„Já jsem Nikki Gillettová ze Savannažského majáku. Slyšela jsem o vaší ženě. Upřímnou soustrast.“ „Mé bývalé ženě,“ opravil ji, jeho úsměv zmizel a místo něj zbyly jen pevně sevřené úzké rty. „Tedy přesněji řečeno, ženě, která by zanedlouho byla bývalá, ale i tak vám děkuji.“ „Kdybyste měl minutku, moc ráda bych si s vámi promluvila o tom, co se stalo.“ Musela skoro utíkat, aby s ním udržela krok. „Co k tomu říct? Bobbi byla zavražděná. Nějaký šílenec ji zavřel do rakve a pohřbil zaživa spolu s nějakou mrtvou ženou. Prosím Boha, aby policie toho zmetka chytila.“ Začal stoupat po betonových schodech. Nikki se zarazila. „Zaživa?“ opakovala ohromeně a celá ztuhla. Představila si, jaké to musí být v těsném prostoru, když vám dochází vzduch a není odtamtud úniku. „Pohřbená zaživa?“ Ačkoli byla šokovaná, pocítila záchvěv vzrušení. Dozvěděla se totožnost jedné oběti i neobvyklý způsob jejího úmrtí. „Byla vzhůru? Nebo…, nebo zdrogovaná? Věděla, co se s ní děje?“ Zbledl. Uvědomil si, že řekl příliš. „To bylo neoficiální.“ „Nezmínil jste se, že to jsou důvěrné informace.“ „Citujte mě, a budu vás žalovat,“ prohlásil přes rameno, ale bylo to jedno. Nikki byla vzrušením bez sebe. To je ono! Příběh, na který čekala. Ze dvou zdrojů se dozvěděla, že Barbara Jean Marxová byla jednou z obětí. Ještě jednou se Cliffa zeptá, jestli v jedné rakvi byly skutečně dvě ženy, a taky jestli byla Barbara Jean pohřbená zaživa, ale měla svého sólokapra. „Víte, kdo byla ta druhá žena?“ zeptala se, ale v duchu už horečně přemýšlela o svém článku. „Ne.“ „Měla vaše žena nějaké nepřátele?“ „To by nešlo ani spočítat, a tenhle rozhovor je u konce – tedy vlastně ani nezačal.“ Ramenem se opřel do dveří ve druhém patře. Nikki dveře zachytila a proklouzla dovnitř, zatímco Marx kráčel ke svému černému mercedesu. „Víte o někom, kdy by chtěl Barbaře ublížit?“ Zastavil se u nablýskaného nárazníku. „Zeptejte se Pierce Reeda,“ řekl vztekle. „Teď mě omluvte.“ Odemkl auto a sedl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192141
si za volant dřív, než stihla cokoli říct. Zlostně se na ni podíval, vycouval z místa, najel na rampu a sjížděl dolů. Otevřenými garážemi profukoval vítr a Nikki stála na betonu mezi skvrnami od oleje a stopami po pneumatikách. Parkoviště bylo až na pár vozů prázdné. Vydala se ke schodišti. Boty jí na špinavém betonu mlaskaly. Barbara Jean Marxová zemřela v rakvi. S dalším tělem? Z té příšerné představy se jí zvedl žaludek a na okamžik dokázala vycítit strach oběti. Nikki trpěla klaustrofobií, dávala přednost otevřeným prostorám před těsnými pokoji, výtahy nebo malými místnostmi. Představa, že by se probudila v rakvi mezi mrtvou ženou a víkem…, ach bože, jen to pomyšlení bylo příšerné. Kdo by udělal něco takového? Jak moc musí jeden člověk nenávidět druhého, aby ho dostal do tak strašné situace? Nikki pomalu sestupovala po schodišti. Zeptejte se Pierce Reeda. Pochopitelně se ho zeptá. Pracuje na vyšetřování. A přesto způsob, jakým Jerome Marx vyštěkl své doporučení, jako by to snad byla urážka, byl velmi podivný. Jako kdyby za tím bylo