I.
„Řeknu to otevřeně – neuvěřitelně trpím – mé noci
jsou nepopsatelné – nemoc mě nenechá odpočinout – zvracím tak úporně, až ze mě vychází krev.“
Charlotte Brontë krátce před smrtí (1855)
Dívám se na svou namodralou a lehce napuchlou ruku, z jejíhož hřbetu trčí kanyla. Nevypadá zdravě, nelíbí se mi. Prostupuje ji ledový chlad – jako by v ní pomalu vzlínala smrt, jako by vůbec nepatřila ke zbytku mého těla. Řekla bych, že mi k loktu prostě přišroubovali cizí umrlčí pahýl, jenže zkřehlá tkáň nepřipouští, že by nebyla moje – na to si ji právě až příliš bolestně uvědomuju.
Události vzaly odpudivě rychlý spád… Ve středu první nevolnost, v pátek lehčí zvracení. Přes víkend se svět scvrknul v záchodovou mísu. Vidění zúžené na smrdutý otvor s mapami vodního kamene po stěnách a mými zvratky na dně. Vír splachovacích vod stahující mou vůli k životu do temného potrubí. V pondělí panika na gynekologii a první medikamenty – nefunkční. Tělo požírající samo sebe. Další pátek špitál.
A tak tu ležím, na vysoce moderní a všemožně polohovatelné nemocniční posteli, trochu jako bych už odpočívala v rakvi. Na zádech, bez hnutí, prázdné oči zvrácené do stropu, a bojím se pohnout. Můj žaludek, to je tajfun vyvolaný třepotem motýlích křídel. Na sebemenší záchvěv zvenčí odpovídá bouří. Přetočím se na bok? Zvracím. Posadím se? Zvracím. Promluvím? Zvracím.
Zvracím, zvracím… zvracím. Buchot, rozražené dveře – do pokoje vtrhne zavalitá vrchní sestra. „Slečna Vavroušková?“ rozhlíží se netrpělivě po postelích – nemá času nazbyt. Jmenuju se Vávrová, ale je mi tak zle, že se ji ani nesnažím opravovat. Jen zlehka pozvednu levici a ona se ke mně s nelibostí ve tváři dokolébá.
Zamračeně si prohlédne mou namodralou ruku s kanylou, zlehka na ni poklepe, pak prohmátne okolí vpichu. „A na co si prosím vás stěžujete?“ zavrčí. „To je ještě v pořádku, tohleto, to vám tu nikdo znovu napichovat nebude. Už jsme se tady s těma vašima titěrnejma žílama natrápili dost a žádnou jinou nenašli, ne ne, kdepak – tahle jehla zůstane!“
Zatímco mě takto odkazuje do patřičných mezí, připravuje první kapačku. Stojan ve tvaru velkého kovového kříže se mi vztyčí nad hlavou. „Tohle máte proti tý nevolnosti,“ napojuje kanylu. „Až to dokape, tak si támhletím tlačítkem zazvoníte a já vám přinesu infuzi na zavodnění. Večer to pak celý dostanete ještě jednou, a k tomu litr glukózy.“
Kývnu na souhlas. Vrchní odchází.
S těžkými víčky sleduju, jak do vysychajícího řečiště mého krevního oběhu po kapkách vtéká čerstvá vláha. Umrlčí ruka, už takhle nepříjemně ledová, do sebe nasává ještě víc tekutého chladu a šíří ho dál do těla. Opatrně ji schovávám pod peřinu a pohled upírám na plastovou lahev s dimenhydrinátem. Nechtěla jsem brát léky, vážně ne… Rozhodně ne teď. Bohužel časům, kdy mé slovo mělo nějakou váhu, odzvonilo se třetím shozeným kilogramem. Totální apatie…
Začíná nám tu vznikat komplikovaný řetězec!
Zatímco ty visíš na pupeční šňůře a saješ ze mě, visím
já na téhle povážlivě tenounké hadičce a nasávám z kříže nad svým nevyzpytatelným tělem. Přesně tak. Takhle neklíčí smrt… Takhle klíčí život.
