PROLOG
PRO TY, KTEŘÍ SE ONÉ OPERACE neúčastnili, nezačal den, který změnil svět, jinak než kterýkoli jiný. Pro pár vyvolených se však jejich rutina lehce pozměnila. Alija Hadžárová k oné hrstce patřila.
Poslední rok byla Alija zaměstnána u JetClean Industries, soukromé úklidové služby specializované na letectví, kde uklízela v letadlech mezi lety na Loganově mezinárodním letišti v Bostonu. Dny trávila tím, že spolu s ostatními členy úklidové čety vybírala odpadky z kapes na opěradlech sedadel, doplňovala toaletní papír na toaletách, dezinfikovala kuchyňky a rovnala bezpečnostní pásy.
Alije taková práce nevadila. Poskytovala jí čas mimo domov, kde si mohla popovídat s ostatními muslimskými ženami přidělenými na její směny. A byl to také čas bez manžela.
Když žili v Hamburku, nikdy ji neuhodil. Bití začalo, až když se přestěhovali do Spojených států – poté, co na berlínském velvyslanectví dostali pětiletá pracovní víza. Alija si zpočátku myslela, že ji bije proto, že se jí nepodařilo porodit mu děti. Teď už věděla něco jiného.
Nechápala, proč muž, který v Německu vystudoval na účetního, obsluhuje u stolů a uklízí kuchyň v marocké restauraci u Cambridge. Jejich skromný plat sotva stačil na nájem a jídlo v jejich malém bytě ve Watertownu. Když na něj poprvé zatlačila, dal jí facku. Ještě teď jí při vzpomínce na tu palčivou bolest, doprovázenou šokem, slzely oči. Když se pokusila otočit a utéct, chytil ji pod krkem a hodil na gauč z druhé ruky páchnoucí plísní, jako by z ní chtěl vymačkat život, zatímco řval, že se ho už nebude nikdy takhle vyptávat.
Později té noci někdo zaklepal na dveře. Manžel jí ukázal, aby odešla do ložnice, a řekl, aby tam zůstala, dokud si pro ni nepřijde. Přitiskla ucho ke dveřní zárubni a snažila se zachytit krátký, tichý rozhovor. Poznala rodný
jazyk, ale nedokázala rozeznat slova. Pak si lehla do postele a předstírala, že spí. Druhý den po práci prohledala malý byt a v komoře na košťata u vchodu našla neznámý kufr. Byl plný peněz. Snažila se ho vrátit na místo přesně tak, jak ho našla.
Té noci ji znovu zbil. Tentokrát trvalo několik dní, než otok splaskl. Když se vrátila na Loganovo mezinárodní letiště, stopy zakryl hidžáb a mezi černými štěrbinami byly vidět jen její krví podlité oči.
Od té doby se už nikdy nedotkla žádného neznámého kufru, batohu ani tašky, které se v bytě objevily. Věděla, že jde o hawalu, starobylý systém převodu peněz pocházející z doby Hedvábné stezky. Umožňoval pohyb peněz po celém světě bez digitální stopy, kterou zanechávají banky a bankovní převody. Hawaladaři si obvykle brávali procenta z převodu za svou námahu, i když si Alija nevšimla žádné znatelné změny v jejich finanční situaci. Jako muslimka s přísnou islámskou výchovou ale nebyla tím, kdo by o ní měl znát podrobnosti. Věděla jen, že jejich gauč je stále plesnivý a manžel nepodniká žádné kroky k jeho výměně.
Před dvěma týdny se vrátila domů z práce o něco dříve než obvykle. Už několik dní se necítila dobře. Když lovila klíče z kabelky, zazmatkovala a upustila je do schodišťové šachty. Kdyby se muž sestupující právě po schodech dolů zastavil, aby je zvedl, usmál se a popřál jí hezký den, pustila by to hned z hlavy. On ale místo toho prošel bez povšimnutí kolem a jeho noha stanula na centimetr od klíčů. Byl o něco starší než ona, i když ne o mnoho, a naprosto tuctový, až na jeden pozoruhodný rys. Byly to jeho oči, které ji pronásledovaly. Prázdné. Přestože panovalo vedro vrcholícího léta, pocítila chlad. Možná na ni opravdu něco leze.
Ne, pomyslela si. Už jsem ho někde viděla. V Hamburku? V Káhiře?
Někde.
Když tlačila úklidový vozík do letadla přistaveného u brány B32, přemýšlela, jestli se muž s prázdnýma očima podílel na dnešní večerní misi.
Její manžel zavolal do restaurace, že je nemocný, což Alije připadalo divné, protože zjevně nemocný nebyl. Přesto se s tím smířila, stejně jako s mnoha jinými věcmi ve svém životě; násilí ji naučilo, že nejlepší je se na nic neptat. A pak jí to řekl; Alláh si ji vybral pro důležitý úkol. Teď to pochopila. Pochopila, proč v Německu žádali o pracovní víza, proč její manžel přijal tuto podřadnou práci ve Spojených státech, proč se modlili jen doma a nechodili často do mešity a proč byla nucena ucházet se o práci uklízečky letadel za minimální mzdu.
