KNIHY&Info
1/2016
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Z NOVINEK Magorova summa III Jacqueline Kennedyová A Bůh pravil: Musíme si promluvit! Indián ČERNÝ KŮŇ Tohle lidi hodně berou NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Markétu Baňkovou HORKÉ INFO Další Alexijevičová
Z deníku ajťáka LUKÁŠ PAVLÁSEK Jestli v naší době ještě může existovat renesanční člověk, je to rozhodně stand-up komik, herec, zpěvák, textař, ilustrátor, básník, pošťák, filozof, fyzik, výživový a alkoholový poradce, taneční mistr, ajťák, nakladatel a spisovatel Lukáš Pavlásek. A to, že nic z toho nedělá na půl plynu, není u bronzového finalisty soutěže StarDance a majitele nakladatelství Vládce všech galaxií asi ani nutné zdůrazňovat. Poslední tři profese Pavlásek spojil při vzniku knihy Z deníku ajťáka a hned mu do jeho renesančního výčtu naskočily další dvě profese: zábavný vypravěč a autor bestsellerů. Život hlavního hrdiny, ajťáka Míry, je vzrušující a plný extrémů. Osciluje mezi láskou k osudové ženě a homosexuálním vzplanutím ke kolegovi Kropáčkovi, mezi XXL koblihou a zdravou mrkvičkou, mezi nebezpečným výletem do přírody a hrozící invazí zákeřných mimozemšťanů, zkrátka mezi životem a smrtí. Míra má naštěstí spoustu možností, jak měnit svět, aniž by vstal od počítače, na kterém paří BioShock. Když chce zaujmout ženu svého srdce, prostě jí smaže poštu. Nebo ji aspoň smaže tomu blbečkovi, který se s ní líbal na chodbě. Anebo se svými IT parťáky založí folkpunkovou kapelu Ctrl Alt Delete (Prý jsme akorát tři jako Nirvána (…) A to by mě teda zajímalo, kdo z nás si prostřelí hlavu). I přes všechna hořká zklamání, která nakonec zažívá, je Mírův život prostě sladký, hlavně díky závislosti na cukru v jakékoli podobě (Zázrak je, že ještě nevypadám jako člen kapely Maxim Turbulenc). A kdyby nestačily
hektolitry pepsiny, osladí mu to jeho kamarádi, na které se může vždycky spolehnout. Zejména v tom, že když se ocitne na dně, bude jim to nejspíš úplně jedno. Z deníku ajťáka však rozhodně není kniha jen pro í tý mimozemšťany. Je to hlavně kniha pro všechny, kteří se chtějí od srdce zasmát. Navíc je Mírův deník důležitým poselstvím pro všechny muže v přetechnizovaném světě jedniček a nul, že občas se sice může chlap cítit jako úplná nula, nikdy ale nesmí přestat věřit, že ve skutečnosti je prostě jednička. I ženy se mají co přiučit, například že hubnutí není cesta ke štěstí a že místo toho stačí dodržovat dvě jednoduchá pravidla. (Budu jíst všechno, co chci, a do zrcadla se nebudu dívat z boku.) Tahle kniha vás ale hlavně naučí nikdy nemít malé cíle. Takže, projděte svůj seznam novoročních předsevzetí, a pak se začtěte do deníku ajťáka. (Dal jsem si pár předsevzetí, jako třeba naprogramovat aplikaci, která by dělala úplně všechno, nebo sbalit Ivu Kubelkovou.) S touhle knihou můžete strávit dva večery, jednu delší cestu vlakem, ale nejlepší ji bude číst dva roky. To když ji budete číst po dnech a prožívat tak Mírův příběh v reálném čase. Je těžké si při čtení nepředstavovat, že vám příběh nevypráví Lukáš Pavlásek naživo. Z Ajťáka na svých představeních občas předčítal a jeho nezaměnitelný styl dokáže psanému textu hodně přidat. Byla by to skvělá audiokniha. Anebo rovnou český sitcom ve stylu kultovního The IT crowd. V hlavní roli – no, schválně, hádejte kdo… Pavel Tomeš, stand-up komik, spisovatel
Z NOVINEK Magorova summa III Ivan M. Jirous
Indián Jón Gnarr
Jacqueline Bouvierová Kennedyová Onassisová Barbara Leamingová
A Bůh pravil: Musíme si promluvit! Hans Rath
„Básník nemá nárok na nic, může bejt rád, že ho jeho bližní nezabijou“. Osobnost Ivana Martina Jirouse (1944–2011) se bránila zkrocení, často magorsky, nekompromisně. Nejen bolševikovi, který ho zavřel na mnoho let do kriminálu. Frajer se sedláckou zemitostí, encyklopedickými znalostmi a sloní pamětí. A básník nečekané spirituality a jemnosti. Protože lidé bývají někdy hluční, aby zakryli svojí křehkost. Třetí svazek Jirousova sebraného básnického díla právě o té křehkosti svědčí nejvíc. O lásce k přírodě, ke starým přátelům. Vidíte ho, jak jako starý čínský básník sedí osaměle v hospodě a do jeho piva a slivovice pomalu odkapává čas minulý i přítomný.