Zvracím. Zase. Klečím hluboko skloněná nad záchodem jako v kostele při modlitbě. Ach bože, dej, ať tohle brzy skončí… Cítím, jak se mi do hlavy valí všechna krev a spolu s ní nepříjemný přetlak, z očí mi vyhrknou slzy, mezi stahy žaludku lapám po dechu. Jednou rukou si přidržuju vlasy, druhou namožené svaly na břiše. V jednu chvíli se předkloním tak nešikovně, až si nazvracím do nosu, vzápětí část zvratků vdechnu i do plic a začnu se dusit. Panikařím, rukou slepě šátrám po toaletním papíru a převrhnu přitom stojan na ručníky. Dávím se, vykašlávám a vysmrkávám roztodivnou směs všech svých tělních tekutin, a nakonec jen ležím na studených koupelnových dlaždicích a třesu se. Pár minut nabírám sílu, teprve pak vstávám. Nad umyvadlem rychlý pohled do zrcadla.
Tu rozcuchanou ženskou v něm neznám, ale pokorně před ní skláním hlavu. Anebo od ní možná odvracím oči, těžko říct, nejspíš něco mezi tím. Rychle umýt ruce, opláchnout zarudlý obličej… A ven z koupelny. Přede dveřmi už stepuje Chorvatka. Včera se mi představila, ale já její jméno zapomněla snad ještě předtím, než ho vůbec stihla doříct. Moc společenská teď nejsem. Na rozdíl od ní. Pořád něco vypráví: sestřičkám, četným návštěvám, lidem do telefonu… Mluví, mluví, mluví… A já její potřebu družby nezvládám naplňovat.
Teď si rukama hladí vzedmuté břicho a soucitně se na mě usmívá. „Co by člověk pro ty malý neudělal, co?“ prohodí a očividně čeká na mé přitakání. Toho
se však nedočká. Kdepak, my dvě si rozumět nebudeme. Bože, jsem už teď, sotva pár týdnů od početí, špatná matka, když za daných podmínek nedovedu vyzařovat bezbřehý vděk za „zázrak života“?
Beze slova si lehám zpátky do postele. Mechanicky žvýkám druhou půlku housky. Bílé pečivo… Celozrnné by bylo samozřejmě lepší, ale to se tráví pomalu. Předevčírem jsem si na internetu našla data, jak dlouho zůstávají jednotlivé potraviny v žaludku. Celozrnné pečivo čtyři hodiny, bílé jen dvě. Tekutiny hodinu, zelenina tři… Od té doby se můj den řídí striktně podle téhle tabulky. Než něco sním, vyhledám si patřičný údaj. Například banán – půl hodiny. S posledním soustem se vracím do své umrlčí polohy a soustředím se na jedinou věc – nepozvracet se před vypršením daného časového limitu. Občas se zadaří. Když se nehýbu a nemluvím. Sebemenší vyrušení znamená okamžitý krach celé mise…
„Já to znám, já hyperemesis taky měla!“ hlásí Chorvatka. Nevzdává se snadno. „S druhým dítětem. Strašný to bylo. Oni ti říkaj, to přejde po pár měsících. Jenomže nepřejde. Aspoň já teda blila ještě na porodním sále,“ zasměje se, trochu nostalgicky, jako by vyprávěla nějakou veselou historku z vojny. „Ale to je ještě dobrý! Některý ženský to prej maj i během kojení.“
Výborně. Vyděšeně škubnu hlavou jejím směrem. Přišla na to, jak získat mou pozornost. „I během kojení?!“ vyhrknu. Houska těsně následuje slova a pokrytá čerstvým žaludečním slizem mi přistane na peřině. Dívám se na ni a v duchu překotně počítám. Jsem teprve v polovině sedmého týdne. Do porodu mi jich zbývá třiatřicet. Možná jednatřicet, když budu
mít štěstí. Pětatřicet, budu-li mít smůlu. WHO doporučuje – pro blaho dítěte – kojit alespoň dva roky.
„Nechceš si zazvonit na sestru, ať ti tu postel převlíkne?“ ptá se Chorvatka, ale její hlas zaniká v mém vnitřním křiku. Tohle nezvládnu. Tohle prostě nemůžu přežít. Netrvá to ještě ani dva týdny a už mám pocit, že jsem na konci sil. V duchu odškrtávám dny do konce prvního trimestru. Co dny – minuty! I těch šest týdnů dělících mě od prvotrimestrálního screeningu mi přijde nekonečných a ona na mě s devíti měsíci. To jsou tři roční období spláchnutá do záchodu!
