Mám velké štěstí, říká si Nicole v duchu. Pokud bylo prvních dvaatřicet let jejího života mimořádně nezáživných, o posledních dvou se to rozhodně říct nedá. Je to skoro k nevíře. Existuje spousta podob jejího mladšího já, k nimž by se chtěla vrátit v čase a popsat jim svůj nový život, přestože ví, že žádná z nich by jí neuvěřila.
Střecha auta je stažená a na kapotě se třpytí slunce. Nicoliny sluneční brýle značky Chanel zbarvují všechno do měkkého růžového odstínu, dokonce i rozkošné ovce pasoucí se na loukách. Nicole má dojem, že tak šťastná ani plná naděje dosud nikdy nebyla, a to ani ve svatební den nebo v okamžiku, kdy se potvrdilo, že s Tomem vyhráli v loterii a mají být pohádkově bohatí.
Přesto řídí opatrně, ruce na volantu má v předpisové poloze. Nadopovaná endorfiny ho možná svírá o něco pevněji než jindy, ovšem zpomalit nehodlá. Zásadně neriskuje; po adrenalinové injekci nikdy netoužila. Než zbohatli, na její houževnaté snaze, s níž usilovala o povýšení na pozici správní manažerky u firmy Carter, Carter & Dun, zaměřené na převody vlastnických práv, nebylo nic impulzivního. Toma přesvědčila, že by měli dávat stranou každou neutracenou penci, aby ušetřili na zálohu na svůj první společný domov, malý domek na předměstí Swindonu, s byty pro svobodné. Pracovala přesčas, skvěle hospodařila se sešněrovaným rozpočtem a všechno, co dělala, vykonávala pro sebe a Toma, svého miláčka už od dětství, svou životní lásku. I teď, kdy se jejich život změnil v pohádku, je hrdá na to, čeho tehdy dosáhla, a je hrdá i na to, jak si vedla od chvíle, co vyhráli závratné
GILLY MACMILLANOVÁ
peníze. Když za nimi přijeli zástupci Národní loterie a potvrdili jim výhru a Tom se choval šokovaně a ohromeně, prostě jako ten, kdo vyhrál první cenu v loterii, ona pozorně poslouchala jejich rady a zapisovala si všechno, co jim řekli. Dvojitě podtrhla doporučení, ať nic neuspěchají a všechno si dobře promyslí, než učiní jakékoli radikální rozhodnutí. Ze všeho nejdřív se rozhodla, že si zprávu o výhře nechají pro sebe. Představa, že se o tom někdo doví, ji děsila. Nicole si instinktivně chrání své soukromí a Tom je neskutečně úzkostlivý, proto se i jemu příčila senzace, již by zpráva vyvolala. Věnovala zvláštní pozornost také finančnímu poradci, který pro ně založil nové účty, na něž finance převedli, a vzala si k srdci varovné příběhy předešlých výherců, kteří se zachovali zbrkle a o všechno přišli. Umínila si, že tohle se jí a Tomovi prostě a jednoduše nestane. Pouze přes její mrtvolu. Tom byl se svým povoláním mechanika nadmíru spokojený a rád chodíval každý pátek s kamarády do hospody, ovšem ona odjakživa snila o přepychovějším, lepším životě – a teď konečně dostali příležitost.
Po příjezdu k omšelému dřevěnému ukazateli namířenému vlevo k Lancautské přírodní rezervaci zpomalí a odbočí na cestu vedoucí k jejich domu, jenž je doposud jejich největší investicí. Tom a Nicole nechali vybudovat Skleněnou stodolu na lancautském poloostrově, rozlehlém výběžku vytvořeném dramatickým ohybem řeky Wye, přirozeně oddělující Anglii od Walesu. Nicolin otec, nadšený ornitolog, ji sem vozil už jako malou holku. Místo nazval kouzelným a zapomenutým a to platí dodnes.
Auto obklopí lesy, vrhající na cestu kropenaté stíny. Stromy pokrývají poloostrov jako porost lišejníku. Nicole mine plácek, kde její táta pokaždé zaparkoval a odkud se s triedry zavěšenými na krku vydávali po stezce a dolů ze strmého svahu až k přírodní rezervaci. Procházeli kolem brány Panského sídla, která byla a pořád je vysoká a impozantní a nabízí působivý pohled na dům za sebou. Obdivovala ho už jako dítě a ráda by věděla, kdo tam žije. Ani ve snu ji nenapadlo, že jednou bude bydlet v jeho sousedství.
Dnes však až k Panskému sídlu nepojede. Za pár minut se otevře výhled napravo. Lesy ustoupí a objeví se rozsáhlý cíp nezalesněné půdy, jediný na celém poloostrově. Mozaika polí a luk se sklání až
k řece. Nicole se zrychlí tep. Přistěhovali se sem už před několika měsíci, přesto má pokaždé, když přijíždí domů, pocit, jako by dospěla na konec duhy a našla pověstný hrnec zlata.
