9788075005335

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Bílý, Jan, 1954-

Zen v umění konstelací : 33 příběhů na cestu k celistvosti / Jan Bílý. -- První vydání. -Praha : Maitrea, 2020. -- xvii, 98 stran

ISBN 978-80-7500-533-5 (brožováno)

* 615.851-025.21 * 316.614.5-025.12 * 244.82 * 171 * 316.472.4 * 244.82-582/-587 * 165.322 * (035)

– systemická terapie – rodinné konstelace – zen-buddhismus

– životní problémy

– interpersonální vztahy – sebepoznání

– duchovní poznání – příručky

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Jan Bílý

Zen v umění konstelací

Copyright © Jan Bílý, 2020

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2020

ISBN 978-80-7500-533-5

MOTTO

Na počátku bylo slovo a to slovo bylo boží a to slovo bylo: „Teď!“ Tuto knihu věnuji všem, kteří věří v Teď, aniž by se utápěli v Kdysi nebo toužili po Příště.

Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Díky, Vaše nakladatelství

PŘEDMLUVA

V květnu 1999 jsem se poprvé zúčastnil konstelačního semináře. Bylo to v německém meditačním centru „Parimal“ a konstelace vedl můj pozdější učitel Robert „Ramateertha“ Doetsch. Tou dobou jsem měl za sebou téměř dvacet let účasti ve všech možných ezoterních i méně ezoterních kurzech, seminářích a výcvicích, praktikoval jsem zen pod vedením katolického kněze na ostrově Reichenau, kreslil horoskopy pro přátele a později i několik let pro platící klienty, stal jsem se sannyasinem (žákem) indického mystika Osha a pobýval jsem u rakouského druida Antona Raborneho. Ale vždy, když jsem se setkal s rodinnými konstelacemi, jsem byl přesvědčen, že je to něco, co jde úplně mimo mne, neboť – já přece žádnou rodinu nemám a mít nechci. Od svých rodičů jsem už dávno utekl do Německa a tam, do toho podivného Česka, se už nikdy nevrátím. Basta.

Jenže jak víme, od svých kořenů člověk neuteče. Hned během prvních několika konstelací, na které mě tenkrát „vylákala“ moje tehdejší partnerka a velká láska Astrid, jsem pochopil, že to, co se před mýma očima odehrává, je přesně to, co mozaice mého života doposud chybělo. A tak to byly právě konstelace, které mi znovu otevřely přístup k mé rádoby zapomenuté rodině, především k tátovi (který tou dobou byl již rok po smrti) a dále i k té, do té doby naprosto neviděné, síle mých českých předků. Setkal jsem se opět s linií mé milované babičky z máminy strany, jež pocházela z vyšší pražské buržoazie, ale i s opravdu pravými proletáři ze strany mého táty, kde prastrýc byl členem tajné Masarykovy Maffie. Pochopil jsem, že právě tyto dvě linie ovlivňují moji neustálou oscilaci mezi nedostatkem a přebytkem, nejen na materiální úrovni.

A také jsem do svého srdce přijal, byť in memoriam, mého tátu, a to včetně jeho horlení pro Stranu, ze které ho nakonec roku 1969 pro jeho engagement během Pražského jara vyhodili. Ale především jsem rychle pochopil, že tuto metodu můžu, pokud bych se v ní vyučil, používat nejen pro rodinné problémy, ale i jako poradenskou metodu pro firmy, kluby, svazy, strany, etnické skupiny, státy – prostě všude tam, kde jde o ohraničenou skupinu, která se vyznačuje příslušností, soudržností a vzájemnou výměnou, tedy dáváním a přijímáním. A tak jsem se po hlavě vrhl do studia.

Na jaře roku 2002, coby novopečený „konstelář“, jsem zavítal do Prahy, která pro mne byla ještě docela cizí – na Hradě zářilo havlovské srdíčko, téměř všichni horečně podnikali a já občas míchal do své mateřštiny německá slova, na jejichž český překlad jsem si zrovna nemohl vzpomenout. A protože věci se opravdu nedějí náhodou, tak jsem, bloumaje ulicemi Vinohrad, zabloudil do ezoterického obchůdku paní Tuškové, která mi nabídla, že zorganizuje můj první seminář v mém rodném městě. Přišlo čtyřicet pět účastníků. A od té doby jsem s konstelacemi nepřestal.

