si uvědomte ještě jednu věc: ta slova říká nevinná dívka ženatému muži se dvěma syny. Čtenář ví o její divoké povaze, ale v době, kdy s Antošem takto mluví, kdy se mu tímto způsobem vyznává, prošla proměnou a stala se z ní obětavá, vyrovnaná, morální žena. Přesto Antošovi odhaluje své nejhlubší city. Světlá nemusela napsat víc. Stačí tato souvislost, aby čtenář pochopil, že to, o čem Sylva skutečně mluví, je touha. Fyzická touha. Nebo si vezměte Hubičku. Lukášova žena zemře a on pomýšlí jen na jediné, jak by si mohl vzít svou skutečnou lásku Vendulku. Když ji na námluvách drží za ruku, uvědomuje si, kolik let protruchlil vedle nemilované ženy. Ta ruka není jen jako ruka. Je to symbol. Je to dotyk jako symbol. Když jsou potom s Vendulkou sami, políbí ji. Nemohl se déle na ústa ta jen koukat, nebylo mu to možno, musil oku sit, jak jsou vřelá a sladká. Vendulka ho odstrčí a strašně mu vynadá. Sice svolila, že si ho vezme, ale zároveň se rozhodla, že všechny něžnosti přijdou až po svatbě. Přitom je z textu jasné, že si před Lukášovou první svatbou byli velmi blízcí. Líbali se, objímali se, možná víc.“ „Ale fyzický kontakt v textu není,“ řekla Kateřina tiše a chtěla pokračovat, ale Autor jí skočil do řeči: „Není? Jak si to tedy představujete?“ Jeho hlas byl stejně tichý jako Kateřinin. Kradmo sledoval její obličej a její rty, jak se pohybují, když mluví. „Tedy nerozumějte mi špatně. Samozřejmě je to tak v pořádku, pro devatenácté století už vůbec. Ale vy nepíšete v devatenáctém století. Svou otázku jsem nemyslela tak, abyste se mi omlouval nebo abyste mi to vysvětloval. Umím číst literaturu devatenáctého století. Myslela jsem spíš, že doba pokročila. Že spisovatel smí použít i jiné metafory než krev a slzy a pot, když píše o přiblížení dvou lidí.“ „Takže jsem vás zklamal,“ konstatoval Autor. „Zklamal? Jak vás to jen může napadnout? Však já vím, že o tom umíte psát. Myslím takové přiblížení, jaké popisujete v Bartolomějské.“ Kateřina se odvážila pojmenovat to, na co myslela už tenkrát, když se téměř neznali a když jejich 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175122
rozhovor vnímala jako práci, kterou chtěla udělat dobře. „Tam jste psal o něze. O touze. Hlas hrdiny se změnil touhou a něhou. Mluvil do vlasů. Byl blízko. Prostoupil vzduch a dotýkal se jí. Hlasem a dotykem měnil vaši hrdinku. Nebylo to o políbení, bylo to o splynutí. Je to jediné místo ve vašich textech, proto si ho tak dobře pamatuji. Píšete o vztazích, o lidech, kteří se milují, kteří spolu žijí, kteří se pro sebe obětují, ale nikdy není řečeno, že po sobě touží. Že se skutečně milují. Nikdy to není popsáno. Stejně jako u Světlé.“ „Možná máte pravdu. Mezi řádky se ale skrývá všechno to, co hledáte. Nikdy jsem o tom s nikým takto nemluvil. Některé věci bych dnes asi napsal jinak. Tepleji. Skutečněji. Jste první, kdo mi to vůbec kdy vytkl. Asi jsem ve svém životě ustrnul. Ten chlad mého života se přenesl do mého psaní. Nezlobte se.