„Pokoj nic“ – psychoanalytická psychoterapie dítěte / 97
„Myslím, že si budeme vždycky nablízku, myslím, že to, co si tady zažil, zůstane ve tvém srdíčku, a že ti to bude pomáhat. A já na to budu vzpomínat. Budu mít tady pořád tu sošku, kterou sis oblíbil, a postavičku chlapečka tady budu mít taky. A kdyby si mě někdy v budoucnu hodně potřeboval vidět, tak to řekni rodičům a domluvíme se.“ „A přijdete k nám na návštěvu?“ „To nemůžu, ale budu tady. Víš, kde mě najdeš.“ Přikývne a chlapeček dál svléká holky tak, aby si toho nevšimly. „Možná teď kvůli našemu rozchodu prožíváš smutek, mně je také smutno. Můžeme o tom smutku mluvit tak, jak jsme o něm mluvili, když jsme si povídali o tom, jak umřela tvoje sestřička.“ „To nikdy nesmíte říct před mámou, je hodně citlivá.“ „Možná, že ty jsi už v povídání o smutných věcech silnější než maminka.“ „Maminka neví, že Ilonka nás třeba poslouchá teď v nebi.“ „Musí to být pro tebe těžké, když o tom s maminkou nemůžeš mluvit a nemůžeš ji ani rozveselit, protože její smutek je ještě hodně velikej.“ Přikyvuje. Vybere krokodýla, který je zraněný a dostává antibiotika. Přijíždí policajti a vojáci a ti ATB z něho „vymlátí“. Krokodýl má být hozen do minulosti, ale brání se tomu. Bojuje s vojáky, ale nakonec je přeci jen odhozen do minulosti, ale už jako „vyléčený“. „Další scéna“ je o holce, kterou unesli teroristi. Mám jí pomáhat a zachránit. „Možná jsi také smutný z toho, že končíme.“ „Je to, jako když skončí svět.“ „Je mi líto, že to takto cítíš.“ Chce hrát šachy. Opakuji, že se můžeme někdy ještě vidět a že se může vrátit. Opakuji možná hlavně sám sobě, že se mi zdá už silnější a veselejší, než byl na začátku. „Ale já jsem pořád veselý.“ „Ne vždycky si byl veselý doopravdy. Někdy býváš veselý, aby si ostatní přiměl k veselosti.“ Nesnesitelně dlouho mlčí. Nevydržím nemluvit. „Ty víš, že konec světa to nebude.“ „Vím, ten bude až za miliony let.“ „A nebude to ani konec tvého světa.“ „Nebude, myslím, že tahle doba nikdy neskončí.“ Začínáme hrát šachy. V hlavě mi ale pořád vrtá „konec světa“. Ptám se, jak si ho představuje. Popíše „vesmírný“ konec světa, že přestane svítit slunce a nebe zapadne prachem a udusíme se. Po tomto popisu je mi ještě víc úzko.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182598
98 / Psychoterapie dítěte, případ šestiletého chlapce
Obrací se k chlapečkově bytu. Jsou tam nahatý holky, s kterými chce „sexovat“. Všichni leží v posteli a válí se po sobě. „Víte, sex je něco jiného než láska.“ Přemýšlím, kde se mu takové „moudrosti“ dostalo. Později mě napadlo, že to řekl proto, aby vyjádřil, že náš vztah není jenom „hra“. Najednou se otočí a vytáhne z bedny vlak, který tam celou dobu ležel a nikdy si ho nevšiml. Postaví vlak na koleje a do ruky si vezme „plácačku“. „Pane doktore, mám dát stop anebo zelenou?“ zeptá se rozhodným hlasem, a zatímco přemýšlím nad touto důležitou otázkou, dodává. „On totiž ještě musí tankovat.“ „Já bych mu dal teď ‚stop‘, aby natankoval, ale aby nenaboural. To je jako, když máš ještě trochu čekat, než vyrosteš.“ „Ale víte, jak je ten vlak velkej?“ „Jo, jasně. Nebylo by dobré, aby naboural, ale taky by nebylo dobré, aby se zastavil. To by se nikam nedostal. Když teď na chvilku zastaví, může ještě natankovat.“ „Takže, vlak na chvilku zpomalí, zastaví a už je připravenej… tak a může vyrazit… Nashledanou pane doktore!“ „Nashledanou Davídku.“ Odchází. V čekárně si ještě vezme bonbón „na cestu“ a zavřou se za ním a za jeho otcem dveře.