Boeing 767 měl naplánovaný ranní dálkový let do Los Angeles. Večer předtím v něm bylo třeba uklidit, aby bylo následující den připraveno k odletu.
Upravila si hidžáb, poklekla a čepelí od řezačky na krabice seškrabávala žvýkačky z paluby. Nechutné. Ona i ostatní uklízečky z její směny byly naučené používat krátké ocelové ostří k odstraňování žvýkaček ze spodní strany sedadel a z podlahy letadla, které jim bylo svěřeno k úklidu. Byla to standardní praxe v oboru.
Co se již neshodovalo se standardní praxí v oboru, bylo to, co udělala pak.
Záměrně přešla do první třídy, kde mohla sledovat své kolegy. Dva z nich se probírali opěradly sedadel v hlavní kabině a plnili pytle na odpadky smetím z posledního letu onoho dne. Jeden z nich dezinfikoval toaletu na zádi. Šéf seděl uprostřed kabiny a dohlížel na jejich práci, zatímco na kontrolním seznamu odškrtával kolonky „hotovo“.
Předstírala, že si něčeho všimla na druhé straně uličky, přesunula se do druhé řady a poklekla. Když se postavila zpátky, byly na spodní straně sedadel 2A a 2B přilepené řezačky na krabice.
Zatímco se jejich Lincoln Town Car s řidičem pomalu prodíral ranním newyorským provozem, Alec Christensen uslyšel známý tón Nokie, který se ozýval z nového telefonu v jeho brašně. Vylovil ho při třetím zazvonění.
Naklonil přístroj ke své snoubence na vedlejším sedadle, usmál se a předvedl novou funkci identifikace volajícího.
„Jsi na tom až moc často,“ pokárala ho. „Budeš z toho mít nádor.“
„Ahoj, tati,“ pozdravil Alec poté, co palcem stiskl velké tlačítko pro hovor a přiblížil si mobil k uchu. „Už jsem skoro tady. Vážně? To je špatné. Dobře. Tak se sejdeme v Duhovém pokoji. Jo. V půl deváté. Dám jí vědět. Tak se uvidíme.“
„Co říkal?“ zeptala se Jen.
„Musel přesunout naši snídani do Midtownu. Přibyla mu tam schůzka v kanceláři, takže nemůže přijet. Říkal, že mám vyřídit jeho nejhlubší politování,“ odpověděl Alec a nasadil otcův silný středoatlantický přízvuk.
„Mluvíš jako Julia Childová.“
„Ale no tak, tohle znělo aspoň jako William F. Buckley. Nechceš si s námi dát tu snídani?“
Jen se podívala na hodinky.
„No, můj šéf dnes přijde určitě pozdě. Odváží syna na první den do školky. Ale i tak bych raději neměla. Myslím, že bych se nestihla vrátit včas. Řekneš mu to beze mě?“ odmítla Jen a změnila téma.
„Co myslíš?“ zeptal se Alec a jeho palce se pustily do psaní na malé klávesnici.
„Proč prostě nezavoláš? Tahle nová věc s esemeskováním je fakt divná. Nemyslím si, že se to chytne. A kromě toho přicházíš o celý tenhle krásný den. Na obloze není ani mráček.“
„Těmhle milovníkům techniky se to ale líbí a je to vlastně docela efektivní, když si to osvojíš. Vidíš? Stačí jen procházet ta písmena, dokud nenajdeš to, které chceš. Jenom dávám vědět týmu, že se s nimi podle plánu sejdu v jedenáct u té nemovitosti na Osmé.“
„Myslíš, že vaše společnost tu budovu koupí?“
„Nejspíš si zatím jen pronajme její část, ale člověk nikdy neví. Tahle bublina praskne, Jen. Nebude to nic pěkného, ale společnosti, které přežijí, z toho vyjdou silnější a získají obrovský podíl na trhu.“
„Miluju, když na mě mluvíš oplzle,“ odtušila Jen a posunula se na zadním sedadle lincolnu blíž k muži, se kterým plánovala sdílet svůj život.
Bylo by rychlejší jet metrem na dolní Manhattan, ale když byl Alec ve městě, jeho otec vždycky zajistil odvoz autem. Jen měla podezření, že je to kvůli ochraně jeho jediného dítěte. Lámalo jí srdce, že Alec nemá žádné vzpomínky na matku, která zemřela, ještě než začal lézt po čtyřech.
„Jak dlouho myslíš, že bude schůzka trvat?“ zeptala se.
