SANDRA WAGNEROVÁ
„Manžel?“ zpozorněl Patrik, když jsem zavěsila. „Ne.“ „Milenec…“ vydechl Patrik jako nastrčený špion. „Hloupost, kamarád.“ „Ten také rád. Jsi tak nádherná, Miri… A odmítáš to, co je dobré.“ „Myslíš sebe?“ „Trumfla jsi mě, ano, myslím sebe.“ „Nehřeš ani myšlenkou, chlapče… Pomni na přikázání!“ dobírala jsem si ho. Nepokrytě se mnou flirtoval: „Co máme dělat na tomto světě?“ „Pracovat.“ „Ano, to především. A taky žít. To, co mi tu dnes natlučou do hlavy, se dozvím na kterémkoliv anglickém serveru nebo když si objednám zahraniční literaturu… Jak objevné zjištění. Jsem tu s tebou, Miri!“ zdůraznil. „Všimla jsem si.“ „Dáš si drink? Nepohrdneš pozváním od svého vytrvalého ctitele?“ „Ne, tobě nelze odolat, Patriku.“ „Upřímnost miluji.“ Patrik má jistý neodolatelný šarm a výstavní noblesu. Když se nehádá o svých pravdách. Pak je vrtošivý, vzteklý jak běsnící býk, neústupný. Jak ho zkrotit, a přitom neurazit svým odmítnutím? Zvažovala jsem. Doufá v něco, co se nestane… „Dlouho jsme se neviděli…“ K našemu rozhovoru se přidal jeden známý psychiatr z jiné léčebny. Žoviálně se domáhal pozornosti, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172165
ZAHRADA POZEMSKÝCH ROZKOŠÍ
a tím zamezil přívalu Patrikova dvoření. Vlastně jsem byla ráda. Po několikahodinovém maratonu slov, myšlenek a objevů slovutných kapacit z celé republiky nastala večeře, tedy spíše slavnostní raut. A sličné hostesky kmitaly kolem pánů lékařů, roznášely pití a šťavnaté úsměvy. Cvičené, vypulírované, elegantní. Viděla jsem na očích mnoha mužů, nač myslí při pohledu na ty krasotinky. Jsme stále stejní. Najíst, napít, pomilovat. Pudy pracují. Jsou naprogramované tisíce let stejně…. „Tak co, už sis vybral svou oběť?“ „Vybral. Koukám na ni,“ smál se mým rozpakům Patrik, když se odpojil od diskusního kroužku pánů, kteří si odnesli pití na terasy a společně kouřili a probírali své dojmy. „Přišla ses podívat na hvězdy? Noční obloha je jako duše – myslíme si, že jí rozumíme, ale ona je plná tajemství a nejasností…“ Lehce mě vzal kolem ramen a vyprávěl mi o svých klukovských fantaziích z dětských let, o promarněných životních šancích, o tíze hledání opuštěného barda, starého třiatřicet let. „Jsem jak neukotvená loď, Miri. Ale takovou ženskou, jako jsi ty, jsem si vždycky přál. Pánbůh mi nepřeje, jsi zrovna zadaná. K čemu mi jsou náhražky?“ „Patriku, prosím přestaň… Nezajdeme na něco k jídlu?“ požádala jsem ho. Přes okenní tabuli byl vidět shluk hostů, kteří se vrhli na vypečené pochoutky. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172165
SANDRA WAGNEROVÁ
„Zůstaň ještě chvíli se mnou a koukej na komety… Až budou padat, dovol, abych si něco přál,“ stiskl mě pevně a popíjel ze svého poháru. „Máš plavky?“ zeptal se znenadání. „Mám, ale asi je nepoužiju. Pojďme se bavit, právě začíná hrát hudba…“ „Nešla by sis zaplavat do opuštěného bazénu? Jen my dva?“ „A to tě teď napadlo?“ „Právě teď.“ „Je to nesmysl, nepustí nás tam, vstup pouze do sedmi…“ „Pustí. Vsadíš se?“ Zařídil to. Přesvědčil paní recepční. Za půl hodiny jsme se proháněli ve vyhřátém bazénku luxusního hotelu. „Když si člověk něco zamane, dokáže cokoliv,“ pochválil se. „Má-li pevnou vůli, štěstí a příznivé okolnosti, pak jistě ano.“ S lišáckým úsměvem sledoval mé upnuté bikiny. Ponořila jsem se pod vodní hladinu, abych tomu nenasytnému vlkovi unikla. Nebudu následovat osud Karkulky, která tomu smilníkovi podlehla a nechala se sežrat. „Mám tě.“ Doháněl mě. Majetnicky mě chytil za nohu a strhával k sobě. Vymanila jsem se z jeho objetí a zas unikala. „Ty nezdárná nymfo, žralok číhá všude…“ „Nebudeme chybět na večírku?“ promluvila jsem docela vážně po půlhodině vodních hrátek.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172165