n Po z dní doba
98
ho moře, čímž měli příznivější podmínky v tom smyslu, že je mořské proudy a větry rychle unášely Indickým oceánem k jihu a od mysu Dobré naděje na sever do Guinejského zálivu. Neobvyklé bylo obstarávání zásob. To řešili tím, že zakotvili u břehu, kde si sami zaseli obilí a teprve po sklizni pokračovali v plavbě. Zajímavý je i postřeh, že při cestě měli mořeplavci slunce po pravé ruce. Právě tento správný údaj o severní poloze slunce na jižní polokouli, který zmátl Hérodota a mnohé vedl k pochybám, dodává celé události značné věrohodnosti. Jde tedy o významnou objevitelskou plavbu, která se uskutečnila zřejmě v letech 606–604 před Kr. Jejím hlavním cílem však bylo najít další území (kromě Puntu), odkud by bylo možné do Egypta dovážet žádané tropické produkty a zvířata. Stojí rovněž za zmínku, že Neko zamýšlel vybudovat i průplav spojující Středozemní moře s Rudým. K uskutečnění tohoto odvážného projektu mu však nestačily prostředky, síly ani čas. A tak bylo na prokopání Suezského průplavu třeba počkat ještě další téměř dva a půl tisíce let. V Pozdní době byl v Egyptě velmi rozšířený kult posvátných býků a objev jejich pohřebiště v Sakkáře, který patří k nejvýznamnějším v egyptské archeologii, poskytuje cenné informace o uctívání zvířat v této době a o náboženských poměrech vůbec. Objev z roku 1851 je spjat se jménem Francouze Augusta Marietta. Pohřebiště tvoří několik podzemních galerií, po jejichž obou stranách byly do skály vytesány místnosti obsahující mohutné žulové, čedičové a vápencové sarkofágy, dokonale vyhlazené a vážící až 70 tun. Balzamovaní posvátní býci v nich byli ukládáni již od doby vlády Amenhotepa III., zvláště však v letech 612–30 před Kr. Je tedy zřejmé, že sakkárské Serapeum sloužilo jako pohřebiště posvátných býků Hapiů (řecky Apisů) celých 1 400 let. Cennější než sarkofágy býků či zde objevený druhotný pohřeb prince Chamuaseta (syna Ramesse II.), velekněze boha Ptaha, jsou z egyptologického hlediska popsané vápencové desky, které se vsazovaly do stěn chodeb a místností Serapea. Tyto tzv. Hapiho stély jsou dvojího druhu. V prvním případě jde o „úřední“ stély vytesané u příležitosti úmrtí a pohřbu posvátného býka, zatímco ve druhém případě se jedná o „sou-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168815
99
kromé“ stély darované jednotlivými osobami, jež směly být vztyčeny v Serapeu, pokud se uvedená osoba finančně podílela na krytí Hapiho pohřbu. Jelikož stély první skupiny vždy obsahují přesné datum (dané rokem, měsícem a dnem vlády panovníka) a délku života posvátného býka, jsou znamenitými pomůckami ke stanovení chronologie 1. tisíciletí před Kr. Chronologické údaje z dochovaných egyptských pramenů tohoto období jsou totiž jinak zastoupeny dosti nerovnoměrně, ale na druhé straně je možné se opírat i o dobové prameny babylónské, židovské, řecké a římské. Egyptskému posvátnému býku se opravdu dostávalo nejvyšších poct jak během jeho života, tak i při okázalém pohřbu. Egypťané v něm totiž spatřovali duši hlavního mennoferského boha stvořitele Ptaha a po smrti ho ztotožnili s bohem mrtvých Usirem – „Býkem západní říše“ –, takže zemřelý býk byl označován jako Usir-Hapi (řecky Osiris-Apis, potom Serapis). Kromě toho byli oba bohové považováni za symbol plodnosti a úrody. O žijícího býka se kněží pečlivě starali. Uctívali ho a chovali ve zvláštní stáji, přiléhající k jižní stěně velkého