Když knihu dočtete, uvědomíte si, jak silná je potřeba každé země mít princeznovskou legendu. A Jacqueline Kennedyová byla ideální k tomu, aby princeznu svým zevnějškem i chováním ztělesnila. Když v roce 1960 porazil J. F. Kennedy v boji o prezidentský úřad Nixona, měla konečně Amerika nejen prezidenta s jiskrou, ale i první dámu, která nebyla ani obtloustlá, ani povadlá, ale která měla eleganci i charisma moderní ženskosti. Jak v oblékání, tak v životním stylu. Když vedle ní ve voze prezidenta roku 1963 zastřelili, žila dál...a po svém. Provdala se za řeckého miliardáře Onassise, čímž sice nedopustila pokles svojí životní úrovně, ale Amerika jí to už nikdy neodpustila.
Černý kůň
„Formálně jsem začal existovat 2. ledna 1967. Ještě předtím jsem byl spící vodou ve vodě.“ Tak nějak začíná dnes už bývalý primátor Reykjavíku knihu o svém mládí. „Můj příchod na svět byl pro naší rodinu učiněnou pohromou. Mamince bylo 45, tátovi 50. Byl jsem zplozen v neuváženém okamžiku jarní rozpustilosti jednoho májového dne.“ Je to asi taková kniha, jako kdyby Ivan Kraus psal o vývoji dítěte příručku pro Portál. Jisté je, že Gnarr, který v hlavním městě Islandu vyhrál v roce 2010 nečekaně volby se svojí recesistickou stranou a volebním programem „slibuji vám, že žádný slib nesplním“, byl v dětství vyvrhelem jak u spolužáků, tak ve vlastní rodině.
Už jste viděli filmovou komedii Zbrusu nový zákon? Bůh v ní žije v Bruselu, vypadá trochu jako bezdomovec, je škodolibý, ješitný a vzteklý, a tvrdí, že nikdy neřekl, že má člověk milovat svého bližního. Přitáhnout si Boha do našeho světa a rozehrát kolem jeho vševědoucí a všemocné osoby nějaký lidsky uchopitelný příběh je vděčný zdroj nečekaných situací. V téhle knize nechává německý spisovatel Hans Rath docházet k psychoterapeutovi cirkusového klauna, který tvrdí, že je Všemohoucí. Tvrdí to opakovaně a jinak než všichni ti zaručení „bohové“ před ním. Je zrovna v háji a potřebuje pomoct. To ostatně psychoterapeut Jacobi taky.
Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš
Vypadá to lehce. Ale zdání klame. Napsat dobrý fejeton není žádná legrace. Je to umění, které vyžaduje svižné pero a dobrý postřeh. Mít pořád oči na stopkách a slyšet trávu růst. Taky nechat běžet na maximum zapnutou fantazii, která z banální příhody dokáže vyhnojit velkostory, a z epické události planetárního významu pár slovy udělat roztomilou miniaturu. Fejeton je tu, aby pobavil a třeba i drobně nakouknul za plentu každodenních životů. Psali ho Karlové Poláček a Čapek, věnovali se mu Vaculík i Kyncl, žijícím klasikem je Rudolf Křesťan. Ne každý novinový a časopisecký sloupkař je dobrým fejetonistou. Texty Pavla Tomeše ale „lidi hodně berou“. Stejně jako jeho živá vystoupení v zábavném pořadu Na stojáka v televizi HBO. Všechny ty situaci vydávil život sám, úkolem Pavla Tomeše je pak dobrousit je do špičky napínáčku na židli. Do zubní pasty na klice uprostřed kanadské noci. Už už se stávat trapákem, když tu najednou vyklouznout svižným vtípkem z pasti. Sám o sobě na zadní straně knihy autor píše. „Narozen 1977, v Brně. Publicista, reklamní textař a stand-up komik. Jeho sbírky fejetonů Facky z Marsu a Zápisky malého tyranosaura vzbudily rozruch na knižním trhu, když se u mnoha dobrých knihkupců zjistilo, že je zapomněli objednat. Právě vycházející titul tak vyvolává velká očekávání, a některé recenze se ho v tomto směru dokonce nebojí označovat jako „v pořadí již třetí knihu autora“.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO...