„Nejspíš pár hodin. Až skončí, chci si jít zaběhat, abych si to mohl promyslet. Je to pro firmu velká věc a já se chci ujistit, že děláme správnou věc.“
„Jak můžeš v tomhle městě běhat, to nikdy nepochopím.“
„Dělám to celý život, takže mi to přijde úplně normální.“
„Tak si jenom dávej pozor. Mám o tebe strach, když běháš po těchhle ulicích. Je to nebezpečné.“
„No, není to tak bezpečné jako sprinty v kampusu na Maloney Field, to se musí nechat. Ale věř mi, jsem profesionál.“
Seznámili se jako studenti na Stanfordu, ale teď už byli ze školy, jejíž barvou je kardinálská červeň, pryč. Alec hrával lakros a líbilo se mu, že má výhodu – vyrůstal na východě a tenhle sport se na západním pobřeží USA teprve prosazoval. Když potkal Jen, okamžitě si na ní všechno zamiloval.
Po promoci se rozhodl nastoupit do malé začínající firmy v Silicon Valley, která se potýkala s problémy a kterou založili jeho spolužáci ze Stanfordu. Jako téměř všichni ostatní bral výplatu v akciových opcích. Na rozdíl od všech ostatních ale měl také svěřenský fond, díky kterému nemusel žít na japonských nudlích.
Jen dostala skvělou nabídku u společnosti Cantor Fitzgerald a právě začínala třetí rok jako investiční bankéřka. Plánovala podat si přihlášku na Harvard Business School a příští podzim začít studovat, což Alecův otec plně podporoval v naději, že to jeho syna přiláká zpátky na pobřeží Atlantiku. Poslední dva měsíce byli zasnoubeni. Alec chtěl počkat, aby to otci řekl osobně. Nikdy si nepřestával být vědom faktu, že ho otec vychoval sám, protože jeho životní láska podlehla rakovině, když byli oba ještě mladí. Alecův otec se nikdy znovu neoženil a Alec mu plánoval říct o zasnoubení toho rána v restauraci Windows on the World s Jen po boku.
„A víš ty co?“ zeptala se Jen a hned si sama na svou otázku odpověděla. „Takhle je to lepší. Vy dva kluci si užijete sami svou výjimečnou chvíli a já ho pak nechám, aby mě rozmazloval u večeře.“
„Kam chceš zajít? Jsem si jistý, že se zeptá.“
„Je úterý, tak co třeba Pool Room?“
„Táta je spíš na Grill Room, ale kvůli tobě určitě udělá výjimku. Jsi si jistá, že mu to mám říct bez tebe?“
Položila Alecovi ruku pod bradu a otočila mu hlavu od „esemeskování“, aby se mu mohla podívat do očí.
„Jsem si jistá.“
„Ahoj, tati!“
„Přesně na čas, chlapče,“ uvítal ho táta a podíval se na hodinky Patek Philippe.
„Já si ty svoje pořád nastavuju o pět minut dopředu, přesně jak jsi mě to naučil,“ odpověděl Alec a ukázal si na levé zápěstí. „Takhle se můžu o pět minut opozdit, a přesto přijdu včas.“
„O to ve skutečnosti nejde, synku. Jde o to, abys přišel dřív. Přijít pozdě je neuctivé. Ukazuje to, že si nevážíš našeho nejcennějšího majetku…“
„Času,“ doplnil Alec větu, kterou od táty slýchával po celá léta tak často.
„Přesně tak.“
„Vidíš, já tě poslouchám.“
„Pane Christensene,“ vmísil se do hovoru zdvořile vrchní. „Váš stůl je připraven.“
„Děkuji, Charlesi.“
Seděli u obřích oken kultovní newyorské restaurace. Empire State Building dominovala výhledu na jih směrem k Soho, Greenwich Village a dvojčatům Světového obchodního centra. Za tak jasného dne byla z pětašedesátého patra vidět v dálce i socha Svobody. Alec se usmál a představil si Jen, jak si ve vestibulu budovy, kde pracuje, dává něco k snědku. Možná si předtím, než zamíří ke svému stolu, zašla sama na snídani do Windows on the World a právě v tuto chvíli se dívá nahoru směrem k němu.
Dobson Christensen byl bezvadně oblečený v tmavém třídílném obleku. Ani jeden jediný šedivý vlas nebyl rozcuchaný. Otcův krejčí odvedl vynikající práci, když zamaskoval skutečnost, že není v nejlepší kondici. Stejně jako pro mnoho jiných příslušníků jeho generace pro něj cvičení představovaly procházky po golfovém hřišti v Maidstone a příležitostné výpravy do terénu v rybářském a střeleckém klubu v Clove Valley, které se rovným dílem skládaly z práce a zábavy.