„Tak já ti tu sestru zavolám, jo?“ popojde ke mně blíž, když místo odpovědi stále jen nepřítomně zírám na své zvratky na povlečení, a zmáčkne zvonek. „Za chvíli určitě někdo přijde. Já si zatím skočím do sprchy.“ Sestra dorazí do minuty a povlečení mi vymění.
„… ale já vám stejně povídám, že jestli vás trápí jenom nějaký zvracení, tak to ještě máte dobrý, to vlastně můžete bejt vděčná, to nám tu leží ženský s horšíma diagnózama!“ švitoří během toho, co mě napojuje na další kapačku. Nevím, jestli se mě tím snaží povzbudit, nebo mě spíš napomíná, ať se seberu a nedramatizuju, a tak jen neurčitě přikyvuju hlavou, asi jako vždycky, když se snažím odvést pozornost od skutečnosti, že zrovna neposlouchám. Do žíly mi proudí další dávka chlazeného nemocničního lektvaru a s ní přichází příjemná otupělost. Spánek je mým nejsladším útočištěm. Ve snech totiž nejsem těhotná. Mé snové tělo doposud nepodléhá žádným hormonálním změnám a s lehkostí proplouvá konejšivými krajinami nevědomí. Miluju chvíle pokojného dřímotu, schoulená pod peřinou jak raněné zvíře, miluju těch pět vteřin po probuzení, kdy teprve pozvolna přicházím k sobě, ty
vteřiny zapomnění, kdy se svět kolem mě ještě nestihl vynořit z mlhy a já si v tom okamžiku neuvědomuju, kde jsem a co se se mnou děje… Chci usnout. Než se mi to podaří, vyjde Chorvatka z koupelny. Nevím, s čím tu leží ona. Nesvěřila se mi. Jediná otázka, kterou jsem jí za celou dobu na společném pokoji položila a ona na ni odmítla odpovědět.
Nejspíš příliš intimní, dobrá, omlouvám se, moje chyba. Občas špatně odhaduju hranice. Vím jen, že už je tu tři měsíce a do porodu ji domů nepustí. Zpoza zpola zavřených víček sleduju, jak se houpavým kachním krokem kolébá po místnosti, a přemýšlím, jestli spadá do kategorie „ženských s horší diagnózou“, nebo by měla jako já zkrátka jen přijmout úděl a vzchopit se. Všímám si, jak s každým krokem těžce dýchá, co dva metry se musí zastavit a protáhnout se v kříži –nahé nohy jí celé pokrývají obrovské tmavě fialové fleky. Do spánku mě provází její hlasitý pláč při telefonátu s nejstarší dcerou. Ten táhlý, zajíkavý nářek…
Co že se to říká – že se člověku při umírání odehraje před očima celý život? Mně se za zavřenými víčky promítá už teď, a to ještě nikam neodcházím, naopak –množím se. Nic jiného ve své těhotenské paralýze stejně ani dělat nemůžu. Dávicí reflex ve mně spouští i pohyby zornic nebo pohled na obrázek sedmitýdenního embrya v příručce Šťastně těhotná od A-Z. Nezvládám mluvit, nezvládám psát, nezvládám číst, nezvládám se ani dívat na seriál… Jazyk pevně tisknu na patro, tak pevně, jak jen to jde, čelisti pevně sevřené, tváře mírně vtáhnuté, jakoby nalepené na zuby… Vytvářím tím v puse jakési vzduchové vakuum, prostor bez sebemenší skulinky, v níž by mohly vznikat další sliny,
protože těch se mi teď tvoří až moc. Mnohonásobně víc, než zvládám polykat. Ústa mi neustále plní táhlý hutný sliz, kterým se občas při nádechu zakuckávám. Dokonalá definice nechutnosti. A tak jen ležím a můj znuděný mozek, tak podvyživený po několika týdnech bez zajímavějších podnětů, válcuje vědomí divokou směsí všemožných vzpomínek. Vytahuje je z paměti bez sebemenšího náznaku řádu, kombinuje a staví je do nesmyslných souvislostí, nově je interpretuje… Přepisuje mou minulost.
