FILOSOFIE KONTEMPLACE
zkušenosti. Mnoho našich zmatků a hádek o ní by zmizelo, kdybychom tuto zjevnou pravdu uznali. Náboženská literatura se snaží sdělit jednu věc pomocí jiné věci a nemůže jinak, má-li vůbec zasáhnout naši mysl, která je koneckonců naladěna na vlnové délky viditelného světa. Poslouchá vlastně zákony umělecké tvorby; a budeme-li to mít na paměti, mnohem lépe ji oceníme. Řečeno Bremondovými slovy, náboženští spisovatelé neustále „obracejí modlitbu v poezii“, přinášejí čistě duchovní materiál do dosahu našeho smyslově podmíněného myšlení; a čím důkladněji to dělají, tím lépe jim rozumíme. Když budeme číst bez předsudků knihy jako Augustinova Vyznání, Zjevení Juliány z Norwiche nebo Dialog sv. Kateřiny Sienské, bude nám to jasné. Všichni tito autoři, navzájem tak rozdílní, skrze symboly popisují vidění toho, co je ve skutečnosti daleko nad viděním a nad symboly; v promyšleném a selektujícím výkonu tvůrčí vůle tkají roucho, do nějž by se mohlo odít jejich vidění Boha. Hrubý materiál tohoto roucha samozřejmě berou — jinak to vlastně ani nejde — ze zásob svých přesvědčení, vzpomínek a tradic a ze svého viditelného okolí. Jinými slovy, při tvorbě duchovní literatury hraje velkou roli vnímání na základě předešlé zkušenosti. Tak je Ezechielovo vidění zjevně inspirováno mistrovskými díly chaldejského umění, které měl kolem sebe; avšak nesen křídly těchto živých tvorů skutečně zahlédl moc a slávu Boží. Tak má Jan na Patmu vidění, jehož obrazná forma pochází právě z Ezechiela; avšak skrze tuto známou symboliku zahlédl hlubší křesťanské tajemství „Beránka obětovaného od založení světa“. V obou případech je tedy obraz, jehož původ můžeme tak snadno vystopovat, jen nositelem něčeho jiného, něčeho,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190009
P O D S TATA M Y S T I K Y A J I N É E S E J E
co nezískáme myšlením, ale nějakou jinou činností duše, a co nelze vysvětlit postupy povrchové mysli. O díle velkého náboženského umělce vlastně můžeme říci totéž, co profesor Lowe ve své poučné knize Cesta do Xanadu říká o díle velkého básníka: Z říše chaosu byl vydobyt další díl vesmíru; možná byla další mlhovina zformována v hvězdu. Avšak ať už se nám umělci snaží předat pravdu estetickou nebo náboženskou, při tomto překladatelském úsilí musí z úrovně kontemplace sestoupit o krok dolů; a přitom musí něco nechat stranou. Vždycky to vědí a je to tragický prvek v jejich povolání. To platí stejnou měrou o filosofu Plótínovi s jeho podivnými a téměř koktavými náznaky „světa za“ a s jeho posledním zvoláním „kdo toto zná, bude vědět, co myslím“; o velkém náboženském géniu Augustinovi, zoufalém i jásajícím svatou radostí, o níž nedokáže nic říci; o negramotné Anděle z Foligna, když se snaží vyjádřit slovy svou ohromující zkušenost Boha a volá „tohle ne, ani tohle ne, to vše je rouhání!“; o učeném mystiku Taulerovi, který je nucen opustit všechny obvyklé zdroje obrazů a mluvit o „propasti, neznámé a beze jména, … milované více než vše, co můžeme poznat“. Když Beethoven zápasí s omezeními zvuku a rytmu, když Dante na konci Ráje uzná naprostou nesouměřitelnost mezi básníkem a posledním viděním Skutečnosti — „ale sám nemám křídla k tomu letu“12 — , ujišťují nás právě 12
Překlad Vladimíra Mikeše. (Pozn. překl.)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190009
FILOSOFIE KONTEMPLACE
svým neúspěchem o slávě, kterou nelze zjevit. Básníci jsou ztroskotaní mystici, říká Bremond. Lepší by možná bylo říci prostředníci, vykladači, kteří nám na své vlastní náklady přinášejí zvěst o věčném životě. Ženy a muži, kteří si mohli ponechat lepší úděl Marie, ale dobrovolně se ujali prostšího úkolu Marty a servírují něco z nebeské hostiny svým bližním. Jádro jejich zkušenosti pravdy nebo krásy, jelikož spočívá v nepopsatelném, avšak živém společenství — v lásce spíše než v myšlení —, zůstává nesdělitelné, a oni to vědí. V literatuře o kontemplaci a o vrcholné estetické zkušenosti není nic působivějšího než její trvalé a jednohlasné svědectví o jisté přemíře, o zakoušené skutečnosti, radosti a plnosti, kterou nelze sdělit jinak než básnickým náznakem. Proto její jazyk musí vždy mít neurčitý a poetický charakter, musí naznačovat víc, než kolik se odváží definovat; neboť vždy ukazuje nad sebe a má auru náznaku. Teologie se stane mrtvým jazykem ve chvíli, kdy na to zapomene. „V tom, co víme o Bohu, je pravda jedině tehdy, když jsme upozorněni, že o něm nic vědět nemůžeme,“ říká sv. Řehoř. Kempenský píše: „Je nesmírný rozdíl mezi tím, co si lidé představují přirozeným rozumem, a tím, co osvícení vidí v kontemplaci.“ A sv. Tomáš ještě ostřeji: „Náš intelekt nepojmenovává božské věci tak, jak skutečně jsou samy v sobě, neboť tímto způsobem je nezná.“ A Ruysbroeck: „To, že jsme jedno s Bohem, je nad námi.“ Nadrozumová zkušenost, ať k ní mají intelektualista a utilitarista sebevětší nechuť, je sám paradox a zároveň sama životodárná krev náboženství, stejně jako umělecké tvorby. Svatí nám vždy vyprávějí o kontaktu s jinou úrovní života, která je usvědčuje, těší a proměňuje; s „jasným dnem věčnosti, který se nikdy nemění v opak“. Mluví o tom velmi
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190009