Alecův obvyklý oděv ze Sandhill Road, tedy khaki kalhoty a modrý propínací svetr, byl doplněn tmavě modrým sakem a kravatou. V New Yorku se ze zvyku oblékal o trochu formálněji, neboť v dětství zde chodil s otcem na večeře do míst, kde by ležérnější oblečení, jaké bylo v Palo Altu normou, neschvalovali.
Otec si s velkou obřadností položil do klína bílý ubrousek, když před něj číšník postavil kávu. Christensen starší zde byl pravidelným hostem.
„Pro vás, pane?“
„Dám si to samé, prosím,“ odpověděl Alec.
„Tak mi pověz něco o budoucnosti internetu,“ promluvil Dobson. „A nevynechávej ty části o tom, kam mám investovat peníze ostatních lidí.“
Dobson Christensen byl tak trochu anomálie. Zatímco většina lidí, kteří měli peníze a prostředky, se v minulosti ukryla někde v akademickém světě, aby se vyhnula válce ve Vietnamu, Dobson se vydal jinou cestou. Nechal Princetonu a dobrovolně se přihlásil k námořní pěchotě. Po letech říkal, že to udělal, aby to měl „za sebou“, ale Alec věděl své. Za oblekem, naleštěnými botami a zevnějškem člena luxusního klubu se skrýval zarytý vlastenec, který se sice mohl dobrovolně přihlásit do Národní gardy nebo získat odklad pro studenty, jenže jeho to místo toho táhlo do boje. Ocitl se jako palubní střelec na bitevním vrtulníku Huey, který byl sestřelen na
své první misi, ještě než on sám stačil vystřelit. Pilot i druhý pilot zahynuli, ale desátník Christensen přežil se zlomenou páteří, pánví, kyčlí a stehenní kostí. Zbytek svého působení u námořní pěchoty strávil zotavováním, nejprve na Okinawě a poté v armádním zdravotnickém středisku Waltera
Reeda. Jeho hůl a kulhání mu to neustále připomínaly, a když se ho na to ptali, říkal, že jeho Purpurové srdce je medaile za ostrostřelbu Vietkongu. Rád žertoval, že ve výcvikovém táboře strávil více času než ve Vietnamu.
Číšník se vrátil a podal oběma mužům jídelní lístky. Dobson svůj odložil stranou a řekl: „Dám si lesnickou omeletu a kousek nejtlustší slaniny.“ Nepatřil k těm, kteří by plýtvali tím nejcennějším, co mají.
„Ehm, já si dám…“ Alec přejížděl pohledem nabídku, „tu…“
Místností otřásl zvuk, který si dokázal spojit pouze s nákladním vlakem řítícím se plnou rychlostí. Ohromení návštěvníci se chytili stolů a připravili se na něco, co někteří považovali za zemětřesení, i když jim levá část mozku říkala, že to nemůže být pravda.
Alec se podíval na svého otce, jehož oči se upíraly k jihovýchodu. Alec následoval otcův pohled, vstal a přitiskl ruce a obličej ke sklu. Pozoroval letadlo, jak klesá z druhé strany Hudsonu do města mezi budovy. Stáčelo se ke svému cíli a pak zmizelo v severní věži Světového obchodního centra.
Oheň, kouř, krveprolití, smrt. Jen.
Alec se rozběhl k výtahu.
„Jeď!“ vykřikl. Podíval se na schodiště a zvažoval tu možnost, ale přinutil se počkat, protože věděl, že výtah bude stejně nejrychlejší cesta dolů.
Většina lidí byla přilepená k oknům a sledovala kouř stoupající ze Severní věže, takže když se dveře výtahu otevřely, Alec zůstal sám.
Prosím, Bože, nech ji naživu. Ať je v hale. Jen ji nech žít!
Bojoval se žlučí v hrdle, přivřel oči a chtěl, aby výtah klesal rychleji.
Kam to letadlo narazilo?
Věděl, že banka Cantor Fitzgerald obývá 101. až 105. podlaží a že Windows on the World se nachází na vrcholu Severní věže.
No tak! Dělej!
Dveře se rozevřely a Alec vrazil do skupiny obchodníků, kteří nevěděli o katastrofě odehrávající se jen pár kilometrů jižněji. Na ulici vyrazil tryskovým sprintem. Otočil se směrem k metru, pak se zastavil, podíval se na schody vedoucí dolů a potom zpátky k tmavému kouři, který začínal plnit modrou oblohu nad jeho milovaným městem. Rozhodl se.
Rozběhl se.
Sprintoval směrem k dýmu a plamenům a vyhýbal se těm, co si ještě neuvědomovali, že se svět změnil. Srdce mu bušilo, plíce ho pálily, nohy ho hnaly kupředu, prodíral se křižovatkami a nevnímal troubení a nadávky těch, které při svém úprku srazil.
Sirény, ty sirény si měl zapamatovat navždy.
