Transfuze.QXP
4.2.2005
10:46
Stránka 98
DALŠÍ STĚHOVÁNÍ Rychle nadešel čas i našeho stěhováni. Já úplně zapomněl pozorovat břicho matky, na které jsem nechtěně narazil před Vánocemi 1951. A je to tu, řekl jsem si jen pro sebe. Ony zvuky uprostřed noci! Najednou jsme bydleli v ulici Juldy Fuldy číslo 12. Zvenku se muselo průchodem, za ním velká vrata, za nimi sklepy pro sokolovský hnědý uhlí a dřevo na topení. Potkani tam běhali i ve dne. Hned za průchodem, vpravo po schodech, se šlo do prvního patra, kde se nalézal prostorný byt. Jen co se vždy setmělo, navštěvovali nás ti potkani ze zdola. Nechodili jako normální návštěva, nýbrž se k nám prožírali zdí. Máma ječela, házela po nich od postele bačkory a otec Arnošt nám chtěl dokázat, že se na frontě něco naučil. Koupil si vzduchovku, ležel s ní v posteli na číhané před usnutím a byl opravdu často úspěšný. Udělal pouze jednu chybu, střílení se mu tak zalíbilo, že si koupil ještě štětinky a terče. Na chodbě jsme spolu od samospádového záchodu stříleli na terč přidělaný na dveřích do kuchyně. Jednoho dne přišel z práce moc velkým kvaltem nahoru po schodech a hnal se hladově ke kuchyňským dveřím. Já už nestačil zbrzdit ukazováček pravé ruky na spoušti a štětinka se mu zapíchla do jeho malířského zadku. Zařval, vyškubl si štětinku a velkým rozmachem natěrače ji mrštil na střelce – dělal to tak i v Rusku? Potkani mazaní vycítili nebezpečí a začali nás navštěvovat teprve po zhasnutí světel. A též mazaný účastník 2. světové války proto nechal celou noc svítit slabou lampičku a v neděli rozkázal, že je budeme střílet z okna ložnice za denního světla, když se procházejí po deputátu.
VÁNOCE 51 Jsou tu Vánoce 1951. Poprvé bez dědy, zato máma už má velký břicho, který je neustále od těsta. V tom velkém bytu měla více úkrytů pro cukroví, také stromek je větší než jindy. Nikdo nám ale nehrál na foukací harmoniku, nikdo nic nekrájel, přesto jsme se museli modlit před jídlem. Viděli jsme při tom za okny zeď špiónskýho kláštera a před okny uvnitř, že je nás v domácnosti dost, ale bude ještě víc! Máma i s tou zátěží s námi vyrazila do Lomnice pěšky. Marjána uvnitř kočárku, Sardinka na něm. Šinuli jsme se přes zmrazky na druhý konec Sokolova. Ségra Hilda visela na kočárku z jedné strany a bráška občas z druhé, když na něm zrovna neseděl. Pokud seděl, přemístila se Hilda mezi jeho nohy, za které ho držela tak pevně, že se mu zouvaly boty. Mámu to ani trošku neroz98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201051
Transfuze.QXP
4.2.2005
10:46
Stránka 99
čilovalo, zpívala si egerlandsky vánoční písničky pro uklidnění. Před Lomnicí jsme si s mámou zakoulovali, koule jí museli podávat, neb se dokázala jen zaklánět. Lomničáci z nás jako vždycky měli radost. Tolik dětí dokáže udělat patřičný rachot, což je u nás normální. Rodiče obou našich rodin jsou vůči tomu imunní. Děda k tomu začal foukat do harmoniky a teta mi nalila vaječný koňak, který, jak tvrdí máma, mi chutná od tří let. Kvůli němu mě mohla přestat kojit, jinak bych na tom prý visel ještě dneska, jak se mi tam líbilo. Kde je naše matinka, tam je veselo! Já v jejích šlépějích začal pomaloučku jít teprve v internátu. Zkoušel jsem v těch místech nestydět se dělat klauna. Do té doby jsem také nebyl moc výřečný, vlastně ani nemohl. Slovní zásoba mimoškolních výrazů nebyla ještě na výši. Domů nás Lomničáci doprovodili až na kraj Sokolova, kde jsme se rozloučili koulováním na křižovatce na Svatavu. Strach z aut nemusel ještě být, vlastnily je jen pohřební ústavy, nemocnice a politici.
