Co to vlastně je
Camino de Santiago neboli Svatojakubská pouť je poutní cesta, která jednoduše končí ve španělském městě Santiago de Compostela. Historicky je to hrozně zajímavá věc, do které asi nebudu zabíhat (kdyžtak strýček Google). Každopádně existuje krásný film, řada knih, blogů, fb skupin… zkrátka zdrojů informací je podle mě hodně.
Co je podle mě o to zajímavější, jsou důvody, proč lidi jako já tuto pouť vlastně dělají. Překvapilo mě, že lidí, kteří šli pouť z náboženských důvodů, bylo naprosté minimum (alespoň z těch, které jsem potkala).
Naopak většina lidí sem přišla pro psychickou očistu, vymanit se ze stereotypů a touhu něco ve svém životě změnit. Někteří měli jasnou vidinu, pro jiné to byl spontánní nápad a někteří chtěli třeba jen zhubnout nebo poznat nové lidi.
Výběr trasy
Možností je hromada a já sama jsem v tom byla trochu ztracená. Záleží jen na vás, kolik máte času, peněz a svalových vláken. Říká se, že pravé Camino začíná na prahu vašeho domu. Jelikož nemám dům, je jedno, odkud půjdu (haha).
No dobře… logicky jsem si říkala, že když už jsem v Portugalsku, tak bych přece mohla jít tu portugalskou. Problém byl, že většina lidí chodí jen z Porta, což mi přišlo krátké (cca 280 km) a z Lisabonu moc lidí nechodí. Bohužel jsem měla v plánu vyplňovat s lidmi po cestě dotazník k mé bakalářce, takže jsem potřebovala dostatek respondentů. Navíc jsem hodně měst po trase už během Erasmu viděla a přišlo mi škoda neprozkoumat další zemi, když jsem ve Španělsku, kromě
Mallorcy, ještě nebyla.
Dál jsem přemýšlela, jestli jít francouzskou nebo severní trasu. Jako takhle… mně se líbila severní, protože je podél moře, a to je něco pro mě, ale bála jsem se, že tam nebudu mít dost těch lidí, a navíc jsem zjistila, že tam jsou min. první týden zavřené hostely pro poutníky (covid), což by znamenalo komplikace s přespáváním. Na francouzské je zase podle toho, co jsem četla, moc lidí, a to zase nechci. A ještě tam není moře!
Rozhodování… jestli je důležitější bakalářka, nebo já?
Jde se na severní!
Vybavení
Boty – Rebook běžecké – FB Marketplace (700 Kč)
Batoh – Head 35 l – Sportisimo (900 Kč)
Stan – Yellowstone – FB Marketplace (700 Kč)
Karimatka – pěnovka Decathlon (300 Kč)
Spacák – Sportisimo (350 Kč)
Vařič – Pinguin Trek – 4camping (464 Kč)
Ešus – hrnec Zulu Indi 1,3 l – 4camping (479 Kč)
Pončo pláštěnka – Decathlon (520 Kč)
Trekové hole – Decathlon (780 Kč)
Ledvinka – Decathlon (390 Kč)
Ostatní: čelovka, hygiena, léky, ručník, hrnek, příbor, žabky, nůž, camelbag, powerbanka…
– Celkem: cca 7 000 Kč celá výbava
Věci, které jsem cestou posílala domů
Oblečení
Šaty
Nepromokavá bunda
Legíny – My protein
Sportovní podprsenka
Mikina –
Kraťasy – 2x
Trička – 3x -> (jedno z nich crop top… blbej nápad)
Spodní prádlo – 4x
Ponožky – 3x
Ráda bych jen dodala, že nejsem člověk, který by se nějak vyžíval ve značkách. Spíš mám své dlouholeté oblíbence, kteří jsou testováni v obtížných podmínkách. Osobně se mi hodně osvědčily šaty, a to ať už po sprše nebo i na túry. Navíc vás potom budou lidi chválit, jak super oblečený jste poutník!
U mě navíc fungoval systém dvou pytlíků. V jednom špinavé, v druhém čisté. Často se ale stávalo, že se ten čistý jaksi změnil na špinavý. Záhada?
Den 3
29. 6. 2021
Strávila jsem celý den balením, což se mi nikdy nestalo. Nejsem zrovna ten typ, co balí na dovolenou týdny dopředu, tak aby vše sedělo, protože zpátky se vám to stejně nebude chtít dělat (nebo alespoň mně ne) + nakoupíte pár suvenýrů a je to někde. Každopádně tady je to jiné, protože mi víc než měsíc budou celý můj barák tahat záda a já je mám ráda, takže ten batoh vybaluju asi desetkrát a zvažuji každou věc, jestli ji fakt potřebuju. Největší dilema mám u té největší věci, a to je stan.
