Beata. „A toalety máte kde?“ „Támhle v rohu. Podám vám klíček, slečno!“ Když se zamkla, přistoupila nejdřív k zrcadlu. S obavou si nasadila brýle. Ale tvář, na kterou hleděla, neodrážela její vnitřní krizi. Vypadala smutně, ale pořád ještě udržovaně. Ani vlasy kupodivu nezplihly do odporných provázků, i po tom dešti na ruzyňském letišti. To bylo dneska? žasla nad relativitou času. „Co je to za kočku, znáš ji?“ zaslechla přes dveře zvědavý mužský hlas. „O tu se ty laskavě nestarej!“ odpověděla přísně hostinská. „To je Béďova holka.“ S uchem na dveřích čekala, zda hovor bude ještě nějak pokračovat, ale slyšela už jen ťukání tága. Když pak vyšla, s čerstvě nalíčenými rty, a vracela té milé paní hospodské klíček, cítila, jak ji pozoruje desítka očí. Přesto se jí podařilo dojít do přední místnosti bez zakopnutí. Dokonce ani nepříjemné červené skvrny na krku ji tentokrát nepostihly. S úlevou si sedla na lavici vedle řidiče (Bedřicha?) a pohlédla na stůl. Bylo na něm šest šálků s ponořenými sáčky ovocného čaje. „Nevěděl jsem, který máte ráda. Tohle je zahradní směs, tady jarní a tohle lesní. Pak tu máme borůvku, mateřídoušku a mátu. Kterým začnete?“ „Borůvkovým! Ten neznám.“ „Já si vezmu mateřídouškový. Tady píšou, že je dobrý na srdce.“ „Vy máte něco se srdcem?“ nevěřila. „Nevím. Ale preventivně to vypiju.“ Napoleonova šavle byla řízná a skvěle kořeněná, zato brambory se pobytem v mikrovlnce nevábně seschly. Ovšem pánové se na talíře moc nesoustředili, nečekaná přítomnost mladé ženy pro ně byla lákavějším soustem. „Tak tomu říkám večírek s překvapením!“ liboval si ředitel ČSA, sedící přímo proti baletce. „Bravo, konzule!“ přidal se k pochvale i škodovák. Ředitel Kára se slastně pohupoval na židli, jak tlusté dítě v kočárku zaparkovaném před cukrárnou. Nechtěl ty jsi jít močit? připomínal mu zamračeným pohledem David, který si navzdory smokingu začínal připadat jako uvaděč v předměstském kině, kam kvůli lijáku vstoupila kandidátka na Oscara. „Jsem 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189052
rád, že máte radost,“ prohodil skromně a poprvé od vstupu Laury do večeřadla na ni pohlédl. Ale ona ho ignorovala. Jistě měla pro tenhle večer lepší plány než bavit přiopilé pány! uvědomil si, ale víc než svědomí ho hryzla představa, jaké plány to asi byly. Dekoltované večerní šaty napovídaly, že velkolepé. Tak na nich měla trvat! dodal si popuzeně. Není to žádná popeluška, aby ji dojímaly cizí trable. S přimhouřeným zájmem si ji prohlížel. Ne, popeluška to není. I když u plotny se otáčet umí! připomněl si. Komplikovaný případ, pochopil a v obraně se pustil do jídla, aby mu vypité víno nezhatilo řešení. Laura nechala talíř téměř nedotčený, ale u baletky to působilo jako disciplína. Její další chování však vyznívalo provokačně a zcela proti protokolu. Nejdřív si hrála s náramkem, pak sáhla pro ubrousek a šikovně ho složila do lodičky. Uhranutý sbor přihlížečů zatleskal. Ale ona se i pak tvářila znuděně. Víc než lidé ji zaujala výzdoba. „To takhle máte načančané vždycky, když zvete sponzory?“ zeptala se. David strnul. I když byla komplikovaný případ, tak velkou poťouchlost od ní nečekal. „Ne, madam!“ vložil se do hry bývalý krupiér. „To je speciálně kvůli vám. Chtěli jsme vytvořit prostředí, které vás bude hodno. A tak jsem vsadil na palmy.