Za ty roky seminářů jsem se v mé konstelační práci hodně vzdálil něčemu, co nazývám „terapeutickým přístupem“. Co to znamená? V mých výcvicích učím své studenty, že mohou pracovat na trojaký způsob: jako terapeuti, koučové a průvodci. K tomu používám následující, hodně zjednodušený, nicméně ledasco objasňující obraz: Terapeut pluje lodičkou po řece, a pokud se někdo topí, tak ho, tak trochu jako plavčík na plovárně, zachraňuje. Vytáhne ho do lodičky, přičemž se může stát, že se jeho loďka sama rozkymácí, nebo nedej bože převrhne. To tehdy, když terapeut nedbá na svoje vlastní bezpečí, na odstup od klienta a zanedbává supervize. Problém tohoto přístupu je ten, že terapeuta

svádí k tomu myslet si, že ví. Že rozpozná správné od špatného, patologické od zdravého a že je schopen klienta dostat opět do bezpečné, funkční a obecně uznávané rovnováhy. Past, která číhá na každého

terapeuta, je přesvědčení: „Já a můj svět jsme v pořádku,“ nebo „Je to klient, který potřebuje pomoci.“

Druhý přístup je přístup kouče. Kouč nepluje po vodě, ale pracuje se svým klientem na břehu. Učí ho dovednostem (plavání), které mu pomohou dostat se na druhou stranu řeky. To má několik důležitých

předpokladů. Zaprvé klient musí chtít. Zadruhé musí být jasný jeho cíl (druhý břeh). A zatřetí klient a kouč by měli uzavřít smlouvu – například, co se stane, když se klient na druhý břeh nedostane nebo když se přestane chtít učit plavat. A také – co ho ta výuka bude stát. Velký problém tohoto přístupu leží v tom, že tam, kam se klient chce dostat, kouč většinou nikdy nevkročil. Ten, který vás koučuje na vítěze, sám nemusí nutně umět vyhrávat.

Třetí přístup není nepodobný archetypálnímu obrazu řeckého Charóna. To byl převozník, jenž vozil duše zemřelých přes řeku Styx do podsvětní říše zapomenutí. Konstelář v podobě novodobého Charóna samozřejmě neví, zdali se převoz podaří. Řeka je zrádná, počasí vrtkavé a kdo ví, zdali klienta uprostřed řeky nepřepadne panika (psychospirituální krize) a z lodičky nevyskočí. Také musí ten, kdo se chce dostat někam, kde to vlastně vůbec nezná, být na „přechod“ náležitě připraven. Měl by projít rituální očistou, na zaplacení Charóna by měl mít dvě zlaté mince (které starověcí Řekové kladli svým mrtvým na oči) a v neposlední řadě musí mít odvahu tuto velkou transformaci podstoupit. Nebezpečí tohoto druhu práce vězí v tom, že převozník nikdy nemůže za klienta převzít zodpovědnost. To jediné, co může a měl by garantovat, je, že dělá svou práci nejlépe, jak umí. Jak to řekl

xi

Zen v umění konstelací

jeden z mých šamanských učitelů, Holanďan Daan van Kampenhout: „Pokud pracuješ s duší, tak to jediné, co tě certifikuje, je tvoje vlastní duše.“ Nebo jinak řečeno: „Držme si klobouky, bude to (pro oba) fičák.“ Je zřejmé, že já sám mám největší příbuznost se třetím druhem konstelářů.

Poslední dobou se v mé práci objevuje ještě čtvrtý přístup. Nazval bych ho „zenovým přístupem“. A právě o tomto způsobu práce je tato knížka. Již delší dobu, často na závěr výcvikového bloku nebo na konci semináře, stavím takzvané „ristretto­konstelace“. Toto označení velice krátkých, nicméně do velké hloubky mířících konstelací, jsem převzal od mé učitelky Sneh Schnabelové, která milovala Itálii a s ní i tento druh kávy. Ne náhodou byla nedaleko prostoru, kde v jihoněmeckém Freiburgu své semináře pořádala, výborná pražírna kávy a malá, vyhlášená kavárnička, kam jsme, v přestávkách mezi „hustými“ konstelacemi, chodili mlsat.