Vím, že na spoustě webech a diskuzích říkali, že je na Camino zbytečný a jsou tam hostely pro poutníky, ale podle informací, které jsem našlam, jsou státní (čti levné) hostely min. první týden cesty zavřené kvůli covidu. Navíc můj studentský rozpočet není zrovna dvakrát připraven na velké ztráty. Taky jsem zvažovala vařič, ale ranní čajíčky a večerní polívečky za to kilo stojí (Uvidíme, co budu říkat za pár dní).
Poslední věc, která mě opravdu ale naštvala, byla moje nafukovací matrace. Ta mrcha se asi dozvěděla, kam ji chci vzít, a tak se vydala do důchodu. Přeji jí příjemný odpočinek! Naštěstí hostel v Portu, kde budu zítra přespávat, je hned vedle Decathlonu, tak si zajdu pro novou a rozhodně ne nafukovací! Jo a taky jsem si stáhla pár písniček pro případ, že budu mít už po krk ptačího zpěvu a šumu moře.
Odpoledne jsme se šli ještě s Pájou projít po portugalském městečku Caldas da Rainha, kde jsme spolu strávili přes 4 měsíce. Zašli jsme si na kafe s dezertíkem. Objednali jsme si dva dokonalé marcipánové penisy přímo při ejakulaci a lidi sedící kolem z toho měli celkem divadlo. Super na tom bylo, že jsme konečně zjistili, proč tady všude mají keramické penisy jako suvenýry. Vymyslel to nějaký umělec, podle kterého se jmenuje přímo naše ulice. Krásné rozloučení s Erasmem i přítelem bych řekla. Večer jsme si dali vínko u nových dílů too hot to handle. Když jsme usínali, zeptal se mě, jestli mě má jít zítra doprovodit na autobus. Trochu (čtěte dost) uraženě jsem se na něj podívala, jestli to jako myslí vážně a on že to byla samozřejmě sranda.
Ha Ha ¨
Sama ve velkém světě
Den 2
30. 6. 2021
V sedm ráno mi zvonil budík a zázračně jsem vstala. Batoh mám sbalený a autobus směr Porto jede až v devět, ale potřebuju dodělat dotazník k mé bakalářce, kvůli které tam tak trochu jdu. No nestihla jsem to… Vycházíme na autobus a já přesvědčuju Páju, aby si zkusil můj batoh alespoň k tomu autobusu. Pravda je taková, že je těžkej jako prase a nechce se mi tahat a ano, mám v plánu s ním jít ještě nějakých 800 km. No ale poslechnul, tak alespoň něco. Naposledy si zamáváme, i když mě přes tmavá skla autobusu ani neviděl a já jsem najednou sama.
Cesta od nás do Porta je přes tři hoďky, a tak jsem po dvanácté tam. Mám v plánu jít první do Decathlonu pro karimatku a potom buď i s batohem do katedrály pro kredenciál poutníka nebo dát batoh na hostel a jít nalehko. Plány mi zkazily hned dvě věci. Těžkej batoh, se kterým teda do žádné katedrály nepůjdu, tak píšu na hostel, jestli můžu přijít dřív a druhá, ta horší, v Decathlonu nemají tu karimatku, kterou jsem chtěla! Mají tam jen nafukovací (děkuji, nechci) anebo obyčejnou rolovací za 5 €, ale ta je zase obrovská jako prase. Já chtěla pěnovou, skládanou do harmoniky! Volám Pájovi, ať mi zjistí, jestli nejde třeba online objednat a za hoďku si ji vyzvednout. Tak v centru na skladě není, ale v druhém Decathlonu asi 5 km od centra ano. Proč mu volám, je podle data snad jasný. Je 30. a já už dávno nemám data. Dobrá zpráva je, že na hostel můžu dřív, tak s radostí nechávám můj batoh v nezamčené skříňce s tím, že tam opravdu není nic stealable (něco co by někdo chtěl krást).
Tak asi prostě budu spát na tvrdé zemi holt no... Při cestě do katedrály si to docela užívám. Mám jen ledvinku, takže se cítím lehká jak pírko a jsem sama, takže můžu jít, kam chci, jak rychle chci a nemusím to s nikým konzultovat. Má to i své výhody. Porto je krásné město. Koukám na spoustu krásných kostelů, v katedrále si u totálně znuděného pána vyzvednu svůj kredenciál poutníka (takový pas, do kterého se sbírají razítka. Je to takový důkaz, že jsi poutník a v Santiagu potom dostane člověk diplom).
Mostem přes řeku si to vykračuju do parku naproti. Na chvíli si lehnu a přemýšlím, co dál. Jsou teprve tři hodiny odpoledne, a tak se na hostel ještě vracet nechci, protože tam stejně nemám co dělat. Decathlon v mou vysněnou karimatku je teď už jen 3 km odtud a tam se jdu projít tam a zpátky. Ano, asi tam jezdí i tramvaje nebo autobusy, ale mně se opravdu nechce nic zjišťovat, a navíc potřebuju trénovat. To brzo, že?