Tak například: Praha. Je mi osmnáct. Noc před předáváním vysvědčení na konci třeťáku. Já a Radka se opijeme ještě s několika spolužáky z gymplu v nějakém levném studentském pajzlu a kolem druhé ranní spolu tančíme sambu v kašně na Karláku. Noc je horká – zítra nám začíná léto, nejlepší léto našich životů. Boty jsem pohodila kamsi na trávník kus od kašny, silonky jsem dávno ztratila, voda mi šplouchá do nahých bílých stehen a příjemně chladí, džínové sukně máme vyhrnuté těsně pod zadky, vlasy rozpuštěné… Zvuk hlasitého smíchu, který nebere ohledy. Jakub opodál vysává poslední kapky z lahve vodky a Honza nám pouští hudbu. Chvíli se k nám pokouší přidat, ale sáhnout si ani na jednu z nás nedovolí. Pro vysvědčení si druhý den jdeme všichni bosí.
Anebo: Je nám třiadvacet a jsme na tanečním vystoupení v Českém Krumlově. Já a Radka, s kterou jsme si po maturitě založily taneční skupinu. V té nás je dohromady sice asi dvanáct, ale zdejší festival na oslavu nového čínského roku na nás trochu šetřil a zaplatil pouze za nás dvě. Během menšího jarmarku v předsálí městského divadla předvádíme balijský chrámový tanec. V opulentních kostýmech si za
hřmotu gamelanu pracně vydobýváme prostor mezi stánky plnými etnických fair trade cetek a sklenic domácího bio medu. Až na dámu prodávající barevné tašky z Nepálu a trojici zcestovalých důchodců nikoho nezajímáme. Večer pak smíme do divadelního sálu – podívat se na hlavní program. Jak milé. Posadíme se do vylidněné poslední řady a trochu znuděně sledujeme nepříliš zajímavé dění na pódiu. Ale jen než dojde na skupinu bubeníků. Jejich bubny, bože, ty bubny působí mocněji než hlasy Sirén. Ty rytmy jsou hypnotičtější než cokoliv, co jsem do té doby slyšela, vlejou se člověku do žil, ovládnou tělo a zbaví je posledních zábran. Prvních pár minut si tančíme jen tak pro sebe v šeru mezi prázdnými sedadly, když vtom mě Radka popadne za ruku a táhne mě s sebou dopředu, do záře reflektorů, přímo na pódium. Dodnes si nedovedu vysvětlit, co to do nás v tu chvíli vjelo –sama sebe považuju spíše za zdrženlivější povahu a přísahám, že jsme v tom momentě naprosto střízlivé. Té hudbě a prudké radosti ze života se ale nedá odporovat. Na jeviště vtrhneme se silou tajfunu a bez známek zaváhání se zmocníme jeho středu. Chvíli si říkám, že nás v další vteřině určitě vyvede ochranka, ale opak je pravdou – s posledními údery bubnů se spustí hlasitý potlesk, bubeníci vstávají od nástrojů a jdou se s námi se smíchem obejmout, že prý to bylo úžasné, že prý něco takového se jim ještě nestalo, hlavní hvězda akce a pořadatelka nám pak nadšeně potřásá pravicí a zajímá se, kdo proboha jsme a odkud jsme se tady vzaly. Příští rok si nás pozve všech dvanáct – jako tečku na závěr hlavního programu. Objede s námi půl republiky a za každý výstup nám štědře zaplatí. V ten moment nám patří svět.
Teď mi patří dvě skleničky: jedna na přebytečné sliny a druhá na hodně naředěný jablečný střik, který musím do hodiny vypít. Jinak mi sestra vynadá – ležím tu už třetí den a ztrácí se mnou trpělivost.
„… jsem kvůli vám extra načala krabici džusu, aby vám to chutnalo, to tady normálně neděláme, abyste věděla, tak to koukejte postupně ucucávat. Přece nám tu nemůžete zůstat na kapačce až do porodu!“ domlouvá mi. „A vůbec! Musíte se hejbat! Procházka vám udělá dobře!“
„Mně právě pohyb dobře nedělá ani trochu,“ snažím se jí vysvětlit, že zvracím pokaždé, sotva se trochu pootočím, a že má jediná šance na udržení čehokoliv v žaludku je vleže.