Z mého pohledu jsou ristretta (nejen ta konstelační ) nejvíce „tady a teď“. Pokud mají konstelace tu vlastnost, že během semináře „rozumíme“ všem konstelacím kromě té, kterou jsme si nechali postavit sami, tak se tato konstelační ristretta vymykají normálnímu, logickému pochopení ještě víc. Nutí klienta alespoň na chvíli radikálně přestat přemýšlet, přestat se zabývat těmi nám všem známými konstrukty typu: „Co by bylo, kdyby to, co je, bylo jiné?“, „Kde jsem udělal chybu a proč?“ nebo „Jak se konečně dostanu k tomu nebýt pořád v hlavě?“ Konstelacím ovšem nemusíme „rozumět“, především ne ihned poté, co jsme tu vlastní zažili. Ve velké většině případů nám totiž konstelace neukazují nějakou „správnější“ nebo „lepší“ realitu, kterou bychom měli pochopit. Konstelace také neposkytují nějaký jasný návod na to, jak máme jednat. Kouzlo konstelační práce vězí v tom, že nám často

velice nečekaně rozšiřuje pohled na to, co už známe a o čem si myslíme, že víme, jak to je. Nutí nás to nové a dosud neviděné do našeho života nějak integrovat. A tomuto novému pak zpočátku nerozumíme – prostě proto, neboť to překračuje hranice našeho každodenního výkladu okolního světa.

Konstelace nás konfrontují s tím, co indiánský šaman Don Juan Matus v románech Carlose Castanedy nazývá Nagual, svět duchovního poznání, na rozdíl od světa, ve kterém se my všichni dennodenně pohybujeme a který je světem materiálním, logickým a především „solidním“. Tento náš obyčejný svět se v Castanedově terminologii jmenuje Tonal a je, podle Dona Juana, neustále udržován naším vnitřním dialogem či pojmenováváním toho, co známe: Černá barva je absence všech jiných barev, podlaha pod chodidly je pevná, stromy jsou zelené a slunce je to, co nás přes den zahřívá, alespoň tam venku, pod širým nebem. V okamžiku, kdy tento náš výklad ustane, ať už skrz meditaci, změněný stav vědomí nebo nějaký drastický zážitek, se dostaneme do rozpoložení, které může být psychicky nejen nečekané a nepříjemné, ale i ohrožující. Najednou totiž přestaneme realitu kontrolovat. Přímo naopak – může nás přepadnout pocit, že něco většího, než jsme my sami, kontroluje nás. Máme vjemy, které nejsme schopni zařadit do toho, co je „normální“ a nám známé. A můžeme se cítit nejen nejistě, ale dokonce i ve stavu blízkému nějaké duševní poruše.

Psychologie toto propadnutí se do nekontrolovatelnosti nazývá „psychospirituální krizí“. Bohužel existuje stále ještě mnoho psychiatrů, kteří lidem, kterým se toto přihodilo, podávají medikamenty, namísto aby jim podali vysvětlení a poskytli jim v jejich spirituálním skoku podporu. Každá ztráta kontroly představuje totiž zároveň i otevření okna do světa, který nám byl doposud uzavřen. Tento, většině lidí jen ze snů

Zen v umění konstelací

Jsem přesvědčen, že naše celá kultura, nejen ta západní, ale skrz globalizaci nyní už celosvětová civilizace se tomuto kroku do neznáma, tomuto byť dočasnému vzdání se kontroly nevyhne. Jedině tak se totiž podaří vyřešit náš stále víc do popředí se deroucí problém s neudržitelností našeho na neustálý materiální růst a konzum zaměřeného života. Jinak řečeno – dříve stačilo, když se k tomuto kvantovému skoku vědomí dopracovali jednotlivci, Buddha, Bódhidharma, Ježíš, mystici všech náboženských směrů. Dneska, abychom jako homo sapiens přežili, je „osvícení“ nutné, když ne pro všechny, tak alespoň pro velkou část lidstva.

A tím se dostáváme k zenu, ke kóanům – podivným hádankám, jež nemají logického rozuzlení. K paradoxům, které nám pomáhají dostat se nejen dál za hranici rozumu, těla a logiky, ale především do naprosto nekompromisního „tady a teď“. Po smrti Boha („Bůh je mrtev“ –Friedrich Nietzsche), jenž byl pro miliony lidí poslední velkou útěchou, nám zbývá už jen zen. Zde žádná útěcha není, jen dechberoucí cesta „dovnitř“, do naší esenciální duše, k naší podstatě, která je zároveň podstatou celé existence.

