Vojta byl zaražený. Nechápal nic z toho, co viděl, a nebylo mu jasné, proč se kluci baví o čmáranicích. Markovi bylo kamaráda líto, a tak se mu to snažil vysvětlit: „Pavel chtěl zaznamenat přesnou dráhu těch koulí. Neletěly rov ně, ale všelijak kličkovaly. Mysleli jsme, že to může mít nějaký význam.“ „Třeba je v tom zase zakódovaný nějaký vzkaz, chápeš?“ pokra čoval Pavel. Vojta seděl na posteli, nechápavě vrtěl hlavou a snažil se srov návat si myšlenky v hlavě. Po chvíli se bezradně zeptal: „A jak je možný, že se takový divný věci dějou jenom u vás dvou? Proč se to nestalo třeba mně?“ „Možná je to proto, že na takový věci nevěříš,“ snažil se ho popíchnout Pavel. „Ale i kdybych věřil, že ti vaši ufoni existujou, tak za mnou pro stě nepřijdou, to se klidně vsadím.“ Marek se začal smát. Bylo legrační, že Vojta najednou takhle obrátil. „Jestli si myslíš, že to je jen záhada našeho pokojíku, tak mám pro tebe návrh. Zvu tě k nám na přespání.“ Pavel pozvedl obočí. Bál se, že ho chce Marek kvůli tomu na noc vystrnadit do obýváku. „Neboj, brácho,“ uklidnil ho Marek, když si všimnul Pavlova zděšení, „Vojta se vyspí na nafukovací matraci.“ „Mně nevadí, že nebudu spát v posteli jako princezna,“ dodal Vojta a všichni se rozesmáli. Napětí bylo pryč. Místo toho nastaly přípravy a velké plánování. „A kdy u vás můžu zaklepat se spacákem?“ „Nejlíp až o víkendu, ať můžeme jít pozdě spát a nemusíme ráno brzo vstávat,“ navrhl Pavel. „To je rozumný,“ potvrdil Vojta, „ale já to do té doby nevydržím!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194746
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194746
„Co blbneš? Dneska už je čtvrtek. Zítra pofičíme do školy a z pát ku na sobotu u nás můžeš přespat. A kdyby se náhodou tu noc nic nedělo, tak klidně i ze soboty na neděli,“ chlácholil ho Marek. „A nešli byste se se mnou zeptat, jestli můžu? Máma by si jinak myslela, že je to jenom můj výmysl.“ „Jasně,“ přikývl okamžitě Marek. „Ale pro jistotu se nejdřív zeptáme taky našich,“ připomněl Markovi Pavel. Příležitost se naskytla ihned, protože maminka za klepala na dveře pokojíku, aby se s kluky pozdravila. „Ahoj! Už jsem doma!“ ohlásila se maminka. „Ahoj! Dobrý den!“ odpověděli kluci trojhlasně. „Mami, mohl by u nás Vojta o víkendu spát?“ zeptal se Marek bez okolků. Maminka byla zaskočená, ale po chvíli přemýšlení souhlasila. „Může, ale budeme asi muset z půdy snést skládací lehátko.“ „Já si donesu karimatku a spacák,“ vložil se do hovoru Vojta, „se mnou si nedělejte žádné starosti.“ Maminka se vlídně usmála a pak na Vojtu mrkla. Když odešla, kluci se vyhrnuli ze dveří a pospíchali k Vojtovi, aby společnými silami vybojovali i souhlas Vojtovy maminky. Bylo to lehčí, než doufali. Vojtova maminka byla v dobré náladě a sou hlasila snad ještě dřív, než se Vojta zeptal. Přípravy na páteční noc mohly začít. Marek s Pavlem pomohli Vojtovi nachystat karimatku a spacák. Vojta si pak do batohu vložil pyžamo, baterku a další potřebné věci. „Myslíte, že se něco stane?“ zeptal se natěšený Vojta. „To víš, že jo,“ uklidňoval ho Marek. „Uvidíme, necháme se překvapit,“ mírnil nadšení obou mlad ších kluků Pavel.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194746