chvíle.
Mají v sobě něco silného.
Začal jsem se sám sebe ptát: čím jsou hry tak výjimečné? Proč hrajeme? Jak nás hry ovlivňují?
A kde hraní vlastně začalo?
Rozhodl jsem se to zjistit, a tak vznikla tahle knížka.
Odkud se hry vzaly?
Možná s námi byly vždycky.
Ještě před mikročipy
před herními deskami
před psaným slovem před uměním jako takovým
První lidé, vzpřímení, zruční v práci s nástroji a obdaření ranou podobou řeči, žili stejně křehké životy jako všechna ostatní zvířata.
Existoval živočich zvaný člověk.
A jako mnoho jiných zvířat jsme si hráli .
V celé živočišné říši máme mnoho důkazů o tom, že zvířata si hrají. Primáti se houpou a honí ve větvích, medvíďata se plíží a zápasí, ptáci tancují.
Stejný instinkt, který vede k hraní zvířata, fungoval u lidí. Třeba hry na honěnou a na schovávanou, podobně jako souboje lidoo pů a vlčích mláďat, napodobují boj na život a na smrt.
V našich nejstarších hrách lovíme. Utíkáme. Skrýváme se. Bojujeme.
Dokud jsme příliš malí na to, abychom se zapojili do lovu nebo bránili náš kmen, můžeme se trénovat prostřednictvím her. Smích a radostné výkřiky přitom zakrývají smrtelnou vážnost našeho počínání.
Jistě, instinktivní hraní nám pomáhalo přežít v nelítostném světě, ale zároveň je zřejmé, že hry sehrály v rozvoji lidí mnohem větší roli.
Podle historika Johana Huizingy byla přirozená touha si hrát klíčová pro rozvoj celého našeho druhu.
Huizinga tvrdí, že veškerá lidská kultura a tvořivost vyrůstají z instinktu hrát si. Při hraní jsme se poprvé posunuli od uspokojování základních potřeb k úvahám nad věcmi, které mají hlubší význam než přežívání.
Ve hrách experimentujeme a zkoumáme, překonáváme překážky a soupeříme. Testujeme své nápady, strategie i filozofie a zkoušíme, jestli fungují. Vymýšlíme si pravidla, která nás omezují, nebo je překračujeme, abychom zjistili, co se stane.
Hra je malování legendárního lovu na stěnu jeskyně.
Hra je tření dvou dřívek o sebe a pozorování výsledku.
Hra je jiskrou tvořivosti a experimentování. Díky ní jsme se jako živočišný druh dokázali tak úspěšně rozvinout a rozšířit.
Bez hraní bychom pořád žili jako zvířata.
Hra je tanec, píseň a hudba.
Jordánsko, 1974.
Při stavbě silnice na okraji Ammánu bagry nečekaně odhalují pozůstatky lidského obydlí z doby před 9000 lety.
Značnou část přitom zničí, ale mezi troskami, úchvatnými keramickými sochami a zdobenými lebkami archeologové naleznou patrně nejstarší známou herní desku na světě.
Kamenná destička pokrytá malými důlky by mohla sloužit k lecčemu.
Archeologové, kteří ji zkoumají, si ale uvědomí, že se nápadně podobá mankale - což je rodina her, které známe z archeologických nálezů z Afriky, Blízkého východu i jižní Asie a které se hrají dodnes.
Ať už ta hra spočívala v čemkoli, vznikla během klíčového období rozvoje lidstva. Někdy před 12 000 lety, když končila doba ledová, vstoupilo lidstvo do éry nevídaného růstu a rozvoje.
V osadách, jako byla ta jordánská, rozkvétala kreativita a touha experimentovat. Naše hravost vedla k obrovskému rozmachu umění, kultury a technologie a samozřejmě i ke vzniku prvních her.
Díky zemědělství a domestikování zvířat začala vznikat trvalejší osídlení a lidé získali více volného času.
V prehistorickém světě se součástí hry mohlo stát cokoliv, co bylo po ruce.
Herní plány se načrtávaly do hlíny.
Jako herní žetony posloužily semínka, mušle a kamínky.
A S tím, jak lidstvo rychle opouštělo své původní role lovců a sběračů, nabývaly sociální dovednosti na stejném významu jako ty fyzické.
Kůstky, zvířecí zuby a kly se vrhaly jako kostky.
Hry jako mankala sice vypadají jednoduše, ale dávají nám příležitost soupeřit s přáteli a rodinou a vyzkoušet si schopnost blafovat i sociální intuici v situacích, které stojí mimo strasti každodenního života.
V dobách, kdy se z usazených společenství stávaly velké civilizace, se hry šířily a rozvíjely po celém světě.
Hru senet , která vznikla ve starém Egyptě kolem roku 3300 př. n. l., hráli rolníci i faraonové.
Archeolog Peter Piccione tvrdí, že pro Egypťany představovala hra “ fyzický můstek vedoucí ze země živých do země mrtvých“ a umožňovala jim rozmlouvat s mrtvými, nebo dokonce hrát proti vlastní duši.
