98
/
Komparativní psychologie
Zemi je èlovìk pøedurèen i geneticky, vèetnì pøedpokladù pro žití v mezilidských vztazích. Mìl by tedy usilovat o to, aby svùj život naplòoval skrze své èiny v síti mezilidských vztahù, které by vypovídaly o jeho lidských kvalitách a o jeho lidství. Vše ostatní jsou rùzné formy obrany „pøed životem“ a únik od odpovìdnosti za vlastní život. Jde o nezralé, nedospìlé jednání, jestliže èlovìk místo hledání cest, jak pomoci sobì a jak skrze sebe pomoci druhým lidem, je pouze na útìku pøed praktickým životem, který se mu jeví jako pøíliš nároèný. Popøípadì se ještì schovává za nezpochybnitelnou autoritu, na kterou pak troufale pøenáší odpovìdnost za svoji lidsky nezralou volbu, a také sám pøed sebou tuto svoji volbu mnohdy ospravedlòuje pseudofilozofickými tezemi. A co je ještì závažnìjší, takový èlovìk se pod prizmatem hesla, „když se nemùžu sám radovat z prostého lidského žití, tak to pøekazím i ostatním lidem“ (ovšem zabaleného do pseudomorálních rekvizit), v øadì pøípadù stává neuroticky hyperkritickým k radostem jiných lidí. Èlovìk rozhodnì není pøedurèen k tomu, aby svùj krátký život planì protrpìl s tvrzením, že vše v životì na Zemi je pouze marnost. Je pøedurèen k tomu, aby v seberealizaèním procesu život smysluplnì prožil! Typicky zlou lidskou manipulací èlovìka s èlovìkem je tvrzení, že se lidé se zlem v sobì již narodí, a proto musí trpìt. Na jedné stranì pøijímáme skuteènost, že život je fascinující dar. Na stranì druhé tento dar nìkteøí lidé zamìòují za pùjèku nebo ho znevažují podezøením, že je to dar „èervivý “, èi dokonce se na tomto daru „pøiživují“. Tito lidé se mimo jiné bojí èlovìka, jeho lidství, nemají odvahu žít reálný život, a proto pøed ním utíkají do virtuálního, nìkdy i velmi sofistikovaného svìta. Sami neumí nìkomu nìco darovat, protože nerozumí aktu darování. A tak alespoò tento dar znevažují nebo se dokonce staví do role samozvaného arbitra, který nakonec rozhoduje i za dárce i za obdarovaného o tom, jak s tímto darem má konkrétní èlovìk nakládat. V jiné souvislosti jsme uvedli, že imanentní souèástí lidské psychiky je spirituální dimenze. Pro mnoho lidí je spiritualita ztotožnìna s vírou v Boha. Ten je ovšem v tomto kontextu na svìtì, který stvoøil, nezávislý a vùèi nìmu svobodný. A to je možné vzhledem k trojí osobnosti Boha (meziosobnì vztahový sám v sobì), který je jak dárcem, tak i obdarovaným. Jen tak mùžeme pochopit, že je transcendentní, svobodný vùèi svému stvoøení. Proto není možné smìrem od svìta k nìmu hledat „dùkazy“ jeho existence, protože je vùèi svìtu transcendentní a dùkazy by ho determinovaly svìtem. Je to tedy záležitost víry, nikoliv ontologie. Bùh není ani „pouhý zákon“, je víc než zákon a køesťanství by nemìlo být redukováno na pouhou záruku mravnosti. Imanentní souèástí lidské psychiky je také sociabilita spojená s altruistickým a afiliativním chováním, empatie, soucitnost, konání dobra pro sebe a pro jiné lidi, projevování lásky, projevování pøirozené úcty k lidským kvalitám druhého èlovìka, tolerance a respekt k názorùm ostatních, trpìlivost, skromnost, otevøení se spirituální dimenzi atd. Uvedené charakteristiky usnadòují èlovìku sociální fungování a jsou „nástrojem“ k tomu, aby nezùstal sociálnì izolovaný a osamìlý. Ovšem o tom, zda se tyto charakteristiky z dispozic rozvinou a jak prakticky s tìmito „nástroji“ lidství dokáže já èlovìka zacházet v síti mezilidských vztahù, rozhodují další èinitelé vývoje, kteøí mohou stimulovat harmonický vývoji osobnosti nebo naopak mohou vést k jejímu disharmonickému vývoji, k její poruše a až k patologii lidské psychiky. Do „hry“ zde tedy vstupují promìnné jak vnìjšího, tak i vnitøního prostøedí. Dùležitou skuteèností je, že výše uvedené charakteristiky lidské psychiky umožòují èlovìku (když už nastala éra Homo sapiens sapiens), aby se od generace ke gene-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180935
