„Tak povídej, Miku!“ „V-I-S-CH-C-I-T-E-U-S-E-T-R-I-T-N-E-P-R-I-J-E-M-N-E-H-O-P-R-E-K-V-A-P-E-NI…“ „Překvapení? Nepříjemného? Miku – o co jde? Obávám se, že mě už v životě máloco překvapí a o to míň nepříjemně. Poslední nepříjemné překvapení se týkalo Roberta a toho, že nás nepoznal. Upřímně, nedovedu si představit, že by TOHLE nepříjemné překvapení dokázalo ještě něco předčít!“ uvažovala nahlas Irča. „R-O-B-E-R-T…“ „Co? Co je s ním?“ „O-N-V-I-S-P-R-I-J-D-E-T-A-M…“ „Ovšemže tam Robert přijde, vždyť s nimi celou dobu spolupracujeme na přípravě té přehlídky, Miku.“ „A-N-O-A-L-E-O-N-T-A-M-P-R-I-J-D-E-S…“ ŤUK! ŤUK! ŤUK! ŤUK! ozvalo se vtom zaklepání na dveře Irčiny kanceláře. Irča vzhlédla od monitoru ke dveřím. „Ano!“ Vešla Iva. „Dobré ráno Irčo, tak, pojedeme?“ Ženy byly domluvené, že hned ráno odjedou na místo konání přehlídky. „Jo, jasně, počkej, jen si tu něco dodělám…“ koktala Irča. Pohledem sklouzla zpět k monitoru, ale okno bylo pryč. Poslední Michaelova věta, s kým že to Robert údajně přijde, zůstala nedořečena. Michael byl tentam.
***
Odpoledne se přitáhlo ani nevěděla jak. Byly skoro čtyři hodiny a v kulturním domě, kde se přehlídka konala, byl dokonalý mumraj. Lidi se trousili do místnosti s pódiem, někteří jen tak postávali v hale před ní a dávali si drink či kávu. Mraveniště. Irča by to nazvala mraveništěm. Tak. Snad bylo všechno v pořádku. Víc už teď udělat nemohla. Do začátku přehlídky zbýval ještě nějaký ten čas. S Hasenem pobíhala sem a tam a dohlíželi na to, zda je všechno, jak má být. Paní Iva se věnovala modelkám a šatům a Irča najednou osaměla. Hasen se omluvil a vytratil se vedle.
Honza s fotoaparátem na krku se u ní zastavil. „Ahoj, vypadá to, že to tu dnes bude hodně velké, co?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191416
„Ahoj Honzíku,“ usmála se na něj, „to doufám. Sám víš, kolik příprava dala práce a času.“ Chvíli mluvili jen tak o ničem, když tu Irča ztuhla jako žula. Najednou měla pocit, že omdlí. Přišel Robert. Vešel do dveří, černovlasý a modrooký a nádherný. Anděl. Píchlo ji u srdce. Po jeho boku se nesla jako královna ta nejnádhernější žena, jakou kdy Irča spatřila; tedy, BYLA BY to ta nejkrásnější žena; pokud by byla ŽIVÁ. Plavé dlouhé lesklé vlasy rámovaly obličej s tak úžasně hladkou pletí bez jediné vady, tmavé oči ve tvaru mandlí s černými řasami dlouhými snad až k obočí, plné rty ve tvaru srdce, postava modelky v nádherných šatech obepínající dokonalé tělo. Irči se zastavilo srdce v hrudi. Buch. Pomlka. Buch. Pomlkla. Pomalu BUCH. Teď už se mu nechtělo bít. Irča zbledla jako stěna. Násilím se přinutila se nadechnout. Zatímco kolem příchozího Roberta s jeho okouzlující partnerkou se okamžitě vytvořil hlouček kolegů a známých i neznámých lidí, Irča si připadala, jakoby vrostla do země. Oblilo ji horko a mráz zároveň. Silné mrazení v zádech provázející každé setkání s bytostí doprovázející nyní Roberta už snad ani nevnímala. Snad z toho šoku a překvapení. Honza, který stál zády k příchozím a který právě s Irčou mluvil, se zarazil. „Irčo, je ti dobře? Neudělalo se ti špatně? Zbledla jsi najednou jako stěna. Nechceš se posadit?“ V ten moment k nim přišla paní Iva. „Co?“ probrala se Irča a podívala se na Honzu. Nebyla schopná vnímat, co jí říká. „Tak co je?“ ptal se Honza. „Sedni si.“ Vzal ji za paži a chtěl ji vtlačit do židle. „Nech mě. Jdu pryč. TOHLE je konec.“ Odpověděla mu Irča a oči znova zabodla za něj na Roberta s Madelaine. „Co? Co blázníš?