něco víc. To ty z toho děláš něco víc; máš moc bujnou fantazii. Už zase. O patro výš bouchly dveře a na schodech se ozvaly kroky. Ale proč Reeda k vyšetřování vůbec zavolali? A proč jí to jméno – Barbara Marxová – je tak povědomé? Od chvíle, kdy ho uslyšela, jí připadalo známé. Třeba to byla filmová hvězda nebo nějaká jiná známá osobnost, o které četla v bulvárních časopisech nebo v recenzích filmů, ale měla pocit… Kroky nad ní ji pomalu doháněly a ona si vzpomněla na temnou postavu, kterou zahlédla dneska ráno. Na toho cizince skrytého mezi stíny. Rozbušilo se jí srdce; schodiště nebylo moc dobře osvětlené. Přidala do kroku a spěchala do přízemí, ale kroky jako by ji doháněly. Prudce otevřela dveře na ulici a vyběhla ven. Ohlédla se přes rameno a uviděla muže v kabátě, jak utíká na opačnou stranu. Někam spěchal. Ani se nepodíval jejím směrem. Došla k autu, odemkla, ale srdce jí stále běželo jako splašené. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192141
Už téměř seděla za volantem, když si všimla lístečku za předním stěračem. V duchu zasténala. Výborně. Pokuta za špatné parkování. Ale vždyť je už večer, ne? A vůbec to jako pokuta nevypadalo. Ach jo, někdo jí naboural do auta a odjel. To bude ono. Vytáhla lísteček zpod stěrače a rozložila ho. Čekala, že tam najde jméno s telefonním číslem. Místo toho tam byla napsaná dvě slova: DNES VEČER. Co to sakra mělo znamenat? Zvedl se vítr a popoháněl suché listy ulicí. Kolem projelo auto a Nikki se rozhlížela, jestli neuvidí člověka, který jí tam lístek nechal. Poblíž nikdo nebyl. Nezahlédla nikoho, kdo by se skrýval a pozoroval ji. Spatřila několik chodců, ale ti vypadali jako úředníci spěchající soumrakem ke svým autům nebo domovům. Viděla i jedno dítě na skateboardu, ženu tlačící kočárek, staršího muže se psem a dva teenagery, kteří přecházeli silnici, ale místo aby dávali pozor na auta, tulili se k sobě a smáli se. Znovu se podívala na parkoviště – dveře se pomalu zavíraly. Naskočila jí husí kůže, i když nevěděla proč. Zastrčila lístek do kabelky a rychle nastoupila do auta. Obvykle bývala nebojácná, ale dneska měla podivný pocit, jako by ji něco znervózňovalo. Trápila ji představa Bobbi Jean Marxové nacpané v rakvi s rozkládajícím se tělem. Byla novinářka. Zvykla si na spoustu bolesti a utrpení světa, ale když trpěly děti nebo zvířata, dotýkalo se jí to. Člověk, který ublíží nevinnému, by měl dostat doživotí nebo ještě hůř. To samé platí pro šílence, který strčí živou, dýchající ženu do rakve s mrtvolou. Existuje horší smrt? Otřásla se a vyjela od chodníku. DNES VEČER. Co se stane dneska večer? „Co jste si proboha myslel?“ Katherine Okanová stála za stolem a dívala se z okna, když Reed zaťukal na pootevřené dveře a vstoupil. Státní zástupkyně měla ruce založené na prsou a prsty jedné ruky nazlobeně poklepávala o rukáv té druhé. Úkosem, velitelsky a rozhodně si ho měřila. „Vy jste znal Barbaru Jean Marxovou! Je obětí vraždy, a vy jste požádal, abyste se mohl účastnit vyšetřování?“ Než stihl odpovědět, dodala: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192141