pravidelného večerního klekání a mariánské modlitby Ave Maria i vzdálenější, mimořádně velebné zpěvy, doprovázející slavnostní obřady, konané u hrobu jejího uctívaného předka v pražské svatovítské katedrále.44 Potom byla královna „tři dny nošena od pánů v Praze po kostelích a čtvrtého dne po své smrti pochována s náležitou uctivostí na Zbraslavi“.45 Eliška, po celý život bojovnice za udržení památky a tradic rodu Přemyslovců, se stala smutným účastníkem i svědkem jeho vymírání, aby se nakonec místem a dnem svého úmrtí jakýmsi symbolickým obloukem vrátila záhadným řízením osudu k jeho kořenům a počátkům.
Ostatky svatých S královniným rostoucím náboženským zanícením na sklonku života byla spojena i zvýšená snaha po získávání ostatků svatých, tzv. relikvií. Vášeň pro ostatky, která není dnes zcela pochopitelným jevem, byla po celý středověk běžná. Na stále zvyšujícím se uctívání ostatků svatých měl značný podíl lidový prvek, o čemž svědčí i skutečnost, že jejich kult není závaznou součástí církevní věrouky a potvrzování nebo vyvracení pravosti nepodléhá církevní disciplině. Avšak vzdor tomu a bez ohledu na svou velikost zvyšoval každý ostatek nadpřirozenou ochranu dotyčného místa a zajiš oval věřícím účinnou přímluvu u Boha při jejich prosbách. Úcta k ostatkům byla zástupnou úctou k osobám. Nadto středověký člověk pokládal za jisté, že i v malém kousku těla je „celý svatý“, orodující za prosebníka. Tato okolnost si vyžadovala nejen důstojný pohřeb těla, ale i důstojné střežení každého, by sebemenšího z ostatků. Ty byly s postupujícím středověkem uchovávány ve stále rozmanitějších, drahocennějších a honosnějších schránách, tzv. relikviářích.46 Ve své sběratelské činnosti měla Eliška Přemyslovna na paměti úctu svého otce k rodovým relikviářům se svatými ostatky, které Přemyslovci shromáždili. Vzhledem k velkým ztrátám po vraždě bratra Václava III.47 pokládala za nutné, aby opět kolem sebe shromáždila v nákladných a drahocenných schránách posvátné poklady, které zdobily dvorskou kapli zesnulého otce a jejichž rozmetání zapříčinily dobové zmatky.48 Není vyloučeno, že při svých těsných vazbách k vyšehradské kapitule byla do jisté míry podnícena i M. Ondřejem z Prahy, který zastupoval v letech 1326–1330 vyšehradskou kapitulu v různých sporech. Jeho soukromý soupis relikvií patří v Čechách k nejstarším dochovaným soupisům a vypovídá o ušlechtilé vášni,49 která mohla M. Ondřeje spolu s právnickým
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167738
vzděláním kvalifikovat pro to, aby od roku 1326 radil královně, jakým způsobem při shromaž ování svatých ostatků postupovat. Bylo-li tomu tak, pak se jeho rady skutečně vyplatily nejen pro obnovování rodového pokladu, ale i pro obohacení pokladu kolegiátního vyšehradského kostela. Nutno poznamenat, že zanícení pro ostatky sdílelo i Eliščino bezprostřední okolí, přinejmenším aspoň představitel královniny kanceláře, kancléř Mikuláš z Horaž ovic. Od něho pocházely podle soupisu ostatků mistra Ondřeje kromě mnohých jiných i ostatky sv. Emmerama a Wolfganga.50 Roku 1326 získala Přemyslovna od různých osob a kostelů některé ostatky svatých,51 z nichž mimořádně významným byl trn z Kristovy trnové koruny, kterou francouzský král Ludvík IX. Svatý získal roku 1239 od dvou dominikánských poslů v městě Sens a dal pro ni postavit kapli Sainte Chapelle v Paříži na ostrově sv. Ludvíka jako dům Trnové koruny.52 Trn, který daroval Elišce její švagr, francouzský král Karel IV. Sličný, byl přivítán v Praze 28. října 1326 slavnostním procesím duchovenstva a lidu. I když Kristova trnová koruna patřila k nedělitelným ostatkům, byl tento Eliščin trn už druhým, který z ní oddělen putoval do Čech, přičemž první získal její děd, král Přemysl Otakar II.53 Je jistě pravda, že Eliška, snažící se zajistit vzácný ostatek po své smrti co nejpečlivěji, odkázala ho spolu s podstatnou částí majetku svému nevlastnímu bratru, Janu Volkovi.54 Tímto darováním svému příbuznému, který byl proboštem vyšehradské