Ze zenu, jenž se dříve koncentroval na individuální předávání „lampy osvícení“, se tak stává cesta pro mnoho lidí, jak dokládá počet přibližně jednoho milionu stoupenců indického mystika Osha, jehož považuji za velice autentického, novodobého zen­mistra. Z původně ve skrytu operující ezoteriky se klube na světlo světa jakási cesta pro všechny. A na této cestě může umění konstelací posloužit jako docela dobrý kompas, neboť všechny ty rozdílné konstelace na odlišné problémy

xiv a podivných okamžiků známý svět, ovšem tvoří důležitou součást „toho všeho“, tedy vesmíru, univerza, celku. A tím se opět dostáváme na začátek – k nalezení ztracené jednoty na vyšší, vědomější úrovni.

klientů a klientek jdou v hloubce ke stejnému pramenu. Nebo, řečeno slovy jednoho zenového mistra: „Úžasné, jak všechny tyto rozličné sněhové vločky padají na stejné místo.“

Tato malá knížka, která přináší zápisy a komentáře ke třiceti třem zenovým ristretto­konstelacím, budiž částí této cesty. Přeji vám krásné a hluboké osvícení.

Jan Bílý, 2019

Způsob přepisu konstelací:

• Konstelář (Jan Bílý) je vždy „Jan“.

• Klient je z důvodu anonymity vždy „Adam“, pokud je to muž, a „Eva“, pokud je to žena. Všechny citlivé údaje byly změněny tak, aby klienty nebylo možné identifikovat.

• Jejich zástupce v konstelacích označuji vždy „Klient“ nebo „Klientka“.

• Pokud je do konstelace postaven pouze jeden aspekt Adama nebo Evy, tj. klientů, o jejichž konstelaci se jedná, je tento aspekt označen jinak (například „Šamanka“ ve třetí konstelaci).

• Pokud se před, během nebo po konstelaci obracím přímo na (sedící a přihlížející) klienty, píšu např. „Jan se otáčí k Adamovi…“ nebo „Adam vypadá zmateně…“

• Pokud se jedná o osoby, jež stojí v rolích, píšu názvy jejich rolí s velkými začátečními písmeny (např. „Klientka“, „Muž“, „Boty“ atd.).

• Pokud v komentáři mluvím například o muži klientky (Evy), ale nemyslím tím zástupce v konstelaci, používám normální způsob psaní, tj. „muž Evy“ nebo jen „muž“.

Zen v umění konstelací

A nakonec ještě poznámka autora ke způsobu „práce“ s touto knihou:

Může se stát, že čtenář bude mít častěji pocit, že některým pasážím, situacím nebo komentářům v této knížce nerozumí. To je pocit, který –jak jsem ostatně už uvedl výše – se dostavuje hojně i v konstelacích. V těchto případech nepropadejte prosím zoufalství, ani horečnému hledání toho, jak to autor myslel. Zkuste naložit s dotyčnou pasáží jako s výtečnou pralinkou, kterou jste dostali od vaší velké lásky. Nechte si ji „tady a teď“ rozpustit na jazyku a nehledejte, co je za tím. Pralince –zrovna tak jako lásce – se také nesnažíme porozumět. Výhodou v knížce popsaných příhod – ristrett je, že si je na jazyku můžete nechat rozpouštět stále znovu a znovu. Klidně i roky. Přesně jako to zenoví mniši dělají s kóany. A podobně, jako je tomu i ve škatulce s pralinkami, také v této knížce jsem nakonec odolal pokušení mé pralinky – tedy ristretta – skládat do nějakých tematicky příbuzných skupin. Každý příběh zde stojí sám za sebe a s okolními případy nemá moc společného. Nebo možná má – s úplně všemi.

PODĚKOVÁNÍ

Antoniu Koláčkovi a celému týmu pražské Maitrei za neustálou inspiraci srdcem a také za to, že moje „devátá“ nezůstala „nedokončená“.

Lence Konečné za inspiraci srdcem i rozumem a za její neuvěřitelnou schopnost spojování rozpojeného a rozmotávání zamotaného.

Dále jde můj speciální dík Kláře Marušincové, Aleně Hlouškové, Dáše Volfové, Magdaleně Holancové, Hance Slobodové a Daně Markové, Lence Veverkové, Veronice a Borisovi Lukáčovým, Petru Jansovi, Miroslavu Krásovi, Ondřeji Fibichovi, Pavlu Filipovi, Tomáši Janečkovi, Janu Müllerovi a Jiřímu Bílému.

