98
EMILY GIFFIN
„Bude průhledná? Bude skrz ni vidět?“ „Ano,“ přisvědčí lékař. „Abychom viděli, jak jizvy blednou a kde působí tlak. Postupem času bude terapeutka masku upravovat.“ Pozorně sleduje ženinu tvář, jako by v ní něco hledal. „Rozumíte?“ Valerie přikývne. Částečně ji uklidnil. „Nějaké otázky?“ „Ne. Žádná mě teď nenapadá,“ hlesne tiše. „Dobrá. Kdybyste nějakou měla, stačí zavolat. Kdykoliv. Můj mobil máte.“ „Děkuji vám, doktore Russo.“ „Nick,“ opraví ji – přinejmenším počtvrté. „Nicku,“ opakuje a znovu se na sebe podívají. Opět se rozhostí ticho, ale tentokrát se Valerie cítí mnohem příjemněji. Nick je na tom nejspíš stejně, protože se usměje a pohotově změní téma. „Charlie povídal, že jste právnička.“ Valerie přikývne. Zajímalo by ji, kdy a při jaké příležitosti se syn zmínil o její profesi. „Jakému druhu práva se věnujete?“ vyzvídá lékař. „Podnikovému,“ odpoví a napadne ji, jak nedůležitá jí nyní připadá firma, pro kterou pracuje, i její politika. Několikrát po telefonu mluvila se svým nadřízeným. Ubezpečil ji, že o její případy i klienty je postaráno a nemá si s nimi dělat starosti. Jinak na práci ani nepomyslela a nechápe, proč se jí dříve nechávala stresovat. „Studovala jste někde v okolí?“ Valerie přikývne a prohlásí: „Ano. Na Harvardu.“ Obvykle si tento detail nechává pro sebe. Určitě ne z falešné skromnosti, aby se lišila od spolužáků, kteří se prestižními univerzitami
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191636
na čem záleží 99
naopak chlubí. Spíše se pořád domnívá, že té školy není tak nějak hodna. Ale s Nickem je to jiné. Možná proto, že Valerie ví, že tam chodil taky, a tudíž jsou na stejné lodi. „Vždycky jste se chtěla věnovat právu?“ Valerie se zamyslí. Pravda je taková, že ji paragrafy nikdy nelákaly. Jednoduše si chtěla dokázat, že je dobrá. Potřebovala něčeho dosáhnout. Zejména po Charlieho narození, kdy si musela vydělat na živobytí a považovala za svoji povinnost syna dobře zajistit. Chtěla něco dokázat, aby na ni mohl být hrdý. Toužila mu nějak vynahradit to, že vyrůstá bez otce. Avšak nic z toho Nickovi neprozradí. Místo toho řekne: „Několik let jsem pracovala jako úřednice v právnické kanceláři. Tehdy jsem si uvědomila, že nejsem o nic hloupější než moji nadřízení…“ Nato se zazubí a poprvé po nesmírně dlouhé době zažertuje. „Což si s největší pravděpodobností říkají i zdejší sestry, když dojde na vás.“ „Nejspíš ano,“ usmívá se doktor Russo. „Ale no tak,“ namítne Valerie. „Tomu přece nevěříte. Sám jste mi přece říkal, jaký jste profík.“ „Já?“ užasne. „Kdy?“ „Když jsme se poprvé setkali,“ přizná a její úsměv povadne. Nick se zahledí kamsi nad její hlavu, jako by si vybavoval noc, kdy došlo k nehodě. „Ano. Asi jo.“ Valerie přikývne. „A podle toho, co jsem viděla, s vámi musím souhlasit.“ Nick se opře lokty o stůl, nakloní se k ní a prohlásí: „Však počkejte. Dejte mi pár měsíců a prostor pro několik dalších zákroků…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191636
100
EMILY GIFFIN
Na to Valerie nic neodpoví, zato cítí, jak jí zběsile tluče srdce a přetéká vděčností. Pak v sobě objeví ještě něco, co nedokáže přesně pojmenovat, a v duchu mu slíbí veškerý čas na světě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191636