Senet patřil k egyptskému duchovnímu životu. Celá hra znázorňovala putování duše do posmrtné říše.
Byl to velmi důležitý proces. Hraní hry dávalo lidem schopnost volně se pohybovat v životě po smrti.
Pro staré Egypťany byl senet natolik důležitý, že jeho vyobrazení najdeme na zdech hrobek a jeho rituály vepsané v egyptské Knize mrtvých.
Senet nebyla jediná hra s duchovním rozměrem.
Na prastarou středoamerickou hru patolli založenou na náhodě dohlížel bůh Macuilxochitl.
Ve staré Indii ve stejné době existovala hinduistická hra gjan čaupar , Hra moudrosti, která znázorňovala snahu vyhnout se neřestem a dostat se do nebe.
Před každou hrou se hráči modlili k tomuto bohu her, jenž byl neviditelným třetím hráčem. Ve hře šlo o hodně a účastník, kterému Macuilxochitl odepřel svou přízeň, mohl přijít o cenný majetek.
Možná že hry a duchovno k sobě patřily odjakživa.
Historik Irving Finkel vidí spojitost mezi nejstaršími herními kameny a rituálem metání losů .
Během obřadů se vrhaly popsané kamínky, úlomky paroží nebo kůstky, a z nich se pak věštila budoucnost.
Dodnes přežívá v podobě klasické dětské hry Hadi a žebříky .
Časem se z těchto losů vyvinuly dnešní kostky.
Duchovní rozměr postupně vymizel, ale dodnes mnozí z nás foukají na kostky pro štěstí a modlí se za dobrý hod.
Podle Irvinga Finkela se “ hry šířily mezi kulturami způsobem, který téměř nemá obdoby.“
Staří Sumerové vyřezávali nádherně propracované herní desky pro své krále, ale stejnou hru mohli hrát o pár století později ve staré Asýrii i palácoví strážci s hrstkou kamínků na plánu vyškrábaném na sochu.
Hry jsou téměř nezastavitelnou silou a dokážou překonávat hranice tříd, jazyků i kultur. Ve světě sice zuřily války a celé civilizace se rozpadaly, ale hry se šířily dál.
Staří Římané sice milovali podívanou v Koloseu, ale stejně rádi si zahráli mankalu nebo piškvorky na plánech vyrytých do dlažebních kostek svého města.
Z kontinentu na kontinent, z generace na generaci.
Pravidla uchovávaná v paměti, herní plány načrtnuté v prachu a žetony nasbírané tam, kam to cestovatele zrovna zaválo.
Jedna hra se šířila úspěšněji než všechny ostatní.
Po celé Asii a indickém subkontinentu archeologové nalezli stopy hry staré více než 1400 let.
V Číně jí říkali siang-čchi
V Japonsku šógi
V Persii šatrandž
Každá z těchto her se trochu liší, ale sdílejí společné základy.
Původ hry neznáme, ale nejstarší stopy naznačují, že ji vymysleli v Indii v 6. století našeho letopočtu.
Nejdůležitější je slabý král, jehož brání figurky se zvláštními funkcemi.
Patrně vznikla spojením jiných oblíbených her své doby. Získala název čaturanga a rychle se šířila dál.
Na Hedvábné
stezce, která spojovala
Čínu, Indii a Blízký východ, zaujala všechny, kdo ji hráli. Z čaturangy se stal čatrang,
a santranč
Šachy se coby hra císařů, rolníků i kněží prolínají posledními 1400 lety lidských dějin.
Jak píše
Steven Johnson : “ Ve středověku byly šachy prvním skutečně globálním kulturním fenoménem. Hrály se na třech světadílech a v desítkách zemí. Dokonce i geografická stopa křesťanství vypadá nepatrně vedle toho, kam všude se dostaly šachy .“
Hra nabrala bezpočet podob.
Nádherné abstraktní tvary , které využívali raní muslimští řezbáři, aby dodrželi pravidla islámského práva.
A šach.
Šachové figurky z Uigu z mrožích kostí, jež skryli na skotském ostrově Lewis norští námořníci ve 12. století a které byly objeveny v roce 1831.
Na nebezpečné pouti dávala lidem různých jazyků, kultur i vyznání příležitost komunikovat, navázat přátelství a možná i řešit své spory bez prolití krve.
Po cestě se přidávala nová pravidla, která postupně vyladili a ustavili hráči napříč celou Eurasií.
Přišly války, mory i hlad a mnoho politických i náboženských vůdců se pokoušelo šachy zakázat. Lidská touha hrát však zvítězila.
Hra nejenom přežila, ona přímo vzkvétala .
Během století se prostřednictvím válek, expanze a obchodu rozšířila do Afriky a pak i Evropy.
Pak, někdy kolem roku 1470, hra připlula do Británie.
Po téměř tisíci letech se šachy přiblížily své finální podobě.