zpěněná vodou jako lodní okénko při mořské hladině, sklem, do něhož bušily vodopády deště, viděl dvě světlé skvrny reflektorů a proud hrnoucí se po asfaltu silnice, kalný jako řeka při povodni, vpravo za černým sklem, od něhož se odrážel Arlettin profil, rozeznal dvě nebo tři bílé skvrny bungalovů a obrys osamoceného palmovníku, vlevo a vzadu za ním všude tma, rachocení deště do střechy buicku připomínalo údery bubnů v džungli, máte ponětí, kde jsme, řekl Sevilla, povídal jsem a nedával jsem pozor na cestu, ale ano, řekla Arlette klidným a vzdáleným hlasem, sotva slyšitelným ve hřmotu vodní smrště, bičující kapotu a skla, ty bungalovy vpravo patří k tomu motelu ve španělském stylu, můžeme být sotva patnáct kilometrů od laboratoře, přesto jsem udělal dobře, že jsem zastavil, řekl Sevilla, svah je sice dost prudký, takže voda po něm stéká, ale mohl bych zapadnout do nějaké prohlubně, kde se nahromadila, a potopil bych motor, kromě toho přední sklo je skoro neprůhledné, nevidím ani na dvacet metrů, ale mně je takhle moc příjemně, řekla Arlette, vždyť můžeme počkat, podíval se na ni, byl překvapen, jak sedí báječně slastně a pohodlně, tělo má uvolněné ve všech křivkách, tvář klidnou a úsměvnou, je jí dobře, zřejmě tu prožívá jeden z těch okamžiků dokonalého fyzického blaženství, tyhle okamžiky patří snad k nejlepšímu a nejvzácnějšímu, co nám skýtá život, její oči něžně zářily v polotmě, ústa měla pootevřená, měl dojem, že i dech se jí zpomalil, tak se zdála ponořena do svého uvolnění, sála déšť jako rostlina, natáhl pravou ruku a sebral do prstů kadeř černých vlasů, které se třpytily jako vlhké listí v tropic kém dusnu, nepohnula se, pohlédla na něho zraky plnými důvěry, pootevřela rty, koutky se jí pozvedly, jaký má kouzelný úsměv, tak něžný, tak důvěřivý, upřímná bytost, hluboká ušlechtilost, odpor proti nízkosti, proč se člověk v životě tak pozdě naučí nemýlit se v pohledu a úsměvu, jak to, že jsem nerozpoznal v nelidských očích Marian neurózu, která jí musela vnukat šílenou nenávist vůči mně, sebe zničující nenávist, která ji dokázala rozežírat zevnitř jako kyselina, vysušila ji a sežehla v necelých pěti letech, jako by jed, který v sobě chovala, spálil už dávno neužitečné maso a ponechal jí jen kostru, dostatečnou oporu pro její strašlivou vášeň škodit, zamrkal, jeho zrak se vrátil k hladině jejích očí, spatřil Arlette znovu, bylo skoro škoda
98 • 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190971
poničit její úsměv rty, jež na ně položil, ale křivka ňadra se také stlačí, když je hladíme rukou, rozkoše smyslů se nikdy nesčítají, ale následují po sobě a tím se navzájem ničí, dlouze na ni hleděl, jeho prsty stále držely úžasné rouno, není na tom nic zvláštního, že mu bude patřit, ale je zvláštní, že příležitost přišla tak pozdě, uvědomovat si své přá telství k ní po všechny ty měsíce, kdy vedle sebe pracovali, vzájemnou a tak hlubokou shodu, že dokonce zastřela jeho touhu, slyšel, jak do auta buší proudy vod, potopa je oddělovala od světa v poloosvětleném teple buicku, bylo to měkké hnízdečko obklopené temnotami, jak sladká samota, jsou neviditelní ostatním lidem jako v kabině jachty uprostřed oceánu bez vln, unikají obviňujícím pohledům, trpké závisti, která se schovává za morální předsudky, hněvu vykastrovaných, kteří se dali připravit o radosti života, přitiskl rty na její ústa, sytil se jí, pil ji, v motelovém pokoji přehnali snahu o venkovskou prostotu, strop byl z nepravých trámů, krb z nepravých kamenů, Sevilla se shýbl, škrtl zapalovačem, vyšlehl plamen, Sevilla zhasl nepravé svíce ve svícnech z tepaného železa, byli promočeni od hlavy k patám, přistrčili lůžko co nejblíže ke krbu, šaty nasáklé