A můj největší dík patří těm několika tisícům účastníků mých konstelačních výcviků, seminářů, večerů a mužských kruhů, z jejichž příběhů vznikla tato kniha a skrze které se neustále učím, žasnu a putuji na cestě srdce.

1. BOTY

Eva: „Před několika měsíci jsem se rozešla s mým dlouholetým přítelem, ale stále mě to k němu poutá. Problém leží v tom, že prostě vidím jeho potenciál, tedy to, co on skutečně chce, ale je to tak v hloubce, že on sám si toho asi není vědom. Mám ho ráda a chtěla bych, aby si to, co vidím, uvědomil. Jde také samozřejmě o děti, kde on se pořád nevyjádřil, jestli je chce, nebo ne, ale já v té hloubce rozeznávám jeho přání je mít.“

Jan: „Vezmi si někoho za sebe (Klientka) a za něj (Muž) a postav je do konstelace.“ (Viz první obrázek.)

Klientka: „Vůbec se mu nemohu podívat do očí, neboť mám strach, že tam uvidím něco, co nechci vidět. Přitahují a fascinují mě jeho nohy, možná dokonce jen ty boty, od nich nemohu odtrhnout zrak.“

Muž udělá pár kroků stranou, což Klientku znervózní.

Klientka: „Já si ho hlídám. Tohle se mi nelíbí.“

Muž na její slova zaváhá s příštím krokem a poslušně se vrátí do výchozí pozice.

Klientka: „Lepší.“

Zen v umění konstelací

Jan přichází k Muži a žádá ho, aby si sundal boty, jejichž tkaničky jsou už stejně rozvázané. To Muž dělá a Jan ho posílá ven z konstelace.

Klientka (stále fixuje pohledem Boty, druhý obrázek): „To je obrovská úleva. Teď jsem šťastná.“

Jan: „To stačí. Děkuji, vystupte si z rolí.“

Komentář mistra Chetan Kus-Hala: Někdy vidíme něco, co se ještě neprojevilo. Ale existuje to doopravdy, pokud se to ještě neprojevilo? Kdo ví. Každopádně nikdo neví, jak dlouho to bude potřebovat, než se to projeví. Pokud vůbec. Ale my jsme tvrdohlaví a chceme to vidět. A tak se na to díváme jako zmije na virtuální myš a cokoliv jiného, co se již projevilo, ignorujeme, neboť to odvádí naši pozornost od toho, nač čekáme. A nakonec z toho celého, v čem možná bylo i to, na co jsme čekali, zbudou jen boty.

Mistr Roshi-Moon komentoval: První chladný déšť.

Dokonce i mnich by si přál mít holínky.

2. LÝTKA

Eva: „Mám ztuhlá lýtka.“

Jan: „Od kdy?“

Eva: „Tak pět nebo deset let.“

Jan: „Pět, nebo deset?“

Eva (váhá): „Sedm.“

Jan: „Lýtka jsou pod Vodnářem a ten je pro mne znamením volného vztahu.“

Eva: „Já žádný nemám.“

Jan: „Jak to?“

Eva: „Mám osmiletého syna. A před šesti lety jsem se rozešla s jeho tátou, s mým bývalým manželem. Od té doby žádný vztah nemám.“

Jan: „Tak tomu říkám časová souhra. Vezmi si někoho za sebe, někoho za symptom a někoho za bývalého manžela.“

Eva to dělá a staví konstelaci (viz obrázek).

Po chvíli udělají jak Symptom, tak Bývalý manžel prakticky ve stejný okamžik krok dopředu. Tím se vytvoří kolem Klientky volný prostor. Klientka se ovšem ani nepohne, pouze si založí ruce před hrudí a trochu si odfrkne nosem.

Jan (ke Klientce): „Víš, co je plafón?“

Klientka: „Ne.“

Zen v umění konstelací

Jan: „To znamená strop, ale můj táta to užíval ve smyslu prostor. Volný prostor, kde je všechno a nic. A ty teď řekni do tohoto prostoru: ‚Ani náhodou!‘“