“ „Dobrá sázka!“ ocenil pivovarník Kára. „Zelená je i moje oblíbená barva,“ vyznal se baletce a poklepal na odznáček Staropramenu. „Barva peněz,“ dodal bankéř. David doufal, že krize pominula, a znovu zvedl k ženě oči. Tentokrát neuhnula pohledem. Zkoumavě si ho prohlížela jako zboží na regálu. Já nejsem prošlý! sugeroval jí přes stůl a vzrušeně požádal číšníka o další láhev. Palkoska si průběh večeře zhodnotil jako naprostý debakl a pod svou naškrobenou maskou už pilně spřádal zítřejší referát. Měl název: Podrobná zpráva o banketu českého generálního konzula. A tak, zatímco s profesionálním šarmem otvíral kabinetní merlot a nechal kolovat špunt, v duchu si předběžně skládal věty: Večeře započala opožděně, nikoliv vinou našeho servisu, ale nekázní rezidenčního personálu (rozuměj kuchaře), který: a) pracoval v podnapilém stavu, b) měl na pracovišti (rozuměj v kuchyni) podezřelou 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189052
cizí osobu, kterou pisatel zprávy (Palk.) doporučeným systémem otázek ztotožnil (Alzheimer). Dotyčný vzhledem k věku dost duševně zchátralý (pozn. Palk.), ale stále svižný. Během předkrmu a polévky neměl Palk. příležitost sledovat situaci v kuchyni (další vývoj s Alzheimerem). Později, kdy hostitel odešel z jídelny, aby do objektu vpustil neohlášeného hosta (ženského pohlaví, křestní jméno Laura, jinak bez identifikace), kterého uvedl do společnosti přes kuchyň (sic!), Alzheimer zmizel (i s kuchařem a dřevěnými štaflemi), takže brambory riskantně ohřívány (jindy mikrovlnné záření neužíváno!). Nálada hostů veselá až bujará, témata hovoru však velmi závažná (J. F. Kennedy a nějaká tajná zpráva, ČSA – nové modely letadel, Staropramen a jeho vyšroubovaná obchodní nabídka v souvislosti s EU, z oboru bankovnictví Palk. zaslechl tézi: „Šetřením se prachy nevydělají!“), ale posléze se řeč překvapivě stočila na balet a protekční lóži, což mohlo mít a zřejmě i mělo skrytý význam (např. zednářská lóže), který však Palk. nedokázal detailně rozkrýt, protože během obtížného servírování (Napoleonova šavle) průběžně řešil jiné problémy (viz výše: Alzheimer). Ten se totiž znovu vrátil během dezertu (Puding Diplomat) a byl přítomen v kuchyni i v průběhu vaření kávy (vyhlídka na koňak). Místo toho poslán (kuchařem) vyvenčit psa (kokršpaněl). Poznámky k zamyšlení: 1. Velmi průměrná úroveň podávaného menu (i když alkohol tradičně kvalitní) kontrastovala s velkolepou výzdobou jídelny (živé palmové a jiné exotické dekorace, které by mohly maskovat zabudovaný odposlech). 2. Alzheimer sice hovořil plynně česky, ale jeho věty neměly smysl. 3. Hosté jeho přítomnost nepostřehli. „A co si objednáme teď?“ zeptal se Bedřich, když vypili všechny čaje. „Já už jen taxík,“ zívla žena. „Kam chcete jet? Máte vůbec v Brně nějaké… zázemí?“ zkoumal opatrně. „Myslíte, že se sem harcuju jen tak? Na blind?“ dotčeně si odsedla. Kdybys tušila, co všechno o tobě vím, zlodějko! pomyslel si. A k čemu mi to je? „Že vy jste ve škole sedávala v první lavici?“ napadlo ho. „Proč? Nesedávala! Jen někdy. Vlastně často. Kvůli těm očím, víte?“ dodala ublíženě. „Jasně!“ ujistil ji. „Ale já to mys104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189052