Záblesky zlatého dětství Před chvílí jsem opět poslouchal Núr Džahán... „Možná jsi zapomněl, jak jsme si důvěřovali, ale já ne. Stále si na to trochu pamatuju. Ta slova, která jsi mi říkal, ty už jsi na ně zapomněl, ale pouhá vzpomínka na ně mě udržuje v naději. Láska, která byla mezi námi... „vó karar“, „ta láska“... slovo karar má mnohem větší intenzitu, než dokáže vyjádřit slovo láska; je v něm víc vášně. Bylo by lepší přeložit ho „vášeň“ nebo „vášnivá láska“. Dál se tam zpívá... „ten vztah, jenž byl mezi mnou a tebou...“ „Ten vztah“... výjimečně se stane, že se srdce opravdu otevřou, jinak spolu lidé jen komunikují a nejsou ve spojení. Mluví, ale nenaslouchají. Dělají, co mají, ale mezi nimi je prázdno, nepřekypují radostí. „Ten vztah“ a „ta láska“, vášnivá láska... „Nejspíš jsi už zapomněl, ale já si vzpomínám. Nemůžu zapomenout, jak jsi mi jednou řekl: ,Ty jsi královna světa, jsi ta nejkrásnější žena.‘ Teď už bys mě možná ani nepoznal...“ Věci se mění, láska se mění, tělo se mění; samou podstatou existence je změna, plynutí. Poslouchal jsem tu píseň, než jsem šel za vámi, protože ji mám rád už od dětství. Možná ve mně vyvolává určité vzpomínky; vím, že je to tak. Včera jsem vám vyprávěl příhodu o džinistickém mnichovi. Neřekl jsem ale její konec, protože následujícího dne přišel zase do domu mého dědečka žebrat o jídlo. Nejspíš jen těžko pochopíte, jak mohl přijít znovu, když z domu odešel tak rozezlený. Musím vám to vysvětlit. Džinistický mnich si může vzít jídlo jen od džinisty a on měl tu smůlu, že my jsme byli jediná džinistická rodina ve vesnici. Nemohl žebrat o jídlo nikde jinde, přestože by to rád udělal, ale příčilo se to jeho vyznání. A tak, sice nerad, musel znovu přijít. Čekali jsme s nání nahoře a dívali se z okna, protože jsme věděli, že přijde. Nání mi řekla: „Hele, už přichází. Tak na co se ho zeptáš dnes?“ Řekl jsem: „Já nevím. Nejdřív ho necháme najíst a pak musí oslovit rodinu a všechny, kteří sem přišli.“ Džinistický mnich musí po jídle všem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196799
Úžasné dětství osvíceného rebela - 9. kapitola obřadně poděkovat. „Ale neboj,“ dodal jsem, „já už nějakou otázku vymyslím. Nejdřív nech mluvit jeho.“ Mluvil velmi opatrně a krátce, což nebývalo zvykem. Ale ať říkáte cokoli, chce-li to někdo zpochybnit, udělá to. Může zpochybnit i vaše odmlky. Mnich mluvil o kráse existence a nejspíš si myslel, že se tak nedostane do nesnází, ale to se přepočítal. Vstal jsem. Nání se smála vzadu v místnosti – stále slyším její smích. Zeptal jsem se ho: „Kdo ten krásný vesmír stvořil?“ Džinisté nevěří v Boha. Pro západní mysl není snadné pochopit, že existuje náboženství, které nevěří v Boha. Džinisté jsou o kus dál než křesťané; alespoň nevěří v Boha a v Ducha svatého a ve všechny ty další nesmysly. Věřte nevěřte, džinismus je ateistické náboženství, přestože ateismus a duchovno se zdají být protiklady. Džinismus je čistě etická a morální záležitost bez Boha. Takže když jsem se toho mnicha zeptal, kdo tu krásu stvořil, bylo mi předem jasné, že odpoví: „Nikdo.“ Přesně na to jsem čekal. Řekl jsem: „Je možné, aby takovou krásu stvořil nikdo?“ Mnich řekl: „Prosím, nechápej mě špatně...“ Tentokrát přišel připraven; vypadal celkem vyrovnaně. „Prosím, nechápej mě špatně,“ řekl, „já netvrdím, že nikdo je někdo.“ Pamatujete se na ten příběh z Alenky v zemi za zrcadlem? Královna se Alenky ptá: „Viděla jsi cestou sem někoho, kdo by mě šel navštívit?“ Alenka odpoví: „Nikoho.“ Královna je zmatena a řekne: „To je divné; ten nikdo by měl přijít dřív než ty, ale ještě tu není.“ Alenka se jako pravá anglická dáma v duchu zasměje, ale zachová vážnou tvář. A pak řekne: „Madam, nikdo je nikdo.“ Královna prohlásí: „Samozřejmě. Já vím, že nikdo musí být nikdo, ale proč mu to tak trvá? Ten nikdo jde zřejmě pomaleji než ty.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196799
Záblesky zlatého dětství Alenka se na okamžik zapomene a řekne: „Já jsem tak rychlá jako nikdo.“ Královna opáčí: „Pak je to ještě divnější. Jestli jsi rychlá jako nikdo, tak proč už tady není?“ Alenka si uvědomí svou chybu, ale už je pozdě. A tak znovu opakuje: „Madam, uvědomte si, že nikdo je nikdo.“ Královna prohlásí: „Já přece vím, že nikdo je nikdo, ale otázka zní, proč tu ještě není?“ Řekl jsem tomu džinistickému mnichovi: „Vím, že nikdo je nikdo, ale vy mluvíte tak krásně a tak opěvujete existenci, až mě to zaráží, protože džinisté by tak mluvit neměli. Zdá se, že po včerejší zkušenosti jste změnil taktiku. Můžete změnit taktiku, ale mě nezměníte. Já se vás ptám, jak vznikl vesmír, když ho nikdo nestvořil?“ Nejistě se rozhlížel; všichni mlčeli kromě nání, která se nahlas smála. Pak se mě mnich zeptal: „A ty víš, jak vznikl?“ Řekl jsem: „Byl tu vždycky. Nemusel být stvořen.“ A za tím si stojím i po pětačtyřiceti letech, po osvícení i neosvícení, poté, co jsem toho spoustu přečetl a všechno to pak zapomněl, poté, co jsem poznal to, co je, a poté jsem to – to zapiš velkým písmem – IGNOROVAL. Stále můžu říct totéž, co jsem řekl jako malý kluk: vesmír vždy byl a nemusel být stvořen, nemusel se odněkud objevit – prostě je. Ten džinistický mnich se třetí den už neukázal. Utekl do sousední vesnice, kde žila jiná džinistická rodina. Ale chci mu vzdát hold, protože nevědomky nasměroval cestu malého kluka k pravdě. Od té doby jsem tu otázku položil mnoha lidem a vždy jsem narazil na stejnou nevědomost – byli to slavní panditové, vzdělaní lidé, velcí mahátmové uctívaní davy lidí, a přesto nedokázali odpovědět na jednoduchou otázku malého dítěte. Na žádnou skutečnou otázku dodnes nikdo neodpověděl a já jsem přesvědčen, že ani nikdy neodpoví, protože v případě skutečné otázky je 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196799