Na plástvi rovného pozemku uprostřed se Skleněná stodola ostře a pyšně zvedá ze shluku zemědělských stavení z osmnáctého století. Kontrast mezi působivými liniemi i moderním materiálem nové budovy a poněkud ponurými kamennými ruinami opodál je podle Nicole ohromující. Od záplavy velkých skleněných tabulí se žhavě odráží slunce. Dům představuje dominantní prvek krajiny a zdá se, jako by si přisvojil nejen své bezprostřední okolí, nýbrž také výhledy kolem dokola, a dokonce i oblohu nad sebou. Nicole to tady zbožňuje.
Žijí tu už šest měsíců. Chce tady založit rodinu – začali se pokoušet o své první dítě – a v klidu zestárnout. Tomovi oznámila, že se odtud nehne, dokud ji neodnesou v rakvi.
Odbočí na dlouhou, rovnou příjezdovou cestu. Těší se, až bude Tomovi vyprávět o Okresní výstavě, kde viděla úžasně roztomilá zemědělská zvířata. Musí s ním znovu promluvit o pořízení malého stáda ovcí pro ozdobu, které by spásalo louky vedle Stodoly. Tom tím není příliš nadšený, ona nicméně doufá, že ho přemluví. Zaparkuje na prostorném příjezdu vedle Tomova maserati a ze sedadla spolujezdce vezme tašku. Jak se blíží k hlavním dveřím, zevnitř k ní dolehne hudba. Operní melodie. Usměje se. Tom je určitě v obývacím prostoru, hned za vstupem. Ve Stodole je instalované „chytré“ zařízení. Provází vás po celém domě a je naprogramované tak, že když si pustíte hudbu, slyšíte ji z reproduktorů zabudovaných ve stěnách i při průchodu z jedné místnosti do druhé.
Nicole se zadívá přímo do kamery, jež má nasnímat její obličej a pustit ji dovnitř. Obvykle se to obejde bez zádrhelů a dveře se s cvaknutím otevřou, pokaždé to ale napoprvé nefunguje. Přistoupí blíž, rozšíří oči a upře je do objektivu. Po chvíli, kdy už si myslí, že se systém porouchal, se dveře otevřou.
Kamera občas trucuje. Jsou dny, kdy se chová jako nevrlý příbuzný, který potřebuje uchlácholit, než vám v čemkoli vyhoví. Kdyby o tom rozhodovala ona, měli by v domě bezpečnostní systém, a už nic jiného. Nicole upřednostňuje konzervativní řešení, kdežto Tom je posedlý technikou. Chtěl, aby se ze Stodoly stala hypermoderní chytrá domácnost.
MACMILLANOVÁ
„Děkuju,“ osloví dveře a zavře je za sebou. Těší ji, že utekla před vedrem. Stodola je klimatizovaná a v každé místnosti se udržuje ideální teplota. Sluneční brýle a klíče od auta položí na odkládací stolek v hale a vejde do obývacího prostoru. Hudba hraje nepříjemně hlasitě, ovšem Tom nikde není. „Ahoj!“ zavolá. „Jsem doma!“ Žádná odpověď. Povzdychne si. Neví, jak má hudbu ztišit manuálně. „Tome!“ křikne. Její hlas však přehluší „ Nessun dorma“. Tom si nedávno usmyslil, že se pokusí proniknout do tajů opery. Jde o jednu z mnoha sebevzdělávacích akcí, do nichž se po výhře v loterii vrhl. Tři tenoři pějí v domě dokolečka už týdny.
„Zeslabit!“ houkne Nicole. Hudba je skoro na maximum, avšak systém nereaguje. Nejspíš je potřeba provést něco na jejím nebo na Tomovu mobilu. Pokud jde o ovládání hudebního zařízení, Nicole pořád tápe. To je Tomova doména. „Tome!“ křikne znovu. „Zeslab to!“ Tenoři odpoví na její křik prudce stoupajícím crescendem. Nicole si zakryje uši. Tom může být kdekoli v domě nebo venku na jedné z teras. Je ironické, že dům pravděpodobně ví, kde se pohybuje, to ovšem Nicole nepomůže.
Skleněná stodola je obrovská. Jedná se o řadu budov propojených bizarním půdorysem vycházejícím ze starých původních staveb. Pošle Tomovi textovku: „Jsem doma. Kde jsi?“ Čeká na odpověď, jenže zpráva se neodešle. Divné. Pokračuje do kuchyně, z napěňovače otře mapu po zaschlém mléce, z centrálního ostrůvku vezme misku od cereálií a vloží ji do myčky.