„Nesmysl,“ smete mé námitky vševědoucně ze stolu a do stehna mi zabodne heparinovou injekci pro ležáky. „Tlak máte výbornej. Takže odteď nebudete jíst v posteli, ale támhle u stolu. Musíte tu nevolnost trochu rozhejbat! Kdy jste vůbec byla naposledy ve sprše?“
„Dneska ráno,“ procedím uraženě skrz zuby a odplivnu si do sklenice.
Nevěří mi. Ještě chvíli se tyčí nad mojí postelí a kroutí hlavou, jako by nade mnou lámala hůl. Závěr zní: „Jste ženská – žádnej pták, abyste nám tu seděla na vejcích. Za hodinu vám přijdu dolejt trochu toho džusu a do tý doby vás chci vidět aspoň na jedný procházce chodbou!“
Má matka mi od patnácti vždycky opakovala: „… a za gynekologa si vždycky vybírej chlapa, páč ten k tomu má aspoň ňákej ten respekt. Ženská ne, ženská je v tomhle ras, ta se s tebou mazlit nebude.“ Vždycky jsem se tomu jejímu moudru posmívala, hahaha, zase
další genderově kategorizovaná rada zakládající se na generalizaci a jejím přežitém vidění světa. Teprve těhotná začínám pomalu vnímat, že možná doopravdy existuje zvláštní druh krutosti, jíž se může dopustit jen žena na jiné ženě.
Nicméně jsem hodné děvče, snaživá dcera přísných rodičů, a tak se s posledním lokem na obchůzku nemocnice doopravdy vypravím. Jednu ruku v ochranitelském gestu na podbřišku, druhou na krku – jako bych tím snad dovedla vzedmutí žaludečních šťáv zabránit. Když se zmučeně šourám kolem prosklené sesterny, zaznamenám koutkem oka, jak v ní náhle všechno utichne. Všechny přítomné sestry ve vteřině ustrnou v pohybu a mlčky mě následují očima, až jedna se sarkastickým údivem vydechne: „No páni, ona vstala!“ Mám chuť se na ni podívat a zařvat jí do ksichtu: „Vstala, ty píčo, a teď se zas otoč a hleď si svýho.“ A ještě raději bych jim ten výborný jablečný džus, co mi má asi chutnat a za který mám být vděčná, hodila přímo na naleštěné okno. A popravdě, nejsem tomu daleko. Jenže s ubývajícími kily očividně čím dál více krotnu, takže se vyzvracím teprve na pokoji. Večer si za tento výkon vysloužím pochvalu, a dokonce i sáček slaných preclíků. Ať prý mám zítra něco na přilepšenou, než rozvezou snídani.
Ráno, když ve sprše zvracím první cucky krve, se mi hlavou prožene první myšlenka na potrat. Požádám o něj při vizitě, říkám si rozhodně, a zároveň přemýšlím, jak to vysvětlím doma. Po tom všem…
K rozumu přijdu ještě předtím, než si z vlasů spláchnu šampón. Potrat není přípustný, v žádném případě, a já se hrozím, že mě něco takového, byť jen
na minutu, napadlo. Panebože. Cítí to mé dítě? Propíše se tahle má kacířská myšlenka nenávratně do jeho právě vznikající tkáně a předurčí jeho budoucí neštěstí? Zároveň se mi po snídani prvně od propuknutí nevolnosti na malý moment uleví. Zvládnu si dojít na chodbu pro hrnek čaje, a dokonce ho i vypít. Radost mi kazí černé svědomí a neodbytná předtucha blížící se tragédie. Není náhodou odeznění těhotenských potíží příznak zamlklého potratu? Co když mě právě nějaká vyšší moc trestá za tyhle okamžiky slabosti?… Nebo za věci, které se kdysi staly a které už nikdy nezměním? Karma prý bývá svině. Slzy schovávám pod zavřená víčka a mezi potlačovanými vzlyky oběma dlaněmi hladím doposud plochý podbřišek. Moc prosím, neopouštěj mě, vím, že si tě nezasloužím, ale strašně moc prosím, zůstaň tu se mnou… Uleví se mi teprve poté, co žaludek čaj konečně vypudí. Sladká to mizérie.
