ª ª ª
Problémy s obsazením kapely vyřešili ještě před další návštěvou U Čápa. Basistu našli na poloveřejné zkoušce koncertu lidových písní v jazzové úpravě – jak bylo napsáno na plakátě. Zkouška probíhala v největší učebně Lidové školy umění. Před obrovskými kachlovými kamny stál ředitel školy v lidovém kroji nad cimbálem, vedle něj dva houslisté, klaritenista a v opačném koutě „jazzová rytmika“, kytarista s basistou. Ředitel zpíval: „Fóké větřičko, fóké větřičko, fóké větřičko, fóké větřičko, fóké větřičko, fóké větře!!!“ Následovala dvacetiminutová téměř „freejazzová“ improvizace, jednotliví hudebníci variovali na dané téma, došlo i na sólo basisty, který během své produkce dvakrát kontrabas virtuózně protočil. Když skladba ředitelovým hymnickým fóké větře!!! skončila a byla ohlášena pauza, zašel Vilém za kolohnátským basistou a zeptal se, nechce-li hrát v nové kapele. Ten vyplázl obrovský růžový jazyk, otřel si bradu, představil se jako Pól, kývl, zapsal si kdy a kde je zkouška, vzdychl, vzal basu a odcházel za zbytkem rytmické sekce. Vilém si ještě stačil všimnout, že za cimbálem stejně vzdychá krojovaný ředitel, ale z jiného důvodu než kolohnátský Pól. Když příští den v poledne procházel Bert uličkou k poliklinice, na parapetu okna malého domku seděl rozcuchaný kluk s vizáží opičáka, mezi koleny dvě popelnice, do kterých bušil klacky divé a přesné rytmy. Bert ho poslouchal z druhé strany ulice, pak přešel a zeptal se, jestli opičák někdy bubnoval na bicí soupravu. K Bertovu překvapení Cinky – tak se jmenoval – kývl a zavedl Berta na dvorek. Tam na plácku za kůlnami stál obrovský velký buben a vedle něj ještě o hlavu větší krocan, který když uviděl cizince, rozcupital se bojovně pár krůčky dopředu a hned zas dozadu. Cinky si sedl na kotel, pedálem nasadil dunivý rytmus a předvedl několik virblíků na pokřivenou čárlstonku, které chyběl pedál. Krocan zarputile a vážně tancoval kolem rozcuchaného Cinkyho a Bertovi bylo jasné, že skupina má bubeníka. ª ª ª
Když v sobotu vešli zadním vchodem do sálu divadla, jeviště bylo tmavé a tiché, ozářené slabou oranžovou stropní žárovkou. Na pódiu postávaly à 96 à
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177239
jen stěží rozeznatelné šerosvitné tvary aparatury – vypadalo to jako scéna čekající na temnou tragédii. Vtom se rozzářily reflektory, na jeviště vtrhlo světlo a na scénu vešel správce se stojanem, na který přišrouboval černý trojúhelníkový mikrofon a stojan postavil vedle věšáku na klobouky. Vysvětlil Vilémovi, jak funguje propojení rádií a zesilovače s reprobednami a mikrofony, kam co zapojit, a zmizel v podzemí. Cinky – jako rozcuchaný Atlant – vynesl obrovský buben na zádech nahoru, Bert položil doprostřed jeviště SONET DUO, Vilém rozložil před mikrofony notový stojan a na něj papíry s foneticky opsanými slovy vybraných písní. Ale než stačil Bert pustit SONET DUO, Cinky rozbušil temný rytmus, Pól se chytil s basovou kytarou rozloženým Edur, Bert s Vilémem se přidali a hráli dokola slavnou dvanáctku, deset, dvacet minut, prsty slastně běhaly po strunách, půl hodiny hráli temnému prázdnému jevišti a improvizovaně zpívali slova, podobná těm z potrhaných pásků. Každým kolečkem se nástupy a přechody zpřesňovaly, basista s bubeníkem občas přitvrdili, Oskarovo šuple s ampliónem maličko poskakovalo po plyšové podlaze a Vilém se snažil měnící se dynamice přizpůsobit kytarová sóla. Kdyby