Když je architekt upozornil, že výrazně minimalistický interiér musí být bez poskvrnky, aby působil náležitým dojmem, zařídila se podle toho. A umínila si, že si nebude platit uklízečku. Její máma měla dvě zaměstnání a jejich byt byl jako klícka. Nicole si nepřeje, aby si kdokoli myslel, že poté, co lehce přišli k penězům, zpychla.
Zamíří hlouběji do domu. V každé místnosti vyřvává hudba na maximum, což podle jejího názoru není normální; rázem ji z toho kraválu rozbolí hlava. Nakoukne do tělocvičny, kde se svítí, avšak po Tomovi ani vidu, ani slechu. „Kde je?“ zeptá se domu. Není ani v páře, ani v sauně, ani ve sprše.
V patře objeví jejich neustlanou postel a znovu si povzdychne. Tom ví, že chce, aby bylo ustláno, jakmile oba vstanou. Měl jí vyhovět.
Nicole to několika zručnými pohyby napraví a všimne si, že jedny dveře na balkon jsou dokořán. Vyjde ven s očekáváním, že Tom usnul na lehátku s iPadem na prsou, nikde ho však nevidí.
Zastíní si oči a rozhlédne se po pozemku i po louce, pohledem zabloudí k okraji lesa u její paty a směrem k třpytící se řece, která omývá a tvaruje poloostrov. Na protějším břehu se strmě tyčí vápencové útesy lemující říční ohyb.
Páni, máte i svůj soukromý přírodní amfiteátr, prohlásil architekt, když výhled uviděl poprvé. Musíme toho maximálně využít. A stalo se. Různá místa ve Stodole nabízejí odlišný pohled. Je to velkolepé.
Teď se tím Nicole s úsměvem znovu opájí. Nikdy se jí to neomrzí; připomíná jí to společné výlety do místních končin s tátou a pokaždé se jí srdce naplní vzpomínkami až po okraj. Mám velké štěstí, zopakuje si Nicole ten den už podruhé. Ovšem venku se zdržovat nehodlá. Žár je prudký, v tuhle hodinu není nikde stín a tenoři pořád zpívají z plných plic.
Chystá se vrátit dovnitř a pokračovat v pátrání po Tomovi, když ho uvidí.
Je přímo pod ní, v bazénu, vznáší se na hladině, nehybný a s tváří dolů.
Nicole zaječí a po chvilce, během níž jako by se ze světa ztratilo veškeré světlo, jí útesy tichou ozvěnou výkřik vrátí.
2
SOBOTA
Sasha
Sasha vyjde z Panského sídla a pod dubem na předním trávníku rozloží podložku na jógu. Je poledne a vedro, avšak mohutný strom nabízí hluboký stín a trávník je obklopený lesem. Zeleň jí vždycky udělá dobře nehledě na to, jaké je teplo, a možná i proto, že vzrostlé stromy dodávají místu spirituální atmosféru, jako by se tady kdysi odehrávaly starověké obřady.
Panské sídlo má výhled na trávník. Budova je kamenná, střecha pokrytá starými velšskými břidlicovými taškami, fasádu tvoří směs rozmanitých slohů. Nejstarší, středověká část je vmáčknutá mezi pozdější přístavby, zbudované v průběhu pěti století. Některá okna jsou půvabná a velkoryse rozměrná; jiná, menší, jsou z olovnatého skla a vsazená hluboko do kamene. V jedné části domu se zachovaly původní střílny. Venku můžete snadno získat dojem, že vás zevnitř někdo pozoruje, ovšem Sasha ví, že to tak není. Olly je v pracovně vzadu v domě a Kitty, jejich hospodyně, žehlí v prádelně s výhledem na zeleninovou zahradu z boku sídla, obehnanou zdí. Sasha si může vychutnávat vzácný okamžik soukromí a klidu.
Zaujme první polohu a setrvá v ní, přičemž se vědomě nadechuje a vydechuje, což jí umožní zbavit se části napětí, které ji svazovalo. Chce osvobodit mysl a splynout se svým tělem.
Má za sebou dlouhé dopoledne, dlouhou noc a několik dlouhých týdnů. Dnes dopoledne vedla hodinu jógy nádavkem k nedávnému každodennímu činorodému programu a dvěma víkendovým soustředěním se speciálními lekcemi. To všechno ji nesmírně vyčerpalo.