Ale co si budeme nalhávat, všechny vzpomínky se teď točí jen okolo té jedné. Sbíhají se k ní jak ve spirále, jsem v ní lapená jak moucha v pavoučí síti, lepí se na mě svými vlákny a je jen otázkou času, kdy mě sežere. Jednotlivé obrazy minulosti se teď přede mnou zjevují ještě intenzivněji než jindy, časem vůbec neztratily na barvitosti, naopak, občas svou křiklavostí úplně zastřou i křehkou přítomnost. S nenasytností ohně s sebou berou všechno, co jim přijde do cesty.
Jaro. Je mi čerstvě čtyřiadvacet. Tančíme ten den v Plzni. Vystoupení si nepamatuju, zato vím jistě, že jsem se po něm s Krishem strašně pohádala, protože na ně nepřišel. Do Plzně přijel, to ano, vždyť mi přece
slíbil, že mě pak odveze zpátky do Prahy, ale místo aby se šel podívat, na čem jsem měsíc poctivě dřela, sedl si do kavárny vedle divadla a po zprávách mě upozorňoval, ať mi to v šatně hlavně moc dlouho netrvá.
Neměl naši skupinu rád. O našem radžastánu tvrdil, že vypadá jak choreografie pro holky na indické základce, a naše bollywoodské sestavy mu přišly ještě směšnější – bílé ženské hrající si na Indky ve špatně uvázaných sárí, panebože, proč ses, Emo, nepřihlásila radši na balet…
Stojíme tedy někde před pivovarem a já na něj anglicky řvu, že mě nepodporuje, a on zas na mě, že to není pravda, že to on mě teda podporuje, ale právě proto chce, abych konečně přestala ztrácet čas nesmyslnostmi. Zakoktávám se u toho jako pokaždé, když se hádám v cizím jazyce. V jiných situacích nemívám citelnější problémy, ale v tom vzteku mi vypadávají slovíčka. Němými ústy po nich lapám jak ryba na suchu po troše vzduchu, což ještě umocňuje mou zlobu. Cítím, jak mi planou tváře, je mi stydno… Čehož Krish bez skrupulí využívá – anglicky mluví líp než já a přesně v podobných chvílích mi dává jasně pocítit svou převahu. Jediný Ind široko daleko, v jehož angličtině nenajdete ani stopu po nějakém indickém přízvuku – lidi si z něj naopak utahují, jestli ten svůj dokonalý britský akcent náhodou nepřenesl i do hindštiny a bengálštiny. Když si zamane, rozstřílí mě ostrými, přesně mířenými slovy na prach.
„Oh, just look at yourself, Ema! Proč teď nepíšeš bakalářku? Pracuješ načerno a s první vejplatou jsi udělala co? Pořídila sis psa!“ zasměje se, jako by vyprávěl nějaký vtip. Jako bych já byla ten vtip. „Víš ty vůbec něco o psech?!“
„Můžeš mi říct, jak můj pes… eeeeh sou… souvisí s tím, že ses vysral na mý představení?“ snažím se mu čelit.
„Můžu – rozptyluje tě!“
„Rozptyluje od čeho?“
„Od toho podstatnýho,“ pronese a hned mi uštědří přednášku o tom, jak se musím zajistit, a zajistím se jenom tak, že budu mít dobrou práci, a dobrou práci dostanu jenom tak, že vystuduju nějaký užitečný obor, a užitečný obor vystuduju jenom tak, že přestanu trávit dny s Radkou ve sklepě nacvičováním tu thajských a tu zase vietnamských tanečních póz, které stejně nikdy nenapodobím dobře.
