vitráÏe_OK.qx4
7.11.2005
15:36
Stránka 98
Tvarování skla
Tvarování plochého skla určeného pro uzávěry oken je způsob, jak vytvořit rovnocennou náhradu barevného okna tam, kde barva není žádoucí především z důvodů osvětlení. Na rozdíl od leptání a pískování se zde sklo tvaruje třemi různými způsoby: promyšlenou deformací skla teplem, skládáním reliéfu lepením vrstvených přířezů nebo skládáním silných desek, jejichž reliéfní povrch je tvarován broušením. Uvedené způsoby se používají rovněž pro dekorativní okenní uzávěry jako svébytný výtvarný postup, a to v moderní architektuře i v architektuře historické. Ve všech případech vzniká skleněný panel nepravidelné tloušťky a nepravidelně deformované plochy, jejíž reliéf se rozptylováním procházejícího světla zajímavě opticky uplatňuje.
Princip a užití Užití vitraje v současné architektuře se soustřeďuje spíše na monumentální dekorativní prvky. Přestože u monumentální vitraje je výtvarné působení nadřazeno nad hlavní funkci okna – přivádět do prostoru denní světlo, nevyhneme se při zasklívání historických budov spojení uměleckého ztvárnění i s touto důležitou funkcí. Omezené rozměry historických okenních otvorů jsou totiž někdy jedinými zdroji denního světla v daném prostoru. Zasklení zde proto buď vychází jen z nebarevného čirého nebo mdlého skla, působícího pouhou kresbou
olověné sítě, nebo využívá skladbu skel s různým opracováním či vzorováním povrchu. Ve funkcionalistické architektuře 30. let minulého století byly takové vitraje z různě vzorovaných skel velmi oblíbeny. Dnes je však výběr skel se vzorovaným povrchem velmi malý, nehledě na to, že dostupné strojní vzory většinou nevyhovují záměru a významu práce. U skleněných tabulí malých oken, která nedovolují uplatnit jako výtvarný prvek olověnou síť, dáme plně vyznít jejich potencionální plasticitě. Vedle leptu a pískování (viz výše) se v současné době uplatňují individuální techniky tvarování plochého skla. Využívá se jeho základní vlastnosti – přechodu do polotuhého stavu působením odpovídající teploty. Teplem změklá tabule se přizpůsobí snadno podložce a přijme reliéf jejího povrchu. Nádavkem lze takto využít i lepivost povrchu skla při vyšší teplotě k jeho vrstvení, a tím i k vytváření vysokého reliéfu.
Zhotovení forem Jak již bylo řečeno, při tvarování skla se využívá toho, že žárem změklá tabule přijímá tvar podložky, na kterou je při zahřívání položena. Podložka zde tedy plní vlastně funkci formy. Musí být zhotovena z takové hmoty, která se nespojuje se sklem, popř. za vyšší teploty na sklo chemicky nepůsobí. I za velmi vysokých teplot
by měla být tvarově stálá a přitom optimálně zpracovatelná. K tomuto účelu se většinou používá šamotová hmota pojená sádrou nebo vodním sklem. Sádra zde slouží jen jako pojivo, zajišťující soudržnost a po jistou dobu i zpracovatelnost hmoty. Při přípravě formy bereme v úvahu skutečnost, že plasticita skla, úměrná teplotě v peci, má své meze, čemuž také musí odpovídat hloubka požadovaného reliéfu. Při příliš hlubokém reliéfu se sklo nežádoucím způsobem protáhne a podstatně zeslabí. Sklo nepřijme tvar formy, ale jen se deformuje. Také reliéf formy musí odpovídat chování skla v plastickém stavu – nesmíme vytvářet prohlubně s ostrými hranami, které změklá tabule skla přiléhající pomalu k povrchu formy nemůže vytvořit. Šamotová hmota, rozředěná sádrovým mlékem nebo vodním sklem, se po důkladném promíšení nanese v kašovitém stavu na rovnou podložku, ohraničenou vhodným rámem (ze dřeva nebo z hliníku) a upraví špachtlí tak, aby vytvořila destičku stejné tloušťky. Velikost formy volíme podle předpokládaného formátu skla, které má být tvarováno a samozřejmě také podle velikosti pracovního prostoru pece. Do šamotové hmoty vytváříme reliéf buď za mokra – vtlačováním různých předmětů, nebo za sucha – plochou řezbou špachtlí, dlátem nebo nožem. Hotovou formu podložíme plechem a necháme usušit. Po úplném zaschnutí ji v peci vyžíháme při teplotě 500 °C, aby se zbavila všech zbytků
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181486
vitráÏe_OK.qx4
7.11.2005
15:36
Stránka 99
Tvarování skla
vody a plynů. Při tvarování skla teplem se totiž v plastickém skle uvolňují a vytvářejí nežádoucí bubliny.
Práce s pecí K tvarování skla se užívá výhradně elektrická pec, u níž lze poměrně snadno a přesně regulovat teplotu. Tu je třeba vždy přesně dodržovat, jinak nedosáhneme optimálního výsledku. Tato teplota vždy odpovídá použitému druhu skla, u měkkých skel sodných a sodnovápenatých se pohybuje kolem 500 až 650 °C, u tvrdých skel mezi 750 až 800 °C. Přednost dáváme sklům s nízkým bodem měknutí. Chování použitého skla, a tedy i výši pracovní teploty musíme vždy předem ověřit zkouškou. Spočívá v tom, že malý proužek skla položený na jednoduše tvarovaný hranolek šamotu vložíme před kontrolní okénko pece a necháme zvolna nabíhat teplotu. Podosažení teploty 500 °C sklo průběžně pozorujeme. Stupeň teploty, při kterém změklo a přijalo tvar podložky, je optimální pracovní teplotou. Po vypálení formy se na ni položí tabule určeného skla a vloží do pece. Před kontrolní okénko připravíme tzv. vachtýř – tedy kontrolní vzorek. Je to proužek skla stejného druhu, jakého bylo použito pro tvarování, který podložíme dvěma šamotovými hranolky. Pak zapneme pec a nastavíme již zjiš-
těnou pracovní teplotu. Náběh pece musí být pomalý, aby se sklo nehřálo příliš rychle a nerovnoměrně, což by mohlo mít za následek popraskání nebo nežádoucí pnutí. Při nabíhání pracovní teploty kontrolujeme v okénku stupeň deformace kontrolního proužku. Jakmile se zcela zdeformuje, pec vypneme a necháme ji uzavřenou pozvolna chladnout – až do teploty cca 25 °C. Pec otevřeme teprve po úplném zchladnutí a formu i s tvarovaným sklem vyjmeme. Nakonec ho sejmeme z formy a opatrně očistíme.
Závěrečné úpravy tvarovaných skel Tepelně tvarovaná skla si většinou neponechají zcela čirý vzhled, neboť jejich povrch přijme strukturu povrchu formy, danou velikostí částeček šamotu. Plastické sklo je lepivé a často se k jeho povrchu přichytí zrnka šamotu. Odstraníme je mechanicky, většinou oškrábáním měkkým drátěným kartáčem. Potom omyjeme povrch skla vodou s přísadou saponátu. Okraje skla po tvarování nejsou rovné. Upravíme je tedy opatrným zabroušením. Použijeme k tomu buď jemný smirkový brus, nebo nízkoobrátkovou sklenářskou brusku či plochý kotouč. Při zabrušování dáváme pozor, abychom nepřehřáli okraje skla, které by mohlo v důsledku toho prasknout. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181486
vitráÏe_OK.qx4
7.11.2005
15:36
Stránka 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181486