Pokračuje ve cvičení. Usilovně se soustředí na přechod z jedné polohy do druhé a představuje si, že se nadechuje niterné esence lesů, jež ji obklopují, jejich přízně i životní energie, které ji naplňují a posilují mysl, kosti i tkáně v jejím těle, dokud se necítí součástí ekosystému a nesplyne s říší přírody. Je to bohulibý, báječný a všeobjímající pocit, a když skončí, je uspokojená a klidná, skoro jako po orgasmu. Setrvá v pozici šavásana, otevře průzračné zelené oči a upře je do baldachýnu dubových listů; s úžasem vstřebává košatící se větve i kobaltovou modř oblohy probleskující zelení.
Ollyho ucítí dřív, než ho spatří: jeho zhuštěnou kreativní energii, jeho šlachovitou postavu i krátký stín, jenž ho provází přes sluncem sežehnutý trávník. Když si lehne vedle ní, Sasha se usměje.
„Ahoj,“ pozdraví ho.
„Ahoj.“
„Je to ráj, viď?“ podotkne a natáhne paži nahoru, jako by bylo možné zmocnit se kousku krásy prostírající se nad ní.
„Já vím.“ Olly uchopí její paži a stáhne ji k sobě, vezme její ruku do své a položí si ji dlaní na hruď. Sasha cítí pravidelný rytmus jeho srdce.
Kdyby mohla, ležela by tady pořád, oprostila se od celého světa a vnímala jeho závist i Ollyho sounáležitost. Intenzita emocí, jež k němu cítí, ji občas děsí.
Chvilka jejich sdíleného klidu netrvá dlouho; nikdy netrvá dlouho. Při zvuku kroků běžících po štěrku na příjezdové cestě oba zvednou hlavu. Olly vzhlédne. „To je Nicole,“ oznámí a Sasha postřehne v jeho hlasu neblahou předtuchu. Zvedne se na loktech.
Nicole se blíží. Nevypadá dobře. Běží, její mohutná postava se pohybuje neohrabaně, hlavu má zakloněnou. Vypadá, že každou chvíli snad zakopne. Sasha se zvedne, aby ji přivítala. Nicole do ní narazí jako rozjetý nákladní vlak a zhroutí se jí do náruče s takovou rychlostí, až se Sashe podlomí kolena.
„Tom,“ vzlykne Nicole. „Je mrtvý.“
Sasha cítí, jak jí její slova projedou tělem jako elektrický šok. „Cože?“ vyhrkne. Nicolin oděv je mokrý a kape z něj voda.
„Našla jsem ho v bazénu. Mrtvého!“ Při posledním slově se Nicole roztřese. „Nepovedlo se mi ho vytáhnout. Je moc t–“ zakoktá. „T“ jí zůstane viset na rtech.
„Těžký,“ doplní Sasha. Nicole na ni zírá, kývne a potom se jí zkřiví a zkrabatí obličej.
„Pokusila jsem se nahmatat tep,“ pokračuje. „Nic jsem neucítila. Vznáší se na hladině. Pomozte mi.“ Z očí jí čiší nevěřícnost a hrůza.
Sasha ji podpírá, zatímco Nicole klesne do trávy.
„Panebože,“ hlesne Sasha. Zadívá se na Ollyho. Ten civí na Nicole. Sasha ví, jak mu je. Sama si od nastalé situace připadá podivně oproštěná, jako by se to dělo někomu jinému. Snaží se vymyslet, co by měla udělat. „Zavolala jsi sanitku?“ zeptá se.
„Už je na cestě,“ odpoví Nicole.
Zakvílí, spíš jako raněné zvíře než jako člověk. Sashu napadne, že je naděje, že Tom ještě žije, že Nicole nenahmatala tep správně. Šance je minimální, přesto se potřebují přesvědčit. „Utíkej tam,“ nařídí Ollymu. „Rychle!“
Olly se zatváří zmateně. „K bazénu!“ křikne na něj. Olly okamžitě zareaguje, sprintuje přes trávník a k příjezdové cestě. Do Skleněné stodoly by měl doběhnout za pár minut, ovšem jestli Tom leží na hladině a je tam od té doby, co ho Nicole našla, stěží bude naživu. Muselo uběhnout přinejmenším deset patnáct minut. Sasha se chce zeptat, jestli je Tom tváří nahoru, nebo dolů, ovšem otázka jí připadá příliš krutá. To je to poslední, co Nicole potřebuje. Však se to co nevidět dovědí.
Dřepne si vedle Nicole a obejme ji pažemi. Pomyslí si, že Tom je mohutný chlap, a i když Olly měří dobře metr osmdesát, je hubený a nepříliš svalnatý. Vytáhnout Toma z bazénu bez pomoci mu dá zabrat.