Klientka (okamžitě, s velkou chutí a důrazem): „Ani náhodou!“

Jan: „Děkuji, to bylo vše, vystupte si z rolí.“

Komentář mistra Chetan Kus-Hala: Symptom je nám většinou milejší než to, co zastupuje, nahrazuje nebo vyjadřuje. Symptom je náš velký kamarád, ale většina lidí s ním na vědomé úrovni zápasí, což ho k nám o to víc na podvědomé úrovni připoutává. Když symptom zastupuje někoho mimo nás, stává se tím, že ho „máme“, náš. To by se nám s někým skutečně jiným nikdy takto nemohlo podařit. Nebezpečí skutečného setkání s tímto jiným vězí v tom, že nevíme, jaké emoce by v nás ono skutečné setkání mohlo vzbudit. A tak máme „náš“ symptom a aspoň víme, na čem jsme. A pokud se symptom pohne, aby nám ukázal, s kým je spojen, a zanechá nás v prostoru, kde by opravdu bylo možné všechno, dokonce i naprostá svoboda, nechceme mu to dovolit, a to ani náhodou.

Mistr Roshi-Moon komentoval: Láska zapaluje lýtka. Ale pak obyčejně přijedou hasiči.

3. ŠAMANKA

Eva: „Potřebovala bych konstelaci na mé tři části: lékařka, léčitelka a šamanka. Lékařka vydělává na složenky. Léčitelka také, i když o trochu méně. Ale ta šamanka, kterou se cítím být nejvíc, ta nevydělává. A to je moje hlavní starost.“

Jan: „Aha. Vyber si někoho za tu šamanku v tobě a za peníze.“

Šamanka a Peníze setrvávají v pozicích. Šamanka se upřeně dívá směrem pryč od Peněz, do dálky. Ve směru jejího pohledu stojí v rohu čirou náhodou flipchart. Přibližně po jedné minutě Jan vstane a nakreslí na flipchart velkou značku pro dolar ($ ). Krátce poté se Šamanka obrátí k Penězům.

Jan: „Děkuji, vystupte si z rolí.“

Komentář mistra Chetan Kus-Hala: Někdy potřebuje naše peněžní přesvědčení radikální šok. Například ten, že peníze jsou jen sen, zakletý do kousku potištěného papíru. Nebo naopak, že jsou všude, kam se podíváš, a to v nekonečném množství. A cokoliv uděláš, může vytvořit naprostý přebytek. Je to jen naše hlava, která se obává nedostatku, naše ego, které tuší, že jednoho dne nenávratně zmizí, a má z toho takovou hrůzu, že je už předem mrtvé. Častým výrazem ega jsou naše životní role –například lékařka, léčitelka, šamanka. Tyto role nepramení z „tady

Zen v umění konstelací

a teď“, ale vždy ze vzpomínek na to, co bylo, a z představy toho, co by mělo být. A protože největší strach ega je ten, že zmizí, nutí ho říkat ke spoustě věcí „ne“. Pokud ovšem k něčemu říkáme „ne“, rozdělujeme svět na to dobré a na to špatné, a to špatné, to, z čeho máme hrůzu, to chceme, aby nebylo. Ale ono to přesto je. Jakoby natruc. A pokud to vyhodíme dveřmi, vrátí se to komínem, jak je kdesi psáno. Takže je nejvyšší čas se obrátit od našich představ k realitě. Platí ovšem i obrácený případ – pokud si něčeho příliš ceníme, nevidíme cenu téhož.

Mistr Roshi-Moon okomentoval:

Dokonce v Kyoto, když slyším kukačku, přepadne mě touha po Kyoto.1

4. STROP

Eva: „Je mi padesát pět a mám vše, co potřebuji. Jsem dvacet let v partnerství, nemáme žádné děti. Ale již delší dobu jako by mi vše v mém životě dávalo najevo, že mám nějaký strop. Prostě to nejde dál. Takže na to bych se chtěla podívat.“

Jan: „V tom, co v tvých slovech slyším, na mě nejvíc působí ten ‚strop‘. Tak bych tě poprosil si vybrat někoho pro sebe a někoho pro ten tvůj strop.“

Eva to dělá a staví sebe (Klientka) a Strop do konstelace. Za Stropem jsou dveře, vpravo za ním pak visí na zdi hodiny. Po dvou minutách se Strop obrátí a dívá se nyní na dveře a na hodiny. Nato si Klientka zakryje obličej.