kapituly, sledovala královna možná ještě jeden cíl. Darovaný ostatek se stal zároveň součástí pokladu vyšehradského kolegiátního kostela, což lze dokázat aspoň pro období 1328 až 1335.55 Událost měla hluboký význam, zvážíme-li, že to bylo poprvé, co byl vyšehradský kolegiátní kostel spojen s tak významnou a vznešenou relikvií.56 Její, i když dočasné držení, zvýšilo vážnost Vyšehradu, který se nemohl v této oblasti dosud v nejmenším rovnat „konkurenční“ pražské katedrále. Vždy tato schraňovala ostatky svatých-patronů, věčného knížete sv. Václava, sv. Víta a sv. Vojtěcha!57 Protiváhou těmto svatovítským ostatkům nemohly být ani Přemyslovy lýkové střevíce a mošna, které střežili ve svém pokladu vyšehradští kanovníci, protože při vší úctě je bylo možno označit pouze za relikvie, vážící se k dynastii a postrádající tudíž přívlastek „svatý“.58 Sběratelská aktivita Elišky vrcholila pravděpodobně v roce 1327, pro který připomíná kronikář Petr, že Eliška „pečlivě shromaž uje ostatky svatých a nádherně je ozdobuje“.59 Z rodových relikvií, ztracených po roce 1306, se kromě jiných ostatků pokusila získat prostřednictvím
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167738
papeže zpět od olomoucké kapituly předloktí sv. Anny a od mohučského arcibiskupa a jeho kapituly hlavu sv. Markéty.60 Relikvie byly na jedné straně získávány, na druhé prodávány a darovány. Je známo, že byly využívány ve snaze napomoci žádanému řešení různých záležitostí, včetně těch, které patřily do diplomatické a právní oblasti. Ostatky mohly přispět ke smírnému vyřízení sporu nebo k dosažení sledovaných záměrů. Snad nejvíce se „ostatkovými dary“ zaměstnávali papežští diplomaté, kteří měli u kurie rozhodující slovo při vyřizování žádostí jejich dárců.61 Mezi ně se zařadila i česká královna Eliška, která od papeže Jana XXII. očekávala podporu mnoha svých proseb, z nichž nekteré sledovaly především rodové zájmy. K jejich splnění měl napomoci i deskový zlatý relikviář,62 který předal kurii někdy v pozdním létě nebo počátkem podzimu 1327 královnin nevlastní bratr, vyšehradský probošt Jan Volek.63 Volba jeho osoby k tomuto účelu byla jistě promyšlená a měla spoluzajištovat úspěch žadatelky u papeže. Mise Jana Volka navazovala na tradici, podle níž každý panovník vybíral k papeži posly většinou z okruhu svých nejbližších.64 Tentokrát šlo o posla české královny, voleného podle stejného klíče. V jeho případě byla situace o to příznivější, že jako probošt vyšehradské kapituly byl spolu se svou institucí podřízen přímo papeži.65 Významné postavení žadatelky i Jana Volka, a také drahocenný relikviář, za nějž papež královně poděkoval 15. října, byly určitě vzaty v potaz při kladném vyřízení prvního souboru proseb. Ale další, závažnější prosby české královny zůstaly oslyšeny, by s omluvou papeže.66 Bezprostředně kladnou reakcí na prosby královny byl v říjnu 1327 soubor papežských milostí, určených jak samotné urozené prosebnici tak i jejím nejbližším. Vedle svolení, na jehož základě měl zpovědník Elišku omilostnit z nedodržení zbožných slibů, umožnil papež královně vstup do klášterů cisterciaček stejně jako její dceři Markétě do konventů dominikánek.67 Ani vyšehradský probošt Jan Volek nevyšel zatím naprázdno, jak o tom mimo jiné svědčí práva na získání řady důchodů, beneficií a církevních hodností. Bohužel ani na prosby královny se Janu Volkovi nepodařilo dosednout na vratislavský biskupský stolec, který údajně nebyl volný, ani na stolec bamberský, o němž prý zase bylo rozhodnuto dříve.68 I tak mohla Eliška věřit, že darované ostatky ovlivnily aspoň v některých případech kladná rozhodnutí papeže. V zázračný a blahodárný vliv ostatků měla spolu s lidem svého království silnou víru. Spolehla na něj i na jaře 1328, kdy působil po zatmění slunce po celý březen škody silný vichr, na němž však nebylo dosti. Při jeho uklidňování si začala vybírat krutou daň smrt, která kosila nejen lidi, ale řádila i mezi dobytčaty, posti-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167738