Nápady laskavého čtenáře (Ukázka, strana 99)

Page 1

zvedne, ale pak mi došlo, že to asi bude tahleta polnice, jejíž hlas mě volá ku vzkříšení. Najednou mě něco popadlo a odtáhlo mě to do takovýho tmavýho tunelu, kde na to ten někdo pořádně šlápnul. Proč ne, povídám, si, ale jeden kinedryl by rozhodně bodnul. A v tý samý chvíli, pamatuju si to úplně přesně, jsem ucejtil, jak opouštím svoje tělo, a s úžasem jsem si vzpomněl na tu pasáž ze Starýho zákona (Izaiáš 26,19), kde se píše: „Tvoji mrtví budou žít, vstanou společně s mrtvým tělem. Probuďte se a zpívejte, vy, kteří dlíte v prachu, protože zem vyvrhne své mrtvé.“ – A jak jsem si to tak recitoval, stoupal sem zpod toho vagónu vzhůru, dokonce tak rychle, až jsem se majznul čelem o nápravu. Jinak jsem měl ale pocit úžasný lehkosti a zpíval jsem si „Vyvalte sudy!“ a všecky další svoje oblíbený. Moje mysl byla úplně čistá a všechno bylo takový jasný a samozřejmý a já sem najednou chápal i věci, na který jsem dřívávějc zaboha nemoh přijít: Co cejtěj květiny a stromy, co cejtí žena při početí nebo co cejtěj lidi na Slovensku. Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Díval jsem se z tý vejšky, jak ležim celej zkroucenej pod vagónem a jak se ke mně sbíhaj lidi, a chápal jsem, že to je v rychtyku, že to tak bejt musí, jenomže pak se mi z tý vší krve udělalo drobátko šoufl a já jsem všecky ty rundy od Sedmi havranů zvrátil dolu na ty čumilové, který pak hned začali diskutovat o kyselejch deštích. A snad že mi bylo tak blbě, začal jsem volat svýho dědečka, co jsem ho měl tak rád: „Dědečku! Dědečku!“, ale pak mi došlo, že asi sotva uslyší, když sme mu tenkrát na ÁRO zapomněli přivýzt ty baterky do naslouchátka. Ale to už ke mně začaly přicházet první duše zemřelejch,

102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179783


aby mě přivítaly: bylo to radostný a slavnostní setkání, ačkoliv několika z nich jsem nějaký to kilo dlužil, ale přesto jsem byl, přesně jak to popisujete, doslova přemoženej intenzivníma pocitama lásky a pokoje. Pak se ale k mýmu značnýmu překvapení objevila stará Zákolová ze školní jídelny, co jsme jí eště jako kluci pokaždý nakydali puding do kozaček a která tu dělala něco jako úsekovou důvěrnici, a povídá mi sladce: „Jestli si, dušinko, myslíš, že ti už jako padla, tak se šeredně mejlíš. Tvoje pozemský dílo ještě není zdaleka dokončený, nemáš, abych tak řekla, dopito, takže se koukej rychle natlačit zpátky do toho krvavýho pudingu tam dole na kolejích!“ Vypadalo to, že se budu muset pakovat – a vtom se kolem rozlila taková ta teplá světelná zář a přišla Světelná bytost, už od pohledu zjevně nejvyšší šajba, takže stará Zákolová akorát srazila kufry. „Ár jú redy?“ zeptala se mě Světelná bytost a já, jak jsem byl eště zblblej od posledního dejviskapu, povídám: „Empaj redy!“ – a hned jsem se v duchu zhrozil, jakou blbost jsem to řek, ale Světelná bytost se na mě podívala s takovym tim nepopsatelnym pochopením a láskou a říká: „Ňjú bólz!“ A pak mi začala promítat zpětnej přehled mýho života: máma, táta a všichni v tom filmu byli jako živí a dost mě to chytlo za srdce, ačkoliv to na druhou stranu bylo mizerně zavostřený a moji ségru bůhvíproč daboval Jirka Kodet. Najednou to promítání skončilo a pár metrů přede mnou se objevila ta pověstná Hranice života a smrti, která, což bylo zajímavý, porád měnila podobu: chvíli vypadala jako oranžová čerchovaná čára, chvíli jako Hadí skok na Velký pardubický a chvíli jako plot kolem chaty Ljuby Hermanový. Bylo mi jas-

103

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179783


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.