Jak se smrtelně zraněná budova zvětšovala, prodíral se kolem lidí potácejících se v protisměru, někteří v panice, jiní v omámení. Začal probíhat kolem policistů a hasičů, křičeli na něj, aby se otočil. Vtom uslyšel řvoucí motory, které jak se později dověděl, patřily letu 175, který se blížil z jihu. Ucítil náraz.
Dvě letadla. Musel se dostat k Jen. Bože, ať je v pořádku.
Tlačil se dopředu, blíž k rozbitému sklu a pokroucenému kovu, k leteckému palivu, které si propalovalo cestu ocelovým srdcem konstrukce.
Rozběhl se k mrtvým a umírajícím. Běžel k tělům padajícím z nebe. Běžel k Jen. Běžel vstříc peklu.
„Sedni si,“ přikázal jí manžel.
Alija se posadila, zatuchlý pach gauče, na kterém ji poprvé škrtil, jí naplnil chřípí.
Ranní modlitbu fadžr už měli za sebou. On v hlavní místnosti a Alija v ložnici. Islám zakazuje mužům a ženám praktikovat společně druhý z pěti pilířů islámu.
Ona prováděla wudú vodou z umyvadla v koupelně, zatímco on to dělal v kuchyni, rituálně si omýval tělo: ústa, nosní dírky, ruce, paže, hlavu a nohy. Nešlo o očištěnou vodu, jak předepisuje Korán, ale nacházeli se na nepřátelské půdě a Alláh jim tuto jedinou nerozvážnost odpustí. Místo aby toho rána dodržovala salát, seděla na posteli, dívala se skrz malé špinavé okno a poslouchala, jak její manžel recituje verše z Koránu v arabštině. Doma se mluvilo persky, ale praví vyznavači islámu se modlili v jazyce Proroka. Do hlavní místnosti vstoupila až poté, co slyšela, že domluvil a zapnul malou televizi.
Mlčky sledovali CNN.
Když narazilo první letadlo, vzpomněla si. Vzpomněla si na Muhammada Hajdara Zammara z mešity al-Kuds během jejich pobytu v Německu. Vzpomněla si na jeho nenávist k Americe. Vzpomínala na jeho neustálé mluvení. Pamatovala si tvrdou podlahu a barvu odlupující se
ze stěn ženské modlitebny. A vzpomněla si na onoho muže s prázdnýma očima. Ačkoli se jeho fotka neměla ještě pár dní objevit na televizních obrazovkách po celém světě, vzpomněla si ona na místo, kde toho muže na schodišti poprvé potkala. Vzpomněla si, jak seděl s jejím manželem v jejich hamburském bytě. Mluvil tiše, skoro až odměřeně, a nevěnoval jí pozornost. Udělala jim tehdy čaj a oni si povídali o letadlech. Jmenoval se Muhammad Atta.
„Zvítězili jsme nad naším nespravedlivým nepřítelem,“ řekl její manžel, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
„Chvála Alláhovi za toto vítězství,“ odpověděla poslušně.
„Tohle,“ řekl a ukázal na stoupající oblaka kouře, která vycházela z toho, co bylo až do té chvíle pro zbytek světa symbolem americké ekonomické síly. „Tohle je teprve začátek.“
KAPITOLA 1
Útvar CIA pro přijímání uchazečů
Dulles Discovery Building Chantilly, Virginie
Současnost
„JE VAŠE KŘESTNÍ JMÉNO JAMES?“
„Ano,“ odpověděl Reece.
„Lhal jste někdy, abyste se vyhnul problémům?“
Reece se odmlčel.
„Ano.“
„Hodláte na tyto otázky odpovídat pravdivě?“
Další pauza.
„Ano.“
„Je dnes středa?“
„Ano.“
„Spáchal jste někdy trestný čin, po kterém jste nebyl dopaden?“
„Ano?“
„Jsme ve Virginii?“
„Ano.“
„Spáchal jste někdy vraždu?“
„Ehm…“
„Jen ano, nebo ne, prosím.“
„Ne.“
Reece viděl, jak si muž u detektoru lži dělá poznámky.
„Jste občanem Spojených států?“
„Ano.“
Periferním viděním Reece zaregistroval, jak si muž udělal další poznámku a upravil nastavení na svém notebooku.
Skvělé.
„Byl jste někdy členem skupiny, která chtěla svrhnout vládu Spojených států?“
Reece seděl v ničím výjimečné místnosti, jaká by kdekoli jinde v Americe byla normální kanceláří. Tato se nacházela v Chantilly ve Virginii a patřila krycí společnosti zřízené CIA. Reece byl v polovině prvního dne svého třídenního vyhodnocování pro přijetí k CIA. I přes své předchozí zkušenosti a vztahy s agenturou musel ještě projít zdravotními a psychologickými prověrkami, aby mohl oficiálně vstoupit do řad divize pro pozemní operace. Byrokracie zůstane koneckonců vždy byrokracií.