„Musím pomoct Ollymu,“ prohlásí Sasha. Nicole na ni upře prázdný pohled. Pořád je v šoku z toho, jak Toma našla. „Půjdu za ním,“ rozhodne Sasha a napřímí se, avšak Nicole jí zasekne prsty do oblečení a chňapne ji za paži. „Nenechávej mě tady,“ žadoní. Její stisk je křečovitý a bolestivý a Sasha se z něj vykroutí. Potlačí nutkání dát Nicole políček za to, jakou bolest jí způsobila. Je to tak syrové, až je to ochromující, pomyslí si. Živočišné.
„Musím běžet za Ollym, abychom zjistili, jestli můžeme Tomovi pomoct. Dojdu pro Kitty, aby tady zůstala s tebou. Souhlasíš? Pamatuješ si Kitty? Naši hospodyni?“ Nečeká na odpověď, otočí se k Nicole zády a utíká do domu.
Vtrhne dovnitř masivními hlavními dveřmi. Na dřevěném schodišti a podlaze pableskují barevné střípky v místech, kde slunce proudí skrz vitrážové okno. Jak běží, bosé nohy jí pleskají po dlaždicích v dlouhé chodbě vedoucí kolem Žlutého pokoje, hudebního salonku a Ollyho pracovny, kuchyně a do bludiště malých víceúčelových místností za ní. „Kitty!“ zavolá. „Potřebuju tě!“
Vpadne do prádelny, kde Kitty žehlí. Tiše hrající Radio 4 v pozadí soupeří se sykotem páry z žehličky. Kitty má na sobě tříčtvrteční bavlněné kalhoty a top bez rukávů, šedivějící vlasy stažené z obličeje šátkem. Výjev je ztělesněním domácího klidu a Sasha si uvědomuje, že ho poruší. Když vejde, Kitty zvedne hlavu. „Co se děje?“ zeptá se, než Sasha stačí cokoli říct. Vysvětlí hospodyni, co se právě stalo a jak je na tom Nicole. „Potřebuje suché oblečení. Můžeš ji odvést dovnitř a postarat se o ni, zatímco půjdu do Stodoly?“ Kitty neváhá. Vypne žehličku a spěchá ven. Sasha ví, že se na ni může spolehnout. Na přední verandě si překotně obouvá boty a přitom sleduje, jak si Kitty kleká vedle Nicole a pokládá jí paži kolem ramen. Zatímco Kitty pomáhá Nicole na nohy, Sasha se prožene kolem. Musí se dostat do Stodoly co možná nejdřív, pro případ, že existuje možnost, že Tom ještě žije.
3
SOBOTA
Olly
Olly vstoupí do bazénu a plave k tělu, které se pohupuje na hloubce obličejem dolů. Voda tahá Ollyho za oblečení. Je mizerný plavec.
Bazén je přírodní, citlivě upravený, břehy jsou osázené kosatci a rákosím, oživeným vážkami s křídly hrajícími duhovými barvami. Za jiných okolností by výjev připomínal vstup do ráje. Přesně takový měl Olly pocit minulý týden, kdy on a Tom seděli na dřevěné plošině, popíjeli pivo a šli se smočit, kdykoli jim začalo být příliš velké horko, anebo skočili do vody jenom pro zábavu. Vyšlo najevo, že toho nemají moc společného, ovšem co na tom záleží, když nadcházející večer zvláční alkohol a narůžovělý západ slunce? Prostě zakloníte hlavu, zavřete oči a život je fajn, ačkoli váš společník hovoří o důmyslném osvětlení bazénu a o motoru svého vozu seřízeného na základě údajů z automobilových závodů, kdežto vy toužíte pouze po tom, abyste mohli diskutovat o Hemingwayových románech.
Olly doplave k Tomovi a pokusí se ho přetočit na záda, ale protože je na hloubce, nedaří se mu to. A tak uchopí rukáv Tomova trika s límečkem, plave, brodí se a nakonec vyvleče tělo po několika schodech, kde ho částečně vytáhne z vody a obrátí tváří nahoru. Potom se zhroutí vyčerpáním. Pokusí se nahmatat tep na Tomově krku a přitom zaznamená, jak je Tomova kůže houbovitá a bledá – jako prsty toho, kdo zůstal ve vodě moc dlouho. Pozorně si prohlédne zranění na Tomově čele těsně u linie vlasů. Je to nevelká boule. Kůže je sice poškozená, ne však natolik, aby rána krvácela. Tom je nade vši pochybnost mrtvý. V rozmočené tělesné schránce a mokrém oblečení nezbyla jediná stopa po člověku.
Olly sedí na schodech vedle těla, cítí, jak se mu slunce opírá do hlavy a prohřívá zmáčené oblečení. Odhrne si z obličeje mokré vlasy a vzpomene si na Sartrova slova komentující Camusovu smrt, její „nesnesitelnou absurditu“. Dotčený výjev to věrně vystihuje. Přepychové místo, půvabné kulisy a vprostřed toho všeho zavalitá mrtvola v předraženém, šeredném značkovém oblečení. Olly cítí podivnou moc pramenící z toho, že se stal očitým svědkem tragédie a připadl na tak trefnou myšlenku. Je to hluboká emoce. To nečekal.