AŤ TO LIDI VĚDÍ Na poslední schůzku s matkou a otcem jsem si šest týdnů počkal. Po několika jednostranných smskách se nám nakonec podařilo domluvit a opravdu se sejít. Opět přišli v doprovodu svého syna, kterého museli nechat sedět venku v malé čekárně. Poté, co jsme se rozloučili, bylo velmi zvláštní jej po krátké době opět vidět a nepozvat ho alespoň na minutku dál. Příjemně jsme se na sebe usmívali, jako kdybychom byli rádi, že jsme se potkali ve zdraví a rozloučení přežili. Tatínek ani maminka však v pohodě vůbec nebyli. Konec terapie syna je zřejmě zaskočil více, než si to připouštěli. Při rekapitulaci jednotlivých kroků, které jsme s Davídkem dosáhli, se oba rozplakali. Dělali na mě dojem, jako kdybychom byli na začátku celého procesu, což mě dost frustrovalo. Měl jsem nutkání jim opět nabízet kontakty na terapeuty. Poté, co se trochu uklidnili, sdíleli se mnou pozitivní výsledky terapie, zejména fakt, že Davídek za poslední rok evidentně emočně a vývojově vyzrál. Maminka řekla: „Hodně vyspěl, je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182598
„Pokoj nic“ – psychoanalytická psychoterapie dítěte / 99
mnohem více v pohodě.“ Oba oceňovali, že dokáže být „opravdu veselý“, i když byl pro ně ještě pořád „trochu vzdálen“. „Má svůj vlastní svět, studuje o vesmíru a hraje svoje hry,“ konstatoval tatínek. „Na druhé straně má nové kamarády a ve třídě začal být oblíbený.“ Rodiče si také zároveň stěžují, že je okolí nutí, aby už na to, co se stalo, nemysleli. Příbuzní ani mnozí kamarádi prý nechápou, proč ještě pořád truchlí. V těžkých chvílích jim poskytuje útěchu hřbitov, kam s nimi občas zajde i Davídek, ačkoliv jej k tomu nikdy nenutí. Cestou domů jim pak vypráví, jak je Ilonka v nebíčku, ale také se už dokáže před nimi doopravdy rozplakat, což oceňují. Méně oceňovali, že už si je dovolí i zlobit, což rovněž považuji za dobré znamení. Bohužel babička mu pořád připomíná, že nesmí zlobit, aby máma nebyla smutná. Trochu s obavami jsem se s nimi podělil o svoje přání, abych mohl terapii zpracovat pro možné publikování. Nemusím jim ani vysvětlovat proč a oba hned vyjadřují souhlas. Maminka vyslovuje přání, zda by si to mohla sama přečíst a poučit se, „jak se vyrovnat s minulostí“. S lítostí pak řekne: „Ať to lidi vědí, jak děti trpí.“ Společně jsme pak zavzpomínali na dobu, kdy mu učitelé ve škole nevěřili, že skutečně trpí. Domluvili jsme se, že za nějakou dobu se sejdeme a sdělíme si, jak se situace s Davídkem a v rodině vyvíjí. Nabízím jim možnost, aby se u mě zastavili, pokud se budou chtít o něčem poradit. Vděčně se rozloučili a odešli za ním do čekárny. Tentokrát nás ani jednou nevyrušil. Tatínek ho legračně šťouchnul do zad a než mu to Davídek oplatil, stihl vklouznout do pokoje a přinést ven sošku mrtvé sestřičky. Společně ji pohladili a políbili, naposledy.
ADÉLKA Trvalo více než rok, než jsem dokončil přepis digitálního záznamu psychoterapeutických sezení. Poté, co jsem nedočkavě poslal mamince zprávu o tom, že bych text rád poslal, žádné odpovědi jsem se nedočkal. Po několika měsících jsem se rozhodl svoji žádost zopakovat a byl jsem úspěšný. Po předběžném souhlasu se rodiče k textu vyjádřili souhlasně a nepřáli si ho nijak zvlášť upravovat. Snad ještě větší radost mi udělali, když mi napsali, že Davídek o mně často mluví a chtěl by mě navštívit. Během přepisování našich sezení jsem se s ním a jeho vnitřním světem ještě více sblížil, a proto jsem se na návštěvu velmi těšil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182598