„Zkusíme to znovu,“ řekl „John“ tónem, který měl vyjadřovat podráždění. „Dávejte pozor, abyste odpovídal upřímně ano, nebo ne. A zůstaňte úplně v klidu. Soustřeďte se na jeden bod na stěně před sebou, jinak budeme muset začít znovu.“
Reece cítil, jak se mu zrychlil tep. Už jednou byl v roli vyslýchaného a tehdy, stejně jako teď, netoužil po ničem jiném než svému vyšetřovateli prokousnout hrdlo. V čekárně už předtím vyplnil formulář a odpovídal v něm přesně na tytéž otázky, které mu byly právě kladeny. A dokonce si je ještě i prošel se svým „vyšetřovatelem“, než ho připojil k přístroji.
„Byl jste někdy členem skupiny, která chtěla svrhnout vládu Spojených států?“ zeptal se vyšetřovatel u detektoru lži podruhé.
„Ne.“
„Byl jste někdy v zaměstnaneckém poměru u zahraniční zpravodajské služby?“
Reece se pokusil otázku v duchu přeformulovat. Místo toho se mu do mysli vloudila vzpomínka: Ivan Žarkov stojící ve sněhu před svou dačou na Sibiři, za ním doutnající plameny ze sestřeleného vrtulníku Mi8 a na zemi kolem něj poházená mrtvá těla jeho ochranky – té ochranky, kterou Reece pozabíjel.
Nabízíte se, že pro mě budete špehovat, pane Reeci?
„Ne,“ odpověděl Reece.
Vyšetřovatel na detektoru lži si udělal další poznámku.
Manžeta na měření krevního tlaku tiskla Reeceovu levou paži, dvě gumové hadičky naplněné vzduchem, zvané pneumografy, obepínaly jeho hrudník a břicho, aby kontrolovaly jeho dýchání, a na prvním a třetím
prstu pravé ruky byly umístěny galvanometry, aby měřily vylučování potu.
Jeho židle byla vybavena senzorovou podložkou, a to díky Aně Montesové, vedoucí kubánské analytičce z vojenské zpravodajské služby, kterou naverbovala kubánská rozvědka během jejího postgraduálního studia na
Univerzitě Johnse Hopkinse. Od roku 1985 až do svého zatčení na základě obvinění ze špionáže v roce 2001 dotyčná pravidelně předávala Havaně utajované informace, které byly poté posílány Sovětům. Později byly tyto informace prodávány Číně, Severní Koreji, Venezuele a Íránu. Její kubánští šéfové ji vycvičili, aby obelhávala detektor lži pomocí stahování svěračových svalů, a proto Reece nyní seděl na senzoru. Jeho nohy jen v ponožkách spočívaly na dvou samostatných podložkách. Detektor lži měl zaznamenat veškeré jeho pohyby.
Místnost byla malá, ale nevyvolávala klaustrofobické pocity. Byla asi dvakrát větší než pokoj pro jednoho pacienta na lékařské klinice. Reece napadlo, že je možné, že smetanově bílé stěny vybledly do současného odstínu tím, že absorbovaly strach, který tímto prostorem téměř denně prostupoval. V levém horním rohu viděl kameru, ale Reece si byl jistý, že CIA zde ukryla ještě několik dalších, aby nepřehlédli jediný záškub oka nebo pohyb svalů. Ačkoli zíral do prázdné zdi, těsně vedle něj bylo nainstalováno zrcadlo, z druhé strany samozřejmě průhledné, pro pozorování. V místnosti nebyly žádné další rušivé prvky kromě malého stolku po jeho levici, kde seděl vyšetřovatel se svým počítačem. Místnost byla nepochybně navržena tak, aby se v ní kandidáti na vstup do CIA cítili co nejnepříjemněji.
„Spáchal jste někdy trestný čin, po kterém jste nebyl dopaden?“
Vzpomínka na mrtvou ženu a dceru způsobila, že se mu zrychlil tep. Reece polkl, když si vzpomněl, jak skrze zvětšení svého zaměřovače Nightforce NXS 2,5-10x32 mm sledoval stříbrné SUV Mercedes G550, jak stoupá po horské silnici u Jacksonu, těsně předtím, než stiskl spoušť a poslal střelu Barnes Triple Shock .300 Winchester Magnum do mozkového kmene
Marcuse Boykina, prvního člověka, kterého Reece zlikvidoval na své pouti za pomstou smrti své rodiny a jednotky SEAL.
„Pane Reeci?“ připomněl se vyšetřovatel.
„Cože?“
„Musíme se dostat přes tyhle otázky. Spáchal jste někdy zločin, po kterém jste nebyl dopaden?“
Reece cítil, jak se jeho tomahavk Winkler/Sayoc zachytil v kostech a mozkové hmotě rozdrcené lebky imáma Hammádího Izmaila Masúda,
než ho vykroutil ven a pustil se do práce na chrupavce v krčních svalech teroristy. Reece pak oddělil hlavu od teroristova těla, aby ji mohl nabodnout na bodec v plotu u mešity jako varování pro ostatní, že je všechny čeká smrt.