Přiběhne prudce oddychující Sasha. Stoupne si na kraj bazénu a vrhne stín na Ollyho. „Je mrtvý,“ oznámí jí Olly a všimne si, že Tomovo tělo by mohlo odplout zpátky do bazénu. „Pomoz mi.“
Sasha a Olly se postaví z obou stran, vsunou ruce Tomovi do podpaží a vytáhnou ho do stabilnější polohy. Tomovi klesne hlava na bok a Olly ji narovná. Jako by byl loutka, pomyslí si.
„Kde jsi ho našel?“ zajímá se Sasha.
„Tamhle.“ Ukáže na hloubku.
„Co uděláme?“ Sasha za všech okolností hledá řešení; někdy je to otravné. Olly si rád dává na čas, aby situaci zvážil a všechno si rozmyslel.
„Budeme čekat,“ prohlásí. „Jako na Godota.“
„Cože?“ podiví se Sasha a on dodá: „Počkáme na sanitku.“
Sasha se posadí na břeh a obejme si kolena. Olly si všimne, že u bazénu leží Tomovy žabky. Stoupne si. Voda odkapávající z oblečení mu vytvoří kolem nohou loužičku. Nejraději by si svlékl tričko, ale za svou vyzáblou postavu se stydí a nepřeje si, aby ji záchranáři posuzovali, až přijedou. Zvažuje, že si půjčí suché oblečení od Toma, než mu dojde, že mít na sobě svršky po mrtvém není dobrý nápad.
Zpěv ptáků a bzučení hmyzu jsou přehlušené zvukem přijíždějícího vozidla. Olly kývne na Sashu a obejde dům. Překvapí ho, že před Stodolou zastavil policejní vůz. Měl za to, že Nicole zavolala sanitku, ale možná sem operátorka ze záchranné služby poslala i policii. Je zvědavý, co Nicole řekla, že to vyvolalo takové opatření. Možná jde o běžný postup. Řidič vypne motor a Olly se zhluboka nadechne. Přistihne se, že je malinko nervózní a má obavy, aby na pokládané otázky odpovídal správně. Aspoň zjistím, jestli jsem, nebo nejsem náležitý svědek, pomyslí si. Je přesvědčený, že spisovatel by jím měl být, protože spisovatel si všeho všímá.
GILLY MACMILLANOVÁ
Z auta vystoupí muž a žena. Oba si nasadí čepici. V tmavé uniformě se nepochybně co nevidět zpotí.
„Já jsem soused,“ sdělí jim Olly, než jeden nebo druhý vůbec stačí promluvit. „Olly Palmer. Bydlím v lancautském sídle po cestě kousek odtud. Tohle je Sasha, moje partnerka. Nicole, která vám volala, je manželka Toma, toho v bazénu, Toma Bootha. Když ho našla, běžela k nám. My jsme spěchali sem, abychom zjistili, jestli můžeme nějak pomoct. Bohužel už byl mrtvý.“
Policisté se podívají na jeho mokré tričko a kalhoty, které mu přilnuly k tělu. Olly pocítí silné rozpaky a tričko si odlepí od kůže. „Snažil jsem se ho vytáhnout z bazénu,“ pokračuje. „Pro případ, že není mrtvý, rozumíte. Jenže byl.“ Ani jeden z policistů mu neodpoví; oba se zahledí na průčelí domu. „Ano,“ přikývne Olly. „Dům je nádherný.“ Zasměje se. Ti dva zůstanou vážní. Mlč, poručí si Olly v duchu. Chováš se jako idiot.
Odhaduje, že žena je zhruba v jeho věku, průměrně vysoká, hubená jako lunt, bezmála jako on, a příliš mladá na to, aby měla světlé vlasy tolik prořídlé. Její parťák je mohutný a mnohem, mnohem starší. Ollyho muži v uniformě zastrašují a tenhle policista nepředstavuje výjimku. „Ukážete nám cestu?“ požádá ho muž přívětivě, třebaže jeho oči jsou chladné. Místo aby se Olly cítil důležitě jako ze začátku, připadá si nyní nevýznamný a odsunutý na vedlejší kolej.
Vede je kolem domu dozadu. Sasha poodstoupila od bazénu a teď stojí vedle velké nádoby s kvetoucími fuchsiemi a palcem a ukazováčkem mačká květy. Když ji představí, Sasha se zatváří vystresovaně. Olly s ní soucítí. Občas si musí připomenout, že není tak sečtělá ani vzdělaná jako on a není zvyklá uvažovat o temnějších, komplikovanějších věcech života jako Olly, když píše. Měl ji poslat domů a vyřídit to sám.