...MARKÉTU BAŇKOVOU Autorka oceňované knihy Straka v říši entropie, ve které přiblížila dětem fyzikální zákony, se ve své novince Maličkost pustila do biologie a genetiky.
online v uvozovkách „přítomni“ třeba pitvě mozku, ale bílý plášť si přitom neušpiníte. Tahle témata se objevují v mé knize, zasazena v českých kulisách.
V anotaci na Maličkost čteme o adoptovaném studentu biologie, který hledá své pokrevní příbuzné, ale najdeme tam i témata jako hypnóza, chmatáci, fusekle, kurtizány… Co má čtenář od vaší knihy čekat? Hlavní postavou je student genetiky Tomáš, který se snaží najít své biologické kořeny. Najde svého strýce, lékaře, který však spříznění takzvaně po krvi nepřikládá příliš váhu. Oba muži spolu vedou rozhovory, ve kterých demonstrují odlišný názor na to, co nás dělá tím, čím jsme. Jak moc v našich životech hrají roli zážitky z dětství, naše geny, prostředí ve kterém žijeme, co vše určuje naši svobodu a zda je naše vlastní vůle opravdu svobodná. Zda jen neplníme očekávání, které do nás zaseli rodiče, učitelé, společnost, nebo naše geny či dokonce parazité, kteří v nás žijí. Takhle se daly dobře představit různé teorie a objevy, které mě ve vědě zaujaly.
Vraťme se zpět k té adopci. Když jste profesí genetik a nemáte vlastní pokrevní příbuzenstvo, jaké to je? Není to třeba pocit, jako když jste malíř a chybí vám plátno nebo štětec? Vlastní profese nás určitě trochu deformuje. Tomáš tohle prožívá velmi silně a vede to až k patologickému jednání, které ale předem nechci příliš prozrazovat. Řeknu jen to, že si své chybějící příbuzenstvo sám začne vytvářet. V knize to možná vypadá jako nesmysl, absurdní groteska, ale je to naprosto legitimní proces, který dnes může v laboratořích probíhat. Ano, věřím, že někde i něco podobného asi nejspíš skrytě probíhá.
Genetik a lékař. A co ty kurtizány? Tohle byla část příběhu. Jinak je to, jak psáno v podtitulu, romance. Tomáš řeší své milostné peripetie a na téhle rovině se zase střetává svět pragmatický a takový ten iracionální, magický. Julie, dívka, kterou se Tomáš snaží sbalit, má sice trochu zájem o vědu, víc však věří ezoterice, čarodějnicím věštícím z karet, talismanům, tenhle magický svět je její útočiště. Tomáš se ho sice snaží demaskovat, ale nakonec není jisté, kdo z nich má vlastně pravdu. Genetika versus ezoterika. Ve vědě jsou – asi právem – stavěny proti sobě. Ale kdo může říct, že všechno ví stoprocentně? Všemu tomuhle jsem se snažila přijít na kloub, zkoumala jsem jak vědu, tak i tu pavědu.
Takže jste vše studovala jako samouk? Z čeho jste čerpala? Občas jsem chodila na přednášky na pražskou Přírodovědeckou fakultu. Četla jsem populárně naučné knihy, kterých dnes vychází víc, než stačím přečíst. Nejvíc mě asi naučil internetový kurs Základy biologie univerzity MIT. Online kurzy jsou donedávna nevídaná možnost sebevzdělávání. Můžete se zdarma zapsat na nejlepší univerzity světa. Tento byl jedním z prvních a taky nejtěžší, vedl jej Eric Lander, jeden ze zakladatelů projektu přečtení lidského genomu a úžasný učitel. Jeho program, byť pro laiky, se prý příliš neliší od toho, co se skutečně studenti na MIT učí. Pak jsem zkoušela i další kursy, například Základy neurovědy na Harvardské univerzitě. Tam můžete být
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
Tak proto jsme na ni čekali tak dlouho? Dlouho to není. Se studiem tak akorát.
Groteska – termín z anotace na zadní straně. Proč jste zvolila tuto formu zrovna pro novelu z vědeckého prostředí? Přeci jen vaše kniha má být trochu i popularizace a třeba ta scéna z anatomického ústavu s ukradenou částí těla je dost černý humor… Maličkost představuju jako černou grotesku a také doufám, že se během četby zasmějete, ale je to spíš nostalgická kniha. I to téma adopce… V našich životech přece taky legraci střídá smutek.