ZPOVĚDNICE Jelikož nám Čakrt pohrozil, stála půlka třídy před kostelem na Starém náměstí. Většina si dopisovala hříchy na lísteček, jeden se informoval od druhého, jestli je hřích také toto anebo ono. „Ty blbče, neznáš desatero, nebo co?“ vykřikl někdo nahlas a další se ptal, jestli má farářovi ohlásit i sprostý sny. „A když něco ukradnu ségře, ale zase to vrátím, to je v rodině, ne?“ „Pokud‘ si to nesežral, tak asi jo, doprčic, tak se faráře v tý jeho boudě zeptej!“ navrhl jiný. Holky stály spolu a jen si potichu šuškaly. Nás kluky by tedy zajímalo, co ony dělají za hříchy, sprostě mluví jen Alexa! Čert ví, co dělají o samotě! To se doví jen ten v tý kukani a ten by to zřejmě vykecal jen v opici. Tolik vína v kostele asi nemá. Možná že jo, ale vožere se určitě až v noci, když ho nikdo nevidí. Tyto úvahy nás kluků přerušila Alexa. „To vás, pitomečkové, nenapadlo, že Bůh ho stejně vidí a že jedině on se může vožrat bez hříchu?!“ Ty pitomečky si vůči nám mohla dovolit jen holka, holky nebijem! Vždy když se ve dveřích kostela objevil očištěný od hříchů, šel další, hříchy zatížený, a byl doprovázen výkřiky. „Hlavně řekni, žes před chvilkou pochcal zeď kostela…“ Zpovědnici jsme nenáviděli k smrti, měli z ní hrůzu. Na jedné straně zpovídající se, na druhý farář, kterýho nebylo přes zamřížovaný vokýnko a v tý tmě vidět. Mohla tam místo něj klidně sedět některá učitelka anebo sám slinta Čakrt a my jim v pohodě prozrazujem věci, který by měl slyšet jen ten nahoře! Nikdo z nás nikdy neprozradil, kolik otčenášů se musel v kleče pomodlit, aby 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201051
Transfuze.QXP
4.2.2005
10:46
Stránka 100
byl bez hříchů. Jen Alexa tvrdila, že místo modlení se říká rusky DĚDUŠKU MARÓZ. Pán Bůh prý jí to ještě vždycky sežral – asi nezná ruštinu!
SANITKA Přijela sanitka, odvezla samotnou mámu, a když za nějaký den opět přijela, vyložila dvě osoby. Máma táhla v náručí něco řvoucího – proboha, kdy tomu bude jednou konec?! Dali tomu jméno Trauda a Hilda to chtěla ustavičně vozit. Brácha na to házel všechny své hračky, domnívaje se, že ji tím umlčí. Ten řev měl jedinou výhodu, potkani zalezli hluboko pod hnědý uhlí. Narodilo se to 29.2.1952. Tím pádem to bude pomaleji stárnout, ušetří plno peněz, protože bude jen jednou za čtyři roky slavit narozeniny!
EROTIKA? Ráno do školy jsme na sebe s Vídeňákama čekali u kláštera. Po škole, když jsem mámě splnil její veškerá přání, vyrážím za klukama k bývalému bydlišti. Kanady ještě nebyly, našetřené peníze jsem dal mámě. Na box jsem chodil rád, zřejmě jsem se stal jejich malým talismanem. Přes léto stál ring na hřišti u Ohře, chodili jsme tam s klukama zadarmo. V zimní čas se stavěl ve velkém sálu Hornického domu. Teď mašíruju už pokolikátý Vídní sem a tam a kamarádi nikde. Šušká se, že Vídeň bude kvůli uhlí odbagrovaná úplně. Je nám to líto, budeme rozprášeni bůhvíkam. Co naše hřiště a všechna ta krásná místa? Blížím se zas k těm dvěma ženám, které tu drbají od tý doby, co tu chodím. „Hledáš kluky, viď? Vidíš tam ten žebřík u té kůlny, jak je opřený o to malé okénko? Tak tam jsou všichni zalezlí i s holkou!“ Poděkoval jsem a že na ně počkám tady venku. Nevěděl jsem ještě nic o diskrétnosti, ale vytušil, že by to nebylo vhodné teď mezi ně vpadnout, když jsem s nimi nešel od začátku. „Vždyť co kdyby se něco stalo?!“ šeptala pohoršeně jedna. „Nic se přece nemůže stát, holka určitě ještě nemá ty…, vždyť víš!“ „Ale člověk nikdy nemůže vědět, to sou děti dneska!“ Napínal jsem uši a byl z toho hodnou chvíli jelen, než mi došlo, co se tam nahoře pod tou stříškou tý kůlny asi děje. Teď mi bylo blbý tady bejt opřenej u těch drben, odlepil jsem se proto od plotu a nenápadně se vzdaloval, ještě jsem zaslechl překvapené: „Podívej, on tam k nim nejde!“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201051