Ptahova chrámu a zvané Apieion. Když posvátný býk zemřel, nabalzamovali ho a pohřbili v sakkárském Serapeu. Mladého býka Hapiho potom vyhledávala zvláštní komise kněží po celé zemi podle trojúhelníkové skvrny na čele a dalších 28 znamení. Když takového býka našli, začaly se konat velkolepé oslavy. Postavili prostornou stáj pro něho a pro krávy, které ho měly kojit po určitou dobu, než byl schopen převozu do blíže neznámého města Nilopolis, kde měl podle Diodóra Sicilského pobývat 40 dnů. Teprve potom ho za úplňku uvedli do jeho trvalé stáje v Mennoferu, kde mu byla prokazována jako božstvu úcta až do smrti. O uctívání, životě a smrti posvátného egyptského býka Hapiho existují písemné i hmotné prameny. Nejpůsobivější jsou přirozeně sarkofágy býků v Serapeu a alabastrové mumifikační stoly v nedalekém Mennoferu. Na těchto stolech kdysi kněží mumifikovali zemřelé posvátné býky stejným způsobem jako lidi. Během 70 dní, které uplynuly mezi smrtí a pohřbem, vyňali vnitřnosti a uložili je do čtyř kanop, tělo vysušili přírodní sodou a zabalili do lněných obinadel. Před uložením býka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168815
n Po z dní doba
100
do sarkofágu v Serapeu ještě provedli na jeho mumii nezbytný obřad otvírání úst, jehož účelem bylo vrátit mu schopnost dýchat, přijímat potravu a pít, a umožnit tak jeho znovuoživení v posmrtné západní říši. Pohřeb a slavnostní pohřební průvod měly stejný průběh jako u lidí. Stejně jako na dnešním egyptském venkově se ho účastnilo mnoho plaček, které svým nářkem, výkřiky a trháním vlasů měly zahnat zlé duchy. Do doby vlády 26. dynastie spadají počátky slavného Amonova chrámu ve vzdálené a těžko přístupné oáze Sívě, která se nachází v Západní poušti na samé hranici Egypta s Libyí. Tato oáza, která je velmi zajímavá z archeologického i etnografického hlediska, měla ve starověku významnou strategickou polohu, neboť ležela na křižovatce hlavních karavanních cest spojujících severovýchodní Afriku se severozápadní částí kontinentu a Středozemní moře se západními egyptskými oázami. Amonův chrám s věhlasnou věštírnou (tzv. Ammoneion) přitom sloužil svému účelu plných 800 let (od 6. do 2. stol. před Kr.). tento chrám, který stojí na skalnatém návrší a tvoří ho nádvoří, dvě síně s pilíři, svatyně, chodba a vlastní věštírna, byl kdysi obklopen královským palácem, okrskem žen určeným pro královnu a harém, příbytky kněží a kasárnami. Vápencový chrám zcela určitě budovali řečtí stavitelé a řemeslníci z Kyrenaiky, avšak v duchu tradice egyptských chrámů a svatyň v oázách Západní pouště. Dodnes lze v Amonově chrámu projít úzkou tajnou chodbou za svatyní a otvorem ve stropě na konci chodby se protáhnout do skryté malé prostory přímo nad svatyní, v níž Amonův kněz nepochybně vyslechl žadatelovu otázku a připravil patřičnou odpověď svého boha a pak dotyčného seznámil s Amonovým orákulem písemně. Věštby ve starém Egyptě totiž nesděloval „mluvící“ kultovní obraz, ale byly oznamovány zásadně písemně nebo pohyby boží bárky nesené během procesí, jež se pravidelně pořádala u příležitosti významných náboženských svátků. Posledním velkým panovníkem 26. dynastie byl Ahmose II. (řecky Amasis), který přivedl zemi k hospodářskému rozkvětu v letech 570–526 před Kr. Prozřetelně se snažil uzavřít spojenectví s řeckými státy a zajistit obranu Egypta před vážným
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168815