Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201359
K A P I T OL A ŠE S TÁ
Waiting for the Sun
V
roce 1969 se Leonard Cohen poprvé setkal s Bobem Dylanem. Ten tehdy vystupoval v suterénním klubu Kettle of Fish na MacDougal Street, kde často hrával na začátku své kariéry, a doneslo se k němu, že Cohen je v publiku. Kanadský básník byl pozván do zákulisí a tam se s Dylanem seznámili, ale žádný záznam se nedochoval. Můžeme předpokládat radost na obou stranách a výměnu komplimentů. O šest let později už to vypadalo jinak. V roce 1975 byl Dylan úplně jiný člověk. Rozcházel se s manželkou Sárou, měl neshody s manažerem a nebyl spokojen ani se svou nahrávací společností, měl prostě pocit, že se nezadržitelně řítí „dolů a dolů… Nevěděl jsem, jak z toho ven.“1 Říkal, že mu to připomínalo náhlou ztrátu paměti. „Nedokázal jsem to, co jsem dřív dělal úplně samozřejmě – jako Highway 61 Revisited [„Znovu na jednašedesátý“]. Tím myslím, že nejde jen sednout a něco napsat, protože to má co dělat s přelomem doby.“2 Chtěl tu letargii nějak setřást. A jediné, co ho napadlo, byl cirkus. Jmenoval se „Rolling Thunder Revue“ a na cestu se vydal koncem října. Dylan zde vystupoval s bíle nalíčeným obličejem a někdy si nasadil i škrabošku. Nabídku k účasti dostala i Joan Baezová – na pódiu se s Dylanem objevila znovu po letech – a rovněž Ramblin’ Jack Elliott, žák a pokračovatel Woodyho Guthrieho. Byli tam i Mick Ronson, skvělý kytarista Davida Bowieho, a Scarlet Rivera, neznámá houslistka, kterou Dylan objevil, když kráčela po manhattanské Lower East Side. Oficiálním dokumentaristou turné byl jmenován Sam Shepard a Allen Ginsberg se
WAITING FOR THE SUN
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201359
stal jeho rabínem‑poetou. Staří folkoví zpěváci a noví zpěváci z generace glam rocku, slavní i neznámí – tak si Dylan představoval svou manéž. Dal si záležet, aby karnevalovou atmosféru navozovala i hudba: Zatímco se skupinou The Band hrál poctivý rock, jeho „revuální“ tým působil „rošťácky“ – písnička „It Aint’t Me, Babe“ měla jen krůček k reggae a „A Hard Rain’s A‑Gonna Fall“ v sobě nezapřela veselý, svižný, drsný bluesový riff. Revue byla v mnohém přitažlivá, ale víc než čím jiným byla roztomilým přiznáním rezignace. Dylan byl – a stále je – úžasný, stále vydává vynikající alba, ale v době, kdy rozjel svou „potulnou“ hudební společnost, už nebylo snadné zbavit se dojmu, že tomu muži na pódiu jde spíše o interpretaci než o invenci. Jako u městeček na Západě, která se za zlaté horečky závratně rozrostla, a když blyštivý kov nepřinesl kýžený hmotný prospěch nebo byl úplně vytěžen, zůstala opuštěna, i Dylanova hudba, kdysi zlatý důl úžasného duchovního bohatství pro ty, kdo měli odvahu je hledat, se nyní stala historickou kuriozitou, atrakcí pro turisty, místem vhodným ke krátkému zastavení před návratem domů, abychom na ni druhý den úplně zapomněli. V prosinci 1975 Dylanova revue uzavírala svou první štaci a přesunula se do Montrealu. Principál nařídil novináři Larrymu „Ratso“ Slomanovi, který podnik na cestě doprovázel, aby zavolal Cohenovi a zeptal se, jestli by nechtěl rovněž vystoupit. Sloman příkaz provedl, ale Cohen nezněl zrovna nadšeně. „Bude tam nabito?“ zeptal se. „Vy se s davem potýkat nebudete,“ ujišťoval ho Sloman. „Vstup na pódium neprodyšně uzavřeme, Leonarde.“ Dylan, který rozhovor poslouchal, znervózněl. Vytrhl Slomanovi sluchátko a otázal se Cohena, jak se má. „Nestěžuju si,“ odpověděl Cohen. „Nestěžuješ si? Tak to já bych mohl, ale nebudu. Přijdeš na vystoupení?“ Cohen odpověděl, že ano. Potom se ho Dylan zeptal, jestli by na pódiu za doprovodu kapely nezahrál pár písniček. Cohen zamumlal něco neurčitého a Dylan nenaléhal. Později toho večera vyslal Slomana, aby zpěváka vyzvedl. S Dylanovou manželkou Sarou si vzali taxík a Sloman poprosil šoféra, aby počkal, že pro Cohena doběhne do jeho bytu. Zpěvák obklopený přáteli právě hrál na harmoniku, podupával si k tomu a naplno prožíval nějaký francouzský šanson. Sloman na Cohena naléhal, aby si pospíšil. Cohen si nato znovu lokl vína a za všeobecného veselí přidal další píseň. Když se konečně dostal do auta, zeptala se ho Sara, jestli zazpívá. „Ne,“ odpověděl. „Ty ano?“
106
KAPITOLA ŠESTÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201359