Jan: „Děkuji, vystupte z rolí. Ale já bych k tomu ještě něco rád řekl. Kafka napsal mnoho geniálních povídek a tato konstelace mi připomněla jednu z nich. V ní přijde poutník k přivřeným dveřím, zpoza kterých se line neodolatelná záře. Před dveřmi ale stojí dveřník. Poutník ho prosí, aby ho vpustil, to ale dveřník odmítá. Na otázku, zdali ho vpustí třeba příští den, říká, že je to možné. A tak se poutník usadí u dveří a každý den se dveřníka ptá, zdali ho už pustí dovnitř. A pokaždé dveřník odmítá s tím, že možná jindy. Muž stárne a slábne a nakonec umírá. Posledním dechem se

Zen v umění konstelací

ptá dveřníka: ‚Pověz mi, proč za celou tu dobu, co tu jsem, nikdo jiný těmi dveřmi neprošel?‘

‚Protože ty dveře jsou určeny jen pro tebe. A nyní je mohu zavřít,‘ odpovídá dveřník a poutník vyhasínajícím zrakem vidí, jak dveřník dveře zavírá.“

Komentář mistra Chetan Kus-Hala:

Přechod z druhého kvadrantu (kmenová duše) do třetího kvadrantu (esenciální duše) nastává často kolem padesátky, když děti jsou z domova, dům dobudovaný, firma prosperuje, vše materiální je splněno. Co dál? Když člověk nedává pozor, semele ho nějaká takzvaná krize středního věku – manželka odejde, firma zkrachuje, otec rodiny uteče s milenkou nebo si jde s prvním infarktem lehnout na půl roku do nemocnice. Když člověk dává pozor, když je tedy vědomý, pochopí, že do třetího a posledního životního kvadrantu lze vstoupit jedině skrz neulpívání (do čtvrtého kvadrantu vstupujeme smrtí). Jogíni tomu říkají aparigraha, netoužení po materiálních věcech, někdy (a chybně) překládáno jako bezmajetkovost. Ale my nemusíme opustit naše vybudované statky, ženu, muže a děti, nemusíme podpálit dům a darovat továrnu, není nutné odejít do kláštera a vzdát se světa. Je jen důležité na tom, co jsme v druhém kvadrantu vybudovali, nelpět.

V dané konstelaci znázorňuje Strop dvě části Evy, které se sebou v její duši zápasí. Když k ní Strop stojí čelem, představuje její touhu dostat se ke dveřím (tj. do třetího kvadrantu) a zároveň překážku, jakéhosi dveřníka. Poté, co se Strop otočí směrem do neznáma, představuje Evin strach – proto si její zástupkyně zakrývá obličej. Po konstelaci ještě řekla zástupkyně, že to nejhorší pro ni byl pohled na neúprosně odtikávající hodiny vedle dveří.

4. Strop

Mistr Roshi-Moon okomentoval:

Poutník visí nad propastí a drží se zuby větve. Jeho ruce nenahmatají žádnou oporu, jeho nohy nenajdou výstupek. A jeho učitel se ho zeptá: „Proč přišel Bódhidharma z Indie do Číny?“ Neodpoví-li, pochybil. Odpoví-li, ztratí život. Tak co udělá? Odpověz bezprostředně, teď a tady, neboť tvé hodiny dotikávají.

5. NEROZUM

Adam: „Mám s ženou nyní obtížnější období. Vůbec jí nerozumím.“

Jan: „A co se stane, až jí porozumíš?“

Adam: „Budu šťastnější.“

Jan: „Uvidíme. Vyber si sebe (Klient) a svou ženu a postav je do konstelace.“

Adam to dělá a staví je do pozice. Žena se dívá na něco v dálce, Klient na ni.

Žena: „Já bych se strašně ráda na něho podívala, ale nemohu. Musím se dívat na to v dálce. Ale mám ho ráda.“

Klient: „Jsem z toho nesvůj. Nerozumím tomu. A to, že nevím, na co se dívá, tak to mě zneklidňuje.“

Jan (k Adamovi): „Ve vší úctě k tvému nerozumění – já teď udělám něco, čemu budeš rozumět ještě méně. Ale pokus se to vidět.“

Jde ke Klientovi a pomalu mu skloní hlavu do úklonu před Ženou. V sále je napjaté ticho. Po chvíli se Žena podívá na svého muže (Klienta) a celá září.

Jan: „Děkuji, toť vše.“

Adam (po konstelaci, zklamaně): „Aha. Tak jsem zjistil, že jsem šťastný. Ale byly doby, kdy jsem byl šťastnější.“

Jan: „To, že byly doby, kdy jsi byl šťastnější, neznamená, že bys nyní nemohl být šťastný.“