Ona tam fakt byla! Jen byla teda o dost větší, než vypadala na fotce, ale když už jsem si pro ni došla, že jo... jen teda vůbec nevím kam a jak ji na ten batoh připnu. Mamka mi ještě cestou volala a říkala, že se bavila s nějakou kamarádkou a její dcera to šla a uštkla ji zmije. Strávila pak 2 měsíce v nemocnici. Tomu říkám podpora, mami, díky... Kromě toho mi samozřejmě stihla připomenout, že to opravdu jít nemusím a můžu jet normálně domů. No tolik k maminkám.
Udělala jsem si cestou zpět ještě privátní piknik v parku asi s další stovkou lidí, kteří měli ve slunečném dni stejný nápad, zašla jsem si koupit falafel, který jsem snědla hned a kebab, který si chci vzít zítra s sebou do autobusu. Zítra mě totiž čeká asi 17 hodin jízdy do španělského Irunu, kde bude začátek mojí cesty. Jestli se náhodou nevrátím po pár dnech zpátky, těžko říct. I to je dost možný.
Slečno, dáte si hašiš?
Den 1
1. 7. 2021
Ráno v hostelu vstávám jako první a klasicky zbytečně brzo. Na zastávce se seznámíme s Němcem, který jede stejným autobusem, ale po nějaké chvilce zjišťuji, že to asi není úplně můj šálek kávy. No ale co... máme ty nejhezčí místa vepředu nahoře ve dvoupatrovém autobuse. Já mám před sebou 17 hodin jízdy a on asi dva dny, protože jede do Amsterdamu. Chvílemi si z nudy i povídáme. Říkal, že kdyby mohl letět, tak samozřejmě letí, a tak jsem si myslela, že třeba nemůže kvůli restrikcím a ne, on odpověděl, že to nechci vědět. No moc dobře to nezní, ale je to jeho věc. Na španělských hranicích jsme zastavili, vidím vystupovat všechny lidi z autobusu, začali ukazovat nějaké dokumenty a rozřazovali je. Trochu (STRAŠNĚ) jsem se lekla, jestli se náhodou něco nezměnilo a já fakt nebudu potřebovat ten test. Sice jsem psala i na ambasádu, ale změnit to mohli kdykoliv. Naštěstí když už jsme se blížili, řidič zacouval a prostě to projel vedle. Tak a jsem ve Španělsku!
No a to, že jsem ve Španělsku, mi došlo taky ve chvíli, kdy jsem měla přestoupit na jiný autobus. Řidič začal o něčem mluvit (španělsky fakt neumím). Zaslechla jsem Irun, tak mi dali lísteček s číslem. Vstoupila jsem a chtěla jsem si vzít batoh. Mladej klučina se mi snažil rukama/ nohama vysvětlit, že mi ho ještě nedá, protože teď mají pauzu. No, co si budem, seděla jsem celou dobu hned vedle autobusu, aby mi s ním náhodou neodjeli. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se podívala do aplikace Flixbus a ten autobus, kterým jsem měla pokračovat, měl úplně jiné číslo než na lístečku od řidiče. Ptala jsem se asi tří řidičů. Jeden mě ignoroval, protože nemluvím španělsky, druhý mi ukázal na jedno z čísel a u třetího jsem si to chtěla potvrdit.
Do Irunu mám příjezd 23:39, což není zrovna sympatické, když je moje Airbnb asi 3 km od zastávky. Zvlášť ne, když jedu poprvé takhle sama. Když jsem jako jediná po půlnoci vystoupila, všude kolem postávali po skupinkách nebo dvojicích chlapi. Okamžitě jsem volala Pájovi, abych si s ním během cesty povídala, ale najednou mi data (který už jsem ale měla) prostě nešla. Zkoušeli jsme celkem dlouho
různý varianty, jako že mě bude navigovat. Což teda nefungovalo, protože jen tak z fleku nevím, kam jít, když mi řekne běž na jihozápad (a to studuju geografii). Tak jsme říkali, že si vezmu taxík, ať jsem tam rychle. Pán z ubytování na mě totiž pořád čeká (teda doufám, protože se mu nemůžu bez dat ozvat). Když jsem ale došla na místo, kde normálně stávají, tak tam nebyl ani jeden. Volala jsem, ale mluvilo to na mě španělsky (PŘEKVÁPKO, LUCI). No a když ke mně jeden z těch chlápků přišel a nabídl mi hašiš, tak jsem pochopila, že musím rychle vypadnout.
Odhodlala jsem se zeptat pána, který uklízel autobus. Ten mě odkázal na stejný číslo, na který jsem volala, že je tam na ceduli. Nebo alespoň to jsem z té španělštiny pochopila. Navíc se mi začalo chtít na záchod! Po nějaké době už se na mě asi ten pán nemohl dívat, tak přišel a zavolal mi taxíka. No! Takže si to shrneme… chci jít trail dlouhý 835 km, ale na 3 km si radši beru taxi za 9 €. Pán z ubytování na mě trpělivě čekal a já šla rychle spát (to mi jde).
San Sebastián
Proto jsem šla severní!