Policisté upřou pohled na tělo. Žena si natáhne plastovou rukavici a zkontroluje Tomův tep. Zavrtí hlavou.
„Sanitka je na cestě,“ informuje je Sasha.
„Trochu pozdě,“ praví policista. „Takhle jste ho našel?“
Olly vysvětluje, co se stalo, jak odtáhl tělo z hloubky a ke schodům.
„Nechtěl jsem, aby měl hlavu ve vodě,“ dodá, protože chce, aby věděli, že s Tomem nehýbal bezmyšlenkovitě.
„Pozoroval jste nějaké známky života?“
„Žádné.“ Nic, nada, niente, proběhne mu myslí. Hláška z filmu. Jenže z kterého? Ne, nesnaž se si vzpomenout. Soustřeď se. Žena si s lupnutím stáhne rukavici. Její kolega upřeně a bez emocí hledí na tělo. Olly by rád věděl, kolik mrtvol už policisté viděli. Muž ustoupí stranou a něco zadrmolí do vysílačky. Olly si dodá odvahu a chystá se oslovit policistku. Přistoupí k ní. Žena stojí u bazénu a dívá se na hladinu. „Co bude dál?“ zeptá se jí.
„Ustupte, prosím,“ zavelí a ukáže na místo vedle Sashy, kde chce, aby Olly stál.
Ollyho zamrzí, že s ním jedná jako s dítětem; koneckonců se snaží pomoct. Žena přimhouří oči a úkosem na něj pohlédne, jako by vytušila jeho vzdor. Olly kývne a přemístí se k Sashe. Přezíravé jednání ho dopaluje.
„Můžeme se vrátit domů?“
„Bydlíte hned v sousedství?“
„Ano. V Panském sídle. Je to odtud jenom kousek po cestě.“
„Tam je momentálně manželka zesnulého?“
„Ano. Zhroutila se. Nechali jsme ji v péči naší hospodyně.“ Cítí povinnost to zdůraznit, dát policistce najevo, že on a Sasha jsou řádní, starostliví sousedé.
Žena to probere se svým kolegou a oba svolí, aby se Olly a Sasha vrátili domů. Oznámí jim, že za chvíli přijdou sepsat výpověď a promluvit si s vdovou. Prý musí uvědomit Oddělení kriminálního vyšetřování. Detektivy, dodá žena, jako by to Olly nevěděl. Její kolega jim sdělí, že bazén budou považovat za místo činu. Pro případ, že nešlo o nehodu.
Olly a Sasha se pomalu vracejí. Po chvíli se ocitnou z dohledu Skleněné stodoly. Olly se zastaví u branky s pěti železnými tyčemi, která je skoro celá zarostlá, přitáhne si Sashu a obejme ji.
„Přestaň,“ brání se Sasha. „Co to vyvádíš? Někdo nás uvidí.“
Adrenalin vynesl Ollyho do nebes jako papírového draka. Má pocit, že mu vibrují všechny nervy v těle. Sasha má samozřejmě pravdu. Není pro to vhodné místo ani čas.
Kráčejí dál. Olly na Sashu letmo pohlédne. Bezmezně ji obdivuje. Nade vši pochybnost je to nejlepší lhářka, jakou kdy poznal.
PŘED PĚTI LETY
Annin deník
„Je načase, abyste se pohnula dopředu,“ prohlásila Kitty. Četla jsem si knížku v Nickově pracovně a hleděla si svého, když tam najednou vpadla a vychrlila to na mě, jako by na to myslela kdovíjak dlouho.
Nevěděla jsem, co mám říct. „Do toho vám nic není,“ chtěla jsem odseknout, jenže nemám ráda konfrontace. A tak jsem se jenom zastyděla, jako bych v roli vdovy selhala.
„Zavíráte se v domě moc dlouho, paní Creedová,“ pokračovala. „To vám neprospívá. Pan Creed je mrtvý už půl roku.“
Jako bych to nevěděla.
Kitty pracovala u mě a u Nicka jako hospodyně od chvíle, kdy jsme se před deseti lety do Panského sídla nastěhovali, přesto jsem se s ní nesblížila. V průběhu let jsem dospěla k závěru, že nejsem typ člověka, kterého mají ostatní přirozeně rádi. Mám v sobě něco, co každého odrazuje, ačkoli nevím, co by to mělo být. Podle svého názoru vypadám jako průměrná dvaapadesátiletá ženská, o druhé se nestarám a neříkám ani nedělám nic, co by někoho rozčilovalo nebo uráželo, takže nechápu, v čem je problém. Nick tvrdil, že je to tím, že jsem ostýchavá, což znamená, že občas vypadám, jako bych si udržovala odstup, jenže s tím nic neudělám. Tvrdil, že máme jeden druhého a pár přátel. Kdybys toužila poznat další lidi, říkal, můžeme se o to pokusit, ovšem já jsem spokojený tak, jak jsme, pokud jsi šťastná i ty. K čemu potřebujeme ostatní?