vodou rozložili na dvě židle vpravo a vlevo od krbu, aby viděli na praskající plameny, střecha také praskala, jak na ni dopadal déšť, těžké rolety z červeného plechu se chvílemi zvedaly ve větru, který profukoval oběma okny, až se třásly zástrčky, položil si její hlavu do podpaží, zavřela oči, spodní ret se jí našpulil, vypadala, jako by se stáhla do sebe v hlubokém klidu, zdála se tak mladá, dětská, odevzdaná, položil levou tvář k její líci, Arlettina ruka svírala prostěradlo, odlesky plamenů prorážely černými hustými vlasy rozprostřenými na polštáři, její hlava se zavřenýma očima náhle znehybněla, ruka pustila prostěradlo, obrátila se a rozevřela, Sevilla znovu slyšel přívaly vod bušící do střechy, jako by se nebesa roztrhla v potopě světa, sklouzl na bok a asi usnul, protože za okamžik ji ucítil za sebou, její ňadra se mu tiskla k zádům a její teplé rty k šíji, vy taky nespíte, řekla, ne, odpověděl, otočil se a znovu ho přímo do tváře udeřily její sladké oči a něžný úsměv, štěstí je tak neobvyklé, že těžko rozpoznáme, kdy je zde, kdy se nabízí, kdy je připraveno dát se zachytit mezi dvěma hekatombami, v krátkých dvaceti letech, která oddělují světové války, první od druhé a druhou od třetí, té naší, která nám už
robert merle • až delfín promluví Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190971
klepe na dveře a která je už opravdu poslední, protože po ní už nezbude nic, co by se dalo zničit, ale v této minutě, v posledním křečovitém záchvěvu bouře už o tom nemůže pochybovat, dobře poznává to štěstí, které mu skýtá život, bije mu triumfálně v žilách, uvolňuje se jako smršť, jež buší do střechy nad hlavou, jež naráží na tašky jako vlny, jako údery bucharu, který otřásá křehkou stavbou, zástrčky v oknech se nepřetržitě třesou v ložiscích, červené rolety se zvedají a nadouvají jako balony, venku proudí a hřmotí voda kolem malého bungalovu takovou silou, že si představuje, jak ho rve ze základů a unáší přes louky přeměněné v jezero uprostřed plovoucích trámů, utopených zvířat a zaplavených aut, jen královské palmy vyčnívají nad hladinu, mají ohnuté kmeny a rozcuchané koruny, pláž je vyznačena jen střechami lázeňských kabin, dorazili k moři, to je vtáhlo na širou hladinu, jejich malá nezničitelná archa neustále pluje, jediný ostrůvek světla a tepla v chaotickém světě. „To je průšvih,“ prohlásila Lisbeth neodvolatelně a odstrčila talíř. Sevilla a Arlette odjeli hned po jídle, ale zbytek týmu se zdržel v jídelně. Byla to jediná klimatizovaná místnost, noc nepřinesla ani trochu svěžího vánku, horko bylo k zadušení, všichni mlčeli, Lisbeth opakovala: „To je průšvih,“ její svalnatá stehna napínala kraťoučké šortky, div nepraskly, krátké byly i její světlé kudrnaté vlasy, vypadala s tím účesem jako pastýř, když mluvila, cigareta se jí pohybovala v koutku úst, objemná ňadra jí překypovala z temně zelené podprsenky, jako by ani nepatřila k téže osobě s širokými rameny a štíhlou postavou. „Abych si vzal košili,“ řekl Petr. „V tomhle klimatizovaném vzdu chu nikdy nevím, jestli je mi horko, nebo zima.“ Natáhl dlouhé světlé nohy a položil je na kraj prázdné židle. „Nevím, jak jsi na to příšla, že je to průšvih,“ pokračoval, „vždyť Bessie je tady sotva čtrnáct dní.“ Bob Manning vstal a půvabně si protáhl dlouhé ohebné paže. Petr a Michael byli v šortkách, on měl na sobě jediný z chlapců nikoli texasky, ale bleděmodré kalhoty s ostrými puky, všechny knoflíky u košile zapnuté, široký shelleyovský límec rozhalený na půvabném krku, hnědé vlasy a orlí nos zahnutý trochu doprava, tenká anglická pěšinka mu rozdělovala lesklé vlasy slepené brilantinou Yardley,
100 • 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190971