Klíè k pøedmìtu komparativní psychologie, její definice, cíle a obecné objekty
/
99
raci spolupodílel na „chodu živé“, inspirativní sítì mezilidských vztahù, bez které by jinak lidstvo stagnovalo a postupnì zaniklo. A zde je vhodné znovu pøipomenout, že èlovìk se nerodí s osobností, ale právì v síti mezilidských vztahù a v proudu znakových informací, kdy zpoèátku je rozhodující slovo, se vyvíjí osobnost a typicky lidská psychika. Bez tohoto procesu by èlovìk nebyl v plném smyslu slova èlovìkem (jedním z dùkazù jsou tzv. vlèí dìti). Èím døíve si èlovìk najde smysluplnou cestu k sobì a bude usilovat o poznání a porozumìní svým pozitivním stránkám, o které se mùže v sobì „opøít“, a souèasnì pozná a porozumí i tìm negativním a zaène s nimi „pracovat“ tak, aby se co nejménì projevovaly v jeho životì (ať již v jeho neprospìch, èi v neprospìch druhých lidí), tím lépe se bude ve svém životì cítit a zvládat jeho rùzná úskalí. A èím lépe se bude vnímat, prožívat a pøijímat, tím více ze svého potenciálu bude moci vložit do smysluplné práce pro druhé lidi. Bìžný život èlovìka je nároèný a nìkdy velmi tìžký, a proto lidé hledají i u sebe vysvìtlení a pøíèinu, proè se jim právì v jejich životì nedaøí tak, jak by si pøáli. Také hledají rozdíly mezi dobrou a špatnou cestou životem. A skrze zkušenost s dobrem a zlem usilují o to, jít tou dobrou cestou. Když se jim to nedaøí, pak zase vyhledávají rùzné formy úniku od tohoto všedního života. Je to jejich svobodná volba. Problém však nastává tehdy, když ze své slabosti udìlají pøednost a manipulují s ostatními lidmi nebo rezignují na život. Bùh se svými atributy absolutního dobra a dokonalosti (hodnota, ke které se lze vìènì vztahovat) je tady pravdìpodobnì proto, aby se lidstvo, když už na Zemi je a má svobodnou vùli, pøi svém rozhodování samo nevyvraždilo a život tak nezanikl, protože ve svém sobectví by èlovìk s sebou urèitì vzal vše živé. Na druhé stranì nelze ignorovat fakta, potvrzující existenci evoluèního procesu (což není totéž jako evoluèní teorie, které jsou závislé na stupni vìdeckého poznání, a proto èasem diskutabilní a vyvratitelné), a ani ta fakta, která do diskuse pøináší souèasná úroveò poznání genetiky. Vždyť napøíklad bez „šikovné mutace“ by nevznikly ani takové pracovní konstelace neuronù v lidském mozku (viz planum temporale a další), které jsou schopny „unést“ sémantickou funkci, dešifrovat ze zvuku obsah a realizovat øeèovou funkci, vèetnì expresivního øeèového projevu. Èasto se setkáváme s názorem, že je nejlepší „pøijímat vìci tak, jak jsou“. Ovšem pro terapeuta je potøebné hledat odpovìï na výše položené otázky. Porozumìní architektuøe lidského mozku, mechanismùm, které zabezpeèují fungování lidské psychiky, pochopení dynamiky vývoje osobnosti, vèetnì jádra osobnosti, kterým je já (core) se všemi interfunkèními souvislostmi v kontextu lidské psychiky jako celku a její vymezení oproti psychice bez osobnosti na subhumánní rovinì, to vše poskytuje šanci lépe porozumìt smyslu vlastní existence. A od tohoto hlubšího porozumìní lidské psychice vede cesta k nalezení takových psychoterapeutických technik a léèebných postupù, které pøímo „z podstaty vìci“ urychlí restituci psychických funkcí a posílí tak proces smìøující k uzdravení èlovìka s duševní poruchou. Souèasnì je to šance pro nalezení rùzných možných cest, které by iniciovaly i proces vedoucí ke zlepšení kvality života konkrétních lidí, kteøí jsou zdraví. Protože zdraví ještì automaticky nepøináší zážitek štìstí a radosti ze života. V pøípadì dynamiky vývoje osobnosti s já jako jejím jádrem se jedná o autonomní historický vývoj. Jde o vývoj po vlastní ose (viz napøíklad na bázi genových mutací odstartovaný vývoj lidského mozku oproti vývoji mozku primátù), vymykající se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180935
