Možná jsem úplně vedle, ale myslím, že člověk byl stvořen jako všežravec. Mám ráda syrovou mrkev a salát a jogurty a ryby opravdu hodně, ale nechápu, proč bych si nesměla dát kus propečeného bůčku s knedlíkem a zelím, když na to mám chuť. Důležité podle mne není co, ale v jakém množství a jak často jíme. To je moje jediná dieta. Nejíst, když nemám hlad, jen proto, že je čas oběda nebo večeře. Jíst jen tolik, kolik tělo potřebuje. A s radostí, ne se strachem o každé sousto navíc. Je mi šedesát dva, mám 106-75-95. Když mi bylo dvacet, měla jsem přesně 90-60-90, leč měřila jsem 163 a vážila 52. Výškou a váhou bych byla neobstála, kdybych byla obstát chtěla. Jenže já chtěla obstát v úplně jiných věcech. O takové už ale zřejmě vůbec nejde. /2007/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199323
ATLANTICKÁ OPTIKA
Kdo to nezažil, či spíš nepocítil, těžko mi uvěří, že pobyt u oceánu může suchozemci od základu změnit optiku vnímání světa. Když jsem začala žít v Bretani, ráda jsem večer chodívala na nedalekou pláž Petit St. Michel a naslouchala. A dívala se na příliv nebo odliv, na ten pohyb věčnosti, na ten nesmírný rozměr světa a vesmíru. Najednou mi naše zemička připadala nejen vzdálená, ale velice malá, až zanedbatelná, a ustavičné hašteření jejích politických představitelů nepochopitelné, ba směšné. Jako by osud planety visel na tom, jestli vyhraje nějaký Paroubek nebo Topolánek. Také jsem byla už v důchodu a měla jsem víc času na to, abych glosovala politickou scénu. Vzhledem k tomu, že jediným zdrojem mých informací v Bretani je televize a že na obrazovku de facto nepatří reálné politické dění, tedy lobbing zájmových skupin, všechny ty zákulisní vztahy a úmluvy, nýbrž jen to, co se jaksi „prolákne“, mohou se moje kritické postřehy jevit mnohdy naivní a skutečnosti vzdálené. Avšak ani to, co občas vykrystalizuje do podoby televizní zprávy, není nepodstatné, ba často je to zásadní rys vývoje. Následující texty jsou vesměs okamžitými reakcemi na aktuální zprávy tak, jak šly v průběhu všech těch let za sebou. Shromážděny do jedné knížky mohou místy působit jako kolovrátek opakující tytéž argumenty. Bohužel to nedosvědčuje pouze to, že jsem se od svých politických názorů nikdy neodchýlila, ale také to, že se opakují situace vysněné demokracii nepříznivé, situace, které nás čím dál víc vzdalují od toho, co jsme si v listopadu 1989 představovali. Možná ne všichni, ale určitě většina z nás.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199323
HURÁ DO EVROPY!
Evropská unie existovala vlastně už v době Habsburků. Vládli ve střední Evropě, ve Španělsku i v Nizozemí. Dcery občas provdávali do Francie, sem tam jim nějakou popravili. Zajímavé na tom ovšem bylo postavení naší země. Ekonomické zdroje plynoucí ze zemí Koruny české do státní pokladny byly naprosto nepostradatelné! Panovníci jako Ferdinand I., jeho syn Maxmilián a další byli v roli prosebníků: jestlipak jim čeští stavové schválí výši daní, bez níž se nemohou obejít? Snažili se jim zalíbit, nijak se jich nedotknout a vycházet jim vstříc. Stavové si zkrátka tak trochu mohli poroučet. Jak tomu bude s novou, moderní unií a jejími panovníky? To nikdo neví. Je to sázka do loterie. Přesto byli občané všemi prostředky stávající vlády nabádáni, aby v referendu hlasovali ANO. Dokonce to bylo vymyšleno tak rafinovaně, že stačilo, aby se k referendu dostavili jen tři právoplatní voliči. Kdyby dva z nich řekli ano, bylo by rozhodnuto o osudu zbývajících deseti milionů. Taky se pochopitelně čekalo, až co řeknou sousední země. Pod tíhou argumentu, že bychom zůstali bezprizorným ostrůvkem, kdybychom ano neřekli, se opět kamsi vytratila nejen elementární národní sebedůvěra, ale i vědomí zcela banální pravdy, že do Evropy patříme odjakživa, neboť se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199323