a s nizoučkými dveřmi je natolik bytelná, že se v ní daly bez újmy přestát ty nejdrsnější klimatické podmínky. Sotva jsme se nadýchli a už jsme čelili dalšímu náporu malebnosti: chrámu tentokrát Kazaňskému. Jestli jsem se dosud rozplývala nad krásou baňaté, pro mě byzantské architektury, tváří v tvář tomuhle chrámu jsem došla stavu totálního vytržení. Těžko popisovat bělostnost stavby, rafinovanou členitost půdorysu a oblost jejích boků, těžko vylíčit krásu jejích různotvarých oken a taky okenic skládaných z dřevěných lišt do vzhůru nohama obráceného V, těžko pojmout nebeskou modř pěti kulatých bání a zlatý třpyt hvězd, kterými byly posety. Tu jsem věděla, že větší krásy už na Rusi nenajdu… Nastal okamžik, kdy bylo třeba spočinout. Neboť i krásného po málu. Výletní kroužek jednomyslně odsouhlasil přesun z vysokých duchovních sfér do světa nízkých požitků jako je dobré jídlo a pití a neprodleně jej zahájil. Ulička plná dřevěných stylových domků s typickým ruským občerstvením (bliny sladké či slané, šašliky rožněné na venkovních grilech, silný černý čaj připravovaný v samovarech v čajně), označená jako „Atrakcióny“, měla dveře i okna dokořán. Usadili jsme se u jednoho domečku, objednali si napitku a zasněně sle dovali kuchaře ve vysoké bílé čepici, který rychle nabodával na jehlu velké kusy vepřového, prokládal je půlkami cibulí a co chvíli lopatkou přisypal dřevěné uhlí do žhavých uhlíků. Psíčci patřící k chaloupce se blaženě rozvalovali na trávníku, vůně pečeného masa stoupala až k modrojasným báním a zlatým hvězdám a bylo to krásné. Na dřevěný stůl položila usměvavá paní ovoščnoj salát, neboli salát z čerstvé zeleniny, rajčat, paprik, hojně sypaný koprem, pak šašlik a kyjevský kotlet: kuřecí závitek osmažený jako řízek, vyplněný trochou sýra a hrudkou másla, které vyteče, když zabodnete do závitku nůž… V Kolomenskom se toho dne kdesi zapomněl čas. Caricyno nemůžete vynechat, povídal Andrej. Cestou domů metrem z Kolomenskovo vystupte na další stanici a projděte se lesem, kolem jezera, až přijdete k palácovému komplexu, který je lesem obklopen. Uvidíte, že to místo stojí za návštěvu. Je to cíl vycházek mnoha lidí 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179757
z blízkých sídlišť, já tam chodím často běhat. Nu, proč ne? A tak, v duši kolomlýnský mír, přišli jsme do Caricyna. Miluju stromy. Miluju lesy. Do Caricyna jsem se moc těšila. Přímo proti výstupu z metra se rozbíhala pěšina, zamířili jsme po ní do hloubi parku. Cesta byla šišatější a šišatější, lemovala ji lebeda a polámaný černý bez. Začalo se mračit a kde se vzali tu se vzali začali se sem slétat krákoraví havrani. Znám různé lesy. Jehličnaté, listnaté, smíšené, s mechovými polštářky pod nohama, lesy s kobercem z listí, taky s půdou rozrytou od divokých prasat, se spoustou výmolů a spadaných větví, lesní strže za dne hluboké jako bezměsíčná noc a lesy prosluněných malinových mýtin. Lesy vonící houbami, rozehřátou smolou, tlejícím listím, jehličím. Vlastně neznám voňavějšího místa na zemi, než je les. Na to jsem myslela, když jsme se nořili „hloubš a hloubš“ do nevzhledných houštin protkaných bahnitými stezkami, vůkol plno kopřiv a nakyslého plevele. Že se jedná o oficiální výletní místo, dokládala zákoutí s dřevěnými špalky na sezení. Tyto byly pobity stovkami zátek od piva a navzdory odpudivosti prostředí na nich odpočívali lidé. Vysoký pohublý muž v černém klobouku si tu četl v tlusté knize klasika. Několikrát jsem se za ním ohlédla, jestli se mi nezdá. Pravda, jeho vytáhlá postava téměř splývala s nepřirozeně hladkými kmeny habrů. Byl to člověk? Byl to strom? Neutěšenost zdejšího lesa byla téměř hmatatelná. Marně mě náčel ník s Matějem přesvědčovali o opaku. Vždyť to je obyčejnský les, možná trošku vlhčí, no bóže, ty naděláš. Nadělala jsem. Nebyl tu žádný milý chlupatý jehličnan, žádná hebká tráva, a k tomu všemu – ten les nevoněl! Nad jezerem jsme objevili torzo prazvláštní budovy. No bodejť, volala jsem, ten nešťastník, co se stavbou začal, rychle pláchnul, když pocítil na vlastní kůži tu pošmournost, potemnělost, nevoňavost okolí! Marně to můj výletní kroužek zlehčoval, marně utěšoval, že tam není tak špatně. Mně se tam nelíbilo a nemohla jsem si pomoct. Možná to souviselo se stupňujícím se steskem po domově (marná sláva, přece jen jsme tu byli už čtrnáct dní), možná s nepořádkem, anebo jsem měla pravdu. Že v Caricynu – carevna promine – není útulno.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179757
V rámci objektivity musím dodat, že soubor paláců, k němuž jsme (za mého tichého hudrání) došli, byl kolosální. Pokud jej časem zrenovují, zařadí se jistojistě mezi vrcholné skvosty moskevské architektury. Jaký je můj soukromý (přiznávám, že velmi povrchní) závěr této kapitolky? Moskva zrovna neoplývá líbeznými, voňavými hvozdy…
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179757