“ Kateřina byla z toho zvratu v jejich rozhovoru v rozpacích. Nepřijela proto, aby se s Autorem bavila o jeho literárním přístupu k erotice. A najednou seděla v jeho bezprostřední blízkosti, bokem se dotýkala jeho boku, seděla vklíněná do jeho gauče ve stejném místě jako on, a přistoupila na téma, které si nezvolila. Které ji však svádělo, které ji někde uvnitř hřálo, někde uvnitř měnilo. Byla to jen slova, slova v kombinaci s Autorovou blízkostí, ale pořád to byla jen slova. Kateřina se jejich účinku oddala. Věděla, že by to téma měla ukončit a odjet domů, ale místo toho se zeptala: „Co vás přivedlo k tomu napsat tu pasáž v Bartolomějské? Napsal jste to jen tak, nebo jste k tomu měl nějakou přesnou inspiraci?“ Seděli už tak blízko sebe, že si mohli šeptat. Drželi se za předloktí a prsty se dotýkali svých pasů. Starý muž a mladá žena. „Vzpomínám si, jak jsem tu pasáž psal. Je mnohem starší než celá ta kniha. Opravdu to chcete vědět?“ Když Kateřina beze slov přikývla, pokračoval: „Je to jednoduché. To bylo poprvé, co jsem se dotkl své první ženy. Však jsem vám o ní vyprávěl. Vyšli jsme si spolu v Brně do baru na Svobodově náměstí. Trochu jsme pili, ale ne moc. Ten večer jsme si začali tykat. Byl jsem do ní strašně zamilovaný. Šli jsme právě ulicí, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175122
kde nesvítily lampy, a já ji zastavil a objal. Řekl jsem jí přesně to, co jsem napsal. Věděl jsem, že se jí líbím, a ona mě neodstrčila. Nechala mě sevřít svou tvář, nechala mě přiblížit se k jejím vlasům, nechala mě políbit ji. Představoval jsem si, jak na ni moje slova a moje dotyky působí. Byla vzrušená, dýchala dlouhými nádechy, silně se ke mně tiskla. Tenkrát jsem jí ještě neřekl, že ji miluji. Ale už tenkrát jsem věděl, že to tak je.“ Kateřina poslouchala a nic na to neřekla. Oba mlčeli. Seděli blízko sebe a jen dýchali. Vzduch, který ten druhý vydechl. Vzduch, kterým se ten druhý nadechl. Čas plynul a oběma to bylo jedno. Byl to moment důvěry, ačkoli byl postavený na lži. Všechno bylo v té chvíli jedno. Nic z toho, co bylo řečeno, nehrálo žádnou roli. Slova byla hybateli nejniternějších emocí, to byl jejich význam, ale jejich obsah byl v tu chvíli bezvýznamný. Kateřina potom vyvlékla své ruce z Autorových a vstala. Nezřetelně řekla, že už musí jít. Autor vstal také a sledoval každý její pohyb. Když se k němu otočila, aby se rozloučila, rychle k ní přistoupil. „Pojďte sem,“ řekl naléhavě a objal ji. Stáli uprostřed jeho domu, ve vůni nedopitého čaje, který zatím zchladl, před knihovnou s knihami, které oba přečetli, a oba měli zavřené oči. Cítili teplo svých těl, vlny nadechování a vydechování, tlukot srdce. Autor se k ní potom sklonil a pomalu se svými rty přiblížil k jejím. Nic neříkal, jen se k těm rtům pomalu přiblížil. Starý muž a mladá žena. A Kateřina na sebe nechala ten dotyk působit. Dotyk cizích rtů. Pohnul hlavou a ještě jednou se k ní přiblížil. Jejich rty už byly pootevřené a jejich jazyky se dotkly. Dotkly se znovu, jemně, potom celou svou silou. Kateřina držela ruce spojené za Autorovými zády, Autor svíral Kateřininu tvář přímo před svou a líbal ji jako svou milenku. Držel ji pevně, a Kateřina se mu poddala. Napadlo ji slovo slast. Byla to slast, která jejím tělem díky jeho slovům, jeho sevření a jeho dotykům v jejích ústech narůstala. Ten polibek netrval dlouho, anebo trval moc dlouho. Čas se možná zastavil a skryl v sobě spojení dvou lidí, kteří k sobě patří a přitom k sobě nepatří. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175122