kopat tuřín a dva z mých strýců šli na lov. Zůstal jsem v týpí s babičkou, už hodně starou a slabou, a jedním strýcem. V poledne jsem si šel dolů k řece zaplavat, a když jsem se vrátil, měl jsem na sobě jen košili. Babička nám upekla maso v popelu. Při jídle strýc řekl: „Až dojíš, jdi hned ke koním. Mohlo by se něco stát.“ Můj starší bratr ještě s jedním mužem hlídali dole u Ondatřího potoka pod táborem Santijů dvě stáda koní. Než jsem stačil dojíst, dolehl k nám zvenčí hluk. Pak jsme uslyšeli vyvolávače, jak křičí, že na nás někdo útočí. „Říkal jsem ti, že se něco může stát,“ řekl strýc, „honem běž a pomoz jim přivést koně.“ Přebrodil jsem Řeku tučné trávy, kde bylo po prsa vody, a vyběhl jsem na Černý vrch, abych se rozhlédl. Na jihu na odlehlé straně tábora Hunkpapů jsem viděl vojáky na koních, jak sjíždějí po svahu dolů k řece a roztahují se do řady. Přebrodili a dali se do klusu.* Chtěl jsem rychle seběhnout z kopce, ale rostla tam spousta kaktusů a já jsem byl bos. Musel jsem zpomalit a opatrně našlapovat. V dálce na jihu stoupal oblak prachu, zahlédl jsem tam pobíhající Hunkpapy, a když jsem se podíval na kopce na jihovýchodě, uviděl jsem odtamtud přijíždět další vojáky na koních.** Ke koním jsem nešel. Seběhl jsem co nejrychleji mezi kaktusy a spěchal do vesnice. Tam všichni pobíhali a každý něco pokřikoval. Můj starší bratr za chvíli přihnal koně a strýc křičel: „Pospěš si! Musíme jet!“ Chytil jsem svého šedáka, vzal si šestiraňák a přes rameno si přehodil luk a šípy. Několik dnů předtím jsem zabil červeného ptáka a teď jsem si ho připevnil do vlasů. Přísahal jsem, že když mě v boji ochrání od zranění, učiním oběť. A on mě opravdu ochránil. * Spatřil Renův útočící oddíl, vzdálený asi čtyři míle na jih. ** Custerův oddíl chystající se zaútočit na severní konec vesnice.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201330
Vyrazili jsme dolů podél řeky až k ústí Ondatřího potoka za táborem Santijů. Chystali jsme se na druhou skupinu vojáků.* Než jsme tam dorazili, muselo se už na kopci bojovat, protože když jsme od ústí Ondatřího potoka začali stoupat směrem k východu, potkali jsme Lakotu, kterému tekla z úst krev a kapala dolů na jeho koně. Jmenoval se Dlouhý jelen. Vpředu před námi byli nejodvážnější a nejzkušenější válečníci. Mně bylo šestnáct let a byl jsem vzadu mezi méně statečnými a těmi, kteří přijeli později, protože neměli včas koně. Cestou nahoru jsme potkali dalšího Lakotu. Šel pěšky, krvácel a motal se. Co chvíli spadl na zem a zase se zvedl. Když jsme vyjeli výš k vrcholu, uviděl jsem vojáky. Sesedli z koní a drželi je za uzdy. Byli na nás připravení a stříleli. Tou dobou už naši bojovníci obklíčili kopec ze všech stran. Zaslechl jsem, jak někteří volají: „Utíkají jim koně!“ A opravdu, vojákům se plašili koně a utíkali pryč. Odevšad začali křičet naši bojovníci: „Hokahé! Pospěšte! Pospěšte!“ Vyrazili jsme nahoru a všechno rázem potemnělo prachem a kouřem. Kolem se míhali válečníci jako stíny a vřava všech těch kopyt a pušek a křiku byla tak hlasitá, až se zdálo, že uprostřed toho prašného víru je ticho a hlasy zuří někde nad ním. Bylo to jak ve zlém snu. Zničehonic se přímo vedle mě objevil voják. Nahnul jsem se a pažbou šestiraňáku jsem ho srazil k zemi. Všechny náboje už jsem vystřílel, ale vůbec si nepamatuji kdy. Voják spadl pod kopyta koní. Bylo nás tolik, že jsme myslím ani nepotřebovali pušky. Stačila by kopyta našich koní. Když bylo po všem, sjížděli jsme v zástupu dolů do vesnice. I tam leželi roztroušení muži a koně. Všichni vojáci byli mrtví. * Custerův oddíl.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201330
Byli jsme jako šílení. A já vám povím, jak moc jsme šíleli. Uviděli jsme mrtvého indiána ležícího tváří k zemi a někdo řekl: „Skalpujte toho Arikaru!“* Jeden z mužů seskočil z koně a skalpoval ho, a když mrtvolu otočil, viděli jsme, že je to Šajen, jeden z našich přátel. Byli jsme všichni šílení. Viděli jsme ženy, jak jdou v houfu k nám, a slyšeli jsme jejich vítězné tremolo. Chvíli jsme tam čekali a pak jsme si všimli, že po jihovýchodních kopcích přijíždějí vojáci.** Dali jsme se do křiku: „Rychle, rychle!“ A vyrazili jsme na ně. Vojáci se dali na útěk, zpátky odkud přišli. Jeden z nich padl a mnoho bojovníků seskočilo z koní a započítalo si na něm úder. Pak jsme je všechny zahnali zpátky na kopec, kde byli předtím. Naskládali sedla a další věci, aby se za nimi kryli před kulkami, a uvnitř toho valu měli nákladní mezky a koně. My jsme je ale obklíčili a měli je pod sebou jako na dlani, protože některé z okolních kopců byly vyšší než ten jejich. Koně jsme schovali do bezpečí dolů pod kopce. Nepřestávali jsme na vojáky a jejich koně střílet. Bylo hrozné horko a několik vojáků se vydalo s kotlíky dolů po svahu, aby nabrali z řeky vodu. Nedostali se ale daleko a ti, kdo vyvázli, hned zase prchali zpátky nahoru. Některým se prý později přece jen podařilo získat vodu, ale já jsem to neviděl. V jedné chvíli zaútočil na druhé straně jeden Lakota na vojáky, aby ukázal svou odvahu, ale oni ho zastřelili a my jsme se pak nemohli dostat k jeho tělu. * Arikarové byli nepřátelé Lakotů a Custer měl indiány z tohoto kmene s sebou jako zvědy. ** Část Renových vojáků vyrazila na pomoc Custerovi a později následoval i zbytek jeho oddílu. Byli však zahnáni zpět do kopců, kam předtím ustoupili po zničujícím boji v údolí u jižního konce vesnice (u tábora Hunkapapů).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201330