Myslíte tu scénu, kdy Tomáše jeho máma nechává v dětském domově… V menší míře mohou podobnou scénu prožít nejmenší děti třeba při nástupu do školky. I když dítěti slibujete, že se pro něj vrátíte, pro něj je to v té chvíli konec světa. Mláďata primátů jsou biologicky naprogramované být s matkami hodně dlouho. Ale to už se dostáváme k tomu, co je formou knihy, pohled na nás samotné jako na primáty, samce, zvířata, buňky, geny… Kniha obsahuje také ilustrace, které jste sama nakreslila. Často zachycují ženy. Kdyby podobné obrázky zveřejnil muž, mohl by být nařčen ze sexismu, já se ale pouze zeptám, jestli je pro vás biologie spojená zejména se ženským elementem? Pro mě určitě ne, ale hlavní hrdina, je mu třiadvacet, je plný energie… nezajímá ho pouze věda…
MARKÉTA BAŇKOVÁ (1969) Česká výtvarnice a spisovatelka věnující se novým médiím. Její literární tvorba popularizuje vědu beletristickým způsobem. V roce 2010 vydala knihu Straka v říši entropie (Magnesia Litera za objev roku).
&...&
&
1
Projekt Shakespeare 400 připomíná výročí úmrtí slavného dramatika tento rok. Svoje knihy píšou podle Shakespeara světoví autoři. U nás je vydává Práh. První už vyšla. Jmenuje se Trhlina v čase a podle Zimní pohádky ji napsala Jeanette Wintersonová. Na seznamu autorů následují mimo jiné Margaret Atwoodová s Bouří, Jo Nesbø s Macbethem nebo Edward St Aubyn s Králem Learem. Zatím neobsazený zůstává příběh Romea a Julie.
&
Je to neuvěřitelné, ale humoristické knihy Poslední aristokratka od kastelána Evžena Bočka se už od roku 2012 prodalo 75.000 kusů a dál se prodává po balících. Nástupkyně knih Miroslava Švandrlíka má pochopitelně už i svojí audio verzi. Koho by zajímalo divadelní představení, může zavítat do pražského Divadla Na Jezerce. V režii Arnošta Goldflama hrají Jan Hrušínský, Libuše Šplechtová a Anna Polívková.
HUMORISTICKÝ ROMÁN
Poslední aristokratka Evžen Boček
2 SEVERSKÁ KRIMI
Syn Jo Nesbo
&
Projekt Listování je scénické čtení vybraných knih. Působí pro všechny generace. Průměrně uvádí až 10 premiér ročně, pro dospělé, mládež i děti. Ročně se Listování dostane až do 80 českých měst a odehraje téměř 300 představení. V lednu 2016 jezdí projekt s představením Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče. Uvedení slovenského bestselleru bylo zároveň 100. premiérou za existenci souboru.
&
Co si zapisovali do svých knih umělci, politici, učenci nebo šlechta? Jaké knihy sbírali a četli? Komu je věnovali a co obdarovaným v knihách přáli? Jaké byly osudy knih a knihoven po jejich smrti? Na všechny tyto otázky hledá odpovědi výstava Komu asi patřila?, kterou připravilo Národní muzeum do prostoru Muzea české hudby, Karmelitská 2. Unikátní knihy budou k vidění do 6. března 2016.
Horké info
3 KOMIKSOVÉ OSUDY LEGIONÁŘŮ
Stopa legionáře II. Michal Kocián, Zdeněk Ležák
Poslední nositelka Nobelovy ceny za literaturu se povedla! Je to pochopitelně výborná spisovatelka. Povedlo se ale i to, že nakladatelství Pistorius a Olšanská mělo právě po ruce české vydání její knihy Doba z druhé ruky. Vyvolaný zájem o ni nakonec ukázal, jak my, v bývalém ČSSR, jejímu psaní o prokletí ruského člověka vlastně nějak přirozeně a velmi dobře rozumíme. Vůbec ne náhodou se tak stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin. Momentálně je sice opět vyprodaná, ale další dotisk bude už 15. ledna. V lednu bychom také pro vás měli dovézt ze slovenského nakladatelství Absynt další její knihu s názvem Vojna nemá ženskú tvár. Ta sice už v roce 1986 vyšla česky (částečně zcenzurovaná), ale momentálně není k sehnání ani v antikvariátech, stejně jako je vyprodaná její Modlitba za Černobyl. V nakladatelství Pistorius a Olšanská ale připravují další její překlad do češtiny – knihu s názvem Zinkoví chlapci. Píše se v ní o válce v Afghánistánu a je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.