Rozčílí mě tak, že k němu nejdřív nechci ani nasednout do auta. Práci načerno jsem si sehnala dva měsíce předtím, protože jsem neměla na výběr. Alespoň z mého tehdejšího pohledu ne. Otec totiž náhle přišel o tu svoji, následkem čehož si rodiče v podstatě ze dne na den nemohli dovolit mě podporovat na vysoké. Potřebovala jsem něco rychle – co rychle, okamžitě! – bez zdlouhavého posílání životopisů a nejistých výběrových řízení, abych měla na jídlo a na nájem. Vzala jsem tedy, co se jako první nabídlo, a rozhodně mi teď nepřipadá fér, že mi to Krish vyčítá. Zrovna on! Ind ze zlaté klícky, který v životě nebyl na jediné brigádě, za celé studium ani jednou nejedl suchou rýži a postel si sám prvně ustlal teprve poté, co se s inženýrským titulem přestěhoval do Evropy. Co ten ví o mých problémech, co ten mi má co kázat! Hádka se začne točit v kruhu, a než se nadějeme, padneme na samé dno – tedy na dno, na kterém se on trefuje do mé angličtiny a já mu oplácím poznámkami o jeho v podstatě neexistující češtině. Tolik bych si přála, abychom se spolu občas mohli bavit
v jazyce, který opravdu suverénně ovládám. Aby se alespoň sem tam role obrátily. Ale bohužel – Krish se česky učit nehodlá. Proč by taky měl – v Praze už žije roky a doteď si v ní s angličtinou vystačil. „Jeď si do Prahy sám, já si počkám na autobus!“ dívám se dotčeně před sebe a pokračuju v chůzi, zatímco on autem popojíždí vedle mě podél chodníku.
„Vždyť ani nevíš, kde je tady nádraží.“
„No tak ho najdu!“
„Ty? Emo, ty se ztratíš i ve vlastním bytě! A Alberta během toho tvýho hledání tady vyvenčí v Praze kdo? Dělej, naskoč si. Cestou to proberem a v Praze tě vezmu na sushi.“
Přemluví mě. Usmiřujeme se v lese někde u Rokycan, kde zničehonic sjede z dálnice. Nemáme u sebe jediný kondom – nebylo to v plánu. Předpokládám tedy, že ho aspoň včas vytáhne, jenomže to předpokládám špatně. Těžkou hlavu si z toho ale nedělám – bez injekce menstruuju tak jednou dvakrát do roka. Doktorka mi loni v létě diagnostikovala syndrom polycystických vaječníků a řekla mi, že bez hormonální léčby nebudu mít děti. Takže jsem v klidu.
Přesně o šestnáct dnů později se divím.
Ráno – asi tak vteřinu po probuzení – se pustím do „preclíkového manévru“, který jsem si před spaním promyslela. Těhotným se přece všude doporučuje, že mají sníst něco malého okamžitě po procitnutí a teprve tak o dvacet minut později vstát, aby se vyhnuly nevolnosti… Plán tedy zní: jen co přijdu k sobě, popadnu z nočního stolku darovaný pytlík preclíků a vysypu ho do sebe takovou rychlostí, že si můj žaludek ani nestihne uvědomit, co se právě děje.
Bohužel, trhnutí igelitu obrátí naruby všechny mé vnitřnosti a obsah pytlíku se nepřemístí do mého břicha, nýbrž naopak.
Z preclíků tedy nic nebude – čekám na snídani. Musím uznat, že zvracet nalačno přináší fascinující vhled do světa žaludečních šťáv. První várka bývá velká, plná průhledného až mléčně bílého hlenu spíše hutnější konzistence. Množství však postupně ubývá a vodnatí, až se nejpozději se čtvrtým hlubokým předklonem dostaví řídká, jedovatě žlutá tekutina hořké příchuti.
Odpoledne volá sestra. Hovor típnu a napíšu zprávu, už na úvod lehce vyčítavou: „Víš přece, že teď nezvládám mluvit.“
„Aha, promiň, já se jen chtěla zeptat, jak se máš.“
„Furt stejně. Pořád čekám, až rozkvetu.“
„Hm. Nemám se odpoledne stavit a něco ti přinést?“
Je milá, ale poslední, co teď potřebuju, je, aby mě někdo takhle viděl. Dneska už jsem do té sprchy totiž opravdu nešla. Celá sesterna si stejně dávno myslí, že se nemyju, proč se tedy vůbec snažit. Kůži všude po těle mi pokrývá zvláštní olejnatý film neznámého původu – buď zas nějaká bizarní reakce na těhotenství, anebo možná na všechny ty infuze. „Díky, ale já se teď snažím svý tělo na následujících sedm měsíců hibernovat a eliminuju všechno, co mi v pádu do hlubokýho kómatu brání.“
„Jasný. V pohodě.“
Na chvíli se odmlčí, ale pak jí to stejně nedá: „Hele, zkoušela jsi už tu ovesnou kaši, jak jsem ti psala minule?“
„Káťo… Jen při slově oves se mi navaluje.“