“ Honza zachytil její pohled a otočil se tím směrem. To už ale Robert i s Madelaine mířil k nim. Doširoka se usmíval. „Tady jsi! Dobrý den,“ pozdravil se s Honzou a Irčou. Honza zůstal ztuhlý v půli pohybu, stejně jako Irča. „Dovolte, abych vás představil,“ ozval se Robert s tím svým neodolatelným úsměvem na rtech. Madelaine vedle něj zářila, nádherná a neodolatelná. Sebejistá a vědomá si toho, že ačkoliv ji Honza s Irčou poznají, nic nezmůžou. Nemohou jít za Robertem a říct mu pravdu; vysmál by se jim. Pro Roberta byla Madelaine krásná žena, kterou potkal před pár dny v jedné dodavatelské firmě a která se mu ihned vetřela pod kůži. Byla pro něj neznámá stejně tak jako když se „poprvé“ setkal v bytě svých rodičů s Honzou a Irčou. Neznámá a tajemná. A překrásná. Neodolal jejímu pozvání na večeři. Irča vnímala jen, jak je vzájemně představil, Iva si s Madelaine a s Robertem podali ruce a pak Madelaine podávala ruku Irči. V ten moment Irča svou pravici okamžitě schovala za záda; za nic na světě by ji nemohla Madelaine podat; nevšímala si Madelaininy natažené pravice a s kamennou tváří bez výrazu řekla k přítomným, ale s pohledem přilepeným na Madelaine: „Omluvte mě, zvedá se mi žaludek, musím jít zvracet…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191416
Přítomní se na ni překvapeně podívali včetně Ivy a Roberta, ale jí to bylo srdečně jedno. Pravdou bylo, že se jí skutečně udělalo nevolno na zvracení v momentě, kdy si uvědomila krutou skutečnost. Madelaine uskutečnila ty obrazy, které jí tenkrát ukazovala, když se nechala odvést dobrovolně do světa duchů. Pro Madelaine nádherné, pro Irču odporné obrazy, které skýtaly výjevy ze společně strávených chvilek nádherného páru: Roberta a Madelaine. Protáhla se kolem Madelaine a namířila si to do haly. Zdálo se jí to, nebo Madelaine na ni zlostně zasyčela? Jako zmije? Téměř fyzicky mohla cítit její kousnutí. Nechápala to. Proč Madelaine stále chce Roberta? Musela si uvědomovat, že Robert s ní už nikdy nebude, tak jak by si představovala. NIKDY. Už byl živý, už se s ní nikdy nevrátí do světa duchů. Nebo, snad jednou, za několik desítek let přeci jen? Proč si na něj tedy nepočká? Skýtalo se jediné vysvětlení. Ponížení. Madelaine nestačilo vyhrát, ona si svoji výhru chtěla vychutnat včetně každé kapky, která snad ukápla vedle. Jako dítě, když mu chutnalo oblíbené jídlo, a ačkoliv se to nesluší, vylíže jazykem talíř, aby sebralo každičké chutné sousto, stejně tak ona nechtěla nechat Irči ani to nejmenší zrníčko, ani tu sebemenší stopu té dobroty. V tomto případě Roberta. Irča se dopotácela do vestibulu. Ztěžka dosedla na sedačku. Stále bílá jako vápno se zvedla a odporoučela se na toalety. Opláchnula si tvář ledovou vodou a bylo jí jedno, že si rozpije make-up. Co na tom záleželo? Na ČEM sakra ještě v jejím životě záleží? Nemohla si na nic hned vzpomenout. Chvíli strávila nad umyvadlem a ztěžka dýchala. Pak sebrala kabelku a vyšla zpět do haly. Zde o sloup opřený čekal Honza. „Tady jsi! Sháněl se po tobě Hasen. Co to sakra mělo znamenat?“ „Promiň, asi jsem udělala nějaké faux-pas, ale mě se opravdu zvedl žaludek z té krysy. Omlouvám se. Snad mě moc lidí okolo neslyšelo.“ „To nemyslím. Mám na mysli tu mrchu Madelaine! Pojď, posaď se.“ Odvedl ji k sedačce a posadil se vedle ní. „Panebože, já myslel, že snad dostanu infarkt. Co to mělo znamenat? Napadá tě něco?“ „Já nevím, Honzo, já už vážně nevím!“ Irča schovala tvář v dlaních. „Snad si chce ještě vyplnit všechny ty obrazy, které mi kdysi ukazovala… vždyť víš, říkala jsem ti o nich…“ kroutila nevěřícně hlavou. „Proč? Robert je živý, přece s ním nehodlá zůstat zde na zemi…“ uvažoval Honza. „Ne, to je nesmysl… ona ze světa duchů nikdy neodejde, ne nadlouho, nevzdá se svojí vlády nad bezpočtem ztracených duší, to nikdy neudělá, ani kvůli Robertovi…“ „Vyhrála nad námi, tak proč, Honzo, proč? Proč mi tohle dělá? Možná má ještě za cíl dostat mě do blázince? To se jí asi lehce podaří…“ dodala potichu Irča. „Já tomu nerozumím. Možná…“ narovnal se Honza, jakoby jej něco napadlo.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191416