100
/
Komparativní psychologie
všem ostatním vývojovým trendùm živých organismù. Pomùže-li èlovìku propojení zkušenosti s vlastním já s odpovìïmi (poznatky) na výše uvedené otázky k zážitku smysluplnosti vlastního konání, a to i v pøípadì jeho životních krizí, potom je možné udìlat velký kus kvalitní terapeutické práce ve prospìch jeho tìlesného, duševního i duchovního zdraví. Toto porozumìní a pochopení je pak bez hypotetických, svojí neurèitostí neurotizujících spekulací. Základním cílem terapeutického procesu je ve spolupráci s klientem dosáhnout toho, aby se èlovìk cítil lépe, než tomu bylo pøed terapií, protože dosáhl poznání, že jeho potíže jsou øešitelné, a souèasnì mìl zážitek, že je skuteènì øeší. Dalším cílem je také dosáhnout zlepšení kvality mezilidských vztahù klienta a skrze tyto zmìny dospìt i ke zlepšení kvality života lidí s ním spojených pøedivem tìchto vztahù. O fenoménu osobnosti a fenoménu já se bez nadsázky mùže uvést, že se jedná o nejsložitìjší jevy ve vesmíru, vyznaèující se nelineární povahou. Bohužel nemùžeme pøedložit žádnou, vše zahrnující a z vìdeckého úhlu pohledu dostateènì vyèerpávající definici osobnosti. Žádná neexistuje. Taková definice by byla souèasnì pregnantní odpovìdí na otázku, zda osobnost je výsledkem stvoøení, evoluce, nebo výsledkem obojího. Ovšem zatím ani nemùžeme dosavadní tezaurus vìdeckých poznatkù rozšíøit, protože nemáme adekvátní nástroje ke zkoumání tak složitých psychických jevù a mezi vìdci také nepanuje shoda v tom, co vše by mìl zahrnovat pojem osobnost (smysl je jasný, ale významová stránka nikoliv). Na druhé stranì mnohé z výše uvedených nedostatkù vyvažuje každodenní praktická zkušenost miliard lidí s èistì vlastním já a s vlastním já v mezilidských vztazích. Navíc když je tato zkušenost podložena i dosavadními vìdeckými poznatky a zkušenostmi zejména klinických psychologù a psychoterapeutù, potom je v tomto kontextu lhostejné, zda pojem osobnost lépe „uchopili“ existencialisté, èi napøíklad fenomenologické filozofické smìry 20. století. HLEDÁNÍ MÍSTA VHODNÉHO PRO ŽIVOT V JEHO RÙZNÝCH FORMÁCH – VZNIK VESMÍRU K objasnìní poèátku vzniku vesmíru existuje øada teoretických modelù. Je pravda, že pomocí nich (napøíklad A. Guth navrhoval vysvìtlení pomocí tzv. inflaèního modelu nebo P. Steinhardt, A. Linde a A. Albrecht pomocí tzv. nového inflaèního modelu) a vìd o singularitì (objasòující hranici èasoprostoru) se dostaneme až k velkému tøesku. Ale to je právì jádro problému. Touto cestou dojdeme k velkému tøesku, ale nikoliv k výchozím podmínkám a fyzikálním zákonùm pro vznik vesmíru. Vkládají se nadìje do Feymanovy práce a do kvantové teorie gravitace. V podstatì veškeré úsilí vìdcù smìøuje ke konstituování sjednocující teorie vzniku vesmíru. Pro názornost, v jakých rozmìrech se pohybujeme, když hovoøíme o vesmíru, je nutno uvést nìkteré hodnoty a mìøítka, kterými jsme se pokusili uchopit jeho realitu. Dobrým východiskem pro úvahy o vesmíru je naše sluneèní soustava, o které máme nejvíce informací. Nacházíme se spolu se stovkami miliónù hvìzd v útvaru, který se oznaèuje jako Galaxie. Pøi boèním pohledu se Galaxie podobá oploštìlé èoèce se zøetelným jádrem a do stran protaženými okraji. Pøi pohledu shora mùžeme pozorovat spirální ramena. Ve støedu jádra se nachází souhvìzdí Støelce. Centrální èásti galaxií
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180935