tomu chtěli rozumět, řekli by si, že prostřídávali dynamiku přesně tak, jak se mění nálada lidské duše. Do nápovědní mušle se z podzemí vynořila hlava správce, Vilém se k němu naklonil a při sekaném Adur6 se zeptal, jak se mu to líbí. „Já tomu nerozumím, mně stačí, že to sere komunisty..., jenom hrajte,“ a hlava opět zmizela ke své letlampě a šerosvitnému obrazu sv. Jeronýma. V tu chvíli přestal Bert hrát a bradou ukázal na zadní lóži. Jemně osvětlené otevřenými dveřmi z foyer tam seděly dvě hlavy, jedna patřila textařce Helence, druhá neznámá, téměř dětská, vlasy i tvář mezi čertem a amorkem. Když kapela postupně umlkla, hlavy se zvedly a přešly na jeviště. „To je básník Miroslav,“ ukázala Helenka na dětskou tvář, „píšící...“ Miroslav stál uprostřed jeviště, na černé kudrnaté vlasy mu dopadalo žluté světlo a mezi vlnkami se mu čarovně zlatě zelenalo. V náručí, jako malé dítě, choval ošoupanou černou aktovku. „Nechcete hrát jeho texty?“ Miroslav vytáhl z aktovky černý školní sešit, ale Bert spustil SONET DUO a divadlem se rozeznělo trojhlasé vouoááá! „When I Get Home,“ mával Bert rukama do kříže, „to budeme hrát!“ à 97 à
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177239
Vilém se naklonil k Helence a pošeptal jí, ať počkají U Čápa, ta ťukla do Miroslava, ten vrátil sešit do aktovky a odcházeli za oponu. Než se nad divadlem setmělo, nazkoušela skupina pět písní (When I Get Home, No Reply, Not Fade Away, You Really Got Me a ze stropu opsaný neznámý rokenrol v Edur). V nápovědní mušli se objevila hlava správce, vodorovně dlaní odmávla konec, hudebníci odnosili aparaturu do výklenku a uličkami cupitavě uháněli k Čápovi. Na malém náměstíčku před univerzitní budovou stála čtyřčlenná parta, Zlatko pod paží kytaru v koženkovém futrálu, všichni měli stejná modravá sáčka a kalhoty s nohavicemi do zvonu. Tiše a v pozoru naslouchali, co jim Zlatko vypráví – Svatko se díval po zlatavě tmavnoucích průčelích, usmíval se a hladil si nazrzlou hlavu – v okamžiku, kdy Zlatko zahlédl hudebníky, kráčející do hospody, zmlkl a ostatní se podívali, kam se to odmlčel. „Jak to jde?“ šáhl Zlatko do kapsičky sáčka a hned ruku vytáhl. „Co vy?“ zeptal se Bert. Zlatko ukázal na partu. „To je moje skupina...“ Ruku opět vnořil do kapsy a hned ji zase vynořil. „Co hrajete?“ podíval se Vilém na ozářená okna hospody U Čápa, na každém byl nalepený trojbarevný stylizovaný čáp právě se chystající nazobnout rybku. Zlatko šáhl potřetí do kapsy a vytáhl přeložený časopis BRAVO. Na obálce byla usměvavá čtveřice krásných chlapců v modravých sakách, blankytné oči se dívaly z obálky na šedou ulici. Pod nimi nápis: THE LORDS. Prstem bodl do usměvavých tváří: „The Lords...“ „Jak se jmenujete?“ Svatkovy šedé oči přestaly obhlížet zlatavé baráčky: „Lordi!“ Vilém, Bert, Cinky a Pól přešli ulici, na schůdcích pozdravili cikánského štamgastu Vavru a vešli k Čápovi. ª ª ª
Nepíšící básník František stál nad stolem a vykřikoval: „...A pak jistý Filoláos s Krotonu, pythagorejec, potřeboval desátou planetu kvůli číslům, tak nadefinoval Protizemi...,“ napil se piva, „tu není možné v žádném případě zahlédnout, protože je vždy přesně v ose, v zákrytu za sluncem... Á Vilém a umělci!“ U stolu se usmívala Helenka a vedle ní si věčnou tužkou do černého školního sešitu zapisoval Miroslav Františkovu řeč. Číšník Chudáček vyà 98 à
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177239