„Ne,“ zalhal Reece.
„Navštívil jste stránky antipolygraph.org, abyste se připravil na toto vyšetření?“
„Ano.“
Tato odpověď zkoušejícího viditelně vyvedla z míry.
„Sedíte?“
„Ano.“
„Spáchal jste někdy vraždu?“
„Myslel jsem, že o tom jsme se už bavili.“
„Jen odpovědi ano, nebo ne.“
Reeceova mysl opět zabloudila ke vzpomínkám, které už neměl nikdy dokázat potlačit. Vzpomněl si na stisknutí tlačítka „odeslat“ na mobilním telefonu, které odpálilo sebevražednou vestu specialisty na shánění financí pro politické kampaně Mikea Tedesca a proměnilo jej a admirála SEAL Geralda Pilsnera v lidskou hmotu.
Vzpomněl si, jak zastrčil pistoli HK do úst Joshe Holdera a cítil, jak se kolem dlouhého tlumiče lámou zuby, než střela ráže .45 utrhla muži z armádní kriminální vyšetřovací služby zátylek.
„Ne.“
„Plánoval jste někdy svržení americké vlády?“
Reece si vzpomněl na EFP, „projektil tvarovaný explozí“, který sám sestrojil. Byl to nástroj teroristů v cizině, ale Reece tehdy používal taktiku a techniku nepřítele na domácí půdě. Stal se vzbouřencem. IED vrhlo proud roztavené mědi skrz pancéřovaný vůz kongresmana J. D. Hartleyho v Soho, vykuchalo jej a přeneslo realitu války na domácí frontu. A viděl v duchu i pohled plný bídné hrůzy v očích ministryně obrany Loraine Hartleyové, když ji v jejím sídle na Fishers Islandu střelil dvakrát do hrudi a jednou do hlavy.
„Ne.“
„Je tato zeď bílá?“
„Tak nějak.“
„Znovu opakuji, jenom ano, nebo ne.“
„Ano.“
„Podílel jste se někdy na mučení nepřátelských bojovníků?“
Zápach zvratků a moči z podlahy hotelového pokoje Saula Agnona odstartoval vzpomínku na právníkův waterboarding a předčasnou smrt pomocí směsice nelegálních drog, které si Reece opatřil, aby vražda vypadala jako předávkování, což Reeceovi poskytlo čas potřebný k likvidaci zbývajících cílů.
Reece viděl hrůzu v očích kapitána Howarda, když vykuchával důstojníka JAG pochmurně vyhlížející zahnutou čepelí karambitu HFB. Když mu vnitřnosti vyklouzávaly mezi prsty a sypaly se na měkkou zemi v džungli, Howard se je horečně snažil nastrkat zpátky dovnitř. Reece ho přitlačil ke stromu a donutil právníka obcházet kolem kmene, zatímco mu vnitřnosti vypadávaly z břicha, až se svalil u paty kmene, aby ho tam zaživa sežrali tvorové z bažin.
Reece myslel na to, jak podal generálu Kusimu Jedidovi v Athénách vodku – skleničku s příměsí předchůdce Novičoku rozpustného v této kapalině.
A vzpomněl si také, jak naplnil šedesátikubíkovou injekční stříkačku kapsaicinem, aby ji vstříkl do těla Dimitrije Maškova a vylákal z něj informace, které by ho dovedly k Oliveru Greyovi.
„Ne,“ řekl Reece.
„Užíval jste nelegální drogy, o kterých jste se předtím nezmínil?“
Reece zavřel oči a vzpomněl si na léky, jež jeho oddíl dostal před posledním nasazením. Tyto betablokátory proti posttraumatické stresové poruše měly pochmurné vedlejší účinky. Vedlejší účinky, které skupina spiklenců z řad vojáků, politiků a soukromého sektoru potřebovala, aby zametla stopy za útokem ze zálohy v Afghánistánu a vraždou Reeceovy rodiny v jejich domě v Coronadu.
„Ne.“
„Zfalšoval jste záměrně informace v žádosti o přijetí do služebního poměru nebo v dokumentech týkajících se bezpečnostní prověrky?“
„Ne.“
„Ukradl jste někdy něco ve svém předchozím zaměstnání?“
Reece si vzpomněl, jak tlačil vozík po chodbě ke skříňce se zbraněmi své jednotky ve zbrojnici SEAL Team Seven a nakládal na něj pušky, zařízení pro noční vidění, AT-4, rakety LAW, kulomet, miny a C-4, aby se vybavil na svou misi pomsty. Všechno to ztopil ještě předtím, než mu admirál a jeho JAG pozastavili bezpečnostní prověrku.