Měla jsem odpovědět: „Pro případ, že jeden z nás zemře.“ Po jeho pohřbu mě naši přátelé odhodili jako použitý kapesník.
„Děkuju, Kitty,“ řekla jsem a doufala, že odejde, jenže ona tam stála tak dlouho, že jsem byla nucená odložit knihu a věnovat se jí.
„Truchlím,“ vysvětlila jsem.
„K tomu máte pádný důvod. Pan Creed byl úžasný člověk – ovšem svět je plný hodných mužů. Nemůžete se od všeho izolovat.“
„Já o žádného jiného muže nestojím.“
„Potřebujete kamarádku nebo nějaký koníček.“
„Tady je práce dost.“ Panské sídlo je jedním z těch domů, které se stanou vaším životem. Před deseti lety, když jsme se sem s Nickem přestěhovali, jsem si umínila, že se o domácnost postarám. Děti jsme mít nemohli, a tak se mou vášní staly dům a zahrada.
„Můžu hovořit otevřeně?“
„Já myslela, že právě to děláte.“
„Potřebujete si obléknout nějaké slušivější oblečení, zajet do města ke kadeřnici a na manikúru. Hned vám bude líp. Líbilo by se vám to?“
„Děkuju. Jsem spokojená s tím, jaká jsem,“ odvětila jsem, přestože se mě to trochu dotklo a měla jsem za to, že Kitty překročila únosnou mez.
„Neříkám to proto, abych vám přitížila. Pana Creeda by trápilo, že jste nešťastná, a mrzelo by ho, že se Panské sídlo stalo vaším vězením. Než zemřel, požádal mě, ať na vás dohlédnu.“
„Opravdu?“
Kitty přikývne. „A kdybych mlčela, nesplnila bych, co jsem mu slíbila. Zmínil se, že byste právě tohle měla udělat.“
To mě šokovalo. Vzpomínky na Nicka jsem si nechávala pro sebe. Bolest, již mi jeho smrt způsobila, jsem instinktivně vnímala jako čistě soukromou věc, jako něco, s čím se musím vypořádat sama. Nenapadlo mě, že s Kitty probíral, jaký vliv na mě jeho skon může mít. Když se pokoušel mluvit o tom, čemu se budu věnovat, až tady nebude, pokaždé jsem ho ujistila, že to zvládnu, a změnila jsem téma, protože to pro mě bylo příliš bolestivé. Dojalo mě, že správně předpověděl moje chování a podnikl kroky, které mi mají pomoct. Byl moje spřízněná duše, takže to dává smysl.
Kitty mi podala kousek papíru a já si ho od ní vzala. Byl to takový ten proužek, jaký odtrhnete z vylepeného inzerátu. „Sasha. Jóga.“ Na papírku bylo telefonní číslo.
GILLY MACMILLANOVÁ
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Lekce jógy. Sasha je dobrá instruktorka a se začátečníky to umí skvěle. Vyzkoušíte to?“
Při tom pomyšlení mě zaplavila skepse a náhlá únava. „Nic podobného jsem nikdy nedělala.“
„Je to jenom hodina týdně a Sasha je moc milá.“
„Vy tam chodíte?“
„Navštěvuju večerní lekce, vy ale můžete chodit přes den. Dodá vám to řád a seznámíte se s novými lidmi.“
Podívala jsem se na papírek a pak na Kitty. Tvářila se neochvějně, ačkoli pro ni jistě nebylo lehké se mnou o podobných věcech mluvit, i když ji Nick přiměl, aby mu to slíbila. Sotva jsem mohla odmítnout.
„Zkusím to,“ ujistila jsem ji.
„Nebudete litovat,“ prohlásila. „Uvidíte.“
Nechápala jsem, proč je tak nadšená, že budu chodit na jógu. Nejspíš nedokázala přenést přes srdce, že se uzavírám sama do sebe. Někdy si neuvědomujete, jaký vliv má vaše chování na druhé.
„Děkuju,“ řekla jsem. „Je od vás moc milé, že se o mě staráte.“
Rozpačitě se usmála, a ačkoli jsem byla pořád mírně konsternovaná, pomyslela jsem si, že pokud Nickova smrt povede k něčemu dobrému a já a Kitty se sblížíme, je to něco, za co bych měla být vděčná.