„Ne.“
„Ukradl jste někdy něco v hodnotě vyšší než pět set amerických dolarů?“
„Ne,“ řekl Reece a neúspěšně se snažil zahnat výjev, v němž on sám nakládá ukradenou munici do zadní části svého Land Cruiseru.
„Máte nějaké utajované vztahy s cizími státními příslušníky?“
V mysli se mu mihly tváře Ivana Žarkova, Marca del Tora a Muhammada Farooqa.
„Ne.“
„Nechal jste si někdy nějakou válečnou trofej?“
Reece se odmlčel.
„Ne.“
„Prodával jste někdy vládní majetek?“
„Ne.“
„Přivezl jste – nebo znáte někoho, kdo přivezl – ze zámoří nepřátelské zbraně?“
„Ne.“
„Je ve vaší minulosti něco, co by vás diskvalifikovalo pro získání této práce?“
Reece si vzpomněl na svého nejlepšího přítele a bývalého spolubojovníka Bena Edwardse, jak drží detonátor připevněný k pramenům detonační šňůry omotané kolem krku investigativní novinářky Katie Burankové, která měla potlučenou a pohmožděnou hlavu, tekly jí slzy a ústa měla ucpaná šátkem. Ben s naprosto nevěřícným výrazem sledoval, jak Reece zabíjí finančníka Steva Horna a ministryni obrany, než zaměřil svou M4 na obličej zabijáka ze CIA a stiskl spoušť, čímž zlikvidoval poslední cíl na svém seznamu smrti.
„Pane Reeci?“
„Ne. Nic.“
„John“ si sundal brýle a palcem a ukazováčkem si třel kořen nosu. Pak udělal pohyb, jako že vypnul počítač, ačkoli Reece dobře věděl, že nadále monitoruje jeho životní funkce a že zvukové a vizuální záznamové zařízení v místnosti stále běží. Zajímalo ho, kdo se dívá přes jednosměrné zrcadlo.
„Pane Reeci, tohle se nevyvíjí dobře.“
„Opravdu? Jsem v šoku.“
„Musíte to brát vážně. Jsem nucen vám říct, že téměř každá vaše odpověď na detektoru lži naznačovala podvod, dokonce i vaše jméno.“
„No, používal jsem několik falešných jmen.“
„Tohle už jsme probrali, pane Reece. Veškerá jména, která nebyla uvedena ve vašem pracovním dotazníku.“
„Bylo to pár rušných let, Johne.“
„Skočím si promluvit se svými nadřízenými. Hned se vrátím.“
„John“ nechal Reece v místnosti samotného, stále přidrátovaného k počítači a stále pod dohledem.
Reece se podíval na kameru v rohu a zavrtěl hlavou. Sráči.
Reece věděl, že detektor lži je z velké části divadlo. Ano, přístroj měřil krevní tlak, dýchání, vylučování potu a pohyby svalů, ale existoval důvod, proč byly výsledky testu na detektoru lži u všech soudů v civilizovaném světě nepřípustné. Jeho hodnota spočívala v tom, že kandidát si myslel, že dokáže odhalit podvod. Byla to drahá rekvizita, která v průběhu let přiměla nejednoho kandidáta, aby se přiznal ke zločinům, jež by mu jinak téměř jistě prošly.
Reece navštívil stránky antipolygraph.org před lety v rámci kurzu výslechu na bojišti, který absolvoval v týmech SEAL. Šlo o schválený výukový kurz „taktického výslechu“, jejž měl operátorům v terénu, kteří by nemuseli mít ten luxus, že by k jejich jednotce byl přidělen BIT, neboli „tým pro výslechy na bojišti“, ukázat, co si mohou dovolit. Techniky vyučované coby schválené metody výslechu se více podobaly tomu, jak by detektiv vyslýchal podezřelého z trestného činu doma ve Spojených státech. Temnějšímu umění výslechu se měl Reece naučit až v době, kdy byl na vrcholu války přidělen k tajné jednotce CIA v Iráku. Tam ho naučili postupy, které se mu v průběhu dalších let měly hodit. Techniky, které nebyly v žádném manuálu a nedaly se vyhledat přes Google.
Reece zavřel oči.
Uklidni se, Reeci. Tohle všechno je součást hry, hry, kterou musíš vyhrát.
Nezapomeň, proč jsi tady; dal jsi slib vdově po Freddym Strainovi.
„Najdu toho, kdo to udělal, Joanie. Najdu každého, kdo je za to zodpovědný.“
Ten, kdo stiskl spoušť, ještě dýchal: Nizár Kattán, syrský odstřelovač. Reece slíbil, že ho dostane do hrobu. Atentátník, k jehož vypátrání potřeboval zpravodajské kapacity CIA.
A byl tu také ten dopis. Dopis a klíč od bezpečnostní schránky od jeho otce. Dopis ze záhrobí.
